Vzpomínky 7

Dovolím si zase zavzpomínat:

***

Už delší dobu jsem si říkal: "Já si snad ty pitomosti začnu psát…"

Ale nic jsem nepsal, protože jsem zjistil, že otázky na jedno jediné dané téma se otravně opakují. Ale v neděli…

Byl u nás brácha, už jsme si prostě potřebovali pokecat a přes mobil to není ono. Neteř seděla v křesle a četla si. Jak jsme tak mluvili, vrátil se Jarda z předvánoční mimořádky, bráchovi řekl ahoj, malou pohladil a já dostal pusu. Na tvář, abyste nemysleli, že před dětma provozujem bůh ví co.

A malá:

"Hele strejdo, není to pro tebe přece jen divný, když se líbáš k chlapem?"

A David pravil, takovým tím zpěvným tónem, kterým se čte z Talmudu nebo z Tóry:

"A ústy dětí promlouvá Bůh."

Když se můžou blbě ptát moji nejbližší, tak proč ne cizí, že jo?

A tak jsem tu nahodil otázky, které jste sami už nejspíš slyšeli minimálně desetkrát.

***

Topka – jseš maminka, nebo tatínek?

Lidi, je tohle fakt nutný? Já jsem já. Za tuhle otázku už teď rovnou posílám do… no tam, jo, přesně.

***

2. místo

"Jako, nic mi po tom není, ale…"

Jo, správně, nic ti po tom není.

***

3. místo

"Ale to přece musí dost bolet, ne? Minimálně se začátku…"

Záleží jak ten druhej, že. Když do vás vletí jak pneukladivo, tak asi narazíte hlavou do zdi, i kdyby za váma žádná nebyla.

Časem jsem ovšem zjistil, že ani kámoši, co to mají hozený stejně, mi nevěří, že i poprve to bylo celkem OK. Kdysi jsme dali na to téma se známým řeč a já si hájil své, že jako když fakt chcete a ten druhý má všechno pod kontrolou…, a kámoš pravil:

"Nevěř v duchy. Já z toho svýho tenkrát tekl jak třináctka z Justina a bolelo to jak kráva… A než jsem si při tom poprve aspoň trochu cáknul, to trvalo dobrýho půl roku…"

Tak… tak já nevím. Asi jak kdo.

***

"Chodíš pravidelně na odběry, že jo?"

Co prosím? A proč bych měl?

"No, když si občas štrejchneš bokem, že jo…"

ZÁSADNĚ si bokem neštrejchám. Nikdy.

"Ale jdi, jdi a laskavě nekecej. Já jsem normální a taky občas zajedu mimo. Natož vy, když nehrozí, že ten druhej skončí v jináči. Však víš, co se o vás říká."

A myslíš, že já nejsem normální? No dobře, ta maturita nic moc, ale jinak… A co dělají jiní, je mi jedno.

***

Kolegyně, když poprve viděla Jardu:

"Ty jo, nekecej, ten fakt patří k tobě?"

Hm…

"Nechceš mi ho chvilku půjčit? Za tejden bysme si domlouvali termín na radnici."

Bože můj, mám já tohle zapotřebí poslouchat takový kecy?

***

Kolega:

"Fakt jsi nikdy nedal holce pusu?"

Pokud za holku počítáš i moji segru, tak jo.

***

Kolega:

"Nic proti, ale nepřijde ti někdy, že je to trochu… víš jak… trochu proti přírodě?"

Ani ne. To spíš tvých 156 kilo. A to, že když ti spadne tužka, musí ti ji někdo podat. Nebo se jinak musíš nadechnout jako potápěč, než se pro ni ohneš.

***

"A hele, líbí se ti Elton?"

Ale docela jo, některý písničky.

"Ale Freddie jo, že jo?"

Jo, ten víc.

"A Adam Lambert se ti líbí?"

Poslechni, ty se nějak vyznáš. Nechceš mi něco říct?

***

"A hele, chtěl ten tvůj po tobě už někdy něco hodně divnýho? Víš, jak to myslím…"

No to si piš, že jo. Denně se u nás musí vytírat podlaha v kuchyni. To přece není normální, no řekni sám…

***

"Chtěl bys taky dítě, jak se o tom teď tak mluví?"

Nikdy o tom u nás nepadlo ani slovo. A mimo to, dřív než chodit a mluvit by ho Jarda beztak učil plyšáky rovnat podle velikosti a dupačky skládat do komínků. To bych teda fakt nechtěl.

***

"Když něco chceš a Jarek ne, ukecáš ho, nebo usouložíš?"

Tak nad touhle otázkou jsem se fakt "poctivě zamyslel", jak já rád říkám. No… tak pokus už tu byl, že jo. Někdy v pátek má Jarda volno, ale já musím do práce. A tím pádem vstávat podstatně dřív z pelechu, abych stihl autobus. Tak ho vždycky ve čtvrtek večer ukecávám, aby mne ráno vzal autem. Jsem studnice argumentů, proč by to měl udělat. Např. aby nevyšel ze cviku, co se vstávání týká, nebo, že já taky neodmlouvám, když mne budí ve dvě v noci, nebo aby v zimě auto kvůli dlouhému stání nepřestalo startovat.

Znáte ten starý vtip, jak ředitel říká sekretářce, že by se mohli pobavit o jejím zvýšení platu. A ona ho odpálkuje, že na toto téma souložili už minule?

I já jsem se ke starouškovi měl, abych mu zvedl náladu i ledacos jiného, a vydoloval tak z něj příslib ranního odvozu. A tak jsem uslyšel to, co ta sekretářka:

"Na tohle téma jsi mě sváděl u minule."

Hladil jsem ho dál.

"Jestli toho hned nenecháš…"

"Tak?"

"… tak to budeš muset dokončit," vyhrožoval.

Dokončil jsem to a rád…

===

Jen jsem se na Jardu kouknul a už mi bylo jasné, že na mne něco šije. Seděli jsme u večeře, a i když to byla jen šunková klobáska, bylo vzorně prostřeno a jedlo se příborem. Pokud bych jedl sám, vzal bych klobásku do ruky. Takže jsem si ukrojil kolečko a napíchnuté na vidličce jsem ho nesl ke kelímku s hořčicí.

A Jarda:

"Hele, Míša s Edou mají možnost jet na deset dní do Itálie."

A já s tím? Papež jim určitě nepožehná, i když Míša teda vypadá spíš na sedmnáct než na svých pětadvacet.

Podvědomě jsem mrknul na starouška a najednou jsem věděl…

"Ne…"

"A tak jsem jim slíbil," začal nevzrušeně.

"NE!!!"

"… že jim pohlídáme Sáru a Mikuláše," dokončil stále stejným klidným hlasem.

"Stěhuju se k mamince…"

Abyste rozuměli, Sára a Mikuláš jsou sklípkani.

Ruka s vidličkou mi strnula uprostřed pohybu. Kolečko klobásky se svezlo a spadlo do hořčice. Vylovil jsem ho a cestou zpátky mi spadlo do čaje. Jarda se smál a já si říkal, že jsem cvok, že jsem se tak nechal nachytat.

Když nás kluci poprve k sobě pozvali, bylo to pro mne i naposledy. Ještě jsme si ani nesedli a už nám hrdě ukazovali svého mazlíčka, takto obrovskou tarantuli… Jen tak, posazenou na dlani. Ani ji neměli v nějaké krabičce nebo tak. Prostě vstrčili ruku do akvária, či terária, nebo příšerária, počkali, až jim Sára sama vleze na ruku, a tak s ní chodili po bytě. No a na Mikuláše jí koupili kámoše, prý aby jí nebylo smutno.

Jarda věděl, že bych se z tohohle párečku zcvoknul, ale hlavně věděl, že bych strachy nespal. Nevěřte tomu, že domečky na tyhle potvory jsou bezpečné. Jednou kluci přišli z práce a Sára fuč. Pánové, pohřešivši, co jim nejdražšího, začali hledat. Napřed jen tak, mysleli si, že ji uvidí, on sklípkan není zrovna malý, že. Po půl hodině už trochu nervózně, zvláště s ohledem na sousedy. Ono je to přece jiné, když vám zdrhne džungarák a když vám totéž provede pavouk velký 15 cenťáků a potencionálně i jedovatý. Pak ji náhle zahlédli na Mikulášově teráriu. Dodnes mi nikdo nevymluvil, že ho chtěla sežrat, aby si zpestřila jídelníček…

Kdyby to bylo potřeba, za Jardu bych i dýchal. Ale ty potvory chodil krmit sám. Řečičky, že v nouzi poznáš přítele, jsem hrdě ignoroval.

===

Taky se vám stává, že máte určitou věc spojenou s nějakou chutí, nebo vůní? Já mám třeba knihu Darkover spojenou s chutí rybích prstů. Usmažili jsme velké balení, Jarda ještě dodělával bramborovou kaši a já nesl mísu těch prstů na stůl. Vzal jsem si jeden a začal číst tu knížku. Byla dobrá, i ten rybí prst byl dobrý. Tak jsem si vzal ještě jeden a ještě jeden… Přestal jsem, až když mi ruka hrábla do misky naprázdno. Zvedl jsem oči. Jarda seděl obkročmo na obrácené židli a podpíral se o opěrku.

"Teda ty to žereš," zasmál se.

Pro jistotu jsem nezkoumal, jestli myslí knížku, nebo ty rybí prsty.

"Promiň, omlouvám se… Já ti usmažím jiný," vyhrkl jsem rozpačitě.

Nechtěl.

A večer:

"Když ses tak přejedl, určitě by se ti zvedl žaludek, kdybych na tebe teď nalehl, že jo?"

Modré oči, vějířky vrásek okolo nich, drsná dlaň hladící moje tělo a posunující se níž a níž. Začal si se mnou hrát.

Něco se mi teda zvedlo, ale žaludek to nebyl…

"Už jsi někdy slyšel slovo vydírání?" zeptal jsem se.

"Ne. A ty jsi slyšel o trestu za obžerství?" odpálkoval Jarda.

Vypracované paže mne popadly a naštelovaly na všechny čtyři.

"To teda neslyšel. Ale pokorně přijímám."

"No ještě aby."

===

Bylo krásné nedělní odpoledne. Oba jsme si četli a bylo nám fajn. A pak skoro v jedné chvíli nám oběma přišlo SMS. A najednou bylo po pohodě.

- Jsem pozitivní. Odepisovat nemusíš. -

Koukli jsme na sebe a i beze slov jsme věděli, že ten druhý dostal totéž. A hnedle měli kluci o čem mluvit. Já jsem Vaška upřímně litoval, Jarda taky, ovšem neopomněl podotknout, že leda trotl jde v dnešní době bez gumy. Kluci jak kdo. Litovali ho, ale našli se i tací, kteří mu to… ne snad přímo přáli, ale… Zkrátka a dobře, byli toho názoru, že každý svého štěstí strůjcem. Bylo veřejným tajemstvím, že tenhle kluk je takříkajíc vždycky k mání. Nebyl prostitut, ale bral to tak, že život je třeba žít…

"Je snad dneska takovej problém mít u sebe gumu?" stál si Jarda na svém.

"Třeba ji zrovna neměl…"

"No, hlavně, že měl v sobě," utrhl se na mě Jarda.

Raději jsem se neptal co.

Ne snad, že bych se Vaškovi úmyslně vyhýbal, to vůbec, ale nepotkali jsme se potom dobrého půl roku. Moc jsme se nekamarádili ani předtím. Ale když už jsme se potkali, mluvil jsem s ním jako s každým jiným. Řekl, že mu rapidně ubylo kámošů, ale na druhou stranu ušetří za přání k Vánocům.

No fajn.

A za nějaký měsíc jsem se doslechl, že Vašek na jakési párty sbalil borečka, který snad ještě pořád sám nevěděl, jestli jo, nebo ne. Vašek je hezký kluk, chytrý a určitě se jim taky dobře povídalo. A aby jim u toho nevyschlo v krku, tak si k tomu povídání vzali flašku. Opili se a vzali to ležmo. Na ostro… Usoudil jsem, že ten zajda je volek. Ale Vašek? Bože mě netrestej, když vím, že… bez gumy nejdu ani k popelnici.

Nechtěl bych být v kůži ani jednoho z nich. To probuzení muselo být asi hodně zajímavé… Vašek začal brečet a zajda nevěděl, co se děje. Moc si toho nepamatoval, ale to, co si pamatoval, to se mu docela líbilo. Hned ten den ho Vašek vlekl ke svému doktorovi. Jenomže to je na nějaké odběry ještě brzo. Naštěstí je dnešní medicína už tak daleko, že borečka aspoň narvali jakýmisi pilulemi "Po akci". Naštěstí mu později všechny odběry vyšly v pořádku. Pokud čekáte, že si snad boreček na Vaška někde počkal a rozbil mu hubu, tak to naštěstí ne. Nevyhledávají se, ale když se někde potkají, dokážou si v pohodě popovídat. Omlouvám se, ale to bych asi já nedokázal. Jako jo, znám taky pozitivního kluka a jsem s ním v pohodě. Ale nikdy mě netáhl do postele.

===

Tyhle Velikonoce jsme trčeli doma, žádná chata, žádné návštěvy, žádné procházky po lese. Ale zas tak mi to nevadilo, já si vystačím i s knížkou a s Jardou.

"Vzpomínáš, jak jsme loni byli hledat s klukama první houby?" zeptal se Jarda.

"To se nedá zapomenout…"

"Že bysme si to zopakovali?" nabídl mi.

"Není tu ten strom," zašklebil jsem se na něho.

A hlavou mi proběhla vzpomínka na loňské Velikonoce u známých na chatě…

Něco se vypilo, parta už je stálá, takže většinou lidi, kteří jsou pro každou špatnost a pro každou srandu. Už nevím, kdo začal s tím, že i na Velikonoce rostou houby, jenom se musí vědět, jak a kde je hledat. Pár kluků se rozhodlo to jít zkusit. Já mínil jít po obědě s knížkou do postele, ale Jarda chtěl za každou cenu, ať jdu s nimi. No nechtělo se mi ani trochu, ale co bych pro miláčka neudělal, že. V lese jsme se rozdělili a za deset minut bych se už sám neuměl vrátit ani na cestičku, ne tak do chaty. Jarda mě vzal za ruku a já byl rád, že jsem s ním nakonec šel. Cítil jsem, jak si propletl své silné prsty s mými, jak mi chvilkami stiskne dlaň, a čím dál víc jsem myslel na něho než na houby. Ostatně jediná houba, kterou já poznám na 100%, je žampion u nás v sámošce.

Najednou jsem ucítil, jak mi pevně sevřel ruku.

"Koukni, srnka. Leze na ni jaro, ztrácí opatrnost."

Stála od nás asi deset kroků a koukala skoro stejně zaujatě jako my. Po chvilce usoudila, že nejsme k jídlu, a šla po svých. Chtěl jsem jít taky, ale Jarda mě natlačil ke kmeni jakéhosi stromu.

"Pospícháš někam? Stejně koukáš po veverkách, místo pod nohy."

Stál jsem pod stromem, líbali jsme se a já cítil, jak mi jaro leze do hlavy, stejně jako té omámené srnce.

Víte, jak se svlíkají rifle, když se líbáte ve stoje? Po kolena normálně a potom mi je Jarda sešlápnul dolů, jako když se startuje motorka… Stál jsem s riflemi u kotníků, s pérem v Jardově dlani a srdce mi bilo, jako když nejede výtah a já musím domů pěšky.

Jarda mne bez ptaní otočil čelem vzad, já se stejně bez ptaní opřel dlaněmi o ten strom, vytáhl jsem nohu z riflí a pořádně se rozkročil. Ucítil jsem známou malinovou vůni a ten důvěrný dotek, když do mě Jardovy prsty vtíraly gel. A pak… tvrdý i opatrný tlak, zásun až na doraz a příjemné chvění z masírované prostaty mi stoupalo po páteři až do mozku a ten dával příkazy mému tělu: NO TAK, SNAŽ SE, PŘECE VÍŠ, CO MÁ RÁD, TAK PŘIRÁŽEJ, PĚKNĚ SE STÁHNI, KOUKNI, JAK TĚ CHCE, KDO TO MÁ, TAK SE MU KOUKEJ REVANŠOVAT!!!

A já se tedy snažil. Opravdu si vážím toho, jak nám to klape, opravdu mi udělalo hrozně dobře, že i po všech těch letech, po všech mých trapných scénách s žárlením mě jen tak popadne a chce se milovat, přirozeně, bez nějaké přípravy. Však se, miláčku, neboj, na tohle lesní milování hned tak nezapomeneš. Dal jsem do toho, co jsem uměl, stáhnul jsem se tak, že jsem za sebou uslyšel blažené vydechnutí, a už jsem jel na vlně neskutečného orgasmu. Když jsem se obrátil, vzal mě Jarda do náručí a líbal tak, že po chvilce jsem se obrátil k tomu stromu zpátky sám od sebe…

Až když jsme potom seděli jen tak v trávě a já se o něj opíral a nechal se jen tak hladit po vlasech a říkal si, jak je ohleduplný, že i do lesa táhnul lubrikant a nebral to nasucho, mi najednou sepnulo. Kolik lidí si bere gel, když jde hledat houby? Vodu, sušenky, možná něco proti komárům, no prosím. Ale malinový lubrikant???

Rychle jsem se na něho podíval. Pochopil, že mi došlo, a začal se chechtat.

"… Ty…"

"Ale no tak… Konec konců, nebylo to krásný, no řekni?"

"Bylo, ale…"

"Neudělal ses dvakrát?"

"Jo, ale kdybys mi řekl, tak…"

"Já vím, já vím, ale nebylo to takhle hezčí?"

Váleli jsme se po sobě v trávě a smáli se. Ani já jsem na to lesní milování nezapoměl. A krásný to bylo…

Tahle vzpomínka mi teď projela myslí a Jardovi nepochybně taky. Sjel jsem z gauče před něj na kolena a začal ho líbat. Přes tepláky jsem nahmátl jeho pomlázku. Byla velká a pevná. Krásné Velikonoce