Ještě dva roky, díl II.

Pane bože, fakt jsem to řekl? Co to do mě vjelo? Ve škole ze sebe sotva dostanu hlásku, a teď ho zvu na kolo? Nebo na rande? Ne, hloupost. Prostě si jen vyrazíme na kolo a snad se něco dozvím o škole a spolužácích. A možná i o něm. Strašně mi připomíná jednoho mého spolužáka ze základky. Byl taky blonďatý, neměl sice tak krásně modré oči, jako má Tomáš, ale vždy se mi moc líbil. Bohužel pro mě, byl na holky. Ale Tom, ten je mnohem hezčí, má větší charisma. Ale jak mám zjistit, zda je gay, když jsem si slíbil, že se už radši neprozradím?

Tak na kolo, jo? Celý den z něj nic nevypadne a najednou tohle? Ale co? Stejně jsem na něj v nejbližší době chtěl jít. Konečně začalo být venku přijatelně. Žádná zima, žádné velké pařáky, prostě příjemné letní počasí. Bylo úterý ráno. Šel jsem na autobus. V autobuse, samozřejmě jako vždy, narváno. Díky bohu, dvě volná místa, řekl jsem si sám pro sebe. Dal jsem si sluchátka do uší a doufal, že si ke mně nikdo nesedne. Ne že bych neměl rád lidi, ale v autobuse nemám rád, když si vedle mě někdo sedne. Většinou jsou to lidi, co buď jedí, telefonují, nebo mají malé děti, co do vás celou cestu kopou. Dobrý, zatím si nikdo nesedl. Polovina autobusu stejně vystoupila na zastávce u vchodu do metra. Začala mi hrát ve sluchátkách In the end od skupiny Linkin Park. S touhle písničkou mám spojený jeden příběh, takže vždy když začne hrát, nevnímám vůbec okolí.

„Ahoj, můžu přisednout?“ Jako fakt? Autobus je poloprázdný, kdo mě to zas… Sundal jsem sluchátko a podíval se, kdo to na mě mluví. Nade mnou stál Dominik.
„Ahoj, j-jo jasně.“
„Jak je?“
„Celkem fajn. Chceš tedy dneska jít na to kolo?“
„Jo chci. Chtěl jsem si to tady stejně projet. Ať vím, co kde je.“
„Ty ses teď přistěhoval, že to tu neznáš?“ Teď alespoň vím, proč jsem ho tu před tím nikdy neviděl. Znám tu skoro každého.
„Vlastně ne. Tedy ne s rodiči. Bydlím u své tety.“
„Aha a proč nebydlíš s rodiči?“
„To je na dlouhý vyprávění.“ A hned měnil téma. Zvláštní. To by mě zajímalo, co se stalo.

První hodinu jsme měli ZSV. Na tenhle předmět máme našeho pana ředitele. Stejně většinu času nikdo nedává pozor. A skoro pořád děláme nějaké skupinové práce. Tedy spíš ve dvojicích, když je nás teď málo. Dnes to bylo stejně. Dostali jsme každý nějaké téma, na které jsme měli ve dvojici odpovědět. My s Dominikem dostali téma: umělci a jejich osobnost. Měli jsme to hotové za 10 minut. Takže zbytek hodiny jsme se domlouvali na tom, jak to bude po škole.

„V kolik dneska končíme?“ zeptal jsem se Toma.
„V půl třetí.“
„A kde se tedy sejdeme?“
„Víš, kde je Tesco? Jak je kousek od základky. Tak tam můžeme dát sraz na třetí.“
„Ok.“ Vymyslel to dobře. Je to přesně mezi našimi stanicemi, takže tam oba můžeme dojet na kole a nemusíme se mačkat v autobuse. Byla teprve třetí hodina a já už se nemohl dočkat, až vyrazíme na kola. Bože, zas to moc prožívám. Prostě se jen projedeme na kole. Jsem si jistý, že za tu celou dobu prohodíme jen pár frází. Prostě to až moc prožívám. Měl bych se zklidnit, ale vůbec nevím, co to se mnou je. Zvoní. Do třídy vchází učitelka a za ní další čtyři žáci. Dva se posadí za nás.

„Čau Tome, kde je to tvoje: na nástavbu seru?“
„Vole, vždyť jsem ti říkal, že to chtějí rodiče, abych pokračoval.“
„Jasně že chtějí. Vědí, že by tě nikdo nikde nechtěl zaměstnat. Se ani nedivím.“
„To říká ten pravý. Jak že dlouho už jsi na téhle škole? Osm let?“ smál se mu Tom. Takhle to pokračovalo skoro celou hodinu. Na dějiny umění jsme byli spojení s jinou třídou. Nevím, kdo byl ten kluk. A ani nevím, proč jsem tak strašně žárlil. Konečně konec. Šli jsme spolu na bus.

„Tak tedy před Tescem.“
„Jo, budu tam,“ vystoupil jsem a šel jsem domů. Měl jsem to v podstatě jen přes ulici.

„Ahoj teto.“
„Ahoj Dominiku. Tak co škola?“ Tuhle větu jsem vždy nesnášel. Doma jsem na to vždy odpověděl „Nic, pořád stojí“, ale tady jsem to radši ani nezkoušel. Teta nikdy neměla ráda černý humor.
„Jdu s jedním ze třídy na kolo, vrátím se později.“
„Dobře, jídlo budeš mít v ledničce, tak si ho pak ohřej. Já si jdu lehnout. Není mi moc dobře.“ Teta byla vždycky báječná. Ale bohužel před deseti lety dostala rakovinu. Dostala se z ní, ale stálo jí to hodně sil. I přes to všechno, jak na tom byla, jí nevadilo si mě přistěhovat k sobě. Naopak, vždycky mi říkala, že je ráda, že teď nebude na všechno tak sama. Má sice syna, ale ten už je ženatý a má dítě. Bydlí mimo Českou republiku. Tak si jen občas volají. Ale i přes to mají mezi sebou pouto, které jsem vždycky chtěl mít se svou mámou. Bohužel tak tomu nebylo. Proto teď bydlím s tetou. Ono to bylo sice trošku složitější, nešlo jen o to, že jsme si nerozuměli. Ale o to, že se mě nikdy nedokázala zastat. Ani tehdy ne. Sakra, za deset minut tam mám být. A já tu přemýšlím o blbostech.

Bylo přesně 15:00, dobrý, stihl jsem to. Doma jsem si zapomněl vzít pití, tak si skočím do Tesca. Hmm, je 15:10 a on nikde. Mám mu napsat? To zas budu vypadat vlezle. Tak ještě chvíli počkám. 15:20, já se na to můžu… větu jsem v myšlenkách nedopověděl. Už přijížděl.

„To si děláš prdel?“
„Jéžiš, tak sorry. Mně kolo nekoupí, tak jsem si půjčil tvoje.“
„Já za chvíli musím někde být. Co já teď s tím píchnutým kolem?“ rozčiloval jsem se na svého bratrance, který bydlí v bytě naproti nám.
„Tak se zeptej táty, jestli ti nepůjčí svoje.“ Co jiného můžu dělat. Už je 15:15, to do opravny nestihnu. Díky bohu, že má táta dnes dobrou náladu. Beru kolo a za pět minut jsem tam.

„Čau. Promiň, ale měl jsem píchlé kolo. Musel jsem si půjčit tátovo.“
„V pohodě. Tak kam pojedeme?“ zeptal se mě. Zněl trochu naštvaně.
„Když objedeme louku, tak za ní je cesta do lesa. Moc lidí ji nezná, tak tam alespoň nebude přelidněno.“
„Dobře, ty to tu znáš,“ konečně se taky usmál.
Tak jsme vyrazili. Za celou cestu jsme prohodili jen pár frází. Nerad mluvím, když jedu na kole. Tuhle cestu znám. Na kole se na ní jede dobře. Ona je to tedy spíše cesta pro kolaře, ale moc kolařů ji nezná. Vede k jedné malé restauraci, která má venku rychlé občerstvení i se stoly a vevnitř je to spíše udělané pro hlavní jídla. Dali jsme si vychlazené pivo a oba jsme si dali hamburger s hranolkami. A sedli se k jednomu stolu.

„Tak proč tedy bydlíš u tety? Tedy jestli to není nějaké tajemství,“ nadhodil jsem téma.
„Tak je to taky kvůli škole. Teď to mám blíž a hlavně teta bydlí dlouho sama a je po nemoci, tak je ráda, že jí teď budu doma pomáhat.“
„A co tvoji rodiče?“ zeptal jsem se ho. Najednou tak nějak zesmutněl v obličeji.
„Víš, ono je to složitý. Když jsem byl malý, bylo všechno v normálu. Ale jak jsem začal být starší a začal chodit do školy, tak se něco změnilo. Ze začátku jsem to moc nevnímal. Ale když mi bylo 12 let, tak se doma začalo řešit, jak zaplatit školu, nájem a podobné věci. Tátu zrovna vykopli z práce a máma byla v domácnosti. Jednou přišel táta z hospody a byl úplně namol. Byl jsem v pokoji a jen jsem slyšel, jak řve na mámu. Pak jsem slyšel ránu a jak někdo spadl na zem. Vyšel jsem na chodbu a viděl, jak táta zašel do ložnice a jak máma leží na zemi a brečí. Táta si pak ale našel novou práci a přestal s pitím. Mámě se omlouval, že už se to nikdy nestane. Ale před rokem se to stalo zas. Tentokrát jsem to nevydržel, a když se táta chystal, že dá mámě facku, kopl jsem ho do koulí. Táta se ale vzpamatoval rychle a já to pak schytal. Máma se mě ani nezastala a utekla do ložnice. Podobně to probíhalo asi půl roku. Ale jednou jsem to už nevydržel a utekl k tetě a vše jsem jí řekl. Rodiče se nakonec rozešli. Já pak bydlel s mámou, ale najednou jsem se u ní necítil vůbec dobře. Jako by mi to dávala za vinu, že jsem to řekl tetě. Vůbec jsme spolu nekomunikovali. Máma si našla práci, ale nedostávala dost peněz, aby zaplatila nájem a mě pak intr. Nakonec to teta vyřešila tak, že můžu bydlet u ní. S mámou si jednou za měsíc voláme, ale vždy prohodíme pár vět o škole a to je vše.“ Když skončil, všiml jsem si, že mu to tváři teče slza. Bylo mi ho strašně líto. Něco takového jsem si nedovedl ani představit. Měl jsem s rodiči dobrý vztah. Nevěděl jsem, co na to říct. Nevím, co mě to popadlo, ale vzal jsem ho za ruku a jen řekl:
„To mě mrzí“

Vůbec nevím, proč mu to říkám. Ale najednou jsem cítil úlevu. Tohle jsem ještě nikomu neřekl. Ale Tomáš mi nepřipadal jako někdo, kdo by se mi měl smát nebo mě odsuzovat. Když jsem skončil své vyprávění, musel jsem se dívat do stolu, aby mi neviděl do obličeje, jak mi tečou slzy. Když vtom najednou mě chytl za ruku, podíval se mi do očí. Vím, že něco řekl, ale byl jsem tak v šoku, že jsem to přeslechl. Vůbec nevím, co to bylo. Přátelské gesto? Nebo snad něco víc?