Panenky - 6.

Hned druhý den po Erikově odjezdu se pustí do balení. Má pocit, jako by se loučil s rodinou. Tu svoji viděl naposled před osmi lety. Řekl jim, čím je, a tím nastal konec. Choval v srdci naději do poslední chvíle, že ho neodsoudí. Naděje je krásná věc, ale bláhová. Samozřejmě se to nepovedlo. Přestal pro ně existovat a on pro změnu odhodil je. Otec později přišel do nemocnice – po té nehodě. Řekl jen, že je to trest za to, čím je. Nic víc. Odešel, jak přišel. Byl rád, že tehdy sotva vnímal, co mu říkal. Později na to vzpomínal jako na matnou vzpomínku, která i tak bolela.

„Sněhule, nemotej se tu.“
„Haf!“ Ocasem buší do podlahy, v tlamě svírá vodítko.
„Ty chceš jít na procházku?“ Sněhule nachýlí hlavu na stranu. „Vím, vím. Jsem tu už příliš dlouho. Dřív jsem si povídal s panenkami, teď s tebou. Neleze mi ta samota na mozek?“ Vezme vodítko a připevní ho k obojku. „A ne, že potom budu mít vykloubenou ruku! Nedostaneš žrádlo.“ Směje se mi ta potvora. Povzdechne, vezme klobouk a vyjde ven. Vůbec není hezky, usoudí s holí v ruce. Jenže psovi je to jedno, ten má tlustý kožich na rozdíl od něj a pár kapek deště mu nevadí. Občas zatáhne krapet víc, tak ho to bolí. Mohl by ji pustit, ale trochu se bojí, že se může zaběhnout. Nevyhazoval tolik peněz pro nic za nic.
Hrom. Zděšeně se podívá na oblohu. „Sněhule, domů!“ Otočí se. Ušel pěkný lán. Chvilku se dívá na osamělý dům se zahradou. Dokonce je vidět i jeho auto a o kus dál vesnice s rybníkem. Zafouká studený vítr. Měl si vzít něco teplejšího, ale kdo mohl vědět, že se tak prudce změní počasí? Opatrně schází dolů. Nemá rád tenhle úsek. Opět hrom a vzápětí blesk, obloha potemní ještě víc. Sněhule jde klidně vedle něho. „To bude dobrý,“ uklidňuje ji, ale neví koho víc, zda sebe nebo ji. Najednou se rozprší. Nejdřív lehounce, ale po chvilce zesiluje, začíná bubnovat do vyprahlé země.
To nebude letní přeháňka, pomyslí si.
Zem do sebe dychtivě vsákne déšť, ale brzy je nasáklá. Richard se sevřenými rty pozoruje, jak se hůl boří do rozměklé půdy. Nemá odvahu jít loukou, protože může upadnout jako minule. V ten moment mu podjede noha. Zděšeně se snaží čehokoliv zachytit. Před očima mu roztančí mžitky a bolestí zařve na krajinu. Sedí a s bušícím srdcem pozoruje, jak bolest ustupuje. Pokusí se zvednout, ale tělo nechce poslechnout. Nakonec se mu to podaří. Když se podívá dolů na ten lán cesty, je mu špatně. Podívá se k lesu. Vypadá to lépe. Opatrně zajde do lesa. Už je mu fuk, že je promoklý, hlavně se chce dostat domů. Les ho trochu chrání před deštěm, na druhou stranu, co chvílí zasykne, jak škobrtne o nějaké dřevo. Vedle něj starostlivě kráčí Sněhule.
„Budeme… Budeme si muset najít jinou tras… su.“ Oddechne si, když kopeček skončí. Vyjde z lesa. Třese se zimou, ale je rád, že to zvládl. Bude si muset vzít prášky, i když je bere nerad. Jsou zrádné a on raději trpí bolestí, protože mu ukazuje, kam až může zajít. „Ježíš, ty vypadáš,“ prohodí k Sněhuli. Zmoklá slepice, usměje se. Vytáhne prostěradlo a utře ji. Ta si okamžitě lehne ke krbu.
Richard se dotkne zraněné nohy. Snad nebude muset k doktorovi. Ale nejdřív si dá horkou koupel. Sprchu, vzápětí se opraví. S lítosti si vzpomene na dobu, kdy si sedl do vany se skleničkou vína, svíčkami, hudbou a relaxoval. Potřese hlavou nad vzpomínkou. V koupelně ze sebe stáhne promočené a špinavé oblečení. Nacpe je do koše. Vstoupí pod sprchu a nechává na sebe dopadat horkou vodou. Po dobrých patnácti minutách se odplouží do ložnice.
Je unavený jako nikdy a to by měl balit panenky, což mu připomene Erika. Navleče na sebe pyžamo a lehne si. Usne, ani neví jak. Sněhule se večer probudí a protáhne. Podívá se ven. To chce procházku. Vezme vodítko a jde do ložnice. Otevře si a vstoupí do šeré místnosti. Posadí se k posteli. Chvilku se dívá na spícího páníčka. Otočí se, dole si otevře dveře a proběhne se. Potom zajde a zavře je za sebou. Loudavě přejde do kuchyně k misce. Napije se a kouká na prázdnou misku. Jde k dvířkům, které schovávají granule. Šikovně si je otevře a vytáhne pytel. Začne ho kousat do doby, než se granule začnou sypat po podlaze. Posadí se a začne jíst.

Richard se v noci probudí a uvědomí si, že je mu špatně. Noha? Sáhne na čelo. Horečka. Nejspíš nastydl, když v tu chvílí kýchne. Posune se a otevře šuplík s léky. Sáhne dovnitř, ale nemůže nic nahmatat. Rozsvítí lampičku, zamžourá do šuplíku. Kondomy. K čertu, ty nechce, vyhrabe paralen a spolkne rovnou dva. Snad pomůžou. Vezme ještě lék na bolest. Za chvilku spí, i když neklidně. Ráno se probudí celý rozlámaný. Nemá na nic chuť. Dívá se na strop. Potřebovalo by tu vyvětrat. Pomalu se zvedne, ale má pocit, že neudělá krok. Nakonec přidržuje se stěny dojde k oknu a otevře je. Dovnitř začne proudit čerstvý vzduch, který ho na chvilku osvěží.
„Haf!“ zaslechne. Sněhule! Má jídlo? Přidrží se postele a bosý s holí v ruce sejde dolů. Proklíná ji i sebe. „Sněhule,“ hlesne, „ty bestie.“ Málem se rozpláče, když vidí ten bordel, co napáchala. Granule, které měly vydržet ještě dva týdny, jsou fuč. A ještě bude muset uklízet. „Kašlu na to,“ zabručí. Vezme láhev vody, sklenici a jde nahoru. Zdá se, že se o sebe umí postarat, tak ať se stará. Lehne si do postele, ale za chvilku se chladem roztřese. Vypadá to, že opět prší, usoudí, když se probudí podruhé. Je skoro tma, jak tam leje. Zavře okno a opět si lehne. Už ani nemá síly cokoliv si vzít, tak se jen napije. Opět usne.
Sněhule běhá venku a po domě, jako by se nic nestalo. Občas si otevře dveře do ložnice a nakoukne dovnitř. Občas si tam lehne a pozoruje pohyby páníčka, ale když ji to omrzí, jde ven nebo do kuchyně. Když zazvoní telefon, jde se na něj podívat, pozoruje ho a potom ticho. Nejraději má místečko v obývacím pokoji u krbu. Je tam příjemně na tom starém hadru, který si našla.
Je mi hnusně, pomyslí si Richard, když otočí hlavu a podívá k oknu. Smrdím. Já, pokoj, všechno. Zavře oči. Přemýšlí, zda dokáže vstát a osprchovat se. Neví, kolikátého je, kolik je hodin, neví nic. Přetočí hlavu na stranu, kde stojí velký budík. Jedenáct hodin dopoledne. Na tváři se mu rozlije úsměv, když ucítí žaludek. Uzdravuje se. Začne si plánovat příští kroky. Nejdřív se osprchuje, potom půjde něco sníst, potom se podívá na Sněhuli a nakonec převleče postel. Vstane. Sedí a masíruje si bok. Má pocit, že se nezvedne. Potom se jako stařec postaví. Dojde k oknu, pootevře je, aby se větralo. Do koupelny dojde s čistými tepláky. Má pocit, že mu cesta trvá celou věčnost. Jeden krok a takové úsilí.
„Sněhule, ahoj.“
„Haf!“ Jde vedle něj a pokaždé, když zastaví, zastaví i ona. Do koupelny ji nepustí. Osprchuje se a cítí se hned lépe. V teplácích s ručníkem na hlavě přejde do kuchyně.
„Bože!“ Zavře oči před nepořádkem. Otočí se za Sněhuli. Zmizela. Dobře udělala, protože by o ni nejspíš přerazil koště. Podívá se na pytel s granulemi. Zbylo tak na jednu dávku. Jenže do obchodu nemůže jet, protože se na to necítí. Bude o hladu, když je nenažraná. „Nic nedostaneš, protože si to nezasloužíš. Moc toho tu nemám,“ usoudí, když otevře ledničku. Podívá se do kastrůlku. Svíčková. Přičichne. Vypadá ještě k snědku, a pokud je špatná, zařve. Dojí poslední zbytek. Vzpomene si, jak se na ni tvářil Erik. Vsadí se, že pomyslel na otravu jídlem. Sedí a přemýšlí co teď. Převléknout postel, ale co Sněhule? Co má dělat? Erik, ale ihned to zavrhne. Nechce ho vidět nejméně týden, a k tomu určitě připravuje výstavu. A pak – jen by mu připomínal tu noc, kdy se poddal své touze. Podívá se na hodinky. Skoro tři hodiny. Tolik času mu zabraly tyhle úkony, zívne. Půjde spát. Sněhule bude hladovět a potom si vzpomene na babičku Bořetickou.
„Paní Bořetická?“
„Ríšo? To jsi ty?“
„Ano. Potřebuji pomoc.“
„Povídej.“
„Jsem nachlazený a nemohu dojet nakoupit psovi jídlo. Nemohla byste pro to někoho poslat. Ať koupí cokoliv.“
„Neboj se, a co je ti?“
„Ale ta pondělní bouřka. Dostala mě. Cítím se jak vyždímaný hadr.“
„Máš na sebe dávat pozor, Ríšo, a je čtvrtek. Donesu i nějaké pečivo.“
„Děkuji moc.“
„Není za co, chlapče, a lehni si do postele. Udělej si horký čaj s medem, co jsem ti přinesla. Je domácí, ne jako ty šunty, co prodávají v krámech.“
„Ano.“
„A máš ještě ten bylinkový čaj?“
Zapomněl na něj, ale popravdě ho nemá moc rád. „Ještě trochu.“
„Dobře. Hned tam budu a odpočívej. Taková lehkovážnost ve tvém stavu.“
„Ano. Půjdu si lehnout. Není mi příliš dobře.“
„Uvidíme se večer.“ Ticho. Richard na ni z vděčnosti vzpomene, když mu dojde čtvrtek. Doprdele a on nemá připravené panenky. Zítra, usoudí při zívnutí. Teď nemá náladu. Převleče postel a zaleze do ní. Za chvilku spí, jako by ho do vody hodil.
„Co je?“ zavrčí. Zamžourá, když si uvědomí babičku Bořetickou. Jak se sem dostala?
„Vstávej, Ríšo. Jak ti je?“
„Jsem slabý jako slimák.“
Smích. Otevře oči a nad sebou spatří vrásčitou tvář s bílými vlasy staženými do drdolu. Modré oči na něj hledí klidně. „To muselo být pořádné nachlazení. Máš na sebe dávat pozor.“
„Já vím, ale zastihlo mě to venku na kopci.“
„Tady máš čaj, dole nějaké pečivo a uklidila jsem ti důkladně kuchyň.“
„To nemuselo být. Zaplatím…“
„Dost. To si strč někam.“ Richard přikývne. Měl by se to už naučit, ale pořád jí nabízí peníze. „Ta tvoje kráska je ale hodné zvířátko.“
„Za ten nepořádek může ona. Polévka?“
„Pokud neusneš, dostaneš ji.“
„Mám hlad,“ přizná rozpačitě.
„To je znamení, že se uzdravuješ. Počkej tu.“ Nadzvedne ho a upraví polštář. „Otevřela jsem tu okno. Sněhule, pojď dál.“ Pustí ji a ona si sedne u lůžka. Za chvilku si už pochutnává na slepičím vývaru. Je výborný.
„Máš ho tam celý hrnec. Bude ti to stačit. Zítra se přijdu podívat, ale myslím, že budeš v pořádku. Tak já jdu. Potřebují mě moje slepičky a králíci. Donesla jsem ti nějaká vajíčka a nákup vyrovnáme zítra. Sněhule má granule, tak se o ni nemusíš starat.“
„Moc děkuji.“ Nějak jí to musí vynahradit.
„Hloupost. Uzdrav se.“ Odejde, aniž stačí cokoliv říct. Lehne si. Chvilku zírá do stropu. Zítra bude muset připravit panenky pro Erika. Zasténá, což ho i rozveselí, protože když myslí na sex, rozhodně není mrtvý, ani nemocný. Ráno se probudí s jasnou myslí a spokojený. Protáhne se a uvědomí si žaludek. Skoro vyskočí z postele, když ho noha donutí zpomalit. V klidu udělá očistu, nají se, pustí ven Sněhuli a jde k panenkám. Chybí mu ještě zabalit pět a bude to. Jen nechápe, proč chtěl sestavu z anime Angelic layer. Stejně jedna chybí.
Připraví krabice, ale žaludek ho opět donutí sejít dolů do kuchyně. Ohřeje si vývar. Sedí v kuchyni, oknem se dívá ven. Najednou si uvědomí, že vyhlíží modré auto. Sevře lžící. Proč? Proč zrovna on? Nepoddá se tomu. Ta noc nic neznamenala, ty dlouhé prsty vzbuzující v něm zapomenuté pocity neznamenaly nic. Byl to jen sex, i když si ho moc neužil kvůli práškům, které vše tlumily. Možná je to jen dobře. Vstane a dobalí krabice. Vezme Sněhuli na vodítko a jde do vesničky. Babička Bořetická se u něj nestavila. Jen aby se jí nic nestalo. Dorazí k zahrádce se spoustou zeleniny a květin.
„Paní Bořetická!“ zakřičí.
Zezadu vykoukne bělovlasá hlava. „Ríšo, omlouvám se, zapomněla jsem. Vidím, že jsi už v pořádku. A Sněhule taky. Pojď, mám upečenou bábovku.“
Richard se usměje. Jediné, co zatím nezvládl, je pečení. Má to tu rád, i když je to stará chalupa s vůní takové zatuchliny.
„Tady máš a odneseš si ji domu. Komu já bych ji dávala.“
Richard jí podá obálku. „Za jídlo.“
„Dobře. Co dělají panenky?“ optá se s úsměvem. „Povídej a počkej, něco jsem našla. Je to staré.“ Vstane, přejde k starobylému prádelníku a vytáhne kus látky. Podá mu ji. Richard ji vezme. Udělá z ní tu nejkrásnější panenku pro nejlepší ženskou, jakou kdy potkal. „Bude se ti to hodit?“
„Určitě. Děkuji.“
„To jsem ráda. Tak povídej, na čem děláš, a sundej si ten strašný klobouk. Nikdy jsem je neměla ráda. Dej si ještě!“ Vezme nůž a ukrojí pořádný kus bábovky. Posadí se naproti němu a vezme do ruky pletací jehlice. Richarda to zaujme. Možná by nebylo těžké se to naučit, i když s tou rukou…, ale co zkusit to může.
„Naučíte mě to?“
Stařenka zvedne hlavu. „Proč ne. Jsi divnej na chlapa.“
Richard se rozesměje. Kašle na to. Život je jen jeden a on našel ten svůj svět, i když maličkost chybí, partner. Usmívá se, zatímco do sebe hází tu nejlepší bábovku na světě.

„Vítej. Mám to připravené, ale musíš mi pomoci je nanosit,“ vítá Erika na dvorku v sobotu. Vypadá úžasně a přinesl s sebou závan města a tužeb.
Erik si ho podezřívavě prohlédne. Sakra, co se stalo, že je tak vstřícný? Když ho vyhazoval, bál se, že ho pokouše. A vypadá ještě hubenější, než byl. „Něco se stalo?“
„Co by? Jedl jsi?“
„Ano. Jsem tu jen pro odvoz krabic, tedy panenek.“ Opět si vzpomene na úchvatnou noc. Od té doby na něj nemůže zapomenout. Vyšel si se ženou, s mužem, ale nebylo to ono. Jako by tomu chyběla – šťáva. Neví, proč zrovna on, proč mu na něm tolik záleží. Kdyby jen naznačil, udělal by cokoliv, jen aby ho mohl držet v náručí.
„Chceš kus bábovky? Zbyla mi.“ Na nic nečeká a jde do domu. Za chvilku vyjde s tácem ven. Postaví ho na stolek a posadí se na lavičku. „Dělala ji babička Bořetická. Zkouším plést, ale zatím mi to moc nejde. Vylepším jejich šatník o svetříky a podobné věcičky a dala mi krásný kus látky. Proč tam stojíš? Bože, ty jsi vůl.“
Erik se konečně pohne. Vůl? On? Spíš Richard. „Bylinkový čaj?“
„Musím. Nařízení mé sousedky. Prý pomáhá.“ Ulomí si kousek bábovky a polkne. „Kdy je vernisáž?“
Erik se zarazí, vyndá ze saka obálku. Nečekal, že se optá, a celou dobu kalkuloval, jak ji předat tak, aby se neurazil. „Tady.“
Richard ji otevře. „Za týden. To je brzy.“ Položí na ní talířek s bábovkou, aby ji neodfouknul vítr.
„Přijedeš?“
„Ne. Necítím se na to. Bude to beze mě, ale díky. Sněhule je šílený pes.“
„Omlouvám se. To víš, nalezenec. Nemá žádné vychování.“
Na to ti skočím, pomyslí si klidně Richard. Bude lepší, když odjede. Kdy ho asi uvidí? Mít odvahu padat, ale tu on nemá. Bude se raději plazit. Sluší mu to víc.
„Výborná bábovka,“ pronese rozpačitě Erik. Vůbec mu nerozumí. Položí mu ruku na paži a pohladí. Chtěl by se s ním opět milovat. Přece není možné, aby ta noc nic neznamenala. Nemůže se s tím smířit. Richard si uvědomí teplo ruky, chtěl by tak zůstat, přijmout nabídku, ale odmítne ji. Zvedne se a jde do domu. Erik za ním zklamaně hledí. Ještě si ulomí kousek bábovky a jde za ním. Za chvilku už se krabice stěhují do velkého černého auta, s kterým přijel. Sněhule je pozoruje zpod lavice. Občas přejede obzor, jako by někoho hledala.
„Všechno?“
„Ano. Hodně štěstí.“
„Díky. Já…,“ sevře dvířka u auta. „Přijeď. Nikdo nebude vědět, že to jsi ty, prosím. Rád bych tě tam viděl.“
„Ne. Jeď už a dobrou cestu.“
Zasmušilý Erik se usadí za volant, připoutá se a vyjede. Moci tak Richardovo rozhodnutí změnit, ale násilím tu nic nezmůže. Dal by cokoliv za slovíčko Zůstaň.
„Tak opět sami, Sněhule. Půjdeme na procházku, co ty na to?“ Sněhule vyrazí pro vodítko. Vyrazí jinou cestou, která se vine lesem. Nemá ji moc rád, protože vidí jen stromy, ale je bezpečnější. „Jak se asi povede výstava? Co myslíš? Jaká bude?“ Přemýšlí a moc si nevšímá okolí, když se proti němu objeví tři výrostci.
„Hele, to je ten mrzák!“ Smích.
Richard si jich nevšímá. Jsou pitomci. Chce je minout, když najednou zjistí, že nemůže. Ustoupí, když k němu zavane pach alkoholu. Zřejmě se vracejí z ranního tahu. „Můžete ustoupit?“
Smích a potom najednou jekot. Udiveně hledí na Sněhuli, jak kouše do lýtka černovlasého kluka. Ostatní ustoupí.
„Pusť ho!“
„Napadl mě!“
„Vypadněte, nebo zavolám policii. Za napadení. Nevím, komu budou věřit!“
„Padáme.“
Richard svěsí ramena. Nadechne se a snaží se uklidnit. Vedle něj stojí vrčící bestie. Milá? Kde to Erik vzal? Sleduje je, jak nemotorně běží nazpět. Sněhule se posadí a zvedne k němu hlavu s mírnýma hnědýma očima, jazyk vyplazený v smíchu. „Jsi jedno velké překvapení, darebačko. Půjdeme a hádám, že budeme mít klid od těchhle nočních návštěv.“ Teď už aspoň ví, kdo občas u jeho vrátek vyje a dělá bordel. Od té doby, co má Sněhuli, je klid. „Sněhule, udělám ti panenku. Tebe a té druhé – vrčící bestie.“ Neposlouchá, když ji vidí šmejdit v křoví. Nalezenec… Jsi směšný se svou lží, Eriku, ale chybíš mi a moc, pomyslí si. Otočí se a jde domů.

Tma, občasné zakmitnutí světel, které jedou proti němu. Světelné líznutí okraje černého lesa po obou stranách vozovky. Autem se rozléhá hudba z filmu Dobytí ráje 1492. Muž si pobrukuje do rytmu její neuvěřitelné melodie. Miluje ji. Opět světla, která na chvilku ozáří obličej a zhasnou. V bočním zrcátku jsou vidět jen červená světla odjíždějícího automobilu. Občas pohlédne na tachometr. Snaží se dodržet rychlost, ale klid silnice ho svádí k vyšší rychlosti. Chce už být doma v klidu, kde se vykoupe, objedná si nějaké jídlo a lehne na pohovku. Dnešní den byl výjimečný. Úspěch, jaký už dlouho neměl. Natáhne se, aby vložil další CD s hudbou, tentokrát Poslední Mohykán. Neuvědomí si, co ho donutilo strhnout volant. Brzdy zaskřípou, auto zasténá změnou směru. Nic nevidí, pouze se snaží udržet volant. Nepovede se mu to. Pásy se zařezávají do těla. Neslyší svůj zoufalý řev. Nevnímá splašené srdce, adrenalin, který mu zdvihl tlak. Vše se mu začíná rozmazávat. Konec. Naráz a on v poslední vteřině pomyslí na airbagy. Pak nastane temnota.

Zvedne se a zasténá. Podívá se na hodinky. Ví, že už neusne. Proč se mu zdál ten sen? Nikam nejede. Proč ten sen? Vždyť se mu zdá jedině, když někam jede. Nikam nejede. Vstane, obleče se do volných kalhot, černého roláku. Sejde do kuchyně, udělá si kávu.
Je neděle, vernisáž. Zadumaně hledí ven na zahradu. Jak asi probíhá? Uvědomí si, že tam chce být. Slyšet názor na panenky, možná i naslouchat obdivným poznámkám, hřát se ve výsluní. Slyšet pochvalu, ocenění. Ne jenom od Erika nebo poznámky na trhu. Chce slyšet názor, zda ta modrá krajka je hezčí než bílá nebo naopak. Líbí se jim dvojice? A co sexy sestřička Valentýna? Slintají nad ní nebo ne? A co Erik? Co on dělá?
„Sněhule, budeš hlídat pevnost. Jedu do vlčího doupěte.“
„Haf!“
„Já vím. Dostaneš spoustu granulí za hlídání. Přijedu až zítra, tak tu buď hodná.“ Uleví se mu tím rozhodnutím. Vezme na sebe dlouhý letní plášť, hůl a pozvánku zastrčí do peněženky. Nastartuje auto a vyrazí. V zrcátku vidí stát Sněhuli. Pocítí bodnutí. Možná ji měl vzít s sebou. Ne, nic se nestane a stejně by ji do galerie nepustili. Když stočí na silnici, vidí, jak leží na zápraží. Bude v pořádku. Pomalu vyjede směr Praha.
Odvykl si městskému provozu, šílenostem řidičů. Unavený zaparkuje na vyznačeném místě pro invalidy. Jediná výhoda té nehody. Vystoupí a zadívá se na galerii. Je osvětlená a před ní parkuje spousta luxusních vozidel. Dokonce strážný. Zaváhá. Co tam bude dělat? Podívá se na hodinky. Zavře auto, rozhlédne se kolem sebe, až objeví restauraci. Nepůjde tam, nechce vidět Erika nebo utíká kvůli němu? Ví, že tam nakonec půjde, ale nejdřív si dá pořádnou večeři. Rozmýšlí, co bude dělat dál. Uvědomí si, že panenky jsou až na druhém místě, že je tu kvůli Erikovi.
„Miláčku, tu panenku chci, zařídíš to, že?“ Zaslechne škemravý hlas. Zvědavost mu nedá a vykoukne zpoza rohu. Vytřeští oči. Myslel si, že to bude nějaká mladá dívka, ale je jí tak padesát, na krku má perly a šaty od návrháře. Schová se, než si ho všimnou.
„Ale no tak. Nejsou na prodej. Je to jen výstava.“
„Ale já ji chci. Víš, tu černou lolitku Marianu. Je tak nádherná. K narozeninám,“ přikáže mu kategorický.
„Zkusím.“
Diplomat, usoudí vesele Richard. Dopije skleničku vína. Vstane a s holí vyjde ven. Galerie stále září, stříbrné auto zastavuje, vystupuje z něj žena s mužem. Hm, asi se tam přece jen podívá. Jde k strážnému, podá mu pozvánku.
„Prosím.“
Otevře mu úslužně dveře. Richard vejde a zalapá po dechu. Nikdy je tak krásné neviděl.
„Výborná výstava. Lucie Rečková se opět ukázala, ale zajímal by mě umělec, který je stvořil. Všechno ruční práce. Něco takového se nevidí každý den.“
„To ne. Musím zjistit, kdo zatím stojí. Myslíš, že je to jednotlivec?“
„Rozhodně. Přivedu sem své dcery. Budou nadšené, jen aby potom nechtěly stejné panenky. Víš, že je pozvaný i velvyslanec Japonska? Myslíš, že přijede?“
„Tipl bych si, že jo. Erik v tom chodí dlouho a posledně tu vystavoval meče. Úzce spolupracuje s jednotlivými ambasádami.“ Oba se zasmějí, ale Richard nechápe proč. Netušil, že je galerie tak proslavená. Zacloní si tvář před fotoaparátem. Přes ten klobouk sotva ho někdo pozná, ale přece jenom.
„Pití?“
„Džus, děkuji.“ Vezme skleničku a cestou uzobne jednohubku s lososem. Už dlouho nebyl na takové výstavě.
„Excelentní. Dokonalé. Úspěch. Zas to dokázal. Nezmar. Já ji chci. Nádherná. Skvosty, které směle konkurují Moně Lise.“ Usmívá se, prohlíží si hosty. Koutkem oka zpozoruje ruch u dveří. Velvyslanec. Je zvědavý, co řekne anime postavičkám. Pozná je? Zatají se v něm dech. Mluví s Erikem, zatímco jeho manželka obdivuje panenky. Míří k Hikaru, Blanche a ostatním. Všiml si i Shirahime. Čím asi přemluvil Milana, že mu ji zapůjčil? Přiblíží se. Zírá, jak velvyslanec bere jednu do rukou. Zdá se, že celý sál oněměl. Všichni zírají na panenku v jeho ruce. Dává ji nazpět, upravuje mašli. Spokojeně přikývne. Měl už strach. Prohlíží je jednu po druhé. Shaia, Valentýna je v obležení pánů a zabijáci Yan a Ray jsou v obležení dam. Po hodině si všimne, že hostů ubývá. Japonský pár už taky odjel.
Půjde. Ještě jednou je obejde. Je spokojený. Usmívá se, když mu na rameno dopadne ruka. Ihned pozná, kdo to je – Erik.
„Přijel jsi.“
„Ano. Zvědavost vyhrála. Je to krásně uděláno. Prý tvoje sestra.“
„Jo. Nebýt jejího nadání, nejspíš bych ji poslal na Nový Zéland lovit raky. Nesnáším ji s jejími výlevy. Úspěch s velkým Ú. Novináři nadšení, kritici taky. Přemýšlím, že to protáhnu o měsíc. Co ty na to?“ Když ho tu viděl, chtěl se k němu rozeběhnout, ale něco ho zadrželo. Najednou pochopil, že si musí prohlédnout své dílo sám, přestože by mu rád dělal průvodce. Je po vernisáži, ale odejít ho nenechá. „Nechceš jít do mé kanceláře?“
„Klidně, ale nezamkneš?“
„Ano. Chvilku počkej.“ Richard čeká. Všechna světla jsou zhasnuta, jen panenky zůstávají osvětlené. Má pocit, že je jim smutno bez lidí, kteří by je obdivovali.
„Pojď.“ Vede ho do kanceláře. „Napiješ se se mnou, nebo jedeš?“
„Ne, pojedu do nějakého hotelu. Nerad cestuji ve tmě,“ přizná rozpačitě. Erik zatím vytáhne dvě skleničky, bouchne šampaňské. Rozlije a podá mu jednu skleničku. „Na úspěch!“
„Na panenky.“ Napijí se.
„Můžeš zůstat u mě. Mám dost pokojů.“ Ukáže nahoru. „Rodinný dům,“ říká váhavým tónem. Co když to odmítne?
„Sestra Lucie?“
„Není tu. Nebydlí tady. Raději jsem ji vyplatil, než abych ji měl za zadkem. Jasně, když upravuje galerii, přespává tu, ale to je asi tak všechno. Dovede člověka dokonale otrávit svými nářky o tom, jak je nemocná. Přitom je zdravá jak kobyla. Jsem rád, že jsi tu.“ Usmívá se celý šťastný, že viděl výstavu. Úplně se v tom koupe. Lepší než šampaňské i než řeči velvyslance. Přistoupí k němu, vztáhne ruku a jemně pohladí zjizvenou tvář. „Zůstaň.“
Richard váhá, otáčí skleničkou. Možná je koněm, který si myslí, že umí létat. Je blázen. Co když si jeho náznaky vykládá špatně. Co když to byl jen úlet? Prostě jen potěšit mrzáka? Udělat dobrý skutek? Má strach, ale ten je od toho, aby se překonával. „Víš…“
„Co je?“
Richard uhne zrakem. „Kdybys se mnou chtěl někdy spát, můžeš přijet.“
Erik mlčí. Postaví skleničku, prstem zajede za kravatu a uvolní si ji. „Mohu hned teď? Nerad čekám.“ Přistoupí k němu a políbí ho.
„Zhasni.“
„Proč?“
„Zhasni, ano.“ Nebral si žádné prášky, bude to jiné než tehdy. Užije si to, bude víc cítit, i když si nemyslel, že zrovna tady. Podívá se na pohovku. „Lampičku taky.“
Erik poslušně zhasne. Nerad, ale co má jiného dělat? Nechat ho odejít? Nechce, příliš po něm touží od chvíle, co ho zahlédl. Místnost se ponoří do tmy, pouze slabě osvětlené z galerie. Přistoupí k němu a obejme ho. „Těším se, až budeš v mých rukou sténat.“ Políbí ho a přitáhne ho do náruče.
Richard se usměje. Kdo ví, jak to bude. Zadívá se na pohovku. Chtěl by létat, ne plazit se, ale bojí se padat. Vstávání je vždy obtížné. Možná – možná jednou nechá rozsvícená světla.

Konec