Ondrova převýchova IV. – Bližší poznání

Ondra za poslední týden svého života ušel veliký kus cesty. Ze sebevědomého a drzého frajírka se stal submisivní a poslušný chlapec. Velký holkař se rychle proměnil na zkušeného huliče chlapských klacků, který se místo holek den co den seznamoval s péry místních kluků.

Přes počáteční nesnáze si Ondra nakonec zvykl na fyzicky a psychicky náročný program. Podvolil se vůli svých únosců, přestal se bránit a odmítat ocasy ostatních kluků a naučil se s nimi pracovat tak, jak se sluší a patří na řádného otroka. Místo toho, aby se trápil neustálým přemýšlením nad svým starým životem, nad tím co bylo nebo mohlo být, soustředil se raději na výcvik a zlepšovaní svých dovedností. Jenom tak dokázal překonávat každodenní útrapy a ponižování.

Ondra to teď uměl s chlapským pérem líp, než to kdy uměl s holčičí kundičkou. Opravdu objevil svůj skrytý talent. Talent, který měl navždy zůstat neodhalen. Osud je ale osud a nikdo mu nedokáže utéct. Jako chlap Ondra zcela jistě selhal, jako poslušný otrok ale naopak vynikal. Není se tedy čemu divit, že byli instruktoři s jeho výkony nad míru spokojeni.

Život na farmě

Naštěstí nebyl pobyt na farmě jenom o povinnostech a trestech, kouření a honění ocasů nadrženým klukům. Každý den měli chlapci čas vyhrazený pro sebe a občas byli dokonce odměněni alkoholem nebo balíčkem cigaret, sladkostmi nebo extra volným časem navíc. Mimo „pracovní dobu“ bylo chlapcům dovoleno zahrát si nějakou tu míčovou hru na hřišti nebo si zajít do posilovny. Mohli se také volně navštěvovat na ubikacích nebo jenom tak pokecat na nádvoří. Přístup k internetu tu samozřejmě nebyl, ale menší knihovna klukům umožnovala trochu se odreagovat. Pak tu byla televize, někdy i hromadné promítání filmů a různé deskové hry i karty. Hodně to připomínalo nějaký převýchovný tábor pro neposlušné kluky. Nebýt toho ostatního samozřejmě.

Mít možnost strávit každý den trochu času se svými vrstevníky byla jedna z mála věcí, která Ondru držela nad vodou. Kluci v táboře byli úplně v pohodě týpci, drželi při sobě a dalo se s nimi snadno vyjít. Nakonec, všechny bez výjimky spojoval společný úděl a krušné podmínky panující na farmě. Náročný výcvik vztahy mezi kluky o to víc utužoval. Jasně, byla mezi nimi i skupinka služebně starších hajzlíků, kteří zneužívali své privilegované postavení a zejména nováčky využívali pro uspokojování svých sexuálních a někdy i dost zvrhlých choutek. Ani Ondra se nevyhnul jejich pozornosti a de-facto nebylo večera bez toho, aby ho alespoň jeden z nich nepřišel navštívit a nestrčili mu svoje péro do pusy.

Sloužit sexuálně ostatním mužům je jedná věc, ale představa, že žádný z nich už nikdy nedostane příležitost strávit pěkně chvíle s holkou v posteli, byla věc, která kluky a nejvíce pak nováčky trápila ze všeho nejvíc. Přese všechno to byli přece jen normální mladí kluci a zdaleka ne všichni z nich byli připravení vzdát se tak snadno svojí orientace. Možná to zní trochu divně probírat s kámošem svoje touhy a fantazie o holkách a zároveň vědět, že tomu samému klukovi jste dneska vyhonili nebo vykouřili péro. Chlapci na farmě se ale naučili oddělovat práci a volný čas. Byla to nakonec jediná možnost, jak alespoň trochu normálně žít a nezbláznit se.

Co by jen dal Ondra za malou chvíli strávenou s nějakou hezkou holkou. Večer co večer na ně myslel. Nechtěl se tím rozptylovat, ale nedalo mu to. Jak rád by se zase cítil jako normální chlap a vrazil ho do nějaké vlhké kundičky. Sakra, nakonec by alespoň stačilo, kdyby mu sundali tu věc mezi nohama a dovolili mu si to udělat alespoň rukou. Jenomže jeho únosci byli pevně rozhodnuti ho trápit a on s tím nemohl vůbec nic udělat.

Erik

Nejvíce se ale Ondra sblížil se svým spolubydlícím Erikem. Jenom díky jeho přátelství a opoře dokázal snášet nesnáze a překážky pobytu na farmě. Přece jen celým procesem výcviku procházeli oba chlapci společně už samého počátku. Trávili spolu naprostou většinu času, a to nejen na společné ubikaci, ale i v rámci tréningu, kde byl Erik jeho výcvikový parťák. Byl to jediný kluk, kterému se dokázal svěřit úplně se vším, jediný kluk, se kterým byl ochoten sdílet útrapy výcviku. Není se tedy ani čemu divit, že se mezi chlapci vytvořilo tak silné citové pouto. Přátelské pouto samozřejmě. Romantické city k němu Ondra cítit nedokázal. Považoval ho za nejlepšího kamaráda. Byl pro něj jako jeho vlastní bratr.

Pořád to byl ale kluk a navzdory veškeré snaze si s ním Ondra nedokázal sexuálně užívat o nic víc než s ostatními chlapci v táboře. Možná k němu necítil takový odpor jako k těm nechutným a věčně nadrženým vojákům, ale stejně jako každý chlap měl i Erik mezi nohama péro a ne krásnou holčičí lasturku.

Sledovat vzdychajícího a chvějícího se kámoše nebude nikdy úplně normální, ale konec konců Erik je jeho blízky kamarád, normální chlap a stejně jako on ke všemu tomu donucený proti svojí vlastní vůli. Ondra byl proto vždy připraven postarat se o jeho péro, jako by to bylo jeho vlastní. Ten kluk si v životě nic neužil, nikdy nepoznal, jaké to je být s holkou, a proto Ondru vždy potěšilo, když mu mohl dopomoct ke kvalitnímu výstřiku. Ať si to užije alespoň on, když jemu samotnému je orgasmus odepřen, a když už nic víc, tak alespoň na malý okamžik zapomene na to všechno kolem. Ondra věděl, že takový vztah není mezi kamarády normální, ale nakonec co teď bylo v jeho novém životně normální?

„No tak, neber si to tak, vždyť jsme kámoši, takže o nic nejde. Uvolni se, zavři oči a mysli na nějakou hezkou slečnu. Představ si, že ti to dělá právě ona,“ snažil se ho Ondra vždycky povzbudit a alespoň trochu uklidnit. Postavit Erikovi péro nebylo vždycky úplně jednoduché. Stydlivost mu často bránila dostatečně se uvolnit a vzrušit se. Nakonec Erik nikdy před tím nebyl s dívkou a tyhle ty věci s kluky jenom těžko snášel. Ondrovo úsilí se ale vždycky dočkalo vítezství. Když nestačila ruční práce, proti jeho puse neměl Erik sebemenší šanci.

Neodmyslitelnou součástí mužského orgasmu je výstřik a Ondrova snaha byla vždy odměněna slušnou náloží Erikova klučičího mlíka. Ondra se už dávno smířil s tím, že to k tomu patří, a bez nějakého velikého přemáhání vždy všechno spolykal. Nakonec Erikovo semeno nechutnalo zase tak špatně. V každém případě by Ondra zcela bez diskuze preferoval normální chlapské přátelství bez těchto vzájemným výpomocí a dotyků, stejně jako upřednostňoval čirou holčičí šťávičku před klučičím hustým a mazlavým semenem.

„Promiň mi to. Snad někdy dostanu příležitost ti to oplatit,“ omluvil se mu pokaždé Erik za svůj orgasmus. „Neřeš to, brácho. Nemysli na to. Jsem jenom rád, že sis to užil,“ reagoval vždy Ondra.

Je ale pravda, že jedno rychlé pohonění by bodlo. Je úplně jedno, jestli Erikovou rukou nebo rukou jiného kluka. Hlavně aby to z něj bylo konečně venku. Takhle se totiž nedá žít. Den co den snášet rozmary svého nadrženého těla. Přišlo mu tolik nefér, že ho každý den nutí kouřit a honit péra ostatním klukům, zatímco jemu je přísně zakázáno na sebe jenom sáhnout. Proč mu to proboha dělají! Vždyť je stejný chlap jako všichni kolem něj!

Posudek

Ondrův profil na internetu slavil úspěchy a objednávky přicházely po tuctech. Levné a kvalitní kuřbě přece jen žádný chlap na světě neodolá. Velitel proto rozhodl Ondrův výcvik trochu urychlit a konečně na něm začít i něco málo vydělávat. Nakonec náklady na jeho výcvik taky něco stojí a drobné od vojáků je opravdu neuhradí.

O Ondrově dalším postupu ale nerozhodoval pouze pozitivní posudek od jeho cvičitelů ani dobré hodnocení od spokojených vojáků. Pouze velitel mohl rozhodnout, jestli je Ondra skutečně hoden pokračovat ve výcviku, nebo bude prodán jako řadový otrok do jednoho z kamenolomů. Kouřit po zbytek života péra nadrženým chlapům možná není lákavá vyhlídka, ale určitě lepší než skončit jako otrok někde v kamenolomu a dost možná se v něm udřít k smrti. Ondra si moc dobře uvědomoval, že do toho dnes bude muset dát všechno, co v něm je. Věděl, že na jeho dnešním výkonu bude záviset jeho budoucnost.

Velitel Ondru vesele přivítal ve svojí kanceláři. Měl dobrou náladu, což Ondrovi jenom nahrávalo do karet. Přesto nemohl strachy ani dýchat. Velitel byl světlovlasý, vysoký a svalnatý muž ve středních letech. Na sobě měl černou vojenskou uniformu, na hlavě černou polní čepici a za pasem obušek. Budil respekt jako nikdo jiný na farmě. Člověk měl tendenci padnout na kolena a začít ho prosit o smilování.

„Tak se předveď,“ povídá velitel bez dlouhých řečí, zatímco si z poklopce vyhrábnul svůj obří ocas. Velitelovo dlouhé, masité a žilnaté péro budilo nejen strach, ale i respekt. Společně s masivními varlaty a s tmavým a hustým porostem kolem, to byla to ta nejděsivější věc, kterou Ondra dosud viděl. Bylo to to největší péro, které kdy na vlastní oči spatřil, a to už měl tu čest vidět víc než stovku ruských ocasů. Nechtěl si ani představovat, jak ta věc vypadá v plně parádě.

Do práce se ale Ondra pustil s plným nasazení a bez jediného zaváhání. Silně kořeněná chuť ocasu dávala jasně najevo, že má Ondra tu čest kouřit péro skutečného muže a ne nějakého mladého mlíčňáka. Vše, co se doposud naučil, musel právě teď zužitkovat. Nestačilo používat pouze rty. Musel zapojit i jazyk a hlavně vrazit péro co nejhlouběji do krku. Z vlastní zkušenosti moc dobře věděl, že se právě tohle mužům líbí nejvíc. Nakonec velitel byl přece jen starší a hodně zkušený muž, žádný začínající zajíc, které byl Ondra dosud zvyklý obsluhovat.

Velitelova autorita a síla osobnosti Ondrovi ani neumožnovaly pociťovat nějaké ponížení jako před těmi mladými vojáky. Ondra cítil pouze přirozenou podřízenost a pokoru. Chtěl mu dokázat, co v něm je. To ale nebylo tak snadné. Velitel nebyl žádný nadržený mladík, kterému stačí párkrát přejet rty po žaludu a už stříká. Měl výdrž a svoji dávku nedal Ondrovi zadarmo. Ondra se musel hodně snažit, aby z jeho ocasu vycucal svoji odměnu. Obří péro se mu stěží vešlo do pusy a musel se hodně bojovat, aby překonal dávivý reflex a zároveň se neudusil. S úkolem se ale Ondra popral úctyhodně. Každý stříkanec zhltnul takovou rychlostí, jako by se jednalo o tu nejchutnější tekutinu na světě.

Spokojený velitel Ondru pochválil a stejně tak ocenil i jeho odhodlání. Úlevu, kterou Ondra pocítil, nelze ani popsat slovy. Ten balvan, který ho tížil tolik dní, byl rázem pryč. Takové nadšení necítil od chvíle, kdy ho sem přivedli. Okamžitě veliteli poděkoval za jeho shovívavost. Byl moc rád, že se mu podařilo prokázat svoji užitečnost a že může pokračovat ve výcviku místo okamžité deportace do kamenolomů. Kdyby ho tu dnes viděli jeho staří kamarádi z týmu, s jakým zaujetím právě vykouřil chlapovi péro, dostal by bezpochyby pěkný výprask. Jenomže tady šlo o čisté přežití.

Ondra si ten večer nevysloužil pouze právo pokračovat ve výcviku, ale zejména právo opustit brány farmy a s tím i privilegium začít se konečně starat i o muže a chlapce z nedalekého města a okolních farem. Vojáci z armádní základny byli přece jen určení zejména nově příchozím a méně zkušeným chlapcům, než je Ondra. To ale neznamenalo, že by je občas nezašel potěšit, to zase ne.

Přestože Ondra velitele přesvědčil o svých kvalitách a nezpochybnitelném potenciálu, stále vykazoval několik drobných nedostatků, které bylo před tím, než vyrazí mezi platící zákazníky, nezbytně nutné odstranit.

„Nepochyboval jsem o tobě. Udělal jsi mi radost,“ pochválil Ondru velitel, zatímco ho hladil po vlasech jako nějakého oddaného psíka čekajícího na svoji kostičku. „Vykouřit péro bezpochyby umíš, o tom žádná. Přesto jsem se ale od tvých instruktorů dozvěděl, že stále dostatečně nerespektuješ mužské tělo, že pořád vůči mužům cítíš jistý odpor a svoje povinnosti nebereš tak úplně vážně. Sám na tobě vidím, že svoje vlastní pocity upřednostňuješ před potřebami ostatních,“ vytkl velitel Ondrovi nedostatek snahy.

„Jistě si říkáš, proč zrovna ty jsi častěji trestaný než ostatní chlapci, proč zrovna ty dostáváš extra lekce s našimi vojáčky a proč právě ty musíš nosit tu věc mezi nohama?“ zeptal se velitel Ondry. Ondra jenom zakroutil hlavou. Opravdu netušil, proč se zrovna na něj tolik zaměřují, proč právě jeho výcvik je tak tvrdý.

„Všichni tady v tobě vidíme obrovský potenciál, ale zároveň pozorujeme, že se svojí přeměně stále bráníš. Nemysli si, že nevidím, že se snažíš, ale změna musí přijít i tady v tvojí hlavě,“ poklepal velitel na Ondrovu hlavu.

„Opravdu se snažím, pane. Omlouvám se, ale prostě nejsem na kluky. Vždycky se mi líbily jenom holky. Nevím, jak něco takového překonat,“ snažil se Ondra co nejuctivěji ospravedlnit svůj neúspěch a možná najít trochu toho pochopení.

„Chlapče, chlapče. Už vidím, v čem je problém. Moc nad vším přemýšlíš. Neboj se, časem na to přijdeš. Několik lekcí navíc ti pomůže najít správnou cestu. Uvidíš, že už brzo si na holky ani nevzpomeneš a nebudeš toužit po ničem jiném než po chlapském péru.“

Ondra jenom mlčel a potupně koukal do země. Možná byl nucen dělat věci, na které není pyšný, a stejně tak je pravda, že se občas vzruší, když to dělá jednomu z těch kluků. Nakonec, je přece jen chlap, ne kus šutru. Jeho mozek musí pořád myslet na sex, kterého se mu ale zoufale nedostává. Je úplně jedno, kolik čuráků ho donutí vykouřit, nikdy sám sebe za buzeranta považovat nebude.

Velitel jenom vyčerpaně vzdychl. „Nevadí. Chlapci z nedalekého internátu ti moc rádi pomůžou tento drobný problém odstranit. Každý den budeš mít místo osobního volna několikahodinovou intenzivní lekci, která tě rychle naučí překonat tento vnitřní rozpor a konečně začít uctívat mužské tělo se vším, co k tomu patří. Nechceme přece, aby si tvoji zákaznici tam venku mysleli, že se ti nelibí to, co děláš.“

Ondra si nechtěl ani představovat, jak víc může dokázat svoji úctu, než bez řečí vzít do pusy ztopořený ocas a vykouřit ho až do samého vyvrcholení. To jim to nestačí? Proboha, vždyť to je samo o sobě za hranicí, co víc můžou od obyčejného kluka očekávat?

„Pak je tu ještě věc týkající se tvého panictví,“ poznamenal velitel znepokojeně.

Ne, jenom tohle ne, proboha! Každé ráno se Ondra probouzel s tím, že právě ten den bude zároveň i dnem, kdy do něho nějaký týpek vrazí svoje ztopořené péro. Nic horšího kluka ani potkat nemůže. To už mu nezbyde vůbec nic. Tajně doufal, že to od něj nakonec ani chtít nebudou, že si vystačí pouze s orálním uspokojováním kluků. Jenomže to se ošklivě mýlil.

„Můj synek měl nedávno narozeniny a já mu slíbil hezkého a roztomilého hošíka k opíchání. A to mi věř, že pokud někdo ví, jak kluka připravit o věneček, je to právě můj syn Míša,“ smál se velitel, zatímco sledoval vyděšeného Ondru.

„A teď vypadni, mám tu ještě nějakou práci,“ vyprovodil velitel Ondru ze dveří.

Když Ondra odcházel z velitelovy pracovny, bylo mu do breku. Uvědomil si, že to, co doposud tak těžce překonával, byl jenom pouhý začátek jeho cesty. Uvědomil si, že ho čekají mnohem, mnohem horší věci a že jeho trénink teprve začíná nabírat na obrátkách.

Krása mužského těla

Následující ráno bylo poněkud v jiném duchu než ty předchozí. Místo klasického výcviku vyrazil Ondra na malý výlet za brány farmy. Vyfasoval cestovní oděv, sestávající se z šedé teplákové soupravy a bílých tenisek. Bylo to vůbec první oblečení, které na sobě měl od té doby, kdy Ondru dovezli na tohle hrozné místo.

Kam ho jeho únosci vezou, ale Ondra netušil. Instruktor mu ale po cestě vše vysvětlil: „Jak víš, velitel ti přiřadil nějaké ty lekce navíc. Rozhodl jsem se proto seznámit tě s chlapci z nedaleké zemědělky. Studují tam moc hezcí a hodně divocí chlapci, jen o pár let mladší než ty. Věřím, že si to s nimi to užiješ.“

O tom, že si to dnes užije, Ondra nepochyboval. Bohužel ne v kladném slova smyslu.

Dodávka zastavila nedaleko školního hřiště, na kterém pobíhala skupinka chlapců hrajících fotbal. „Zasvinění, mokří a rozdovádění hošani. Ideální výcvikový materiál,“ podotkl instruktor s úsměvem. Opravdu. Včerejší vydatný déšť udělal své a školní hřiště připomínalo jednu velkou blátivou břečku. To kluky neodradilo od menšího fotbalového utkání a podle toho taky vypadali. Od hlavy k patě byli celí od bahna.

„Připrav se, že ti tihle kluci dnes dají pěkně do těla. Na pohled je to sice obyčejná internátní škola uprostřed ničeho, ale současně slouží jako polepšovna pro nezvladatelné a problémové chlapce, jejíž rodiče je sem neposlali pouze studovat, ale hlavně proto, aby z nich vytloukli tu jejich zpupnost a naučili je nějaké té kázni,“ představil instruktor Ondrovi nové zákazníky.

„S vychovateli jsme se dohodli, že čas od času přivedu jednoho z našich chovanců, aby si s ním chlapci trochu pohráli. Pomáháme jim tak udržovat disciplínu a pořádek. Kluci se vybouří a vychovatele mají alespoň na chvíli pokoj. Množství rvaček mezi studenty se nám díky tomuto opatření podařilo zredukovat o víc než polovinu. Tomu já říkám úspěch, nemyslíš?“

„To víš, škola je určena výhradně pro starší chlapce a přísný režim výuky jim neumožnuje opouštět areál, což hoši těžko snáší. Určitě chápeš, kam tím mířím. Navíc, ředitel školy netoleruje žádné nepřístojnosti na školní pudě. Dívčí návštěvy nepřipadají v úvahu, a dokonce ani obyčejná onanie není chlapcům dovolena. Ředitel se tímto způsobem snaží rozbouřené kluky udržet na uzdě, jenomže efekt je, jak asi tušíš, zcela opačný. Vychovatelé mají naštěstí trochu větší pochopení pro klučičí duši. To je také důvod, proč tu dnes jsi. To ty pomůžeš našim mladým studentům trochu se odreagovat,“ vysvětli instruktor důvod dnešní návštěvy.

„Ano, pane. Udělám co je v mých silách,“ odpověděl připraveně Ondra. Ve skutečnosti ale o žádnou výpomoc místním klukům nestál. Měl docela obavy, co ho vlastně čeká, protože kvůli rychlé kuřbě ho sem určitě nepřivezli.

Poté co instruktor skončil svoji řeč, zavolal na rozdováděně kluky na hřišti, kteří všeho okamžitě nechali a seřadili se disciplinovaně do dvojstupu. „Vidíš, jak poslouchají,“ povídá instruktor směrem k Ondrovi. „To víš, žádný z nich nechce skončit na tvém místě. A to mi věř, několik jsme jich u nás na farmě už zkrotili a udělali z nich moc hodné a poslušné chlapečky. Rodiče je ani nemohli poznat.“

Před Ondrou stála skupinka udýchaných a upocených středoškoláků, navlečených do zablácených fotbalových dresů, skládající se z černých šortek a trička, dlouhých bílých ponožek pod kolena a černých kopaček. Symetricky vypouklé rozkroky jasně dokazovaly, že chlapci mají pod trenkami taktéž suspenzory, chránící nejvzácnější majetek každého mladého kluka. Každý z nich tvrdým pohledem sledoval Ondru a ani jeden z hochů se netvářil zrovna mile. Byli to drsní chlapci už od pohledu. Hoši, kteří si prožili svoje. Mimoto ale typická ruská mládež. Krátce ostříhané a pečlivě upravené vlasy a bez jediné výjimky světlovlasí.

Tyhle sotva dospělé zmetky Ondra nesnášel ze všech nejvíc. Starší kluci se alespoň umí trochu chovat, na rozdíl o těchto neurvalých sadistických blbečků. Ne že by si Ondra vytvořil nějaké zvláštní preference, protože chlapské péro bude vždycky prostě další chlapské péro, přesto dával přednost starším vojákům před těmi mladými, sotva dospělými a nevychovanými hochy. Bylo na tom něco obzvláště ponižujícího podřídit se o pár let mladšímu puberťákovi.

„Tady Ondra zatím nedostal příležitost seznámit se dostatečně s mužským tělem, a proto by potřeboval, abyste mu tento malý problém pomohli napravit. Co říkáte hoši, pomůžete mu? Ukážete tady tomu malému buzíkovi, kde je jeho místo?“ požádal cvičitel tyhle odrostlé puberťáky o asistenci.

Kluci se nejprve tvářili trochu zaraženě, ale když je Ondrův cvičitel ujistil, že poté bude samozřejmě následovat i slíbená kuřba, vypukl radostných smích. „Moc rádi,“ povídá Maxim, blonďatý a nadřazeně se tvářící týpek.

Tak to dopadne, když dáte nějakému klukovi možnost ponižovat druhého, aniž by mu za to hrozil nějaký trest. Tihle kluci nebyli jenom nadržení hajzlíci, ale zároveň v sobě dusili i solidně nahromaděnou agresivitu. Ve škole musí strpět nekonečnou buzeraci od svých vychovatelů, a proto jim ani trochu nedělá problém vylít si svoji frustraci na nebohém Ondrovi.

Na uvítanou dostal Ondra od každého z nich pořádnou ránu do břicha a pěkně velký flusanec přímo do krku. Bylo nutné Ondrovi ukázat, kdo je tady pánem a kde je jeho skutečné místo. Každý plivanec poslušně spolknul a každou ránu bez řečí přijal. Nezapomněl samozřejmě ani poděkovat. „Vidím, že máš solidně vypracované břicho. Kolik ran asi sneseš?“ zaťal Maxim pěsti a začal mu sázet ránu za ránou. Ondra nebyl žádný tintítko a každou ránu proto ustál se ctí, i když s výrazně zarudlým břichem.

„Na buzíka máš výdrž,“ uznal Maxim. „To ale ještě neznamená, že seš chlap.“ Kluci do Ondry bušili, dokud mu nedošli síly a nepadl vyčerpáním na zablácený povrch hřiště. „Vidím, že konečně začínáš chápat, kde je tvoje místo,“ okomentoval Maxim Ondru válejícího se na mokré zemi.

„Teď nám prokaž trochu úcty a očisti nám tenisky,“ povídá Maxim. „Jazykem samozřejmě,“ doplnil rychle jeho slova instruktor. Srandu si z něj chlapci očividně nedělali a Ondra se chtě nechtě pustil do práce. Každému z nich začal jazykem očišťovat jejich zasviněné kopačky. Bylo to nedůstojné, olizovat boty nějakým mladým výrostkům. O to víc, protože on sám na střední hrával fotbal a taky měl takové kopačky. Sám byl kdysi stejný frajírek jako tihle kluci. Cítil se tak moc ponížený a zneužitý. Už nikdy nebude kluk, jakým býval. Tam venku by takové blbečky slupnul jako malinu, jenomže tady nebyl víc než hračka pro jejich pobavení.

„Pořádně. Nevidíš tu špínu.“ Ondra nevěřícně zvedl hlavu jenom proto, aby dostal pořádnou facku. Ano, opravdu to myslí vážně. Nezbývalo mu, než začít boty těch šmejdů laskat jazykem, jako by se jednalo o holčičí kundu. Svoji práci ale dělal pečlivě. Nevynechal ani kousíček. Očistil hned několik zablácených míst. Na hřišti už několikrát nedobrovolně bláto ochutnal, takže zase tolik ho to nepřekvapilo.

Když měli chlapci dostatečně čistou obuv, nezbylo Ondrovi, než znepokojeně sledovat cvičitelovy ruce, ve kterých se objevilo hned několik dřevěných kolíčků.

„Svlíkni se,“ přikázal Ondrovi instruktor. Ondra uposlechl a shodil ze sebe oněch několik vypůjčených kousků oblečení. Za dobu pobytu na farmě si na úplnou nahotu před ostatními už zvykl, přesto se před nimi takto odhalený necítil zrovna příjemně. Hoši se samozřejmě neudrželi a začali se Ondrovi vysmívat. Nejvíc je pobavil pás cudnosti na jeho péru. Chlapci se předháněli v tom, kdo z nich víc zpochybní Ondrovu maskulinitu. Jak rád by Ondra každého z nich zkopal. Zasranci jedni.

Maxim začal kolíčky zdobit Ondrovo odhalené a zranitelné tělo. Nejprve dva přicvakli na jeho bradavky. Ondra jenom sykl bolesti. Bolestivý tlak se rychle proměnil v intenzivní pálení. Měl pocit, jako by měl na bradavkách dva žhavé uhlíky. A to byl teprve začátek jeho trápení. Další několik mu přicvakl na břicho. Ondra ani netušil, že něco tak banálního může takto bolet. Posledními kousky potom ozdobili i jeho citlivý pytlík. Ondra nechápal, proč ho takto trestají, přestože bez odmlouvání plní jejich požadavky. Musí ale vydržet, to se nedá nic dělat.

Teď, když dostal Ondra trochu do těla a prokázal chlapcům svůj respekt, byl konečně připraven seznámit se blíže také s některými partiemi jejich nádherných a mužných těl. Proto se chlapci přemístili do šaten v nedaleké školní budově.

Vůně opravdového muže

„Kde začít?“ zeptal se Maxim. „Co takhle podpaždí? To by se mu mohlo líbit,“ povídá Ondrův instruktor, zatímco Ondra jenom tiše vzdychl znechucením. Ta představa ho ani trochu nenadchla.

Chlapci vesele souhlasili a začali si sundávat trička. Mohli se tak Ondrovi pochlubit svými vysportovanými těly. Ti kluci na sobě skutečně neměli ani gram tuku a každý sval na jejich těle byl perfektně vyrýsován. Ruští kluci se o sebe starají, o tom žádná. Najít mladého kluka, který by netrávil dny sportem nebo alespoň několik hodin v posilovně, není jednoduché. Přestože byl Ondra hned o několik let starší než oni, připadal si před nimi jako malý kluk.

Když jeden z borců nadzvedal ruku a Ondra uviděl jeho mohutně zarostlé podpaždí, naskočila mu po celém těle husí kůže. Na tohle nebyl vůbec připravený. S hustými chloupky toho kluka opravdu nechtěl mít nic společného. Tyhle věci ho prostě nerajcují. Co by jen dal za to, kdyby mohl utéct a vyhnout se tomuto ponížení.

Moc času na přípravu mu ale hoši nedali, protože druhý borec ho chytil za vlasy a vrazil mu obličej rovnou do oněch blonďatých a zapocených chloupků. Ani vůně deodorantu nepřebila vůní pravého muže, kterým ten týpek dozajista byl a která se tak intenzivně linula zpod jeho svalnatých paží. Vůni, kterou by neocenili ani ty nejdivočejší ženy. Ondra sice nikdy nebyl žádný cíťa, ale tady jeho čichově buňky dostávaly opravdu zabrat.

„Pořádně dýchej a pěkně zhluboka,“ přikázal mu Maxim, který si Ondrovo ponižování náramně užíval. Ostatní chlapci ale nezůstávali pozadu a Ondra nakonec skutečně poznal každého z nich.

Sotva se Ondra vzpamatoval, začali si chlapci vyzouvat tenisky a dolů šli samozřejmě i dlouhé bíle ponožky, které měli nasazené na nohách. K pachu zapocených klučičích těl se přidala i navlhlá a zatuchlá „vůně“ jejich ponožek a kopaček.

Jeden z kluků potom pevně chytil Ondrovu hlavu a druhý mu okamžitě vrazil do obličeje svoji použitou a ze spodní strany zašedlou fusekli. Ondra se pokusil uhnout hlavou, ale borec za ním ho držel pevně a nedovolil to. Ondrovi nezbývalo, než s každým svým dalším nádechem zároveň nasát i silné aroma špinavé a zapocené ponožky. Naneštěstí chlapci v ponožkách neodehráli jenom dnešní utkání, ale dost možná i to včerejší a bylo to poznat. Ondra si dnešek opravdu užíval, přesně jak mu instruktor slíbil.

Ondra moc dobře věděl, že mladí kluci nejsou zrovna nejčistotnější stvoření na světě. Konec konců, v chlapeckých šatnách a sprchách strávil Ondra víc než půlku svého života. Pravidelně hrával florbal i fotbal a moc dobře věděl, že klučičí šatna zrovna nevoní po růžích. Velmi dobře znal ovzduší, které v šatně vznikne, když do ní naběhne banda zpocených kluků a začne ze sebe shazovat svoje propocené a špinavé dresy a spodní prádlo. Když ale poznal chlapecké ponožky takhle zblízka a napřímo, byly mu jeho předešlé zkušenosti k ničemu.

„Dýchej pěkně zhluboka a pravidelně," povídá ostře Maxim. Ondra poslechl a naplno nasával vůni chlapeckého chodidla v nejkoncentrovanější možné formě. Štiplavé aroma ponožky byla tak intenzivní, že začaly Ondrovi úplně slzet oči.

„Jak ti voní moje ponožky?“ zeptal se borec škodolibě. Ponížený Ondra nereagoval a dostalo se mu proto facky. „Moc hezky,“ odpověděl Ondra, který ihned pochopil tu jejich hru. „A moje?“ přiběhl druhý týpek. Jeden za druhým mu chlapci vrazili do obličeje svoje špinavé fusky a pokaždé si musel Ondra vymyslet nějaké přídavné jméno, kterým by pospal onu „nebeskou vůni.“

Chlapci se Ondrovým kroutícím se obličejem bavili pěknou chvíli a nezůstali jenom u ponožek. Ondra poznal taky pach několika tenisek, trenýrek a v neposlední řadě mu několik chlapců vrazilo do obličeje i svoje suspenzory. Ondra se ale nebránil. Jenom tam odevzdaně klečel a nechal se kluky šikanovat. Bylo mu to už jedno.

Očista

„Tak, už nám je může vykouřit?“ zeptal se jeden z nedočkavců. „Počkej, ty nadržené prase, lekce ještě není u konce,“ povídá Maxim, zatímco vrazil Ondrovi do obličeje svoje nohy.

Slov nebylo třeba. Ondra se okamžitě pustil do očisty Maximova holého chodidla. Olizovat chlapovi jeho zapocenou a špinavou pazouru nebylo pouze nechutné, ale hlavně šíleně potupné. Pokud jim šlo o to ponížit ho, tak to se jim podařilo na jedničku. Ondra si připadal jako největší nula na světě. Ležel tam na zemi před bandou puberťáků jako nějaká nicka a prokazoval jim svoji úctu opečovávaním jejich hnusných a špinavých pazourů.

Ondra se začal jazykem opatrně věnovat jemné kůžičce na klenbě Maximova chodidla. Přejel jazykem pěkně nahoru, od paty až nahoru mezi prsty, až se začal Maxim jeho snaze smát: „Sakra, to jsme ani netušil, že to může být tak příjemné.“ Ten kluk měl pěkně velkou tlapu. Po celém dni a tréninku stráveném v teniskách je měl slušně navlhlé a hodně slané. Ondra cítil slaný pot, zrnka písku i hořkosladkou chuť celokožené kopačky, kterou měl to privilegium ochutnat již dříve. Chtě nechtě musel se nakonec pustit i do ocucávání jeho prstů. Začal palcem a pěkně každý jeden po druhém pořádně ocumlat jako nějaké lízátko. Nevynechal ani prostor mezi prsty, což byla teprve skutečná chuťovka, hlavně díky drobným chuchvalcům z ponožek, které se v těch místech Maximovi v hojném množství usazovaly. Po chlapském klacku se bezesporu jednalo o druhou nejodpornější věc, kterou měl Ondra v puse. Pěkně kousek po kousíčku olízal každou píď jeho holého chodidla jenom proto, aby mu jiný týpek do obličeje vrazil další ještě špinavější nohu.

Ondrova lekce byla u konce. Instruktor byl spokojený, a dovolil proto Ondrovi, aby chlapce odměnil za jejich snahu pořádnou kuřbou. Nejprve šly dolu trenýrky, potom suspenzory. Pod nimi visely jejich tak dlouho zanedbávané ocasy. Díky přísnému zákazu onanie na pozemcích školy to s nimi neměl Ondra těžké. Každému z nich stačilo několikrát přejet rty po žaludu a už stříkali jako nějací nezkušení panici. Byly to ale solidní nálože chlapské smetany, a to i pro tak zkušeného kluka jako Ondra. Kdyby Ondra neměl takovou praxi, jenom stěží by stihl spolykat taková kvanta opravdu hustého a výživného semene. Všechnu mrdku ale Ondra z jejich ocasů poctivě vycucal bez ztráty byť jediné kapičky.

Přijít mužskému tělu na chuť bude ale chtít mnohem víc snahy a hlavně mnohem víc podobných lekcí, protože zrovna teď přišli Ondrovi chlapi ještě nechutnější než kdy předtím. Víc než kdy předtím si uvědomoval, jaká hnusná prasata chlapi dokáži být, a litoval holky, které s nimi kdy dojdou do styku. Nejhorší na celé věci ale bylo právě to, že Ondra dřív nebyl o nic lepší, a právě proto si dnešní lekci tak moc zasloužil.

V následujících dnech si Ondra užil s chovanci místní zemědělky svoje. Byl ale díky jejich péči připraven podstoupit svoji poslední zkoušku s velitelovým synem Míšou. O tom ale až příště.