Ještě dva roky, díl V.

Probudil jsem se a první, co jsem cítil, byla bolest. Neskutečná bolest hlavy, jak kdybych celý den jen flámoval, a to jsem si dal jen jednoho panáka. Chtěl jsem si ještě na chvíli zdřímnout, než ta bolest pomine. A když už jsem znovu usínal, můj mozek se teprve probudil. Jako by mi vyslal zprávu:

„Ty pitomče, vzpamatuj se. V té posteli neležíš sám.“ To je pravda. Dominik! Já na něj úplně zapomněl. Otevřel jsem oči, a jako bych spal přímo u okna a na mě udeřily paprsky slunce, tak takhle na mě udeřil Dominikův široký úsměv. Studem bych se propadl na druhou stranu zeměkoule. Nejhorší na tom bylo, že nevím, kdy jsem přesně usnul a jestli si toho Dominik stihl všimnout včas.

„Dobré ráno.“
„Omlouvám se.“
„Nemusíš. Byl to ten nejlepší sex, co jsem kdy zažil.“
„Bože, mně je tak trapně. Kdy přesně jsem usnul?“
„Neboj, nic se nestalo. Jestli myslíš tohle. I když ještě jsem to nedělal s někým, kdo by při tom spal,“ smál se mi Dominik.
„Dík, za povzbuzení.“
„Vstáváme, snídaně je na stole,“ řval dole strejda.

Rychle jsme se oblékli a šli dolů. Ani sprchu jsme si nedali. Měl jsem hrozný hlad a Dominik také. Tak jsme se domluvili, že po snídani půjdeme do bazénu.

Když jsme přišli dolů, už se tam o něčem diskutovalo.

„Slíbil jsem to, tak tam budu muset zajet.“
„Tak já pojdu s tebou. Stejně jsem se tam chtěl za ním zastavit.“
„Za kým?“ zeptal jsem se táty.
„Pamatuješ si Sokolíka? Tak má rozbitou střechu a poprosil nás, jestli bysme jí nepomohli spravit.“
„Aha. A to pojedete jen vy dva?“
„Ne. Pojedeme všichni. Už jsem mu to slíbila, že se zastavíme. Bůh ví, kdy se takhle zase všichni sejdeme,“ odpověděla mi máma. Škoda. Ještě chvíli jsem mámu přemlouval, jestli bychom tu nemohli s Dominikem zůstat. Samozřejmě to komentovala, že Sokolík by mě taky rád viděl a podobně.

Ale táta to zařídil dobře. Pojedeme tam opět dvěma auty, Jarmila, známá strejdy, se musí brzy vrátit, takže nás vezme s sebou. Tak alespoň pak budeme mít chatu chvíli pro sebe. Hned po snídani jsme vyrazili. Je to jen kousek, asi 30 minut trvá cesta autem. Sokolík vlastní motel, do kterého jezdili moji rodiče ještě předtím, než mě měli. Takže je vlastně Sokolík takový rodinný přítel, ale pro nás už je součástí rodiny. Taky je to můj kmotr. Bylo vidět, že je rád, že jsem přijel. Naposledy mě viděl, když mi bylo 15. Táta se strejdou šli spravovat střechu a my s Dominikem se šli projít.

„Závidím ti,“ řekl zničehonic Dominik.
„A co?“
„Že máš tak velkou rodinu. Je vidět, že mezi sebou máte blízké pouto. To já mám jen tetu.“
„Co je teď vlastně s tvojí mámou?“
„Pracuje. Pro ni kariéra byla vždycky to hlavní, ale pak když měla mě, musela se jí vzdát. Teď se k ní zase vrátila.“
„A táta?“ odvážil jsem se zeptat.
„Já vlastně ani nevím. Jen to že má snad novou přítelkyni, ale to je vše.“

Bylo vidět, že mu je nepříjemné se o tom bavit, tak jsme zavedli řeč jinam. Bylo kolem poledne a Jarmila mi už volala, že bude muset jet, tak jestli nechceme hodit na tu chatu.

Musím říct, i když nerad, že jsem Tomovi záviděl. Když jsem viděl, jak je jeho rodina velká, jak jsou ochotní si navzájem pomoc a to že vezmou dvě auta, aby pomohli člověku, který vlastně není ani z rodiny, ale za rodinu ho považují, to bylo pro mě něco neznámého. Jako z amerického filmu, kde si všichni sousedi navzájem pomůžou.

„Nepůjdeme do bazénu?“ zeptal se mě Tom, když jsme zrovna dorazili zpátky na chatu.
„Jo klidně.“

Bazén byl krásně vyhřátý, tedy tak akorát, aby to i zchladilo. Byli jsme tam docela dlouho. Dávali si různé závody. Překvapivě nikdo nevyhrál, byli jsme na tom tak nějak stejně. Zkoušeli jsme různá salta do vody a podobně. Potom jsme se šli na chvíli natáhnout na sluníčko. Pak zničehonic zavolala Tomovi máma. Prý se tam zdrží, ale ať už si pomalu balíme věci, že až přijedou, pojedeme. Moc se mi nechtělo. Tenhle víkend jsem si opravdu užil, snad nejlepší víkend, co jsem kdy zažil. Přál bych si, aby nikdy neskončil.

Pomalu jsme tedy vstali a šli se do pokoje převléct. Chtěl jsem se jít osprchovat první, abych si rychle sbalil a pomohl pak dole uklidit. Samozřejmě Tom chtěl jít taky první, a tak začala menší bitva o místo v koupelně. Ani jeden z nás jsme nepočítali, že tahle bitva skončí tak brzo. A to tím nejkrásnějším způsobem. Smiřováním. V našem případě to bylo líbání. Pomalu jsme se přesouvali k posteli. Strčil jsem do Toma tak, že si lehl na postel a já obkročmo nad něj. Propůjčil mi chuť jeho rtů a já se jí nemohl nabažit. Začal jsem ho líbat na krku a rukou jsem už šmátral v jeho plavkách. Podíval jsem se mu do očí.

„Neusneš zase, že ne?“
„Ne, neboj. Tentokrát ne,“ smál se Tom.

Stáhl jsem mu plavky. Začal jsem ho líbat na podbříšku a sjel na stehna. Líbal jsem vnitřní stranu, pak jsem si jazykem udělal cestu k druhému a schválně jsem se vyhýbal jeho rozkroku. Nakonec jsem usoudil, že trápení už bylo dost, a vzal jsem jeho krásný a dlouhý penis do pusy a začal jezdit rty nahoru a dolu. Tom začal rychle oddychovat a nadzvedávat v bocích. Nechtěl jsem, aby se udělal tak brzo, tak jsem přestal a začal ho opět líbat na pupíku a pohrával si s jeho bradavkami, které jsem kousal a žužlal. Skončil jsem u krku. Tom se na mě pak převalil a hned se vrhl na mé plavky, ty stáhl v rekordní čase a to, co jsem dělal já jemu, to samé dělal i on mně, jen vášnivěji. Potom jsem ho přitáhl nahoru a opět jsme se začali líbat. Pak jsem přestal a obrátil ho na břicho. Vstal jsem a došel pro lahvičku s opalovacím olejem. Věděl jsem, že je tohle pro Toma poprvé, a nechtěl jsem, aby ho to bolelo. Natřel jsem si svůj penis velkým množstvím oleje. A i Tomův konečník.

„Prosím tě, hlavně opatrně.“
„Neboj,“ slíbil jsem a pokusil se slib dodržet. Vnikl jsem do Toma velmi pomalu a opatrně. Nechal jsem ho chvíli si vydechnout a zvyknout si.

Dominik slíbil, že bude něžný, a slib splnil. Vnikal do mě pomalu. Až byl uvnitř, pocítil jsem velký tlak, ale nebolelo to tak moc, jak jsem se původně bál. Naopak. Cítil jsem, jak se mým tělem rozlévá vlna rozkoše. Dominik mi dal chvíli, abych si zvykl. Potom ale začal přirážet. Mým tělem se rozlévalo několik vln rozkoše. Myslel jsem, že se zblázním, a to jsem se toho tolik bál, přitom je to ten nejkrásnější pocit. Pak přestal a otočil mě čelem k němu, dal pode mne polštář a opět do mě vnikl. Teď jsme se při tom mohli i líbat. Viděl jsem jeho obličej plný vzrušení. Začal jsem ho jemně kousat do ušního lalůčku. Netrvalo to dlouho, jelikož se předtím ani jeden z nás neudělal, tak teď jsme to stihli naráz. Dominik se svalil vedle mě na postel a chvíli jsme leželi a jen oddechovali.

Museli jsme ale uklidit ten svinčík, co jsme natropili, a hlavně si zabalit. Všechno jsme stihli včas a ještě jsme si dali sprchu. Společně. Před domem se už ozývaly zvuky. Ostatní už dorazili. Stihli opravit střechu včas. A Sokolík jim za to dal hrnec kulajdy. Tu měl snad nejlepší. Neměl ji tak kyselou, jak to mívá mnoho restaurací, ale krásně sladkou. Tak jsme se ještě najedli a samozřejmě to zapili. Tedy krom těch, co musí řídit zpátky.

„Doufám, že tě Tom vezme s sebou i příště,“ podíval se strejda na Dominika.
„Jasně, že vezme. Je teď skoro jako součást rodiny,“ řekl na to někdo jiný.

Byl jsem rád, že si ho všichni oblíbili. I když se z počátku nezdál, byl Dominik dost společenský. Na té grilovačce se celkem i dost rozjel. A s každým si hned potykal. Bylo vidět i na něm, že je rád, že ho mezi sebe přijali.

Bylo opět pondělí. Na stěně ve svém pokoji mám celkem výstižný plakát kočky, kterou zná snad každý. Je na něm Garfield s jeho známou hláškou: I hate mondays. Neboli: Nesnáším pondělky. Ale tentokrát jsem se těšil. Samozřejmě, že ne na učení, ale na Dominika. Přišel jsem do třídy, ale ještě tam nebyl. Divný. Možná, že je ještě brzo, říkám si sám pro sebe.

Bylo už osm hodin pryč a on nikde. Napsal jsem mu na messenger, ale neodpověděl. Asi nemá data, tak jsem zkusil normální SMS. Taky nic. Něco se muselo stát. Nebo je možná jen nachlazený. Ale to by mi snad odpověděl ne?

Byla obědová pauza. A já se mu snažil dovolat. Ale nic.

„To je divný,“ řeknu si pro sebe.
„Co je divný?“ zeptá se mě Tereza. Je to má bývalá spolužačka, ale poslední pololetí ve třeťáku chyběla. Její děda umřel a ona to těžce nesla. Nakonec studium přerušila s tím, že bude opakovat třeťák. O mně to věděla. Vlastně, včera večer jsem jí psal o Dominikovi, takže i tohle ví. Věděl jsem, že to nikde neroznese.

„Nic. Dominik mi neodpovídá.“
„Tak má možná jen vybitý mobil. Nebo ještě spí.“
„Asi. Jen se bojím, že se něco stalo.“
„Neboj. Určitě ti odpoví, že je vše v pohodě.“
„Snad.“

Byl konec školy. Šel jsem na autobusovou zastávku a váhal, jestli nemám k němu zajet. Když jsem nad tím přemýšlel, zazvonil mi mobil.

„Tohle přece nemůžeš,“ přes slzy jsem ani pořádně neviděl.
„Ale ano, můžu. Vše už mám zařízené, takže…“
„Ne. To ne…“
„Dominiku…“
„… nemůžeš být pořád pryč a najednou se tady zjevit a kecat mi do života. Takhle to prostě nefunguje.“
„Chtěla jsem nám pomoct.“
„Jak pomoct? Tím že utečeš?“
„Není to útěk. Jen začneme nový život.“
„Tak na to už je snad trochu pozdě, ne? Já už začal nový život. Mám novou školu, přátele. Zapomněl jsem na to, co se stalo s tátou, a zase jsem začal normálně fungovat a to poslední, co teď opravdu potřebuji, je, že se tady zničehonic objevíš a začneš do mě píčovat!“

Řvali jsme jeden přes druhého. Teta už to nevydržela.

„No tak už se uklidníme, oba dva. Nemá cenu na sebe křičet. A ty by sis to měla pořádně rozmyslet.“
„Není co rozmýšlet. Už jsem rozhodla. A Dominiku, ty bys mě měl začít poslouchat.“

To už jsem nevydržel. Podíval jsem se na tetu, která taky vypadala, že s tím nesouhlasí, ale asi se jí nepovede ji přemluvit. Vzal jsem kolo a jel se projet. Chtěl jsem zajet do školy, abych alespoň viděl Toma a probral to s ním. Ale pak jsem usoudil, že to asi není dobrý nápad. Ještě by ho to vykolejilo tak jako mě před chvíli a ve škole by pak nedával pozor.

Jel jsem k rybníku, ke kterému jsme jeli s Tomášem poprvé. Jak říkal, nikde nikdo. Alespoň budu na chvíli sám. Musím to všechno nějak pobrat. Tohle se stane opravdu jenom mně. Konečně najdu někoho, koho mám rád, a myslím, že on to cítí stejně, a stane se tohle. Připadal jsem si trochu jako Pí Patel (postava z filmu Pí a jeho život). Ten film miluji. Jeden z mých nejoblíbenějších. Musel jsem si napsat jednu pasáž z filmu, kterou jsem si hned nalepil na zeď: „Přestože se zdálo, že mě bůh opustil, sledoval mě. I když se zdálo, že je mu mé utrpení lhostejné, sledoval mě. A když jsem už nedoufal v záchranu, nechal mne odpočinout a pak mi dal znamení, abych pokračoval v cestě.“ Měl jsem pocit, že tak jako Pí našel svůj ostrov, kde si mohl odpočinout, já našel Tomáše. Jen ta cesta dál mi nějak zatím nevychází.

Podíval jsem se na mobil. Bylo kolem půl třetí. Na displeji jsem měl několik zpráv od Toma. „Budu mu muset zavolat,“ řekl jsem si pro sebe a hned jsem tak udělal.

„Ahoj. Promiň, že jsem neodpovídal na zprávy.“
„V pohodě. Děje se něco?“

Chvíli bylo v telefonu ticho.

„Vlastně jo. Řeknu ti to, ale ne po telefonu. Sejdeme se u rybníka.“

Vzal jsem kolo a byl jsem tam za chvíli. Dominik tam už seděl.

„Tak co se děje?“ zeptal jsem se. Nevím proč, ale už předem jsem se bál odpovědi.
„Máma se bude stěhovat do Německa a chce, abych přerušil studium a jel s ní.“