Vánoční krádež

„Můj nový byt, moje první Vánoce, moje první návštěva rodičů!“ povídá si sám pro sebe muž na balkoně, cumlá odvykací bonbon a prohlíží si okolí. Je šedé a pochmurné. Na sníh, který by zakryl bezútěšnost místa i zimy, marně čeká už několik neděl. A nejspíš se načeká zbytečně. Koukne dolů a má chuť pustit bonbon. Jen tak. Rozpustile se zašklebí.

„Pitomec. Pitomec!“ Zaslechne. Otočí se. Na lednici křičí bílý papoušek. „Idiot!“ Vyplázne jazýček a začne si čistit křídlo.

„Kryso, budeš ticho!“

„Krysa ticho, Krysa ticho.“

Vítek si povzdechne. Proboha proč zrovna Krysa? Jenže ujalo se. Už si ani nepamatuje, jak a proč tohle jméno vzniklo, ale hlavně kdy. Zavře balkonové dveře a zamne rukama. I když není sníh, je zima. Otevře lednici a vyplázne jazyk na Krysu.

„Pitomec! Vít, pitomec!“

Mít ho v rukou, zabije ho. Jenže jeho nejlepší přítel je taky mrtvý. Před dvěma roky šel po chodníku. Zastavil, rozhlédl se a už nikdy se nedostal dál. Dvacet jedna let. To on Krysu naučil Pitomec Vít. Ano, vzpomene si. I to jméno Krysa mu dal on. Vytáhne z lednice pivo a otevře je. Přesune se do obývacího pokoje, kde si sedne na pohovku. Nohy natáhne na konferenční stolek a zadumaně hledí na pivo v ruce i na vázu s umělou květinou. Vedle se povalují papíry. Měl by uklidit, než to udělá jeho maminka. Už je nastěhovaný, proto pozval rodiče na Štědrý den. Byt je docela velký a koupil ho na radu známého v aukci doslova za babku.

Odloží láhev nedopitého piva a začne uklízet. Nejdřív obývací pokoj. Papíry přesune na místo, kam patří, špinavé kalhoty s ponožkami hodí do koše na prádlo. Utře prach tam, kde je vidět. Vyleští počítač a televizi, které to nepotřebují. Lokne si piva a imaginárně si přiťukne na dobrou práci. Nakonec vytáhne vysavač a vysaje koberec a koberečky. Pouklidí ložnici a odklidí intimní věci z obzoru lidského oka.

Rodiče přijali jeho sexuální orientaci dobře, ale příznaky nevidí rádi jako povalování kazet s ne zrovna nevinným nebo zábavným obsahem, DVD, gelu nebo kondomů na nočním stolečku. Zašklebí se a zesmutní. Stejně je to teď k ničemu. Povídají si normálně, ale ví, že je trochu znervózňuje. I tak nejdřív vůbec nevěděli, co dělat. Najednou se k němu začali chovat jinak. Zacházeli s ním jako s porcelánem a báli se cokoliv říct. Neptali se na nic, ani neodpovídali. Bylo to peklo ve skleníku.

On doufá, že jednou se ty ledy prolomí a on se nebude bát jim někoho představit. I když dosud to spíš byly hrátky, chození a když omrzel, našel se někdo jiný. Někdo o něm řekl, že je jako motýlek, co se stěhuje z budoáru do budoáru, a on to přijal. Dokonce se tím chlubil a smál se tomu.

Problém je, že poslední dobou na něj jde amok. Neví, co jinak ty příznaky znamenají. Nervozita, nechuť se s někým seznámit, někoho se dotknout. Prostě neví, co se děje. Dokonce se na jednoho kluka utrhl a to ho jen chtěl políbit. Vzpamatoval ho teprve nechápavý pohled jeho přítele, se kterým tam byl. Ovládl se a omluvil se, že má chřipku.

S Martinem se rozešli dva dny na to. Teď už je dva měsíce sám a pořád neví, co má dělat. Na internetu, kde zkoušel najít své příznaky, neuspěl. Nadával tři dny a Krysa s ním. On vztekle, Krysa pobaveně. Nakonec ho málem uškrtil. V ruce mu zůstalo bílé pero a Krysa se na čas přestěhoval nahoru kuchyňské linky. Dolů slétl jedině, kdy byl v práci nebo spal.

Po týdnu, kdy přestal klít a mít náladu, kdy by trhal všem srst, slétl dolů, klovl ho do hlavy a nechal se pohladit.

„Kryso, jdeme strojit stromek!“ zamne si rukama. Těší se. Otevře dveře na balkon a zavře skleněné dveře od balkonu, který si nechal kvůli papouškovi zasklít. Krysa vletí za ním a usídlí se na kusu bidla v podobě stromu, který se táhne skoro po celém balkoně. Začne si čistit peří a zvědavě pokukuje. Vítek vezme stromek a vytáhne ho z kbelíku.

Zůstane stát s hromadou jehličí u nohou.

„Pitomec Víít!!!“ zavřeští Krysa, který se přemístí ještě výš. „Kuk. Kuk. Pitomec. Kde je? Kde je?“

Máte chuť někdy zabít svého mazlíčka, vykuchat, vycpat a naservírovat na stříbrném podnose nebo vystavit na televizi? Já ano a tahle chvilka právě nastala. Zvedne nenávistně hlavu.

„Zavři zobák, ty otravo!“

„Otrava! Otrava!“ zařve a ďobne do dřeva.

Vítek pohlédne na stromek. Nemůže být bez stromku a zítra je Štědrý den. Rodiče přijedou velmi brzy, protože s ním chtějí jít na procházku po městě, potom lehký oběd, večeři a popovídat si. Nemůže ráno jít shánět stromek. Na to je pozdě.

Uvědomí si, že v ruce stále drží olysalý stromek. Mrskne jím do kouta a ještě do něho kopne. „Mizero, a já jim věřil! Prý včera uřezaný? Chachacha! To musel být loňský květen ne teďka!“ zařve. Zadýchaně se opře o stehna a funí vzteky.

Chtěl se ukázat v perfektním světle. Že není takový budižkničemu, když si vybral kadeřnictví. Vztekle zafuní. Chtěl ukázat rodičům, že má byt, že něco dokázal. Chtěl perfektní Vánoce se stromečkem, se salátem a řízkem, cukrovím. Naučil se vařit od jedné ženské, která vyměnila hodiny za dokonale nakadeřenou hlavu. Jemu to nevadilo a ještě se naučil trochu vařit.

A teď v jednom jediném momentu je všechno pryč. Dokonalé image se rozsypalo v jediném úchopu stromečku a hromádce jehličí.

„Kryso, já to dokážu! Dokážu svým rodičům, že se umím o sebe postarat. Budou Vánoce, jak mají být. Bude všechno!“

„Krucikrucianoano!“vychrlí ze sebe salvu slov Krysa.

Vítek otočí hlavu a zahledí se na jediný hezčí výhled, který tu je – les. Les znamená, že tam jsou stromy. Kde jsou stromy, tam je i nějaký smrček. Stačí větévka, kterou by ozdobil.

Zajde do kuchyně, kde vytočí hlavu, aby viděl na balkon. Skvělé. Tma. Hodinky. Osm. Než tam dorazí, bude devět, kdy je už tma jako v pytli. Otevře zásuvku a pohlédne na příbory. Vytáhne silný nůž, který přejede palcem. Zavře příborník, nůž odloží na chodbě na botník. Černé tepláky, černá obuv, černá bunda se značkou adidas. Rukavice a nůž strčí do kapsy u bundy. Když usoudí, že je připraven na vše, výtahem sjede dolů.

„Na běh? Na běh?“ optá se sousedka se psem na vodítku.

„Ano. Zítra nemohu, tak se proběhnu ještě dnes večer místo rána.“

„Je už taková tma. Že se nebojíte?!“

Musím zachránit dokonalý den. Nesmím zklamat své rodiče. „Bát se? Ne. Tady je takový klid.“

„Tak hezký běh.“ Starší paní s kily navíc popadne psa s kily navíc a nastoupí do výtahu. Zákaznice. K zákazníkovi, k lidem se vždy chovat pěkně. Nikdy nevíte, kdy k vám přijde do křesla, kdy vám mohou nechat desetikorunu navíc.

Vyrazí pomalým během k lesu. V hlavě se mu honí prostředí, když si uvědomí, že blízko lesa jsou kasárna a k tomu dost frekventovaná silnice. Kašle na to. Běží a ničeho si nevšímá. Zastaví se před kasárny. Okna jemně září do tmy a stejně jako pouliční lampy vydávají mdlý svit. Pohlédne na druhou stranu.

Raz dva… Přeběhne silnici. Nenápadně běží po krajnici. Kolem projede auto, které hned na to zmizí v zatáčce, skok a ponoří se do lesa. Opatrně se blíží, rozhlíží se, jestli neuvidí stromek. Všechno je vysoké nebo listnaté. Otočí se k silnici – klid. Kasárna – klid. Otáčí se, ale vidí jen stromy a pod nohama cítí měkkou hlínu. Utiší srdce. Musí to dokázat. Ten stromek tu musí být. Vytáhne nůž z bundy, sevře ho v rukou. Rozhlédne se ještě jednou kolem sebe.

Tenhle je perfektní. Ne, je moc tlustý. Musí být menší, tenčí, jinak ho neuřízne. Část strachu se vytratí, jak zvažuje, co by měl useknout.

Ten stromek musí mít. Občas se ohlédne na silnici. Světlo. Zalehne na zem a přikryje si hlavu rukama. Vrrr a auto zmizí v dáli. Vstane, setřese rukou listí. Další auto s protivnými světly. Stane za stromem a bojí se dýchat, když to uvidí. Je skoro u silnice, ale přesně takovou vizi měl, když sem šel. Dva stromky, podle jehličí borovičky. Jeden usekne, druhý tam nechá. Přiblíží se, skloní se, jak zkoumá, zda je vhodný. Je, proto odhrne listí a nakonec si lehne. Vytáhne nůž, rozhlédne se, jestli ho někdo nevidí, a zaboří nůž do dřeva. Kousek po kousku, lupínek dřeva po lupínku, až na vše zapomene kromě loupání stromečku. Ještě trochu a bude jeho. Otře si čelo, jak je splavený. Sekat stromek nožem je dřina. Možná už by ho mohl zlomit. Nadzvedne se a…

„Ale, ale, kdopak to je?“

„Do prdele!“ zakleje, ale neotočí se. Zvedne ruce s nožem vzhůru.

„Tak my krademe stromky?“

„Ano.“ Zapírat nemá co. Nůž drží v ruce, stromek je skoro odřezaný. Pomalu se otočí s rukama vzhůru. Otevře údivem oči. Lesník a on si myslel, že je to policie. Ruce mu klesnou dolů.

„Není na to trochu málo světla?“

„A to mám chodit ve dne? Před námi jsou kasárna a kdyby mě ti pacholci neobelhali a neokradli, nemusel jsem tu šaškovat a potit se u toho. Je to dřina!“ vychrlí ze sebe a zmlkne, když zaslechne smích. Lesník k němu přistoupí a vezme nůž. Přejede ostří a vrátí mu ho.

„Nechci nic říkat, ale nedivím se, že vám to dalo tolik práce. Je tupý jako dřevěná lžíce.“

„Byl ostrý. Děkuji.“ Neví, co dál. Pokuta, zabásne ho nebo co se dělá v takovém případě? Měl si přečíst ten článek o vánočních stromcích důkladně. Odkašle si a usměje se. „Nemohu to dodělat? Když už jsem to načal a mohl bych ho později zaplatit.“

„Zaplatit? No, pokuta to bude určitě. Jen proč tady? Nechci nic říkat, ale tohle není zrovna oblast, do které by se zloději hrnuli.“

Vítek se poškrábe na hlavě a zrudne. „Já měl koupený stromek. Čestný slovo. Jenže jsem ho dnes vzal do ruky a zbylo z něho jen jehličí!“

Smích. Spíš hluboký řehot.

To je tedy zloděj. Co má dělat? Ty stromky byly odsouzeny k smrti. Jeden by možná přežil, dva nikoliv. „Tak to dodělejte.“

„Děkuji.“ Klesne na kolena a začne pižlat tuhé mokré dřevo borovičky.

„Ještě kousek,“ zaslechne mumlat zloděje lesník.

Jan ho pozoruje při jeho úsilí a tiše se tím baví. Tak tomu se říká opravdu zloděj. Se ztupeným nožem, v černém jde krást na místo, kterému by se každý vyhnul. Silnice, kasárna a nedaleko jeho hájovna. Tohle je zloděj pitomec. Zajímalo by ho, jak se jmenuje, protože má nádherný nakažlivý úsměv.

Jeho první letošní zloděj, kterého přistihl při krádeži in flagranti. Zjišťuje, že se tiše baví. Naposled se bavil před smrtí svého přítele Marka, kterého zabila lavina na horách. On se z toho dostal, Marek ne. Proto taky už nepracuje na horách, proto je už tři roky sám.

„Hotovo?!“ Zvědavě se k němu nakloní.

„Fuj!“ vyhrkne soustředěný Vítek. Co ten tu ještě dělá? Myslel, že už odešel. „Lekl jsem se. Jo, ještě trochu a je to!“ zaúpí a zvedne se ze země. Pyšně pohlédne na ležící stromek. Hezky se mu to povedlo. Teď to musí odnést pod rouškou tmy domů.

„Kolik za něj chcete?“

„Kolik? Hodně. Dva tisíce?“

„Cože?! Děláte si legraci? To je jako ostřihání s melíry.“ Zarazí se. „Nechcete ostříhat a dát nějaké pěkné melírky? Dvakrát. To máte čtyři tisíce.“

Jan otevře ústa a vybuchne v smích, až mu tečou slzy. Zloděj, co mu nabízí za pokutu ostříhaní a melírky. Dvakrát v jednom. Až tohle bude vykládat kolegům, porvou se smíchy.

„Nevím, co je tu k smíchu. Jsem kadeřník a vynikající. Nejlepší ve městě, abyste věděl, a dostanete to podruhé zdarma!“

„Já… nemohu. Ne…!“ vzlyká, až ze sebe nemůže dostat kloudnou větu.

Víťa stojí se stromkem a uraženě kouká na toho fajnového chlápka, který odmítl jeho nabídku, po které by každá ženská skočila a zabila. A on se tu směje a nemůže přestat. Náfuka.

„Pokud nechcete ostříhat a melírky, tak co barvení?“ navrhne už trochu nejistě. Nechce se mu dávat ty dva tisíce. Ne poté, co provedl rekonstrukci toho komunistického bytu. Teď už není komunistický. Lino, které by přežilo velrybu, je pryč, linka fuč i umakart fuč a místo toho vše nové, které se jenom leskne. Taky se ta cena parádně leskla, když to platil.

Jan se začne smát ještě víc. Nemůže, ten chlap je prostě neuvěřitelný. Tohle se zapíše do jeho studnice nejlepších historek. Nakonec se přestane smát. Utře si rukávem oči.

„Vezměte ten stromek a jdeme.“

„Nestačilo by tu ten doličný předmět nechat? Nechce se mi s ním vléci na policejní stanici.“ K jeho smůle není zas tak daleko. Dva bloky od jeho domu.

„Jdeme k vám domů. Tak ho seberte, chlape.“

„Jmenuji se Vítek.“

Honza se pobaveně usměje. Zloděj, co se mu ještě představí. Musí přiznat, že se skvěle baví, a to se mu sem nechtělo chodit, ale pak si řekl, že se podívá, jestli není něco na silnici. Občas přejedou ježka nebo jiné zvíře a méně častěji je poraní a oni se potom belhají nebo jen leží u cest, než zemřou.

„Jsem Honza. Bydlíš daleko?“

„Na sídlišti.“

„Aha. Mohu se tě optat, proč zrovna tady u kasáren? Zítra ráno bys určitě někde stromek sehnal!“

„Je to tu blízko a já chtěl jít hlouběji do lesa, fakt, ale jak jsem viděl toho krasavce, no zůstal jsem tu, i snad proto že jsem se trochu bál. Přijedou ke mně rodiče.“

„Tak to tě plně chápu.“

„Vidíš!“ zaraduje se nemístně Víťa. „Jejich první návštěva u mě v bytě po reorganizaci. A první Vánoce u mě doma. Chci, aby všechno bylo perfektní. Naučil jsem se i vařit! Vypulíroval byt! Jen ten stromek mě zklamal. Zatracení lháři. Prý čerstvě uřezaný. Jenže se v tom nevyznám. Věřil jsem jim. Vytáhnu ho z kbelíku a bum, jehličí na balkoně a mně v rukou, hádej. Suchý strom. Větve s pár jehličkami a dokonalý den naprosto v čudu.“

Honza se musí usmívat. „A tak ses vydal krást!“

„Jo. Srdce jsem měl někde v kalhotách a určitě mě někdo sledoval a zvířata, nejsou tam divočáci?“

Honza zavrtí hlavou.

„Vzteklí psi?“

„Taky ne. Nevím o nich. Jedině někdy vidím vzteklého páníčka!“

„Jo, to je stejné jako ta Věruška s činčilou. Ne, čivavou, co mi roztrhla kalhoty jen proto, že jsem se jenom chtěl dotknout účesu. Vyjela po mně jako po klobáse. Jedí snad psi klobásy? Máte psa?“

„Dva,“ přikývne.

„Nejsou malí, že ne.“

„Kdepak, jsou velcí. Ody a Achi.“

„Odysseus a Achilles!“

„Dobrý,“ uznale pokývne Honza.

„Paní učitelka Rýžová. Hustila do nás starořecké báje. Trochu mi toho uvízlo.“

Kolem nich projede auto a zastaví.

„Dobrý večer, ahoj Honzo. Vedeš zloděje na stanici? Pěkný úlovek!“

„Ale ne, to je kamarád, kterého doprovázím.“

Víťa zaúpí pod Honzovou holínkou na svých prstech.

„Zapomněl, že u mě má stromek a vzpomněl si na to až dnes večer.“

„Tak jasně, a kdyby něco, zavolej.“ Přejde k autu a nasedne do něj. Honza s Víťou zaslechnou ještě zapraskání vysílačky.

„Děkuji. Víte co? To stříhání a melírky máte u mě zdarma. Jednou.“

Honza se začne znovu smát. On a melírky.

„Nesmějte se.“

„Dobře. Já se omlouvám, ale nevím, jestli jsem kdy byl u kadeřníka. Tohle je spíš pro mladé, ne pro mě.“ Řekne mu na rovinu.

Víťa mu pohlédne do tváře a uvědomí si, že není už zrovna nejmladší. Vlastně je o dost starší, ale přesto ho přitahuje. Pousměje se.

„To nevadí!“ smázne jeho námitky. „Nevěřil bys, kolik starších pánů si nechává barvit vlasy! Zakrývají šediny, ale ty…“  Pustí na zem stromek a přistoupí k němu blíž. Sáhne na vlasy. „Konečky polámané, vysušené, chce to masku, ale máš je kvalitní. Perfektní na omak. Dokonalé vlasy. To by byla radost střihat. Tak na kdy se domluvíme?“ V rukou drží vlasy a mne je mezi konečky. Oči mu svítí nadšením.

Honza si odkašle. Na kdy? Bože, co ho napadají za myšlenky? Odstraní mu ruku z vlasů. „Promiňte, ale myslím, že si ponechám svoje šediny.“ 

„Jak myslíš, ale pokud by sis to rozmyslel, jsem ti kdykoliv k dispozici.“ Zvedne borovičku a vleče ji za sebou dál.

Rozpačitě jdou vedle sebe.

Víťa přemýšlí o tom, že i přes jeho věk ho přitahuje. Vypadá jako laskavý člověk. Povzdechne si. „Jsme tady. Nechceš kávu? A já děkuji!“

„Není za co. Dám si rád a taky se rád podívám na stromek.“

„Cha, tys mi nevěřil!“

„Ano. Víš, co si lidi navymýšlejí za báchorky? Rád bych viděl ten holý stromek.“

„Dobře, máš ho mít v celé kráse!“ Klika, že jsem ho nevyhodil, pomyslí si. Nacpe stromek do výtahu, přitiskne se k němu a v duchu zaječí, jak ho pobodá na všechna nechráněná místa.

„Pojď dovnitř a já ti tu zrůdnost ukážu v celé kráse.“ Sundá si boty, Honza si svleče válenky a vejde dovnitř. Pěkný byt, ale má raději svoji hájenku a pocit přírody. Jde chodbou do kuchyně. Ta je parádní, pokývá hlavou. Líbí se mu.

„Tady ho máš!“

Honza vyjde na zasklený balkon. Nakoukne a pak zmerčí stromek s hromádkou rozhrabaného jehličí. Chce se ho dotknout, když najednou uslyší ohlušující výkřik a něco mu dopadne na záda. Ďob! Vztyčí se pod útokem.

„Tototototo!“ zaslechne salvu. Pozpátku ustupuje před bílou rozzuřenou koulí.

„Omluvám se za něho. Kryso! Nech toho, nebo budu platit pokutu!“ ječí na papouška, jenže to už Honza zakopne o práh a zavrávorá.

„Krá!“ zařve z ničeho nic Krysa a mává usilovně křídly proti vetřelci, který vstoupil do jeho království.

Víťa se ho snaží zachytit, ale už se válejí po zemi. Drží Honzu v náručí, až tak nakonec zůstanou ležet. Dívají se navzájem do očí a sotva vnímají křik Krysy, která teď doráží na oba dva.

„Bože, co to bylo?“

„Papoušek jménem Krysa.“

„Cože?“

„Krysa. On…“ Honza se opět začne smát za zvuku krá krá a křídel.

„To je nejpitomější…“ ztuhne, když ucítí na rtech polibek a ruce, které ho hladí po zádech, protože na něm leží.

„Nemohu!“ zaslechne. Víťa se na to dívá jako by zpovzdálí, jak se přisaje k Honzovi. Neví, co dělat, ale najednou z něho touha vytryskla a on jen vnímá svůj chtíč po Honzovi. Chce ho držet, líbat, mít ho. Zasténá a sáhne mu na zadek.

„Aaa!“ vykřikne a drží se za čelist. Má pocit, že vidí fialově s něčím jasně žlutým. Nad ním stojí rozzuřený Honza se zatnutou rukou. Opovržlivě se na něho zadívá a překročí ho. Víťa se drží za čelist, pak se svine do klubíčka. Huhlavě naříká.

„Víít pitomec! Pitomec!“

„Zavři zobák!“ vykřikne Víťa, ale vyjde z toho zahuhňaní. Krysa potěšeně zamává křídly. Nakonec skuhraje vstane a jde do koupelny. Podívá se do zrcadla a zasténá. Zítra tam bude mít modřinu jako koláč. Prohmatá se. „Co tě to, idiote, napadlo?!“ zanaříká s představou, jak to vysvětluje mamince a tatínkovi.

Kdyby to tak věděl, ale ten milý chlap zmizel. Zmizely modré oči i tmavohnědé dokonalé vlasy vlnící se na krku. Tak hebké, tak žádoucí a přitom tvárné. Zasténá bolestí i nechutí sám k sobě. Nikdy nepotřeboval uhánět chlapy, natož že by někoho chtěl znásilnit. Jenže to skoro provedl. Krysa má pravdu. Je – Pitomec.

Vyjde z koupelny, svlékne bundu a zvedne stromek. Dotáhne ho do pokoje a nožem ho upraví. Nasadí do stojanu a pak ho ustrojí.

Nakonec vytáhne z ledničky další pivo a sedne si vedle blikajícího stromečku. Ta rána bolí a je mu hnusně. Jenže si ji oprávněně zasloužil. Přitom byl milý a nedal mu ani pokutu. Povzdechne si. Byl pitomý. Naprosto pitomý. Zavře oči a jen stihne položit láhev na stolek. Usne, jako když ho hodí do vody.

Vzteklé Dzzz ho probudí ráno. Vstane a zasykne. Rodiče! A on je tu ve včerejším oblečení a nic není kromě salátu připravené. Zasténá. Celý den v kýblu. Jde na chodbu, kde zvedne sluchátko domácího telefonu. Zrak mu padne na sešit. Samé staré věci. Zarazí ho telefonní číslo, ale pak vytrhne jednou rukou stránku. Zmačká ji do koule, strčí do kapsy, kde by neměla vidět.

„Otevírám!“ přitom stihne říct.

„Ahoj tati a mami!“

„Ježíši!“

„To nic, jen Krysa a dveře. Zaútočil na mě!“ lže, jako když tiskne.

„Neměli jsme mu ho kupovat!“ řekne pochmurně maminka. Starostlivě se dotkne tváře.

„Ale ne, já ho mám rád.“ Jen občas má neodbytnou představu, že ho škube a strká do hrnce na polévku. Usměje se. „Pojďte se podívat!“ Rozmáchne se rukou.

„Pěkné to tu máš. Něco jsem ti přivezla k jídlu.“

„Děkuji moc, ale nemusela jsi. Mám plnou lednici.“

Dokonalý den s dokonalým zakončením. Rodiče byli spokojení, Krysa si odpustil nadávky a on si večer konečně dal na modřinu led. Krásný den, nebýt té modřiny.

Dva dny na to sedí s časopisem v klíně a dumá nad nemožným sestřihem té ženské.

„Dobrý den. Mohu se nechat ostříhat?“

Ztuhne, časopis letí na zem a s otevřenou pusou se dívá na přelud v zeleném.

„Jméno?“

„To je ke mně, Miluško. Pojď dál!“

„Ale za půlhodiny ti má přijít…!“ volá do ztracena. Je mi fuk, kdo má přijít, zaskuhrá v duchu.

„Co tady děláš? Rozmyslel sis to? Melírky nebo barvení? Co stříhání? Stromek byl dokonalý. Moc se líbil. Děkuji,“ překypuje nadšením, že ho tu má.

„Ty konce, jen trošičku.“

„Dobře, ale trochu melírky. Jemné, do medova. Nikdo nic nepozná, slibuji na svou čest.“ Prohrábne mu vlasy a blaženě se zadívá do jeho obličeje. Modré oči s vějířkem drobných vrásek v koutcích a strniště. Sexy chlap, který za ním přišel, to je jak hlavní výhra ve sportce.

„Omlouvám se,“ dotkne se tváře.

„Ale to nic.“

Honza si odkašle. Čekal tři dny, jestli nezavolá. Odhodlá se. Už není žádné nezkušené mládě. „Nezavolal jsi mi.“

Víťa strne a jasně vidí číslo na kostkované stránce sešitu. Stránku, kterou vyrval, zmačkal do koule a zastrčil do kalhot a kalhoty jsou v pračce. Zasténá.

„Stalo se něco?“

„Tvoje telefonní číslo se právě pere v pračce. Mně nedošlo, že je tvoje!“

Honza se při představě pračky a jeho čísla začne smát. Víťa ho okouzleně poslouchá, protože jeho smích v něm probouzí touhu, jak už dlouho ne. Netušil, že se krást vyplatí. Možná měl začít už dávno.

„Tak trochu melírek. Jen málo,“ začne ho okouzleně přemlouvat.

„Někdy jindy, ano. Jen konečky a umýt hlavu.“ Přivře oči, když mu Víťa zajede prsty do vlasů. Božské! zařve v duchu. Neví, jestli z toho něco bude, protože je o dost starší, spíš o hodně, ale za pokus nic nedá. Je naprosto úchvatný. Nikoho takového jsem ještě nepoznal a to, jak na něho reaguje… Už dlouho necítil ten svíravý hlad po něčích dotecích. Nastaví vodu a jemně mu smývá šampón.