• Dušan Bartoň
Stylromantika
Datum publikace4. 9. 2023
Počet zobrazení4782×
Hodnocení4.76
Počet komentářů11
Oceněnípovídka roku 2023

Říct, že vstávám nerad, je slabé slovo. Já vstávání nenávidím. Ale to ráno bylo jako vymalované a já si pomyslel, že by neškodilo vytáhnout mou drahou polovičku na bazén. To bych zajisté vstal velmi ochotně. Občas bručel, že na nás každý čumí, ale to není pravda, protože jaká je pravděpodobnost, že někomu docvakne, že patříme k sobě? Jednou na dovolené, hned se začátku našeho vztahu, se k nám přitočila taková celkem fešná panička a nenápadně se zeptala, kdy jako za námi přijede maminka. 

Jarda, kterému to myslí rychleji než mně, jí s úsměvem řekl, že nepřijede, protože jsme tak nějak dva chlapi v chalupě, tedy v bytě, a zvládáme to i bez maminky. 

„Že jo? I v pokojíčku si dokáže uklidit, když chce,“ mrkl na mě a „otcovsky“ mě poplácal po rameni. Trošku jsem poskočil, ale jen trošku.

Vydal jsem svou oblíbenou hlášku, že někteří budou vždycky nespokojení, a dáma na mne pohlédla s něhou, na Jardu pohlédla s nadějí v oku a pravila, že by nám ráda občas s něčím pomohla.

Jarda to jaksi zakecal, to mu jde mimořádně dobře, ale ona přesto celou dovolenou vysílala signály jako družice. Netušila chudák, že špatným směrem.

Tak jsem se teď přišmajchloval k miláčkovi a dal jsem najevo, že už nespím a jsem ochoten jak k hrátkám, tak k nějakému výletu.

„Dneska je tak krásně, má být nejteplejší víkend, co myslíš, není to jako den stvořený ke koupání?“

„Já myslím, že spíš k něčemu lepšímu, třeba k…“

Nenechal jsem ho domluvit.

„NE! Malovali jsme minulý měsíc.“

Přísahám, že jo. Fakt jsme malovali, i když teda ne všechno. Přesto jsem Jardovo přehrabování základních malířských pomůcek přikládal včera tomu, že něco hledá. I po těch letech jsem naivní.

„Ale jasně, uklidni se. Jenomže to jsme malovali jen zázemí. A v pokoji to byl jen takový podklad, chápeš? Teď odšoupnu skříně, za chvilku nám to v tom teplu uschne, já je zas šupnu zpátky a je to. V kuchyni jen tu zeď u sporáku, no a v předsíni…“

„Ta je čerstvě…“

„Nech mě domluvit. Vždyť ani nevíš, co chci říct. Jak jsme zmokli na kolech, tak je tam na zdi cákanec od špinavé vody, tak to přetřu.“

„Ten ovšem vidíš jenom ty,“ pravil jsem malomyslně, protože jedno mi bylo hrozivě jasné. Malovat se bude, i kdyby čert na žebráku jezdil, jak s oblibou říká Jarda.

Průser ovšem byl, že jsme fakt malovali nedávno. I když tedy „jen“ zázemí… Ale malovali.

U sporáku jsem hned druhý den po malování vylepšil novou malbu stříkancem z mrkvové omáčky, ale když to zaschlo, opatrně jsem to seškrábl a teoreticky to nebylo vidět. Prakticky teda trochu jo…

„Jak se ti to povedlo?“ upřímně se zajímal Jarda, když jsem se kajícně přiznal dřív, než si toho všimne.

To by mě teda taky zajímalo. Napadlo mi ale, že když je to z košer omáčky, tak je košer i ten cákanec, takže je vlastně všechno v pořádku. Nahlas jsem to ovšem neřekl, protože mi bylo jasné, že by se to nesetkalo s pochopením. Miláček občas nemá pro můj druh humoru to správné nastavení.

„Neboj, to bude rychlovka, uděláme to jen tak, aby se neřeklo,“ ujistil mne sladce někdo, kdo si ani boty nepucuje „jen aby se neřeklo“.

„Nechtěl bys jít raději na bazén?“ vtíral jsem se snaživě.

„Když budeš hodný chlapeček a budeš mi pomáhat, vezmu tě na chatu,“ bylo mi slíbeno.

Bleskem jsem obživl.

„Peter nás pozval na chatu?“

„Jo. A jestli chceme, můžeme tam být s nimi a s klukama celý týden. Bude tam i Pavel s Ivanem, takže budeš mít koho otravovat.“

Já Pavla neotravuju, ale máme si co říct. Za prvé mne fascinují lidé, kteří mluví latinsky, opravdu mluví, ne jen, že ví, co se jak řekne ohledně odborných názvů. A za druhé, on má znalosti jako encyklopedie. Já teda taky vím kdejakou blbost, ale hlavně jaksi ty blbosti. On ví hlavně ty zajímavosti. Kdo ví, jak se latinsky řekne straka? Pica pica. A hádejte, podle čeho si to pamatuju? Poslouchat ho, jak vypráví o exponátech, to je něco fantastického. Jako by člověk sledoval dokument, jen bez obrazu. 

A tak jsme vyklidili metrák knížek, opřeli se do skříní a pošoupli je doprostřed pokoje a šlo se na to. Ode mne se vyžadovalo jen namáčení válečku do barvy, aby Jarda nemusel lézt pokaždé dolů ze stolu. Já bych si váleček dal na tyčku od smetáku, ale bylo mi vyloženo, že by tam potom byly šmouhy. Barvu bych si teda postavil v tom případě na stůl, ale bylo mi vyloženo, že co kdyby spadla? Jako by to někomu, teda konkrétně mně, vadilo, že jsou na zdi šmouhy. Někteří ovšem musí mít všechno „špígl nígl“. Tam, kam nemohl váleček, jsme použili štětku, a když se Jarda nekoukal, maloval jsem si na kartonu na zemi obrázky. Ne, není mi deset let.

A když se pak koukal, namaloval jsem na podlahu srdíčko.

„A kdo to bude uklízet?“ zeptal se.

„Jo, to já nevím, já mám šábes.“

„No vidíš, a to jsi chtěl jít na koupák.“

„Jenomže plavání se může brát jako očista těla, kdežto…,“ rozhlédl jsem se okolo sebe.

„Kdežto malování je očista obydlí. Takže šábes se ruší a výmluvy se zamítají.“

Stál na stole, jen v boxerkách, pot po něm pěkně tekl a ještě pěkněji na něho svítilo sluníčko. Na vyhlášení bejt din – rabínského soudu – to byl oblek poněkud neformální a taky jsou k tomu potřeba tři lidi, ale co už.

„Až se dokoukáš, mohli bysme pokračovat?“ zeptal se a mně došlo, že jen tak stojím, nic nedělám a usmívám se jako trubka.

No a co, však na něho, tak co. 

Všechno má svůj konec, takže i malování. Ve sprše jsem vzal houbu, velkou a drsnou, kterou by moje máma použila spíš na drhnutí koberců, a tou jsem milimetr po milimetru vydrhl Jardu. Takže nikde už neměl bílé tečky. Jako, že vůbec nikde. Teď stál a usmíval se on.

„Hele, vzpomínáš na tu pohádku, jak pejsek s kočičkou myli podlahu? Nejdřív jeden druhým vytřeli tu zem a potom se vzájemně prali v necičkách.“

„Jo, a ten pes snědl mýdlo, že jo? To je blbost, proč by pes žral mýdlo,“ řekl Jarda a já jen zdvihl oči ke stropu.

„No, takže já jsem tě už vypral, tak teď bys mohl vyprat ty mě, co?“ zazubil jsem se na Jardu.

„Je teda fakt, že když jsi vytíral, trochu mi pejsek naskočil,“ přiznávala moje drahá polovička a já si jen povzdechl. Protože když se u nás vytírá pořádně, tak na kolenou. A to prosím máme extra moderní mop… A vůbec, lásko, zapomeň. No…, teda, když se tak hezky koukáš…, já si to ještě rozmyslím, jo?

Ale ruční práce je ruční práce, bylo mi řečeno. Moje upozornění, že jak středověk, tak i zrušení otroctví již proběhlo, bylo ignorováno. Plus stokrát položená otázka, jestli musím mít ke všemu kecy. Já fakt nevím, proč se na to pořád ptá. Už si přece musel všimnout, že správná odpověď je ANO.

Ale přitáhl mě k sobě, důkladně namydlil a neméně důkladně vypral. A poté i vyždímal. Ani necičky jsme nepotřebovali.

Takže jsme se ten víkend sice koupali, i když teda ne v bazénu, ale ve vlastním potu.

***

Vezmu tě na chatu…

Když jsem s Jardou začal chodit, tak jsem hodně stál o to, aby mne vzal mezi své kamarády. Aby prostě řekl: ‚Kluci, tohle je můj nový přítel‘, nebo tak něco. Jenomže ze začátku jsme buď byli u něj doma, nebo jsme spolu někam jeli. Prostě jsem chtěl patřit k jeho lidem, stál jsem o to, aby mě jeho kámoši brali jako Jardova partnera, ne jen někoho, s kým se občas vyspí. Tehdy jsem nechápal, že než vytroubí do světa, že k němu patřím, musí si tím být víc než jistý. Dnes je mi to jasné, ale tehdy to pozvání na chatu znamenalo cosi jako legalizaci našeho vztahu.

První, komu mě představil, byl Honza, jeho nejlepší kamarád, který se vyjádřil, že takový ucho není nic pro život. Docela mě to zamrzelo, ale Jarda řekl:

„Tak tady jde spíš o to, jestli to on dá se mnou, že jo?“ A usmál se tak, že jsem se orosil jako zkumavka.

Honza se zasmál a řekl, že jsme praštění oba. V duchu jsem si pomyslel, že já se tohohle chlapa nevzdám ani za nic na světě. Občas to bylo těžký, protože… No zkrátka zamilovaní lidé asi moc nepřemýšlí. Neměl jsem tendenci kupovat Jardovi dárečky, nebo tak, ale chtěl jsem, aby mu se mnou prostě bylo dobře. Copak v posteli, to bylo super, ale občas mi regulérně hrabalo z jeho posedlosti uklízením. Ať jsem udělal cokoliv jakkoliv, on to po mně opravil, nebo ještě lépe, udělal to znovu.

Někdy jsem si zalezl, že si jdu jako číst, a na knížku mi kapaly slzy jako z nedotaženého vodovodu. Skoro vždycky mě u toho nachytal, kupodivu se mi nevysmál, ale počkal, než to přejde, nebo mě prostě objal a hučel do mě, že ví, že je hrozný, že od něho kvůli tomu utekli všichni kluci, ale že to tak nemám brát. No jo, ale neberte si to, když se snažíte a v lepším případě si toho nikde nevšimne, v horším si naopak všimne, protože se mu to nelíbí. Když mne takhle nachytal poprvé, napřed si myslel, že brečím nad knížkou, ale pak jediným pohledem zhodnotil, že nad touhle leda tak smíchy. Sedl si ke mně a vzal mě okolo ramen. A já se uklidnil a polehoučku jsem vstřebával, že on to má prostě hozený takhle a nemůže jinak. Ale pomalinku si to sedalo, já se naučil ignorovat jeho uklízení a on mou lhostejnost k tomu, jestli knížky jsou jako podle pravítka, jestli jsou trika podle barvy a v komínku a jestli mistička na mýdlo je rovně, nebo trošku nakřivo.

Občas jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí. Ale vždycky mi nakonec vyšlo, že jo. Co si v té době myslel Jarda, to jsem raději nikdy nezkoumal, možná, že jsem mu brnkal na nervy stejně. Moje naprostá ignorace toho, jestli doma je, nebo není uklizeno, absolutní lhostejnost k tomu, že ve dřezu jsou hrnky a nedej bože i talíř, tím jsem ho nejspíš vytáčel jako pračka, ale kupodivu to ustál a nevyrazil se mnou dveře. Honza jednou škodolibě poznamenal, že to bylo jedině proto, že jsem byl Jardova poslední příležitost. Ale doufám, že tak zlé to se mnou nebylo.

Když jsem později sem tam něco doma u našich na to téma vybreptal, můj vždy upřímný bratr pravil:

„Poslouchej, je ti doufám jasný, že ten chlap je autista?“

„Ale houby,“ bránil jsem Jardu.

„Já neříkám, že je to špatně. Já jen říkám, že máš jen dvě možnosti. Buďto se zblázníš rychle, nebo pomalu.“

„Pane bože, nech si ty kecy,“ odsekl jsem.

„A budiž běda těm, kdož v nouzi své, místo moudrých svolávají svaté,“ měl bratříček pohotově hlášku.

Zauvažoval jsem, že bych mohl Davida tím Talmudem vzít po hlavě, ale on pokračoval:

„Jsi-li spokojen se svým osudem, jsi bohatý.“

A já jsem si uvědomil, že na tom něco je.

***

Jen malá vsuvka:

Chystali jsme se na větší nákup, tak jsem z ledničky vzal „Alzhajmerblok“ a zapisoval jsem, co mi Jarda diktoval. Když bylo hotovo, vzal si to, přečetl, papír odtrhl – a celé to přepsal. Na můj opatrný dotaz, co je špatně, mi vysvětlil, že teoreticky nic. Ovšem prakticky jsem ten papír dal vzhůru nohama a on to tak nemůže mít. 

Bez komentářů prosím.

***

Věděl jsem, že čas od času jezdí Jarda za kamarády na chatu, protože o nich často mluvil, a tak, když konečně zaznělo ono tak toužebně očekávané ‚Myslíš, že by tě vaši se mnou pustili?‘ věděl jsem, že pojedu, i kdyby to rodinná rada zatrhla a zakázala.

„Peter nekouří, ani Miky, takže pokud už to někdo nemůže vydržet, musí ven. Ale to tobě může být jedno, když nekouříš. Ale prostě je to jedno ze zavedených pravidel. Jinak žádné hádky a hlavně, žádné svádění jiného kluka, než se kterým jsi přijel. Jo, a do bazénu jedině v plavkách.“

„Tak to u mne nehrozí, že bych šel naostro,“ řekl jsem honem.

„Jen ti říkám, jak to chodí.“

„To jsou tak prudérní?“

„Ale houby. Prostě chtějí mít klid. Sice mají okolo plotu buxusy, ale taky praštěnýho souseda.“

Přiznávám, že výraz buxus jsem tehdy slyšel prvně v životě, ale celkem jsem pochopil, o co jde. A koupání bez plavek mne před cizími lidmi taky nelákalo. Dokonce ani před našinci.

„Alkohol jen v rozumné míře, ale to je tobě asi stejně jedno. A nelézt do soukromé části Peterova a Mikyho bydlení. A hlavně po sobě nenechávat bordel,“ zašklebil se na mě a já se zatvářil uraženě. Přece já a binec? Jak na to přišel? Já, taková hodná, tichá, pořádná myšička…

A tak jsem jednoho pátečního podvečera stál před skupinou chlápků v rozmezí od třiceti do padesáti let a oni si mě prohlíželi trochu zvědavě, trochu shovívavě. Ale brzy mi mezi nimi začalo být dobře. Na nic si nehráli, byli to chlapi jako každý jiný, jen se tu trochu víc uvolnili, protože se tu nepotřebovali přetvařovat a dělat ze sebe něco, co nebyli. Občas s námi přijeli i Honza s Pepou, Jardovi nejlepší kámoši, a já jsem býval pověřen péčí o Pepovo blaho, aby si Honza trochu odpočinul. S vozíkem jsme se venku moc neometali, Pepa nechtěl, tak jsem u něj sedal a četl mu jeho oblíbené knížky, nebo jsme hráli ‚Člověče nezlob se‘. Když jsem šel poprvé vylít bažanta, žaludek se mi povážlivě houpal, ale už druhý den jsem fungoval jako profesionál.

Televizi kluci neměli a nemají ji dodnes, ale vystačili jsme si i bez ní. Přiznávám, že ze začátku jsem to dělal hlavně proto, aby mě Honza vzal na milost a pořád se netvářil, že se pro jeho kámoše vůbec nehodím. Netajil se tím, že se mnou to Jarda teda moc nevychytal. Ale časem jsem začal mít Pepu fakt moc rád a Honzu mít tak trochu na háku. Takže když jednou zase vyhlásil, že pokud Jarda potřebuje někoho vychovávat, tak si měl koupit psa, v pohodě jsem mu odsekl, že nemusí mít péči, že my už si s tím nějak poradíme. 

První noc na chatě, kde spalo dalších deset lidí, byla docela zvláštní. Ležel jsem bez hnutí jako prkno, a když mě Jarda k sobě přitáhl, rozpačitě jsem špitl, že nás přece bude slyšet. 

„No to bude, však počkej,“ ujistil mě Jarda. A já po chvilce uslyšel z vedlejší ložnice jemné pravidelné vrzání postele a o původu těch zvuků nemohlo být pochyb. A ani nebylo. Po pár minutách se neméně rytmické pohyby ozvaly z druhé strany. Pánové do toho ovšem už ze startu bušili z celé síly a plnou parou vzad. Za chvilku se celý barák doslova třásl. No skoro, no…

Strašně jsem se styděl, skoro jako kdybychom si to rozdávali na veřejnosti. A Jarda, jako vždy, z toho měl srandu a vůbec mu nepřekáželo, že naše postel vrže a je nás slyšet víc než ostatní. Aspoň já to tak vnímal.

***

Peter mluví super československou směskou, občas ho podezírám, že schválně.

Třeba: „Tak dobře, použijeme takúto farbu. Jak myslíš, hoci, podle mě je to totálná kravina. Takáto somárina může napadnout jedině našeho souseda.“

Ale nejlepší byla hláška u bazénu. Jeho milý vylezl z vody, sklonil se nad ním a otřepal si na jeho záda vodu z vlasů. A Peter:

„Aký si zlatý, žubrienka moja.“

Mimo mne se všichni zasmáli, jen já, slovenštinou nepolíbený, jsem se nechytal.

„Žubrienka je pulec,“ přeložil mi Jarda.

Vyprskl jsem smíchy, protože Mikuláš, Peterův partner, je kus chlapa, má strniště a i ve svém věku husté vlnité vlasy až po lopatky. Pulce nepřipomíná ani omylem. 

Peter mne obdařil shovívavým úsměvem a Jarda to zazdil hláškou, že:

„Bocian vravel, že čučoriedkový olovrant je maškrta.“

Koukal jsem na něj, jako kdyby promluvil klingonsky, a všichni okolo se královsky bavili.

Když jsme byli u kluků minule, zeptal jsem se, jestli můžu napsat o nich a o jejich seznámení.

„Nesliboval mi někdo, že toho nechá?“ zeptal se Jarda.

„Takových poct ani nevyžaduji,“ řekl Mikuláš.

„A ako si rozdělíme honorář?“ staral se Peter.

„Za to není honorář, leda ostuda,“ varoval ho Jarda.

„Nevěř, budeš slavný,“ lákal jsem já.

„To som už bol, kým na nás sused už tri razy zavolal policajtov, že budíme verejné pohoršenie.“

„Idiot,“ ulevil si Mikuláš.

„Třeba vám závidí, ser na něho, na impotenta,“ řekl kámoš a nenápadně hodil hlavou k plotu. Já tam nikoho neviděl, ale věděl jsem, že tam ten člověk občas bývá na číhané.

Nakonec jsem kluky ukecal s tím, že jim to dám nejdřív přečíst a slíbil jsem, že vynechám detaily…

 

Vrchní si svolal číšníky, servírky i kuchaře. To teda bude něco velkýho…

Kouknul na tu sešlost a vydal prohlášení:

„Takže, budeme mít svatbu. Velkou. Asi okolo dvě stě padesáti lidí. Někteří hosté tu budou už v pátek a po svatebním dni tu budou zase do neděle. Takže pokoje budou v bezvadném stavu, všechny tři sály a obsluha doslova naleštěné. A hlavně kuchyně…“

„Tři sály?“ ozval se kdosi vzadu.

„Chtějí to mít ve velkém, bude to ve velkém. Mají pozvaných dvě stě padesát lidí, ale znáte to. Dalších minimálně padesát nepozvaných se přihrne gratulovat, a i když snad nečekají teplý oběd a večeři, tam zobnou, tam ochutnají, musí se jim nalít. A proto budou velké švédské stoly. Vlevo sladké, vpravo studený bufet.“

„Ty vole, to už není svatba, to jsou manévry,“ ušklíbla se hlavní kuchařka.

„Znáte ty lidi někdo?“ zeptal se Mikuláš večer, když už byl aspoň relativní klid.

„Tak trochu. Měli dva kluky, můj starší brácha s nima chodil do školy. Děsně zazobaná rodina, ale kluci byli prý celkem normální. Ale po střední se to nějak pokazilo. Ten starší něco vyvedl, otec ho vykopl z domu, zakázal o něm rodině i mluvit. Nevím, co se stalo. Ten mladší jen řekl, že brácha boural auto, nic víc.“

„Tak za to by musel svýho syna vydědit každej třetí táta,“ ozval se jeden z číšníků.

„A holky občas taky. I když ta moje byla aspoň střízlivá. Ale i tak, z novýho auta byla leda tak hromada šrotu. Ve sběrným dvoře mi ani nechtěli uvěřit, že to den předtím bylo auto,“ přidal k dobru jiný z číšníků.

Brzy se rozneslo, že pan velkoředitel hodlá svému jedinému synovi udělat svatbu opravdu velkopanskou. Nevěstina rodina prý z toho byla trochu nervózní, oni mají pozvaných všeho všudy asi třicet lidí. Ale pan ředitel velkomožně prohlásil, že on si to zaplatí. Tak co by ne, že jo?

Hotel uvedli do vysokého lesku a v pátek se začaly sjíždět první návštěvy a rodina, které tu měly spát. Skoro všichni se znali, takže večer když se sesedli, číšníci jen lítali s objednávkami a Mikuláš měl nožičky ušoupaný jako jezevčík. Naštěstí tu mohl spát v kamrlíku na košťata. Ne, tak zlé to nebylo, ale o moc větší ta komůrka nebyla. Dokonce ani dveře neměly číslo. Kdokoliv si mohl myslet, že je to kumbál na odpad. Na druhé straně, byla tam postel, televize a hlavně, bylo to zadarmo.

Zato ten mládeneček, kterého večer potkal na chodbě, tak ten vypadal, že je za plnou cenu plus vysokohorská přirážka. Málem zapomněl zavřít pusu. Tak tebe, brouku, se šesti a dvojitýma brusinkama. 

„Dobrý večer, někoho hledáte?“

„Ano. Janu Malou. Ona tady pracuje jako…“

„Znám. Když počkáte deset minut, tak vám ji najdu.“

Sáhl po služební vysílačce, ale to už Jana seskakovala ze schodů, jako vždycky veselá, vysmátá a v lehkých minišatech.

Pozdravila toho kluka jako starého kamaráda a se slovy, že Mikulášovi se má vyhýbat hodně velkým obloukem, si ho odvedla. Protože pracovala v kosmetickém salonu, který k hotelu patřil, bylo Mikulášovi jasné, že si ho vede tam. Ale to varování, to si teda mohla odpustit. Sice to tu tak trochu bylo veřejným tajemstvím, že je Mikuláš na kluky, ale zase každýmu to slepičit nemusela, že. Leda…, ledaže by ten kluk na tom byl stejně. To by ovšem měnilo situaci.

Nenápadně se táhl za nimi, aby viděl, kam jdou. K Janě do salonu, takže jasné. Je to nový zaměstnanec a bude pracovat jako, no jo, vlastně, bude pracovat jako co? Jako kosmetik? S oblibou holkám říkal, že jsou kosmetičky podlahových krytin, protože ten výraz kdysi někde slyšel a jako každá podobná blbost ho to zaujalo.

Dal si tu práci a ometal se okolo nového přírůstku s vytrvalostí hodnou lepší věci, ale Peter, jak se ten nový jmenoval, ho dokonale ignoroval. A Jana si ho střežila jako oko v hlavě, když ho jednou vzal kamarádsky okolo ramen, vyletěla na něho jako drak, jestli se nezbláznil.

„Nech ho okamžitě na pokoji. To není, do prdele, nějaká tvoje nová hračka! Je to můj kámoš, ne tvá trofej. Já vím, že jsi možná kecal, co se tvých postelových úspěchů týká, jsi přece jenom taky chlap, ale říkám ti, nech ho na pokoji,“ ječela na něho.

„Hezky se čertíš, ale nechceš to nechat na nás?“ zeptal se Mikuláš a obdařil Petera svým nejzářivějším úsměvem.

„Odfajč,“ pravil Peter a odešel.

A tak to bylo vlastně pořád. Lidově řečeno, snažil se Petera balit a ten na něj z vysoka kašlal.

Takže když zase jednou uslyšel Peterovo oblíbené ‚Odfajč‘, neovládl se a uštěpačně pravil:

„Můžeš mi sakra říct, na co si to tady vlastně hraješ? Jana tě vyhrabala někde v Čiernej pri Čope a ty si tady hraješ na kdoví co. Se mnou by ti bylo dobře a ty to víš. A Janě klidně řekni, že se snaží marně, protože kluky jako my, nejde převekslovat, to mi můžeš věřit.“

„Nemám zájem. A hoci ma nenašla v Čiernej, ale v Bratislave, ja sa o seba postarám,“ řekl Peter svou československou směskou a šel.

Tehdy to ale Mikuláše z nějakého důvodu mrzelo víc než jindy a opil se. Ale ne tak normálně. Na férovku se ožral na plech a do postele padl oblečený a v botách. Když se ráno probudil, bolela ho hlava, v puse měl jak ve stoce, ani ne jako v polepšovně. To ovšem nebylo nic proti šoku, který utrpěl, když vedle sebe uviděl Marcelu. Byla nahá a usmívala se jako reklama na zubní pastu. Popravdě už si ani nedokázal vzpomenout, jestli za sebou dveře kumbálku zavřel, ne tak, jestli je třeba nenechal úplně dokořán.

Do alkoholem zmožené mysli mu pomalu pronikaly její bláboly o krásné noci, úžasném milenci a jak ji těší, že si tak padli do oka. Nevěděl, co jí má říct. Po pravdě, nepamatoval si absolutně nic, ale jaksi nemohl uvěřit tomu, že si vybral zrovna tu největší krávu z celého hotelu. Sex-appealu měla asi tolik jako plastová palma u vchodu, plnou hubu pánaboha, pomluvila snad každého a on by si ho raději přivřel do dveří, než se vyspat s ní. Tím si byl v podstatě jistý.

Zarazil ji zvednutou rukou a řekl, že teď potřebuje být sám.

„Jasně, potřebuješ sprchu, to chápu. Přinesu ti vývar.“

„Ne. My dva spolu nic nemáme, nikdy jsme neměli a zcela jistě nikdy nic mít nebudeme. Prostě běž a…“

„Jak to myslíš? A co ty řeči, když jsi mě táhl do postele?“ vyjekla.

„Já tě nikam netáhl. Byl jsem tak ožralý, že jsem ani nemohl chodit, ne tak někoho balit.“

Nehezky se poštěkali a druhý den celý hotel věděl, jaký je Mikuláš hajzl, co nejdřív holku ukecá k sexu a pak je na ni hnusný.

Kupodivu jediní, kdo se bezvýhradně postavili na jeho stranu, byli Jana a Peter.

„Třeba je těhotná a chce to na tebe hodit?“ řekla Jana.

„Prosím tě, nesýčkuj, buď tak hodná.“

„Aj mi to už napadlo. Prečo by takáto lezla do postele niekomu, ako sme my.“

To bylo poprvé, co Peter připustil, že by oni dva mohli mít něco společného.

A bylo hůř. Marcela se opravdu přinesla s tím, že je těhotná, a rovnou se starala, jak to Mikuláš hodlá řešit. Sladce ji ujistil, že nijak. A pokud náhodou doopravdy těhotná je, tak zcela jistě ne s ním. Marcela to přebila tím, že začala nakupovat jako zběsilá a trvala na tom, že jí musí dát polovinu. A Mikuláš se obával, že to tak je.

„Hele, nic jí nedávej. Počkej, až to bude na světě a budeš mít od soudu papír, že je to opravdu tvoje. Pak jí tu polovinu budeš muset vypláznout, ale dřív ne. Protože pokud jí dáš prachy už teď, a ono se ukáže, že to malý není tvoje, tak zpátky už neuvidíš ani korunu, to mi věř,“ potěšila ho Jana.

„A mal by si si overiť, či to malé naozaj má kočík za tie prachy, nebo ho vozí ve zgarbu od popelnice,“ poradil mu Peter.

V první chvíli vyprskl smíchy nad tím „zgarbem od popelnice", a přemýšlel, kde k tomuhle výrazu Peter přišel. Humor ho ale rychle přešel, když Jana řekla:

„Ty se hlavně modli, aby to fakt nebylo tvoje. Nechtěla bych mít jako chlap dítě ve spárech týhle příšery.“

A byl pátek, 17. listopad léta páně 1989.

„Chceš hodit domů?“ zeptal se Mikuláš Petera a ten přikývl, protože se mu v té zimě nechtělo kodrcat přes půl města.

Jenomže je policajti odklonili s tím, že se „něco stalo“ a oni se nemají starat. A tak Mikuláš navrhl Peterovi, že než by hodinu stáli v koloně, může jít spát k němu. Peter moc nechtěl, ale jednak netušil, jak se dostane domů, jednak měli druhý den oba ranní. A tak kývl. Mikuláš měl jenom jednu postel a tak rytířsky nabídl, že se vyspí na zemi.

„To už isto. A zajtra budeš rozbitý ako cigánské hračky. A bude to na mě. Ty jsi vlastně chúďa. Z jednej strany sa ti núka ta baba, o kterou nestojíš, a z druhé na tebe kašlu já.“

Začali se smát a Mikuláš na něho v podstatě skočil. Peter se bránil, jen pokud cítil, že o to Mikuláš stojí, a pak mu zvláčněl v náručí. Tu noc toho moc nenaspali.

V hotelu měli všichni rázem jiné starosti, než řešit, jestli má Mikuláš něco s Marcelou, nebo s Peterem, nebo s polystyrenovou maketou sněhuláka v atriu, a ve víru politických událostí měl každý svých starostí dost. Když Mikuláš zase natrefil na Marcelu, bylo jaksi okolo Vánoc a ona byla pořád plochá jako palačinka. Na nic se jí neptal a byl rád, že ji má z krku.

Když se ukázalo, že průser se nekoná, Peter se změnil v milého přítulného kluka a zdálo se, že všechno bude zalité sluníčkem. No, ze začátku i bylo, ale u Mikuláše do písmena platilo, že odříkaného chleba největší krajíc. Začal si užívat života a svobody trochu víc, než bylo zdrávo. Najednou se mohlo všechno a se všemi. Peter chodil po nově otevřených barech ze začátku oddaně s ním, ale brzy mu to lezlo krkem. To nebyl život pro něho. A tak Mikuláš chodil sám.

Dokud se domů sem tam vrátil ovíněný, měli chvilku tichou domácnost, pak se udobřili a zas jeli v pohodě dál.

Když začal domů ovíněný jezdit, Peter mu sebral klíče od auta se slovy, že jestli toho nenechá, hodí je do kanálu.

Když si začal domů vodit kluky a cápky, které poznal sotva ten večer a ani netušil, jak se jmenují, Peter se sbalil a odešel bydlet k Janě.

Probrečel celé noci, ale věděl, že on takhle žít nechce. Mikuláš se přiloudal a omlouval se a prosil, ať se vrátí. Ale Peter jen zavrtěl hlavou.

Otevřeli si s Janou a její sestrou malý kosmetický salon a z hotelu odešli. Občas se mu doneslo, že Mikuláš dělá ostudu, že byl odejit z hotelu, ale neřešil to. Proč taky.

Ve své branži občas potkal kluky, kteří se mu líbili, a nemálo bylo těch, kterým se líbil on. Několikrát si s některým vyšel, ale mimo mluvení o práci si neměli co říct. Každé pozvání jemně, ale zcela jednoznačně odmítl. Holky rozšířily salon o kadeřnictví a on měl jiné věci v hlavě.

„Péťo, pojď sem, není to…,“ zavolala ho jednou Jana.

V ruce držela jako karty rozložené obrázky modelů, kteří měli různé účesy. Nebylo pochyb, jedním z nich byl Mikuláš. Vypadal moc dobře, jistě i díky fotografovi, ale prostě mu to slušelo. Určitě nevypadal jako troska, jak to kdysi Peter zaslechl. Když se Jana zeptala, jestli se má fotografa nenápadně na Mikuláše informovat, Peter jen zavrtěl hlavou. Jednou mu to stačilo.

Přesto mu skoro podklesla kolena, když se za tři dny Mikuláš objevil ve dveřích. Krásný jako nikdy a s ujištěním, že si dal život do pořádku a jediné, co mu chybí, je Peter.

„No, když to vezmeš, tak do teraz som ti nechýbal.“

„Ale to víš, že ‚chýbal‘, já jsem občas stál támhle na rohu a koukal. Jen jsem neměl odvahu a bál jsem se, že mě pošleš do háje.“

„To ses bál správně.“

Do háje ho neposlal, nakonec se nechal pozvat na večeři, ale chvilku nechal Mikuláše dusit, než ho pozval k sobě.

Mikuláš od té doby nezlobí a Peter pořád mluví československy, protože prý to Mikulášovi přijde erotické.

Erotické mi to zrovna nepřijde, ale líbí se mi to velmi.

***

Jarda výjimečně nepravil, že se ze mě zblázní, ale pravil, že ze mě dostane psotník. Načež jsme s klukama strávili plodnou čtvrthodinku debatou, co to ten psotník vlastně je. Nakonec vyhrál názor MUDr. XY, který je sice kožní lékař, ale přece jen je fundovaný. A ten řekl, že jsou to křeče, a dřív se věřilo, že z leknutí. A zajímal se, jestli si Jarda ještě nezvykl.

„Ale to víš, že jo. Hele, existuje nějaký odborný výraz pro zaraženou pubertu?“ zeptal se Jarda.

„Ale buď, ty pako, rád, že se pořád směje. Chtěl bys, aby místo toho zobal antidepresiva?“

„Nechtěl. Ty budu zobat já z něho,“ řekl miláček, ale tak, že bylo jasný, že to neplánuje.

Ostatně, když to dal celý ty roky, tak už to spolu doklepem.

***

Oči mi bezděky zajely k nafukovacímu křeslu. Dokud sem jezdili Honza s Pepou, Pepa v tom křesle rád sedal, protože to bylo skoro „normální“ a možná i pohodlnější, než sedět pořád na vozíku. Honza sedal v trávě vedle něho a opíral si o jeho zdravou stranu hlavu. Ti dva to přes všechnu bolest, trápení a nepřízeň osudu spolu vydrželi přes čtyřicet let. I když těch posledních dvacet let bylo takové trápení, že si to nikdo na světě nezaslouží. Myslím, že byly dny, kdy Honza doslova mlel z posledního a občas byl teda pěkně protivný, ale nikdy nebyl na Pepu zlý, vždycky se k němu choval moc pěkně, někdy když jsem viděl, jak se drží za ruce a dívají se na sebe, nedokázal jsem potlačit slzy, a možná i proto jsem občasné Honzovo rýpání a jedovatosti přestál s nadhledem.

Cítil jsem, jak mi zase do očí hrkly slzy, a rychle jsem si je otřel. Ucítil jsem stisk ruky, jen to, žádné mluvení a utěšování, ale ono taky proč, že jo. Pro Pepu to bylo vysvobození a my tady se s tím prostě musíme nějak poprat a ten klid mu přát. Ale to zas zabíhám. Já o něčem začnu a najednou mám plnou hlavu dalších věcí.

***

Tak každý máme něco, že ano. Náš medicínsky vzdělaný přítel žije s někým, o kom s oblibou tvrdí, že si tak nějak zbyli.

On jako doktor čelil takovému tomu blábolu: ‚Na tohohle chlápka nemám, ten by si o obyčejnou buznu neopřel ani kolo‘. Ujišťoval kámoše, že je sakra chlap jako každý jiný, no ale nebylo z toho nic.

A pak si ho jednou zavolali na vyšší místa a sdělili mu, že jistý člověk, který už asi třikrát něco řekl v televizi, by potřeboval kožní konzultaci. Mimořádně diskrétně, pochopitelně.

„No tak ať jde na venerologii rovnou a ušetří sobě trapas a mně čas,“ odsekl.

Načež byl ujištěn, že dotyčný má opravdu kožní problémy, nikoliv „návštěvnickou chřipku“.

„No tak jo, ať teda přijde ve středu.“

„Co se vám stalo?“ podivil se upřímně, když uviděl do krve rozškrábané vřídky.

A dozvěděl se, že to začalo svědit, tak mu babička dala mastičku, která jí „vždycky na všechno zabere“.

„A co vám to dala, víte?“

„Ale nic, jen měsíček lékařský.“

„Na který jste vy zjevně alergický.“

Napsal mu recept se škodolibým pomyšlením, že pan politik je trouba. Protože zjevně, čím to bylo horší, tím víc se mazal. Mimo to, kdyby šel ke svému doktorovi, měl klid už dávno. Ovšem, je to profesionál, takže mu neřekl, že je trotl, jen mu vysvětlil co a jak, ujistil ho, že kdykoliv může přijít, a s klidným svědomím ho vypustil jak z ordinace, tak z hlavy. A celkem ocenil, že byl ušetřen mimořádně trapné hlášky, že kdyby něco potřeboval, tak…

Potkali se asi po půl roce, to už milý politik dopolitikoval a zase se živil poctivě. Jenomže se to s ním táhlo. Hele, to je tamten víš, jak byl párkrát v televizi, takový nebrat, mají nos moc nahoru…

Dali řeč, dali víno, šli na večeři a tak na sebe zbyli. Ale myslím, že nelitují.

Přísné oko cenzorovo spočinulo na mém díle a po mírném váhání ho schválilo.

***

Kde je venku pití a jídlo, tam jsou vosy. Jedna si sedla Jardovi na ruku a on řekl:

„Hele, jdi si hrát někam jinam, jo?“

A jen tak mávl rukou, aby vosa laskavě odletěla a dala mu pokoj. Netrvalo dlouho a spadla mu do pití.

Se slovy: „Asi se nevyzula, potvora,“ jí podal stéblo a odložil ji do trávy.

„Nebojíš se, že ti dá za odměnu žihadlo?“ zeptal se kdosi.

„V pohodě, já mám praxi. Jednu šavlozubou vosu mám doma, taky mi v jednom kuse bzučí za krkem.“

Teda Jardo…

Pavel pootevřel jedno oko a zeptal se: „A ta tvoje vosa má žihadlo, nebo kladélko?“

„Se koukni, akademiku,“ nabízel Jarda, ale v tom horku se asi Pavlovi nechtělo vstávat z deky pod slunečníkem.

***

„Už ti někdo řekl, že jsi krásný chlap?“ zeptám se, když večer už ležíme.

„Bejvávalo.“

Zvedne se na lokti a dívá se na mě. Usměje se. Zajede mi prsty do vlasů.

Podsunu se pod něho a jeho ruka jede po mém rameni, po paži, stále níž a níž.

A já stoupám stále výš a výš.

Podsunu se ještě víc a on mi odhrne vlasy z čela, ruku v mých vlasech, trochu mi zvedne hlavu, sáhne pod polštář a vyloví gel. Možná ani nemusí, protože já se měním pod jeho pohledem v rosol a žádný odpor nekladu. Obejmu ho rukama i nohama a jsem tak říkajíc k dispozici. Moje poslední neodkrvená mozková buňka sice vnímá, že bych se měl trochu kontrolovat, když je tu tolik lidí, ale už je pozdě. Ale co, Jardovi to zjevně nevadí, zkušeně se zaměří na to, co potřebuju, a dá mi to. A já pak na maximum zase potěším jeho.

Přitisknu se k němu a až tehdy mi zavře pusu, položí mi na rty dlaň a šeptá:

„Já vím, já vím.“

To je dobře, že víš, já taky vím…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #11 Odp.: Vzpomínka na chatuzmetek 2024-02-29 21:47
Jsi-li spokojen se svým štěstím, jsi bohatý. Kapka lásky je víc, než vodopád zlata. To je pro mne něco, co se vryje do mysli, protože to je pravda. Vždycky mne potěší, když se od Tebe objeví taková věc, nad kterou by se měl člověk zamyslet a pak si říct, že to je prostě tak.
Citovat
+1 #10 Odp.: Vzpomínka na chatuJuli 2024-02-26 04:41
Bolo to veľmi príjemné a úsmevné.
Citovat
+1 #9 Odp.: Vzpomínka na chatuOlda 2023-10-20 18:48
Těžko říct, co to vlastně je, ale, ať už je to cokoliv, je to půvabné, dokáže to vykouzlit úsměv a bez klišé a vnucování dodat životní optimismus. Je to taková jako koláž, útržky životů, nálezné k sobě zdánlivě bez ladu a skladu, ale dohromady to vytváří celek, který sice nejde přesně definovat, ale stojí za to si ho přečíst a nepochybně se k němu i sem tam vrátit.
Citovat
+2 #8 Odp.: Vzpomínka na chatuMarko 2023-10-11 22:38
Dušan, Tvoje "Vzpomínky" sú pohladením na duši. Moje pocity úplne presne vystihol Honza. Je to príjemne ľudské, hrejivé, vtipné, ale nájdeme tam aj smutné momenty, jednoducho ako v živote...Viem, že teraz prežívaš obdobie plné obáv a neistoty, ale dúfam, že tú pozitívnu energiu, ktorú nám svojimi príbehmi dávaš, sa ti od nás vracia späť. Drž sa Dušan. :-)
Citovat
+7 #7 Odp.: Vzpomínka na chatuDušan Bartoň 2023-09-08 13:03
Všem vám moc děkuju za komenty i za body. Ale hlavně za to, že to čtete a někteří se možná i vracíte.
Člověka to potěší, když vidí, že někomu udělal radost.
Citovat
+5 #6 Odp.: Vzpomínka na chatuzmetek 2023-09-06 19:10
Další díl Vzpomínek - jaj, já jsem dostal úžasnou maškrtu! K té se budu vracet opakovaně, jako k celému tomuhle cyklu...
Citovat
+4 #5 Odp.: Vzpomínka na chatuSaavik 2023-09-05 21:23
Upřímně, asi by mi z tvého milého a jeho pedantismu regulérně hráblo. Na druhou stranu, je vidět, že vy dva jste se hledali, až jste se našli. Doslova je cítit, jak ho máš rád.
Tak vám držím palce, ať vám to pořád klape.
Citovat
+8 #4 Odp.: Vzpomínka na chatuHonzaR. 2023-09-05 16:47
Tohle a ještě jedna další povídka jsou moje srdcovky. Takový střípky, u kterých je mi prostě fajn. Něco, k čemu se člověk rád vrací, protože to má všechno. Nadhled, humor, vážnost, povzbuzení... Jo, prostě mě to pořád baví. Btw, že děkuju i Cenzorovi. A že ho i chápu, protože ač v tom nejsou nějaký detailní popisy sexuálního aktu, je to hluboce intimní. Po dvaceti letech bejt furt zamilovanej jako Ty? Hele, Tobě to fakt věřím. A přeju. Vám oběma.
PS: Já to fakt nepřiřadil, tak kdyžtak stížnost vyšší instanci. Ale Ty i já víme, žes ten slib dodržel. Velice mile dodržel.
Díky... :-)
Citovat
+7 #3 Odp.: Vzpomínka na chatuP.Waits 2023-09-05 16:23
Pokaždé když čtu tvoje „vzpomínky“ zdá se mi svět takový hezčí, vlastně to není povídka, vnímám a čtu to spíš jako fejeton, zprávu o stavu světa, se kterým to ještě není tak zlé jak se mi občas zdá (původně jsem chtěl napsat evangelium, ale to se asi nehodí ;-) ). Z tvého světa stále ještě nezmizela dobrá nálada, nadhled, tolerance a něha, a je to dobrá zpráva (bez ohledu na to, že se to vlastně nehodí ;-) ).
Citovat
+6 #2 Odp.: Vzpomínka na chatuEradia 2023-09-05 14:52
Děkuji, že si nás opět nechal nakouknout pod pokličku, tak hezky lidsky s tvým typickým nadhledem a humorem.
Krásně to plyne, stejně jako když naskakují vzpomínky při povídání s přáteli a mě to pořád baví.
Klidně vzpomínej a piš prosím dál. ;-)
Citovat
+8 #1 Odp.: Vzpomínka na chatuTamanium 2023-09-05 01:31
Vyprávění jako vždy na jedničku. Je v tom radost a hravost.
Asi si budu muset místo doktorky najít nějakýho doktora, třeba si taky zbydem, ale v mým případě to bude až na paťasu. 8)
Citovat