Vzpomínky 1

Dovolím si tu publikovat své vzpomínky. Na seznámení s mým partnerem, na náš společný život. I na ty, kdo k tomu životu patří. Jinak si dovolím upozornit, že pokud nemáte rádi romantiku, tak snad to ani nečtěte dál.

TAJEMSTVÍ RŮŽOVÉHO POKOJE

Nejsem nijak výjimečný.
Mám rodiče, starší ségru, mladšího bráchu. Jak na tom jsem, mi došlo v plné síle asi tak v deváté třídě. Rodičům jsem to řekl v šestnácti. Matka a sourozenci to vzali v pohodě. Otec chvíli vydýchával a pak se šel vyplakat na rameno rabimu. Jo, jsme Židé. A jelo se v pohodě dál. Maturitu jsem dal na druhý pokus. No říkám, celkem normální kluk.
Akorát jsem se v sedmnácti, cestou ve vlaku nechal sbalit chlápkem, kterému bylo pětatřicet. Na mou obhajobu budiž řečeno, že to byl ten nejkrásnější chlap, jakého jsem kdy viděl. Na jeho obranu budiž řečeno, že ani na vteřinu nezapomněl, že má pod sebou naivní tele, které mu ve své důvěřivosti a zvědavosti vlezlo do postele. A tak mé poprve bylo krásné, něžné a bez bolesti.
Na naši společnou obhajobu budiž řečeno, že už je to patnáct let a pořád jsme spolu.
Ale tahle první vzpomínka nemá být na nás dva…

Hledal jsem práci. Nejdřív jsem si užil měsíc volna a zregeneroval se po maturitě. Tedy… Spal jsem, dokdy jsem chtěl, pak jsem uklidil a odpoledne, sotva přišel staroušek, šup do postele… a večer znovu. Jako ze začátku príma. Ale pak jsem se začal přes den nudit. Nemáme psa, nespatřuju nic v chození po hypersupermarketech, v televizi pendrek, péčko omrzí, když se po sté koukáte na to samé a ještě k tomu sám.
Nejdřív jsem hledal něco, co by měl Jarda po cestě a mohl mne brát s sebou ráno autem. Pak jsem slevil a hledal něco, kam prostě dojedu bez přestupování nebo nanejvýš s jedním. Že by mne taky práce měla bavit, to jsem vynechal. Prostě jsem chtěl práci. Brzy se ovšem ukázalo, že ani Praha není zlatý důl. Nic rozumného. A pokud už se něco nabídlo, tak za směšné peníze. Každý nějak začíná, ale nic se nemá přehánět. Nakonec jsem si našel práci v domově důchodců. Jako holka pro všechno v jejich kanceláři. Ale zase slušně platili a bylo jasně řečeno, že když budu shledán pracovitým, posunu se v pozici i výplatě. Byl jsem tam asi tři týdny, když jsem přebíral poštu pro klienty. To byla jedna z mých povinností. Dopisy jsem pak třídil podle jednotlivých oddělení a tam už si je převzaly sestry. Bezmyšlenkovitě jsem si dělal sedm kupiček. Šest podle oddělení a sedmá byly dopisy, které oddělení poznamenané neměly a ty se musely dohledat. Najednou jsem vzal do ruky dopis v letecké obálce.
Yisrael…
Ale jméno adresáta bylo české. I když… já se taky nejmenuju Chaim Kohn, že ano.
Kolegyně si všimla, že na dopis vejrám, a řekla:
"Pokud máš zálusk na známky, nech si ho zajít. Ty mám zamluvené já."
"Ale ne, nebojte se. Jen mne to zaujalo. My tu máme někoho z Izraele?"
"Jo, na růžovém pokoji. Rovnou jim to zanes a o tu obálku si řekni. Sestry zapomínají, nebo si ji strčí do kapsy a nosí ji u sebe celou službu. Už mi ji taky přinesly s kolečkem od kávy, nebo známku strhnou a ta je mi potom na nic."
Růžový pokoj? Pokud jsem věděl, tady byly všechny pokoje bíle vymalované. Netušil jsem, co tím bylo míněno, ale ptát jsem se nechtěl, abych nebyl za blba. Na oddělení jsem se setry zeptal:
"Prej tu máte růžový pokoj, nebo co," a nastrčil jsem jí před oči obálku, kterou jsem si nechal bokem.
"Ale no jo, furt. Se jednou z těch známek pomine, frajerka. A ten tam taky. Buzna a Židák k tomu. Aspoň vidíš mladej, s jakým tu musíme pracovat materiálem. Jinak je to na šestce, si tam zajdi, jestli se ti chce."
Polknul jsem poznámku o mravním a etickém kodexu, který jsem při nástupu musel podepsat a ona nejspíš taky. Byla to ženština výjimečně protivná a podivně zlá. To už jsem zjistil i za tu chvilku, co jsem tu byl. Vzdal jsem jakékoliv řeči a šel. Docela jsem byl zvědavý. Zaklepal jsem, a když se ozvalo pozvání, vešel jsem do pokoje. Byl bílý.
Na posteli ležel a spal starý pán a u stolu seděl v křesle jiný a spokojeně si četl.
"Dobrý den. Pan XY?" 
(panuje přísný zákaz zmínit byť i jen příjmení klientů. Nikdy nevíte, kdo vás slyší. Takže ho ani nenapíšu. Tak to třeba bude pan Josef.)
"Ano. To jsem já. Copak potřebujete?"
"Přišel vám dopis. Z Izraele."
Vůbec nevypadal jako Žid. Ani trošku.
"Á, to vy chcete obálku, pro paní sekretářku. Jistě, jistě. Však to otevřete a vezměte si ji. Kdybych byl zdráv, udělal bych to, ale takto to bude rychlejší." 
Z jeho řeči a pečlivé výslovnosti zazněl jakýsi závan starých časů.
"Máte tam rodinu?"
"Jak se to vezme, mladý muži. Moje sestra se vdala za příbuzného tady mého přítele. A žijí spolu v Tel Avivu. Ale vy tam asi příbuzné máte, mám pravdu?"
Usmál se jako měsíček. Vlídně a přátelsky. Sedl jsem si na volné křeslo.
"Je to tak vidět?"
Ukázal očima na malé pouzdro visící na pravé straně veřejí. Ta věc se jmenuje mezuza a je nedílnou součástí židovské domácnosti. Tedy dřív byla. Dneska se na to už tak nedrží. Když vejde Žid do místnosti, měl by se mezuzy dotknout prsty a poté se tou rukou dotknout rtů. Na mezuze je hebrejsky napsáno Všemohoucí. Nebo někdy je to vyloženo i jako Strážce dveří Izraele. Ani jsem si neuvědomil, že jsem to udělal. Asi jako když si člověk automaticky sundá čepici, když někam přijde.
"Moje mamka je Židovka. Táta konvertoval. Ale zase tak se to u nás nežralo. Nikdy nám to nijak nenutili. Dokonce bych řekl, že jsem to zjistil náhodou. Jediný, kdo to doopravdy bere vážně, je mladší brácha. Máma to neřekla nikdy nahlas, ale myslím, že z toho má radost. Dokonce brácha na vlastní přání chodí do židovské školy."
"A vštípíš ta slova dětem svým, a budeš mluviti o nich v domě svém, a napíšeš je na veřeje domu svého, a na brány své."
Vykulil jsem oči. Ten muž citoval ze svitku v mezuze. To znamená, že ho nejen četl, ale i zná. I když tzv. Slyš, Izraeli je dost známé. K tomu mohl přijít kdekoliv.
Zasmál se mému vyjevenému výrazu. A pak tiše řekl:
"Když budete žít celý život vedle někoho, koho milujete, naučíte se spoustu věcí o něm a on zase o vás. Jistě víte, jaké je oblíbené jídlo vašeho přítele, nebo barva."
"Jo, má rád svíčkovou…"
No vždyť to říkám – tele. Dodatečně jsem se zarazil, protože mi došlo, co jsem to zase právě vykecal.
"A to jste poznal jak?" zeptal jsem se už s rezignovaným úsměvem.
Ukázal mi na minibalkon, kterým pokoj disponoval. Bylo tam další křeslo a stolek a na stolku dalekohled. Právě pod balkonem byl strom, u kterého na mne Jarda čekával s autem.
"Nesmíte si, mladý muži, myslet nic špatného o mé zálibě. Já původně jen pozoroval ptáčky a lidi se psy v parku. Ale tady se člověk nudí, a tak jsem se občas díval jen tak po okolí. Na lidi, na děti. A pak jsem si všiml vás, jak se vítáte, jak je vidět, že jste rád, když jste spolu. Mít blízkou duši, to je velmi vzácná věc. Někdy spolu lidé žijí, jako by ani k sobě nepatřili."
Rád bych si s ním ještě povídal, ale musel jsem jít po své práci. Od té doby jsem ale za starým pánem začal chodit a on byl vždycky velice rád. Z automatu jsem přinesl tři horké čokolády, on vždycky vyčaroval nějaké sušenky a povídali jsme si. Druhý z pánů většinu dne i noci už prospal. Ale když měl dobrou chvilku, rád vyprávěl židovské vtipy a vtipy vůbec. Už z postele nevstával a jeho přítel si dával křeslo těsně k němu a drželi se za ruce. Byl to zvláštní pohled na ty dva. A jednou jsem se málem rozbrečel, když ten v posteli řekl:
"Slib mi, že neumřeš dřív než já."
"Tak budu se snažit."
Pak se obrátil ke mně a řekl:
"Víte, stejně je to zvláštní, já byl chudý kluk, on pan doktor. Já katolík, on Žid. Navíc "to" bylo za našeho mládí pochopitelně trestné. Občas jsem měl pocit, že jsme si byli nějak určeni. Možná tomu nebudete věřit, ale nikdy jsme se nepohádali. Ne snad, že bychom neměli na různé věci jiný názor. To často. Ale vždy jsme dokázali najít kompromis a domluvili jsme se. Ne jako dneska. Jsou spolu tři měsíce a už se hádají. Berou se z velké lásky a za rok se z ještě větší lásky zase rozvádějí," muž mávnul rukou.
"Nevěř mu. U nás to bylo tak, že já poslouchal a on mi vládl pevnou rukou," ozvalo se z postele. Jako Žid Židovi mi od první chvíle tykal.
"A jak jste se vlastně seznámili? V době vašeho mládí to muselo být dost obtížné, ne?" zeptal jsem se na to, co mi dávno vrtalo hlavou.
"V době našeho mládí to bylo především o hubu," zasmál se starý pán a mne ten výraz od jindy tak slušně hovořícího pana Josefa rozesmál.
"Víte co, přiveďte svého přítele a já vám to povím. Oběma. Jsem už starý a rád poučuju."
"Rád. Určitě i on bude rád, že se s vámi může seznámit."

A tak jsme v neděli přišli. A já vyslechl hodně zvláštní vzpomínky:
- Byl jsem nejmladší a tak trochu nechtěný. Moje sestry měly už třináct a dvanáct let, když moje máma zjistila, že čeká další dítě. Div, že se nešla samou hanbou věšet.
"Co tomu řeknou lidi? Stará bába s outěžkem, jak budu vypadat…"
No, ale nějak to zvládla a myslím, že nakonec byla ráda, že mne má.
"Tak když je to ten syn…," říkala vždycky, jako by omlouvala svou lásku ke mně.
Moje sestry mne milovaly, jako už velké sestry milují malé bratříčky. Vlastně mohu říct, že jsem měl šťastné dětství. Až do mých deseti let. Pak maminka onemocněla a během necelého měsíce zemřela. A do roka otec. Před kluky jsem dělal frajera, jak se o sebe sám postarám, a doma jsem do noci plakal nad matčinou fotkou u svíčky. Slzami a líbáním jsem ji nakonec úplně zničil… Moje nejstarší sestra se nevdala, nevím, jestli z vlastní vůle, nebo kvůli mně, ale zůstala svobodná a starala se o mne a snažila se mi mámu nahradit.
Bylo mi sedmnáct, když začala válka. Dospěli jsme přes noc…
Pracoval jsem v jedné firmě jako poslíček a sestra u milostpaní ředitelové uklízela. Jednoho dne mne rozbolel zub. Nejdřív jen tak, trochu. Sestra mi svařila heřmánek, trochu to pomohlo. Ale za dva dny to bylo ještě horší. V noci na neděli jsem už nespal a měl jsem pocit, že mi do zubu kdosi zabodává žhavou jehlu a ještě s ní vždycky zahýbe. Brečel jsem bolestí a vyjekl po každé, když to zabolelo. Sestra už se na to nemohla dívat, oblékla se, popadla mne za límec a doslova dovlekla tam, kde jsem se bál nejvíc. K zubaři. Přišel nám po zazvonění otevřít mladý vysoký muž. Možná nám chtěl říct, že je neděle ráno, když ale uviděl ubrečeného kluka s oteklou tváří, jen mlčky ustoupil.
"Milostivá paní, podle nových zákonů jsem nucen vás upozornit, že jsem Žid," řekl jaksi rozpačitě.
Podle Norimberského zákona totiž museli Židé upozornit své případné zákazníky na svou národnost. A nebo třeba nesměli zaměstnávat nežidovky mladší padesáti let.
"Ujišťuji vás, pane doktore, že bratrově zubu je to jedno," zasmála se moje sestra a pevnou rukou mne dostrkala ke křeslu.
To co přišlo potom… Ani když jsem jako kluk dostal do oka kamenem, tak to tak nebolelo. Křičel jsem tak, že to museli slyšet až na Hradě, a dokonce jsem se tou bolestí počůral. A to jsem byl už skoro dospělý…
Když bylo po všem, doktor mi dal jakýsi prášek a k tomu hořké kapky. Řekl sestře, že mne u něj musí nechat do večera, aby na mne mohl dávat pozor. A nejméně týden nemohu do služby a dvakrát denně k němu musím chodit na čištění.
Sestra přiznala na rovinu, že nemá tolik peněz, ale mohla by dát svůj zlatý řetízek. Doktor jen mávl rukou. Co si řekli dál, to už jsem nevěděl. Propadl jsem se do hlubokého spánku a po týdnu jsem se konečně vyspal. Když jsem se probudil, seděl doktor u mne a četl z velké knihy nahlas. Proti němu seděla asi čtrnáctiletá dívenka a poslouchala. Nerozuměl jsem, ale podle tónu, jakým četl, to byla nějaká pověst. Zub bolel, ale o poznání míň než dřív. Doktor byl mladý, ale přesto měl vousy. A já se koukal, jak mluví a ty vousy se mu pohybují. Čím déle jsem se na něj díval, tím víc se mi líbil a tím míň mne bolel zub. Všiml si, že nespím, odložil knihu a podal mi čaj. Byl vlažný a já měl už velkou žízeň. Když jsem si sedl, všiml jsem si, že mám na sobě suché kalhoty, nejspíš jeho. Zrudl jsem studem. Jednak proto, co se mi stalo, jednak u vědomí, že mne svlékal a oblékal, a tudíž viděl to, co by nikdo jiný mimo mne vidět neměl.
"Pokud nemusíš, tak nemluv. Lež a počkej na sestru."
Vzal zase knihu a četl dál. Tentokrát ale česky, abych i já rozuměl. Byla to pověst o Golemovi. Měl krásný, jako by měkký hlas. Trochu jsem poslouchal, trochu ještě podřimoval. Skoro jsem litoval, že přišla sestra a já ho nemohl poslouchat dál. Sestra mi vyprosila zdravotní volno a já poctivě chodil a podstupoval cosi, co si nezadalo se středověkým mučením. Ale už za tři dny to "jenom" bolelo, pak už to bylo jen nepříjemné. A nakonec jsem se uzdravil, i když jsem přišel o zub.
Když mi oznamoval, že jsem v pořádku a už k němu nemusím chodit, sevřelo se mi doslova srdce z toho, že už ho asi nikdy neuvidím. Tehdy mi naplno došlo, že jsem se zamiloval. Do muže. 
"Děkuju vám, pane doktore. Za všechno," vykoktal jsem ze sebe, a jak bylo tehdy zvykem, políbil jsem mu ruku. No – ono se to už tedy moc nenosilo, přiznávám. Ale já mu tu ruku prostě políbit chtěl. Nedokázal jsem zadržet slzy a ty mi tekly na jeho ruku.
"Neplač, no tak, takový velký kluk. Neplač, já tě mám taky rád," s úsměvem vyslovil to, co já se ani neodvážil v duchu pojmenovat.
"Ale… to se… to se nesmí…"
"Já vím. Ale věř mi, že i když je to zapovězeno, lásce se člověk neubrání. Jako když se chudá holka zamiluje do bohatého. Ona by ho milovala, i kdyby neměl než jednu košili. Věř mi, že se dějí horší věci, než že se do sebe zamilují dva muži. Mnohem horší."
Dál už nemluvil, ale já věděl, na co naráží. To co bylo potom, nevím jak to nazvat. Za první republiky se tomu říkalo "tajné zasnoubení". Zajisté, že mezi námi nic nebylo, ale měli jsme v lese tajné místečko, kde jsme se scházeli. Ke štěstí nám stačily polibky a objetí. Jednoho dne se mi svěřil s něčím, co ho tížilo jako kámen a nemohl to nikomu říct. Hned poté, co jeho soukmenovce začali povolávat do transportů, přišel za ním bývalý kolega jeho zesnulého otce. Byl to Němec a pracoval jako lékař na gestapu. Postavil ho před hotovou věc. Buďto mu věnuje svou "osobní přízeň" a on se postará, aby do transportu nemusel, nebo odmítne a pojede hned zítra. Poslechl. Udělal by cokoliv, aby zachránil sebe a sestru Rózičku. Chápal jsem ho, doopravdy jsem ho chápal. A tím pádem i jeho touhu po čisté, opravdové lásce. A poctivě jsem se mu ji snažil dát. Prostě jsme se jen objímali, líbali se a povídali si, nic víc. Ale myslím, že nám to dalo možná i víc, než kdybych shodil šaty a řekl: "Jsem tvůj…"
A pak jednoho dne jeho ochránce – dá-li se to tak nazvat, zmizel. A lístek k transportu na sebe nenechal dlouho čekat. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, nebo možná zoufalství. Šel jsem za sestrou a všechno jí řekl. Chvíli se na mne dívala a pak se zeptala:
"A víš to jistě? To všechno a že tě jen nevyužívá?"
"Ano. Jsem si jistý."
"Tak pojď, uděláme pořádek ve sklepě."
Schovávali se u nás až do konce války. Malinká zahrádka musela najednou uživit čtyři lidi, ale když žili rodiče a my všechny děti doma, také to jaksi šlo. Nebyli pochopitelně ve sklepě, ale i na to občas došlo. Jinak to ovšem žádná kovbojka nebyla. Snad i díky tomu, že nás nikdo neudal a nikomu jsme nebyli nijak podezřelí. Rózička přilnula k mé sestře jako k matce. Učila se od ní hospodařit, šít, prát a takové ty ženské věci.
Po válce se Arnošt vrátil do své vily. Za války v ní bydlela německá rodina a teď pochopitelně museli pryč. Kupodivu byl dům ve velmi dobrém stavu. Snad doufali, že tu zůstanou navždy a chovali se slušně. Dokonce bylo skoro vše na svém místě. Ovšem asi po dvou nebo třech týdnech se náhle objevila rodina tvrdící, že jim byl Arnoštův dům přidělen. Arny zašel na úřad. A hádej co mu řekli?
"No zbláznil jste se? My nemáme bydlení pro své lidi a budeme dávat barák Židovi?"
Když předložil dokumenty, že dům je jeho, musel nakonec aspoň souhlasit s tím, že tam ty lidi nechá bydlet… No, i to ta doba s sebou nesla.
Pak přišlo znárodnění, to znáš ze školy. Nespadaly do toho ovšem jen fabriky, ale i miniživnostníci s jedním tovaryšem. A nakonec i soukromí lékaři. A tehdy k nám přijeli Arnyho vzdálení příbuzní. Po válce se jejich kdysi rozvětvená rodina sešla v počtu osmi lidí… S tím, že se jim podařilo získat možnost vycestování do Izraele. A chtěli, aby jel s nimi. Odmítl. Chtěli s sebou tedy vzít aspoň Rózičku. Ta se ovšem musela rozhodnout. Pokud s nimi odjede, už se asi nebude moci vrátit. Bůhví, jestli ještě uvidí bratra a mou sestru. A tehdy Arnyho bratranec s úsměvem řekl mé sestře:
"A kdybych vás požádal o ruku, slečno? Myslíte, že byste jela s námi?"
Do té doby se viděli asi třikrát, ale byl to jediný způsob, jak zachránit Rózičku a jak se sestra mohla dostat z republiky. Souhlasila. Za peníze v Praze dům, za hodně peněz dva… Svatba byla do týdne. V rozporu s tradicemi, ale platná.
Ten první večer, kdy jsme zůstali s Arnoštem sami, jsme šli spát každý do svého pokoje. Ale tu noc u mne Arny poprve zaklepal…
No a to je všechno. My zůstali tady, sestra s Rózičkou v Tel Avivu, dokonce se jí narodily dvě děti. Rózička se taky vdala. V šedesátém osmém jsme dost zvažovali, že odejdeme za nimi. Ale obávali jsme se, že by náš vztah v jejich trochu ortodoxní rodině nepůsobil zrovna nejlíp. A tak jsme zůstali tady. -

Seděli jsme a mlčeli. Nebyla to vzpomínka plná sexu a takových věcí. Spíš plná lásky. Nedá se zapsat barva hlasu, nedá se zapsat pohled do očí přítele, nedá se zapsat pocit, který se vás zmocní, když vidíte, jak se ti dva vzali za ruce…

Arny se na mne podíval a zeptal se:
"Stydíš se za to, že jsi Žid?"
"Ne, jenomže já jsem asi spíš bez vyznání než co jiného. Nikomu to neberu, ale…"
"Pojď sem."
Vztáhl ke mně ruku a podal mi řetízek s Davidovou hvězdou.
"Byl bych rád, kdybys to nosil. Ne kvůli víře. Ale jako památku na mne. Na nás dva."

Už je to pět let, co Arny zemřel. A za pár týdnů po něm ve spánku i pan Josef.
Tak snad jsou někde spolu.

PÁTEK TŘINÁCTÉHO

"Dnes pátek je dceruško, nešťastný to den, nechoď k vodě ven…," měl záchvat roztomilosti můj milovaný bratříček.
Nejel jsem ovšem "ven", ale domů do Prahy. Byli jsme u babičky a někdo musel domů, aby vyvětral a zalil rostlinstvo.
"Lilie zalej tak, orchidej tak, fialky jinak…," kázala mamka.
Fakt? Copak já poznám fialku od rododendronu a lilii od orchideje? Chm chm, to jsou mi noviny…
Můj přechytřelý bratr se zeptal:
"A, hele, víš co to znamená -------?" a vybalil jakési děsně dlouhé slovo.
"Nevím, Einsteine."
"To je fóbie, nebo-li strach z pátku třináctého," poučil mne s blazeovaným výrazem osvíceného.
"Taky tě mám rád."
Na cestu vlakem i pobyt doma jsem obdržel kopu rad, typu – s nikým cizím se moc nebav, ne aby ses doma živil rohlíkama, kup si něco pořádného, nebo si jdi na oběd, nezapomeň zamknout, nezapomeň zhasnout, nezapomeň pozavírat okna, než odjedeš, hned jak budeš na hlaváku, zavolej, jak přijdeš domů, hned zavolej, večer dej vědět, že jsi doma a v pořádku…"
Kýval jsem hlavou jako takový ten retro pejsek, kterého děda vozí v autě…
Do vlaku jsem nasedal s pocitem, že pátrací balon a moje hlava jednou jsou… Pomalu jsem se táhl uličkou a koukal, kde by bylo volné kupé. Pokud možno úplně. Ale byly prázdniny, pátek. Až skoro na konci seděli nějací mládežníci. Tak asi tam. Ale pro jistotu jsem nakoukl i do toho posledního. Seděl tam a četl knížku. Když uviděl stín, zvedl hlavu a podíval se na mne. Oči měl tak modré, že se mi zatočila hlava. Byl tak krásný, že… no to je jedno…
"Dobrý den. Máte tu volno?"
"Jistě."
Nevšímal si mne a dál si četl. Civěl jsem do skleněných dveří, kde se zrcadlila jeho tvář.
"El Shaddai (Bože všemohoucí) já ho chci…"
Pro všechno na světě, co to kecám…?! Slyšet mne rodičovstvo, dostanu takovou, že nosem ozobu zeď… Ale i tak jsem civěl a horečně uvažoval, jak začít rozhovor. A najednou mě napadlo: co blbneš, ty vole, copak si myslíš, že každej chlap je jako ty? To mám jako počítat s tím, že se mi splaší hormony, kdykoliv uvidím někoho k světu? 
"A ty se taky hleď uklidnit," vyzval jsem v duchu okrajovou část svého těla, "doteďka sis vystačil s močením a s mou rukou, takže ulehni a nehraj si tu na Matterhorn…"
A tenhle navíc, i kdyby byl, musí mít tolik ženských, že ho ani nenechají pomyslet na nic jinýho. Je tak krásný. Kdybych měl tašku, poprosil bych ho, ať mi na ni dá na chvilku pozor. Měl jsem s sebou vzít Einsteina (malého brášku) a díky jeho neustálému žvanění bych ho nějak zapojil do hovoru.
"Byl bys tak hodný a dal mi pozor na knížku? Nerad bych o ni přišel. Je to moje nejoblíbenější."
"Jjjjistě…," vykoktal jsem.
S otevřenou pusou – teda málem – jsem koukal, jak vstal a protáhl se. Nebyl moc vysoký, ale bylo vidět, že je to kus chlapa. Měl velké ruce, porostlé malinkými černými chloupky. Nikdy se mi nelíbili zarostlí chlapi. U něj mi to přišlo sexy. Usmál se na mne a šel.
"Co vidí jen on, já viděl bych rád…," zpívá Neckář v jedné písničce. Nějak mi právě došel smysl těch slov.
Za minutku byl zpátky. Výjimečně jsem nekoukal do tváře, ale na okamžik jsem mrknul o patro níž. A vzápětí jsem se vyděsil. To mi bude takhle šibat, kdykoliv uvidím pěknýho chlapa? I když TAK pěknýho už asi nikdy. Měl malinko tmavší odstín pleti, jen o chloupek, než je běžná norma. Černé, trošku zvlněné vlasy a tmavě modré oči. Ne takové ty běžně modré, ale doopravdy tmavě modré.
"Copak čtete?"
No já vím, ptám se jak blbeček. Ale přece se nezeptám: taky jedete v tomhle vlaku? 
"To je Malevil. Říká ti to něco?"
"Ano, to napsal Robert Merle. To je dobrá knížka, tedy až na ten začátek, to je nuda."
Díky možná krkolomnému úvodu přes knížku si se mnou začal povídat. V Kolíně běhal po peróně chlápek a prodával zmrzlinu. Můj spolucestující se vyklonil z okna a dvě koupil.
"Můžu tě pozvat?" zasmál se a jednu zmrzku mi podal. 
"Děkuju."
On obal od té svojí hodil do koše, já položil na stolek, a když jsem si myslel, že nekouká, tak jsem si ho strčil do kapsy. Povídali jsme si až do Prahy.
"Kde vystupuješ?"
"Na Hlavním."
"Já taky."
Najednou mi přišlo líto, že jsem, jaký jsem. Kdybych se snažil sbalit holku, bylo by to normální. Když se ovšem mladý kluk pokusí pozvat na něco jinýho chlapa, je každýmu jasno, o co tu kráčí.
"Nechceš zajít chvilku ke mně? Mám doma moc dobré syrové kuře. Nebo si potom můžeme zajít na oběd."
Myslel jsem, že mne šálí sluch. Opravdu to řekl?
Potom si zajdem na oběd. Po čem, po "tom"? No "potom", to je jasný. Jo jo jo, stokrát jo, chci s ním dělat "potom"…
"Nebo bych ti mohl ukázat svou sbírku bederních roušek."
Stáhla se mi bránice.
"Motýli už nejsou v kurzu?"
"To byl kdysi kreslený vtip od pana Neprakty. Jak pračlověk láká před jeskyní ženskou touhle hláškou. Tak jsem si ji vypůjčil."

"A cože tě pustili tak samotnýho?"
Na myšlení je u nás doma brácha, ale vůči tomuhle chlápkovi mi to myslelo přímo bleskosvodně.
"Copak je mi pět? Za tři měsíce mi bude devatenáct. Tak snad zvládnu zalít kytky a vybrat u sousedů poštu."
Zasmál se a já věděl, že jestli se mi od něj dneska nepodaří urvat aspoň jednoho francouzáka, tak je pátek třináctého opravdu smolný den.
Snídani jsme si koupili v pekárně U plného košíku. Prodávali tam i zákusky. Když si dva vybral, obrátil se na mne.
"Dáš si něco?"
Zákusky nejsou můj oblíbený druh potravy. Vlastně je nemusím vůbec. Ukázal jsem na kalíšek Polárky v mražáku.
"Nějak zatíženej na studený, ne?"
A zase ten úsměv a ten pohled do očí. Jestli mne do deseti minut nehodí na postel, budu mít problém…
Došli jsme k modrému paneláku. Znovu se na mne kouknul a pak potichu řekl:
"Tamhle ti stojí autobus, asi šestá zastávka je metro. K ničemu tě nenutím a jestli sis to rozmyslel…"
"A vy?"
"Já? Já bych byl moc rád, kdybys…"
"… podržel tu tašku, aby se vám líp odemykalo," doplnil jsem ho drze.

Byt byl až pedantsky naklizený a voněl. Něčím, co jsem znal, ale nedokázal hned identifikovat. Nějaká voňavá svíčka, nebo tak něco. Zavřel dveře, ale nezamkl. Klíče položil na bílou skříňku, zul si boty a pečlivě je postavil vedle sebe do drátěného botníku. Pak vzal moje sandály a udělal s nimi to samé. No sakra…
V kuchyni jsem se musel kousnout do jazyka. Okamžitě jsem si vzpomněl na ty řeči, že jeden dělá maminu a druhý tátu. Vždycky jsem si myslel, že je to jen takový kec. Asi ne tak úplně… Na stole prostírání s obrázkem levandulí. Snídaňová souprava s tím samým motivem. Dokonce i nějaké prkotinky u dřezu s tím samým. A už mi i došlo, co mu to tu voní…
A taky jsem si vzpomněl, jak byla máma tři týdny v nemocnici… Ne, že bysme měli doma bordel, ale táta to uklízení zas tak nežere. A když ne on, tak my děti jsme se taky nepřerazily. Máminy vzpomínky na návrat domů vyznívají jako popis nájezdu Avarů do Sámovy říše…
"Chceš si umýt ruce, než se najíme?"
Pomoooooc… Já snad uteču. Dveře nechal odemčené…
Do levandulové konvičky uvařil čaj. Pod konvičku dal talířek. Koláčky jsme nejedli rovnou z pytlíku, ale hezky je dal na větší tácek a před každého dal talířek. A čaj jsme pili z hrníčků, které měly podšálky.
Máma doma vaří taky čaj do velké konvice a ta stojí na stole. Kdo má žízeň, ten se napije. Se ségrou jsme vždycky pili rovnou z hubice. Aby se nešpinilo nádobí…
Po snídani jsem se zeptal:
"Kde máte myčku?"
"Nemám. Myju nádobí ve dřezu. Pro jednoho se nevyplatí myčka."
Aha? Po nás dvou bylo přesně jedenáct kousků nádobí. Teda, ne, že by se jeden udřel, ale…
Nádobí jsme umyli, on ho utřel a schoval. U nás se nechává okapat a občas se zase rovnou použije.
A najednou jsme neměli co dělat. Oba jsme cítili asi ty samé rozpaky. Oběma nám bylo jasné, proč jsme tady. Ale on vycítil, že se tu cítím nejistě a divně.
"Jestli chceš, za patnáct minut ti jede autobus…"
Přísahám, že se mu zachvěl hlas. A já ten moment věděl, že mne chce zrovna tak jako já jeho. Asi by bylo bývalo jednodušší zatáhnout mne rovnou do ložnice a hodit do postele. Ale on chtěl, abych věděl, do čeho lezu. Jestli ho chci, budu ho mít, ale s tímhle vším. Beru. I kdyby měl v ložnici doopravdy sbírku bederních roušek.
Už jsem se ani nedivil, když se zeptal, jestli se s ním chci vysprchovat. Začal jsem chápat, že má prostě věci postavené svým způsobem. A respektoval jsem ho.
Nikdy jsem se s jiným mužem nesprchoval nahý. Tedy, s bráchou, když jsme byli malí, nebo s klukama na kryťáku. Ale ne s mužem v plném smyslu toho slova. S dospělým mužem. Svého otce jsem nahého viděl naposledy před deseti roky a to ještě náhodou a asi tři vteřiny.
Nevěděl jsem, kam s očima. Ale nevysmál se mi. Prostě se namydlil a zeptal se, jestli chci umýt záda. Otočil jsem se a nechal se namydlit. Když jsem se obrátil, stáli jsme před ním už dva. Jeho oči padly na mou povrchovou úpravu.
"Ty jsi… ?" prstem mi přejel po obnaženém žaludu.
"Jo, jsem Žid. Vadí to?"
"Proč by mělo? Můj první partner byl taky Žid. Byl super."
Ten dotek jeho prstu mnou projel jako elektrika. Chtěl jsem ještě. A nejen prstem. Musel to na mně vidět. Mydlil mi rozkrok a zároveň, jako by se se mnou mazlil. Stál jsem jako bulík a držel. Nevěděl jsem, jestli se ode mne očekává, že se k němu budu chovat stejně, nebo jestli naopak nechce, abych na něj sahal.
"Nespi," zasmál se a sebe i mne skropil o poznání chladnější vodou. 
Pak se na mne kouknul a tiše řekl:
"Vím, že nejsi na nic takového zvyklý, ale nevadilo by ti, kdyby ses vypláchl? Neber to jako urážku, ale ono to bývá lepší."
Jistě. Stejně bych se musel propadnout hanbou, kdyby se něco objevilo. Odšrouboval hlavici sprchy a nechal mne o samotě. Zasunul sklo a já slyšel, jak si čistí zuby. Počkal jsem, až byl pryč, a jaksi jsem si poradil. Když jsem šel okolo umyvadla, ležel na něm nový, ještě zabalený kartáček. Jasný pokyn.

Cestou k němu jsem se neklepal jako drahý pes, ale jako smečka drahých psů. Co si o mně asi myslí? No, možná raději po tom nepátrat…
Seděl na posteli s nohama na zemi a usmíval se. Musel vědět, jakou má ten úsměv moc. Přitáhl mne k sobě a uvolnil ručník, který jsem měl okolo pasu. Rozpaky a strachem jsem se zmenšil minimálně o polovinu. Políbil mi břicho. Okamžitě to zabralo. Vzal mé ruce do svých a vsunul mi jazyk do pupku. Měl jsem pocit, že mi z místa, kterého se jazykem dotýkal, vytryskl teplý pramínek a jede dolů. Nikdy bych nevěřil, že je to jakkoliv propojeno. Ale můj penis okamžitě na tento způsob dráždění zareagoval. Měl jsem chuť vzít si ho do ruky. Ale to nešlo, protože mne za ruce držel. A tak jsem mohl jen stát, tiše fňukat a přešlapovat. Jedno bylo nad slunce jasnější. V posteli bude pánem on. Ode mne se očekává poslušnost.
Když mne položil a klekl si mi mezi nohy, pocítil jsem bezmála úlevu. Políbil mi čelo a postupoval níž a níž. Když jsem ho chtěl ale pohladit, zarazil mne:
"Pššš, jenom lež. Já sám."
A tak jsem ležel. A přijímal to podivné zasvěcení. Přinutil mne rozevřít nohy tak, až to zabolelo. Líbal mi vnitřní strany stehen až ke kolenům. Ale mého klína se ani nedotkl. Pak se zvedl a díval se na mne. Připadal jsem si dost hloupě, když jsem tak před ním ležel nahatý a roztaženýma nohama. Dal jsem kolena k sobě. Okamžitě mi nohy zase rozevřel.
"Nezlob, nebo uvidíš," a zase ten úsměv.
"Svážete, dáte roubík a…"
K dokreslení toho, jaký jsem byl blbeček – nevěděl jsem, jak se jmenuje, a pořád jsem mu vykal. Hlavně, že jsem mu vlezl do postele.
"To by šlo."
Sáhl do nočního stolku a vylovil pásek od županu. Nastavil jsem ruce. Zavrtěl hlavou a zápěstí levé ruky mi přivázal ke kolenu. Symbolicky, ale přece jen. Zpod polštáře vylovil pyžamové kalhoty a použil je ke spoutání mé druhé ruky. Stačil by jediný silnější pohyb a byl bych volný. Ale mne to tak vzrušilo, že jediné, co jsem chtěl, bylo, aby začal dřív, než mne přinutí o to poprosit…
"Zvedni nohy, ale neboj, ještě to bolet nebude."
Nedokážu popsat, co to se mnou udělalo, když do mne sáhl… Jemnými krouživými pohyby přesvědčoval můj svěrač, aby se povolil, a vtíral do mne gel. Nutilo mne to dát nohy k sobě.
"Já tě asi fakt přivážu." 
"Klidně…"
"Možná jindy."
Jindy? Srdce mi poskočilo. Ono bude i "jindy"? To jako, že možná tohle všechno zažiju ještě?
Zase pro něco sáhl do stolku. V ruce držel celofánový čtvereček. Zrudl jsem. Aspoň o tohle jsem si měl říct. No blbeček… Vyložil si můj stud nad sebou samým špatně a tím tichým vemlouvavým hlasem řekl:
"Neber to osobně. Tohle není projev nedůvěry k tobě, ale ohleduplnosti. Já vím, že ty jsi čistý jako jehně, ale ty o mně nevíš nic. Můžu ti nakecat cokoliv, ale nikdy nemáš jistotu."
Jenom jsem přikývl, protože mluvit jsem stejně nemohl.
Přitiskl mi svou chloubu na svěrač a zatlačil… Něco jsem si přečetl, něco jsem viděl na tajně shlédnutých filmech. Očekával jsem nával bolesti. Bezděky jsem zaťal zuby. Nebolel mne. Pomalu vstupoval do mého těla. Vnímal jsem každý milimetr, jímž mne pronikl. Cítil jsem, jak mne bezezbytku vyplňuje a hezky tvrdě to tlačilo. Ale nebolelo. Análem mi projel první stah. Moje pánev mu sama vyšla vstříc. Měl jsem pocit, jako by mou pánev svíraly pevné neviditelné ruce a regulovaly mé pohyby. Doslova jsem si dělal v zadku dobře jeho penisem. To se nedá jinak popsat, než takhle syrově. Chtěl jsem si pomoct rukou, ale nešlo to. Pochopil jsem, proč mi ruce "spoutal". Chtěl to takhle. Chtěl mi to dělat takhle. Mohl jsem jenom ležet, dýchat otevřenou pusou a hledět do těch modrých, hypnotických očí.
Malinko víc se na mne přitlačil a zrychlil. Tření bylo už na pokraji snesitelnosti… Nemůže přece chtít, abych se uspokojil takhle. Zatím jsem si dělal vždycky dobře jen rukou. Neumím to jinak. A pak jsem ucítil pravidelné stahy. V břiše se mi točil vír. Ve varlatech mne brnělo a najednou jsem viděl bílé a stříbrné hvězdičky, kroutil jsem se do stran a zároveň se dobrovolně nabodával na jeho chloubu. Bylo to přesně tak, jak on chtěl. Udělal jsem se při análu a samovolný výstřik byl důkaz, že mne přivedl k orgasmu.
Pomalu jsem přicházel k sobě. Pořád jsem cítil ty ruce. Došlo mi, že to byl on. On mne měl celou dobu pod kontrolou. On určoval jak a kdy… 
Vzal balíček vlhkých ubrousků a dal mne do pořádku.
"Víš, co bude teď?"
"Cokoli, co řeknete."
"Teď jsem na řadě já. Slibuju, že to nebude dlouho, ale pokus se to vydržet."
Uvolnil mi ruce a opatrně se na mne položil. Objal jsem ho okolo krku a konečně jsem dostal ten francouzák. Teď už to trochu bolelo, ale já se přes to vznášel a byl jsem šťastný, že se mu můžu dát. Zrychlil se mu dech i tempo, jímž si mne bral. Pevně mne sevřel v náručí a vyvrcholil. Cítil jsem to. Ležel vedle mne a oddychoval. Hladil jsem jeho krásné vlasy, a když mne opatrně políbil, ochotně jsem to opětoval. Přišlo mi, že by se rád ještě trochu, řekněme – pomazlil. No proč ne, že? 
Hrál si se mnou jako s kotětem a mně se to líbilo.
Mobil. MAMA.
"Ahoj mami. Omlouvám se, já…"
"To je dobrý, já jen jestli jsi dojel v pořádku. Věděla jsem, že zapomeneš."
"Jo jo, jsem v pohodě. A díky."

"Omlouvám se, budu muset domů. Dřív, než kytky spáchají sebevraždu usušením."
"A co to kuře? Už se těšilo do solárka."
"Fakt se omlouvám. Leda, že byste ho vzal a upekli bychom si ho u nás."
"Zítra jedu na Konopiště. Tak si udělám řízky na cestu."
"Tak jo," dodal jsem zvadle.
"Kde bydlíš? Hodím tě domů."
"Vy máte auto?"
"Jo, jistě. Myslíš, že člověk, který má auto, nemůže jet vlakem?"
Udal jsem adresu. Nastavil si GPS a jelo se. Žádné – bylo to super, co si to zopakovat, uvidíme se zítra, nechtěl bys jet se mnou? Ještě pořád mi neřekl, jak se jmenuje, a mně bylo blbý se ptát, když jsem to neudělal hned. Možná, že až se vrátí domů, tak převleče postel a ložní hodí do pračky na dvojitou vyvářku.
Chtělo se mi brečet. Začaly mne pálit oči. 
"Copak, je ti zle? Otevřu ti okno. Když jsem byl malý, odmítala mne máma vzít do auta, pokud jsem neměl blicí kyblík prokazatelně v ruce."
Vyklopil mne před domem, odmítl pozvání a odfrčel se slovy:
"Tak čau a díky."
Opřel jsem se o branku a brečel jako želva. Jen vědomí, že mne mohou vidět sousedi mne popohnalo k domu. Dal jsem se do pořádku, zalil kytky a k večeru zašel k sousedce pro poštu.
"Kdopak tě to přivezl?" byla zvědavá.
"To byl přece táta od Romana," plácnul jsem první jméno, které mě napadlo.
Večer jsem mámě zavolal, že jsem v pořádku, a padl jsem do peří.

V sedm ráno mne probudil divný zvuk. Nějaký pošuk troubil na celou ulici. Co je to za magora? Je sedm ráno. Vykouknul jsem z okna. Stál tam a mával na mne. V otvírání okna jsem trhnul světový rekord.
"Nechtěl bys přerušit ten zimní spánek a jet se mnou na Konopiště?"
Včerejší pátek třináctého budiž požehnán, Elóhím…

Spal jsem nahý, a tak bylo pět vteřin k dobru. Spodní obal, vnější obal, wecko, zuby, boty, sakra nemám ledvinku… a už za mnou zapadly dveře. Zamykal jsem s jednou nohou na schodech. A branku s očima upřenýma na auto.
"Dobrý den."
"No tě zdravím, sedmispáči."
"Nebylo by jaksi jednodušší použít zvonek na brance, než troubit na celou ulici?"
"A co myslíš, že jsem dělal? Deset minut jsem zvonil. Sis to spaní nějak vylepšil?"
Jo, ty vole. Bulel jsem do polštáře jak malá holka.
"Jsem snad cvok?" 
"To byl vtip. Já vím, že jsi hodný kluk." 
Jednou ruku držel volant a druhou mne pohladil po vlasech.

Najednou, asi po deseti minutách jízdy zajel do takové tiché uličky a zastavil.
"Poslechni, něco bychom si asi měli vysvětlit."
"Poslouchám."
"Takže, když už jsme došli tam, kam jsme došli, mohl bys mi tykat, ne? Já jsem Jarek a…"
"Těší mě. Dušan."
"Fakt," zasmál se, "já čekal něco tradičního."
"Naši nechtěli, aby se nám děcka smály, tak Izáka zavrhli."
"A k tomu, co se stalo včera… Nevím, co si o mně myslíš, ale já jsem tohle ještě nikdy neudělal. Že bych sbalil kluka a vzal si ho domů. Asi tomu těžko uvěříš, ale…"
"Já to taky nikdy neudělal." 
"Já to poznal, heč." 
Otočil se ke mně. Tmavě modré oči zase rozvířily ten vír v mém břiše.
"Litujete toho? Tedy, lituješ toho?" zeptal jsem se opatrně.
"Myslíš, že bych za tebou jel, kdybych litoval?"
Vír se proměnil v drásavou touhu. Posunul jsem si ledvinku a tím ho upozornil na změnu svého stavu. Pokud si toho už dávno nevšiml sám. Usmál se. A ledvinka nadskočila…
"Je to krásné být mladý. Že jo?"
Dřív než jsem odpověděl, zakručelo mi v břiše. V autě to zaznělo, jak podrážděné vrčení psa.
"Kdy jsi jedl naposledy? Myslím normální jídlo?"
"Ty koláčky u vás, u tebe. A doma večer nějaký sušenky, co jsem našel v ségřině pokoji."
"Takže naposledy jsi jedl u babičky. Jsem si to myslel, takže počkáme ještě deset minut a tamhle je super mléčný bar. Tam se najíme."
Ukázal jsem na již otevřenou samošku.
"Váš táta vás nechává jíst v autě?"
Teprve teď jsem si uvědomil, že vnitřek jeho auta je vypulírovaný stejně jako jeho byt.
"Táta jo. Máma ne."
"Viděl jsem jméno na vaší brance. Bartoň, to je české příjmení."
"Jo. Otec konvertoval, ale spíš jenom proto, aby si tu židovskou holku, do které se zamiloval, mohl i vzít. Přišel zrovna z vojny, tak to šel s klukama oslavit. A zrovna se přichomýtl k tomu, jak nějaká holka odmítla opilého tanečníka.
"Co si myslíš, ty namyšlená židovská krávo?" začal na ni řvát a chtěl jí dát facku. Holka vstala a vší silou ho kopla mezi nohy. Později tátovi řekla, že to byl její spolužák ze základní.
A můj otec ještě čerstvě namakaný z vojny, poslal k zemi jeho kámoše, který po ní skočil. Pak spolu celý večer tančili a otec ji v taxíku dovezl až domů, aby jí dělal garde. No tak zajisté především proto, aby věděl, kde bydlí, protože z ní byl – dle vlastních slov – celý paf. Půl roku za ní běhal jako pejsek, než s ním začala chodit. Máma ho nechtěla, jednak, že byl o pět let mladší, jednak, že byl skalní ateista. Ale pak jí to nějak přestalo vadit."
"Zaujali shodné stanovisko a to tak, že si k tomu lehli," rozesmál se a já začal uvažovat, jestli má tohle supervymakaný auto lůžkovou úpravu a zabudovanou funkci poruch u lesa.

"Já svého otce poprve viděl až ve třinácti. Moje máma je kuchařka a pracovala v hotelové ubytovně, kde byli i nějací Taliáni. Byli tu pracovně a nudili se. I když moje máma byla hezká holka, to zas jo. Však se můžeš potom večer kouknout na fotku a uvidíš…"
Ani Niagara nemá takový průtok, jakým se mi veškerá krev nahrnula do jediného místa v těle a mozek to fakt nebyl… Řekl "potom"? Opravdu řekl: "potom večer"? Takže večer bude "potom"? V jedné staré židovské pohádce neposlušný chlapeček spolkl peříčko a to ho šimralo v břiše, kdykoliv lhal nebo měl nevhodné myšlenky. Nejdřív jemně, a když nepřestal, nebo chtěl dokonce něco ukrást, začalo to píchat a bolet. Já asi taky spolkl peříčko. Začalo mne šimrat v břiše a ne a ne přestat. Když se mi krev vrátila pomalu tam, kam patřila, a mozek se zase prokysličil, byla romance v jeho vyprávění u konce.
"… no a když mu máma řekla, že je s ním v jiným stavu, tak jen pokrčil rameny a řekl, ať ho s tím neotravuje. Myslím, že do poslední chvíle ale čekala, že se ozve, nebo jí řekne, aby jela s ním. Zajisté, že odjel a ani se nerozloučil. Jako malý jsem si vyslechl dost nadávek, děcka si myslely, že jsem cigán. Pár jich ode mne taky jednu chytlo. A já od nich taky. Ale tak okolo patnácti na mne začaly letět holky. Protože jsem byl jiný, než ostatní. Jenomže to už mi začínalo docházet, že holky budou asi jenom kámošky. To víš, že jsem to zkusil, ale… Však to znáš, ne?"
"Ani ne. Já to s holkou nezkoušel."
"Všechno bude, neboj."
Ta slova mne rychle postavila na zem. Jak to myslel? Jako, že to mezi námi je jen tak? Že jsem další zářez na jeho pelesti? Když už jsem se mu do postele nacpal, tak proč si neužít? Ale zase, proč by se takhle na mne koukal? Proč se tak směje, proč mi hladí vlasy? Proč slyším:
"Tak pojď, frajere, ať mi nemřeš hlady."
Vybral jsem si něco k jídlu a on mléčný koktejl. Když jsem sahal pro peníze, rychle řekl:
"Dohromady."
Sedli jsme si k oknu a on v klidu čekal, až se najím.
"Nemusíš pospíchat, máme čas."
"Ale jistě jsi nepočítal s tím, že…"
"V pohodě. My asi máme to čekání v rodině. Máma čekala na toho Taliána a já zas na svýho prvního. Když nám do tiskáren přišly nové holandské mašiny, tak s nimi poslali i čtyři techniky. Tři odjeli za pár dní a jeden zůstal. Jeho rodiče byli Češi, takže mluvil skoro plynule česky, jenom občas měl takový podivný přízvuk. Koukal jsem na něj jako šnek na salát a myslím, že za mnou zůstávala i ta vlhká cestička. Pořád jsem se poflakoval okolo, a když něco potřeboval, mohl jsem se samou ochotou přerazit. A on taky nebyl slepý, že ano. Pozval mne k sobě na ubytovnu a já šel. I kdyby neuměl česky ani slovo, bylo nám oběma vše jasné. Tedy až na to základní. Já byl zamilovaný, on nikoliv. To se ukázalo jako problém číslo jedna. Do poslední chvíle jsem doufal, že tu zůstane, nebo mi řekne, ať jedu s ním. Milování s ním, to bylo něco úžasného. Přečetl jsem si o judaismu, co se dalo, byl jsem ochotný konvertovat, protože on byl hodně nábožensky založený. Naučil jsem se poslouchat písničky Michaela Ben Davida. Začal jsem se učit řeč. Do poslední vteřiny jsem doufal. No a on mi podal ruku a sedl na letadlo a odletěl. Když mi neodpověděl na asi sto padesátý dopis, začal jsem ho nenávidět. Přešlo mne to až za nějaký rok, když jsem si našel přítele, se kterým jsem začal žít. To je asi tak vždycky. Zrada, ať už doopravdy, nebo jen myšlená bolí. Nikdy mi nic nesliboval, to se zas musí nechat. Já nemám rád, když se mi lže."
Ani v té nejbujnější fantazii by mne nenapadlo, že tuhle poslední větu dneska od něj ještě uslyším. A hodně zlým tónem…
Teď ovšem všechno splavně klapalo, jeli jsme v autě a povídali jsme si. Konopiště jsme prošli celé i s okolím, mimochodem obojí je nádhera, vřele doporučuji.
Když nás chození unavilo, sedli jsme si na lavičky, on vylovil z batůžku ty kuřecí řízky a hráli jsme si na rodinný piknik.
"Na tohle moji mámu moc neužilo. Ta chtěla vždycky jíst v restauraci. Asi měla pocit, že je to lidsky důstojnější."
"Tvoje máma by si rozuměla s mým bývalým. Ten by takhle taky uvažoval."
"Proč jste se s tím dalším taky rozešli? Nerozuměli jste si?" zeptal jsem se opatrně.
"Ale to celkem jo, hlavně v posteli," zasmál se a já nasucho polkl. Tak o tom jsem opravdu nepochyboval…
"Jenomže jiný věci už tak na pohodu nebyly. Šlo mu na nervy, že pořád uklízím a ladím věci, aby k sobě seděly. Já rád čtu, chodím do divadla, na výlety, muzea, výstavy a tak. On byl sportovec tělem i duší, já nepoznám hokejku od vycházkové hole. Super večer v jeho podání byl jít s klukama na bowling a bavit se o včerejším zápase v televizi. Moje představa pěkného večera je s knížkou v ruce, litrem ovocného čaje a svíčka taky není špatná."
"Asi bych taky dal přednost tomu druhému," řekl jsem podle pravdy.
"No a ty výlety, šlo mu to na nervy, muzea upřímně nesnášel."
"Proč?"
"Říkal, že je to nuda a všude mají to stejný."
Blázen… Já bych kvůli tomuhle chlápkovi klidně vzal ztečí trosky hradu Rábí, jen kdyby mne chtěl. Nahlas jsem ovšem řekl:
"Náhodou já jezdím na výlety rád. Když se šiklo, že naši měli oba volný víkend, nikdy jsme neseděli doma."
"No jo no, to víš, každý je jiný," a zase mi hrábnul do vlasů. Vůbec to dělal často. Nic víc už neřekl. Tedy, neřekl nic, co jsem doufal, že řekne…
"Po půl roce jsme se k sobě zkusili vrátit, stejně jsme spolu pořád spali. Jako projev mé dobré vůle jsem s ním šel na fotbal. Za deset minut už mne to nebavilo. Tak jsem si vytáhl knížku a začal jsem si číst. Čemu se směješ, prosím tě? Jsem tam málem dostal do nosu."
A já se málem utopil v kofole, jak jsem se smál. To je teda nápad, číst si na fotbale knížku.
"A taky mi pořád vyčítal, že se chovám jako ženská. No nedopadlo to. Velký návrat se nekonal."
Tedy… trochu pravdy na tom bylo. Něco ženského jsem v něm viděl i já. Ovšem s tím rozdílem, že mi to nijak nepřekáželo. Ne snad, že by tak divně ohýbal zápěstí a kroutil zadkem, jak se to někdy paroduje. Ale občas mu ujela dikce. Malinko, ale přece. Ale jinak na tom, že je pořádný, na tom jsem nic špatného neviděl. Vůbec nic špatného jsem na něm neviděl.
"Copak?" zeptal se a já si uvědomil, že na něj koukám a nic neříkám. Cítil jsem, jak rudnu. Bože, musím mu připadat jako naprostý pitomeček. 
"Pojedeme domů?" zeptal se a vzal mne okolo ramen. Věděl jsem, že kdyby si o to řekl, položím se přes tuhle lavičku a klidně se mu dám.
"Chceš jet ke mně? Před barákem máme budku, můžeš zavolat mámě, že jsi OK."
Je to už nějaký ten rok zpátky, tehdy neměl každý dva mobily jako dnes. Třeba já měl starý křáp, který občas fungoval, občas nikoliv.
Opřel jsem se mu čelem o prsa a vdechl jeho vůni. Voněl krásně a mimo to voněl i jako chlap.
"Děkuju," to bylo to jediné, na co jsem se zmohl. Objal mne a přitiskl k sobě. Ucítil jsem, jak mne líbá do vlasů. Proč ne normálně? A najednou mi to došlo. Nedokáže se líbat s někým, kdo nemá čisté zuby. Nedokáže se pomilovat s někým, kdo není vykoupaný a to všechno okolo. Jako by chtěl potvrdit mé úvahy:
"Můj přítel chodil večer běhat. Vracel se rozehřátý a plný energie. Tvrdil, že než se osprchuje, tak zapomene, co chtěl. Říkal, že už to přeháním."
"Ale ne. Já bych taky raději někoho, kdo krásně voní, než někoho, kdo je celý zpocený."

Ve sprše už jsem se tak nestyděl jako včera. Zvědavě jsem si Jardu prohlížel. Hlavně jeho chlapáka, který se ke mně toužebně zvedal. Byl jako plyšový medvěd. Husté, ale jemné chloupky. Všude. Nechal jsem se namydlit a a užíval jsem si masáž skoro erotickou. Zavřel jsem oči a nechal se jeho rukama pomalu uvádět do té správné nálady. Jo jo jo… Přitiskl jsem se k němu, i když jsme byli jedna pěna a trošku to klouzalo.
"To krásně voní, co je to za značku?"
Kouknul jsem na drátěnou poličku. Hroznové mýdlo, hroznový šampon, hroznové krémové mýdlo… Aha, že se ptám, že se divím. Ale to je fuk, chci ho, miluju ho. I kdyby byl stokrát zženštilý, jakože nebyl.
"Můžu si umýt vlasy?"
"Jistě. Líbí se ti ta vůně? Ráno si můžeš cokoliv vzít, vždycky kupuju do zásoby."
Ráno? Já tu smím spát? Všiml si, jak jsem zazářil, a tak dodal:
"To nebyla žádost o ruku."
Jo, já vím. To byla pozvánka do postele. Ale ráno se vzbudím a budu vedle sebe mít jeho.

"Jsi ještě hezčí, než si tě ze včerejška pamatuju."
Dotýkal se mého nahého těla rty a já cítil, jak mi vstávají všechny chloupky. Dokonce i tam, kde jsem žádné neměl. Dotýkal se mne konečky prstů a jemně jimi poklepával na mou kůži. Kdysi jsem slyšel, že dikobraz v rozrušení vystřeluje bodliny. Být já dikobraz, už mám trvalou depilaci…
Navedl mne, jak si mám pod koleny držet nohy, a zkušeně, ale s citem mne začal připravovat na proniknutí. Masáž mého nejintimnějšího místečka, rafinovaně protahovaná, jeho usmívající se tvář, ty zvláštně modré oči…
"Prosím…, prosím…, prosím…," vyrážel jsem mezi vzdycháním.
Přitiskl mi roztažené nohy k tělu, ucítil jsem, jak ze mne vytáhl prst a nadzvedl mi pytlík. Začal do mne pronikat. Hráz se mi napnula, malinko palčivě to zabolelo. Sevřel můj penis v dlani a trošku zatáhl nahoru, jako by si uvolňoval místo. Pomalinku mnou prostupoval. Byl to zvláštní pocit. Tlak plnosti, pnutí v rozevřeném svěrači, přinuceném přizpůsobit se velikosti jeho mužství… První opatrný pohyb, další a další. Čím dál rychlejší a hlubší zásuny. Nemasturboval mne, jen můj penis pevně svíral. Pažemi a lokty mi od sebe tlačil nohy, které jsem se snažil dát k sobě…
"Já vím, já vím. Ale zvykneš si, naučíš se, uvidíš, neboj se. Jenom drž."
Těma modrýma očima mne ovládal jako kobra králíka. Kňoural jsem a kroutil se pod ním. Nalehl na mne, podstrčil mi ruce pod pažemi a pevně mi sevřel hlavu. A tím i ruce, takže jsem si nemohl pomoct a musel jsem čekat, až se moje tělo podrobí a přeorientuje se na anální orgasmus místo na ruční pohon, na což bylo zvyklé několik let. Líbání přešlo v dominantnější formu. Ani jsem nevěděl jak, měl jsem v puse jeho jazyk. Najednou mi tělem projelo vnitřní škubnutí. A další a další. Orgasmus se přes mne převalil jako horká vlna tsunami. A zrovna taková teplá vlna se nám rozlila mezi těly. Pevně mne objal a začal se uspokojovat. Moje pozadí nebylo na takový tělocvik ještě zvyklé a už to dost bolelo. Ale já držel a jen jsem mu pořád a pořád opakoval, jak ho miluju. Chápal jsem, že se odbyl, aby toho na mne nebylo moc.
"Bolel jsem tě moc?"
"Trošku. Ale stálo to za to. Já vím, že ty jsi z toho nic moc neměl… Ale neboj se, až si zvyknu, já ti to vynahradím, slibuju."
"Jsi můj statečný kluk," přitáhl mne k sobě a dal mi pusu.
Přiznávám, že jsem byl trochu zmatený. Znamená to, že spolu chodíme? Nebo to znamená, že spolu jen spíme? Oba nás otřel vlhkými ubrousky a já se k němu přitiskl. Ležel jsem tak, že jsem měl jeho nohu sevřenou svými stehny a dal jsem si záležet na tom, aby se naši krasavci, i když uvadlí krasavci, dotýkali. Pomalu jsem usínal a přestávalo mi to myslet…
"Jsem se divil, že sis nechtěl půjčit auto."
"Nemám přece řidičák."
"Já dostal řidičák k osmnáctinám od dědy. Tedy prachy na něj."
"Já budu rád, když k osmnáctinám dostanu tátův mobil, ten můj je…"
Ruka, do té doby hladící moje vlasy, strnula uprostřed pohybu. V hlavě se mi rozblikalo světýlko jako ve Star Treku. Poplach – poplach – poplach…
"Cos to řekl?! Děláš si prdel?!"
Neovážil jsem se na něj ani podívat.
"Kolik máš let? Ale pravdu!" vyštěkl.
"Bude mi osmnáct. Za chvilku."
"Kdy přesně?"
Udal jsem datum.
"Až za dva a půl měsíce. Co to na mě hraješ? Proč jsi mi sakra řekl, že je ti devatenáct?!"
Vyšel z pokoje a vrátil se oblečený. Hodil mi na postel moje věci.
"Obleč se!"
Poslechl jsem. Kouknul jsem se na hodiny na zdi. Skoro půl desáté večer. No potěš koště…
"Nemám rád, když mi někdo lže. A navíc…," nedořekl, jen mávl rukou. Z jeho hlasu jsem slyšel vztek. A výčitky.
"Jediné tvoje štěstí, že je tolik hodin. Ale zítra ráno tě odvezu domů, zaleješ, zavoláš mámě, kdy ti jede vlak, a já tě do něj posadím. A tím jsme spolu skončili. Rozumíš?"
"Ne. Co jsem udělal? Ubral jsem si jen dva pitomé měsíce."
"Jenomže ty dva měsíce jsi pod zákonem, pokud to náhodou nevíš, jako že zajisté víš."
"Ale kdybych byl holka, tak…"
"Jenomže holka nejsi. Dobrou noc."
"Možná, že už to dávno neplatí."
Zarazil se a zůstal se na mne dívat. Vycítil jsem šanci. Není si jistý, neví to. Asi se o to nikdy nezajímal, jeho druhý partner byl nepochybně dospělý dostatečně.
"Ale ještě v pátek sis zjevně myslel, že to platí, mám pravdu?"
"Upřímně, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Jednou jsem někde slyšel nebo četl, že je to od osmnácti. Ale nijak jsem to neřešil, protože nebylo proč. Až když jsem uviděl tebe. Věděl jsem, že když si budeš myslet, že nic nic, tak by sis o mne neopřel ani kolo."
"Zato, když si budu myslet, že jsi v poho, mohl bych si opřít i něco jinýho, že jo?"
Sprostě jsem se rozhodl využít té kapičky ženskosti, co v něm byla. Objal jsem ho okolo krku a bulel mu do trika. Ty slzy byly ovšem doopravdy. I to, co jsem mu řekl. Že jsem se zamiloval ještě na té chodbičce ve vlaku.
"Tak jo. Budem doufat, že když už je to jednadvacáté století, je to legální. Ale něco mi slib."
"Slibuju."
"Vždyť ani nevíš co."
"Stejně slibuju."
"Slib mi, že mi už nebudeš lhát."
"Slibuju."

Stáli jsme proti sobě na nádraží a já pořád nevěděl, na čem jsem. Jediné co jsem věděl, že s tímhle i do pekla a třeba po štěrku.
"Koukni, tobě není ani ještě pořádně osmnáct a já mám pětatřicet. Oběma je nám jasný, že sedmnáct let je dost velký rozstřel. Rozumíš mi?"
"Ale jasně, že ti rozumím. Co s cucákem, že jo?" pomyslel jsem si v duchu a začal jsem polykat slzy. 
"Myslíš, že bys to se mnou mohl zkusit?"
Tmavě modré oči mu náhle jako by zfialověly. Že by? No a co. I muži smějí plakat. Aspoň jsem na to slzení nebyl sám.
Vtiskl mi do ruky vizitku. 
"Pak mi dej vědět, až pojedeš zalívat v pátek kytičky. A rozmysli si, kam chceš jet."
"Jak kam? Na fotbal, ne?" zasmál jsem se a on mne k sobě přitáhl a rozcuchal mi vlasy. 
Vyklonil jsem se z okna a zamával mu. Pomalu mizel v dálce, ale pro mne se už blížil den, kdy se zase začne vynořovat.
Ruma Adonai…