Duel - 3.

O dva měsíce později

„Adame, hotovo?“ ozve se v telefonu Bára.

„Jo. Budeme se muset přesunout do Benátek; nechce se mi.“

„Jedu k tobě.“ Bára položí telefon. Dívá se na dva kostýmy, které ušila. Pro sebe a pro Adama. Ten její je ledová květina ve formě tulipánu. Tuhá krajka s jemným třpytem zledovatělého tulipánu. Na slunci hází narůžovělé efekty. Plášť je lehounký modravo růžový. Za to Adamova maska je na rozdíl od její těžká. Nakonec kapuci udělala z namodralé kožešiny a ozdobila kamínky s nenápadnými zvonečky, které jemně cinkají při pohybu. Plášť je těžký stejně jako tunika, která je dole rozšířená. Ještě neviděla hůl, ale Tomáš se dušuje, že to bude skvost. Přiveze ji k Adamovi zítra, tak je zvědavá. Prý bude mít jednu vychytávku, jen nechtěl prozradit jakou. Začne je balit do velkých krabic, když zazvoní telefon.

„Jirko?“

„Hele, zítra pošlu lidi k Adamovi pro krabice. Dopravím je tam speciálně na své náklady. Děkovat nemusíš,“ řekne ironicky. „Hlavně se tam vy dva s někým dejte dohromady a přestaňte otravovat šťastného ženáče.“

„Seš milej, brácha.“

„Že jo. Pa, musím běžet. Práce nespí.“ Telefon umlkne. Bára dobalí krabice. Potom si zabalí šicí stroj se všemi potřebnými věcmi. Z kazety vybere hromadu šperků, které dotvoří kostýmy. Především prsteny. Pro sebe si nechala udělat zrcadlo, které má přivézt Tomáš.

„Těším se, Adame.“ Vstane, prohne se jako kočka. Zabaleno, zavázáno, teď jen naložit a odjet. Psy jí pohlídá sousedka, takže budou v pořádku. Za odměnu jim přiveze něco dobrého. Začne nakládat do auta.

„Vy dva tu zůstanete a budete hlídat dům, dokud se s někým nevrátím.“ Zarazí se nad svými slovy. „A když ne, tak ne.“ Pokrčí rameny. Svět je velký a osud ještě větší. Člověk nikdy neví, co se stane.

„Tak už odjíždíte?“ zavolá sousedka s vlčákem u boku.

„Jo a děkuji za pohlídání.“

„V pořádku, i když jim bude po vás smutno. Zavolejte jim občas.“

„Cože?“

„Jo, můj Rin to miluje. Taky má rád televizi. Vezmu je občas k sobě, mohu?“

„Jistě. Zavolám.“

„Výborně a jsou to krásné kostýmy.“

„Děkuji. Budu muset jet, jestli chci být do večera u bratra.“

„Dobře, mějte se.“

Bára ještě jednou všechno překontroluje, zda je všechno zavřeno. V bráně se otočí na dům, na dílnu a psy. „Ježíš, vypadá to, jako bych se neměla vrátit!“ odfrkne si. Za dva týdny tu bude jak na křídlech. S úsměvem vyjede. Vybaví si bratrova slova, že tam měli už být dřív, ale podle ní jsou pracující lidé, kteří na podobné blbosti nemají čas. I tak tam budou podle ní až moc dlouho. Horší to bude s tím fotografem, protože budou muset nějakého sehnat. Taky viděla fotky kostýmů, co šili v Paříži, a vypadají opravdu luxusně. Každý je stejný, jenom představuje jinou květinu. Osobně si myslí, že to bude vypadat úžasně. Ledový král obklopený zamrzlými květinami.

Šťastně dojede před bratrův dům, kde mohutně zatroubí. Z dílny vyběhne Adam. Zamává na ni, otevře bránu, kterou projede. Vystoupí a obejme ho.

„Brácha nemohl, ale zítra se tu staví a vše nám doručí zadara.“

„Aspoň to. Snad někoho v Benátkách seženu. Všichni přiletí zítra různými spoji. Měli bychom se setkat na letišti.“ S rukou kolem pasu ji vede dovnitř.

„Čauko!“ ozve se ode dveří mladík s hnědými rozčepýřenými vlasy. Vysoká postava se klátí, jako by neuměl chodit rovně. Na tváři úsměv od ucha k uchu.

„Tome, čau. Jak se daří? Máš to?“

„No jasně. Nedovolil jsem Adamovi to vybalit, dokud nepřijedeš. Moje mistrovské dílo.“ Jdou dovnitř, kde stojí dlouhá zabalená tyč. Opatrně ji vybalí. Vykoukne spirálovitá poměrně tlustá a dlouhá hůl ukončena trojrozměrnou sněhovou vločkou, která je ozdobená malými krystalky. Vezme ji do ruky. Líbezně se rozezní. Na Tomášově tváři se objeví spokojený pyšný úsměv. Podívá se po svých přátelích.

„Tak co?“

„No boží!“ přikývne nadšeně Bára. Ihned si ji jde osahat. I Adam je vrcholně spokojený.

„To není vše,“ odsekne samolibě. Pevně ji uchopí, udělá krok a bouchne do podlahy. Najednou je zasypán drobným snížkem. Oba dva zírají. „Dobrý, ne?“ Podá Adamovi hůl. Ten ji vezme a chce to vyzkoušet, když ho zadrží ruka.

„Hej, není tam toho neomezeně. Nedá se to doplnit, je to jasné. Když bouchneš hodně silně, tak se uvolní malý náboj, který rozprskne sníh, když hůl postavíš normálně, nic se nestane.“

„No, rozhodně je to úžasné, Tome. Děkuji.“

„Proto ti to tak trvalo?“

„Jo. Vůbec se mi nedařil udělat ten sníh. Nic prostě nešlo, ale nakonec jsem rozdrtil obyčejný papír do kuliček a bylo to.“ Všichni si prohlížejí stříbrně-modravou hůl.

„Jsi fakt geniální.“

„Díky moc.“ Vyhoupne se na stůl. „Ale každý umí něco. Já bych nedokázal udělat ten kostým. Masku možná, ale tohle dělat je lepší,“ řekne. Hrábne za sebe do brambůrek a nacpe si hrst do pusy. „Kdy jedete?“

„Zítra odpoledne.“

„Fajn. Škoda, že nemohu jet, ale musím do školy. Kvůli téhle chloubě jsem zameškal školu. No, padám a peníze pošli na účet. Hele, bude na fotkách?“

„Stopro,“ přikývne nadšeně Bára.

„Jo máš tu zrcadlo, cos chtěla. Je obyčejné, sorry.“ Podá ji zrcadlo na dlouhé stopce, ale ve tvaru tulipánu. Sourozenci vydechnou údivem. Tomáš, kterému je dvacet čtyři, se ušklíbne. Miluje ten nepokrytý obdiv. S tou školou trochu kecal, ale co!

„Obyčejné? Doufám, že se mnou budeš dělat i do budoucna.“

„No, živit se tím nehodlám, ale nechám si to jako koníček. Výhradně jen pro tebe.“ Píchne ho do hrudi. „Máš můj obdiv.“

„Super.“

„Tak jo, plavu. Musím tátovi vrátit auto do desíti, jinak ze mě stáhne kůži.“ Bára ho obejme a dá pusu. Tomáš se rozesměje. „Jo, chci fotky.“

„Budou. Hromada.“ Nějak to zařídí a pak je zvyk, že i cizí lidé je posílají. Jen aby maska měla úspěch. Benátčané jsou někdy vrtkaví. Nikdo neví, co se jim zalíbí nebo ne.

„Tak se mějte.“ Bára s Adamem osamí. Dívají se na sebe, jako by váhali co říct.

„Jdeme spát,“ navrhne Bára.

„Jo.“ Potom se podívá na krabice, když někdo zazvoní. Otevřou dveře.

„Wings k službám, ty vole, to je nádhera!“ zvolají dva mladicí v černých bundách se žlutými výšivkami křídel. Hrnou se dovnitř. „Máme je vyzvednout a doručit na letiště. Pan šéf si vzpomněl, že letadlo odlétá brzy ráno, tak nás hned poslal.“ Jeden si přehodí žvýkačku z jednoho koutku úst do druhého.

„Dobrá, ale všechno ještě není zabaleno.“

„Já mám. Pomohu ti.“ Rychle začnou balit. Adam váhá, zda má vzít své nářadí, potom to zamítne. Juliano bude tam mít svoje. Půjčí mu je, kdyby se něco stalo.

„Hotovo.“

„No, je to dost krabic, ale zvládneme to. Povezme to, jako by to bylo sklo.“

„Tohle je křehčí než sklo,“ podotkne Bára. „Jestli se to pomačká, potom bude konec. Váš,“ dodá líbezně.

„Nebojte se, jsme Wings!“ Jeden se teatrálně bouchne do prsou. Adam s Bárou jim pomohou s krabicemi. Dívají se na ně i přes mráz, než zmizí za zatáčkou.

„Kostky jsou vrženy.“

„Ano, to jsou,“ přikývne Adam. „Myslím, že si půjdu zabalit nějaké oblečení.“

„Pomohu ti, Ado.“ Ten přikývne. Aspoň si nevezme zbytečnosti. Být tam tak dlouho, den co den v masce, bude velmi náročné. „Mrkni se na to. Líbí se ti?“ Ukáže na balíček vizitek. Je na ní vločka a jinak jen výrazně vytištěná emailova adresa.

„Výborné. Líbí se mi. Myslím, že si to každý hned spojí s tebou.“ Pátravě se zadívá na bratra. „Nelituješ toho?“

Adam to zvažuje. „Děsím se toho, ale musí to skončit. Měla jsi pravdu. Chci ho vidět a dozvědět se. Jen se bojím, že spadnu tam, kde jsem byl.“

Bára přikývne, pak se usměje. „Já si myslím, že ne. Jsi starší, už víš, do čeho jdeš. Zvládneš to. I kdyby ses k němu vrátil, potom to nebude stejné. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Už víš, co ti udělal, a dáš si pozor.“

Adam ji obejme. „Díky a teď něco vybereme. Nechci tam vypadat jako padavka, která je ztrápená, že ho opustil kluk.“

Bára ho pevně sevře, jako by z něj chtěla vymáčknout duši. „Moje řeč.“ Jdou do ložnice, kde Bára rázně rozevře skříň. I když její bratříček je nemehlo, co plave v maskách, tak má po ní vkus. Až po půlnoci dobalí. Oba dva sedí u stolu, dívají se na sebe a mlčí. Jsou unavení.

„Jdeme spát, nebo z nás budou mrtvoly.“

„Jo,“ vstane, protáhne se. „Opravdu tam se mnou chceš jet?“

„A nechat si to ujít?“ když vidí, jaký má to na něj účinek, usměje se. „Hlupáčku, myslím tím to celé divadlo kolem masek. Bude to poprvé, co sama si ji obleču. Chci zažít tu atmosféru, prostě všechno. Nemyslím tvé setkání, i když jistě bude zajímavé, ale myslím celý karneval. Vždycky jsem viděla jen fotky. Je to otřesné, že kostymér, co je vyrábí, tam nikdy nebyl, že?“

„Díky.“ Obejme ji a políbí na tvář. Rozejdou se do svých pokojů. Adam moc nevěří, že usne, ale brzy odfukuje jak dřevorubec po náročném dni. Druhý den ráno naloží kufry do auta a vyrazí na letiště. Mají domluveno, že zaparkuji mimo Prahu a potom je tam doveze majitel parkoviště. Rozhodně je to na dlouhodobý pobyt vyjde levněji. Dvě hodiny před odletem odbavuji kufry. Jsou rádi, že jsou v pořádku. Ještě se najedí a potom vyrazí k bezcelní zóně.

Ve dvě hodiny, půlhodinu před avizovaným příletem, se letadlo usazuje na ranvej. Za další půlhodinku už berou svoje kufry z pásu. Adam doufá, že na ně bude čekat Juliano. Vezme kufr, když se najednou usměje a zařve.

„Oliviere!“ běží k druhému pásu, kde čeká houf lidí. Volaný muž se otočí, potom se rozzáří. Všichni přihlížejí, jak se objímají. „Ahoj. Vypadáš dobře.“

„Zlobím se, že jsi odmítl mé diamanty.“

„Ztratím je a budu to splácet do konce života. Vítej, Armande. Moje sestra Barbora.“ Za ním přikvačí naštvaná Bára, která tahá oba dva kufry. Vrazí mu do ruky jedno ucho, zahledí se na Oliviera a potom zalapá po dechu. Olivier ji s úšklebkem pozoruje. Reakce je úplně stejná. Každý nováček tak na Armanda reaguje a jeho baví je pozorovat. Ono mají co dělat i ti, co ho už viděli.

„Dobrý den, jsem Armand Briand. Těší mě.“

„No… uch… taky,“ vykoktá Bára, která se nemůže vzpamatovat. Tohle je asi sen nebo co. Nikdy tak někoho dokonalého chlapa neviděla a to si myslela, že viděla všechno. „Ježíši…,“ hlesne.

„No tak, ségra, vzpamatuj se.“ Popravdě i on si musel zvykat na jeho vzhled.

„To nejde. Je úžasný,“ šeptne pro jistotu česky. „Tohle je plýtvání matky přírody.“

„Tím chceš říct, že všichni hezcí chlapi by měli být jen pro ženské?“

Bára zrudne. „Ne, to ne, ale no…“

„Dobrý den. Moje jméno je Nicodéme a tohle je Ludovic. Přiletěli jsme společně, ale ještě jsme něco museli vybavit. Kostýmy už dorazily, Oliviere,“ řekne vikomt, který přišel od přepážky, kde vyřizoval vyzvednutí nadměrných krabic.

„Vy jste ta víla!“ vypískne nadšeně a nadšeně poskočí, až Ludovic znachoví. Konečně některé z masek poznává osobně. „Obdivuji vás už delší dobu a číhám na každou vaši fotografii v časopisech! Jste opravdu úžasný. Kašlu na nějakého hraběte, tohle stálo za to. Barbora,“ posvátně mu vezme ruku a potřese ji, i když by ho nejraději objala. „Doufám, že vás brzy uvidím na předních obálkách časopisů.“ Neví, zda je žena nebo muž, ale je prostě skvostný.

„My zase obdivujeme vaši dokonalou práci s jehlou a strojem. Nic krásnějšího jsem nikdy na sobě neměl a věřte mi, jste úžasná. Moc děkuji za kostýmy, které jste pro nás stvořila, a tobě, Adame, za masky. S těmi fotografiemi, nevím. Nezáleží to na jenom na mě.“

Bára se otočí k muži, ke kterému směřuje Ludovicův zamilovaný pohled: „Nejste ten vikomt?“

„Vikomt z Adge,“ upřesní líbezně Ludovic. Klidně se ho drží. Bára si jen povzdechne. Tohle je jako sen, když je obklopena tolika krásnými mužskými. Jen je škoda, že všichni mají cedulku Zadáno. Brácha se nepočítá.

„Půjdeme, nebo po nás celnicí půjdou. Máme k dispozici Julianův dům,“ řekne trochu zbytečně Adam, protože všichni to už vědí.

Nicodéme vezme kufr, jako by nebyl vikomt. Kufry jsou za chvilku rozebrané. Bára si ihned všimne rozdílu kvality mezi jejich kufry a jejich, ale co, kašle na to.

„Přijede sem i Devenporte?“ ozve se Nicodém, když vyjdou do haly.

Adam se k němu otočí. „Znám to jméno, ale nikdy jsem pro něj nic nedělal, ehm když nepočítám jednu maličkost. Kdo to vlastně je?“

„Kdo?“ Nicodéme se zadumá, potom se zadívá na staršího muže, který mává ceduli. Zřejmě mistr Juliano. „Někdo, kdo by mohl zničit každý karneval nebo naopak. U něj končí všechny nitky, všechny znalostí, ale nikdy na žádném nebyl. Zvláštní, že přijede teď.“

„Adame! Adame!“ ozve se. „Tak nevím, zda se to všechno vejde do mého auta,“ směje se nadšeně. Popadne ho do náruče a drží, potom ho políbí na obě tváře. „Konečně jsi zpět. Tak dlouho,“ popotáhne dojetím.

„Máme kostýmy,“ ozve se Olivier. „Dobrý den, mistře Juliano.“

„Oliviere, darebáku, co že se neozýváš? A ty taky. Nechci bejt dotěrný, ale jsem rád, že tě sem hrabě dostal. Už to začalo a budete mít co dělat, aby si vás Benátčané všimli.“

„Dobrý den, jsem Barbora, Adamova sestra.“

„Vítejte. Tak jdeme.“ Prohlédne si zbytek skupiny. Jsou úžasní a bohatství je na nich vidět na kilometr. Všichni vyrazí za ním. Adam se usměje, když uvidí starou dobrou dodávku. Nakonec musí ještě dojít pro krabice s kostýmy. Olivier se mračí, když vidí, že jedna se promáčkla. Chce se vrátit a stěžovat si, když Bára zavrtí hlavou.

„Spravím to.“

„O to nejde,“ zabručí. „Dal jsem tolik…“

„Nedělej ze sebe chudáka a nastup si.“ Olivier strne, potom se k němu otočí. „Co za to?“

Armand se významně usměje. Bára si vzdychne. I Adam má co dělat, aby nezíral na úsměv, který vyráží dech. Tady asi Bára měla pravdu, protože příroda fakt se rozhodla svými dary plýtvat. Krásný, charismatický, chytrý, co nemá?

„Dobrá.“

Adam se ohlédne na Nicodéma s Ludovicem, ale ty dva nechává Armand chladným. Je to proto, že ho znají, nebo proto, že si vystačí sami? Možná jsou už proti jeho kráse imunní, ale i tak je to od Oliviera odvaha mít za přítele někoho tak nádherného.

„Můj kostým je zimní tulipán,“ spustí.

„Žlutá růže,“ řekne jemně Ludovic. „Po dohodě jsme dodali kostýmu nádech zmrzlé růže.“

„My jsme amorci,“ řekne nevraživě Armand. Olivier se ušklíbne, kdežto Ludovic s Nicodémem se rozesmějí.

„Neříkej mi, že tě to nepřešlo!“ spustí Ludovic. Odhrne si dlouhé plavé vlasy.

„Černý amor…“

„Černý amor?“ podiví se Juliano, který dodávku obratně naviguje přecpanými ulicemi. Nepokrytě je poslouchá, ale nepřerušuje.

„No ano. Nechápu, proč nemohu…“

Adam si ho prohlédne. „Ta maska se k tobě hodí. Je přesná. Bere lásku.“ Armand se zadurdí, když mu Olivier dá rychlou pusu. Zmlkne, ale je vidět, že je stále naštvaný.

„Jsem na vás všechny zvědavý. Hrabě zatím se svou maskou nevyšel, ale víme, že je v Benátkách. Pan Devenporte na vás čeká u mě doma.“

Všichni se na sebe podívají. Začínají být zvědaví na toho pana tajemného.

„Je velmi zvláštní a vlastní zámek, který je celý zrcadlový,“ pronese Nicodéme. „V životě to neměl lehké.“

„Je opravdu celý? Nedokážu si to představit. Jak těžké?“

Nicodéme přikývne. „Každý rok dostávám pozvánku, i když jsem ji ani jednou nevyužil, ale letos tam s Ludovicem pojedeme. Ne každý ji dostane, ale ze spolehlivého zdroje vím, že je tam i zrcadlová podlaha, dokonce strop. Chci si tam zatančit na Valentýna.“ Láskyplně se zadívá na svého milence.

„Ježíši.“

„A pan Devenporte je jaký?“ optá se Bára. „Má někoho?“

Nicodéme ji zvedne ruku a vtiskne galantní polibek. „Slečno Barbaro, bohužel je zadaný, ale věděl bych o tuctu mužů, kteří by vaši krásu dovedli ocenit.“

Adam vybuchne v smích. Už dlouho se necítil tak dobře jako dneska. Najednou je plný důvěry v úspěch duelu i své výhry, a když ne, se svými přáteli a sestrou se budou bavit na nejkrásnějším karnevalu v Evropě.

„Rád bych s tebou potom mluvil o hraběti,“ přeruší mlčení Juliano. Netrpělivě zatroubí na řidiče před ním.

Všichni zvážní, protože znají historii, která se váže k Adamovi a panu hraběti.

„Co chce?“

„Chce, abych ti s ním domluvil setkání. Ne, v maskách, ale setkání.“

„Budeme o tom uvažovat,“ řekne Bára. „Hodně Adamovi ublížil.“

„Ano, já vím, jenže tohle je minulost a jako Fénix může všechno vstát z popela.“

„Nebo zmrznout,“ dodá Nicodéme.

Juliano mlčí, protože i to je možné. Zatočí do menší uličky, kde zastaví před velkým domem s výlohou, kde jsou naaranžovány masky s kusy látek. Všichni vystoupí a zadívají se na dům. Adam ví, co si myslí. Málo prostoru, ale to vidí jen část, protože je tam hodně pokojů a předem to s Julianem konzultoval, zda se tam vejde tolik lidí.

„Vítejte v Benátkách.“ Dveře se otevřou a oni uvidí dva muže. Jeden je v sametové masce, která zakrývá půlku obličeje. Druhý je obyčejný, ale něco jim říká, že není to tak jednoduché, protože ten divný muž by si k sobě nevzal jen tak někoho normálního. Adam vidí mezi nimi pouto a pomyslí si, že zřejmě je to ten fotograf, co se chtěl setkat se svým duchem. Vypadá to, že ulovil někoho víc než jen nehmotný odraz starých věku.

„Pan Devenporte?“

„Pojďte dál. Musíme vše naplánovat.“ Skupinka se po sobě podívá, ale poslechne, jako by jim velel generál.

„Vyložím dodávku,“ houkne Juliano, který tím není překvapen, spíš by byl, kdyby se někdo autoritě tajemného cizince se vzepřel. Připomíná mu svým vystupováním a chladem muže, kterého by tady oslovovali Capo di Tutti Capi – Šéf šéfů.

„Kdo jste?“ ozve se útočně Bára. Adam ji za to obdivuje.

„Devenporte, paní Barbaro. Rád vás poznávám. Vaše kostýmy jsou nádherné a fantazie ještě větší. Vaše ruce by si zasloužily pozlatit. Jsem rád, že jste všichni v pořádku dorazili. To je asi vše a teď se vám musím, pane Vanine, omluvit.“

„Za co?“

„V mém sídle nevědomky pan hrabě vyslechl vaše příjmení. Rozhodně to nebylo naschvál. Tím se chci vám omluvit.“

„V pořádku. Jednou to někde muselo bouchnout,“ řekne Adam. „Jen chci vědět, proč to tu řídíte.“ Na Nicodémově tváři se objeví úsměv. Pohodlně si sedí, zatímco Ludovic mu svírá ruku.

„Protože se v tom vyzná,“ řekne muž, který za ním stojí. „Budu váš dvorní fotograf. Děkuji za masku.“ Ukloní hlavu.

„Jsou jisté nepředvídatelné situace, kdy něco nemusíte zařídit.“

Rty pod maskou ztvrdnou, ruce se zvednou a maska spadne do klína. Adam polkne. Nevnímá zohavenou tvář, ale kočičí oči. Ty jsou stvořeny pro masku. „Mohu vám udělat masku?“ Olivier se začne smát. To je celý Adam. Jiný by se otřásl hrůzou, ale on ne. On se ptá, zda může udělat masku.

„Uvidím. To já jsem vypátral, jakou bude mít hrabě masku. Tím chci říct, bude mít vaši masku Fénixe. Bude mít stejně početnou družinu jako vy. Letošní karneval je ve jménu – Žij barevně. Co chcete, Adame?“

Adam se dívá do jeho chladných očí. Rozhlédne se po svých přátelích. Cítí, že všichni očekávají, co řekne. V přítmí na to čeká i Juliano, který má v ruce krabici z dodávky.

„Zradil mě.“

„Ano, to je pravda, ale chcete pomstu, nebo chcete to co my? V každém případě ať je to nebo to, pomohu vám.“

„Život?“ Lákavé, ale není možné zapomenout, co se stalo.

Adam udělá poslední tah štětcem, potom vezme jehlu a dodělá neviditelnou zlatou čáru. Podívá se na ni. Ucítí stín, zvedne hlavu. Pokývnutí ho uklidní.

„Je nádherná, Adame. Myslím, že už umíš všechno…“

„Ne, pamatujete si? Celý život je jedno velké učení a já to tak beru. Moje první maska.“ A taky bude na karnevalu. Nemůže se dočkat, až ji uvidí na Alessiho tváři. Miluje ho čím dál víc. Někdy se mu zdá, že samou láskou mu pukne srdce.

„Ano, ale je vidět, že máš talent. No, nezpychní. Je tvoje.“

„Děkuji moc.“ Opatrně ji položí. Je rád, že ji stihnul udělat tak brzy. Položí ji do krabice.

„Co s ní chceš udělat?“ optá se zvědavě Juliano. Sám se posadí na druhý konec a vezme do ruky masku. Je období karnevalu a to má práce nad hlavu.

„Daruji ji.“

Juliano zvedne hlavu. „Hraběti di Cavoure?“

„Ano. Vadí to?“

„Ne, jen buď opatrný. On je…,“ znejistí. Adamova tvář je tolik šťastná. Nechce, aby byl zklamaný. O hraběti se tolik vypráví, ale on nikdy moc na drby nedal, ale zrnko pravdy v nich je vždy. Stejně by ho Adam neposlechl. Je pravou, že zamilovaní nevidí, neslyší. Opět skloní hlavu k masce, když uslyší:

„Mistře Juliano, mohu jít na chvilku do města?“

„Chceš vidět masky?“

„To taky,“ přizná, „a chci mu dát masku.“

„Dobrá běž, ale brzy se vrať.“ Adam přikývne, přiklopí krabici víkem, ještě ji převáže připravenou stuhou. S bušícím srdcem se vytratí.

Adam pospíchá na dojednanou schůzku v jejich oblíbené kavárně. Za tři dny všechno vypukne, ale někteří lidé se už objevují v maskách. Už se těší na zahájení. Jen doufá, že jeho maska mezi ostatními obstojí. I tak je to od Alessiho neskutečné, že si právě vybral jeho masku ke kostýmu ohně. Bude mu fandit na náměstí sv. Marka s ostatními.

„Tak jsem tu,“ posadí se, krabici odloží na stolek. Zamilovaně se na něj zadívá. Nedotýká se ho, protože mu vysvětlil, že nechce, aby ho sejmuli paparazzi. Nemůže se vynadívat na vlnité černé vlasy na černé oči, v kterých jiskří oheň. Je nádherný, protože se k němu jiné slovo se nehodí.

„Ukaž, miláčku. Je překrásná.“ Vezme ji a zadívá se na ní.

„Děkuji, ale budu muset běžet nazpět. Máme spoustu práce. Je karneval, ale zítra se půjdu podívat na masky a jiné dny taky. Budu ti fandit,“ říká zamilovaně.

„Kávu?“

„Ne, odcházíme.“

„Doprovodím tě.“ Hodí na stůl peníze a zvedne se. Po cestě dá krabici do auta. Dobře ví, že v davech turistů by se do středu města nikam nedostal. Ten se zneklidněně rozhlédne, ale zdá se, že to nikomu nevadí. Sevře mu dlaň, ale tentokrát hrabě mu ji nechá. Je šťastný, jako by dostal odměnu. Před dvěma měsíci se stali milenci a nikdy nic krásnějšího nezažil. Všechno se mu zdá tak jednoduché, že si nepřipouští žádné problémy. Je mu neuvěřitelně a v koutku duše nemůže uvěřit, že právě on je tím vyvoleným, kdo může s Alessiem být. Kdyby to šlo, byl by s ním neustále, ale Alessio se musí starat o firmu.

Jdou vedle sebe mlčky, když ho najednou Alessio strčí do uličky, kde ho začne líbat. Jasně naznačuje, po čem touží. Adam ztrácí dech pod jeho polibky a doteky. Cítí se jak fénix, který vstává z popela, aby rozkvetl. Je někde mimo, kam nikdo nemůže, a jen zoufale se tiskne k svému milenci. Vášeň se mu rozlévá žílami jak oheň. Přestává dýchat a má pocit, že umírá. Vyvrcholí.

Alessia to potěší. „Jak teď půjdeš do práce?“

„Půjdu. Bože, ty mě dovedeš rozparádit.“

„Opravdu, ledňáčku?“

Adam se usměje. Nikdy nepochopí, proč mu dal tuhle přezdívku, ale z jeho úst zní to tak přirozeně, že se ani nebrání.

„Ano. Co kdybychom se zítra viděli. Prosím. Jen na chvilku,“ škemrá. Chce s ním být, chce ho líbat a pít jeho nektar.

„Pořádám ples, takže… a víš co, jak skončí, přijdu.“

„Dobře, moc se těším, lásko.“ Rychle ho políbí, vykroutí se z jeho náruče a rozeběhne se. Jak vypadá, kašle na to. Má pocit, že každá jeho buňka zpívá štěstím. Vejde dovnitř do domu. Juliano ho zkušeným koutkem oka prohlédne, potom si pomyslí jedno: Karneval. Kdyby se nebavil, bylo by to špatné. Vždyť proto se karnevaly pořádají.

„Jen se převléknu a přijdu dolů.“

„Maska se líbila?“ zvolá za ním.

Adam se na schodišti nakloní. „Ano! Vezme si ji ke kostýmu!“ nadšeně zvolá. Juliano od masky zvedne hlavu. Ve tváři je jasně vidět údiv. Potom zatřese hlavou, protože se mu to nezdá, ale možná je hrabě skutečně natolik zamilovaný, že si vezme Adamův dar na sebe. Adam radostně přikývne, potom vyletí nahoru. Hned se převleče do pracovního. Olízne si rty. Má pocit, že je na nich ještě Alessiho chuť. Za deset minut se posadí na druhou židli a začne malovat masku s kartami.

Druhý den stojí na náměstí a vyhlíží Alessiho. Zná kostým, který bude předvádět. Nezajímá ho ani Let anděla, ani masky nebo průvod představitelů města coby středověké šlechty. Bloudí a hledá. Kde jen může být, zoufá si. Otočí se za každou červení, kterou zahlédne, ale ten pravý nikde, když ho najednou uvidí. Chce se k němu rozběhnout, když zkamení. Má pocit, že mu srdce přestalo bít, dech se zastavil. Zírá na známý Alessiho kostým. Právě ho fotí a on s rukou u rtů posílá slečně polibek. Jenže od rtů, které nemaloval! Polkne, přiblíží se. Tělem se šíří chlad.

Proč? zavíří mu hlavou. Proč si nevzal jeho masku? Proč?! Sliboval mu to. Byl tak pyšný, když mu řekl. „Vezmu si ji, protože jsi dělal ty. Miluji tě.“

A on uvěřil. Čemu ještě uvěřil a byla to lež? Otře si oči a rozeběhne se pryč. Vráží do lidí, ale nadávky neslyší. Opře se o sochu lva. Brečí. Zradil ho. Jak mohl? Jde, aniž vnímá kam, a v hlavě mu zní: Proč ho zradil?

„Adame, jsi to ty? Co se stalo?“ optá se Juliano. Tentokrát k němu přijde a obejme ho. Na rameno mu dopadnou hořké slzy.

„Neměl tu masku,“ řekne hluše nahlas před ostatními.

Julianovi sklouzne slza jako tehdy, když se to dozvěděl. Otře si ji. Moc dobře věděl, jak tehdy Adam trpěl. Miloval ho první láskou. K tomu se tolik snažil a hrabě pošlapal jak jeho pýchu umělce, tak i zamilované srdce. Jedno by se dalo snést, obě těžko.

„V tom případě pomsta.“

„Ne!“ ozve se Ludovic. „Pomsta mu nic nedá, že mám pravdu, Nico.“

Nicodéme svého miláčka ho pohladí. „Ne, pomsta ne, ale určitá satisfakce tu musí být.“

Adam polkne. Jak to ví? Zadívá se do zkušených klidných vikomtových očí. Kolik toho zažil, viděl? „Ano, chci. Od té doby, co si vzal jinou než moji masku, jsem s ním nemluvil. Olivier mi tehdy hodně pomohl.“

„Vy jste spolu žili?“

Oba dva se podívají na Armanda.

„Ne, ale znali jsme se. Pobýval jsem tu na menší stáži. To víš šperky. Seznámili jsme se, když jsme obdivovali masky v Dóžecím paláci. Padli jsme si do oka, ne do postele,“ řekne rozverně.

„Adame, proč by ses nemohl s hrabětem setkat tam? Je tam spoustu lidí, nic si tam nedovolí,“ navrhne Juliano, který si otřel oči. Jako by tou větou to celé znovu s Adamem prožil.

„Dobrá. Necháte to na mě?“

Nicodéme nakloní hlavu. „A máme volbu, příteli?“ Sinjin nakloní hlavu a pousměje se. Nemají a vědí to.

„Takže zítra vyrazíme na zahájení, potom se sem vrátíme a převlečeme se. Potom vyrazíme na procházku. Máte všechno? Vizitky, kostýmy, masky?“

Adam zvedne hlavu, přimhouří oči. „Vy půjdete taky?“

„Já? Chtěl jsem, ale netuším, zda mě přivítáte, i když bych velmi rád.“

„Jistěže budeš vítán,“ odpoví za něj Nicodéme.

„Tak dobře. Juliano, můžeš prosím tě zařídit tu schůzku?“

„Určitě.“ Julianovi se uleví, že souhlasil. Když si vybaví, kolikrát tu hrabě byl, kolikrát ho přesvědčoval, aby mu řekl, kde se Adam skrývá, jenže on to netušil. Znal jen číslo, které mu jednou poslal, jenže to mu nemohl dát. Podle předčíslí si našel, že žije v České republice, ale slíbil mu, že ho nikomu nedá. Hrabě si ho nakonec získal, přesto dodržel slib a je rád. Ihned mu jde volat.

„Pane hrabě.“

„Ano, Juliano?“

„Adam se schůzkou souhlasí.“

„Je u tebe?“ Alessio prudce vstane. Ruku svírá do pěsti. Konečně je to na dosah. Bál se, že nepřijede, že bude muset čekat další rok. I tak čekal skoro tři roky, než ho našel. Lidé ho mají rádi, protože jinak by už řekli dávno, kde je.

„Ano. Dneska přijel i s přáteli.“

„Samozřejmě, jak jinak. Nevadí. Musím mu všechno vysvětlit.“

„Ano, pane hrabě. Schůzka by byla pozítří v Dóžecím paláci na výstavě masek.“

„V pořádku, budu tam. Ve tři?“

„Vyřídím.“

„Juliano, děkuji.“

Juliano mlčí. Doufá, že neudělal chybu. Jen aby Adam konečně našel štěstí. Přeje mu to, zaslouží si to. Viděl některé jeho masky a z učně je už dávno mistr. Přesto se v jeho maskách objevuje touha po tom druhém. Možná si to ani neuvědomuje, ale je to tam.

„Ve tři hodiny v Dóžecím paláci.“

„Budu tam,“ řekne tvrdě Adam.

„Já bych měla námitku!“ ozve se Bára, kterou štve, že nějaký cizák si to tu organizuje, jak se mu zachce.

„Ano?“

„Dnešní den bych ráda věnovala kostýmům. Vsadím se, že ne všechny dorazily v pořádku. Zítra ráno by se mohly vyzkoušet. Odpoledne…,“ naštve ji, že Devenporte se usmívá ještě víc. „Co je?“ vyštěkne. Ten chlap ji leze na nervy. Adam se na ni zvědavě zadívá. Nerozumí, proč je taková.

„Nic, jen souhlasím.“

Bára vypustí přebytečnou páru, když ucítí na lopatce hřejivou ruku. Brácha! „Co je?“ utrhne se.

„Nic, jen tě potřebují kostýmy víc než nějaké organizování.“

„No jo, ale…“

„Paní Barbaro, věřte mu. Všechno bude v pořádku,“ zastane se Devenporteho Nicodém. Bára přikývne, obejme si paže rukama, jako by byla zima, ale venku svítí slunce a je nádherně. „Dohlédneme na to a vsadím se, že je všechno zařízeno, že mám pravdu, pane.“

„Jistěže. Nic neponechávám náhodě. Bude jen záležet, co si bude přát Adam. Jsem připravený na obě varianty.“

„Omlouvám se.“ Najednou se začala o Adama bát. Přece jenom mohl by mu něco udělat a Adam sice nevypadá jako křehká květinka, přesto je daleko citlivější než ona. „Jdu na kostýmy. Ju…,“ zarazí se, protože neví, zda ho tak může oslovovat. „Juliano, mohu si někam dát šicí stroj?“

„Jistě.“ Zavede ji do své dílny. Nějak předpokládal, že budou potřebovat místo. Ta se rozzáří a přikývne hlavou. Dostatek místa a světla. To nejdůležitější má. Nadechne se. Ten Devenporte si může organizovat život, ale do kostýmů se jí míchat nebude. Vrátí se zpět. Tak pánové se ani neobtěžovali hnout. Otevře pusu, Adam, který ji zahlédne, se přikrčí.

„Co tu sedíte?! Chci vidět kostýmy! Všechny!“ ušklíbne se nad zaraženými výrazy. Ona jim ukáže. Ať si nemyslí, že tohle je jenom zábava!

„Sestra se dostala do ráže, ale má pravdu. Zítra musíme být připravení. Ráno bych chtěl vyzkoušet účinek na lidi. Jsou tu dost vrtkaví.“

„Máš strach?“ optá se Juliano.

„Trochu ano,“ přizná, „ale na druhou stranu věřím sestře a vám.“

„Pojďte.“ Juliano je vede do skladu, kde se vrší různé druhy krabic. Začnou je třídit. Adam spokojeně zjistí, že většina není pomačkána. Uvědomí si skutečný strach, zda jeho masku přijmou nebo ne.

„Jsem velmi zvědavý na kostým,“ řekne Juliano. „Na všechny. Musím říct, že z toho domu už celých šest let nevyšel kostým. Masky ano, postava žádná.“ Přinese na rozříznutí nůž a nůžky. Za chvilku se kolem válí obalová technika.

„No,“ hlesne Juliano, když vidí záplavu modré stříbrné a bílé. „Vypadá to zajímavě, tak se těším na výsledek.“ Materiály jsou kvalitní, to už vidí na první pohled, jenže jak budou vypadat, to bude jiné.

„Jestli se to bude líbit tobě, Juliano, pak máme půlku výhry v kapse.“

„Doprdele! Já tušila, že to nepřežije. Kdo potřebuje opravu?“

Devenporte se dívá na kostýmy. Je vzrušený z celé události a stejné emoce cítí ode všech. „Obávám se, paní Barbaro, že všichni.“

„Výborně. Noste mi to dílny.“ Ludovic zatřepe šatem. Nechápe, jak se to mohlo natrhnout, ale možná ty ozdoby a kamínky, které jsou na tom našité, spáchaly tu škodu. „Pomohu paní Barbaře. Krapet se v tom vyznám.“

„Dobře. Jenže vypadají efektně.“ Juliano si prohlíží klobouk ve tvaru růže. Překrásná krajková práce nadýchaná jako sen s nádechem žluté. Tohle nejsou levné obyčejné kostýmy a Benátčané to ocení. Vezme svůj do ruky a jde do dílny. Rozloží ho na stůl a začne prohlížet. Některé se uvolnily a tak vezme nit a začne je přišívat. Za ta léta se při výrobě masek naučil kde co. Vedle něj stojí Ludovic a Adam taky s jehlou. Ludovic pečlivě prohlíží každý centimetr látky.

„Pomohu ti. Myslím, že tohle bude hlavní náplň naší práce. Jsi šikovný.“

„Děkuji za kostým víly. Je můj nejoblíbenější,“ přizná Ludovic. Odhrne si z čela vlasy, když mu Bára podá gumičku. Ludovic si je sváže do uzlu.

„Ty jsi jim poskytla návrhy? Jsou si všechny podobné, jen odlišné barvy.“

„Ano, ušít bych to nezvládla, ale tohle dělal zkušený krejčí. Výborná práce a kamínky, to je klasika. Vždy se nějaký uvolní,“ řekne u lemu tuniky. „Je to tak pokaždé.“ Adam je nechá a odejde za ostatními. Vybalí svou masku. Přiloží si ji k tváři a otočí se k Julianovi. Čeká kritiku. Juliano k němu přijde zblízka a prohlíží si ji do nejmenších podrobností.

„Výborná práce. Je vidět, že jsi daleko zkušenější, a líbí se mi ten prach. Co je to? Třpytky?“

Adam ulehčeně si sundá. „Ano, ale udělal jsem to ze skleněných vánočních ozdob, co se u nás vyrábí. Některé jsem rozbil na padrť, některé na hrubo a smíchal s pudrem, aby nebyly tak ostré. Vypadá to docela dobře.“

„Víc než dobře. Všechny… Amor?“ Když vidí černou a bílou, rozesměje se. Pobaví ho nápad.

„Já ti říkal, že ta maska…,“ spustí naštvaně Armand.

„Vás dva budou milovat,“ přeruší je nadšeně Juliano, ty masky se mu zamlouvají. „Benátčané zbožňují humorné masky. Budete hlavní atrakcí, uvidíte. Olivier s Adamem vědí, jak v masce chodit. Znáte pózy, které musíte umět?“

Devenporte se usměje. „Půjdeme to nacvičit, zatímco necháme paní Báru, Adama a Ludovica pracovat. Jen bychom se jim pletli v práci.“ Juliano je odvede do obývacího pokoje, kde začnou zkoušet jak samostatné pózy, tak skupinové.

„Takhle je to lepší,“ opraví Nicodémovu ruku. „Musí být všechno vidět. Každý detail a tohle je taky krásná póza a nakloň hlavu. Přesně tak. Jestli si to teď nacvičíte, tak to pak budete mít lehčí. Skvělé, Adame,“ který se přišel mrknout. „Máš zrcadlo?“

„Ne hůl, ostatní mají zrcadla.“

„Dobrá. Hůl a zrcadlo se používají jinak.“

„Ano.“

„Pamatujte, jediná odměna, kterou dostanete, je to, že se můžete jít v maskách předvést světu a potom fotografie, které získáte. Žádná jiná odměna není.“

„Víme, Juliano,“ řekne s úsměvem Olivier, který natahuje imaginární luk. „Všichni známe pravidla. Tohle pro nás není život, ale koníček, kterým žijeme, že?“

„Ano,“ řekne hlubokým hlasem Devenporte. „Bez masek by zbyl jen fádní šedivý svět.“ Opět má na tváři masku, i když má pocit, že těmhle mužům nevadí jeho zjizvený obličej.

„První den půjdu bez masky, potom si ji vezmu. Měli jste vidět mého šéfa, když jsem mu řekl, že si beru dovolenou na karneval. Málem, že jim to nešvihlo. Byl tak vytočený, že se nezmohl na slovo,“ vypráví se smíchem Sinjin.

„Madam taky nebyla nadšená,“ sklopí zrak Armand. „Nemám rád fotky, takže žádné mimo kostýmu. U něho to ještě snesu. Pracuji pro jednu modelingovou agenturu. Vyhledávám modely. Ludovic je můj zatím nejlepší úlovek,“ pochlubí se.

„Máš mé nesmrtelné díky,“ řekne s lehkým nachýlením Nicodéme. Armand se ušklíbne a pošle mu vzdušný polibek.

Sinjin přikývne. Musí přiznat, že někdo tak nádherný se málokdy vidí a taky s tak pravidelnou tváří. Řekl by, že ji má doopravdy dokonalou. Mohl by jen stát a fotka by byla jako sen. Diví se, že se svým vzhledem nemá větší problémy, nebo má, a proto nechce žádné snímky.

Ještě skoro dvě hodiny nacvičují pózy.

„V kostýmech to bude jiné.“

„Budeme muset si to vyzkoušet. Natáhnout je na sebe bude horor.“

„To ano,“ přikývne Juliano. „Ale zvládli to jiní, zvládnete to i vy, ne?“

„Jistěže,“ přikývnou.

„Mám hlad,“ ozve se Ludovic, který za nimi přijde do obývacího pokoje. Je spokojený, protože nakonec se ukázalo, že jich nemusí tolik opravovat. Horší to má paní Barbara, která musí napravit především klobouky. „Dáme si pizzu? V Itálii je nejlepší pizza na světě.“

„Proč ne? Mám už taky hlad. Najíme se, vyzkoušíme si kostýmy a zítra dopoledne půjdeme do ulic. Na slavnost bych chtěl být bez kostýmu a užít si to, souhlasíte?“ optá se Devenporte. Přikývnutí ho potěší. Už se nemůže dočkat karnevalu a k tomu je mezi lidmi, kteří mají stejný zájem. Navíc je tu s ním Sinjin.

„Jestli chcete, mám jeden ještě volný pokoj a zavolám Mariovi. To je bratranec.“ Vytočí číslo a nadiktuje mu objednávku.

„Chceš tu zůstat?“ optá se Sinjina.

„Bylo by to lepší kvůli kostýmům. Popravdě nechce se mi trmácet sem a tam.“

„Dobře. Pane Juliano, rádi přijmeme vaši nabídku.“

„Výborně.“

„Hotovo. Tak já tu dřu a vy se flakáte, co?“ ozve se Bára s rukama v bok.

„Ségra, právě jsem ti objednal šunkovou pizzu.“

„Pizzu? Italskou pizzu? Odpouštím ti tvé dosavadní hříchy. Kde je?“

„Za deset minut sem dorazí bratranec Mario. Má ob dvě ulice pizzerii. Je vyhlášená, nebojte se.“

„Nebojíme se, naopak těšíme.“ Když přivezou pizzu, nadšeně se na ně vrhnou. Adam schválně sleduje vikomta i pana ne hraběte, kteří se chovají jako smrtelnicí. Měl strach, že se budou chovat povýšeně. Kolem srdce má teploučko a strach pomalu mizí.

„Je výborná, mistře Juliano,“ pochválí ji všichni.

Bára má plné břicho, když se zadívá na hodiny. Skoro devět hodin. Neuvěřitelné, jak ten čas uběhl. „Vyzkoušíme si kostýmy?“ Nerada se zvedne, aby uklidila krabice. Ostatní jí pomáhají. Když jsou hotoví, podívají se na sebe. Vrátí se s kostýmy, za kterými jsou sotva vidět.

Adam je zamračeně pozoruje, potom se rozhodne. Jde za Julianem, který sedí v dílně a popijí kávu.

„Potřebuješ něco?“

„Ano. Znáš někoho, kdo by nám pomohl do kostýmů?“

„Jistě. Počkej tu.“ Vyjde ven, když se za chvilku vrátí s mladou dívkou. „Donata.“

„Dobrý večer, strýček Juliano mi vše vysvětlil. Ráda pomohu.“

„Ale bylo by to po celý karneval.“

„Jde jen o ráno, ne?“ nakrčí nosík. „To mohu, potom ne.“

„Bude stačit, když pomůžete při nasoukání. Dneska chceme provést zkoušku a zítra se objevit v ulicích.“

„Budu ráda. Sama plánuju něco na příští rok, ale víte, kolik stojí dobrá maska.“ Adam přikývne. Aby nevěděl. Jeho a sestry stála celý majlant, a kdyby nebylo Oliviera, pak by se musel zadlužit. Čert vem v tomhle hraběte, taky sem mohl přijít v obyčejné masce a ne hned házet výzvu.

„Tak pojďte.“ Juliano se za nimi dívá. Naschvál nejde, protože nechce pokazit kouzlo hotové masky. Nemůže se dočkat, až ho uvidí.

„Strýčku Juliano,“ zaslechne hlas ze shora po dobré hodině. „To je úžasné!“ volá ze schodů. „Pojď nahoru!“

Juliano se zvedne, rád, že čekání je u konce. Srdce mu buší netrpělivosti a hoří zvědavostí, co jeho nejlepší žák vymyslel. Vejde do obýváku a jen povzdechne. Musí si štědře přiznat, že nečekal něco tak nádherného a bohatého.

„Tak co?“ optá se tlumeně Adam v modrostříbrném kostýmu, který při pohybu jemně zašustí a zacinká. Ostatní jsou kolem něj v květinách, které hlavně představují stylizované klobouky. Růže, tulipán a lilie. Vedle nich jsou dva amoři a dvě sice obyčejné masky, ale i na nich je vidět kvalita.

„Devenporte, nám kazí dojem!“ zvolá vesele Ludovic, který jde za růži. Vedle něho si povzdechne lilie a podá mu stříbrnou růži. Ten ji s úklonou přijme, přitiskne na srdce.

„Ani bych neřekl. Půjdou jako rytířský předvoj. Dobrá, nečekal jsme něco takového…“

„Fotky, chci fotky!“ zvolá Donata s mobilem v ruce. Zableskne se. „Nejsou úžasné? Ani bych se nedivila, kdyby vyhráli nejkrásnější masku.“

„Konkurence bude silná, Donato. Jsou nádherné, věřím ve vás.“

„To jsem rád. Masky dolů.“ Donata odloží foťák a jde jim pomáhat. Trpělivě stahují kostýmy, aby se nepoškodily. Juliano se dívá. Donata má pravdu. Mohou dosáhnout na nejkrásnější masku. Líbí se mu nápad vládce mrazu a zmrzlých květin.

„Mám menší problém,“ pronese Olivier. „Nemám sáček na vizitky, což by chtělo. Jak to máš, Adame, vyřešeno? Nejspíš jsem ho zapomněl doma.“

„Na peníze mám tobolku a na vizitky sáček!“ Zvedne do výšky ruku, na které visí modrý sáček s vyšitou stříbrnou vločkou.

„Hned vám něco ušiju,“ rozhodne se Bára i přes pozdní hodinu. „Donato, děkujeme za pomoc. Juliano, máš nějaké černé a bílé látky?“

„Pojď se mnou. Něco se najde.“ Vede ji do dílny do truhly, kde má kusy látek.

„Není za co,“ řekne nadšeně Donata. „Budu vám fandit.“ Adam si vybaví den, kdy to řekl Alessiovi. Zamrazí ho. Jen doufá, že tento průběh bude mít menší katastrofální dopad. Musí se přiznat, těší se na to divadlo. Zpozoruje, že Nicodéme s někým mluví. Občas řekne ano, nakonec jen řekne, že zavolá později.

„Jsme pozvaní na soukromý ples.“

„Půjdeme?“ optá se Adam.

„No jistě! Jsme v Benátkách, budeme se bavit.“

Devenporte se k nim obrátí. „Doufám, že není ve stejný den jako můj ples.“

„Ještě že jsem nerozeslal pozvánky. Nemám ples, za to sehnal jsem lístky do opery,“ vytasí se s největším trumfem Olivier. Uznalé pohledy ho potěší.

„Kruci, koukám, že program máme bohatý,“ zamumlá Bára vesele. „Aspoň se nebudeme nudit.“

„To ne,“ přitaká Casimir. „Moje jméno je Casimir a měli bychom jít spát nebo zítra budeme jak zombie, ne jako zářivé masky.“

Juliano ještě sedí venku na malé lavičce i přes značnou zimu. Je rád, že nebude muset burcovat sousedy. Jejich masky jsou čarovné a to Benátčané milují. Plné fantazie, umu, krásy a šikovnosti.