Panenky - 5.

„Sněhule, nepoznáváš mě?“ zvolá usmívající Erik o týden později. Podařil se mu dobrý obchod, a tak si dovolil malou pauzičku a zajel sem. Není to jenom kvůli tomu, že musí dohodnout s Richardem detaily na tu výstavu, ale taky protože ho chce vidět. Pokoušel se mu dovolat, ale měl vždy obsazeno. Nebo možná nezvedal naschvál, to netuší. „Sněhule, vezmi si ho!“ Zaslechne hlas. Obrátí se k autu, když ucítí, jak na něj skočí velká, bílá, chlupatá koule. V duchu jadrně zakleje. „To jsem já! Erik Reček. Jdu kvůli té výstavě. No tak Sněhule, krmil jsem tě. Copak mě nepoznáváš?“

„Pusť ho.“ Sněhule si spořádaně sedne vedle Richarda. „Nalezenec, co?“
Erik zrudne. Krucinál, prokoukl to. „Opravdu ji našli. Nelžu.“ Zatloukat, zatloukat.
„Sněhule, kousni ho a drž!“
Erik zavřeští, když ucítí zuby na lýtku.
Richard spokojeně odejde. Zřejmě si Sněhuli ponechá. Musí si přiznat, že je milá, i když popravdě, je nesnesitelná a úplně narušila jeho poklidné dny. Ráno ji musí pustit ven, večer naopak chce být s ním. Vlezla si mu do postele, ale to ji vyhodil. Mít ji na hlídání, dobrá, ale spát se psem? Ani náhodou.

Druhý den po noční můře se odhodlal a zajel pro různé věci. Nechal tam tři tisíce. Sice doteď nechápe, proč bral dva míčky, nějaké kosti, ale ta prodavačka jen přikyvovala a dávala na hromadu věci, o kterých netušil, že existuji. Když Sněhule z hloubi obchodu dovlekla pořádný provaz a začala koukat po dalších věcech, řekl dost.
„Sněhule, stačí. Jsi u mě jen dočasně,“ poručil ji. Překvapilo ho, že se způsobně posadila a nechala věci na pokoji.
„Paráda. Ta je vycepována. Řekla bych, že má speciální výcvik.“
„Cože?“
„Poslechla vás. Víte, kolik psů tady udělá randál? Nezvládnutelní jsou. Pac, Sněhule.“ Sněhule ji podala packu. „Lehni!“ Nejdřív se na něj podívala, pak si lehla. „Jak jste k ní přišel?“
„Přítel musel odjet a nechal ji u mě.“
„A nic vám neřekl?“
„Ne.“ Pomyslel si tehdy, že ho zabije tupou vidličkou. Tu chuť má stále.
„Aha. Chcete ještě nějakou knihu o psech?“
„Děkuji, budu muset něco nastudovat. Nikdy jsem psa neměl. Můžete mi to pomoci odnést do auta?“ Bylo mu trapně žádat o pomoc, ale nepobral by to. Vždy si stačil sám, a ani po těch letech si na to nezvykl.
„Samozřejmě.“
„Tak jedeme domu.“ Sněhule se zvedla s provazem v zubech.
„Je neuvěřitelná! A krásná. Závidím vašemu příteli,“ prohodila opět prodavačka.
Já bych ho kopl spíš do koulí, myslel si, když pracně rozkládal deku na zadní sedadlo. Udýchaně se postavil a Sněhule si tam vlezla, jako by to dělala odjakživa. Důstojně se rozvalila a sledovala Richarda s prodavačkou.
„Do pekla s tebou.“ Ani nevěděl, komu to řekl.
„Haf.“
Odvezl si ji, i s těmi třemi tisíci, domů. Co mu jiného zbývalo? Přece ji nemohl dát do útulku. Doma všechno naskládal ke krbu a začal číst o tom, jak vychovávat psa. Když to dočetl, jen uvažoval, kolik toho takový pes vyžaduje.
„Haf.“
„Copak chceš?“ Sněhule packou šťouchla do misek, až drnčely. „Jídlo?“
„Haf.“
Nasypal jí granule a šel dělat panenku. Rozsvítil si silnou lampu a začal malovat štíhlé tělo panenky na čokoládovou. Tedy hodně hnědou. Nikdy ještě tmavou panenku nedělal, ale jednou je vždy poprvé. Zabral se do toho, když najednou ucítil jemné šťouchnutí. Stočil zrak na něco bílého. Uvědomil si, že je to Sněhule. Pootočil hlavu ke dveřím. Věděl na sto procent, že zavíral.
„Co chceš? Jídlo tam máš!“ zavrčel. Samozřejmě nenechala toho. Zvedl se a uvědomil si, že seděl skoro šest hodin. Přetáhl to jako obvykle. Samozřejmě nic nechtěla, a tak to šlo den za dnem a k tomu procházky. Náročné. Uvědomil si, že výroba panenky jde pomaleji. Pokusil se jí to vysvětlit, ale taky byla pravda, že ho od toho vytáhla jedině, když to přetahoval. Jako by to cítila.

Erik se pohne. Uvědomí si, že ho nepříjemně tlačí plný močový měchýř. Sněhule sevře lýtko pevněji. „No tak Sněhule, pamatuješ si na mě, ne? Krmil jsem tě, dával pít, dokonce hladil. To já jsem tě sem přivedl. No tak pusť mě. Jen se vyčurám. Máš šíleného páníčka, uvědomuješ si to?“ Nic. Mohl si to myslet, že když Aleš vychová psa, pak ho fakt vychová. Já ho zabiju. Počůrám se! Zoufale myslí, ale neodváží se pohnout.
„Pane Vágner! Pane Vágner!“ zařve. On se snad vážně počurá. Co riskovat? Mokré kalhoty a ostudu nebo zuby v lýtku a nemocnici? „Richarde!!“
„Co řvete?“
„Potřebuji na záchod. Nutně. Prosím!“
„Sněhule, pusť!“ Fena ho pustí a s vyplazeným jazykem sleduje Erika, který se na vše vykašle a rovnou čůrá u auta. Úlevný vzdech vyvolá na Richardově tváři úsměv.
„Ježíš, už jsem si myslel, že se udělám do kalhot. Opravdu ji našli. Přisahám.“ Zatloukat, zatloukat.
Richard v duchu nevěřícně zavrtí hlavou. „Když myslíte. Máte hlad?“
„Mám,“ přizná se. Opět u něj doma. Super, možná povoluje. Vejdou dovnitř domu. Erik začichá. Voní to tu pěkně. „Jak se cítíte?“
Richard ztuhne. „Jako mrzák.“
Erik zrudne. „Promiňte, já jen…“
„Tak se blbě neptejte. Mám svíčkovou. Dělal jsem ji poprvé, tak není úplně přesná.“
Bože, snad se neotrávím, pomyslí si zoufale Erik. Svíčková je přece jen něco jiného než smažená vajíčka. Usadí se za stůl a odolá nutkání mu nabídnout pomoc. Podívá se na psa, který drží mohutnou kost. Spíš ji olizuje. Mít ty tesáky zaťaté do lýtka…
„Tady. Co chcete k pití?“
„Džus.“
Richard nalije pomerančový do skleničky a sobě vodu. Posadí se a vezme příbor. Erik si povšimne, že ho drží nějak divně. Proč? „Nezírejte a jezte. Mám v ní mizerný cit. Nervy v zádech to odnesly. Nemám taky oko a taky pokaženou nohu, protože mi ji zmršili v nemocnici. Špatně se pohybuji a všechno mě bolí. Ještě něco?“
„Jasně.“ Co na to má říct? Nabere si omáčku a ochutná. Není špatná, až na ty hrudky.
„Jak vám chutná?“
„Výborná.“
„Jste lhář, ale zas nijak mi to nevadí. Lidé lžou. I já. Jsou v ní hrudky. Příště bude lepší.“
Erik zase neví, co říct. Richard je opravdu zvláštní, až moc. Nejen tím, co dělá, ale i svými názory. „Vám lháři nevadí? A je dobrá. Já nic takového neumím.“
„To je fuk. Vadí, ale svět nezměním, lidi taky ne. A pak je lež a lež.“
„Příští měsíc…“
„Jste vytrvalý.“ Na Erikově hezké tváři se objeví úsměv. „Dobře. Vybereme dnes panenky. Zabalím vám je. Jestli se jediná ztratí, bude poškozena, natrhnu vám prdel!“
„V posteli? Beru.“ Odpoví lehkovážně, i když si vzápětí uvědomí, že by to bral. Jasně tu postel, ne to natrhnutí.
Richard se na něj podívá. Klidně. Jemu je to jedno kdy a kde. „Půjdeme. Sněhule, hlídej dům před vetřelci. Je velmi chápává na rozdíl od některých lidí,“ rýpne si.
Erik dokonale pochopí. Vadí mu to. Je přece dost chápavý a co na to, že jde za svým cílem? Na tom není nic špatného. „Tak si ji necháte?“
„Asi ano. Co mi zbývá, když je nalezenec,“ řekne ironický.
„Přísahám, je nalezená.“
Richard se usměje. Je to přitažlivý bláznivý lhář. Zavede ho do místnosti, kterou vyhradil pro panenky.
Erik si povzdechne. Jsou nádherné. Všechny. „Která je vaše první?“ optá se zvědavě, když si je prohlíží z blízka. Neví, které se dotknout dřív, kterou vybrat. Bral by je všechny.
„Tato. Princezna Magda.“ Ukáže na princeznu s dlouhými vlasy zdobenými bílými kvítky a bílými šaty s vlečkou. Podá mu ji. Projede jim proud, když se dotkne jeho ruky.
„Je krásná.“
„Než jsem přišel na to co a jak… No, dělal jsem ji půl roku. Na ní jsem se učil, co s vlasy, jak šít, jak namalovat tělo, které použít barvy, líčit… Ale baví mě to.“
„Samozřejmě. Kdyby ne, nebyly by tak krásné.“ Drží ji, ale moc ji nevnímá. Ještě pořád vnímá teplou Richardovou ruku. Nakonec se jí důkladně podívá do obličeje. Je krásná, ale trochu chladná. Je až moc dokonalá.
„Je příliš dokonalá, viďte?“
„Ano. Chybí mi v ní výraz, ale myslím, že ji mohu vzít taky. Možná víte… Je to princezna, která žije ve vysoké věži.“
„Bingo. Chytrej!“ ocení ho. „To je Ray a Yan. Zabijáci. Jeden rád používá pušku a druhý jed. A tohle je Soubi s Ritsukou. Ritsuka, protože je dítě, je menší.“
„Oni dva…“
„Jistě. Podle mě jsou milenci, ale kdo ví. Nebo budou? Možná,“ zamumlá si pro sebe. „Shaia a Dharia a taky Valentýna, to je sestřička. Přiložím ke každé kartičku se jménem.“ Je tu najednou tak málo místa. S ním, když si je prohlíží, bože, proč nemůže… Zapomeň na to, všímej si panenek a své sny o milování nech na pokoji. Nejhorší je, že si dovede představit je dva v posteli. Prohlíží si panenky, diskutují o nich, dívají se na ně a plánují, která půjde na výstavu a která ne. Richard si uvědomí, že začíná být uvolněnější, ale taky i napjatější. Připomíná mu minulost, ale taky se s ním cítí hezky. Možná kdyby ho potkal před páry léty, dal by si říct. Opět myslím na sex, pomyslí si znechuceně. Měl by to už vzdát.
„To už je večer?“ Zakroutí hlavou, když zahlédne čas na hodinkách. Na chvilku se posadí. „Uběhlo to.“
„Nezmáhá tě to?“
Richard ho chvilku studuje. „Ne. Udělám něco k večeři.“
„Nemusíš, mohu…“
„Přespíš tu. Bude svíčková. Udělal jsem ji celý kotel. Na noc nepojedeš. Jsi unavený a může se stát cokoliv.“ Rázně odmítne. Vyjde z místnosti. Erik v ní ještě chvilku zůstane, ale potom sejde dolů. Slyší chrastit kastroly. Měl by mu pomoci. „Chceš pomoct?“
„Sedni na zadek a mlč. Sněhule! Kde jsi?“
„Haf!“
„Hodná holka. Dám ti jídlo a dnes se musíš proběhnout sama, ano.“ Mluví k ní, zatímco jí dává do misky konzervu. Je pro něj nezvyk tu někoho mít, zvlášť že ho moc dlouho nezná.
„Rozmazluješ ji.“
„Když myslíš?“ Oddělí omáčku, přidá maso a do mikrovlnky strčí v sáčku knedlíky. „Stačí čtyři nebo chceš víc?“
„Stačí. Proč nepoužíváš hůl?“
„Nejsi moc zvědavý? Po domě ji nepotřebuji a překáží. Jen, když jdu ven. Hotovo!“ prohlásí, když usrkne ze lžíce omáčku a přikývne. Zároveň i zapípá mikrovlnka. Richard položí dva příbory a ubrousky. Vezme talíře a nandá jídlo. „Ještě zbylo na oběd!“ olízne lžící.
„Umíš vařit. Já bych připálil i vodu.“
„Nutnost, Watsone, a taky nuda. Jíst pořád stejné je neuspokojující a pak jsem neměl co dělat. Tedy kromě panenek. Tak jsem si řekl, že se to naučím. Když jsem zvládl šití… Vidíš, byla by ze mě dokonalá manželka.“ Zasměje se a sklidí nádobí. „Jestli chceš, můžeš se vykoupat. Dveře jsou označeny.“
„Rád.“
Richard přikývne. Už si nevzpomíná, kdy naposled měl doma hosta. Bude toho muset tolik připravit, třeba pyžamo. Položí nádobí na odkapávač a jde do ložnice. Pomalu zdolává schody. Někdy si říká, co bude, až to nedokáže. Už teď má období, kdy spí dole na pohovce, protože je nevyleze. Ze skříně vytáhne saténové pyžamo, které ještě pamatuje lepší časy ve městě. Ve vedlejším pokoji povleče peřiny. Na konci stlaní se na chvilku posadí. Dává mu to zabrat.
Zaťuká na dveře koupelny. „Pyžamo,“ řekne krapet zbytečně a položí je na koš se špinavým prádlem. „Potřebuješ ještě něco?“
„Ne, díky. Máš to tu hezký.“
„Zařizovala to Mariana, je bytovou architektkou a snaží se maximálně vyjít zákazníkům. Jsem rád, že se ti to tady líbí. Až skončíš, řekni mi.“
Erik se ponoří do vany. Sakra, nějak zapomněl, že je tu pán domu. Povzdechne si. Když je s ním, zapomíná, jak vypadá, ale potom drobnost a on si to uvědomí. Zajímalo by ho, zda je opravdu na kluky nebo to jen předstírá. Kdo ví. On se ptát nebude. Některé jeho odpovědi… Člověk je těžko pobere. Vyleze z vany, obleče se, vlasy zabalí do ručníku, protože fén nemůže najít. Nakonec vyrazí hledat Richarda, až ho najde v obyváku, jak se skloněnou hlavou něco kutí. „Co to je?“
„Podvazek.“ Ukáže drobnou titěrnost.
„Ježíši.“ Přiblíží se k tomu maličkému nic. Opravdová krajka. Richard vdechne svoje oblíbené vůně. Je mu z toho divně. „Na to bych neměl trpělivost.“
„Mám hromadu času. Když jsem v nemocnici čekal na výsledky…, naučil jsem se to.“ Uklidí podvazek a zavře krabici. Jehlu pečlivě uschová. „Prosím tě, pusť dovnitř Sněhuli.“
„Jistě. Nemá být venku?“
„Nevím, ale jsem rád, když je doma.“
„Jasně.“ Ovládne se, aby mu nenabídl ruku, když vstává. Už zjistil, že nesnáší jakoukoliv pomoc. Richard se zvedne. Snaží se nedat najevo, že svaly opět ztuhly. Kdyby to šlo odstranit. „Nejde s tím nic dělat?“
„Nejde!“ vyjede podrážděně.
„Omlouvám se. A co cizina?“
„Padesát na padesát a ještě není žádná záruka. Dobrou noc. Pokoj snad najdeš.“
„Neboj se.“ Erik se skoro podrbe ve vlasech. Kruci co má dělat? Je zvyklý chodit pozdě spát, ne kolem desáté, proto otevře krabici a přehrabuje se v podvazcích různých barev, čelenkách, mašličkách a jiných ozdůbkách. Blázen, ale geniální. Zajímalo by ho, čím býval dřív. Stáhne si ručník, pohodí ho na pohovku, prohrábne si vlasy. Bude je muset nějak učesat nebo bude mít ráno vrabčí hnízdo. Ale čím? V koupelně viděl hřeben, ale momentálně je obsazená. A co ložnice? Vyjde nahoru a jde do jeho pokoje. Zpočátku má pocit vetřelce, ale potom převládne zvědavost a otevře šuplík u nočního stolku. Prášky, to je normální, ale tohle moc ne. Vytáhne krabičku kondomů a gel. Usměje se. Vida, otázka komu dává přednost, je vyřešena. Přejde na druhou stranu.
„Co tu děláš?“
Erik se prudce otočí k Richardovi. Je rozzlobený a nediví se mu. „Promiň, díval jsem po hřebenu.“
„V koupelně. Vypadni.“
„Omlouvám se ještě jednou.“ Prosmýkne se kolem něj. Sakra! Sakra! V duchu nadává.
Richard uvažuje, co stihl vidět. Kašle na to, je už unavený. Sedne na okraj postele a otevře šuplík. Zrudne, když zaznamená krabičku s gelem. Nechápe, proč to dávno nevyhodil, ale dobře to ví. V koutku duše si dělá naději, že by mohl ještě jednou mít sex a nemyslí tím placený. Měl by se jí zbavit, ale o čem by snil? Vezme prášky a prudce ho zavře. Sejde do kuchyně je zapít. Je úplně vykolejený, že tu někoho má. Většinou měl už skleničku připravenou nahoře, ale teď na to zapomněl. Jde zpět nahoru. Podívá se na dveře hostinského pokoje. Moci… Bláznivé. Uvnitř si chce stáhnout župan, když zaznamená známou vůní a polibek na krk. Trhne sebou, ale neobrátí se. V hlavě úplný chaos ze situace, ale cítí, jak se v něm něco láme. Hodit všechno za hlavu a milovat se.
„Rád spíš s mrzáky?“
„Ne. Rád, bych se s tebou miloval.“ Vklouzne pod župan rukou, zatímco ho líbá na krk.
„Zhasni.“
„Proč? Nevadí mi to.“
„Sakra, řekl jsem, zhasni.“ Chce ho, touží být opět normálním. Aspoň jednou někoho mít a vychutnávat si jeho blízkost. „Prosím.“
Erik se od něj odpoutá. Ani neví, co ho přimělo jít za ním. Možná, když se díval, jak bere ty prášky nebo bůhví co. Nelituje ho. Celý den v něm narůstala touha jako bublinky ze šampaňského.
Jakmile nastane tma, něco se v Richardovi uvolní. „Kde to je, víš.“ Sundá si župan, když ucítí na boku ruku. Trhne sebou. Ještě nikdo, kromě doktorů se ho tam nedotýkal. Zadrží slzy. Touží po něm. Otočí a obejme ho, políbí. „Chci tě.“
„Já taky.“ Ruce nahmatají zvrásněné jizvy. Poklekne a políbí je. Špičkami prstů se jich něžně dotkne.

Krásná noc. Je světlo a sen končí, pomyslí si smutně Richard. Svírá jednou rukou záclonu a snaží se ještě schovat místnost před slunečními paprsky. Zatáhne je.
„Jsi vzhůru. Měl jsi mě vzbudit.“
Spal tak nevinně. Jako panna v netvorově doupěti. „Obleč se a jeď.“
„Cože?!“
„Obleč se a jeď. Příští týden přijeď pro panenky.“
„To nemyslíš vážně?“
O podlahu ťukne hůl. „Myslím. Vypadni.“ Erik vstane z postele a Richard zahalený do županu uhne očima. Nechce, aby viděl, jak vypadá. Kouzelná noc, která neúprosně končí. Nesmí podlehnout iluzi a naději. Zklamání by bylo kruté. Jako když uvěřil, že je naděje uzdravit se. Samozřejmě to byl velký nesmysl. To zklamání bolelo víc než cokoliv jiného.
„Chci vysvětlení,“ zaútočí na něj rozezlený Erik. „Nic to neznamenalo? Děláš si srandu?“
„Žádné není. Odjeď, pokud chceš mít výstavu.“
„To ne!“ Proč to dělá? Vždyť to byla překrásná noc. Nikdy netušil, že by mohla být taková. Nebylo vše dokonalé, ale přece se teprve poznávají.
„Jo. Zmiz.“
„Fajn! Odcházím!“ zařve na něj Erik, třískne dveřmi.
Bude to lepší pro nás oba. Víš, nesnáším pády a tyhle jsou nejhorší ze všech. Nemusíš se z nich nikdy zvednout.