Venkovský příběh – 1. Tak to jsme my

Byli jsme čtyři, dá se poupravit název slavné knihy, kterou nám ve škole nutili, a tak jsem k ní měl přirozený odpor až do dospělosti. Parta kamarádů ze vsi na jihu Čech. Záboří je vesnice, která má necelých čtyři sta obyvatel, a přímou úměrou si dokážete spočítat, kolik tam tak mohlo být dětí. My jsme však byli poměrně silné dva ročníky, kdy se za dva roky narodili čtyři kluci a dvě holky. Kluci i holky drželi separé svou partu, my kluci si do ní nikdy nikoho nepustili, další kluci byli buď o dost starší, nebo naopak o dost mladší a holky mezi námi neměly své místo.

My čtyři jsme spolu drželi snad už od porodnice, nevybavím si, kdy naše parta vznikla, prostě tu byla vždy. Pravda je asi taková, že naši rodiče se samozřejmě taky navzájem znali, pomáhali si s hlídáním, půjčováním různých věcí a tím jsme se asi přirozeně dali dohromady i my. Dva z nás byli starší a dva o rok mladší, takže když jsme chodili do naší jednotřídky, ti starší a ostřílenější vodili nás mladší do školy a po škole jsme se buď u někoho sešli, nebo šli do lesa vyvádět různé blbosti. Když bylo hezky, mazali jsme se koupat k rybníku Volšáku, kde nám naši taťkové stloukli ze dřeva ten nejvíc profi skokánek do vody. Zkrátka kolorit života na vesnici, který bych za nic nevyměnil.

Náš příběh začíná v době, kdy jsme už dávno odrostli škole základní a dali se na dráhu středních škol nebo učilišť, resp. už se blížil jejich konec. V době, kdy většina z nás poznávala pravou podstatu světa, otevíraly se nové dimenze poznání, které jsme jako děti nechápaly nebo nám byly dosud utajeny. I když už jsme nesdíleli stejnou školu, byli jsme všichni v blízkém okolí, a tak hned po návratu z ní jsme dál podnikali naše setkání.

Dominik, to byl vůdce naší party, přímý kluk, co na srdci, to na jazyku, osoba s přirozenou autoritou, kdy bylo každému jasné, že co řekne, to platí. Měl to tak odnepaměti, vždy nás vedl, řekl, co se bude dělat, rozhodoval, co kdo zařídí, a my ho vždy poslechli. Nebyl to ale nějaký autoritář, prostě byl tak přirozený a nikdo o něm nepochyboval. Nebyl ani nijak zvlášť sečtělý, učení mu spíše nešlo, než šlo, ale uměl používat ten takzvaný selský rozum, kdy se s věcmi moc nepáral a dokázal vždy rychle najít řešení čehokoli tak, aby to dávalo smysl. Na druhou stranu byl docela manuálně zručný, a tak šel na učňák na truhlařinu, kde mu bylo dobře. Svou přirozenou autoritu doplňoval i svým vzhledem, už v posledním ročníku základky měřil sto osmdesát centimetrů a postupně to dotáhl až na sto devadesát sedm, sice žádný sport nedělal, ale často doma tátovi, který byl umělecký kovář, s něčím pomáhal a díky tomu bylo jeho tělo mohutné, spousta šlach a svalů. A ačkoli mu bylo teprve devatenáct, měl už zarostlou hruď. Obličej s ostrými rysy a výraznou čelistí. Nad hlubokýma hnědýma očima, s takovým jakoby přísným pohledem, byla změť chaoticky rozházených vlasů účesu neúčesu.

Hubert, po Dominikovi druhý nejstarší člen naší bandy, byl pravý opak Dominika, zrzek menšího vzrůstu, poněkud oplácanější postavy, modré, věčně vyvalené oči jak žába před hromem. Na obličeji i těle spousta pih, aneb jak se u nás říká, posraný od much. Vymodlený jedináček našich skoro sousedů byl patřičně hýčkán, a to se taky projevilo na jeho povaze. Bylo ho všude plno, pořád vedl spoustu řečí, ale skutek utek. Hubert se sám tak nějak pasoval do pozice druhého šéfa party, ale je jasné, že on na to neměl, a tak ho nikdo nebral moc vážně. Zatímco Dominik byl prostě Dominik, Hubert byl, díky své postavě, přejmenován na Pucka. Pucka jeho rodiče protlačili na střední ekonomku, což jsme moc nechápali, ani on se neučil moc dobře, ale když máte správné konexe, tak to asi jde. Tohoto člena party jsem spíše toleroval, nikdy jsem si k němu nevybudoval ten správný kamarádský vztah, bylo to díky jeho rádoby přechytralým řečem a jeho snahou mít v partě větší slovo než Dominik a taky díky jeho snaze občas druhé shazovat, aby si pohladil své ego.

Dan, náš fotbalista, šampón a také benjamínek, o celé dva měsíce mladší než já. Vždy dokonale vypadající, ve značkových hadrech. Už od mala se věnující fotbalu, který mu sice šel, ale tak maximálně na krajské úrovni. Co mu šlo však snad i na evropské úrovni, byla péče sama o sebe. Jeho dokonale upravený účes blonďatých vlasů, hnědé oči, které dávaly výraz, jako by byl věčně na lovu, byly prostě neměnné. Vyběhané nohy a svalnatá stehna nosila na sobě atletickou postavu s příslušným sixpackem. Prostě mladík jak ze žurnálu, který nenechával dámské pokolení v klidu. Dan si to moc dobře uvědomoval a také toho obratně využíval a žádná sukně před ním si nemohla být jista. Samozřejmě to byl Dan, který se z nás jako první stal chlapem, a to hned druhý den po svých patnáctinách, kdy ho svedla paní Sýkorová, dáma v letech (čti pětatřicet), která neměla štěstí na chlapy a s chutí lovila zajíčky. To nám přiznal ale až o dost později, jelikož se za to styděl. Samozřejmě jsme se mu vysmáli, on však z toho obratně udělal svoji přednost a musím přiznat, že jsme mu vlastně záviděli. Po paní Sýkorové si dal až do dospělosti oraz, ale pak už to jelo jak na běžícím páse. Skvělé na Danovi bylo, že ačkoli o sebe tak pečoval, nebylo mu na obtíž se válet v blátě či hlíně nebo se koupat v rybníku, čímž značně utrpěl jeho dokonalý účes či v prvním případě jeho značkové oblečení. Mimo hřiště, kde byl trochu hysterák, byl kliďas spíše nerozhodné povahy, avšak totální extrovert a vždy s nějakým vtipem na rtech, a samozřejmě pak se z něj stal náš sexuální guru. Na školu jezdil do Budějek na sportovní gympl. Danovi, díky jeho obdivu k fotbalistovi Kaká, jsme říkali právě Kaká, chtěli jsme mu sice říkat Hovno, ale to se nesetkalo s pochopením.

No a nakonec já, Filip neboli Fíla, asi ten nejnudnější kluk z party. Nijak výrazný, středního vzrůstu, hustých hnědých vlasů upravených na prdelku, zelenošedých očí, štíhlé, ne moc vysportované postavy, žilnatých rukou, svalnatějších lýtek, jelikož rád chodím po túrách. Ne moc hovorný, spíše často zasněný a přemýšlivý o všem možném. Vždy jsem uvažoval, co naší partě dávám, že mě tam trpí, ale jak mi řekl samotný Dominik, jsem jejich součástí už od narození a umím vždy vymyslet, co by se dalo dělat, a Dominik ty nápady přebírá. Navíc už odmala jsem tíhnul ke kuchyni, a tak jsem pro kluky vždy rád něco připravil, nejdříve nějaké blbosti, se kterými mi pomáhala mamka. Později to už byly i obložené bagety a ještě později jsem se naučil i něco upéct nebo ugrilovat maso. Poté, kdy už nám rodiče dovolili jezdit i dál vlakem nebo autobusem, jsem to byl já, kdo vše zorganizoval, naplánoval a vzal něco k snědku, aby kluci nebyli tak hladoví. Mně, na rozdíl od ostatních, učení docela šlo, a tak jsem také skončil na ekonomce, ale jiné než Pucek, takže jsem ho nemusel ve škole poslouchat.

Asi bych měl ještě zmínit, že tu byl ještě můj brácha Radek, avšak o dvacet let starší. Když mu bylo devatenáct, naši ho pořád prudili, kde má nějakou slečnu a že by už rádi nějaké vnoučátko. No nakonec to vyřešili tak, že si pořídili svoje vlastní, jakože mě.

Záboří jsem už lehce popsal, je to vesnice rozdělená malou říčkou, od které vedou různě rozházené domky do kopce, z jedné strany prudšího, z druhé strany mírnějšího. Já s Puckem jsme bydleli v tom mírnějším kopci ob tři baráky. Dominik s Kaká v prudším kopci, jeden hned u řeky a druhý skoro na konci vsi na samotném kopci. Vesnice je obklopená lesy, ty byly naše útočiště, bojiště, skrýš a vlastně vše, co kluci potřebují k vyblbnutí. V lese jsme měli i svůj bunkr z větví, mechu, listí, slámy a dalšího nepořádku, co jsme tam natahali, to byla naše základna. Zábořím vede železnice, která si s námi užila mnoho testů odolnosti mincí, víček od limči či piva pod koly vlaků. Zmíněný Volšák se nacházel za vsí asi čtyři sta metrů od železničního přejezdu na severním okraji lesů. Volšák bylo naše moře, kdysi se tam prý chodila koupat celá vesnice, ale jak si všichni začali pořizovat bazény, tak zájem postupně klesal a dnes se tam jde vykoupat maximálně nějaký turista, co jde okolo. Jediné, kdy Volšák trochu ožíval, bylo v létě v podvečer, kdy se sem chodili koupat lidé z okolí na Adama a Evu. Bazén měl na zahradě Dominik a Kaká, a tak jsme se chodili občas koupat tam, pěkně pod dohledem rodičů, ale nejraději jsme chodili na Volšák, kde se daly dělat odvážnější blbosti, ze kterých by dospělí šíleli. V zimě se tam i dobře bruslilo, takže rybník byla většinou první volba.

V Záboří máme také klasické smíšené zboží, kde jsme doplňovali pravidelně energii v podobě sušenek, nanuků, limonád a později, ještě než nám bylo osmnáct, se pokoušeli koupit nějakou tu flašku, kterou nám obvykle hodná paní Voříšková prodala se slovy:

„Kluci pitomí, hlavně to na mě neřekněte, a ne abyste se vožrali!“

Což jsme jí svatosvatě slíbili a chovali se hlavně tak, aby nás nikdo neviděl. Myslím, že i naši rodiče byli shovívaví, a když jsme to vyloženě nepřehnali, tak nás nechali být. A když jsme to přehnali, obvykle jsme přespali u někoho střízlivějšího, abychom se zřízení neukázali doma. Krám byl součástí komplexu, kde se nacházel i kulturák, který byl místem společenského života. Nejprve dětských dnů, mikulášských, dětských karnevalů a později místem prvních diskoték a zábav. Hospoda pak místem prvních "dospěláckých" sezení nad pivem.

Dětství jsme měli skvělé, asi takové to, které bych přál všem dětem na světě. Ano, i my jsme se občas pohádali, porvali, zvláště mě trápilo, když to takhle bylo s Dominikem, sice mě vždycky přepral a já se cítil hrozně potupně. Přesto jsem se obával, že teď mě z party určitě vyhodí, a Dominikovu nepřízeň jsem bral obzvlášť osobně. Nakonec jsme to vždy, po nějaké době, hodili za hlavu a bylo zase dobře.

Dětství vzalo za své a my se přehoupli do puberty, nejdříve jsme se o věcech, které se u nás biologicky dějí, nebavili vůbec, ale postupně to vždy někdo s někým probíral sólo, až jsme se o tom začali bavit všichni mezi sebou. To léto jsme si pak v bunkru ukazovali, kdo je jak chlupatý, řešili ranní stojky, jestli koukáme na porno a samozřejmě jestli jsme měli už něco s nějakou holkou. Přeborník Kaká se samozřejmě chlubil, ten se poprvé líbal už ve čtrnácti a my jen hltali jeho zkušenosti, jak sbalit holku, aby se s námi líbala. Dalším přeborníkem byl Pucek, nicméně tam bylo jasné, že kecá, aby byl zajímavý, za což ho Kaká vždy pěkně setřel. My s Dominikem je spíše poslouchali a smáli se jejich věčným dohadům. Pravda, díky tomu, že byl Dominik nejstarší, tak už začal koketovat s Monikou, což byla jedna z našich vrstevnic, a měli už několik líbaček, ale nechtěl to moc rozvádět. Já neměl co dát do placu, tak jsem se všelijak kroutil, až jednoho dne Dominik povídá:

„Fílo, co Petra? Ta tě určitě chce, furt po tobě čumí, koukej ji sbalit, ne?“

Kaká hned zpozorněl:

„No jasně, Petra, ta je dobrá, do tý bych šel.“

„Počkej!“ zarazil ho Dominik, „ty jsi jen vošustit a vopustit, Petru nech Fílovi, ty máš furt nějakou.“

Petra byla ta druhá z našich vrstevnic, samozřejmě to pekly hodně s Monikou, ale pravdou je, že na mě byla vždycky milá, a když jsme se potkali, tak se nezapomněla na mě usmát. Štíhlá brunetka s velkým copem na zádech, o pár cenťáků vyšší než já, tenké nohy a na hrudi pěkně zakulacená.

„Vy jste fakt teoretici,“ probral se Pucek, „to já jsem muž činu, je šest večer, je vedro a co se asi tak bude dít u Volšáku?“

Kaká hned zbystřil:

„No jasně! Slyšel jsem, že se tam chodí lidi koupat bez plavek, jdeme tam, uvidíme konečně pořádný kozy a třeba i nějakou kundičku! Dělejte, chcípáci, za dvacet minut začínají kozy!“

A rukama na hrudi naznačil, co nás čeká. Začali jsme se smát a že to tedy zkusíme. Já byl tedy celý nesvůj, co když nás někdo uvidí, to nás pak naši zabijou, ale nebudu trhat partu. Cestou k rybníku s Kaká mlátila puberta, ze strany do nás pořád šťouchal se slovy:

„Tak co, už se těšíš na kozičky? Já bych si tak šáhnul a pořádně pomačkal a zabořil do nich ksicht. A když tam bude pro mě nějaká volná, tak já jsem připravenej, pánové.“

A stáhnul kraťasy ke kořeni, abychom viděli, že je úplně oholený.

„Ty krávo, ty si ho holíš jak nějakej teplouš, jo?“ vyhrknul Pucek.

„Jakej teplouš, magore?!“ sjel Kaká Pucka. „Když chceš píchat holku, tak musíš bejt oholenej, u nás na fotbale to mají všichni, kromě jednoho, ale ten je stejně nějakej divnej.“

„Meleš kraviny, chlap má bejt chlupatej, to jenom vy fotbalisti jste takový primadony přihřátý, že musíte bejt voholený,“ reagoval Dominik.

Celá tahle debata mi přišla vtipná, ale zároveň mi nebyla moc příjemná, říkal jsem si, že tohle je každýho věc a nechci tady řešit, kdo je jak chlupatej, nebo není. Zároveň jsem přitom asi i zčervenal, čehož si všiml Dominik a chytil mě za rameno se slovy:

„Podívejte, Fíla se už červená, se těšíš, že uvidíš nějaký kozy, viď? Já taky, tak snad tam nějaký taky budou.“

„No tak jasně,“ odpověděl jsem, „však jsem ještě nikdy kozy naživo neviděl, jenom na netu, tohle bude pravý, to je úplně jiná dimenze.“

Pucek mě poplácal a na své hrudi naznačil známým gestem asi tak osmičky, ale to už jsme byli u Volšáku a Dominik zavelel, ať zavřeme huby, že musíme být nenápadní. Šli jsme na opačný břeh, který byl zarostlý stromovím a trávou, takže se tam dalo skvěle schovat. Na to, že jsme to byli vlastně jen zkusit a šli na blind, jsme měli štěstí. Ve vodě byly právě dva páry a na břehu jeden starý vošoust ze vsi, který je beztak šmíroval jako my. Páry byly evidentně kamarádi, zřejmě nějací výletníci, a plavky na sobě neměl nikdo, mohlo jim být tak kolem pětadvaceti, ale těžko jsme to mohli v tomto věku odhadnout. Leželi jsme tam a ani nedutali, holky měly obě tak trojky. Byl to vtipný pohled na moje kumpány, jak tam leží s pusou dokořán naprosto beze slova. Po chvilce jsme po sobě začali koukat, lokty šťouchat do sebe a dávat si mrkáním, výrazy a rukama najevo, že je to naprostá bomba. Ani nevím, jak dlouho jsme tam leželi, ale bylo to do konce, než se oba páry oblékly a odešly. Cestou domů bylo samozřejmě plno řečí, jak to bylo skvělé a že musíme chodit pravidelně.

Když jsem večer ulehnul, tak jsem si promítl celý tento den, který byl opravdu fajn. Tehdy mi bylo už pár dní osmnáct a docela jsem se trápil, že nemám žádné zkušenosti s holkou, a dnes jsem konečně viděl ženská prsa a už nebudu tak tupě koukat, až se zase budeme v bunkru nebo jinde bavit o holkách. Pořád jsem si promítal, co jsem viděl, dvě usměvavé holky, které blbly se svýma klukama ve vodě, a zároveň se mi před očima promítal výraz kluků, jak na ně civí, a já přemýšlel, zda měli v kalhotách také takové pnutí jako já.

Druhý den, když jsme se opět viděli, jsme samozřejmě vzpomínali na včerejší zážitek a všichni k tomu měli co říct. Po všech siláckých řečech to rozčísl Pucek:

„Bylo to super, pánové, já to měl včera celej večer před očima a nemohl se toho zbavit, tak jsem to pak musel vyřešit ručně.“

„Ježíííš!“ vykřikl Dominik.

Do toho skočil Kaká:

„Hustě, Pucku, ale co si budeme povídat, nebyl jsi v tom sám.“ A tak jakoby hrdě se vzpřímil.

S Dominikem jsme se zakřenili, dali hlavu do dlaně se slovy:

„Držte hubyyy, nás to absolutně nezajímááá!“

Od té doby jsme tam chodili pravidelně šmírovat, jak jsme byli časem drzejší, tak jsme byli občas docela i hluční, až se divím, že nás nikdo nevyřval nebo jsme nedostali od nějakých borců přes hubu. Jen jednou na nás řvala nějaká stará bába, že jsme nechutný úchyláci, že zavolá policajty a takové ty řeči, tak jsme zdrhli, ale to bylo všechno. Zajímavé bylo, že těm, co měly co ukázat, naše šmírování nevadilo, ale stará bába z toho dělala kovbojku.

Takhle jsme v létě chodili na Volšák pravidelně a možná to bylo až nudné. Ačkoli jsme byli už dost vykoukaní a tedy děsně zkušení, sešlo se to tak, že ani jeden z nás nebyl ještě s ženskou doopravdy, byli jsme takový klub paniců, což jsem v případě Dominika a Kaká nechápal vůbec. A to nám bylo všem už osmnáct pryč, některým dokonce devatenáct. Ty prázdniny, kdy začíná náš příběh, byly už pro někoho poslední a škola se dramaticky přiblížila, dva dny před koncem prázdnin přišla SMS od Kaká:

Zítra večer v 8 na Volšáku. Oslava! Čeho, to se dozvíte na místě, uděláme oheň, nějaký chlast mít budu, ale vemte taky něco. Fílo, pls nějaký žrádlo?