Vzpomínky 8

Byla to sobota jako každá jiná.

Vyjeli jsme hned po snídani, dokud sluníčko moc nepeče. Protože Jarda nemá rád, když se mu potí dlaně na volantu, nemá rád, když si nemůže dát auto na parkovišti tak, aby na ně padal stín, chce stát pod stromem, ale nesmí na tom stromě být moc hnízd, ideálně žádné, aby mu ptáčci "nepoptáčkovali" auto, nemá rád dlouhé fronty, nemíní riskovat, že na nás vyjde lístek na kdoví kdy, že na Macoše budeme každý v jiné lodičce…

Sedl jsem a zapnul si pás a zavřel oči. Že jsme na výpadovce, jsem zaregistroval už v polospánku. Já usnu všude. V autě, v tramvaji, v letadle, na lodi, v práci, na návštěvě… Uznávám, že to bylo trapné, ale asi už stárnu.

Neprobudil jsem se proto, že auto zastavilo. To bych se musel budit na každém semaforu. Vzbudilo mne známé hrábnutí do vlasů.

"Na něco jsme zapomněli, že ses vrátil?"

Byli jsme před naším barákem.

"Ne."

"Tak proč jsme se vrátili?"

"Kvůli tobě."

Ještě pořád má ruku vnořenou do mých vlasů. Občas mi připadá, že mi na vlasy sahá jako jiní kluci holkám pod sukni. Dívám se na něho. V první chvíli, snad že jsem rozespalý, se nechytám. Ale pak už jo.

"Mohl jsi to vysypat někde pod stromeček…," nabídnu, i když vím, že tohle by snad neudělal ani v ohrožení života.

Pořád má ruku v mých vlasech. Dívá se na mě a usmívá se. Cítím, jak ty prsty svírá a s nimi i mou kštici… Vím, co chce. Vůně jeho touhy se doslova vznáší ve vzduchu. Přitáhne si mě a políbí.

Kašlat na lidi na parkovišti. Kašlat na celej barák…

Doma mě hodí na postel a kalhoty ze mě stáhne možná dřív, než dopadnu celým tělem na matraci. Cítím jeho prsty a vůni malin. Mám už maliny tak spojené s milováním, že se mi staví i v oddělení ovozelu, když vidím košíček s tímhle ovocem.

Jasně, že kecám. Trošku. Už se mi to ale stalo…

Pohled jeho modrých očí. Bože, zabíjel bych pro něho, dýchal bych za něho. Udělám cokoliv, stačí říct. Udělám všechno.

"Nemusíš čekat," řeknu proto.

"Bude tě to bolet…"

"Já vím. To je v pohodě. Nemusíš čekat…"

Tlak. Modré oči. Proniknutí. Touha. Soustředění. Jediné zatlačení. Dlouhý zásun až nadoraz. Bolest. Bolest, která ze spodu vylítne až do břicha a tam se zatočí, jako by nevěděla kudy dál. Pak se vyhoupne nahoru, zarazí se o prsní bradavky a jede dolů. Bolest vyvolá reflex a já se stáhnu. Musí zabojovat proti mému tělu, aby ho to nevytlačilo ven. Maličko se tomu protitlaku poddá a pak znovu tvrdě zatlačí. Kroutím se pod ním a bezděky svírám a masíruju jeho chloubu po celé délce. Dělá mu to dobře. Vím to. Má to rád, právě takhle. Vím to. Slyším, jak sevřenými zuby vtahuje vzduch. Tvrdé rychlé pronikání. Velká drsná dlaň na mé puse. Počká, až vydýchám první nával bolesti, a pevně se přisaje svými rty. Dýchám jeho vzduch. Polykám jeho sliny. Objímám jeho chloubu a čekám na každé jeho hlubší nadechnutí. Podsune mi paže pod kolena a naše prsty na rukou se propletou.

Může být erotická bolest? Určitě.

Stáhnu se, jak jen můžu, a za odměnu se přes mé tělo převalí příliv jeho touhy. Naše zuby o sebe narazí, cítím chuť jeho žvýkačky a zamrzí mě, že já si ji nedal. Před tím. A taky si uvědomím, že mě nehnal pod sprchu. Před tím. Asi bych měl začít posilovat břicho, už musím povolit. Vezme to jako pokyn a vystoupá na vrchol, i když jsme pořád v základním táboře…

Bere si mě s touhou, jakou může cítit jen doopravdy zamilovaný člověk. Bylo to moc rychle a dost to bolelo, ale pocit, že se díky mně krásně udělal, že ty silné paže mě objímají, protože mi tak děkuje, ten pocit mě naplní tak dokonalým uspokojením, že ani nic jiného nepotřebuju.

Ležím pod ním a užívám si tu tíhu jeho těla. Užívám si, že se udělal díky tomu, co já udělal pro něj.

Cítím jemné zachvění, jak vyvrcholí.

Cítím, jak zatíná prsty.

Cítím, jak se vypjal a potom klesl.

Cítím vůni jeho potu.

Cítím, že tohle je muž, kterému patří moje tělo, moje láska. 

Díky i vyznání ani nemusí být vysloveny. Prostě to víme.

Sedne si na paty, ještě pořád spojený s mým tělem. Zvedne mě a líbá a hladí. Cítím, jak se jeho touha vrací. Miluju ten tlak. Miluju toho muže. Miluju i tu bolest, kterou mi občas dělá. Položí mě a skloní se nade mnou a dívá se. Nic k vidění na mně sice není, ale on tvrdí, že tomu nerozumím. Rozevře mi kolena. Neverbální komunikace mezi našimi těly funguje na jedničku…

Teď jsem na řadě já. Oba to víme, ale oba taky víme, že bych se svého práva klidně vzdal.

Dělá mi dobře. Z vnějšku i uvnitř. Tak nějak se člověk cítí, když ze zvědavosti olízne plochou baterku. Jemný elektrický výboj mi vystřelí po páteři nahoru. A další do břicha. A další do zad. A do konečků prstů. Všude. Konečně už to nevydržím a řeknu si o jeho lásku. Miluju se s nosem zabořeným do prohlubně mezi jeho krkem a klíční kostí. Nadechuju se tak trhaně, jako by stahy procházely i mými plícemi.

Tvrdě, pánovitě mi sevře hlavu a znovu mi v podstatě znásilní pusu jazykem. A aby to té spodní části nebylo líto, činí se i tam. V křeči se okolo něj omotám, a kdybych neměl v puse roubík, tak by se sousedi asi mírně pohoršili…

Tohle byl jeden z našich nejlepších výletů, i když jsme na něj nakonec nejeli… 

***

Když jedeme na chatu k Peterovi, tak jsou tam povětšinou ti samí kluci. Ale jít na pokec ke Kamilovi, to je vždycky tak trochu překvápko. Nikdy nevíš, koho tam potkáš. Obvykle je to v pohodě, až na nějaké malé rozmíšky, spíš přátelská rýpnutí. Ale ani náš svět není blbců prostý, že…

"Haló, holky, co je "košer" jiným slovem? Na šest písmen," zeptal se kdysi někdo nad křížovkou.

"Kašrut," vyhrkl jsem bez rozmyslu. To oslovení jsem nechal bez komentu. Neboť tenhle kluk zásadně říká slečny, holky, prdelky, nebo tety…

"Jo? Aha, sedí to. Tak dík. Jak to víš?" zeptal se křížovkář.

"Já jsem Žid."

Zaregistroval jsem pár překvapených pohledů a jako vždy obdržel dotaz na možnost zhlédnutí mé obřízky. Něco takového člověk přece jen nevidí denně, že. Obvykle podobné návrhy ignoruju, popřípadě doporučím zhlédnout péčko. Tam je takových věcí hromada. Ale to všechno je prostě sranda, kamarádské vtipkování.

Ale po nějaké době…

"Hele, musíš sem pořád toho židáka tahat? Kdo se na něj má koukat?" padlo jednou. To už fórek nebyl.

"Tak běž domů a nekoukej!" navrhl hostitel a zjevně to myslel vážně.

"Myslíš, že se tě ta vykroucená buzna drží pro tvý krásný modrý voči? Ale houby! Kdybys nebyl prachatej, ani si tě ta přísavka nevšimne, tihle to maj v krvi."

"Ty máš nějaké černé fondy? To ovšem mění situaci. Chtěl jsem se posunout o kredit výš, ale takhle se tě budu držet dál," pokusil jsem se to zahrát do rohu a už si toho trotla nevšímat.

"Ale houby prachy. Moje péro, to je moje hlavní komodita. Když mě mladej viděl prvně, zamiloval se do mě dřív, než jsem si natáh gumu," luxusně ho setřel Jarda.

Kluci se smáli, případně si směrem k provokatérovi poklepali na čelo. A za mnou se najednou ozvalo:

"Na toho kreténa se vy-er. Většího debila neznám."

Otočil jsem se a koukal na hubeného blonďáka. Byl mi povědomý, ale neuměl jsem ho zařadit. Lovil jsem v paměti. Nějaký konflikt… Jo, nesedli jsme si… Sakra, odkud já toho týpka znám?

Viděl, že si nemůžu vzpomenout, a tak se zavlnil v bocích a gestem naznačil hlubokou kuřbu. Najednou mi to docvaklo. Před nějakým rokem jsme byli s Honzou a Pepou na chatě u Petera a tenhle boreček se tam pokoušel sbalit Jardu. Nebo to aspoň hrál. Upřímně, byl ten poslední, s kým bych chtěl mluvit.

"Ahoj," řekl jsem, abych něco teda řekl a nebyl za burana.

"Jsem slyšel, že jste furt jak dvě hrdličky. Víš, že si z vás kluci dělají občas srandu?"

"Hm… Asi je mi to tak nějak jedno, " řekl jsem.

"Koukni, kašli na toho blba. Prostě ti závidí. Já ti taky záviděl, to mi věř."

"A už nezávidíš?"

"Pojď si zakouřit," řekl místo odpovědi.

"Nekouřím."

"Beru pade za lekci. Pojď, vole."

A tak jsem s ním na ten balkon šel.

Zapálil si a vdechl tak, že jsem bezděčně zauvažoval, jestli kouř vydechne, nebo vypustí rovnou druhou stranou, kam to měl nepochybně blíž…

A pak začal mluvit…

"Hele, já chápu, že člověk závidí. A kluka z děcáku chápu líp, než bys myslel. Něco ti řeknu. Když jsem byl kluk, bylo to doma celkem v pohodě. Akorát fotr občas po výplatě přišel po čtyřech. Ale jinak to šlo. No a pak máti vešla pod auto. Babča si mě chtěla vzít k sobě, ale fotr viděl sirotčí důchod a litry chlastu, který by za to byly. Ze začátku to celkem zvládal. Ale šlo to rychle do hajzlu. A pak si našel ženskou. Jmenovala se Nataša a dodnes nechápu, co na fotrovi viděla. Zase se u nás začalo uklízet, prát a já do školy chodil čistý a nosil svačiny. Když jsem jí poprvé řekl mami, brečela ještě druhý den.

No a pak fotr potkal v hospodě nějakou štětku a bylo po idylce… Nataša odešla, u nás doma byl věčně kravál a plno lidí. Začal jsem flákat školu, na učňák už jsem ani pořádně nenastoupil. Chytil jsem se party bezďáků a žil na ulici. Asi si umíš představit jak. Ale potkal jsem tam někoho, s kým mi bylo fajn. Držel nade mnou ochrannou ruku, nemusel jsem šlapat, byl jsem jenom s ním.

Pak kluci vykradli nějaký sklad a dědka, co to hlídal, vzali trubkou po hlavě. Jenomže on se probral a dokázal je popsat tak, že nás policajti vyhmátli. Oni šli do krimu a já do polepšovny. Tři dny mě mazáci "hodnotili" a pak si mě jeden vybral jako osobního pucfleka. Naštěstí byl na holky a tohle dělal jen proto, že žádná nebyla po ruce. Stačilo mu kouření a občas mnou zaplatil dluh z karet nebo klukovi, který za něj udělal rajóny.

Babča byla po mrtvici, tak za mnou nikdo nechodil, nikdo mi nepsal. Fotr? Ten seděl… A pak se ozvala Nataša. Babča jí řekla, co se mnou je. Nikoho jinýho už jsem neměl, tak jsem se upnul na ty dvě. Když jsem vylezl, bydlel jsem u babiny. Chvilku dobrý, pak jsem zase začal dělat blbosti. Málem jsem putoval za fotrem, možná by nám z protekce dali stejnou cimru. Nataša ubrečela svýho strejdu, který byl advokát, aby mě obhajoval. No ukecal to na podmínku. Babča mu ovšem neměla jak zacvakat, tak jsem mu zaplatil v naturáliích. Chápeš, že jo?"

"Ty ses s ním vyspal?"

Zachechtal se.

"Tak vznešeně bych to asi nenazval. Pan advokát byl roky ženatý a vzorný otec. Nikdy neudělal nic špatně. Rodinný typ, znáš to. Ale jasný, že chápal, že je teplej. No a v tý době si jeho žena našla zajdu a on si řekl, že když teda má volný pole, tak co by si nezkusil, jaký to je, že jo. Takovou rychlovku jsi, vole, nezažil. Teda, ne snad, že by mi to vadilo. Nastěhoval si mě k sobě a hrál si na zachránce chudých. Neuvěříš, dokopal mě až k maturitě."

"A teď jste spolu?"

"Jo. Zvykl jsem si na vysokej standard. Na ulici se mi už nechce. Občas si dám tajně za rohem práska, ale pak jdu domů a hraju si s ním na rodinu."

Neptal jsem se, jestli tím "dám si práska" myslí cigaretu marihuany, nebo nevěru, ale snad jsem to ani vědět nechtěl.

Otevřely se dveře a na balkon za námi přišel Jarda. 

"Doufám, že mi ho nekazíš?"

"Ani ne. Chtěl jsem ho učit kouřit, ale prej se mu zvedá žaludek," zakřenil se ten pošuk a vrátil se do bytu. 

Představil jsem si, jak asi probíhalo "hodnocení" v polepšovně… Po zádech mi přeběhl mráz.

"Je ti zima? Jedem domů?" zeptal se Jarda.

Rychle jsem přikývl.

***

Velký nákup u nás znamená spíš vybrakování drogerie než potravin. Protože, co kdyby v republice došel šampon, mýdlo a ten nejdůležitější papír na světě? A vlhké ubrousky a prací prášek? Jasně, že se ještě nestalo, že by cokoliv z toho někde neměli, ale co kdyby, že jo?

Protože šampon a mýdlo a krém na nohy a ruce jedině levandule. Protože papír jedině broskvový. Protože prášek jedině dvojí síla. Protože staroušek…

Vzal jsem balík záchodového papíru a od kuchyňské linky jsem ho hodil na stůl. Obal se roztrhl a asi tři ty smotky spadly na zem a odkutálely se pod okno. Docela mě zaujalo, jak se koulely a zároveň rozmotávaly. Jako prakticky uvažující člověk jsem začal dumat nad tím, že máme asi křivou podlahu. Jako realisticky uvažující člověk jsem si byl vědomý toho, že dostanu za uši, až to miláček uvidí. Tak jsem ty papíry sebral a namotal zpátky. Výsledek byl spíš nic moc než oslnivý.

"Co to je?" zeptal se Jarda, když uviděl výsledky mého snažení.

"Jsem myslel, že je škoda to jen tak vyhodit. Chraňte naše lesy, že jo?"

"Aha. No já jen, že to vypadá, jako že toaleťák kupujeme v sekáči."

***

Přišel známý a:

"Ty, Jarku, nemohl bys mi autem hodit na chatu pár pytlů cementu? Ten můj křáp už zase klekl a mám možnost od známého za dobrou cenu, chápeš…"

Jinými slovy, nějaký jeho známý "přemístil" pár pytlů cementu a on ho výhodně koupil.

Jarda se na představu, že by měl do svého plechového miláčka dávat špinavé pytle, teda moc netvářil, ale zase mu bylo hloupé jen tak odmítnout.

Vyložili jsme kufr starým kobercem, novým vikslajvantovým ubrusem a jelo se. Pytle uložili pod Jardovým dohledem pomalu, opatrně a tak, aby se daly napevno zabalit do toho ubrusu.

Bohužel jeden ten pytel byl natržený, cestou a tlakem těch shora se dírka zvětšila a cement se tak trošku začal sypat. Teda trošku dost se začal sypat…

Jako správný gentleman Jarda nic neřekl, začal sakrovat až cestou domů. Prozíravě jsem držel pusu, i když mi poněkud rouhavě napadlo, že kdyby zapršelo, bude z toho beton. Ale nahlas jsem to neřekl, protože to bych taky mohl dneska spát sám…

A šlo se čistit autíčko. Nejdřív to z nejhoršího vybral lžičkou, pak to vysál, pak vytřel mokrým a potom suchým hadrem. Na můj dotaz, proč nepočkáme, než to časem samo vypadne během jízdy, se na mě kouknul a pravil něco jako: Taky tě mám moc rád… Akorát použil trošku jiný výraz. Miláček…

Když ho to do druhého dne přešlo, vzpomněl si, že jako kluk chodil se školou na pochodová cvičení. Na nohy a na ruce si navlékli igelitové pytlíky, kdo měl, mohl si na nohy dát igelitové tašky. Nasadili si plynové masky a šli ze školy do úkrytu. To byl Národní výbor. Tam se zjistilo, že nikdo neví, kde jsou klíče od minulého cvičení, takže místo do krytu se šli "schovat" do společenské místnosti. Teda do sálu, kde se schůzovalo a přednášely básničky.

Pak, když "nebezpečí pominulo," šli do lesa. Každý musel mít povinně pětikilovou zátěž v batůžku. Obvykle písek. A než se odešlo do krytu, učitelka to převážila. Tak mě napadá, že být to v reálu, tak z nich teroristi dávno udělali houf úhledných andělíčků. Vlastně imperialisti. Tehdy se teroristi neříkalo. Nebo už jo?

Každý se těch pět kilo snažil nějak ošulit a jeden kluk na to přišel. Místo písku si dal do batohu řepu, kterou se krmí zvířata. A v lese ji potom vysypal pod první strom. Příští rok už to tak udělalo půl školy.

No a Jarda mi teď už s úsměvem líčil, jak ten písek vážil doma na kuchyňské váze a jak maminka nadávala. Ani se jí nedivím.

***

Přitočil se ke mně a bez úvodu vybalil:

"Hele, ty prej děláš v domově důchodců?"

"No ano, ale kancelářskou krysu. Místo pro babičku ti neseženu."

Pár podobných žádostí jsem už obdržel a všichni se moc divili, že nemůžu jít za vedoucím nebo za vrchní a říct, že potřebuju umístit někoho z rodiny a jestli by to nešlo trošku popostrčit…

"Ale ne, já hledám místo pro sebe. Jako sanitář."

Moc sympatický mi nebyl. Nevím proč, jaksi mi nesedl. Ale protože sanitáři jsou nedostatkové zboží a prázdniny byly za rohem, tak jsem si na něj vzal kontakt a přednesl jeho žádost naší vrchní.

Na pohovor dorazil na minutu přesně, slušně oblečený, papíry měl v pořádku, dokonce dodal kontakt na minulou vrchní, že se na něj můžou informovat.

"Proč jste odešel z místa, kde jste byl čtyři roky?" zeptala se logicky vrchní.

"Přistěhoval jsem se sem za partnerem," vybalil na ni rovnou.

Byla s tím v pohodě. Nebyl to první ošetřovatel z našeho rangu, který jí prošel rukama. Sestry s ním byly taky v pohodě, sice se občas ušklíbly, že si buzík hraje na doktora, ale jinak byl klid. Chodil celý v bílém, takže příbuzní a noví klienti si opravdu občas mysleli, že je to doktor. Strašně rád se s příbuznými bavil a oháněl se jednak odbornými termíny, které pochytil v nemocnici, jednak postřehy z ranního a večerního předávání služeb.

Jednou vlezl k nám do kanclu. Bez zaklepání, bez pozdravu a rovnou ke mně.

"Máš chvilku čas? Potřeboval bych s něčím pomoct."

Odtáhl jsem ho do zasedačky, kam jsme chodili jíst a o pauze pít kafe. V podstatě mi oznámil, že se rozešel s partnerem a nemá kam jít. Takže by se zatím nastěhoval k nám.

"Bylo by fajn, kdybys brnkl tomu svýmu, aby se mi ozval. Já mu řeknu, kam má zajet pro moje věci, ať se s tím nemusím tahat."

Asi jsem nevypadal moc duchaplně, protože se přece jen trochu zarazil a pak dodal:

"Nevadí ti to, ne?"

"To přece není můj byt," vyhrkl jsem to první, co mě napadlo.

"Ale vždyť jsi říkal, že s ním žiješ už kolik let?"

"No to jo, ale to je jeho byt."

"V třípokojáku snad je místa dost, ne?"

Zdálo se mi to, nebo zazněl výhružně?

"Nemyslím, že by to dovolil."

A pak upustil perlu:

"Já jsem s tím počítal, když jsem se s Milanem rozešel. Jako, že mě vezmete k sobě. Kam mám teď jako jít?!"

Jarda je zlatý, ale jsou věci, které má hozené určitým způsobem, a přes to nejede vlak. Nezvané návštěvy jsou jedna z nich.

"Vykopl by nás oba. Nezlob se, ale ne."

Zlobil se. A hodně…

***

Syn mojí kámošky se učí rusky. Dostali na výběr. Angličtina a ruština, nebo angličtina a němčina.

První hodinu, asi aby byla trochu zábava, jim učitelka říkala, jak by se jmenovali rusky.

"Jak se jmenuje tvůj táta?"

"Vladimír."

"Takže ty bys byla Alena Vladimirovna."

"Můj táta je Petr."

"Tak ty bys byl Ivan Petrovič."

A přišla řada na syna mé kámošky. 

"Můj táta se jmenuje Le Thanh Hai."

Ticho…

"Tak co bych měl já?"

A učitelka:

"Asi problém…"

***

Na chatě

Ničeho se nebojím tak jako zubaře a pavouků. Marko, promiň… Ale raději zubaře než pavouka.

Když jsme s Jardou poprvé přijeli na chatu, v rychlosti mi sdělil základní pravidla.

Nekouřit uvnitř.

Nehádat se.

Neopít se.

Nesvádět nikomu parťáka.

Nepoužívat koupelnu pána domu.

Nenechávat po sobě bordel.

Nechal jsem si ukázat, za kterými dveřmi je zakázaná komnata, a v pohodě jsem se přizpůsobil řádu. Koupelny tu byly tři, protože tohle byl původně rodinný penzion, takže co bych se cpal do zákazu vstupu, že jo?

Jednou v podvečer jsem šel do kuchyně pro něco do lednice a vtom se ze stropu na chodbě spustilo něco neuvěřitelného. Nebo to možná spadlo. Zaječel jsem jak poslední hysterka z pavlače a vlítnul do prvních dveří, co byly nejblíž. V očích děs, takže jsem si v první moment ani neuvědomil, kam jsem to vlezl. Zajisté, že do soukromých komnat pána domu. Kdyby seděl na "trůně", byl by to asi trapas, ale určitě ne takový, jako když jsem zase zapnul obraz a zvuk a uviděl ho, jak klečí ve sprše před svým parťákem a porušuje svůj vlastní zákaz kouření v domě…

"Moc se omlouvám… Promiňte…," blekotal jsem a zašmátral po klice. Pochopitelně na té straně, co byly panty.

"Stalo se něco? Vypadáš, jako bys viděl ducha."

"Tam byl pavouk, já se jich bojím…," řekl jsem s očima pevně upřenýma k zemi. Hezké kachličky. Tyrkysově modrou mám fakt rád…

"A jo, to byl náš Pepíček. On tu loví mouchy. Je to frajer. Troufne si i na sršně. Nehodil jsi po něm doufám bačkorou?"

Ani nevím, jak jsem se dostal ven. Smích těch dvou jsem slyšel až na verandu. A pochopitelně, že to dali večer k lepšímu.

A moje drahá polovička pravila:

"Ty jsi fakt ještě dítě…" 

***

Ledovec. To bylo první, co ho při pohledu na toho chlapa napadlo. Mohutný, studený, tichý. Potencionálně nebezpečný.

Jeho možná budoucí šéf zvedl od papírů oči, zabodl prst silný jak uzenka do listu a zeptal se:

"A tady?"

"To jsem byl doma. Péče o osobu blízkou."

Už se neptej… už se prosím na nic neptej…

Zeptal se.

"Rodiče?"

Věděl, že to pozná, přesto se ovládl, jak nejlíp to dokázal.

"Partner."

Šedé oči neuhnuly ani o milimetr. Cítil, jak se v něm zvedá vlna zlosti a lítosti. Copak teplí nemají jinou nemoc? Nemůžou mít třeba chřipku?

"Ne, žádný AIDS," odpověděl na nevyřčenou otázku, "leukemie."

Zabíjí stejně spolehlivě. Ne-li spolehlivěji…

Cítil, jak mu vlhnou oči. Sakra… Ubulená buzna, už vidí, jak ho ta ledová kra přijme…

"Upřímnou soustrast."

Skoro spadl ze židle, tohle fakt nečekal.

"Děkuju."

"Takže v pondělí, v půl sedmé na personálním."

Vykoktal poděkování a vymotal se ven jako ve snu. O tu práci opravdu stál, ale jaksi předem počítal s tím, že neuspěje. Vyslal díky do záhrobí, ať už to bylo cokoliv, a šel domů. Pohrál si se psem, napsal sestře, že uspěl, a najednou zase neměl co dělat. Ale něco dělat musel, protože jinak by se v prázdném bytě zbláznil. Ženské prý stres řeší nakupováním. No, nějaké slušné oblečení do kanceláře potřebovat bude, tak aspoň má výmluvu.

Paní Liduška, která ho dostala na starost, byla takový maminkovský typ. Ani když mu říkala, že něco udělal blbě, neznělo to jako výtka. Pila ovocný čaj z něčeho, co vypadalo skoro jako květináč a mělo to obsah minimálně litr. Když občas ze začátku nevěděl, vylovila z tajné skrýše pralinku a podala mu ji se slovy:

"Obal si nervy a dej se do klidu. Za měsíc tu budeš jako doma."

Byla to prorocká slova. Zapracoval se a jel. Maličko čekal, kdy se tu začne probírat jeho životopis, ale nic se nedělo. Ledovec zřejmě drby nemiloval. Ale kupodivu ani o šéfovi nic zajímavého nekolovalo. Před rokem mu umřela matka, je ženatý, má tři děti. Nic jiného. Žádné aférky se sekretářkou, žádné neexistující večerní porady a služební cesty. Občas si pomyslel, že je až podezřele dokonalý.

Tak v poklidu proběhly skoro tři roky. Na šéfa občas čekal před firmou nebo rovnou v kanclu takový zamračený kluk. Četl si, nebo se učil, občas šéfovi pomáhal. Časem se k němu dostala informace, že je to šéfův mladší bratr. Jednou ho náhodou zahlédl, jak leze z auta, což ho překvapilo, protože tomu klukovi by hádal stěží sedmnáct. Ale nijak víc se o něj nezajímal.

Pak do firmy přestal chodit a on ho vypustil z hlavy nadobro.

Ani nevěděl, kdy si uvědomil, že šéf na něj občas upřeně zírá. Žádné občasné postranní mrknutí nebo tak něco. Prostě čučel. Jako na zvíře v ZOO. I ostatní si toho všimli.

"Copak jste si s naším nejvyšším udělali?" zeptala se paní Liduška, když ji vezl domů.

"Já nevím. Kontroluje moje papíry, kon…"

"Na to má právo. Ale všimla jsem si, že na tebe kouká, já nevím, zachmuřeně je asi to správné slovo."

"Že jo? Taky mám ten pocit. Třeba mě chce vykopnout a neví jak na to?"

"Ale nemaluj čerta na zeď. Však on sám řekne."

Když za ním šéf přišel a řekl mu, že s ním chce po pracovní době mluvit, skoro se mu ulevilo.

Do kanceláře šel ale celkem klidný. Kvůli práci to není, tím si byl jistý. A pokud jde o to druhé, nikomu po tom nic není, šéfovi nejmíň, tím si byl ještě jistější.

Čekal skoro všechno, ale to, co uslyšel, to fakt ne.

"Asi se teď oba budeme cítit trapně, ale chodíte teď s někým?"

Nasucho polkl. Dělá si ten chlap prdel? A co mu je vůbec do toho? Přesto zavrtěl hlavou.

"Měl bych na vás… bože… chtěl bych vás o něco poprosit… "

Jo? Někde si přečetl, že je to úžasné a chce si to zkusit? Blbost. To by se asi začervenal, nebo tak. Ten chlap byl spíš bílý. Viděl, jak se potí. Jak se mu třesou ruce. Takhle svého šéfa neznal.

"Znáte jistého…," a vyslovil jméno herce z jejich divadla. 

"Jen trochu, proč?"

"Že má příští měsíc nějakou oslavu, to ale asi víte?"

"Ano, bude mít svatbu."

Šéf mu ten termín nevyvracel.

"Bylo by pro vás těžké dostat se mezi pozvané?"

"Jsem pozvaný."

"Aha…"

Dívali se na sebe. Ledovec nervózně, on klidně, spíš mírně zvědavě.

"Asi víte, že můj mladší bratr žije u mne."

"Ne."

"Tak už to víte."

Začínalo ho to štvát. Tak se už vymáčkni, pomyslel si. 

"Nechtěl jsem, aby tam šel, ale živí se jako fotograf, a oni ho jako fotografa najali."

Zvedl se ze židle. Takže co? Má dělat bratříčkovi garde? Nebo ho rovnou sbalit? Nebo bonzovat s kým se zašil někam bokem? To ani náhodou. Chtěl prásknut dveřmi, ale najednou mu toho chlapa bylo líto. Fakt mu ho bylo líto.

"Co vlastně chcete?"

"Pokud už to musí být takhle, nechci riskovat, že se brácha zblázní do nějakého hajzlíka, který se zavlní jak bajadéra. Vy jste rovný chlap, rozumíte… Ani na vteřinu nehodlám předstírat, že mi to nevadí, nesnáším kecy typu jedna láska a podobně. Vadí mi to a vždycky bude. Ale jestli si mám vybrat mezi vámi a nějakou vykroucenou buznou, která ho akorát zkazí, tak raději vy. Rozumíte?"

"Popravdě moc ne. Vy chcete, abych sbalil vašeho bráchu? Ani si mne nevšimne. Vždyť má sotva dvacet."

"Dvacet jedna. A všimne."

"Proto už sem nechodí?"

"Ano."

Stáli a koukali na sebe. Ledovec ledový snad ještě víc než jindy.

"Promiňte, ale to ne. Na shledanou."

Ještě v pátek večer byl rozhodnutý nikam nejít. Ale potom šel. 

Už dávno neviděl takové radostné překvapení jako v to sobotní ráno. Jak měl šéf oči chladné, tak je měl jeho bráška veselé. Nakonec byl rád, že tam šel. 

Po dlouhé době si s někým popovídal o knihách, o psech a o historických filmech. Ale když ho chlapec vzal za ruku, pevně mu ji sevřel a pak se odtáhl.

V šedých očích uviděl nehraný údiv. A tak mu to řekl. Chlapec se ani moc nedivil.

"Brácha mi řekl, že tvůj přítel umřel. Vždycky měl potřebu řídit mi život. Asi si myslí, že jsem jako ta jeho firma. Neřekl na co, ale asi chtěl, abych si myslel, že…"

"Od prvního dne ví, že na leukemii."

"Moje máma taky…," šedé oči plavaly v slzách.

"Tak proč najednou chce, abych tě balil? Tomu nerozumím."

"Třeba se mu zdáš jako to nejmenší zlo?" řekl chlapec to, co si on sám myslel taky.

"Děkuju."

Ale zůstali sedět a povídali si. Nad ránem ho ve vší počestnosti odvedl domů.

Když se probudil, našel v mobilu vzkaz: "Můžu si přijít vyfotit tvého psa?" 

"Pokud ti nevadí, že je to fena, tak kdykoliv," odepsal.

"Mohl bys od bráchy vybírat za mou ochranu," navrhl mladý.

"Spíš se bojím, že mi rozbije hubu, pokud budu ochranitelský až moc."

"Zvykne si. Bude muset."

Jak mi bylo řečeno, zvykal si hodně těžko… Ale nic jiného mu nezbylo… 

***

Přísahám, že nemám předsudky vůči lidem, kteří jsou, řekněme… vizuálně odlišní. Přesto první, co mě napadlo, když jsem Pavla uviděl, bylo – jejda…

Malý, baculatý, málo vlasů. Jeho partner byl štíhlý a celkem fešák. Ale když si k nám Pavel přisedl, neměl jsem problém si s ním začít povídat. Když mi řekl, že pracuje v muzeu, už se mne nezbavil.

Než o někom začnu slepičit, tak se zeptám, jestli smím. Pavel řekl, že ano. Ivan, jeho parťák, řekl, že dostanu za uši. Jarda řekl, že v tom případě mne ochotně přidrží.

Jejich původní dohoda zněla jasně. Jen si budou psát, nic víc. A určitě ne honění si před kamerou a podobné kratochvíle. Žádné posílání fotek okrajových částí, ať už v klidu, nebo v plné zbroji. Jen pokec.

První to porušil Pavel, protože chtěl Ivanovi říct vtip, který slyšel v televizi a byl toho názoru, že v psané formě to nebude ono. Smáli se oba a už teda na tom drátě zůstali. A vydrželo jim to dva roky. Ivan mezi tím s někým něco měl, ale protože věděl, že Pavel je sám, tak o tom moc nemluvil. A pak se mu naskytla cesta do Prahy…

"Teda, vím, co jsme si domluvili, ale kdyby sis chtěl třeba zajít na pivo, nebo tak…"

"Nechtěl!" vyhrkl tak, až se Ivan zarazil.

"Jo, dobrý, promiň. Jen jsem myslel, že když…"

"Víš, proč jsem nikdy nechtěl zapnout kameru?" zeptal se Pavel.

"Tuším."

"Ale čerta starýho tušíš…" A tu kameru zapnul.

Na druhé straně bylo ticho. Trochu dlouhé ticho. A pak se nahodila i druhá kamera. A Pavlovi došlo, že tenhle chlap může mít stokrát fajn povahu, ale určitě není slepý.

"Přiznávám, že jsem si tě představoval jinak. Asi díky hlasu," přiznal bez obalu Ivan. 

"Jo, já vím, to se mi stává. Když něco vyřizuju po telefonu. Lidi pak přijdou do muzea a jsou v šoku."

"Tak každej máme něco. Třeba nosím bordelky a plíny, že jo."

"Co je to?"

"Ty nevíš, co jsou plíny?"

"To před tím."

"Přece dámské punčochy. Takové síťované."

"Jo aha. To musí na chlupaté noze vypadat moc dobře."

"To nepochybuj, akorát je fuška se do toho navlíknout."

"Kde ty křečáky máš?"

"Jak jsi to poznal?"

"Mám mozek a občas ho i použiju."

"Tak jo, máš pravdu. Bohužel na stehně a i po operaci je ještě půl roku musím nosit. Víš, jak se nadřu, než se do toho nasoukám? Poprvé jsem si připadal jako had, který se cpe zpátečkou do vlastní svlečky. Akorát, že té předloňské."

Začali se zase smát a pak už jeli na staré vlně. Na to pivo šli, ale až za půl roku. A pak šli k Pavlovi. Ten cítil z Ivana rozpaky, ale říkal si, že snad má dost rozumu, aby si jen pokecali, a ani náznakem se neprozradil, jak moc by si dal říct. Ale po chvilce měl neodbytný dojem, že mu chce Ivan něco říct.

"Co se děje?" nevydržel to nakonec.

"Slib mi, že mě teď na noc nevyhodíš."

"Jsem debil?"

"Víš, jak jsem říkal, že nosím punčošky a plíny… No víš, tak úplně jsem si prdel nedělal."

"Prostata? Tak stává se, že jo," řekl Pavel s úlevou, že to není nic horšího. Třeba zájem o kluky, nebo tak něco.

"Ne. Vzrušuje mě to…"

"Co jako konkrétně? Když se… to… do plíny?"

"Jo, když se můžu vylejt, nebo vystříkat do plíny."

"Jsem trojnásobný strejda. Umím přebalovat, že bys mrkal."

"Jen jestli se nevytahuješ…"

Nevytahoval. Uměl to dokonale… 

***

Narozeniny

Trochu jsem váhal, jestli sem mám dát vzpomínku na své pětadvacáté narozeniny.

Ale pak jsem si řekl, že ze sebe nebudu dělat něco, co nejsem. Občas mi prostě šplouchá na maják a já s tím nic neudělám, i když vím, že vypadám potom jako dement…

Oslava narozenin je něco, co moji maminu vždycky uvede do radostné euforie, že se sejde celá rodina, ona bude do vyčerpání uklízet, vařit, smažit, péct a nevím já co všechno ještě.

Doslova jsem si vydupal, že pokud už se moje pětadvacáté narozeniny musí slavit, tak na zahradě, minimum lidí a upeče se jen bábovka a udělá velký nepečený dort, který všichni v rodině milují. Zákusky koupím a přivezu.

Cestou z práce jsme se pro ně stavili v cukrárně, kde jsme je už měli objednané. Jarda zastavil za rohem, protože u cukrárny nebylo kde, a já tam zaběhl. Když jsem se vrátil s krabicí jak na malého slona, uviděl jsem, že s někým mluví, ale nijak jsem to neřešil. Proč taky, že jo.

Jenomže potom jsem začal mít pocit, že je dotyčný jaksi moc důvěrný… 

"Vy jste ještě spolu?" podivil se, když jsem přišel k autu.

Mrknul na krabici a zeptal se, kdo z nás má ty narozeniny. 

"Dušan. Já mám na jaře," odpověděl mu Jarda.

"No jo, v dubnu, už vím. Tak ti můžu ještě dodatečně poblahopřát, že jo?"

A než Jarda cokoliv řekl, dal mu pusu. Ne někam za ucho, nebo jen v náznaku, ale fakt ho políbil na rty. Jarda sice hned uhnul a rovnou před ním si tu pusu utřel, ale… Ta maličká mrcha, kterou se mi nikdy nepovedlo tak docela zkrotit a vystěhovat z nejtajnější komůrky v mém mozku, se probrala a vystrčila rohy…

Znají se už dlouho, kdoví co spolu měli… Jak to, že si pamatuje, kdy má Jarda narozky… Na tu pusu ho políbil jaksi moc samozřejmě, to je divný, ne?

Domů jsme jeli v podivném tichu. Jarda se dvakrát pokusil začít o něčem mluvit, ale rychle mu docvaklo, že se namáhá zbytečně, a tak se na to vykašlal. Co s pošukem, že jo?

Začal jsem už doma na chodbě, sotva se zavřely dveře. Jarda mě ignoroval. Když jsem ale nedal pokoj ani v kuchyni, vsunul krabici do lednice, zavřel ji trochu hlasitěji, než bylo potřeba, a řekl:

"Ale dej pokoj, prosím tě. Myslíš, že jsem tu celý den neměl na práci nic jinýho, než myslet na blbosti?"

"Celý den? Ty jsi byl celý den doma? Vždyť jsi jel ráno do práce!"

A pak už můj chorý mozek začal spřádat konspirační teorie, že by se mohli jít schovat i ti, kdo se tím živí.

Jarda stál a koukal na mě. Už byl sice zvyklý, ale zdálo se, že tohle už je přes čáru. Někde se sice ozýval můj zdravý rozum, ale bohužel, já ho přeslechl.

Nechal mě vykecat, pokýval hlavou a hodlal to přejít mlčením. Dodnes nevím, co mě to napadlo, najednou ze mě vyjelo:

"Nestačí ti, že se tvářím, že nevím, že spíš s…"

Tvrdě, tak jako ještě nikdy, mi sevřel rameno, až jsem se leknutím zasekl. A druhou rukou mi zakryl pusu. V poslední milisekundě.

"To bolí," pokusil jsem se uhnout před drcením ramene.

"To je dobře. Aspoň se vzpamatuješ!"

Počkal, až se nadechnu, a když jsem už držel hubu, pustil mě a šel pryč.

Svezl jsem se na židli ke stolu a zíral před sebe. Jako by to byl před chvilkou někdo jiný. Jenomže jsem to byl já, kdo kecal kraviny. Když jsme spolu začali žít, občas mi cvakalo, ale nikdy takhle. Jarda se tomu ze začátku smál, bral to tak, že žárlení k první zamilovanosti patří. Časem mu to ale začalo vadit, takže mé občasné pokusy o výslech prostě ignoroval. A nakonec to řešil výhružkami typu: 

"Hele, ty nemáš co dělat, že jo? Tak aby ses nenudil, vytři v kuchyni a ukliď v koupelně. Já zatím vysaju."

Věděl, jak nesnáším uklízení, a tohle obvykle zabralo. Uklidnil jsem se a začal se usmiřovat. Někdy dokonce tak úspěšně, že na úklid ani nedošlo…

Seděl jsem v teplém, vonícím šeru a v hlavě se mi naopak začalo rozsvěcovat. Z remosky voněl králík, na sporáku stály brambory a z trouby jsem cítil kukelky. To jsou takové buchtičky z kynutého těsta, plněné marmeládou. Jarda se je naučil dělat od své maminky a já se jich můžu ujíst, i když jinak sladké nemusím a dávám přednost masu. Jarda celý den vařil, aby mě překvapil, a já tady vyšiluju jak poslední cvok.

Ozvaly se kroky. Otočil jsem se a podíval se na Jardu. Vypadal klidně, jako kdyby se nikdy nic nestalo.

"Mám hlad, od rána jsem nejedl."

"Promiň," hlesl jsem.

"Běž si lehnout, nebo ti ráno ujede autobus," řekl Jarda.

Pochopitelně, že první, co mě napadlo, bylo, že by ho v mé přítomnosti asi přešla chuť. Ale už jsem zas normálně fungoval, takže jsem sám sobě uštědřil pár výrazů hodných dvaadvacáté večerní a vstal jsem od stolu. A najednou to na mě dolehlo v plné síle… Ráno ti ujede autobus. To jako, že…

"Ty se mnou nepojedeš?"

"Co myslíš? Nemám náladu na přetvařování. Ani to neumím. Ale pak zavolej, v neděli pro tebe přijedu. Jestli chceš."

Proč až v neděli? Chce si ode mne odpočinout? Já mám občas takové to z extrému do extrému. Nejdřív hledám chybu v něm a pak zase vyčítám sám sobě i to, co se ještě nestalo.

Pomalu jsem se odploužil do obýváku. A uviděl jsem krásně prostřený stůl. Damaškový ubrus, talíře se zlatým okrajem, které Jarda vyndává jen na Novoroční oběd. A dvě dárkové tašky.

Stál jsem a slzy mi tekly po obličeji a padaly na koberec. Dneska to mohlo být tak krásné a já to pokazil. A nebýt Jardy a toho, že mne zastavil, mohl jsem možná pokazit úplně všechno.

Přišel za mnou a sedl si do křesla.

"Upřímně, už na to přestávám mít nervy," řekl.

Šel jsem k němu a posadil jsem se na koberec vedle křesla. Co bude teď? Vyhodí mě? Nebo mi odpustí, jako zatím úplně všechno? Položil jsem si hlavu na jeho koleno a zauvažoval, jak dlouho to bude trvat, než zase bude všechno jako dřív. Pokud to tedy nastane. Prsty do vlasů mi vjel ještě dřív, než jsem začal počítat…

Druhý den, když jsem se náhodou potkal s mamkou u schodů do domu, se mě zeptala:

"Vy jste se pohádali?"

"Proč myslíš?"

"Ale brouku, mám oči. Vidím, jak okolo něho láskyplně rotuješ. Takhle okolo mě pejskoval tvůj táta, když si něco potřeboval vyžehlit."

Předložil jsem poněkud umírněnou verzi včerejšího večera.

"Dobře mu tak. Já jsem ho varovala," řekla s úsměvem máma. "Stejně si myslím, že tě jednou vrátí v dárkovém balení s velkou mašlí," dodala.

Při vzpomínce na včerejší noc a dnešní ráno jsem jenom řekl:

"Neraduj se, nevrátí." 

***

Můj strýc je voják z povolání. Občas říká, že mimo porodu svých vlastních dětí viděl už asi všechno. Včetně toho, že kamarádovi v Afghánistánu ustřelili před jeho očima hlavu.

Takže odchod mého děda z tohoto světa mi oznámil holou větou:

"Děd umřel."

Nic víc, jen holá věta prostá oznamovací.

Ležel jsem v posteli, schoulený do klubíčka jako dobře nakopnuté štěně. Nechtěl jsem nic, nepotřeboval jsem, aby mě někdo utěšoval. Děd umřel ve spánku, nic ho nebolelo, nic ho netrápilo, ještě den před tím byl s chlapama na pivu.

Jarda si lehl ke mně a vzal mě do náručí. Přitiskl jsem se zády k němu a nechal jsem jeho vypracované paže, aby mě pevně držely. Pomohlo to a já brečel a brečel až do úlevného vyčerpání.

Ve škole se mě jednou profesor zeptal, jestli byl děd v koncentráku. Řekl jsem, že ne. A že jsem proto moc šťastný. Nemohlo by mě nijak naplnit štěstím vědomí, že člověk, který pro mne tolik znamená, trpěl. Já jsem rád, že tam nebyl. A každý si může myslet, co chce.

A tak jsem ležel v té medvědovité náruči a užíval jsem si tu jistotu, že její majitel je tady jen pro mne a určitě už vždycky bude. Za normálních okolností mě dokáže hodit na postel i pětkrát denně, ale teď jen ležel a držel mne. Za celé ty čtyři dny, než jsem vydýchal tu nejhorší bolest, nedal ani slovem najevo, že by to mělo být jinak.

***

"Tak co, kam pojedeme letos na dovolenou?" zeptal se Jarda.

"Na balkon?" navrhl jsem realisticky.

"No, ale někam by se dalo, ne?" zeptal se Jarda a já okamžitě zbystřil, protože zkušenosti mne varovaly.

"Jedině do hotelu s prvotřídním servisem a bazénem s teplou vodou. I kdyby to mělo být v Čiernej pri Čope," ujistil jsem ho.

"A co takhle pod stan? Moc by ti to prospělo. V hotelu za tebe koupelnu uklidím já, ale ve stanu by sis ten svůj binec musel uklízet sám," neodpustil si rýpnutí.

Ne že bych byl posedlý pořádkem jako někteří, ale koupelnu po sobě uklízím. To jenom miláček má pořád pocit, že nedostatečně.

"Pod stan? Ty? A víš, že ve stanu se nedá vytírat třikrát denně podlaha? Nebude ti to chybět? A mimo to, stanování stejně není vhodná relaxace pro starší pány…," provokoval jsem.

Seděl jsem na stole, což mi bylo už milionkrát zakázáno. Olizoval jsem si prsty (jedl jsem meloun), za což jsem byl milionkrát napomínaný. Jarda zamířil ke mně a já se chystal z toho stolu aspoň seskočit.

Ale neudělal jsem to… Protože jsem si uvědomil, jak se na mě dívá…

Chytil mě za ramena a stlačil na záda. Jediným pohybem mi stáhl boxerky. Palci na nohou jsem se mu zaklesl za gumu trenýrek a stáhl mu je dolů.

Po celém těle jsem cítil takové to jemné chvění jako vždycky, když ke mně prostě přišel a vzal si mě. Cokoliv, lásko moje. Kdykoliv, stačí jen říct. Vlastně ani nemusíš nic říkat… Stačí, že chceš…

"Sice si to za ty kecy nezasloužíš…," řekl a do dlaně si nalil loužičku olivového oleje.

Během tří vteřin zrychlil z nuly na sto dvacet jako gepard.

Prohnul jsem se, aby mohl, kam až bude chtít, a nechal jsem ho, aby ničil stěnu. Nárazy stolu jsme do ní už prosouložili slušnou rýhu…

"Takže? Jak jsi spokojený se starým pánem?" zeptal se a prohrábl mi vlasy.

"Moc rychle," potěšil jsem ho.

"No, o něčem bych věděl, ale musíš mi slíbit, že si nebudeš stěžovat."

"Budu," ujistil jsem ho.

"A že nebudeš kopat a uhýbat."

"Budu," vnadil jsem ho.

"A že nebudeš fňukat."

"Slibuju, že budu."

Už se nezdržoval, tak jak jsem byl, s trikem pod bradou a s nahým zadkem, mě zdvihl do náručí a zamířil k ložnici. Moje přináležitosti se pohupovaly v rytmu jeho kroků.

Položil mě na postel a chtěl sáhnout do šuplíku. Ale dřív než ho otevřel, jsem trhl světový rekord v přetočení se na břicho a zvednutí se do kleku. Zlatočerná plastová příšera v šupleti byla zapomenuta a přednost dostala příroda.

Není staroušek sám, kdo ví, co na toho druhého platí. 

Prohýbal jsem se slastí pod přívalem jeho touhy a jen tak pro sebe, ale zajisté že tak, aby to slyšel, jsem řekl:

"Tohle by se pod stanem dělat nedalo, lásko."

"Když teda slibuješ, že takhle hodný budeš každý den, tak můžeme být klidně doma."

Nic takového jsem sice neslíbil, ale jestli ti to udělá radost…