Vzpomínky 6

Takže moji milí, zdravím všechny, které baví moje vzpomínky. Nebo mozaika, jak říká "kuscheltyp". Je to zase jen tak halabala, jak mi to zrovna naskočilo, žádná posloupnost. Ale snad to nebude vadit.

***

Bylo krásně teplo, myslím venku, ne u nás doma…, takže jsme šli jen tak v podvečer do parku. Teda, ono se tomu vznešeně říká park, ale doopravdy je to spíš taková louka, kde je hodně stromů a žádná lavička. Tím pádem to lidé ze sídliště pojali jako psí louku a pesani tu občas lítají jen tak na volno. Jeden takový, taková chundelatá sběraniko směs, se ke mně přihrnul a zjevně čekal, že mu něco dám. Nosím po kapsách piškoty, pár lidí mi teda už vynadalo, ale obvykle se uklidní, když jim řeknu, že jsou to piškoty pro psy, a že si kompenzuju to, že svého nemám… Takže dostal piškot, chvilku se nechal hladit a pak… dřepl a udělal to, co dřepící psi obvykle dělají. Rozhlédl jsem se po jeho pánečkovi. Nikdo nikde. Jen kousek dál se do sebe zakousli dva mladí. Silně jsem je podezíral, že proto, aby po něm nemuseli uklízet. No, co už, já to přece po cizím psovi sbírat nebudu, ne? Chtěli jsme jít dál, když se přiřítil takovej protivnej dědek z vedlejšího vchodu. Bydlí sám, možná nikoho nemá, s každým se hádá, věčně z okna řve na děcka na písku, dokonce obcházel byty s podpisovým archem, aby se pískoviště zrušilo.

"Hned si to po té svini ukliďte!" začal ječet na Jardu.
"Proč? Dobře víte, že to není můj pes," ohradil se Jarda.
"Okamžitě to hovno zvedni!" zaječel ten pošuk.
"Obávám se, že bych vás neunesl," s klidem ho setřel Jarda.

Smál jsem se jak kobyla na tripu a na obličej toho chlapa hned tak nezapomenu… Jo, já vím, že to sem možná nepatří, ale nemohl jsem si pomoct. Jinak jsme si vyslechli pár milých označení, včetně toho, že zpochybnil věrnost našich matek.

Jarda mne popadl, a třebaže je to zásadně proti jeho zvykům, začal mne před tím pošukem líbat.

"Vy odporný buzerantský ku-vy…"
"Ku-va se neříká, říká se horizontální pracovnice," poučil ho Jarda, malinko mne popostrčil, jednak abych vykročil k domovu, jednak abych se přestal chechtat.

Jo jo, i takové může mít člověk sousedy.

***

Taky sem tam máte potřebu udělat si fakt hezký večer? My občas ano.

"Hele, našel jsem v trávě nějakou kytku, tak ti ji nesu."

Ale v ruce má růži, krásnou, zabalenou. Zjevně ji nekradl v parku. A první líbání už v chodbě. Jinak klidný, pohodový večer, povídáme si u večeře, ale já cítím jeho šlapku, jak jemně hladí nárt mojí nohy, myjeme nádobí, a kdykoliv se na něj podívám, setkám se s jeho očima.

Ve sprše jeho velké dlaně mydlí moje tělo, hezky pomalu a jemná masáž mne nabudí jak mladého hřebečka. Tisknu se k němu a on se zaměří na to, aby se můj malý necítil ošizený, ale naopak, šel hezky nahoru. Ještě trošku, jen pár tahů… a vystřelím slepými… ale je mi to jedno, vím, že v ložnici bude pokračování, vím, že dneska si chce hrát, mazlit se, líbat a hladit mne. Nevím, kdo z nás to má raději, nezkoumám to, ten muž tady mne miluje a já… myslím, že "miluju ho", ani nestačí na popsání toho, co cítím.

Nechápu, co má na mých vlasech, ale nechám ho, aby mi je myl, drbal mi kůži na hlavě, spláchl pěnu a pak znovu. Vím, že to má rád, cítím, jak mu stojí a tlačí mne do stehna. Zaboří obličej do právě umytých vlasů a mne najednou napadne, co by asi říkal, kdybych si pořídil Fantomasí sestřih…

"Jardo, můžu se ostříhat na ježka?"
"Ale jo. A než ti to doroste, budeme mít v kalendáři každý den prvního."

Čímž chtěl říct, že než budu zas vlasatý, tak hezky denně jenom "na pejska" a nijak jinak.

Pevná medvědovitá náruč, chlapské objetí, i když se včera ráno holil, má už strniště, cítím, jak drhne o ty moje chudinky, co se namyšleně taky nazývají vousy. Někomu to vadí, ale pro mne je ten zvuk rajská hudba.

Vlastně jsem skoro čekal, že mne našteluje na všechny čtyři, ale zdá se, že dnes bude změna. Konec konců, proč bych měl při milování koukat do polštáře? Raději mám jeho úsměv, soustředění v jeho tváři, tvrdé bradavky, které prorazí roští na jeho hrudi a na omak jsou jako kamínky. Moje tělo ochotně přijalo to jeho, a já se naladil na Velké číslo…

"Hele, kdo nás navštívil."

Otočil jsem hlavu a sledoval Jardův pohled.

NE…!!! Všechno, jen to ne…

Na zdi seděl, nebo visel, nebo co to osminozí dělají, FAKT VELKÝ, černý chlupatý pavouk.

A bylo po parádě. V klíně jsem měl ani ne půl šestou, jako spíš půl na bezmocnou.

"Nemůžeš ho zabít?" poprosil jsem.
"Proč? Vždyť se ani nehne. Asi je už chcíplý."
"Jari…"
"Jaj, to je řečí kvůli pavoučkovi na zdi… Děláš, jako kdyby ti bylo pět."

Pavoučkovi? Nikdy jsem nic tak velkého neviděl. Určitě je jedovatý. Kouká se přímo na mě, cení chelicery a těší se, jak mi v noci vleze pod peřinu a ukousne mi nohu…

"Nic se zabíjet nebude. Potom ho vyhodím. Ale teď jsme spolu, všiml sis?"
"Napřed ho vyhoď!"
"Pozdě. Mimo to, to není pavouk, to je lirpa."

Jo, mám pocit, že to slovo jsem už slyšel, ale i kdyby to byl svatojánský brouček, je to hnusné a já se bojím.

Ucítil jsem, jak si v pohodě dělá to svoje a na mne se neohlíží. Zatlačil jsem proti němu a pokusil jsem se ho ze sebe setřást.

"Vaše pohyby jsou poněkud neortodoxní, leč velmi erotické," šaškoval.

Z celé síly jsem se ho pokusil ze sebe dostat dolů.

Svalnatými pažemi, zvyklými tahat metrákové balíky a role papíru, mi sevřel zápěstí, přibil mne k matraci a perfektně znásilnil.

Pavouk byl zapomenut, v dostřiku jsem trumfnul hravě i požární stříkačku a můj zadní vstup se mnou hrál "nebe-peklo-ráj"…

Když jsem se zresuscitoval alespoň na tolik, že jsem zase mohl trošku myslet, napadlo mě, že bych se měl otočit zády a chvilku trucovat. No jo, ale jak to udělat, když moje tělo je tak nějak proti mně, ale zásadně při něm? Má hrdost je uvězněna v schránce, která si to "násilí" náramně užila.

Dívá se na mě. Pro ten úsměv, pro ty modré oči plné touhy, pro to všechno bych zabíjel, dýchal bych pro něho…

"Miluju tě…"
"No ještě aby ne."

Znovu si vezme moje tělo, které se ochotně poddá, a miluje mne a líbá, a já si jen říkám, jak se dokázal dát do kupy během půl minuty a být zase chlap. Ale asi má jen takovou výdrž, já se už dávno neobtěžoval cokoliv oddalovat. Aspoň si můžu užít dvakrát po sobě.

Spokojeně se odkulí a já čekám, že mne jako vždy vezme do náručí a jak on říká: domazlí mě.

Ale ne, vstal a šel k té potvoře. Zajel jsem pod deku, aby ho náhodou zase nenapadlo, že mi ho bude ukazovat. Toho pavouka, aby nedošlo k omylu. Napadlo…

"Ale jdi s tím někam… Fuj… Tak kdo je tu ve věčné pubertě?!"
"Aspoň se koukni, ty hrdino. "

Proč? Proč bych pro všechno na světě měl koukat na něco tak hnusnýho?

No dobře no…

Vypadá to nějak divně… co to je…? Bože, to je ale… Žádný pavouk, žádná lirpa, ale 3D obrázek… A už mi to i došlo. LIRPA = APRÍL…

"Chtěl jsem vědět, jestli je silnější tvůj strach, nebo tvá nadrženost."

A takhle se prosím pěkně baví někdo, komu už bylo padesát a v jednom kuse mi předhazuje, že se chovám, jako kdyby mi bylo patnáct. A přitom on sám se mnou jedná, jako kdyby mi bylo deset…

***

Hlídal jsem neteř. No fakt, brácha David mi svěřil svou princeznu, i přes to fiasko se synovcem.

Tak jsem s ní seděl a koukali jsme na obrázky zvířat v jakési encyklopedii.

"To má ta sova takový uši?" zeptala se nad obrázkem výra.
"Ne, to nejsou uši. To, co vidíš, to jsou pírka. On má uši jako všichni ptáci. Jenom dvě dírky do hlavy. Ale jednu výš, jednu níž. Líp tak slyší kořist."
"Všichni ptáci to tak mají? Ty dvě dírky?"
"Ano."
A Jarda: "No, já znám i ptáka s jednou dírkou."

Honem jsem to zakecal, ale malá potom doma stejně mluvila o tom, že si velkej strejda dělal srandu, že žije sova, která má jenom jedno ucho. No ještě, že tak.

Pro synovce a neteře jsme velký a malý strejda. Já jsem malý, i když jsem o kousek větší než Jarda. Možná proto, že Jarda je víc chlap.

***

Asi tak dva roky po tom, co jsme spolu začali bydlet, jsem začal mít pocit, že si mne Jarda víc všímá, skoro jako by se do mne znovu zamiloval. Ne snad, že bych si do té doby stěžoval, to ani náhodou. Ale bylo to příjemné cítit se chtěný.

Měli jsme jet na chatu ke známým. Tašky už stály na chodbičce. Ráno mi poklepal na rameno a:

"Vstávej, už svítí sluníčko."
"Pokud čekáš, že se zazelenám a obrostu listím, čekáš marně."

Jestli něco nenávidím, tak ranní vstávání. Stáhl ze mne deku a odhodil ji tak daleko, abych na ni nedosáhl. Spávám bez pyžama, a tak mne měl jak na talíři. Začal mne hladit a hrát si se mnou. Poslušně jsem dal nohy od sebe a ruce vedle hlavy. To už jsem přesně věděl, co má rád. To už mne taky nehonil do koupelny před každým číslem. A já se před ním dávno nestyděl, když si mne tak prohlížel. Vím, že bych měl vstát a jít se oblíkat. Místo toho ale vstal ten čipera v mém klíně a já:

"Třeba bychom mohli být doma, co?"

Usmívá se na mne, hladí a užívá si mou nahotu, prsty mne můj penis, pohrává si s kulkama a povzbuzuje tak mou touhu po něm.

Pokrčí rameny, jako že má volba.

"Za chvilku si to zase rozmyslíš."

Ale ruce ze mne pryč nedá. Naopak, bříškem palce masíruje mou hráz… A druhou rukou si se mnou dál hraje… Zatoužím po něm jak žíznivý po vodě. Ani Klaus Hammer si lyže nemazal tak pečlivě a dlouho jako on svou chloubu. Protahuje to a směje se mi. Směje se a uklidňuje mne jak neposlušné hříbě.

"Ale no tak, klid, malý, klid, už to bude, buď hodný a pěkně drž…"

Jsem hodný. A odměnou je mi tvrdý tlak, cítím, jak se otvírám, a on do mne vjede tak, jak to má rád. Jedním plynulým zásunem až na doraz. Krásně to tlačí, tvrdě, ale s citem, začíná přirážet a já cítím první zachvění v celém těle. Položí se na mne a já ucítím, jak mi to uvnitř pulsuje a jak se svírám okolo jeho nástroje lásky. Nemůžu nic, moje tělo už ovládá on, já jen vděčně oplácím jeho polibky a začnu se stahovat okolo něj co nejpevněji, protože vím, že to tak má rád. Pak povolím a nechám ho, aby si se mnou dělal, co chce. Skoro se leknu, když se mé uvolnění změní ve svíravé stahy, které už nedokážu nijak ovládat, zato ony dokonale ovládají mne.

Když mě obrátil a zvedl do kleku, nohy se mi ještě třásly po té slasti, kterou jsem právě zažil, ale vděčně se mu nastavím, i když vím, co mne čeká. Slupnu ho jak malinu a už cítím, jak jeho žalud masíruje ten maličký ostrůvek nervových zakončení tam hluboko uvnitř. Pevně mi sevře boky, abych mu neuhýbal, a dělá si ve mně dobře. Je to nepříjemné i příjemné zároveň… Zatnu zuby do polštáře a nový orgasmus mi doslova rozvibruje celý podbřišek a hlavně mou zadní cestu… Počká, než se udělám, pevně mě chytí a naše těla na sebe naráží jak dvě loďky v bouři. Pak mne obejme okolo pasu silnýma rukama a pevně přirazí k sobě. Bolí to. Hodně to bolí… Cítím, jak se v rychlých stazích do mě dělá. Uhýbám před tou řezavě palčivou bolestí, ale on je silnější a tlačí nekompromisně můj zadek na jeho dokonale kamennou chloubu. Přestanu se bránit a poslechnu. Protože ho miluju. Protože vlastně chci, aby mi to dělal. Protože chci, aby mi dělal, co bude chtít.

Po dvou orgasmech jsem jako znovuzrozený, taky se mi chvějí kolena a nemůžu mluvit…

"Vím, že to nemáš rád, ale někdy to jinak nejde. A časem už to bolet nebude, zvykneš si. Uvidíš," šeptá mi do vlasů a chová mě v náručí jako děcko. Jako vždycky, měl i tehdy pravdu. Sice to trvalo, ale časem jsem si opravdu zvykl.

Obejmu ho a nechám se konejšit a líbat, i když to nepotřebuju. Teda, to líbání, to jo.

"To nevadí, miluju tě, moc, moc tě miluju."

Tisknu se k němu, a kdyby si o to řekl, kleknu a udělám to pro něj klidně znovu.

Ten den jsme už z postele ani nevylezli a večeři jsme si nechali přivézt od Vietnamců…

***

A zase pozvání k někomu na posezení.

"Chceš tam jít, nebo budeme doma a uděláme si pohodový večer?" zeptá se Jarda.

No, co myslíte?

***

Až později jsem se dozvěděl, že zhruba v té době se začal bát, že mne opustí moje pubertální zamilovanost a začnu se poohlížet po klukovi svého věku. Ale on nechtěl, abych odešel. Přes to, že do tohoto vztahu šel s tím, že to tak možná dopadne. Uvědomil si, že by mu chyběly pohozené boty, nakřivo pověšená bunda, špatně umyté hrnky, málo opláchnuté talíře, nesklopené sedátko na wecku, vytírání dle vzoru – v každém rožku, prachu trošku, moje trucování, odmlouvání, ale i moje bezprostřednost. A chyběly by mu večery, kdy jsme jen tak vedle sebe leželi, nebo seděli a četli si. Možná by mu chyběly i večery, kdy se koukal na televizi a já mu spal s hlavou na stehně, chyběly by mu promilované noci, chybělo by mu to mládě, dychtící po každém jeho dotyku. Nikdy mne nebolela hlava, když se chtěl milovat, třeba o půlnoci, třeba ve dvě ráno. Naučil jsem se bez řečí i to, co se mi nelíbilo, nikdy jsem neřekl, že nechci. Fascinovalo ho, že jsem se dokázal udělat rychle dvakrát po sobě, skoro mi připadalo, že si mě k tomu trénuje. Když se přiharašil s umělákem, fakt jsem se toho dost bál. Myslím, že si to přesvědčování, přemlouvání a to, jak mne na to zvykal, neopakovatelně užil. Je to dobrý učitel. Možná by mu chybělo i tohle…

***

Jarda má už přes padesát, takže do školy chodil za velmi reálného socialismu. Jednou se tak při jakési rodinné sešlosti vzpomínalo, jak tehdy nic nebylo, i na uherák se stála fronta, nebo ještě lépe byl podpultový. Což tedy nechápu, bez tohohle salámu bych se tedy obešel.

"Na vesnici musel každý nasbírat nejméně dvě kila léčivých bylin. A jasně, že taky papír. V kabinetu visel obrázek, takový plakát od Sekory. Byli na něm broučci, jak nesou sběr, a pod tím krasopisem: NIKDO NEMÁ SBĚRU VÍCE NEŽ BERUŠKA ÚDERNICE…

"Jestli to tam už bylo, nebo se tak angažovala naše učitelka, to už ovšem netuším."

Všichni se smáli a vzpomínali, co tehdy zažili, nebo slyšeli. To ještě žil můj děd, seděl v ušáku, díval se na nás, na Marianu, která už měla břicho, že to vypadalo, že místo mimina čeká spíš slona, na Davida, mne a Jardu, jako bychom byli všichni jeho vnuci. Občas jsem měl pocit, že si v duchu říká, že je dobře, že je nás tolik. I navzdory "tamtomu" vřískalovi s knírkem…

***

Jednou šel Jarda s tátou a se mnou natírat plot. Tam jsme šli ještě jako otec, syn a partner jeho syna. Vykali si a jisté rozpaky tam byly. Ale když člověk něco dělá, tak má k tomu druhému jaksi blíž. Během natírání a kecání jsem si uvědomil, že si tykají. Nějak bezděčně jim to naskočilo. Konec konců, je mezi nimi jenom deset let. Máma časem Jardovi taky začala tykat, ale on si našel lajnu bez oslovení, a když to jde, jede na neutrál.

***

Obvykle na mne po práci Jarda čeká a vozí mne autem domů. Ale někdy, hlavně v pátek, musí být v práci, dokud není hotovo. Takže jedu tramvají, koukám, co kde lítá, cestou domů udělám nákup a doma si udělám veget. Sednu si k PC s hrnkem kakaa, což mi Jarda zakazuje, a se svačinou, což mi nedovoluje.

Kouknu, kdo známý je na FB, kouknu, kdo nám napsal, kouknu, jestli nenajdu nějaký zajímavý filmeček, abych měl z čeho čerpat večer inspiraci. Pohodička.

A taky občas někomu napíšu. Tak jsem si vzpomněl, že jsem se už dlouho neozval Karlovi. Znali jsme se teda jenom z chatu, ale oba máme rádi Star Trek, oběma se nám líbí Spock. Ten původní. Tak jsem mu napsal pár řádků a končil obligátním:

- Pozdravuj Tonyho a dej vědět, že žijete. -

S Tondou se potkali před lety před kinem, na premiéře nového Star Treku. Karel tam byl s kámoškou, Tonda se svým tehdejším skoro přítelem. Jen na sebe koukli, bylo jim jasné, že jsou na tom stejně. Ale Tony tam zjevně byl s někým, takže nic. Když se ale potkali v kavárně před kinem, dali se do řeči. Samosebou o filmu. A dopadlo to tak, že Karel šel domů s Tondou a jeho kámošku dvorně a bezpečně doprovodil ten druhý kluk.

Druhý den se sestěhovali, a pokud jsem věděl, klapalo jim to. Proto jsem zůstal koukat na monitor s otevřenou pusou, tedy skoro, když mi tam naskočilo:

- S Tondou jsme se rozešli. Ono je to tak lepší. -

Nic víc. Takže to muselo být hodně čerstvé a hodně bolavé. Ještě před nedávnem byli v pohodě. Aspoň dle toho, co psal.

Seděl jsem, a ta pohoda, kterou jsem si před tím navodil, byla totálně v háji. Klikl jsem na YT a pustil si Queeny. No, nebyl to dobrý nápad. Koukal jsem jak Freddie, skoro nahatý, běhá po pódiu a zpívá o holkách s velkou ----, a najednou mě napadlo: bože, takový krásný chlap, takový úžasný zpěvák a jak to dopadlo. A už mi slzy padaly na klávesnici. No plačka hotová…

Když večer přijel Jarda, nahodil jsem mimikry a tvářil jsem se, že je všechno OK. Ale asi jsem je nahodil špatně. Jardova první věta byla:

"Stalo se něco?"

Řekl jsem, že Karel s Tonym se rozešli. Taky ho to zarazilo. Ale ne zas natolik, aby mne nevzal do náručí a nedal mi pusu. A hned mi bylo líp. Držel jsem se ho a tiskl se k němu. Najedli jsme se a šli do pokoje. A v té chvíli mi došlo, že jsem neuklidil ten bordel u počítače. Staroušek se nadechl… vydechl… a pak se zeptal, jestli má černoch dneska volno… Bleskurychle jsem uklidil a šel jsem si to žehlit.

"Jakou mám šanci, že mi bude odpuštěno?" vtíral jsem se.
"Asi jako Žid na gestapu," zabručel s očima upřenýma do knížky. "A nezhasnul jsi v ledničce."

To už se směje, zaklesne mi ukazovák za kapsu u riflí a přitáhne mě k sobě. Zdá se, že mé šance na odpuštění značně stouply. A zdá se, že nejen šance…

***

Jardův kamarád Honza má partnera na vozíčku. Bohužel nemoci nechodí po horách, ale po lidech, no známe to všichni. Ale Pepa byl poslední dobou víc v nemocnici než doma. Nedávno tam zase musel a ze začátku to vypadalo všelijak. No, ale pak přišel Honza k nám, že Pepovi už je líp. Tak jestli chceme, můžeme s ním jít na návštěvu.

"Budeme suplovat tři sudičky, nebo příbuzný?" ptal se Jarda.

Rouhavě jsem si pomyslel, že spíš tři buzny, ale držel jsem hubu.

Pepa byl bledý a moc dobře tedy nevypadal. Spíš unaveně a odevzdaně. Ale když uviděl Honzu, rozzářila se mu tvář takovým šťastným úsměvem, že se mi až stáhlo cosi v krku. Drželi se za ruce a já si uvědomil, že ti dva se mají přes všechnu nepřízeň osudu fakt moc rádi. Tak proč se jim stalo tohle…?

"Lásko moje," vypravil ze sebe těžce Pepa.

Honzovi se zaleskly oči a já se honem schoval za Jardu, protože nechybělo moc a bulel bych jako želva.

***

Šli jsme s dětmi a s Marianou okolo hračkárny. Které dítě nechce jít dovnitř? Samo sebou, že jen se kouknout… A Jarda:

"Neumíte číst?"

Věděl, že neumí.

"Tady se píše, že chudým maminkám vstup zakázán."

Sežrali to i s navijákem a bez řečí se šlo dál. Být s námi Davidova malá, tak nám to ovšem neprošlo. Je nepříjemně bystrá po mém bratříčkovi…

***

Když jsem ještě pracoval v domově důchodců coby kancelářská krysa, bacil mne bacil a já začal kašlat a smrkat. Ale protože jsem chlap, přece nepůjdu na nemocenskou, že jo. Z nosu mi teklo tak, že jsem si ho čistil rovnou do kuchyňské utěrky, té papírové. Utřít si nos do té plátěné, tak mě staroušek vyžene z domu…

Kašlal jsem a plival okolo sebe choroboplodné zárodky, ale k doktorce jsem nešel. Od ledna jsem měl jít pracovat jinam, a tak jsem nechtěl, aby to vypadalo, že si chci prodloužit vánoční volno, nebo tak něco.

Ráno mi bylo už všelijak, ale tvářil jsem se, že vše OK, a jel jsem normálně do práce. Ani nevím, jestli jsem jim byl ten den něco platný, ale myslím, že ani moc ne. Odpoledne, když jsem čekal na Jardu, jsem uzmul ve společenské místnosti pro klienty židli, šoupnul si ji k radiátoru ve vestibulu a usnul. Vzbudilo mne až prozvánění mobilu. Vzdal jsem tomu nahoře tiché díky za to, že dneska Jarda nedělá do večera, a odploužil jsem se k autu. Doma jsem vlezl rovnou pod horkou sprchu a šel si lehnout. Postel už byla rozestlaná a na prostěradle byla rozprostřená velká dvouvrstvá deka. Je sice od Vietnamců, ale parádně teplá. Jarda mě nechal na tu deku lehnout, druhou půlkou mne přikryl, a ještě nahoru dal dvě zimní deky, pod kterými spíme. Lehl si pak ke mně, já se k němu přitiskl a on mě objímal a hřál svým tělem. Přitiskl jsem se k němu a jen tak jsem si užíval jeho blízkost.

"Ve starém Rusku léčili nachlazení tak, že k dotyčnýmu si lehly dvě mladý holky a hřály ho. Živočišný teplo, to prý pomáhá. Holkou nedisponuju ani jednou, natož dvěma, tak se budeš muset spokojit mou maličkostí. Ale zdravý pohyb na zdravém těle bych zatím vypustil, nebo zítra budeme smrkat jak sloni oba dva," řekl Jarda a já jen kývl.

Druhý den ráno jsem spíš jako slon africký, pralesní mluvil, než smrkal. Pokud se tedy to sípání dalo nazvat mluvením. Na mou hlášku, že když je dnes pátek, to už v práci vydržím, mi bylo sděleno, že takovýho vola viděl Jarda naposledy jako malý, když byl na prázdniny u tetičky na Jižní Moravě. Už nevím, co jsem řekl, ale vím, co jsem slyšel:

"Okamžitě sklapni, koukej se teple oblíknout a jede se k doktorce. A ještě slovo, tak něco uvidíš, to musíš mít pořád nějaký kecy a nemůžeš aspoň jednou v životě poslechnout?!"

To bylo po prve a naposledy, kdy byl na mne doopravdy naštvaný. No, možná, že i právem. Odpustil jsem si tedy řeči a jelo se k doktorce. Z přechozené chřipky byl zápal plic a Jarda se o mě staral jak o mimino a já si to neskutečně užíval.

Během nemoci jsem spal v pyžamu, ale jak mi bylo dobře, zase jsem ho odložil. A Jarda:

"Švihej se oblíknout. Beztak ses nachladil, protože spíš nahatej!"

Hm hm, a že mu to do teď nevadilo? Kolikrát mne budil "zásunem" a pevným objetím?

***

Jednou ráno na mě zavolal, že mu mám jít něco pomoct na chodbu. Vylezl jsem z ložnice, jak mne máma přivedla na svět, a tam stál vedle Jardy Honza. Pánové se bavili převelice, já už míň. Zajel jsem do koupelny a… tam ani jeden ručník. I když normálně tam visí dva menší bílé na obličej a dvě osušky na tělo. Plus ještě ručník na ruce. Co mne se týká, stačil by mi i jeden. Ale Jarda musí mít všechno ve dvou vydáních, jinak by nebyl spokojený. V pračce ani nitka. Takže bych musel zas nahý ven a do ložnice. Tak tu radost vám milánkové neudělám. Popadl jsem Jardovu holící pěnu a vše podstatné jsem si jí pěkně zamaskoval. A hrdě jsem vyšel ven. Stáli tam jak dva puberťáci a čekali.

Hlavně, že pořád poslouchám, že jsem to já, kdo je ve věčné pubertě…

***

Neteř měla narozeniny, tak jsem zašel do obchodu s oblečením a dal jí volnou ruku. Copak já vím, co se líbí sedmiletým holčičkám? V tom obchodě prodává moje bývalá vietnamská spolužačka Luong, takže jsem jí neteř hodil na krk a postavil jsem se k pokladně s blaženým vědomím, že ty dvě to zvládnou samy. Vrátily se se slušnou kupkou oblečení a s plyšovým medvídkem pandou na baterky. Bylo mi vyloženo, že to je pro malýho (bratříčka), aby mu to nebylo líto. Synovec měl tehdy asi čtyři neděle a jediné, co ho zajímalo, bylo mlíko a suchý plíny, ale budiž. Jenom jsem chtěl vidět, jestli to funguje. Fungovalo. Bohužel až moc. Hračka chodila a hrála jakousi melodii. Co hrála, vřískala.

Jestli tohle přitáhnu domů, segra mi to hodí na hlavu.

"Nešel by ten kravál vypnout, nebo aspoň ztlumit?"

Luong otevřela medvídkovi břicho, vyklepla baterky a ukázala mi dva drátky.

"Jeden přestříhneš a bude ticho. Ale netuším který. Pokud přestříhneš ten špatný, přestane to chodit, ale hrát bude dál."

Vyřešil jsem tento neprůstřelný argument zakoupením plyšáka jakýchkoliv zvuků prostého…

***

Byli jsme u bráchy Davida a on se zeptal, jak jsem pokročil s tím psem. No, nepokročil…

"Nakonec buď rád, že chce psa a ne třeba krokodýla," obrátil se David k Jardovi.
"No, ještě ho naváděj. Zítra začne chtít akvárium," zabručel Jarda.

Navrhl jsem, že zatím by mohl být krokodýlek v lavoru, a až vyroste, tak ve vaně. Takže akvária mi netřeba.

"My máme vanu? A že jsem si nikdy nevšiml," podivil se Jarda.

No nemáme, máme sprchový kout.

"Ale aspoň malou ještěrku bys mi dovolit mohl," vesele jsem provokoval.

Doma už jsme o tom nemluvili, až když jsme si šli lehnout.

"Viď, že nebudeš chtít krokodýla?" skláněl se nade mnou Jarda.
"To záleží na okolnostech…"

Okolnosti byly velmi, velmi příjemné, takže krokodýl přestal být na pořadu dne.

***

Čas od času Jarda pořádá něco, čemu on říká velký úklid a já velké běsnění. Když to proběhlo poprve, jenom jsem zíral. Podruhé jsem se odvážil malinko protestovat, potřetí už teda celkem hodně a počtvrté mi byl sbalen batůžek a byl jsem na víkend odeslán k pánům rodičům se slovy:

"V neděli pro tebe přijedu, užij si šábes."

Bez nějaké zlomylsnosti, nebo výčitek. Prostě on si to potřebuje udělat podle svého a já mu zavazím. Toť vše. V neděli jsem samosebou nic nemohl najít. Na svých místech byly jen věci v kuchyni. Jinak radikální přestavba. Časem jsem se to naučil ignorovat, a nakonec i pomáhat. Jako robotek Emilek plním zadání typu: Tohle dej tam a tohle dej tam, tuhle bundu jsem už dlouho neměl, tak ji dej do pytle, tuhle košili jsem už dlouho neměl, dej ji do té krabice a pak se uvidí…

A tak se ze dna Jardovy skříně zrodila ta nejkrásnější mikina, jakou jsem kdy viděl. Krémově modrá, županovitě jemný materiál, a v něm vytlačení, nebo nějak do těch chloupků vystříhaní mořští koníci.

Vdechl jsem její vůni. Voněla jako všechny Jardovy věci. Jím a jeho deodorantem. Věděl jsem, že ho o ni osockuju, i kdyby k ní měl nějaké extra pouto. Což zjevně měl, protože už tam musela ležet dlouho. Nikdy jsem ho v ní neviděl a mimo to, už dávno mu musela být malá. To jsme spolu byli asi pět let.

"Tu nechceš dát do pytle pro chudý, že ne?"
"Ne. Tu chci dát zase zpátky do skříně."
"Je ti malá. Asi tak o dvacet čísel."
"Já vím. Proto je taky dole, nahoře jen zabírala místo."
"Nechceš mi ji dát?"
"Hotová Pythie delfská. Nechci."
"Ani když budu hodný?"
"Ty budeš hodný i bez mojí bundy."

To bylo snad poprve, co o něčem řekl "moje". S oblibou jsem tahal jeho trička, župany a svetry. Nikdy mi nic neřekl a teď najednou moje bunda. A tak mě najednou napadlo, od koho by asi tak mohla být. Jeho první, velká láska… Bohužel nenaplněná. Prostě mu podal ruku, řekl čau a odletěl. A už se nikdy neozval. Ne, nic se mu nestalo, je na FB. Ale myslím, že tím zjištěním to pro Jardu haslo. Tedy, ne, že bych o něm věděl všechno, do soukromí mu nelezu, ale nemyslím, že by ho někdy kontaktoval.

"Když ji budeš sušit ve skříni, sežerou ti ji moli a…"
"Víš, proč jsem ji nikdy nenosil?"
"Netuším."
"Stál mi v ní ještě deset let potom."
"Jednou se nám to hodí. Ušetříme za Viagru."
"Jednou se z tebe určitě zblázním," řekne a pohladí tu mikinu, jako by to bylo štěně.
"Budu nejhezčí čtverka v okolí," dal jsem k lepšímu a tu mikinu jsem si na sebe vzal. Díval se tak nějak smutně. Klečel jsem na zemi, tak jsem už na těch kolenou zůstal a popolezl k němu. Konečně se zase usmál, tak jako vždycky.

"Díky," řekl jsem.
"Jasně. Skvěle ti sedne. Z toho plyne, že ti zarazím vycházky."

Nesedla, byla mi velká, jako všechno Jardovo oblečení. Ale aspoň to nikde netáhlo, když jsem ho vzal okolo krku.

***

Občas nás pozvou známí na chatu, tam jezdím rád, protože vím, že tam budou v podstatě vždycky ti samí kluci. Ale když nás pozve jistý známý k sobě domů, je to obvykle sázka do loterie. Sem tam se tam vyskytne opravdu zajímavá existence.

Vypadal jako výsledek genetického experimentu. Nepovedeného. Jo, možná jsem zaujatý, ale nemám rád namalovaný buzny. Doma, ať chodí třeba po hlavě a odráží se ušima, ale když jdu k někomu na první návštěvu, tak proboha…

Měl dívčí leginy, či jak se to jmenuje. Malý. Vepředu málem nepojmuly jeho dary a vzadu je měl zaříznutý až do slepýho střeva. Byl ze Slovenska a vypadal trochu, teda dost, cikánsky. Bez urážky. Prostě to na něm bylo vidět.

"Kdes to sebral?" zeptal se hostitel nenápadně jeho parťáka. Zeptat se někdo takhle mne, propadnu se hanbou.
"No, přišel mi na stůl a večer jsem zjistil, že je to parádní rozkuřovačka, tak jsem si říkal, že si ho chvilku nechám…," řekl jeho průvodce, takto v civilu masér.

Brzy se ukázalo, že je to spíš než kámoš s výhodou, tak kámoš s nevýhodami. Toulal se a dělal, co chtěl, sem tam si od společných známých půjčil tu stovku, tu dvě, tu i více, sem tam se zhulil a pak, sjetej jak sjezdovka, dělal ostudu. Prachy zásadně nevracel, takže to kámoš musel za něj zatáhnout. Když ho vykopli kvůli aktivnímu nedocházení z práce, nechal se v pohodě živit. Nakonec ho vykopl i parťák, když zjistil, že mu sebral nějaký prstýnky. Za tři dny stál u jeho dveří, klepal se zimou a brečel, že se polepší. Tak ho vzal domů, nakrmil, nechal vyspat a za týden zjistil, že nemá hodinky. Zbil ho tak, že to ke konci už málem bylo hanobení mrtvoly, a hle – zázrak. Věci se přestaly ztrácet. Obávám se, že těch facek ještě padlo nepočítaně, ale ona i prušácká výchova může mít něco do sebe. Do práce chodí a z práce rovnou domů. Už si nepůjčuje, už rovnou říká:

"Hele, dal bys mi na cigára?"

Občas mu to kilo dám. Ale Jardovi to raději neříkám, nemá ho moc rád. Oblíká se do toho, co mu je zakoupeno, a v těch střelnicových hadrech chodí už jen doma. Teda slyšel jsem, že občas i bez nich, ale to nemůžu sloužit, já k nim nechodím.

A potom jednou přišli i Pepa s Honzou. A nám všem spadla čelist. Z toho napomádovanýho šaška, který o sobě s oblibou mluvil v ženském rodě, byla jako mávnutím kouzelného proutku perfektní pečovatelka. Jistým, jako naučeným pohybem, pomohl Pepovi z auta do vozíku, když vozík zajel do domu, zastavil a zeptal se:

"Sedíte dobre, lebo mám počkat?"

Pepa si poupravil to, co měl v kalhotách, a jelo se.

"Šak si skuste sadnúť na gule, frajeri," zašklebil se ten pošuk.
"Odkud pak to znáte?" zeptal se Honza.
"Ja som zdravotná setra."
"Cože seš???" vykulil jsem oči.
"Teda ošetrovatělka. Ale mám na to výučný."
"To z tebe asi měli doma radost, co?"
"A prečo myslíš, že ma foter vypokol, aha?"

Takže teď už pozvání na chatu platí i pro něj. Hlavně pokud jede se mnou a Jardou i Honza s Pepou. Občas sice na něj koukám a přemýšlím, co tím chtěla příroda říct, ale Pepa je čím dál víc nepohyblivý a on jediný dokáže být Honzovi k ruce tak, že nepřekáží, ale doopravdy pomůže. Navíc před náma se Pepa styděl, nebo minimálně se cítil nesvůj, když něco "tak úplně nevyšlo". Ale Pošuka bere jako profesionálního zdravotníka.

***

Jeden Jardův známý má poněkud květnatý slovník…

"Kde jsi toho zajdu sebral?" zeptal se Jardy nějaký čas po tom, co jsme spolu začali žít.
"Ve vlaku. Přišel, koukli jsme na sebe a oběma nám vstal," byl zas jednou Jarda vtipný.
"No, ještě loni to bylo ucho, ale už se vybarvuje. Tak jenom aby ti nezdrhnul, víš jak, šukézní kluk, toho si budeš muset hlídat."

***

"Pánové, byl jsem včera v sauně. Tam byl chlápek, no, něco úžasnýho. A to velkoformátový péro… Takovýho mít doma, ani nemusím chodit mezi lidi. Ale bohužel se líbil ještě tady Mildovi…"
"A jaké je skóre?" zeptal jsem se.
"Hubu i pr-el mám roztáhlou jak na deset ču-áků, ale jinak skvělý. Dnes v noci se fakt ďábel neflákal."

***

"To školení bylo akorát ztráta času. Za tu dobu, než to ta trubka ze sebe vysypala, bych stihl vykouřil celou Spartu, i s trenérem…"

***

K narozkám mi poslal SMS:

Ke snídani zprávičku,
po obědě kávičku,
po večeři hodně pus,
v posteli pak orgasmus…

***

Potkal známého, oba byli zrovna sólo, tak to vzali ležmo. No jo no, čelem to nevypotí a káma vždycky pomůže, že jo… A druhý den:

"Ty vole, jsem ráno skoro nevstal. Pr-el mám rozježděnou jak Brněnskej okruh."

***

Pepa byl zase v nemocnici, Honza se trápí a je mu jasný, že takhle to už dál nejde. Záda i nervy už má dávno v háji, ale na druhé straně nedokáže vzdát a milovaného přítele opustit.

Jeli jsme z nemocnice, mlčeli, ale asi všichni tři jsme mysleli na to samé. Co bude s Pepou.

Když Jarda zastavil před jejich domem, Honza tiše řekl:

"Můžeš jít na pět minut nahoru?"
"Hned jsem zpátky," řekl Jarda a tím mi dal najevo, že mám počkat v autě.

Nevrátil se ani hned, ani za pět minut, ale jediný, co mi šrotovalo hlavou, byla vzpomínka na Pepu, bledého a vyčerpaného po novém náporu bolesti. A napadla mne rouhavá myšlenka, že takový život stojí leda tak za… však víte. Skoro dvacet let jenom na vozíku, poslední rok už jenom na posteli, bolí ho kde co, nemůže mluvit… Ale přes hlavu je naprosto v pořádku. O to je to možná děsivější… Děkuji, nechci. Nebýt Honzy a jeho nesobecké lásky, jeho doslova sebeobětování, dávno by tu nebyl.

Domů jsme jeli mlčky a stejně mlčky jsme šli do bytu. Teprve tam mi Jarda řekl:

"Pojď si sednout, musím s tebou mluvit."

Sedl jsem si do křesla a dal najevo, že poslouchám.

"Dal jsem Honzovi peníze. Dvacet tisíc. Jenom abys to věděl."
"J-jasně…, v pohodě."
"No, asi bych se měl zeptat předem, že jo. Jsou to i tvoje prachy. Ale díky."

A potom mi vysvětlil, že Honza má možnost dát Pepu do domova důchodců kousek od jejich domu. Tak deset minut chůze. Bylo mu naznačeno, že penízky vítány, pokud chce Pepu umístit hned poté, co ho pustí z nemocnice. Jinak se lze zajisté zapsat do pořadníku a čekat a čekat a čekat… Jenomže on tolik neměl. Ale věděl, že my dva ano, protože Jarda šetří na auto a na Izrael. Auto máme, Izrael bych vidět chtěl, ale když to nevyjde, taky budu klidně spát.

Takže toho času je Pepa v domově, Honza za ním denně chodí a občas tam zajedu i já. Když je tam Honza, mluví a je sranda. Ale já jen sedím, držím ho za ruku a nevím, co mám říkat. Obvykle to řeším tak, že mu čtu, to má rád.

***

Už jsme leželi, když se Jarda najednou zeptal:

"Jak se má Pepa?"
"Ani líp, ani hůř. Co chceš slyšet?"
"Ne, nic, jen se tak ptám. Jsem rád, že tam chodíš. I Honza."
"Tak to si nejsem tak jistý. Nikdy nevím, jestli je rád, že mne tam vidí, nebo ne."
"Ale Pepa je rád za každého, to mi věř."

Cítím velkou paži okolo svého těla. Jen mne tak k sobě tiskne. Kdyby chtěl "něco jiného", už dávno by mne k sobě obrátil.

"Co?" zeptám se.
"Víš, jak si kdysi mluvil o tom, že bychom se třeba mohli vzít a tak. A já to zamluvil. Vím, že tě to mrzelo."
"No, trochu. Ale…"
"Počkej, nech mne to doříct. Pepovi bylo pětapadesát, když se mu to stalo. Kdyby…, prostě nechci, aby ses cítil povinný…"
"Tak hele, kdyby, nedej příroda, tak se nebudu cítit povinný, ale budu to dělat samozřejmě. Máš sakra pocit, že Honza to dělal z povinnosti?"
"Ze začátku určitě ne. Ale koukni, co je z něj dnes. Nešlo to jinak, on to ví. A přesto má výčitky svědomí. Chtěl by ho doma, ale už na to nemá. Tohle po tobě nechci. Rozumíš?"
"Ne."
"Už zase odmlouváš?"
"Už jsem někdy neodmlouval?"

Poctivě se zamyslí. Obrátím se k němu.

"K tomu, abych věděl, co mám a nemám, nepotřebujeme papír v šupleti," ujistím ho.
"Nevíš, hochu, o čem mluvíš, ale poslouchá se to dobře."

Ta velká paže mne znovu obejme. Cítím, jak mi prsty vjíždí do vlasů.

A vím, o čem mluvím, to buď ujištěn…

***

Na dveřích do baráku se ocitnul papír, že se bude odečítat plyn. Jarda uvedl záchod do vysokého lesku a okolo šesté večer přišla paní a opsala si co potřebovala. Pak obhlídla onu nezbytnou místnůstku a pravila:

"Teda, já už viděla kde co, od skoro nemocniční sterility až po nehoráznej bordel. Ale aby měl někdo na záchodě knihovnu, to fakt ještě ne."

Tak jsem ji hrdě provedl bytem a ukázal jí ty kvanta knih, co máme. Když dřív v domově někdo zesnul a příbuzní nám nechali jeho věci a knihy, občas jsem si něco vybral. Ale i tak jsem měl hodně knížek a Jarda, ani nemluvím.

***

V kině jde Bohemian Rhapsody, takže jsme samosebou šli.

Koukal jsem, kolik přijde lidí, ale nakonec mne zaujalo něco jiného. Kolik jídla člověk potřebuje, aby za půl druhé hodiny neuhynul hlady? Velký popcorn, velká cola, chipsy, tajně propašované hamburgery…

KONEC