Bodka za poslednou vetou sa vždy píše najjednoduchšie. Na túto dávam dôraz. Pravú ruku dvíham nad klávesnicu a pomaly spúšťam ukazovák nad požadované interpunkčné znamienko.

Hotovo.

Práca dokončená, čas na zábavu.

Zatváram Word a otváram stránku obľúbeného prehliadača. Link mám uložený v obľúbených. Stačí naň kliknúť myškou a vybieha na mňa aktuálna ponuka.

Damián, 22, switch, group, spank…

Podľa fotky by som si aj dal povedať, ale switch… tak to ani omylom. Nie že by sa im submisívna rola nedala uveriť. Mňa len neláka predstava, ako niekedy zastáva aj tú druhú.

Ken, 23, sub, spank, roleplay, dogplay, foot…

Ken? To ako vážne? No nie, díky. Ešte aj ako Ken vyzerá. Presne ten od Barbie. Nič proti ružovej, ale keby chcem šukať ženskú, tak hľadám na inom webe.

Iľja, 19, sub, spank, bondage…

Tomu sa hovorí ideál. Rozklikávam celý jeho profil. Základné info prelietam len v rýchlosti. Už som ho dvakrát mal, tak presne viem, čo ponúka. Za slušný príplatok takmer čokoľvek. Aj drsný spank a šukačku, po ktorej si ešte dva dni poriadne nesadne.

Usmievam sa a rezervujem si ho na celú noc. Ledva stíham vyplniť údaje a niekto klope na dvere mojej kancelárie.

„Ďalej,“ hovorím nevrlo. Jasne som prikázal, aby ma nikto nevyrušoval.

Do dverí nakúka moja sekretárka.

„Prepáčte, pán doktor,“ ospravedlňuje sa. Dvíham obočie v nemej otázke. Niečo sa muselo stať. Inak by ma neotravovala. „Prišiel za vami brat,“ oznamuje.

„Ja nemám…,“ brata. Posledné slovo už nahlas zaznieť nenechám. Miesto toho zaskočene krútim hlavou. Čo ten tu chce? „Pošlite ho.“

V rýchlosti na monitore kontrolujem objednávku na večer a zatváram prehliadač. Postavím sa a zapínam si gombík na saku. V rovnakom momente vchádza.

Vyzerá úplne inak, ako si ho pamätám. Už to nie je ten neduživý pätnásťročný fracek. I keď fracek to je od pohľadu stále. V roztrhaných rifliach a vyťahanom tričku pôsobí v mojej kancelárii úplne nepatrične. Nepozdraví, len v hube premelie žuvačku a rozhliada sa.

Koľko sme sa nevideli?

Rýchlo si to v hlave spočítam. Naposledy sme sa stretli pred tromi rokmi na otcovej šesťdesiatke. Dovtedy sme sa videli maximálne desaťkrát. Nemáme rovnakú matku.

„Daniel,“ oslovujem ho. Prestáva očumovať moju kanceláriu a konečne na mňa pozerá. Otvára ústa, aby niečo povedal, ale rýchlo ho predbieham: „Vypľuj to, kým začneš rozprávať,“ prikazujem. Absolútne neznášam, ak niekto predo mnou prežúva. Čo sme v zoo?

***

„Bože,“ protočím na něj oči, „nejdu sem na pracovní pohovor, tak o co jde?“ Ale když ho zahlídnu, jak se zaškaredí, tak radši o trochu uberu: „A stejně tu nikde není koš.“

Nikolas hlavou pokyne doprava dolů, z čehož mi dojde, že odpadkovej koš je tam. Znovu na něj protočím oči, ale dojdu teda až k němu, pak se nepatrně sehnu… a tu žvejku do koše hezky zvysoka vyplivnu. Neodpustím si samozřejmě mrknout na něj, co s ním moje provokování dělá – a on nezklame: „Prasa,“ zavrtí hlavou.

„Proč? Tys to chtěl!“ zasmečuju a odejdu zpátky k volné židli, na kterou si rovnou kecnu.

„Prečo si prišiel? Alebo sa mám opýtať, čo potrebuješ tentokrát?“ pozdvihne na mě obočí.

Jasně, naráží na to, že před třema měsícema jsem od něj potřeboval půjčit peníze… Ale to jsme se ani nesešli osobně, jenom jsem mu zavolal, jestli by mi nemohl něco málo převést na účet, abych zalepil jistou… díru. Už jsem mu je ale vrátil, tak doufám, že nebude brblat poté, co mu odpovím:

„No, to samý…“

„Zase peniaze?“ vyjeví se. „Všimol si si, že mám na dverách napísané právnická kancelária a nie záložňa?!“

„Všiml,“ věnuju mu cukrblik, „takže je mi jasný, že jako právnický eso jsi v balíku…“

Asi to ale nepochopí jako kompliment, protože se na mě dál mračí:

„A na čo ich potrebuješ tentokrát?“

„Ehm,“ podrbu se ve vlasech, „do školy…“

„Daniel,“ zamračí se na mě, „po prvé si zo mňa prestaň robiť srandu a po druhé ma prestaň zdržovať. Vybaľ, o čo ide, alebo sa rovno zdvihni a odíď.“

„Prostě byli jsme se třídou na výletě a… jsme to trochu neodhadli s pitím… a omylem jsme v tom penzionu něco rozbili. Tak to teď musíme uhradit, že jo,“ zkusím to zestručnit, co to jde.

Tentokrát je to on, kdo protočí oči:

„V poriadku, detaily ma radšej nezaujímajú, okrem toho jedného – koľko potrebuješ?“

„Tisíc euro,“ vybalím to rovnou.

„Čože, toľko?“ protáhne obličej.

„Hele, nech si ty efekty,“ napomenu ho, „to si vyděláš za pět minut!“

„Na to, že si tých peňazí vôbec nevážiš, máš podozrivý prehľad, koľko a za ako dlho zarobím. Čo na to vravel otec?“

„Na co, že si vyděláváš tolik?“

„Daniel!“

„Jéžiš, no neřekl jsem mu to… By mě zabil!“

„To by som najradšej urobil tiež,“ ucedí.

„Svatoušku, nikdy jsi neměl žádnej průser ve škole?“

„Mal. V dvanástich! Ty už máš osemnásť!“ upozorní mě.

„Ajajaj, další kázání…? No tak jen do mě,“ pohodlně se zapřu v židli a upřu na něj pobavenej pohled.

„Viac by si potreboval pár na zadok,“ založí si ruce na hrudníku.

„No, co naděláš. Jak jsi sám řekl, už mi není dvanáct, takže na podobný výchovný lekce už je pozdě,“ posmívám se mu.

„Nemuselo by,“ pronese záhadně a přimhouří na mě oči. „Aj vo svojom veku očividne výchovnú lekciu potrebuješ ako soľ.“

Já na něj pro změnu oči vykulím:

„To to jako chceš říct tátovi?“

„Nie. Nasekať ti na zadok zvládnem aj sám.“

„Hahaha! Co to tu hulíte za matroš, pán doktor?“ bavím se, jenže jeho výraz vůbec pobavenej není, pořád mě bez úsměvu propaluje očima…

„Myslím to vážne,“ potvrdí mi to vzápětí i slovně.

„Jako co myslíš vážně? Že si mě přehneš přes koleno?“ pořád z toho mám srandu. „Tak okej, tak jestli mi pak půjčíš ty peníze, tak pro mě za mě… Mám si kleknout?“ křením se na něj a naznačím, že stačí říct a z té pohodlné židle se zvednu.

„Nie, nemáš. Nie teraz. Pošlem ti inštrukcie, kedy a kde sa stretneme.“

Ještě chvilku ho pozoruju a čekám, kdy se rozesměje a oznámí mi, že si ze mě dělá kozy, ale jelikož se to nestane, s pobaveným pokrčením ramen zalovím v batohu pro novou žvýkačku, demonstrativně si ji vložím do pusy, pak si stoupnu a batoh si přehodím přes rameno. „No tak jo, tak pošli, haha… To by mohla bejt docela zábava. Sledovat tě, jak se na poslední chvíli snažíš dohnat to, co otec celou dobu zanedbával… Ale když za tebou přijdu, tak pak mi ty peníze půjčíš, platí?“

„Iste. Ja svoje slovo držím,“ ujistí mě ještě… a já s rozveseleným kroucením hlavou opustím jeho kancelář.

***

Sadám si na stoličku a na sekundu privieram viečka. Ešte neviem, či som chcel Daniela len vystrašiť, alebo som to myslel vážne. Zrak mi padne na malú sochu Lady Justitie položenú na stole. Jej váhy sa nenápadne nakláňajú na jednu stranu. Aj ja sa prikláňam k myšlienke, že ten fracek potrebuje prevychovať. Lenže je to snáď moja práca? Mne na ňom predsa vôbec nezáleží. Má si s ním poradiť náš otec. Prípadne jeho žena, Danielova matka. Lenže to by musel byť Daniel značková kabelka, aby ju aspoň trochu zaujímal.

Beriem do ruky mobil a vyhľadám bankovú aplikáciu. Navolím v nej jeden zo svojich účtov. Zostatok sa mi viac než pozdáva. Mám chuť Danielovi poslať peniaze a dúfať, že o ňom aspoň chvíľu nebudem počuť. Takmer to urobím, ale spomeniem si na jeho pobavený výraz a ešte pobavenejšie slová. Okamžite ma začne svrbieť ruka.

No tak prečo nie? Pár na zadok mu len prospeje.

Miesto peňazí mu posielam správu.

V sobotu večer o siedmej u mňa. Dostaneš svoju lekciu a peniaze.

Takmer hneď mi odpovedá.

Okej, budu tam, pán vychovávatel! :-D

Uškrniem sa. Za to komolenie slovenčiny mu v duchu sľúbim ďalších pár rán po zadku. Veď ono ho potom tá sranda prejde. To som si istý.

Zbalím si veci a odchádzam zo svojej kancelárie. Zastavujem sa v malej pekárni a kupujem niekoľko obložených croissantov na zajtrajšie raňajky. O svoje hračky sa starám. I keď sú len na jednu noc.

Prichádzam domov, topánky končia v botníku. Vraciam sa, aby som si overil, že som ich uložil rovno. Usmievam sa. Nemá to chybu.

V kuchyni zapínam kávovar. Do chladničky ukladám croissanty a kontrolujem jej obsah. Všetko pripravené.

Usrkávam si z hotovej kávy a vychádzam na poschodie. Vyzliekam sa a veci odkladám do koša na bielizeň. V sprche si dávam načas. Až po nej sa kontrolujem v zrkadle. Perfektné.

Obliekam si čierne boxerky a tmavomodré rifle. Dlho vyberám opasok. Budem ho potrebovať. Vyhráva čierny, kožený, tak akurát hrubý, aby malo jeho švihnutie dokonalý dopad a ešte dokonalejší zvuk.

Bielu košeľu vyberám automaticky. Vrchný gombík nezapínam. Ponožky nechávam v komode.

Schádzam na prízemie a kontrolujem čas. Dopíjam si kávu. Na mobile sledujem prednú kameru. Chlapec už stojí pred dverami a pozerá na hodinky. Nechávam ho čakať. Presne o šiestej zvoní. Otváram mu a pozývam ho ďalej.

„Iľja,“ oslovujem ho.

„Dobrý večer, pane,“ pozdraví slušne. Pozrie na mňa len na sekundu a klopí pohľad k zemi. Tmavé vlasy mu pri tom pohybe zakryjú oči. Má ich modré. Najkrajšie sú, keď sa v nich objavia slzy bolesti a vzrušenia.

Už sa teším.

Vyzúva sa a znovu sa narovnáva. Vlasy si z tváre neodhrnie. Urobím to ja. Trochu sa pri tom zachveje. Pôsobí krehko a zraniteľne. Obaja vieme, že to tak trochu hrá. Devätnásť má na webe už dva roky. Nevadí mi to. Záleží len na tom, ako vyzerá.

Podávam mu nachystané peniaze. Berie si ich a prerátava. Nič nepovie, len prikývne. Vie, že dostal viac. Vie, prečo dostal viac, a súhlasí.

Pousmejem sa a ešte úsmev rozšírim, keď si kľakne na kolená, aby mi dal najavo, že môžeme začať. V tom momente mi patrí. Na celú noc.

***

Když se sobotní odpoledne pomalu přeměňuje v podvečer, nemůžu říct, že bych nebyl vůbec nervózní. Nahlas bych to teda samozřejmě nikomu nepřiznal, a Nikovi už vůbec ne, ale sám na sobě poznám, že nejsem úplně v pohodě. Tak že jo, copak můžu být v pohodě, když vůbec netuším, co mě čeká? Sice si pořád myslím, že mě nečeká v podstatě nic – teda kromě dalšího výchovnýho proslovu – protože přece Niko nemůže myslet vážně, že mi hodlá nasekat na zadek, to musela být stopro jenom nějaká jeho speciální forma výhrůžky… Jenže nějakej malej červíček uvnitř mě pořád hlodá: co když to vážně myslel? Co když jemu na tom, že by to udělal, nic divnýho nepřijde? No, ale nakonec mávnu rukou i nad tím. Jestli mi chce nasekat na zadek, tak budiž. To přežiju. Hlavně když mi pak půjčí ty peníze a vytrhne tak mně i dvěma mým kámošům trn z paty, protože vážně nevím, kde jinde bysme tak narychlo takovou pálku splašili.

Oblíknu se ležérně do volných kraťasů a obyčejnýho trika, na poslední chvíli si ještě z batohu vyhrabu balíček žvýkaček a s pobaveným uculením si jednu strčím do pusy. Bráchu je fakt snadný vyprovokovat! A jestli on mě může provokovat výhrůžkama na téma nasekám ti na zadek, tak já ho úplně stejně můžu provokovat svým přežvykováním.

Další věc, která ho vytáčí do vrtule – nedochvilnost. O siedmej u mňa, tak mi to napsal? No tak výborně, myslím, že když zazvoním v 19:12, bude to tak akorát. Coby vystudovanej právník jistě dobře zná pojem akademická čtvrthodinka – a do té se vlezu, tak jakýpak copak. Jako jasně, uznávám, že bych to s tím drážděním hada bosou nohou neměl přehánět, zvlášť když já jsem ten, kdo po něm něco chce, jenže si prostě nemůžu pomoct! Ten jeho povýšeneckej postoj mě rozčiloval vždycky, natož teď, když k tomu přidal ty kydy o tom, že potřebuju pár na zadek. Kdo si jako myslí, že je?

Sotva vyrazím na koloběžce po chodníku směrem k centru, dojde mi, že jsem si zapomněl nasadit na oči sluneční brýle. Ty mu taky tenkrát před těma třema rokama, kdy jsme se viděli naposledy, vadily – a hned mi dal přednášku, jak je neslušný bavit se s lidma a mít přitom oči schovaný za tmavými skly. Ale okej, vracet se už nebudu – tuhle provokaci si nechám na jindy, vážně to radši dneska nebudu přehánět. Už tak mě určitě nepochválí, když se do jeho supermoderního a supervyšperkovanýho bytu nakvartýruju i se svou kolobkou, do toho ta žvýkačka a lehce pozdní příchod – myslím, že to mám vyladěný tak akorát, abych ho sice nasral, ale nevytočil úplně doběla. Protože zase pokud mi přece jenom hodlá dát pár výchovnejch přes zadek, tak by u toho nemusel být úplně nepříčetnej vzteky, že jo.

Před barákem, ve kterým se v nejvyšším patře nachází Nikův byt, brzdím přesně v 19:11. No luxusní! Sám sebe ještě imaginárně poplácám po zádech za to, jakej mám skvělej časovej odhad, a pak se spokojeným, ačkoliv přece jenom lehkou nejistotou a taky zvědavostí poznamenaným úsměvem stisknu zvonek s bráchovým jménem.

***

Beriem do ruky pohár s vínom a pripíjam si na Danielove meškanie. Keby len tušil, akú mi ním robí radosť, tak by nemeškal ani len jednu sekundu. Úprimne dúfam, že to natiahne aspoň na dvadsať minút.

Moje prianie nie je vyslyšané. Dvanásť minút po siedmej sa ozýva zvonček. Bránu otváram aplikáciou v mobile. Za chvíľu začujem klopanie. Vstanem zo stoličky, prejdem k dverám a otvorím ich.

„Čus, brácho,“ pozdraví s priblblým úškrnom. Medzi zubami mu vidieť žuvačku. Schválne ju žuje tak, aby sa nedala prehliadnuť.

Chápavo sa na neho usmejem. Teším sa, že ma chce vytočiť. Aspoň mi tým potvrdzuje, že som sa rozhodol správne. Prospeje mu všetko, čo dnes urobím. Všetko, čo jemu dnes urobím.

„Ahoj,“ ukazujem rukou do chodby a pozývam ho tým ďalej. Začne sa mi trepať do bytu aj s kolobežkou. „To si nechaj na chodbe!“ prikazujem.

„Hej, víš, kolik to stojí?“ pýta sa.

„Približne sedemsto euro,“ odpovedám. „Môžeš ju predať a získaš viac ako polovicu zo sumy, ktorú potrebuješ.“ Stále kolobežku drží a v tvári sa mu mihá záujem. Akoby to zvažoval. „Len do toho,“ povzbudzujem ho. „Otec si iste nevšimne, že ju už nemáš.“

Pretočí očami, oprie kolobežku o stenu neďaleko výťahu a vchádza do môjho bytu.

„Jestli mi to někdo ukradne, budeš za to moct ty!“

„Nikto ti nič neukradne,“ kývnem hlavou ku kamerám pri strope a zavriem za ním dvere. „Meškáš pätnásť minút,“ oznamujem mu. V mojich slovách nezaznie ani náznak výčitky, no on si aj tak nedokáže pomôcť a musí mi odporovať.

„Jenom dvanáct,“ hovorí.

„Dvanásť minút si meškal, keď si dole zvonil. Ja som ti písal, že máš byť o siedmej u mňa. Do bytu si vošiel až pätnásť minút po siedmej.“

„No bóže, pár minut sem nebo tam,“ mávne nad tým rukou. „Víš jak, akademická čtvrthodinka se přece nepočítá.“

„To je fakt,“ súhlasím. Prekvapujem ho tým. Zmĺkne. Len zaskočene špúli pery. Dokonca sa mi zdá, že začína byť nervózny. Nádherný pohľad.

Pár sekúnd sa na seba len dívame, potom preruším ticho:

„Poď so mnou, najprv sa dohodneme,“ mierim do kuchyne. Vyberie sa za mnou. Stále má na nohách tenisky. „Tak sa snáď najprv vyzuješ,“ zastavujem ho. Do hlasu sa mi premietne podráždenie. Samého ma to prekvapí. Zvyčajne sa dokážem dokonale ovládať, ale Daniel má nejaký neznámy dar ma vytáčať.

Našťastie poslúchne a až potom ma nasleduje.

V kuchyni mu odsúvam stoličku.

„Sadni si,“ požiadam. „Kým ešte môžeš sedieť,“ dodám.

„Haha, vtipálku,“ zasmeje sa, zvalí na stoličku a vezme do ruky môj pohár s vínom, aby sa napil.

„Ty dostaneš nealko,“ vytrhávam mu ho z ruky. Odnášam pohár aj fľašu vína do bezpečnej vzdialenosti, vyberám z chladničky džús a aj s čistým pohárom mu oboje podávam. Dokonca mu nalejem.

„Copak jsem mimino?“ ohradí sa, ale aj tak sa napije.

„Podľa správania určite,“ sadám si oproti nemu. Na stole už mám položenú obálku. Dvíham ju a ukazujem mu ju. „Je tu tisícka. Nachystaná pre teba.“ Natiahne sa po obálke, ale ja mu ju nepodám. „Lenže som si uvedomil, že sa ti to bude veľmi ťažko splácať. Aj keby si mi dával celé svoje vreckové, tak ti to potrvá minimálne tri mesiace a obaja vieme, že niečo potrebuješ aj míňať.“

Daniel sa sprudka postaví.

„Tak na co jsi mě sem tahal, když mi nechceš půjčit?“ zahrmí.

„Dám ti možnosť si tie peniaze zarobiť,“ hovorím pokojne. Láskavo prejdem, že na mňa zvýšil hlas. Spočítam mu to neskôr. „A sadni si!“

Poslúchne, ale netvári sa nadšene.

„Já ty prachy potřebuju hned, nemám čas na…“

„Môžeš si ich zarobiť dnes.“

Podvihne obočie. Nemám náladu sa s ním vybavovať, a tak sa rozhodnem pre názornú ukážku. Vytiahnem z obálky stovku a položím ju priamo pred neho.

„Toto ti ukáže, že aj akademická štvrťhodinka sa počíta."

„Co…?“ nechápe.

„Len zistíš, čo v skutočnosti znamená pätnásť minút,“ ukazujem na dlažbu vedľa stoličky, na ktorej sedí. „Kľakni si a po pätnástich minútach je stovka tvoja.“ Prekvapene na mňa pozrie. „Hneď!“ prikážem a tentokrát sa usmievam ja.

***

Znejistěle se podrbu ve vlasech. Jedna věc je ho provokovat a posmívat se mu, druhá věc je, že mi slíbil, že mi naplácá na zadek, aniž bych si uměl představit, že to myslí naprosto smrtelně vážně a jak to jako bude probíhat – a třetí věc je, když mi tu najednou dost přísným tónem přikazuje, ať si kleknu! Na čtvrt hodiny! Na dlažbu, která je už od pohledu tvrdá a studená, a já pitomec jsem si jak naschvál nevzal rifle, ale blbý kraťasy… No jo, jenže zase kde jinde a jak jinak si zvládnu vydělat stovku za čtvrt hodiny? A tím myslím fakticky vydělat, není to jenom půjčka!

A tak nakonec rychle zase nahodím svůj sebevědomej kukuč.

„No tak okej, to zní dobře!“ mrknu na Nika v dobrým rozmaru, a zatímco se přesunuju na kolena, hmatám si do kapsy pro mobil a hledám v něm aplikaci s časomírou: „Ale budu si to stopovat. Abys nepodváděl. A přesně po patnácti minutách, ani o vteřinu víc, si…“

Jenže Niko mě ani nenechá to doříct, natáhne se ke mně a ten mobil mi z ruky vytrhne:

„Zabudni na to, že si budeš krátiť čas hraním sa na mobile. Pätnásť minút ti zvládnem stopnúť aj bez tvojej pomoci.“

„Hej!“ ohradím se. „Jako kdyby to nebylo jedno, jestli klečím jenom tak, nebo koukám na displej!“

„To teda nie je jedno,“ zasměje se Niko. „Ako si to presne predstavuješ? Nemám ti k tomu ešte pustiť telku, uvariť kávu a doniesť vankúšik?“

„Tsss, mohl bys, ono by tě neubylo,“ odfrknu, ale v duchu uznám, že má pravdu – a že s mobilem v ruce, kterej by rozptyloval mou pozornost, bych k té stovce přišel opravdu až moc snadno.

„A teba zase neubudne, keď sa pekne narovnáš, takto,“ odvětí Niko, stoupne si za mě, popadne mě za ramena a smýkne mi jima dozadu. „A rozkroč trochu nohy, nech sa ti lepšie drží stabilita.“

„Nešahej na mě,“ ošiju se, ani tak ne proto, že by mi vadily ty jeho dlaně na mých ramenou, ale proto, že mě rozčiluje, jak mě napomíná. „A vůbec, copak ono má klečení nějaký pravidla?“

„To teda má,“ uchechtne se. „Keby som na teba chcel byť fakt drsný, tak by si si ešte musel dať ruky za hlavu.“

„Pf,“ neodpustím si další odfrknutí, ale poslechnu ho, trochu rozkročím nohy a dám si bacha, abych pořád udržoval záda rovný. Když teda chce. „Doufám ale, že další požadavky už mít nebudeš. Příště bys mi je aspoň mohl říct všechny dopředu,“ zahudrám ještě.

„Okej, tak posledná požiadavka – tých pätnásť minút, teda už len štrnásť,“ mrkne na můj mobil, „budeš úplne potichu.“

„Fajn,“ přikývnu, uvnitř aspoň trochu potěšenej tím, že ho mý poznámky tak rozhazujou, že mi musí přikázat, ať jsem na chvilku zticha, haha. No proč ne!

Jelikož netuším, co s rukama, když za hlavu je díky bohu dávat nemusím, rejpu si chvilku kůžičku kolem nehtů, pak si začnu všelijak popotahovat tričko… A nakonec, aby mě tak nebolelo v zádech a abych tu svou vzpřímenou pózu dokázal líp udržet, si paže samovolně zkřížím za zádama. Umožňuje mi to tak se nenápadně protahovat, což je fajn… Jak říkám, nejsnadněji vydělaná stoeurovka v mým životě!

I když teda, no… mnohem snadněji by byla vydělaná, kdybych si během toho mohl hlídat čas! Takhle vůbec netuším, jestli tu klečím teprve pět minut, nebo třeba už aspoň deset… Ale doufám teda v těch deset, a úplně nejlepších by bylo třeba už třináct, protože… No protože jakkoliv bych si o sobě nemyslel, že jsem nějaká přecitlivělá bábovka, která nic nevydrží, tak mý kolena mají na tohle nucený poklečeníčko totálně jinej názor! Jakkoliv se snažím pokud možno nenápadně přenášet váhu z jednoho na druhý a vždycky tak aspoň tomu jednomu trochu ulevit, stejně to za chvíli přestane být dost účinný… A já se přistihnu, jak vnitřně skřípu zubama, abych to vydržel, aniž bych to celý vzdal… nebo aniž bych aspoň po Nikovi prskl nějakou hnusnou nadávku. Nebo minimálně dotaz, kolik už uběhlo času.

Ale takovou radost mu fakt udělat nehodlám!

***

Na Daniela je úchvatný pohľad. Vrtí sa, prenáša váhu z jedného kolena na druhé, myká ramenami a celý čas sa u toho tvári, akoby bol úplne nad vecou. Som si takmer istý, že má pocit, aký je nenápadný.

Ale najviac ma fascinuje, ako priamo sa mi raz za čas pozrie do očí. Myslel som si, že pri kľačaní na kolenách pocíti aspoň náznak hanby, náznak poníženia. Ale tieto emócie v jeho výraze hľadám márne. Neviem, či ma to hnevá, alebo teší. To sa budem musieť ešte rozhodnúť. Každopádne je určite dobre, že mi nezačal hneď pri prvej úlohe fňukať. Nemám rád, keď sa moje hračky tvária ako dve minúty pred popravou. A on práve teraz mojou hračkou je. I keď iným spôsobom, na aký som zvyknutý. Z návštevy u mňa si má odniesť lekciu. Ideálne takú, aby raz kvôli nedostatku výchovy neskončil niekde v base.

Daniel si sťažka povzdychne. Viditeľne sa už nedokázal ovládnuť. Prekvapivo ale stále mlčí. To je dobré znamenie. Nepovedal by som, že to dokáže a naozaj bude držať celý čas ústa zavreté.

Ach, to božské ticho.

Pozriem na hodinky a usmejem sa. On sa na oplátku zamračí. Je mi jasné, že ho najviac ničí nevedomosť. Keby len tušil, že mu ostáva už len pár sekúnd.

„Pätnásť,“ poviem v presný čas. Nepridal som mu ani len minútu, i keď som mohol a on by to nikdy nezistil. Lenže to by ma netešilo. Dohoda je dohoda. Ak on splní svoju časť, ja splním tú svoju a budem k nemu fér. „Pomôžem ti vstať, aby…“ Dopovedať nestihnem. Vyskočí na nohy, akoby mu horelo pod zadkom, a samozrejme to neustojí a podlomia sa mu kolená. Stihnem ho zachytiť, aby nespadol.

Poďakuje mi svojim vlastným spôsobom:

„Zvládl bych to i sám,“ prskne.

„To sa nedalo prehliadnuť,“ skonštatujem. „Nesadaj si hneď, inak ti…“ Zvalí sa na stoličku, zhrabne zo stola stovku, zamáva mi ňou a chce si ju strčiť do peňaženky, ale v tvári sa mu mihne grimasa. „… stŕpnu nohy,“ dokončím vetu.

Daniel sa postaví a spraví pár krokov, aby sa zbavil toho nepríjemného brnenia. Sadnem si a hľadím na neho. Neusmievam sa ani sa nemračím. Som len fascinovaný, že je stále ticho. Prehovorí, až keď dopochoduje po mojej kuchyni a zas zaujme svoje miesto na stoličke:

„Bavíš se dobře?“ zamračí sa.

„Perfektne,“ odpovedám. „Ale nemusel som sa, keby si niekedy počúval, čo ti hovorím.“

„Já tě budu počúvať – až mi řekneš, jak si vydělám další stovku,“ uchechtne sa. Už je zas vo svojom bežnom pubertálnom móde. „Tohle bylo easy,“ neodpustí si poznámku.

„V poriadku,“ oplatím mu uchechtnutie a vytiahnem z obálky ďalšiu stovku. „Tak si to zopakuj. Rovnaké podmienky.“

„Co? To ses posral, ne?“ vydesí sa a začne si šúchať kolená. Prestane s tým v momente, keď si uvedomí, čo vlastne robí.

„Myslíš?“ spýtam sa, ale našťastie pochopí, že je to rečnícka otázka, a nič nepovie. Odsuniem stovku na bok. „Ponuka je nemenná, táto bude za ďalších pätnásť minút kľačania, no nemusíš to urobiť hneď. Sám si povieš kedy.“

„To je od tebe velkorysý,“ odfrkne si.

„Ja viem,“ usmejem sa a je mi úplne jedno, že to myslel ironicky. Vytiahnem z obálky ďalšiu stovku a položím ju na stôl. „Táto sa ti bude páčiť. Zaberie ti len minútku.“

Podvihne obočie.

„To beru!“ vyhŕkne.

Zase to urobil a nenechal ma dopovedať. Nevadí. Po tomto sa snáď poučí.

„Tak teda dobre. Som rád, že súhlasíš. Tak sa postav a vyzleč sa. Trenky si zatiaľ môžeš nechať.“ Slovko zatiaľ poriadne zdôrazním, aby som si vychutnal, ako sa zatvári.

***

Na tváři se mi na chvilku usadí docela vyplesklej výraz, než se vzpamatuju a rychle ho zase přemažu, tentokrát úšklebkem, na kterým si dám pořádně záležet: „Zatiaľ…? Tak na to teda zapomeň, na nějaký svý zatiaľ! To bys mi musel zamávat před očima úplně jinou bankovkou než jenom stovkou!“

Načež se sám tak trochu leknu, co jsem to právě vypustil z pusy, protože mi dojde, že pro Nika evidentně není problém zamávat mi před očima jakoukoliv bankovkou – a abych to zamluvil, popadnu svý tričko za spodní lem a rychle si ho přetáhnu přes hlavu. Samozřejmě si neodpustím to okomentovat: „Každopádně fajn, máš pravdu, že tahle stovka sa mi páči… Tak rychle jsem si ji nevydělal, ani když jsme s klukama loni nakoukli do kasina, haha.“

Triko schválně ledabyle pohodím přes židli, vím, že mýmu pořádkumilovnýmu bratrovi to pěkně pocuchá nervy, ale patří mu to! Stejně pak naložím i s kraťasama. Však co, o tom, že bych si v rámci výdělku měl ty svý sundaný hadry i složit, nepadlo ani půl slova…

„Tak co, spokojenej?“ zadívám se mu vyzývavě do očí – a rovnou natáhnu ruku, aby mi ty peníze hezky předal.

„V rámci možností,“ řekne Niko, stoeurovku mi vloží do dlaně – a já se na něj spokojeně zaksichtím a přidám tenhle výdělek do peněženky k tomu předchozímu. Pak se s uličnickým mrknutím natáhnu pro ty před pár vteřinama odhozený kraťasy – a začnu se do nich zase rychle soukat.

„Čo si myslíš, že robíš?“ zarazí mě Niko.

„Co asi? Zase se oblíkám, ne? Říkal jsi, že se za tu stovku mám vysvlíct. Ne že mám vysvlečenej zůstat,“ zaculím se na něj jako neviňátko samo.

Brácha na mě nespokojeně nakrčí čelo a očekávám, že využije svých právnických znalostí a pomocí všelijakých kliček a logických argumentů mě bude (marně!) přesvědčovat o tom, že jsem si ten jeho pokyn špatně vyložil a kdesi cosi… Jenže on nakonec jenom protočí oči – a k mýmu velkýmu překvapení vytáhne další stovku: „No tak dobre, ale táto stovka bude za to, že vyzlečený aj zostaneš.“

„Svlečenej, ale v boxerkách!“ zahledím se na něj podezřívavě, protože stejně jako jsem ho právě nachytal na štvestkách já, mohl by mi hned příště to slovíčkaření nějak vrátit – a já si to odteď hodlám hlídat, na co přesně mu kývám!

„Áno, presne, ako hovoríš,“ potvrdí mi to, načež ty kraťasy teda zase demonstrativně odhodím a tu třetí stoeurovku spokojeně zastrčím do peněženky.

„A dál?“ zahledím se mu zvědavě do očí.

***

„Ďalej si vypočuješ, čo mám na srdci,“ poviem a Daniel sa po mojich slovách uškrnie.

„Zase za stovku?“ spýta sa. V jeho otázke zaznie jasný výsmech. Má pocit, že vyhral, keď ma dokázal s vyzliekaním osrať.

Schuti sa zasmejem.

„Iste,“ poklepem prstom na stôl. Leží na ňom stovka, ktorú som mu sľúbil za ďalšie kľačanie. „Ale budeš pri tom na kolenách. Platia rovnaké podmienky ako predtým. S jedinou výnimkou. Môžeš hovoriť, ale iba odpovedať na moje otázky.“

Dan si skríži ruky na nahej hrudi. Stoja mu bradavky. Napadne ma, že o tom vie a chce si ich zakryť.

„Říkals, že si můžu sám říct, až si budu chtít konkrétně tuhle stovku vydělat. A zatím se mi klečet nechce,“ vyzývavo sa usmeje.

„Máš skvelú pamäť,“ pochválim ho. „A ja svoje slovo držím. Sám si povieš kedy.“ Vezmem do ruky mobil a nalistujem správy. „Ja mám čas, ale ďalšia ponuka nepríde, kým nesplníš túto úlohu.“

„Hej! Takhle jsme se ale původně nedohodli!“ protestuje.

Tentokrát sa uškrniem ja.

„Vážne? A ako presne sme sa dohodli?“

Zachmúri sa. Viditeľne premýšľa. Využijem čas a začítam sa do správ. Zaujímavé, na trhoch prebiehajú korekcie. Dalo sa to čakať. Logujem do svojho investičného účtu a kontrolujem straty. Pár tisíc hore dole. Bežné správanie akcií.

Stolička vrzne. Zdvihnem zrak od mobilu. Daniel sa na mňa zamračí.

„Jdu si jenom pro džus, tak se neraduj,“ otvorí moju chladničku. Nevytiahne z nej džús, ale schmatne plechovku s pivom. Víťazoslávne sa usmeje.

„Je to nealko,“ kazím mu náladu. „Pokojne si daj.“ Vrátim pohľad na mobil. Počujem charakteristický zvuk otvorenia plechovky. Dokonca počujem, ako pije. Kontrolujem ďalší svoj účet. Každú chvíľu čakám, že vrzne stolička, ale to sa nestane. Miesto toho sa ozve Danielov hlas.

„No dobře, tak už se mi teda chce.“

Ten pohľad si nenechám ujsť a pozriem na neho. Pomaly sa zvezie na kolená. Nespraví to síce práve ladne, ale výsledná poloha mu pristane. Na chvíľu pôsobí krehko a zraniteľne. Keď predtým kľačal oblečený, tak pri tom tak dobre nevyzeral. Ešte by bolo zaujímavé zistiť, čo skrýva pod boxerkami a či by mu úplná nahota ešte pridala na príťažlivosti.

„Stopujem pätnásť minút,“ poviem, mrknem na aktuálny čas a položím mobil na stôl.

„Jen aby,“ prehodí.

„Mlč, nič som sa nepýtal,“ ohriaknem ho. Zamračí sa, ale ostane ticho. Niekedy sa správa úplne nevyspytateľne. Raz dokáže poslúchať a plniť príkazy, inokedy neodolá a skúsi na mňa trápny trik.

Pár minút nič nehovorím, ale zato sa na neho intenzívne dívam. Vie o tom. Ošíva sa a zhrýza si peru. Nie je zvyknutý kľačať, tak ho to musí bolieť.

To som rád.

Nakoniec ticho preruším.

„Daniel, páčilo sa mi, ako si ma dostal. To si sa naučil od otca?“

„Pche,“ odfrkne si. „Tohle mě nemusel nikdo učit,“ sebavedome sa usmeje.

„Aj som si myslel, že takú blbosť si vymyslel sám. Keby si sa učil od otca, tak by si vedel, že zametať môžeš len s ľuďmi, ktorých máš v moci a na nič ich nepotrebuješ. Naopak. Oni musia potrebovať teba.“

Postavím sa a prejdem priamo k nemu. Pozerá do zeme, ale nie je to podriadené gesto. Len mu je to pohodlnejšie.

Natiahnem ruku, aby som mu podvihol bradu, ale ucukne. Rešpektujem to a ruku stiahnem.

„Pozri na mňa,“ prikážem. Chvíľu to trvá, ale nakoniec zdvihne zrak. „Vieš, čo sa môže stať, ak vyjebeš s niekým, nad kým nemáš moc?“ spýtam sa.

Zamyslí sa.

„Získám stoeurovku úplně za nic,“ skúsi debilnú odpoveď.

„To je pravda,“ prikývnem. „Ale na tých ďalších šiestich stovkách, ktoré odo mňa potrebuješ, si to vyžerieš aj s úrokmi. Pôvodne som ti chcel dať za stovku päť na zadok. Teraz zvažujem, že to bude dvadsať. Alebo dokonca tridsať?“

V tvári sa mu mihne náznak zhrozenia, ale rýchlo sa ovládne a otvorí ústa, akoby chcel niečo povedať. Zastaví ho moje pokrútenie hlavou.

„Neodpovedaj. To bola rečnícka otázka. Len pekne potichu kľač a rozmýšľaj, ako sa chceš ďalej v tejto našej malej hre správať. Odporúčam ti nezabudnúť, že to ty tu niečo potrebuješ a ja určím, ako to získaš. Ešte raz sa ma pokús ojebať a vieš, kde sú dvere!“

Sadnem si nazad na stoličku, vezmem do ruky mobil a znovu sa začítam do správ. Na Daniela už ani nepozriem. Na čas, ktorý mu ostáva, však pozerám pravidelne. Ten malý hajzlík má šťastie, že ja na neho nebudem skúšať žiadne zákerné triky.

„Pätnásť,“ oznámim mu, keď jeho čas vyprší, a dívam sa, ako sa stavia na nohy. Tentokrát to urobí opatrne a pridrží sa stola. Dokonca si ani hneď nesadne. Zaujímavé. Takže je schopný sa poučiť.

Nedám mu veľa času na spamätanie. Prisuniem k nemu stovku, ktorú si zarobil kľačaním, a vytiahnem z obálky ďalšiu.

„Konečne sa dostávame k téme nášho stretnutia. Oprieš sa o stôl a ja ti dám desať rán po zadku. Dodám, že to bude rukou. Opasok si šetrím na neskôr.“