Duel - 6.

Další den stojí s ostatními na náměstí sv. Marka. Právě jsou přihlášení do soutěže. Adamova nervozita se přenesla na všechny. Teď tu postávají a čekají, až je zavolají. Taky nepřispívá tomu, že nedaleko a doslova hned po nich jdou jejich protivníci, i když je přestávají tak brát.

Teď. Vyjdou na pódium, které je pro tuto speciální příležitost postaveno. Mají číslo deset a tak jim snad přinese štěstí. Projdou se po podiu, nechají se chvilku okukovat a potom nechají vyjít další. Tenhle den se o nejkrásnější masku uchází třicet masek. Není to ani málo, ani hodně. Daleko víc jich bude o víkendu, kdy jsou Benátky doslova přecpány.

Zezdola sledují, jak nastupuje hrabě a jeho svita. Jsou nádherní, přiznají si upřímně.

„Měli jsme štěstí, že včera nebylo tolik masek,“ poznamená Olivier. „Vážně chcete jít na ten ples?“

„Já půjdu,“ řekne Devenporte. „Italské soukromé paláce mají v sobě něco neidentifikovatelného, a co jsem slyšel, benátský dům di Cavourů nebyl otevřen třicet let.“

„Tak v tom případě doufám, že na nás nespadne,“ řekne s úsměškem Sinjin.

„Neboj se, nespadne. Di Cavourové jsou dost bohatí. Vlastní zámořskou flotilu, mimo jiné.“

„Mohu se optat, to tu jsou jen boháči?“

„Ne, to ne, ale ty nejkrásnější, nejzvláštnější masky mají skoro jen bohatí. Podívej se na tamtu. Tu stříbrnou se zeleným kamenem.“ Sinjin přikývne. „Ta maska je ze stříbra a ten kámen smaragd. Když se podíváš na látky, potom uvidíš samet, bagdádský brokát, který je dražší než maska, a pravé hedvábí, které je použito na ten vzdušný klobouk. Tamta zas má pravou flanderskou krajku, která je dělaná ručně, a vsadím se, že ten vzor na ní je nejméně tři sta let starý.“

„To bude stačit. Jenže to není vše, že?“

„Ne, není. Podívej se na naše amorky. Nejsou tak luxusní jako tamta s tím kamenem, ale cení se nápad, originalita a hlavně fantazie. Bez té je maska prostě jen maska, nic víc.“

„Já tu vidím tolik krásných masek…,“ zašeptá Armand.

„To ano, ale některé tu jsou každý rok. Opravdu nových masek typu tamté,“ ukáže na jednu z masek, která se zamyšleně a velmi pozorně dívá na soutěžící, „je málo.“

„To stačí. Ten svět je příliš velký.“

„Však až skončí karneval, začneme pracovat na skutečných maskách, co Adame?“

Adam se prudce otočí, až kostým zacinká. „Jako vy všichni opět?“

„Jistěže, nebo nechceš?“

„Proč ne, ale ještě se nezná téma festivalu.“

„A je to nutné vědět?“ optá se Armando, který sleduje dva šašky, ale tak bohatě oděné, že možná i vyhraji. Jsou překrásní.

„Není. Masky se vždy dají později nějakou maličkosti přizpůsobit k tématu karnevalu. Láká mě to. Báro?“ optá se sestry, která pečlivě naslouchá rozhovoru.

„Beru to. Vytvořím něco fantastického. Teď to není nic moc, ale pokud budu mít neomezené zdroje, vytvořím takové kostýmy, že by mohly být vystavovány v dóžecím paláci.“

„Mám šetřit na diamanty?“ zavtipkuje Olivier, na kterém je vidět, že se těší. „Hele, vyhlašování výsledku. Vyhrajeme to?“ Napjatě očekávají. Najednou se ozve, že maskou dne je Fénix číslo jedenáct. Šokovaní se ohlédnou po svém nepříteli. Adam, když se vzpamatuje, se chce dotknout masky, když si uvědomí, že má masku a nemůže si utřít slzy. Vždy toužil po tom, aby zrovna tahle maska vyhrála.

„Pěkné kostýmy,“ zaslechne někoho z davu.

„Ano, zaslouženě, neboť žijí barvami.“

„To ano, i když ta maska mi připomíná práci mistra Juliana. Ta jemnost je nádherná, přesto to určitě nedělal on. To bych to věděl.“

„Musíme se ho na to optat!“ Skupinka lidí v historických dobových maskách odejde. Adam polkne. Kruci!

„Adame, je ti něco?“ optá se starostlivě Olivier. „Tvá maska vyhrála, nepřál sis to?“

„Přál a moc. Byl to můj sen.“ Nedokáže vyjádřit, jak se cítí.

„Jsem ráda, že vyhrála. Půjdeme? Nevyhráli jsme, sakra.“

„Nevadí, pánové a dámo, příště vyhrajeme. Hele, není to proto, že by nám chyběly kozy?“ ozve se Olivier, aby vzápětí zaskučel, jak mu jednu Armando ubalí. Adam i ostatní se zasmějí, jak se atmosféra po porážce uvolní. Adam se ještě zadívá za Fénixem, který je v obležení. Ano, je rád, že maska vyhrála, ale mělo to být před léty. Jiná doba, jiný muž, jiný karneval.

U Juliana se opět převlečou a vyrazí na další ples, tentokrát na hraběcí. Adam netuší, co má očekávat, ale všichni jednohlasně řekli, že nepřítele má mít člověk pěkně blízko těla. Podle něj je to nějaká hovadina, jenže když se všichni tvářili tak zvláštně, tak souhlasil taky a pak nechce trhat partu. Dojdou k paláci, který je slavnostně ozářen. Dovnitř proudí rychle mluvící Italové i ostatní národnosti. Někteří přijdou jen tak, nebo přijedou na gondolách. Pozvánky nechají u vyšňořené masky strážce a vmísí se do davu.

„Pan hrabě nejspíš chtěl všechny oslnit natolik, že víc oslňuje on. Podívej se, tvá maska je uprostřed,“ upozorní ho vzápětí Olivier, který je z nich hned po Ludovicovi nejvyšší.

„Vítejte v paláci di Cavourů,“ přivitá je Santini s očima přilepenýma na Barboru. „Hrabě ihned přijde. Čekali jsme jenom na vás.“

„Na nás?“ optá se zamračeně Adam. Očima sleduje místo, kde je podle Oliviera maska.

„No ano. Alessio je nadšený jako malý kluk, že vyhrál. Zúčastnil se soutěže poprvé a hned výhra. Takhle jsem ho snad nikdy neviděl.“

„On nechodí na karnevaly? Povídal něco jiného.“ Přátelé se na Adama zvědavě zadívají. Vymění si významné pohledy.

„Ale ano, chodí, jen soutěží se neúčastní. Říká, že je to dobré tak akorát pro burany!“ zasměje se, ale nikomu jinému není do smíchu, protože šli do soutěže. „Říká, že dostatečná odměna je být v masce. Nedává je vyrábět, aby se s ní chlubil, že vyhrál. V tomhle je od Virgilia jiný. Překvapilo mě, že chtěl soutěžit, i když jsem to asi pochopil až nyní.“

„Tak proč šel s touhle maskou?“

„To vám vysvětlí sám. Mohu vás ukrást vašemu bratrovi a přátelům?“

„Proč ne? Máte tu něco k pití, nebo budu na sucho?“ Santini se rozhlédne a uvidí číšníka.

„Tohle byla urážka,“ zavrčí Olivier.

Casimir zavrtí hlavou. „Tohle budeme řešit, až se dozvíme důvod. Adame, co je ti?“

„Nic. Jsem v pohodě,“ povídá omámeně a přikročí k masce. Prohlíží si jednotlivé tahy fénixe. Černou, červenou a zlatou, jak se proplétají v milostném rytmu. Fénix křičí slasti, jako křičel on při vyvrcholení. Zmocní se ho horečka a chuť podlehnout opět polibkům, dotekům muže, který si s ním zahrával. Vůbec si nevšimne, že se udělá místo a do místnosti vejde hrabě.

„Vítejte! Prosím, utište se.“ Pokyne rukou a ozvou se fanfáry. Všichni zpozorní. „Dovolte mi představit umělce, který vyrobil tuto nádhernou masku, s kterou jsem dnes vyhrál. Prosím potlesk mistrovi mého srdce, Adam Vanin!“

Adam se cítí divně. Nechápe, proč to dělá, ale necítí z něho zlou vůli.

Casimir uznale nadzvedne obočí. Ten parchant má všechno vypočítané do detailu. Je dobrý, jenomže jeho neoklame. Po té katastrofě se stal až moc podezíravým. Zajímalo by ho, co tím vším sleduje. Jako by chtěl… Je možné, že by… To bude mít těžké, pomyslí si na přeskáčku.

„Je to jeho prvotina, přesto věřím, že vytvoří ještě krásnější masky než tato. Jednu sám dneska představil. Jistě jste viděli zimní masku, která vás zmrazí jediným pohledem.“ Opět se ozve potlesk. Alessio s jemným úsměvem poodstoupí. Dívá se, jak je Adam obléhaný. Tak si to představoval.

„Doufám, že jste nikoho nepodplatil,“ ozve se u něj chladný mrazivý hlas.

„Pane Devenporte, jste podezřívavý, ale ne, i když maličko jsem tomu napomohl.“

„Tušil jsem to. Můžete všechny oklamat…“

„Jen vás ne.“

„Jistěže. Doufám, že si důsledky svého jednání uvědomujete.“

Alessiovy rysy ztvrdnou. „Jen chci, aby byl šťastný, a to bez masek a svět, který vytvářejí, nebude.“

„No ano, láska je těžká, hrabě. Člověk musí brát ohledy nejen na sebe, ale i na toho druhého,“ zamumlá při pohledu na Sinjina, který obdivuje interiér. Věděl, že se mu palác bude zamlouvat.

„To ano. Tím chcete říct, že víte?“

Casimir se usměje. „Kdo ví, ale ano. Ne, nic neřeknu.“

„Překvapujete mě,“ řekne na rovinu Alessio.

„Člověk se mýlí a já to klidně přiznám. Vítejte ve světě masek, hrabě.“ Casimir se od něj odpoutá a jde k Sinjinovi. Tak hrabě miluje Adama, jenže tentokrát není důležité, co chce hrabě, ale co chce a po čem touží Adam. Kdyby to měl říct, on je tu poškozená strana, ale hrabě se snaží.

„Casimire, tohle je nádherné.“

„Krásnější než u mě?“

„To ne, jen cizí. Co jsi chtěl hraběti?“

Casimir se na něj žádostivě podívá. „Nic moc. Jen ho uvítat ve světě masek.“

„Lžeš,“ řekne klidně Sinjin. „Zítra jsou závody gondol. Chtěl bych jedny vidět.“

„V tom případě tam půjdeme. Hrabě nás postrádat nebude. Projedeme se nočními Benátkami, chceš?“

„Jasně!“ vykřikne vzrušeně. Casimir si pomyslí, že je mu tak lehko udělat radost. Vyjdou z paláce, aniž by je kdo zastavil. Najdou první gondolu, které jsou i přes noc slušně obsazené a jedou z plesů na ples nebo na různá představení či večírky.

Adamovi se nakonec podaří dostat z obležení. Snad v životě tolik pochval a nabídek nedostal jako dneska. Kdyby je všechny vzal, měl by práci nejspíš na celý rok. Proč to vlastně udělal? Když se to tak vezme, nemá k němu žádnou povinnost. Nic. Byl jenom bratrem jeho milence.

„Proč nejsi se svými obdivovateli?“ optá se ho Alessio.

„Unavovali mě. Ne, tak to není, jen jsem si chtěl odpočinout. Je toho na mě moc. Proč se o mě tolik staráš?“ Určitě to není pomsta, tak proč ho vyzval? „Proč jsi mě vyzval, Alexi? To, co se stalo, ty za to nemůžeš, ale tvůj bratr. Nemáš ke mně žádnou povinnost, natož abys mi pomáhal. Konec konců by stačilo jen mi napsat, že tvůj bratr zemřel, nic víc.“ Pátravě se mu zadívá do očí.

„Chtěl jsem prostě trochu velkolepější návrat,“ usměje se trochu křivě.

„Nerozumím ti,“ přizná nerad. Zřejmě to z něho nedostane, ale co kdyby to mohla sestra dostat ze Santiniho?

„Nemusíš, užívej si to.“ A já tvé společnosti. „Zaslechl jsem, že jdete na závody gondol. Mohl bych se přidat?“

Nemůže za to, že je tak jiný než jeho bratr. Milejší, laskavější, i když jeho pohnutky jsou zastřeny, tak zatím neudělal nic, co by jim nějak ublížilo. Vyznat se v tom čert! Ale odmítnout a být hrubý se mu nechce. „Ano. Ve čtyři u Velkého kanálu.“

„Výborně budu tam. Fandím fialovým.“

„Já uvidím. Omlouvám se, musím za sestrou.“ Chabá výmluva, ale když na něj má tak zvláštní účinek. Když je od něj dál, oddechne si. Konečně může přemýšlet, jenže s kým by si měl o tom všem popovídat? Se sestrou? Nebo s Olivierem? S kým? Když sem přijel, čekal jedno. Pomstu a touhu uzavřít starý život, nakonec je vše úplně jinak.

Vyjde na malý balkónek, podívá se na úzký kanál, který pod ním protéká. Přesně, pokračuje v myšlenkách. Všechno se to nějakým záhadným způsobem zvrtlo. Už skoro od příjezdu a potom ples, masky, prostě všechno je jinak. Nemůže ho ani nenávidět, protože je to on, a zároveň není. Je mu tak podobný, ale není to on. Kdyby bral to do důsledku, je jak den oproti bratrovi. Tehdy byl mladý a poblázněný světákem, teďka je to jiné.

„Co tu stojíš? Napij se.“ Bára mu podá skleničku.

„Díky.“ Tohle potřeboval. Zapomenout se v skleničkách alkoholu nebo v náručí. Zarazí se, ale potom ji odsune. „Půjdeme si zatančit?“

„Určitě.“

Tolik s ním chci být, dychtí Alessio. Tak toužím po jeho náručí, po polibcích, po ohni v očích, který by patřil jenom mně. Blbý bratr! Vím, že bych neměl tak myslet, ale proč jsem ho nepoznal dřív já? Nikdy bych mu to neprovedl. Moci ho tak poznat, když tu byl před deseti lety. Takto zničil možný vztah, ale všiml by si ho tehdy? Netuší.

Jak asi chutná, jak líbá, jaké má tělo? Jak se tváří při vyvrcholení. Co má rád? Co nemá rád? Chci vědět všechno, pokračuje v myšlenkách Alessio.

Marné. Jen sny, které se nesplní, tak aspoň si bude užívat jeho přítomnosti. Na chvilku se zasní nad tím, jaké by to bylo, kdyby sen se uskutečnil a on měl Adama v náručí. Chtěl by mu splnit každičké přání. Udělal by, co by chtěl, a stal se jeho otrokem. Na co by pomyslel, to by dostal.

„Nad čím sníš, Alessio?“

„Nad snem, který se nikdy nesplní. Měl jsi někdy takový?“

„Spousta. O dost z nich jsem si myslel, že se nikdy nesplní, a nakonec se splnily, takže jsem se naučil neházet flintu do žita a snažit se, aby se splnil.“ Chtěl tohle slyšet? Zřejmě ano, protože mu málem z ruky vypadla sklenička od jeho nadšeného úsměvu.

„Máš pravdu. Vzdát se není ve slovníku di Cavourů.“ Santini má pravdu. Kdyby se tehdy vzdal, tak by tu dnes Adam nebyl a on nepoznal někoho tak báječného.

„Pomalu bude ples končit.“

„Nevadí, zítra je uvidíme při závodě gondol. Půjdeš?“

„A nechat si ujít tu tvoji zamilovanou tvářičku? Ani náhodou.“ Zasměje se ruměnci, který Alessio získal. Nikdy ho nevytočilo, když se bavili o sexu, ale stačí se zmínit o Adamovi a plane jako věchet. Zvláštní, protože by nikdy neřekl, že by byl nesmělý. Jednou viděl, jak klidně dal s přehledem jednomu klukovi číslo, že prý je kus. Málem se tehdy neudusil drinkem, ale on byl klidný.

Nad ránem se Alessio zhroutí do saténových pokrývek. Zavře oči a vybaví si Adamův úsměv. Je tak nádherný, tak rozkošný… Stáhne si kalhoty od pyžama a začne přejíždět penis. V jeho mysli se míhají obrazy, jak ho svléká, jak před ním klečí, bere ho do úst jako vzácnou pochoutku a vysaje ho, až skoro omdlí. Potom ho otočí a pohladí pevný zadek a pak do něj pomaličku pronikne, vychutnávaje si každý moment. Když už bude, tak nepostříká jeho tělo, ale udělá se do něj. Pohyby se zrychlí, když si představí, jak do něj vyvrcholí. Vykřikne a tělo i ruka zmalátní. Nakonec si ho jen tak přejíždí těše se z dozvuku vyhonění. Sny jsou od toho, aby se daly uskutečnit, to i udělá. Pokud nic, akorát se to zařadí mezi sny, které se neuskutečnily, nic víc. Spokojeně zavře oči.

Další den, kdy si odbude procházku v masce, si to se Santinim zamíří k Velkému kanálu. Má rád závody gondol a nikdy si nenechá ujít Regatu. Rozhlíží se, zda neuvidí známé postavy. Nakonec je objeví. Zamává na ně, jenže ti mají oči jen pro připravené gondoly. Oba dva se k nim začnou prodírat.

„Baf!“

Adam nadskočí. „Ahoj,“ řekne rozjařeně. „Fandím zeleným.“

„Fialovým.“

„Já taky,“ řekne Santini. Zná kapitána a ví dobře, že jsou sehrání, ale to i ti druzí.

„Co kdybychom se vsadili?“ nabídne Alessio.

„O co?“

„O polibek,“ zašeptá mu ucha. Bára natahuje uši, seč může, ale stejně jí to unikne.

Adam v dobrém rozmaru přikývne. „Dobrá, a když já vyhraju?“

„Splním, oč mě požádáš.“

„Hm. Dobrá. Jedou. Zelení, zelení!“ volá s ostatními, kteří halekají. Nad Velkým kanálem se rozpoutá vřava. „Sakra!“ zvolá zklamaně, protože jeho gondola prohraje. Pak si uvědomí, k čemu se zavázal. „Později,“ zabručí k němu s pokaženou náladou. Moc si věřil a teď bude platit. Je pravda, že Alessio je hezký, ale přece je to jenom bratr jeho bývalého milence. Měl být opatrnější. Alessio se v duchu uculí. Vyhrál. Možná se sny skutečně plní. Dostane polibek. Tady určitě ne. Někde kde bude klid.

„Dneska pořádám malé soaré. Jen setkání pár lidí. Nechcete přijít? Myslím, že večeře, trochu hudby a popovídání je po těch plesech a všech lákadlech lepší,“ nabídne jim vikomt.

„Přijdu, ale mohl bych s sebou vzít svého strýce?“

„Samozřejmě. Zde je adresa.“ Podá mu vizitku a dál se věnuje jiným věcem. Alessio se zamyslí nad tím, proč jsou všichni tak milí. Je to podezřelé, protože by ho měli nenávidět. Má to! Karneval. Ten přece bourá všechny přehrady, které mezi lidmi jsou. Ne nadarmo mají Benátčané pořekadlo: Za to, co maska dělá, člověk pod ní nemůže. Nejspíš to po karnevalu bude jinak, ale k čertu! Využije i tu malou chvilku, kterou získal.

Zadívá se na kanál, kde jsou už připraveny další gondoly. Zapomene na všechno. Na sázku, na Adama, masky, na davy a skanduje dalšímu favoritu. Rozbučí se jak na stadionu, když jeho favorit prohraje.

Září, jak za celou dobu ne, pomyslí si spokojeně Santini. Kdo by to řekl, že to dokáže jen jeden chlap. Ale až skončí karneval, bude to daleko horší. Jen aby potom neupadl do depresí.

„Další! Tamta je moje!“ ukáže na červenočerné postavy. Poskočí, když vyhrajou. „Paráda.“

„Budeme muset jít.“

„Co zítra, nechtěli byste se přidat? Vím o dobrém představení.“

„Bohužel jdeme s pochodněmi.“

„Masky v noci?“

„Jo, říkali jsme si, že by bylo to hezké.“

„Mohu se připojit? Co ty na to, Santini?“

„Neměl bys být u…“

Alessio zavrtí hlavou a očima ho varuje, aby dál nepokračoval. „Ne. Jindy. Je karneval a pak bude půst. Počká to.“

„Dobrá. Nápad je to zajímavý. Oheň půjde v září ohně. Tedy, smekám klobouk před tím, kdo to vymyslel.“

„Ani nevím kdo, ale bude to hezké. Musíme jít.“ Adam se zadívá na Alessia. Vypadá to, že na ten polibek zapomněl, za což je rád, i když ho to mrzí. Měl by si asi ujasnit svoje pocity, povzdechne si.

„Jsi nějaký zamyšlený. Co ti říkal Alessio? A nápad to byl můj!“

„Cože? Nevím.“

Bára se na něj zamyšleně zadívá. Vypadá zvláštně. Jako by se smál, ale zároveň plakal.

Casimir je spokojený, že se to tak pěkně vyvíjí, i když to dnešní setkání u vikomta by nejraději vynechal. Má tušení, že to nebude tak nevinné, a Nicodéme v noci s Ludovicem opravdu slušně řádí, pozval na večírek některé politiky. Dal by na to krk. Naštěstí má s sebou Sinjina, tak to snese, ale když se to tak vezme, mohl by to vynechat.

„A přijít o celou zábavu? Ani náhodou,“ zabručí. Požádá Nicodéma, aby ho nepředstavoval. Užije si to. Potom mohou odjet jako včera. S tou projížďkou na gondole to byl skvělý tah. Později doma taky, protože tam nikdo nebyl a Juliano spí u svého bratrance ob dům. Potřeboval se milovat se Sinjinem. Byl úplně vyprahlý.

V osm hodin už netrpělivý Alessio stepuje na předem určeném místě. Čeká na Santiniho, který se opozdil. „Máš zpoždění,“ obviní ho, když se ukáže.

„No tak, nic se neděje. Večeře je od osmé.“

„Dobrá. Jdeme.“ Vejdou dovnitř, kde zatím moc hostů není. Některé pozná, tak se s nimi pozdraví. U večeře je rozčarován, protože je posazen daleko od Adama, ale na druhou stranu ho může sledovat, čehož využije. Santini to po třech otázkách, kdy se musel opakovat, vzdá. Je fakt hluchý a slepý. Nikdy by nevěřil, že ho někdo do toho stavu dokáže přivést. Ovšem vikomta by za rozsazení příliš nepochválil, ale asi se snažil, aby lidé nehovořili jenom s těmi, koho znají.

Když dojedí, zvednou se skleničkami a přesunou se do vedlejšího pokoje, kde se posadí do židlí. Před nimi jsou dvě židle s flétnami. Sotva se usadí, objeví se dva muži v černých oblecích. Jeden je světlovlasý, druhý Japonec, což ho udiví. Nakonec je překvapen i repertoárem, protože oba dva jsou víc než skvělí.

Pro Adama, který sice má rád hudbu, ale vážnou poslouchá jen výjimečné, je to utrpení. S omluvným výrazem se zvedne a odejde. Tiše zavře za sebou dveře, když se za ním ozve.

„Víš, že se musíš vrátit? Urazil bys vikomta, ale hlavně hudebníky. Jsou zajímaví, co myslíš?“

„Já vím. Popravdě nic moc mi to neříká, i když někdy, když pracuji na maskách, tak si pustím něco vážného.“

„A to chceš jít na La traviatu?“

„To je jiné a La traviatu mám zrovna rád. K tomu se tam zpívá.“

Alessio přikývne, potom k němu udělá krok. „Sázka. Vyhrál jsem, jestli si nevzpomínáš.“

Kurva, pomyslí si Adam. Myslel si, že na to zapomněl, ale ne. Proč se jen sázel? Rychle se k němu nakloní, vlepí pusu na tvář a udělá krok vzad.

„To má být polibek?“

„Jo.“

„Jako vážně? To neumíš lepší? Ani se nedivím, že tě můj bratr nechal,“ popíchne ho. Adam zrudne, potom k němu přistoupí. Je naštvaný, proto je polibek trochu prudší, než chtěl, ale on pozná, že on umí líbat! V Alessiovi vybuchne ohňostroj pocitů, až nakonec převládne jedna – touha. Sevře mu ramena a drží ho v zajetí. Všemi smysly vychutnává hluboký polibek.

Adam ho líbá snad jako nikdy nikoho v životě. Vztek se brzy přetaví do vášně a touhy ukázat mu, že umí líbat. Nevnímá, kde jsou, nebo že ho drží. Už ani neví, kdo koho líbá, a jazyky bojují o nadvládu, až jim nakonec dojde dech. Dívá se na Alessia užasle, když si uvědomí ruce, které ho pevně svírají. Vytrhne se mu. Má chuť se dotknout rtů, jak je překvapený, ale ovládne se. Se zmatkem v duši zmizí v chodbě. Netuší, kam jde, až po chvilce se zastaví. Uvědomuje si, co by chtěl teď udělat, a dobře ví, že nemůže.

„Nechápu, jak ho mohl bratr opustit,“ zamumlá si Alessio, potom se uličnicky usměje. Tak ho stačí popíchnout, ale že to byl polibek. Blaženě se vrátí do místnosti. Santini si ho zvědavě prohlédne. Vypadá jak kocour, co právě našel zlatou rybu k jídlu, pomyslí si.

Adam se roztřeseně opře o zeď. Zhluboka dýchá a snaží se přesvědčit, že to nic nebylo. Když se uklidní, jde vyhledat záchod. U umyvadla se podívá do tváře. Chtěl mít sex, vyčte z ní snadno. Kdyby to nebyl Alessiův bratr, tak… Co? Zatáhl bys ho sem a chtěl po něm sex? „Jo,“ odpoví si sám pro sebe. „Chci, aby mě někdo pořádně ošoustal,“ řekne hrubě. Sklopí oči a opláchne si obličej. Uvědomuje si, že se musí vrátit do sálu, ale dokáže se mu podívat do obličeje? Mohl by vyjít ven. Město je plné turistů a prodejných lidí, kteří se zde sebrali. Jistě by se někde někdo našel, pak to zamítne. Nikdy takový nebyl, aby se nechával ojet někým v nějakém průjezdu. Nikdy kluky na studiích nechápal, jak kouřili chlapy v průjezdu a za chvilku někomu jinému ho podrželi opět. Co z toho měli? Sex, uspokojení? Chápal by, kdyby za to brali prachy, jenže oni ne. Doma si někoho najde. Někoho, kdo bude hezký, vlídný, charismatický, někoho jako… Polkne… Alex.

„Zatracený Alessio!“ zabručí vztekle. Plete se mu do života i po deseti letech! Když se ohlédne, nechápe, co na něm viděl, jenže tehdy byla jiná doba, než je teď. Ovšem netouží si nijak zopakovat to, co se tehdy stalo. S pochmurnými myšlenkami se vrátí do sálu. Posadí se vedle sestry, která po něm krátce mrkne.

Měl bych si s někým promluvit, ale s kým? Obrací tu myšlenku neustále dokola. Kdo by byl strávit fakt, že uvažuje o bratru, kterému ublížil? Počkat ne. Nic takového. Bára, to bude ono. Po koncertě ji odvede stranou, čímž udělá Santiniho nešťastného.

„Měl by sis někoho najít,“ pronese pochmurně, když je sleduje.

„Kdo?“

„Korcakovský, tedy Vanin, to je jedno. Právě mi odvedl dámu.“

„Já bych rád, kdybych to byl já. Lepší sestra než nějaký don Juan. Všiml sis, kolik je tu politiků?“

Santini se na něj mrkne. „Tak běž. Možná získáš nějakou zakázku, ale hádám, že je to kvůli vikomtovi. Zřejmě si chce neformálně projednat pár věcí.“

„Zapomněl jsem. Adam zná opravdu zvláštní lidí.“

„Masky neznají hranic, nevzpomínáš si na to?“

„Ano. Co jí tak může říkat?“ Zatouží být neviditelný.

„Tak co mi chceš? Vikomtův dýchánek je nudný,“ pronese Bára.

„Snad proto, že většina jsou politici. Ti jsou nudní i mimo sněmovnu. Až přijedeme, někoho bych si chtěl najít.“

„Výborně a co já s tím mám dělat? No počkej, jako to ne! Prr zadrž! Jak si představuješ, že ti mám hledat chlapa?“

„Na netu. Jsi tam víc než já a víc se vyznáš,“ lichotí jí úlisným hlasem. „Musí být hezký, vysoký, černovlasý, milý. Má mít humor a být krapet despotický.“

„Despotický?“ Automaticky se otočí do sálu, jako by už tam měla kandidáta. Její zrak spočine na Santinim, který jí nesměle zamává, a pak na postavě Alessio. Ten popis mu padne jak ulitý.

„No ano, takový ovládající typ,“ zrudne. Sestra se na něj se zájmem podívá. Vlastně nikdy tak nějak neříkal, jak to u něho funguje. Popravdě ani si ho nedovede při sexu představit.

„No a to mi musíš tyhle věci vykládat tady? To nepočká, až přijedeme domů?“

Adam se zmenší. Má pravdu, ale za to může Alessio! Uvědomí si, že už nemyslí na svého milence, který ho odkopl, ale na něj. „Promiň, prostě jsem se chtěl…“

„Jen si s někým popovídat.“

„Jo. Tak běž, nebo Santini do mě zabodne harpunu. Líbí se ti?“

Bára přikývne. „Je džentlmen a přitahuje mě, ale do mozku mu nevlezu, takže netuším, zda se mu líbím.“

„Aby ses nakonec sem neodstěhovala.“

„Blbost. Hele, nepřemýšlej moc. Jsi volný, můžeš si to užívat.“

Jí se to snadno řekne užívat, ale s kým asi? Sakra, závidím ostatním. Olivierovi, Nicodémovi i Casimirovi. Každý si našel skvělého partnera, jen on sám je jako kůl v plotě.

„Copak je?“ ozve se u jeho ucha svůdný hlas.

„Jen jsem tiše záviděl svým přátelům.“

„Bohatství? Postavení, nebo snad jejich okouzlující protějšky?“

Adam otočí hlavu. Proč se baví s tím tím… zmetkem. Jo, je to zmetek. Nebýt jeho, žil by si spokojeně v Čechách a snažil se Maxe skamarádit s pošťákem, což je jediný člověk, před kterým neuteče. Jednou mu povídal, že psi nemají rádi pošťáky proto, že nosili brašny ze psích kůží a oni si to pamatují.

„Nad ničím.“

„Já jim závidím,“ řekne upřímně. „Ale jenom jejich krásné protějšky. Každý je nějaký, ale spolu tvoří něco silnějšího, nezdá se ti? Když si vezmu, že se všichni spojili, i můj příbuzný Samuel, díky tvým maskám, pak si říkám, zda bys mi nenašel můj protějšek.“ Zadívá se mu do očí. Snad pochopí, koho tím myslí.

„Nic takového nedělám. Náhoda.“

„U jednoho, možná dvou, jenomže tady jsou hned čtyři páry. Kolik jich je takových, o kterých nevíme? Máš úžasnou moc.“

„Hlouposti.“

„Tak zas z cesty hrabě nemluví,“ ozve se u něj hluboký hlas s maskou na tváři. Nikoho to tady nezaráží ani nepohoršuje. Berou to jako přirozenost, že v době karnevalu prostě chce někdo i zde nosit masku. „Mohl by sis i sobě někoho najít.“

„Casimire, žertuješ!“

„Moc ne,“ ozve se Sinjin, který jako věrný stín následuje svého pána. „Nebýt přesvědčení, že tvá maska to dokáže, nikdy bych si ji na sebe nevzal.“

„A já zas bych se nikdy neodvážil za Sinjinem jet. Zůstali bychom nadále sami nebo s někým jiným. Nikdy bych se nedozvěděl, jak Sinjin je úžasný, a myslím, že i ostatní by ti to řekli.“

„Opravdu jsem neměl záměr…,“ ztichne. Popravdě ho to těší. Je rád, že jsou šťastní, ale on není. „Chci si někoho najít, Casimire.“ Úplně zapomene na to, že vedle něj stojí Alessio. Ten strne a zadívá se na Casimira.

„Uděláš dobře, tedy pod podmínkou, že dotyčnému dáš svou masku. Věř mi. Vybere lépe než ty.“

Já ji mám, skoro zařve Alessio. Nemusíš si nikoho hledat, protože tu máš jednoho otroka, který ti splní, co ti bude na očích vidět, ale mlčí.

Adam se usměje. „Nejdřív zkusím internet. Masku si nechám jako poslední instanci.“

„Výborně a pojď se bavit. Sice je tu pár nudných politiků, přesto i Nicodéme pochopil, že nás nemůže krmit politickými kecy celou dobu. Dokonce bych se vsadil, že je tu pár lehkých dámiček.“

„Nicodéme se vyzná,“ přitaká Alessio.

„To ano. Vybral si dokonale.“

„Ty jsi mu vybral dokonale, ne?“

„Tak to ne. Nicodéme a Ludovic se znali dlouho před tím, než jsem udělal Ludovicovi první masku. Takže vaše teorie jde do háje.“

„Omyl, nebýt tebe, nikdy by k sobě nenašli cestu, protože se rozešli. Nějak je tvoje masky spojily, nemám pravdu, hrabě?“

„Jelikož jsem u toho byl, tak asi ano, i když celý příběh neznám.“

„Myslím, že půjdu,“ zabručí Adam. Necítí se v těch řečech dobře. Alessio s Nicodéme se za ním dívají. Oba dva obdivují Adamovu postavu.

„Jsi můj, Casimire,“ zašeptá mu žárlivě Sinjin.

„Já vím, lásko, ale na pěkného chlapa se podívám vždycky, i když ty budeš vždy na prvním místě.“ Alessio už při prvních slovech doslova uteče, ale stejně zaslechne konec. Chtěl by totéž říct Adamovi. Když byl mladší, tak měl dost vztahů a některé byly jen na jednu noc. Po čase zjistil, že je to jako pít levné víno. Vypil je, zůstala pachuť kyselinky a nic víc. Teprve při prvním vážnějším vztahu si uvědomil, že vztah je jako víno a čím delší je, tím lepší je, až zůstane na patře slunce. Jen je škoda, že i slunce může zakrýt mráček. Chtěl by to zažít s Adamem.

„Nemuseli jste tu zůstávat, ale děkuji,“ pronese unavený Nicodéme. Vedle něj sedí Ludovic, který ho drží za ruku a jemně ji hladí.

„Bydlíme společně a pak, stejně půjdeme v maskách. Půjdeme domů. Víte, trochu už mě začíná to zmáhat.“

„Rozhodně je to náročné, ale popravdě nevyměnil bych to.“ Venku je sevře do objetí chladný vzduch, který je vzpamatuje natolik, že se po cestě staví a napijí se ještě horké kávy.

Druhý den vyrazí po polední v maskách. Už se neúčastní soutěže, jenom se nechávají fotit jednotlivě nebo ve skupinkách. V zahradě na náměstí se posadí na lavičku.

„Víte, řekl bych, že už nás všichni vyfotili.“

„Dostaneme jenom minimum fotografií, ale já mám pocit, že lidí je stále víc a víc. Podívejte se na tamtu růžovou postavu. Je nádherná a řekl bych, že jsem ji ještě neviděl.“

„Taky mám pocit, že jsem ještě některé masky neviděl, ale je fakt, že spousta lidi přijíždí a potom ty autobusy. Prý Benátky navštíví přes sto tisíc lidi.“

„Jo, to jsou návštěvnici, ale ti, co tu jsou celých čtrnáct dní, to je jiné.“

„Co karneval v Brazílii?“ nadhodí Sinjin.

„Ani nápad!“ ozvou se unisono. „Ten karneval je o sexu. Možná je známý, možná je slavný, bohatý, jiskřící, ovšem benátský karneval je starší a plný tajemná a fantazie.“

„Hezky jsi to řekl, Oliviere.“

„A pak máme ho za domem.“ Skupinka se rozesměje. Některé masky se po nich otočí, protože to zní dost strašidelně. Jako by si to řekli, zvednou se a zaplují do uliček, kde je méně lidí, více prostoru a zajímavá zákoutí. Postaví se na jeden z mostů a mávají na lidi v gondolách, kteří si je fotí. Večer u Juliana vezmou připravené lucerny, které Juliano vyžebral u svého známého, co vlastní pohřební ústav. Smáli se, když jim vyprávěl, jak žádal o lucerny, ale dostal je, což je důležitější. Vyrazí ven. Světlo je přízračně osvětluje a odráží se od skleněných ozdob.

„Příště žádné trhání skupiny a půjdeme všichni společně.“

„Musíme vymyslet za co!“

„Hlavně něco fantastického. Něco neobvyklého. Co duhového?“

„Domluvte mu někdo!“ zvolá Armando. Fotografie. Udiveně zjišťuji, že je snad fotí víc než ve dne, ale taky kolem lítají nadávky v různých tóninách a stojí daleko víc v různých pozicích.

„Jen do půlnoci, déle ne, a jestli někoho napadne východ slunce, zabiju ho tupými nůžkami.“

„Nenapadlo, ale bylo by to krásné rozloučení, nemyslíte?“ ozve se Adam. Zasténání. Dojdou na náměstí, které je plné i přes pozdní hodinu. Už z dálky vidí skupinu taktéž osvětlenou. Dojdou k nim.

„Vypadáte nádherně. Nikdy bych neřekl, že masky jsou tak efektní i ve světlech.

„To ano. Popravdě v uličkách to vypadá daleko efektněji než tady, kde je světlo jako za bílého dne.“

„Pak jdeme!“ zavelí Alessio. Všichni se za ním vydají. Po půlnoci se zastaví v podloubí jednoho domu. Tiše se dívají na kanál, který kolem nich teče. Jsou tu sami a zneklidněně na sebe podívají.

„A domů,“ zavelí Casimir. „Pro dnešek dost.“ Dojdou opět na náměstí. Stále víc potkávají opilé lidí, ale i lechtivé obrázky, od kterých odvracejí zrak. Jako přízraky proplouvají uličkami, až dorazí k Julianovu domu.

„Jestli chcete, můžete tu zůstat.“

„V pořádku. Není to daleko,“ odmítne je Alessio jen s ohledy na Santiniho a svého bratrance.

Samuel se přiblíží k Adamovi. „Děkuji za masku.“

„Nechápu.“

„Někdy jindy a na viděnou.“ Rozloučí se, vejdou dovnitř. Začnou se pomalu svlékat. Bára kontroluje obleky. Ty části, které potřebuji spravit, odloží, ale není jich moc. Přetře si oči, posadí se a dívá se na tu nádheru, které má pomalu plné zuby.

„Máš toho dost, že?“

„Docela jo,“ přitaká. „Už začínám chápat, proč je to ceněné, ale být v tom tak dlouho je martyrium.“

„Co si zítra udělat volný den bez masek?“ začne váhavě Adam.

„Mohli bychom. Budeme jeden den za turisty.“ Všichni si oddechnou. I Bára je spokojená. Mohla by konečně vidět Benátky včetně návštěvy ostrova Murano. Pomalu se rozejdou kromě Adama, který tu sedí uprostřed oblečení. Vezme do ruky masku. Pohladí povrch. Opravdu tomu věří, že dává dohromady lidi? Někdy cítí, že některé masky patří k sobě. Je pravdou, že Den a Noc by se k sobě bytostně hodily, ale taky jaká je šance, že se v tom druhém člověk zhlédne? Pramalá. Má nechat za sebe promluvit masku? Nejezdí na karnevaly, už dlouho ne. Jak by mohl najít masku? Nikdy… Oheň, fénix. Jediná maska, kterou někomu udělal s tím, že by mohli být svoji, a jak to dopadlo? Možná si ji ani neprohlédl a jednoduše ji založil do nějaké krabice, kde doteď ležela. Teď ji má ten druhý – Alessio.

Cítí, že Alex se pro něj nehodí, že je to Alessio. „Virgilio,“ zkusí říct, ale jméno je prázdné jako maska bez tváře. Krásná, delikátní, která ožije až člověkem, který ji na sebe vezme. „Alessio,“ zní jinak.

Protře si oči, protože obě jména se mu začínají plést. Skoro ani neví, kdo byl tím skutečným Alessiem. Možná tamten ani neexistoval, jenže ví, že existoval.

Nakonec usne s maskou v rukách a s hlavou na stole. Ráno je jak rozlámaný, proto se odšourá do postele. Dnešní den chce prospat, rozhodne se. Spokojeně usne.

„Dobrý den, mistře Juliano,“ ozve se ve dveřích. „Mohu dál?“

„Jistě, pane hrabě. Přejete si?“

„Jen jsem se přišel optat, zda je tu Adam. Nikde jsem jeho masku neviděl.“

„Nejspíš ještě spí. Včera se vrátili unavení.“

„Chápu. Kdyby vstal, mohl byste vyřídit, že jsem tu byl?“

Juliano přikývne. Tenhle hrabě je tamtomu starému tak podobný, až z toho mrazí, a zároveň tenhle je jiný. Není tak namyšlený jako tamten. Nebýt toho, že byl štědrý, tak je to obyčejný spratek.

„Někdo tu byl?“ optá se zívající Adam. „Musím vám…“

„Vstal jsi?“ Alessio, který měl pocit, že zaslechl Adamův hlas, vejde dovnitř.

„…poděkovat za vaše přivítání v tomto domě. Jo, jsem vzhůru. Co tu děláš?“ Je mu fuk, jak vypadá, ale pro Alessia jsou rozcuchané vlasy, strniště a nedbale zavázaný župan pochoutkou první kategorie. Hltá ho tak, že má pocit, že se udusí.

„Přišel jsem se podívat, jak se máš. Nebyl jsi na náměstí.“

Adam kouká. To ho jako hlídá nebo co? „Pojď nahoru, nebude vám to, Juliano, vadit?“

„Ale kdepak.“ Jen doufá, že ví, co dělá, a neřítí se do dalšího maléru. Zachraňovat podruhé by ho nechtěl.

Alessio nemůže uvěřit svému štěstí. On sám s Adamem! K tomu ho zve nahoru. Cítí se jak puberťák, když šel na první rande. Kolena z rosolu, potící ruce a bušící srdce.

„Promiň, jen se umyju.“

„V pohodě.“ Rozhlíží se po pokoji. Zaujme ho postel. Cítí, jak v něm roste vzrušení, když si uvědomí, že tam ještě před chvilkou Adam spal. Mrkne se na dveře. Rychle přejde k posteli, přitiskne si k sobě polštář. Tak takhle voní. Rychle ho dá nazpět a přejde k oknu, aby se uklidnil. Je to zvláštní být obklopen věcmi někoho, o kom člověk sní. Vlastně ho ani nebral jak milence, ale jako vysněnou postavu. Byl pro něj nedosažitelný jako měsíc. Chtěl ho jenom dostat do Benátek a vrátit na výsluní. Nic víc, ale jak ho poznával skrz jeho masky, tak začal chtít víc. Chtěl, aby mohl sáhnout na měsíc.

„Už jsem tu. Chceš něco k pití?“ optá se Adam. To Alessia vrátí do reality.

„Ne díky. Nechceš jít někam na oběd?“

Adam zavrtí hlavou. „Ne díky. Ani nemám hlad. Ty dny byly krapet vyčerpávající. Obdivuji ty, co dokážou probdít a proflámovat noci a dny.“ Najednou k němu zvedne oči. Zadívá se do černých horoucích. Polkne, když si naplno uvědomí, kde jsou. Stočí zrak na postel.

Chci to.

Neví, zda to Alessio vytušil, ale zničehonic je u něj a svírá jeho ruku. Pozvedne hlavu s jasným úmyslem, po čem touží. Netuší jak, ale polibek oba překvapí. Touha vytryskne a oni ze sebe strhávají věci a házejí kolem sebe bez ladu a skladu. Adam je dřív nahý než Alessio. Klekne si a dostane jeho penis z vězení. Olízne ho a vezme do úst. V hlavě mu to vybuchne slastí. Nemůže uvěřit, že byl tak dlouho bez toho, a tak ho přejíždí jako divý.

Alessio nemyslí vůbec, jako by tomu všemu nechtěl věřit, ale cítí se nádherně. Jako by pil víno deset let staré. Když už skoro vyvrcholí, odstrčí ho. Adam si se samozřejmostí klekne na podlahu a vystrčí zadek. Napjatě očekává, až do něj ho zasune. Olízne si rty a polkne sliny s Alessiovou chutí.

Alessio ho vezme za zadek, pohladí ho a potom se dotkne dírky rty. Okolí zvlhčí slinami a potom zasune do něj prst. Adamovým tělem projde proud a zadrhne se dech. Když ucítí tlak, neotočí se, jenom se snaží uvolnit.

Alessio opatrně zatlačí, povysune se, až je najednou uvnitř a vyvrcholí. Zakleje.

„Nechtěl jsem,“ zabručí, ale nevychází z něj. S úžasem cítí, že by ještě mohl, že vzrušení opadlo jen napůl, a tak se začne pohybovat. Adam se skloněnou hlavou se dívá na svůj penis a koule. Olízne si rty, když vyvrcholí, aniž by se ho dotkl. Zmalátní, ale stále ještě se v něm Alessio pohybuje.

„Už budu!“ zahrčí, sevře rty, aby nevydal zvuk. Zaboří se do něj až po koule a vylévá se. Obejme Adama kolem těla. Malátně ho políbí někde na ucho. Vdechuje vůní vlasů a pižma. Maličký pokoj je provoněn sexem a potem. Oddechují, mlčí, protože mají pocit, že každé pronesené slovo rozbije tuhle chvíli. Adam zavře oči. Potřeboval jsem to. Prostě jsem musel mít sex, přesvědčuje se. Nic to nebylo. Jen prostě jsem to potřeboval.

Alessio se usmívá. Měl tušení, že by to mohlo být takové, i když ve skutečnosti to předčilo jeho očekávání. Byla to žhavá bouře s vánkem, který chladil duši. Nikdy by neřekl, že sex může být i takový.

Adam se posadí, zadívá se na Alessia. Co teď? Má něco říct? Nakonec se zvedne. Alessiovy oči sleduji jeho záda, pevný zadek a dlouhé štíhlé nohy. Obdivuje každý kousek nahého mužského těla. Když zmizí v koupelně, povzdechne si. Ucítí něco vlhkého. Podívá se, co to je. Ručník a nic neříkající Adamův výraz. Má něco říct? Nepokazí tuhle chvíli slovy?

„Měl bys asi jít.“ Adam na sebe vezme župan, vlasy si prohrábne prsty. Sakra, jak tohle se mohlo stát?

„Ano, měl. Adame, tohle…“ Pokazil jsem to, když vidí jeho ztuhlá ramena. „Půjdu.“

„Bude to lepší.“ Nepomůže mu hledat jeho svršky, dokonce se ani na něj nepodívá.

Oblečený Alessio váhavě začne. „Nemohli bychom…“ Dál nic neřekne, jak ho zarazí Adamova zdvižená ruka. „Dobrá.“ Ale něco udělat musí. Přistoupí k němu a políbí na rty. „Bylo to krásné. Slabé slovo. Nádherné.“ Otočí se a odejde. Adam se posadí na postel, pak si lehne. Nakonec si přes sebe přetáhne pokrývku. Jenže všemi smysly vnímá vůní sexu. Odhodí ji, sedne si do židle, dívá se na postel.

Co jsem to udělal? K čemu ta blbá otázka, řekne si pro sebe. Chtěl sex, chtěl Alessia. Oboje dostal a teď netuší, jak z toho ven. Zahodit deset let a zkusit to s ním? Vypadá to, že mu není lhostejný. Nebo odjet, jako by nic neexistovalo? Nejspíš by to bylo to nejjednodušší a horší je, že si nemůže s nikým popovídat.

Zavržou dveře, pootevřou se. Dovnitř nakoukne hlava. „Už jsi vstal?“ Rozhlédne se, potom si uvědomí pach. „Uch no, přijdu někdy jindy.“

„Vyspal jsem se s ním.“

Olivier se neptá s kým. Zavře dveře. Neví jak reagovat a proč zrovna on. Nikdy moc na tyhle věci nebyl. Když se Armando poranil na ruce, tak byl jedině schopný ho držet a blekotat, že to bude v pořádku.

„Bylo to skvělé. Potřeboval jsem to,“ obhajuje se. Olivier si nechce sednout na postel a druhá židle tu chybí.

„Chci to ještě.“

Ach jo a co na to říct? „Tak to udělej.“

Adam mlčí. Chce to. Všechno v něm řve po Alessiho blízkosti, ale není to ještě týden, co mu nadával a považoval ho za nejhorší druh lidského odpadu. Chtěl se mu pomstit a teď ho chce mít v posteli?

„No asi to není tak jednoduché, že?“

„Bylo by, kdyby nebyl bratrem té sv… parchanta.“

„Lidé si většinou příbuzné nevybírají, to přece víš.“

Adam vstane. „Sakra, já to vím.“

Olivier ho pozoruje. Dobře ví, jak se cítí. Je prostě nadržený jako býk a chce mít sex. Bohužel jen s vybraným býčkem. „Co si někoho najít? Benátky jsou plné.“

„Už jsem o tom uvažoval.“

„Tak půjdeme na lov?“ optá se nadšeně. „Já sice nemohu, ale pomůžu ti někoho vybrat. Mám perfektní vkus.“

„Ten tvůj vkus k tobě přišel jenom proto, že jsi zahodil moji masku.“

„No jo, jenže získal jsem ho, ne?“ řekne samolibě. „Vybereme… No tak dobře. Tak co chceš dělat? Trápit se, nebo jít do toho?“ V každém případě trápit se bude, ať s Alessiem bude mít sex nebo ne. Když ho bude mít, bude mít výčitky z toho, že spal s bratrem svého milence, když nebude, tak se bude trápit, že ho nemá. Neřešitelný kruh, který by vyřešila třetí osoba, kterou odmítá.

„Tak dobře. Dneska vyrazíme ven.“

„Dobře. Vezmu sebou Armanda. Trochu se pochlubím dokonalým chlapem. Aby všichni viděli, jak má můj milenec vypadat.“

„Jsi nemožný. Díky moc a nikomu to neříkej.“

„Samozřejmě že nebudu.“ Je mu ho líto, ale každý si tím projde. On když vyhodil tu masku, Nicodeme, když se rozvedl, a Ludovic na tom byl špatně. Tak nějak všichni. Když si vezme, že byl naštvaný na svého bývalého přítele natolik, že zahodil rudou masku s diamanty, ale tím činem získal něco daleko lepšího.

„Armande, večer jdeme na tah,“ oznámí mu v pokoji. Dech se mu zadrhne nad jeho dokonalostí.

„Dobrá. Děje se něco?“

„Nic, co bychom nezvládli.“ Přitáhne si ho k sobě, ruku položí na zátylek. Vášnivě ho políbí. Vzruší ho, jak se jeho rty nejdřív odmítavé podvolí jeho tlaku. Pronikne dovnitř a spojí se s jeho jazykem. „Co kdybychom si skočili do postýlky?“

„Je den.“

„No a? Rád tě vidím v denním světle a nejkrásnější jsi v slunečním světle. Vlastně jsi krásný v každou chvíli.“

„Lepší v posteli než tady.“ Olivier se usměje, chytí ho za ruku a povalí ho na postel. Armando si stáhne kalhoty a vystrčí zadek, načež do něj Olivier pronikne. Armando zasykne bolestí. Po vyvrcholení svého miláčka svlékne. Pomaličku a úplně. Každým odhalením pokožky se těší víc a víc z maličkosti. Z každé kontury, sametové kůže nebo vztyčené bradavky, až před ním leží krásný jako bůh. I po tom co jsou spolu, stále se nemůže vynadívat na to dokonale tělo a tvář. Oči zakryjí dlouhé řasy.

„Jsi krásný.“

„Hm, ty taky.“

„Lháři,“ zašeptá do úst a prohloubí polibek. Svalnaté ruce se ovinou kolem krku a přitáhnou si ho k sobě.