Ještě dva roky, díl I.

Už jsou to tři roky, co chodím na střední školu, jen s tím rozdílem, že jsem právě odchodil učňák. Samozřejmě, že mám tu možnost jít rovnou pracovat, ale to naši nechtějí, pro ně je důležité, abych měl maturitu. Měl jsem celkem fajn třídu. Celé tři roky nás bylo kolem 26, ale je celkem vtipné, jak jsme byli rozděleni. Polovina třídy byla už po střední, tudíž měli už maturitu za sebou, a další polovina jsme byli my bez maturity. Takže když jsme měli jít na nástavbu, mělo nás být 13. Ale znáte to, kdo by chtěl ještě chodit do školy, když už ji můžou mít za sebou. Takže nás nakonec je ve třídě jen 7.

Začal nový školní rok. Dostali jsme svou hlavní třídu (samozřejmě tu nejmenší, co ředitel našel), nové skříňky a podobně. Nejhorší na tom bylo, že nás bylo právě 7, takže jsem to byl právě já, kdo si neměl s kým sednout do dvojice. Ale v polovině září nám ředitel oznámil, že přibude ještě jeden student.

To snad ne, tohle se stane opravdu jenom mně. Bylo nás sice vždycky málo ve třídě, ale že na nástavbu půjdou jen tři studenti, to by mne opravdu asi nenapadlo. Takže zase od znova, hledání nové školy, aby ta škola byla co možná nejblíž. Nechce se mi zase do nové školy, měl jsem vždy problém zapadnout. Samozřejmě vždy za to mohlo to, že jsem se prozradil. Ano, už je to tak, jsem gay a vždy jsem se svěřil té největší drbně ve třídě, která to nakonec roznesla skoro po celé škole. Teď už vím, že si budu dávat pozor, komu to říkám, nebo možná ještě líp, neřeknu to vůbec.

Je pondělí, čtvrt na devět. Mám se sejít nejdřív s novým ředitelem, který mě do všeho zasvětí, a poté se svou novou třídou. Co jsem pochopil, taky jich není zrovna nejvíc, ve třídě jich je jen 7. Ale na rozdíl od mé školy se rozhodli, že jí nebudou rušit. Stojím přede dveřmi, ředitel vstupuje jako první.

„Tak, třído, vedu tady nového studenta, tak snad ho sem přijmete.“

Vešel jsem tedy dovnitř a rozhlídl se. Malá třída, ale na to, že nás bude málo, to asi stačí.
„Tak posaď se tamhle k Tomášovi. Dneska ti normálně začne výuka. Pak za mnou přijď ještě do kanceláře, dám ti seznam učebnic, které si musíš dokoupit.“

A byl pryč. Podíval jsem se tedy na lavici, kam ředitel ukázal. Seděl tam krásný blonďatý kluk, s těma nejhezčíma očima, co jsem kdy viděl. Byl jsem neschopný pohybu.

Začala hodina matiky. Ten předmět opravdu nemusím, tak jsem byl nenápadně na mobilu, a přemýšlel, kdo nový k nám přijde do třídy. Bylo asi 8:45, když v tom někdo vstoupil do třídy. Byl to ředitel. Vím, že něco říkal, ale moc jsem ho tedy nevnímal. Až když ukázal na dveře a vstoupil ON. Černovlasý kluk se snědou pletí. Vypadal trochu jako Španěl, ale krásný Španěl. Pak ředitel ukázal na mou lavici a už jsem jen slyšel, jak říká: „Posaď se tamhle k Tomášovi.“

Nemohu tomu uvěřit, že tenhle krásný kluk bude vedle mne sedět celé dva roky. Ale v něčem byla chyba. Když ředitel odešel, ten kluk tam stál a ani se nehnul. Možná si všiml, jak na něj zamilovaně zírám, proto si vedle mě nechce sednout. Nakonec ho učitelka na matiku vyzvala: „Tak posaď se, dnes tě zkoušet nebudu, ale dávej pozor, co teď probíráme. Příště si tě vyvolám, ať vím, co umíš.“

Nakonec si sedl. Bylo to zvláštní, když si sedl, jako by měl strach promluvit první. Tak jsem tedy začal já.

„Ahoj, jsem Tom,“ slyším vedle sebe. Otočím se a vidím krásný úsměv a ještě krásnější tvář.
„Ahoj, D-Dominik,“ a taky se pokusím o úsměv. Bože, určitě se teď červenám.

Matematika utekla rychle. Za tu celou dobu na mne už nepromluvil. Sakra, asi jsem to zkazil, povídám si sám pro sebe. Vůbec nevím, proč jsem byl tak nervózní. Zvoní, učitelka odchází a s ní i ostatní. Jen Tom zůstal.

„M-My se máme někam přesunout?“
„Ne, nemáme. Proč?“
„Že všichni odchází.“
„Jo aha. Ne, kdepak, v téhle třídě jsme skoro pořád. Ale teď je desetiminutová přestávka, tak šli všichni kouřit. A zase se na mě tak krásně usměje.
„Aha,“ dostanu ze sebe stěží.
„Proč jsi vlastně přestoupil?“
„Protože nás bylo málo ve třídě.“
„A jak se ti líbí tady?“
„Zatím ještě nemohu říct,“ usměji se. „Ty jsi tady od prváku?“
„Ano.“
„A co si myslíš ty o téhle škole?“
„Ale jo, jde to. Učitelé jsou celkem v poho. Až na matiku a ekonomiku.“
„Matematikářka vypadala celkem v pohodě.“
„Jo, to si myslíš jenom teď. Počkej příští hodinu.“

Dnes jsme končili naštěstí dříve, ale ani za těch pár hodin jsem už pak nemohl nic z Dominika dostat. Stydí se? Je mu nepříjemné, že musí sedět zrovna vedle mě? Vůbec jsem nevěděl, co si o něm mám myslet. Působil tak tajemně. O tomhle všem jsem přemýšlel v autobuse. A najednou něco upoutalo mou pozornost. Dominik. Seděl jen pár sedadel ode mne. Mám si jít sednout vedle něj? No co, risknu to. Třeba byl prostě jen dneska nervózní z nového prostředí.

„Ahoj, je tu volno?“ otočil se na mě a vypadal překvapeně. Ale kupodivu se usmál a souhlasil. „Kolik stanic jedeš?“ zeptal jsem se.
„Pět. Ty?“
„Vystupuji tu další.“ Páni, takže bydlíme i celkem blízko sebe. Pak bylo chvíli ticho, když v tom z ničeho nic se mne Dominik zeptal:
„Zítra má být až 23 stupňů, nechceš vyrazit po škole na kolo?“
„J-Jo, jasně.“ Tak to jsem od něj nečekal.
„Tak já už vystupuji, tak zítra.“
„OK,“ bylo jediné, co jsem ze sebe dostal.