Vzpomínka na chatu 2

"Krásně hřeješ," zašeptal jsem své drahé polovičce a zavrtal jsem se do houští, jak říkám občas z legrace jeho porostu. Už není černý jako kdysi, ale trošku stříbrný. Když nic neříkal, začal jsem ho hladit. Pleskl mě po ruce.

"Nedopouštějte se na mně žádných důvěrností, Jirásková!" použil hlášku ze svého oblíbeného seriálu.

"No, víš, já jsem trochu doufal, že se důvěrností dopustíš ty na mně," přiznal jsem.

"Takhle po ránu a v mém věku? Jediná důvěrnost, které jsem toho času schopný, je to, že za sebou nezavřu."

"Třikrát denně sklenku mlíčka, bude ti stát jako svíčka," poradil jsem mu.

"Nejlépe teplýho, že jo? Chceš mě zabít?" zašklebil se na mě a odebral se do soukromí jisté nezbytné místnůstky.

Poslouchal jsem, jak si myje ruce a čistí zuby a pomyslel jsem si, že bych měl povstat a jít něco dělat. Třeba snídat.

"Ty nebudeš vstávat?" zajímal se.

"Já ti tady zahřívám lože, kdyby sis to rozmyslel."

"Já ti taky zahřeju…"

"Jo? A co?"

Neupřesnil, ale lehl si ke mně a řekl něco v tom smyslu, že jsem sice líný, ale v případě nouze bych šel použít aspoň jako topné těleso.

"Chtěl jsem ti udělat radost."

"Fakt?"

"Víš, že pro tebe všechno."

Znovu jsem ho pohladil. Tentokrát mě po ruce nepleskl, protože obě ruce už měl zaměstnané.

"Fakt cokoliv?" zeptal se.

Už jsem to neokecával a rovnou jsem mu to dokázal.

Když mě potom obrátil k sobě a sevřel v objetí, zavřel jsem oči a vnímal pomalu doznívající pocit tělesného uspokojení a stejně pomalu nastupující ospalost. Zaujal jsem svou oblíbenou polohu, s jeho nohou mezi svými a s čelem opřeným o něho. A usnul jsem.

Vzbudil mě tím, že na mě foukl, a když viděl, že už nespím, zeptal se:

"Co chceš k obědu?"

Natáhl jsem ruku po mobilu, ale začal mě lechtat, abych na něj nedosáhl.

"Kolik je hodin?" zeptal jsem se.

"Asi půl dvanácté."

"Kecáš."

Vybojoval jsem mobil a kouknul na display. Bylo něco po desáté.

"Jenomže než se vyhrabeš, než si odskočíš, než si vyčistíš zuby a hlavně, než se probereš, bude poledne. A jen tak mimochodem, neříkal ti doktor, že máš jíst pravidelně?" neodpustil si.

"Mohl jsi mě vzbudit dřív."

"Nemohl, spal jsi mi na ruce a mně bylo líto, tě budit."

"Jasně, takže jsi usnul taky?" pochopil jsem.

"V nabídce je kuře, pstruh, chleba s vajíčkem, nebo chleba bez vajíčka," zakecal to.

"Anglická snídaně jako ve filmu?" zeptal jsem se.

"Jako myslíš, slanina, volí oko a tak? Chybí nám pár drobností jako slanina a brendy."

To nepochybně, protože já slaninu nejím, protože mi nechutná to tlusté a Jarda si kupuje slaninu tak jednou za tři roky. A jediný alkohol, který vedeme, je koňak. Drahý jako prase. Takže max dvě láhve do roka.

Ale jednou jsme od kohosi dostali pivní čokoládu. Když už v lednici vyloženě překážela, vzali jsme ji klukům na chatu a tam se po ní jen zaprášilo. 

Pokud má někdo extra požadavky na jídlo, musí si dietku sanovat sám. Ale obvykle to děláme tak, že někdo koupí maso, někdo přiveze domácí brambory, někdo bednu zeleniny. A když kluci řeknou, že nic vozit nemáme, protože třeba mají ryby na grilování, tak v rožku kuchyňské linky stojí pokladnička, figurka pandy, a na bříšku má napsané: Tady nejsme v ZOO. Jinými slovy – klidně mě nakrm. No a do té pandičky každý šoupne, co uzná za vhodné. A protože Jarda musí pořád remcat, tak se vyjádřil, že tohle "turecký hospodářství" by ho zabilo.

Když jsme u toho zabíjení, vzpomínali jednou kluci při grilování, jak chovali užitečné zvíře ve vaně. Jako kapra před prvními společnými Vánocemi. 

Vydrhli důkladně kbelík a šli si koupit základní surovinu kapřího řízku a polívky. Vybrali, nechali zvážit, zaplatili a šli domů. Doma kapra slavnostně dali do vany, oba si zavzpomínali, že jako malí tajně krmili kapra i přes zákaz matek suchým rohlíkem.

No ale druhý den se zjevil nečekaný, ale o to větší problém. Kdo připraví kapra o život? Oba jaksi automaticky předpokládali, že ten druhý.

"Tak jsi přece z vesnice…!"

"No a? Jsem v životě nezabil nic většího než mouchu."

"Moje máma potom, co otec odešel, kupovala už zabitýho a vykuchanýho. Já ani neviděl, jak se to dělá."

Teorii nakonec obdrželi po telefonu. Kapra chytit do utěrky, aby neklouzal, klepnout paličkou na maso, nebo kladivem, rozříznout, ale bacha na žluč a pro jistotu dejte pryč všechno, co má v břiše, beztak nevíte co s tím.

Tak jo, rozhodli se pro kladivo, protože to kapříka zabije spolehlivěji. Našli trochu jetou utěrku, které nebude škoda, a dali se do toho. Po několika jejich nezdařených pokusech o odlov a zdařených pokusech kapra o únik, ho konečně lapili. A došlo jim, že jsou na tu zabijačku připravení jak Hurvínek na válku. Jak a kde ho klepnou? A hlavně, kdo ho klepne?

Jeden stál a v natažených rukou držel kapra a vypadalo to, jako by ho kamarádovi podával. Ten ustupoval a jen vrtěl hlavou. Kapr vycítil šanci, zavrtěl se taky, vysmekl se z hadru a pleskl na zem. Oba kluci vyjekli, oba uskočili a oba spadli, protože během odlovu vycákali půlku vany na zem. Kapr vypadal, že hodlá spáchat sebevraždu umlácením.

A tak ho popadli, zabalili do frotýráku jako miminko a šli poprosit sousedku, takto starší paní, u které doufali, že to umí vzít do ruky. Po zazvonění vykoukly ze dveří dvě copaté cácorky a za nimi chlap jako Krakonoš, a ne právě přívětivě se zeptal, co otravují akorát na Štědrý den.

Asi mu stačil jediný pohled, aby poznal, za jaký klub ti dva kopou, protože se začal smát, ale už neříkal nic. Jen, že jim kapra zabije, ale jedině u nich doma, protože máma už má naklizeno a mimo to, na svátky jede k němu.

Když kapřík padl za vlast, nebo teda spíš na oltář jejich chuti, Krakonoš mu rozřízl břicho, sáhl do něj a s mlasknutím vytrhl vše, co tam kapři mají.

Kouknul se na ty dva, kteří byli bílí jako stěna a zeptal se:

"Asi to jíst nebudete co? Jestli máte nějakou igelitku, vzal bych si to pro psy."

Kluci mu dali krabici od zmrzliny s tím, že ji fakt nemusí vracet, a s díky a velkou bonboniérou ho vyprovodili.

Nejdřív uklidili koupelnu, pak trochu sebe, ale k večeři a pohádce nakonec zasedli už v klidu a pohodě. Jen se rozhodli, že to bylo poprvé a naposledy. Příště jen vykuchaného.

Posteskl jsem si, že o takovou srandu jsem já přišel, protože máme jen sprchu.

"Jo, jasně, ještě u kádě mu dáš jméno, pak ho budeš litovat, cestou domů si ho zamiluješ, budeš si ho chtít pohladit a pochovat a nakonec ti ho bude líto sníst. Tak to si dokážu představit v barvách a živě," řekl Jarda a kluci se řehtali, no jako kluci.

"Fakt musíš na mě pořád jen žalovat?" zeptal jsem se.

"Ale nebuď taký priečny, taký chlpatý maznáčik by byl pro vás dva přece super ideál," neodpustil si Peter. Představil jsem si náš naklizený byt a v něm línajícího psa. Obávám se, že by nás Jarda vyhodil oba. Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi řekl, že mít psa znamená, že budeme mít chlupy i za obrázkama a za dveřmi co chvilku překvápko.

"Hele, ty ideále, proč vy nemáte ani kanára, když máte barák se dvorem?" nedal se Jarda.

"Akože ptáka? Nemám rád ftákov. No, možná na talíři, takto vyprážané kurčiatko," olízl se Peter.

Rozproudila se živá debata na téma, jak to má kdo s ptákama a pak už byl jen krůček ke vzpomínání, komu se kdy postavil při té jaksi nejméně vhodné příležitosti.

"Se smějete, volové, ale když jsem šel na patnáctiletou prohlídku, starší brácha mi řekl, že se mi doktorka musí kouknout i na koule, že jo. No jasně, s tím jsem počítal. A byl jsem v klidu, protože naše doktorka určitě léčila ještě Mrtvé moře, když bylo nemocné. Takže pohoda. Tak jsem do ordinace nakráčel jako frajer a za stolem seděl asi třicetiletý chlap, což by bylo ještě fajn, ale hlavně, děsně krásnej chlap. No tak ne, že by se mi postavil, na to jsem byl ve velkým šoku, ale bylo jasně vidět, že mi není všechno jedno. Naštěstí to byl přece jen asi profesionál, protože nehnul brvou, jen řekl, že jsem zdravý a všechno je v pořádku. Ale to víte, že jsem byl červenej až za ušima."

Kluci se chechtali a jiný řekl:

"To je ještě v pohodě, ale já měl povstání selského lidu jednou ve sprchách na bazéně. Naštěstí byl ten chlap buďto trošku přiteplený, nebo takový macho, že mu to udělalo radost, že na něj berou i kluci. V klidu se mydlil a nijak nepospíchal. Zato já vyletěl jak raketa."

"Proč? Třeba by ti rozšířil obzory. Teď to prý zkouší i heteráci, jen aby si dokázali, jací jsou borci."

"Vzhledem k tomu jakou měl kládu, tak by mi něco rozšířil nepochybně, ale nemyslím, že zrovna obzory…"

A zase se bylo čemu smát.

A otázka věčně omílaná, až už mi to ani nepříjde vtipný:

"Hele, když jseš to… jseš obřezanej?"

No tak ne asi…

"Nechceš uspořádat výstavu okrasného ptactva?"

"Hm, ani ne."

Tehdy s námi ještě jezdili i Honza s Pepou a Honza řekl:

"Moc se o jeho ptáka ohniváka nezajímej, nebo naběhne majitel voliéry a dá ti do držky." A ukázal hlavou k Jardovi, který si zdánlivě prohlížel časopis. Sice ho nedržel zrovna vzhůru nohama, ale přísahal bych, že mu neuniklo jediné slovo.

Jo, jsem si vzpomněl na vtip. Víte jak se dnes kroužkují ptáci? Někteří kroužkem z plastu a někteří rtěnkou…

Máme mezi sebou i Harryho Pottera. No fakt.

Akorát se jinak jmenuje, ale jizvu na čele má teda parádní.

Když se seznámil se svým pozdějším partnerem, tak byli jen kámoši a fakt, že dotyčný má desetiletého syna, mu byl celkem šumák. Ovšem jen do doby, kdy si uvědomil, jak je tenhle chlap super, a nechal se pozvat na jídlo, později na výlet a pak k němu domů. No a najednou se ukázalo, že synáček, teď už dvanáctiletý a v těžké pubertě, by problém být mohl. Choval se k otcovu partnerovi sice hodně odtažitě, ale slušně. Jen s ním odmítal komunikovat. Většinou odpovídal:

"Jo, ne, nevím, no jo, nemám zájem."

Oběma bylo jasné, že nemůžou na kluka tlačit, tak čekali, že to časem samo sedne.

Jednou kluk zas přijel na víkend a nadšeně tátovi vykládal, že byli v Náprstkově muzeu, tam jim promítali jakýsi naučný film, nebo pásmo naučných filmů, a on tam viděl křováky házet bumerang.

"To bylo něco neuvěřitelnýho, jak se jim to vždycky vrátilo. To bych chtěl vážně zkusit," dodal nakonec.

A mladýmu začalo v hlavě šrotovat, že tu věc u někoho z rodiny viděl. Někdo to měl, vzpomínal, že tím házeli na zahradě a sráželi ze stromu hrušky.

Tak druhý den zvedl mobil a obtelefonoval celou rodinu, až mu konečně jeden vzdálenější bratranec řekl, že "tu pitomost" snad najde. A našel. Se slovy: Ale bacha, jsem slyšel, že pár lidem se to už vrátilo, tak ať nepříjdeš o oko, mu ji předal.

Ukázalo se, že to byla věta přímo věštecká. Klukovi se rozzářily oči a hned to potřeboval jít zkoušet ven. Prý hned sedá na metro a jede.

"Nepočkáme na tátu?" zeptal se kámoš.

"To je dobrý. Já si to aspoň nacvičím a budu už vědět co a jak," pravil kluk, který by s ním jindy nešel ani k tramvaji.

Došli na louku, kde děcka pouštěla draky a začali trénovat. Házelo se to dobře, ale o vracení zpátky do ruky, nemohlo být ani řeči.

"Možná nemáme ten správnej grif? Mimo to, nezapomeň, že oni trénují od chvíle, kdy se udrží na nohách," řekl kamarád povzbudivě.

"Asi jo, tak budeme zatím aspoň házet, kdo dál," povzdechl si kluk a už trochu naštvaně bumerangem mrštil. Ten vydal podivný zvuk, jaký ještě neslyšeli, udělal otočku a letěl zpátky. Ani jeden z nich to nečekal, netušili, jak tu svištící věc mají chytit, a kluk dokonce uskočil, protože se lekl. 

No a náš kámoš tím dostal plnou silou do čela, přímo mezi oči… A klesl k zemi. Kluk chvilku zíral na svou "kořist" a pak začal brečet, třást s ním a volat ho jménem, přestože do té doby mu pro jistotu neříkal nijak.

Když ženská slyší brečet dítě, i cizí, tak se v ní probudí jakýsi instinkt, nebo co, takže do minuty tam bylo pět mamin. Jedna "kořist" křísila vlhkými ubrousky, další obětovala látkovou plenu a ovázala mu krvácející hlavu, další volala sanitku. Pro jistotu řekla, že pán dostal do hlavy kamenem, protože jí bylo jasné, že říct pravdu, tak odvezou ji, ale do blázince.

Sanitka přijela a doktor se ptal, co se stalo. Už probraný kámoš řekl, že si hráli a kluk ho trefil šutrem.

"To je teda hodně blbá hra," povzdechl si saniťák, oba je naložil a jeli do špitálu. Tam mu nejdřív udělali RTG, pak mu hlavu zašili a pak ho zdupali, že nemá doklady…

Domů se vrátili sice jako zmoklé slepice, ale zato jako kámoši. Což dle kamaráda stálo i za ten bumerang, který tam zapomněli a někdo ho přičinlivě čmajznul.

Na chatě není televize a prý to tak zůstane. Ale jsou tu krbová kamna, což třeba mně televizi rozhodně nahradí. Rád se koukám na plamínky.

"Víš jistě, že nejsi pyroman?" rýpl si kdysi Honza.

"Ale no tak, třeba byl v minulém životě lovec mamutů," zastal se mě aspoň trochu Jarda. On sám sice do mě rýpe hrozně rád a ještě raději vypráví o mých trapasech, ale to může jenom on. Když začne někdo jiný, hned ho usadí. Jinými slovy, nesahejte mi na moji hračku.

U kamen je posezení, kterému ovšem Peter s Mikym říkají "spoločenská miestnosť". Tam večer sedíme, kecáme, pomlouváme nepřítomné a vzpomínáme. A občas tam někteří jedinci i usnou. Třeba já. Jednou jsem se vzbudil, protože se o slovo hlásil můj hyperaktivní močák. Už už jsem se chystal vstát, když jsem zaregistroval nezaměnitelné vzdychání. Zjevně jsem tu neusnul sám. Buďto si tam někdo brousil diamant, nebo se nějaká dvojka oddávala hrám lásky. A mě buďto neviděli, nebo jim to bylo jedno. Když musíš, tak musíš…

No jo, ale já taky musel, a to bez prodlení, jenže oni nevypadali, že by chtěli končit. Nedalo se nic dělat, vstal jsem, jak nejtišeji to šlo, a jen jsem se modlil, ať na ně nešlápnu. Po špičkách jsem vybaletil z pokoje a vyrazil směrem k záchodu a potom na patro, kde jsme měli věci na pokoji.

"No, že jdeš, už jsem se bál, že tam zůstaneš do rána," přivítal mě Jarda, když jsem se mu nastlal do vyhřáté postele.

"Proč jsi mě nezbudil?"

"Myslel jsem, že se probudíš, jak půjdou ostatní. Ale asi se jim s tebou nechtělo nosit."

"Co kdyby mě chtěli přibrat do trojky?" neodpustil jsem si.

"Už tě vidím, jak se do toho hrneš," věděl miláček.

Nikdy jsem tak úplně neodhalil, z čeho jsou ptáci v rauši už v pět ráno. Ve městě to ani nevnímám, ale tady, skoro na vesnici, ještě navíc, jen začne zahradní ptactvo, přidají se kohouti.

Ranní ptáče, vzbudí celej dům, znáte to. Když Jarda nespí, nebo aspoň vypadá, že už jen tak podřimuje, pokusím se o jisté neveřejné aktivity, ale musím to dobře odhadnout. Když spí opravdu tvrdě, určitě neotravuju. Ostatně, já taky nemám rád, když mě někdo budí, to se pak tvářím dost podobně jako moje máma, když šlápla na Lego. To bylo psycho, jé je…

Ne ale abyste si mysleli, že jsem byl bordelář už od mala. No, teda… trošku jo. Ale víceméně to myslím šlo. To jen někteří musí pořád vést řeči o neexistujícím nepořádku.

S bráchou jsme taky odmlouvali, ale stačilo, aby táta řekl, že za půl hodiny se máma vrátí, a předstírali jsme jak Korejci při Kimově návštěvě.

Když odmlouvám teď, Jarda vždycky tvrdí, že na kecy vydám víc energie než na samu věc, co mám udělat.

Jaj, to zas bude řečí, až to budou někteří číst. Jednou mi bylo vyčteno, že celej den myslím jenom na blbosti. To náhodou není pravda, občas i na jídlo. A taky přece někdy spím, ne?

Tak zajisté, že tu nejsme spolek abstinentů, sem tam se nějaká flaška otevře, ale spíš jen tak, symbolicky. Jediný, kdo nepije vůbec, jsem já. Dokonce i Pepa si nechal dát do kapučína kapičku koňaku, nebo slzu rumu. Jen aby to vonělo. Ale že by se tu někdo uvedl do nepoužitelného stavu, to myslím nikdy.

Jediný, kdo měl s alkoholem kdysi trochu problém, je Mikuláš. Všiml jsem si, že ho Peter bedlivě hlídá, aby si nedal víc než dvě, maximálně tři skleničky. A on to bez řečí dodržuje. Jednou někdo přinesl "moravské saké", ale fakt netuším, co to bylo doopravdy. I když, možná, že se někdo pokusil to opravdové saké napodobit. Každopádně to všem chutnalo. Ale když si Mikuláš chtěl nalít čtvrtou skleničku, vzal ho Peter za ruku a tiše řekl:

"Myslím, zlatko, že stačilo."

Mikuláš si o Petera opřel hlavu a stejně potichu řekl:

"Ano, pane," a bez dalšího si nalil kofolu.

Když jsem se pak na to Petera po straně zeptal, jen trhl rameny.

"Tak musím ho hlídat, boli doby, že bol ako džin. Kde se otevřela flaška, tam sa zjavil. A výplatu zkapalnil aj za dve noci. Vieš ako, on je zlatý, ale…"

No jasně, důvěřuj, ale prověřuj.

Jednou jsme nějak došli na žen šen.  Pavel mluvil o něčem ve sbírkách, a tak si vzpomněl, že v depozitu mají i žen šen naložený v lihu. Samo sebou, že se rozproudila debata na téma žen šen a jeho účinky.

A doktor pravil:

"Teda, ne, že bych to zkoušel, já to fakt nemám zapotřebí, ale jednou jsem četl, že to vypadá jako křen, chutná to jako křen a funguje to…, no taky jako křen."

Teď venku padají první vločky, blíží se Vánoce a Jarda je víc v práci než doma.

"Museli jsme nabrat brigádníky. Ani jeden to nikdy nedělal, ale sem tam něco odvézt, podržet a zasunout, to se zaučí rychle," řekl.

Zasmál jsem se tomu zasunutí a jako vždy jsem se dozvěděl, že mám nápady, jako by mi bylo deset.

"Však to máš rád, ne?" 

Dívá se na mě a neříká nic. Mlčení je souhlas, že.

"A máme tam jednoho mladýho našince, už mě zval na pivo," nedá mu to, aby si nezaprovokoval.

"Smůla, že ty pivo nepiješ," nedám se pro změnu já. Vím, o co mu jde, ale přísahal jsem, že ten minulý žárlivý výstup byl poslední. Nebo, že by mu to chybělo, když takhle popichuje? Stačí říct a já jsem vždy k dispozici.

"Mohl bych se to naučit," vesele pokračuje.

"Neříkal jsi nedávno, že už to není ono, že stárneš? Co by mladej kluk dělal se starým páprdou?" vrátil jsem mu to rýpnutí.

Popadl mě, hodil na polštář a ruče mi předvedl, že ani náhodou ještě nepatří do starého železa.

Chtěl jsem mu to říct, ale on mi jen zakryl ramena, aby mi na ně netáhlo a řekl:

"Reklamace neberu. Spinkej."

Páni, tohle už mi dávno neřekl. Tak jsem sklapl a poslechl ho.