Ještě dva roky, díl VI.

Nejkrásnější víkend mého života. Vím, že teď asi přeháním, ale já jako malý takové výlety nezažil. Když už jsem někam jel, tak jen se školou, a to bylo na základce. Vlastně, jednou jsme jeli do Chorvatska ještě s jednou rodinou. Bylo to zrovna to období, kdy táta slíbil, že už nebude pít a dá se nějak do kupy. A aby to dokázal, zamluvil nám hotel v Rogoznici. Jeli jsme jedním autem. Do auta se vešlo v pohodě osm lidí. Nás jelo jen sedm. Druhá rodina, která s námi jela, byli naši sousedi. Manželé se dvěma dětmi. Starší kluk, kterému mohlo být tak jednadvacet, a sedmiletá dcera. Měl jsem v té době sice přítelkyni, jak už jsem se o ní zmínil v minulém díle, ale moc nám to neklapalo, ale nebylo to tím, že bychom si nerozuměli. Bohužel v tom bylo něco jiného, jestli víte, o čem mluvím.

Cesta trvala docela dlouho a já se během ní seznámil s tím klukem. Jmenoval se Ondra. Byl vysokoškolák, a jak mi hned přiznal, byl bisexuál. Docela mě to překvapilo, že byl tak otevřený a bylo mu jedno, komu to říká. Zeptal jsem se, jestli to vědí jeho rodiče. Ale prý ne. Že jim do toho nic není. Je dospělý a může si chodit a šukat, s kým chce. Měl jsem si vzít z téhle věty trochu poučení, ale to jsem ještě tehdy nevěděl, co všechno se stane.

Přijeli jsme na místo. Rozhlédl jsem se a připadal si jak Jake z Avataru. Jak kdybych se ocitl na jiné planetě. Já vím, přeháním, ale já nikdy u moře nebyl. A teď ho máme přímo před hotelem. Je to sice jen přístav, ale Vašek, otec Ondry, nám pronajal loď i s kapitánem. Ten nás odvezl na jakoukoliv pláž jsme chtěli. Pamatuji si na ten pocit, kdy jsem poprvé šel plavat. Něco neuvěřitelného. Voda byla sice studená, ale mně to nevadilo. Potápěl jsem se a užíval si ten pocit slané vody.

Na lodi jsme hráli karty nebo se jen opalovali. My s Ondrou jsme byli na přídi a povídali si. Vyprávěl mi, jak o sobě zjistil, že je bi. Prý ho už delší dobu přitahovali i kluci, ale jako gay se necítil. Měl holku, která po něm jednou chtěla trojku. Ale ne se dvěma holkami, ale ještě s jedním klukem. Ze začátku byl prý proti, ale nakonec souhlasil. Prý ho to docela vzrušovalo. Ten pocit, že tam bude ještě jeden kluk. Mělo to jen jeden háček. S tím klukem provozovali trojku moc často. Nakonec zjistil, že s tím klukem by to chtěl jednou zkusit i sám. No a doteď jsou prý spolu. Přítelkyni opustil a bydlí s ním. Ze začátku jsem se na to díval trochu znechuceně. Ale později jsem si řekl, že to musí být fajn najít zase někoho, s kým vám bude jedno, co si o vás kdo myslí. I kdyby to měl být kluk. Vlastně mě ta představa i lákala.

***

Dorazil jsem celý šťastný domů, že všechno povyprávím tetě. Když jsem celý natěšený otevřel dveře, můj úsměv náhle klesl. V kuchyni seděla máma. Ani bych ji nepoznal. Měla dlouhé, vlnité vlasy a upnuté šaty. Vypadala opravdu dobře. Bylo vidět, že jí ten rozchod nakonec pomohl. A to, že mě neměla na starosti, asi taky.

„Ahoj mami. Co tu děláš?“
„Copak ty mě ani neobejmeš?“ smála se. Tak to už jsem dlouho nezažil.
„Promiň. Ahoj,“ objal jsem ji a dal ji pusu na tvář.
„Tak co tu děláš? Děje se něco?“
„Víš, Dominiku, vím, že to poslední dobou se mnou nebylo jednoduché, ale víš, ten rozchod s tátou byl pro mne těžký. Bála jsem se, že zůstanu už sama. Ale před pár měsíci jsem někoho potkala. Někoho, na kom mi hodně záleží.“
„To je dobře, mami.“
„Já vím. Ale víš, je tu jen malý problém.“
„Jaký?“ Už teď jsem se bál odpovědi. Sakra! Určitě se vrátila k tátovi. Začal jsem panikařit.
„Dostal práci v Freibergu. A já se budu stěhovat. A chci, abys jel se mnou.“
„Cože? To nejde. Vždyť musím ještě chodit do školy.“
„Neboj. Máš učňák. To stačí. Wilhelm ti najde práci a nebudeš potřebovat ani maturitu. Budeme mít krásný velký dům se zahradou.“
„Mami, já ale nikam nechci!!“

„Tohle přece nejde. Nemůžeš odjet. Já nechci, abys odjel.“

Super. Začal jsem brečet. Ale tohle byla vážně hrozná rána. Jak se říká: když dosáhneš nejvyššího bodu, následuje velký pád. Ale tenhle přišel sakra brzo. Ani jsme spolu v podstatě nezačali normálně chodit a hned tohle.

„Já vím. Mně se taky nechce. Nevím, co mám dělat. Jen doufám, že teta mámu nějak přemluví, abych tu mohl zůstat,“ řekl na to Dominik.
„Hlavně. Vždyť ty teprve chodíš do prváku. To chce, abys to přerušil a neměl maturitu?“
„Jo. Prý mi sežene práci ten její nový. Takže asi budu dělat někde ve skladu.“

Tohle je ta nejhorší noční můra. Ale bohužel se opravdu děje. Seděli jsme tam ještě dvě hodiny a vymýšleli, co dělat. Navrhl jsem, že se přiznám našim. Ale zároveň jsem se bál, jak na to budou reagovat. On volal ještě tetě a ta mu řekla, že se snaží jeho mámu nějak přemluvit. Nakonec to jeho teta celkem dobře vymyslela. Teď budou kratší prázdniny, tedy prodloužený víkend. Tak se tam pojedou podívat. Když se mu tam nebude líbit, tak může nadále zůstat tady u ní a studovat. Jen doufám, že na to jeho máma přistoupí.

Bylo opět pondělí. Dominik mi psal, že se tam zdrží o den. To není dobrý. Seděl jsem ve studovně a čuměl do blba. Zničehonic si ke mně přisedla Tereza.

„Co je? Nějakej skleslej ne?“
„Jo, tak trochu.“
„Co je?“

Tak jsem jí to všechno řekl. I to, že se tam dnes zdržel, ale když jsem mu napsal, proč a jestli se mu tam líbí a má v plánu tedy fakt odjet, tak že mi na to neodpověděl.

„A co budeš dělat, když tam bude chtít zůstat?“
„Co asi? Vezmu provaz a půjdu se do rybníka zastřelit.“

Celý den jsem se mu snažil dovolat, ale marně. Přišel jsem domů a snažil se mu napsat na facebook, ale nic. Žádná zpráva. Navíc si vypnul mobil. Něco se muselo stát. Vůbec nevím, co mám dělat.

Večer jsem šel s mámou na nákup do Tesca. Nesnáším nakupování. Tedy hlavně oblečení, ale i nakupování potravin je pro mě trest. Když jsem přemýšlel, co se mohlo stát, že mi Dominik neodpovídá, tak jsem mezi regály zahlédl jeho tetu. Řekl jsem mámě, že si pro něco skočím a hned jsem zpět. Ta mě stejně nevnímala, protože se zapovídala se sousedkou.

„Dobrý den.“
„Ahoj Tomáši. Jak pak se máš?“
„Děkuji za optání. Mám se dobře,“ snažil jsem se být milý. „Chci se zeptat, nevíte, co je s Dominikem? Chyběl ve škole a neodpovídá na zprávy a…,“ chtěl jsem pokračovat dále ve svých výmluvách, aby nepoznala, jaký je opravdový důvod, proč se tolik zajímám. Jeho teta mne však zastavila v půli řeči.

„Tomáši, to je dobrý. Já vím, o co tady doopravdy jde. Dominik mi to řekl.“
„Řekl?“
„Ano. Mně to ovšem nevadí. Jsem ráda, že si někoho našel, s kým je šťastný. Ale bojím se a i on, jak to vezme jeho matka.“
„A nevíte, jestli přistoupí na to, že by tu mohl Dominik dál bydlet a studovat místo toho, aby jel do Něměcka?“
„Snad ano. Dnes mi volali, zdrží se tam ještě do středy, ale už teď se tam prý Dominikovi nelíbí. Neboj. Nějak to vymyslíme.“

Freiberg je nádherné město. Když jsme projížděli, tak všichni obchodníci Wilhelma (bože, to je hrozné jméno) znali, takže ho všichni zdravili. Cestou mi něco říkal, ale já mu stejně moc nerozuměl. Němčinu jsem měl naposledy v osmé a deváté třídě. A to nás ještě k tomu všemu učila učitelka, kterou učení zrovna moc nebavilo. V polovině deváté třídy nám oznámila, že jde dělat jinou práci, a my dostali učitele, který nás sice naučil základy, ale na dlouhé konverzace to prostě nestačí. Sice znám hodně německých filmů, ale ty jsem si většinou pouštěl s dabingem. Takže mi máma musela překládat.

Dojeli jsme k jedné vile, která byla postavena v secesním stylu a měla obrovskou zahradu. Když jsme vešli dovnitř, k mému překvapení bylo vše moderní. Trochu zvláštní, doufal jsem, že to vevnitř bude vypadat jinak. Wilhelm nás provedl domem. Z venku to ani tak nevypadalo, ale dům byl veliký. Měl několik pokojů a dva obýváky. Kde na to vše vzal peníze? napadlo mě. A vzápětí jsem na svou otázku dostal odpověď. Wilhelm byl právník. Teď mi došlo, proč ho ti obchodníci všichni zdravili. Určitě je vysekal z nějakého průšvihu.

Odpoledne jsem se šel projít. Byl jsem dost překvapen. Lidé, kolem kterých jsem procházel, byli příjemní. Zdravili, usmívali se. Počasí se ten den taky vydařilo. Vlastně, možná bych i dokázal tady žít. Jenže jedna velká věc by mi tu chyběla. Vlastně ne věc, osoba. Pomyslel jsem na Tomáše a bylo mi do breku. V tu chvíli jako by se vše změnilo. Byli jsme ve městě, ve vile, která je odříznutá od světa. Mého světa. Nebude mi chybět jen Tom, ale i teta, možná i škola. Do třídy jsem konečně zapadl, a kdybych vystudoval, měl bych větší šanci si najít práci, nebo možná jít dál studovat. Ale co tady?

Večer mi volala teta. Vše jsem jí řekl. I to, že nevím, co mám dělat. Ale moje teta zlatá dostala nápad. Ona uměla s mámou mluvit, kdežto já ne. Vysvětlila jí, že je maturita v dnešní době celkem důležitá, a jestli chce, abych jednou dopadl jako Wilhem (což já nechci, ale teta tím myslela, abych si dobře vydělal a dokázal se o sebe postarat), budu jí potřebovat.

Doma jsem nad tím přemýšlel. Když vtom mi zazvonil mobil. Vytáhl jsem ho a podíval se na displej. Málem jsem vykřikl radostí.

„Konečně, už jsem se bál, že nezavoláš. Mám okousaný všechny nehty na rukou. Tak co? Jak to vypadá?“
„Promiň, to jsem opravdu nechtěl,“ smál se do telefonu Dominik. Bože, ten jeho smích je tak krásný, pomyslel jsem si. „Prý jsi mluvil s tetou.“
„Jo, mluvil, potkal jsem jí v obchodě, ale moc mi toho neřekla.“
„Aha, no tak ti to budu muset říct já. Co děláš ve čtvrtek v pět dopoledne?“ Vůbec jsem netušil, kam tím směřuje.
„Asi nic. Proč?“
„Tak už máš. Přijeď k tetě domů. Ta jede na letiště, kde mě bude vyzvedávat.“

Začal jsem se smát a brečet. Divná kombinace, kdy vám tečou slzy a i nudle zároveň. Ještě že mě tak nikdo nevidí.

„Neboj, budu tam!“