Duel - 2.

Večer ve stejný den Nicodéme přijede domu. Zívne, když odkládá kabát. „Pan Ludovic je doma?“

„Ano, pane vikomte. Pán je v pracovně.“

„Výborně.“ Ode dveří se usměje, když ho uvidí ve velkém ušáku s knihou v ruce.

„Nicodéme?“ Ten zavře dveře a jde k němu s vláčným půvabem rozhodnuté šelmy. Poklekne k němu, vezme do ruky bosou nohu a políbí nárt. Jazykem putuje výš a výš, kam mu až volné kalhoty dovolí. Na koberec spadne kniha a Ludovic se pohodlněji uvelebí. „Nejsi unavený?“

„S tebou nemohu být nikdy unavený.“ Stáhne mu kalhoty a potěšeně zaregistruje, že pod tím nic nemá. „Adam Vanin jede do Benátek.“ Odhodí je jako nepotřebnou věc, nohy mu přehodí přes opěradla, aby byly roztažené. Dlouhými tahy hladí štíhlá stehna.

„Opravdu?“ Může se člověk vyhřívat pod něčím pohledem, napadne Ludovica, ale jeho pohled mu dělá dobře. Nikdy s nikým se tak úžasně necítil. Vůbec mu nevadí pozice, v jaké se nachází, spíš naopak je to pro něj vzrušující, když si ho upřeně prohlíží.

„Jistě. Napadlo mě, že bychom mohli jet taky.“ Rty se dotknou hladké pokožky, líbají ji a pomalu se sunou k odhalenému klínu, kde na něj čeká jako lahůdka štíhlý dlouhý úd. Ludovic sklouzne v křesle ještě víc. Netrpělivě očekává, až si ho vezme. Nicodéme přestane, zadívá se do jeho tváře. Je rozkošný, a když si představí, že ho málem ztratil, tak by si tloukl hlavu o zeď, ale teď je všechno tak, jak má být. Políbí ho na špičku penisu. „Co myslíš?“ optá se, jako by se právě nechystal se s ním milovat. Oddaluje jejich spojení, jak to jde.

„Proč ne? Mám Benátky rád. Párkrát jsem tam fotil.“ Ví, že nemá cenu na něj spěchat a žadonit. Udělá si to po svém a takovým způsobem, že se mu zastaví srdce.

Nicodém prstem sjede k dírce, kterou začne dráždit bříškem prstu. Když se vracel domu, cítil se vyčerpaný různými jednáními, ale při pohledu na světlovlasou osůbku se všechny starosti rozplynuly. Teď by mohl přenášet hory. Pomaličku dovnitř vklouzne jedním prstem. Ponoří se do vstřícného tepla a chvilku v něm jezdí. Ludovic si vychutnává všechny pocity, které z toho plynou. Když přidá Nicodéme druhý a rozšiřuje ho jimi, povzdechne si. Chtěl by ho už mít uvnitř, ale… Nadzvedne se, když ho vidí stát nad sebou. Vztáhne ruce, které obratně rozepnou pásek, knoflík i zip. Stáhne je dolu stejně jako boxerky. Je vzrušený, což ho vynese do oblak. Nikdy by neřekl, že je to tak úžasný pocit, když vidí zřetelně, jak po něm touží. Rukou sklouzne ke svému klínu, pohladí si penis, potěžká koule a sjede k dírce. Dává mu najevo, co přesně chce.

Nicodéme mu přidrží nohy a zatlačí do dírky. „Ano,“ zasténá pod rázným přírazem Ludovic. Takhle to přesně miluje. Ten se jen zavrtí, aby se dostal hlouběji, ale když je v něm, jako vždy ztratí kontrolu a začne se pohybovat proti jeho tělu.

Ludovic si uvědomuje nepohodlnou pozici, ale víc ho zaplavuje štěstí, že ho má v sobě, že ho může ukojit a jenom do něj vyvrcholí.

Nicodéme vykřikne a zaboří se do hebkého těla. Když se vzpamatuje, tak jako mnohokrát předtím ho napadne, jak mohl bez něho žít tolik let. Políbí na rty svého milence. Nerad z něho vyklouzne, ale chce slyšet z jeho úst výkřik vášně. Vezme ho do úst.

„Už budu,“ zašeptá Ludovic. Opře se do něj a odstrčí ho. Sprška semene dopadne na Nicodémovou tvář. Ludovic se posune, klekne si a jazýčkem ho začne čistit. Když skončí s obličejem, sklouzne na podlahu a vezme jeho úd do rtů. Mazlí se s ním, až je čisťounký. Potom se mu stulí do náruče.

„Blázínku.“

„Spokojený blázínek. Těším se, až tam pojedeme, ale víš, proč tam jede?“

„Hrabě ho vyzval a já bych rád věděl víc.“ Naznačí mu, aby se zvedl. Ludovic nerad opustí jeho náruč. „Vím přesně, kdo mi to může zjistit.“ Vytáhne mobil a najde číslo na Devenporta. Sice se neukazuje mezi lidmi, ale dobře ví, že nikdo nemá tak velké znalosti o světě masek jako právě tento zjizvený muž.

„Není pozdě?“ optá se Ludovic. Sedí nahý u jeho nohou s hlavou na jeho stehnech a dívá se mu do obličeje. Nechápe, jak ho kdysi mohl opustit, byť na krátkou chvíli.

„Ne. Pan Devenporte? Zde vikomt z Adge. Potřebuji menší laskavost.“

Casimir zvedne udiveně hlavu. Co mu chce vikomt? Pravda, často spolu obchodují a po čase zjistili, že mají společný koníček, a tím jsou masky, ale jinak se příliš nestýkají. „Ano?“ optá se obezřetně.

„Vím, že se to může zdát divné, že o to žádám zrovna vás, ale máte velké znalosti a jistě znáte pana Adama Vanina, který vyrábí benátské masky.“

Casimir se zahledí na Sinjina, který právě něco kuchtí na počítači. „Ano.“

„Znáte hraběte di Cavoure?“

Casimir se zlostně nadechne. „Ano.“

„Vím, že žádám moc, ale nevíte o něm něco? Poslal výzvu k dueli panu Vaninovi a máme strach, zda něco nechystá. Vím, že…“

„Jistě. Co potřebujete vědět?“ ozve se tak chladně, že Sinjin se k němu otočí. Ledový pohled a strnulá Casimirova tvář se mu pranic nelíbí.

„Všechno co můžete zjistit. Pan Vanin je mým přítelem, a jak říkám, neradi bychom spadli do pasti. Taky bych rád zjistil, jakou masku bude mít. Neznám nikoho, kdo má takový přehled jako vy.“

„To bude velmi těžké,“ pronese zamyšleně Casimir. „Tohle si hlídá víc než svůj bankovní účet, ale pokusím se. Něco malého panu Vaninovi dlužím.“

„Jako my všichni,“ řekne tiše Nicodém.

„Ano. Jakmile něco zjistím, ozvu se.“ Casimir odloží telefon.

„Děje se něco, miláčku?“ Sinjin ho pohladí po zjizvené tváři. Asi je nenormální, ale ten jeho chladný pohled ho vzrušuje.

„Hrabě di Cavoure opět vystrčil růžky a já s ním mám nevyřízené účty.“

„Kdo je to?“ optá se zvědavě Sinjin. Posadí se mu na kolena a nenápadně začne rozpínat knoflíčky.

Casimir na obratné prsty upře oči. Stále ho ještě šokuje, že ho jeho tělo neděsí. „Kdo?“ přimhouří kočičí oči. „Bývalý milenec pana Vanina. Odhodil ho jako onuci, protože byl zaslepen. Ztratil to, co já jsem díky němu získal. Teď to chce získat nazpátek. Otázkou je, co vlastně chce? Hrát si, nebo se naopak ztratit ve víru lásky? Je to sobeckost, nebo uznal, jakou chybu udělal? Jenže lidi se příliš nemění. Máš obratné prsty, Sinjine.“

Ten k němu zvedne hlavu. „Pojedeme do Benátek? Uděláme si malý výlet.“ Nechce ho ztratit jako Camerona. Udělá pro to cokoliv.

„Pojedeme a mám takové tušení, že budeš velmi potřebný, jenže nejdřív spácháme menší hřích.“ Smete ze stolu všechny papíry. Po jisté zkušenosti se Woody už naučil nedávat porcelán na stůl, ale pokládá ho kamkoliv jinam než na stolky. Jak řekl, některé soupravy jsou historicky velmi cenné. Casimirovi je to jedno. Pro něho majetek představuje bezpečí a hýčkání osob jemu velmi blízkých. Papíry se rozletí po celé místnosti. Sinjin se zasměje. Vždycky ho pobaví Casimirova netrpělivost, protože jinak se tváří jako sfinga. Je tak rozdílný od Camerona.

„Máme si hrát, ne?“

„Později,“ zabručí, když chytí Sinjina do silných paží a zvedne se s ním. Posadí ho na stůl.

„Proč to musí být pokaždé na stole?“ zabručí nezřetelně.

„Je po ruce,“ odpoví klidně Casimir. Klekne si před něj a začíná mu svlékat svršky, jenom hořejšek ponechává. Chce se dostat ke sladké odměně schované pod oděvem co nejdřív.

Sinjin mu rukou zajede do černých vlasů. Hladí ho. Jsou spolu už dost dlouho, ale stále má pocit, že je to jako první den, kdy sem přišel.

„Tak tady ho máme. Rozkošného a připraveného.“ Vezme ho do úst. Sinjin zakloní slastně hlavu a nechá ho kouzlit, jak rty tak rukama, jenž ho laskají krátkými vzrušujícími pohyby, až kam dosáhne. Zadržuje své vyvrcholení, až nakonec strne, když se v něm všechno uvolní. Ruce se mu podlomí a on leží v podivné poloze na stole. Když už mu je to příliš nepohodlné, zvedne se a sklouzne ze stolu.

„Koberec? Křeslo? Ta malá pohovka?“ optá se smyslně Casimir.

„Ne, miláčku. I když je to jistě pravý peršan, stejně jsem posledně měl odřené lokty. Křeslo je nepohodlné a pohovka krátká.“

Casimir ho obejme. Vzrušuje ho jejich polonahota. „Tak kde?“

Sinjin se rozkošnicky usměje a chytí se opěradel křesla. Vystrčí na něj bezostyšně zadek. „Jsou zavřené dveře?“

„Nikdo na zámku není.“

Sinjin se pod tím prohlášením zasměje, ale nakonec to přejde v zakuckání, a když se jeho boku dotknou chtivé ruce a ponoří se jedním pohybem do jeho tepla, zapomene na to. Nikdy nepochopí, že oni dva, tak rozdílné povahy, se dali dohromady. „Miluji tě.“

„To máš říct, když nejsem v tobě.“

„Hm, pak to zopakuju ještě později, dobře?“

„Mlč.“ Začne se v něm pohybovat. Opět létám, až kam ptáci nemohou. Vychutnává si každou maličkost. Od rukou na bocích, až k času, kdy z něj hladce vyklouzne a vklouzne do tepla. Jak mu přesně pasuje. Jeho vzdechy i mlčení ho přivádějí do varu. Ví, že v něm pomalu vzrůstá touha, ale jeho ochota jen tak pod ním držet a přijímat ho ve svém těle je něco neskutečného. S touto myšlenkou vyvrcholí na milencovu mikinu.

Sinjin se zasměje. „Zase jsi mi ji ušpinil.“

„Což je důvod ti ji stáhnout,“ zamručí a hned to provede.

„Wood z toho praní musí šílet, Casimire.“ Nahý se k němu otočí, políbí na rty. „Co uspořádat nahý ples jen v maskách?“

„Kdysi se tu uskutečnil. V předminulém století,“ zachechtá se nad jeho nevěřícným výrazem. „Ale jestli bys chtěl, mohli bychom si zatančit v plesovém sále jen v maskách.

„To byl jen takový nápad.“ Je ale rád, že se už tolik nestydí za své tělo. „I když myslíš to vážně?“ Na zrcadlech se ještě nemiloval. Jaké by to bylo?

„Máš hříšné myšlenky, musím ještě trochu pracovat, proto dneska ne. Zítra, ano,“ připraví sál k tomu, aby ho mohli použít. Už se těší, až s ním tam bude tančit nahý. Sinjin se obleče, přistoupí k němu, vezme jeho tvář do rukou. Políbí na rty a ušklíbne se, když ho poškrábá.

„Mám, miláčku, protože mě šíleně vzrušuješ, takže na nic jiného nedokážu myslet než na naše milování. Miluji tě.“

Casimir strne. „Taky tě miluji,“ řekne. Popadne ho strach, že by ho mohl ztratit. Drží se ho jako záchranného kruhu a Sinjin si uvědomuje, že ho opět přepadl jeden z jeho děsivých zážitků. Nikdy mu neřekl víc než tehdy, ale když se vedle něj budí s křikem, pak mu na balkoně dělá společnost. Někdy dokonce opět v jeho náručí usne, pak se jejich role mění a on je tím silným, který ochraňuje.

„Tak mě tu nesváděj, jdu pracovat.“ Vytáhne laptop.

„Co chceš dělat?“ optá se neklidně. Tohle je totiž tvář padoucha, který vymyslel geniální plán. Zbožňuje to na něm.

Casimir se mrazivě zasměje. „Co? To, co po mně pan vikomt požaduje. Chvilku, lásko.“

Lásko, jak slastné nádherné slovo. V člověku se pod tím slovem všechno rozechvívá. Létá štěstím v oblacích. Ne, je to víc. Je to něco, co se sotva daří vystihnout, i když už stovky básníků na to téma pěli ódy, tak stejně žádný z nich neobsáhl, co to skutečně je.

„Myslím, že to mám.“

„Není pozdě, miláčku, na volání?“ optá se, když nakoukne do počítače. Znovu a znovu ho udivuje jeho databáze kontaktů. Občas má malý pocit, že zde místo ctihodného pana Devenporteho sedí mafián.

„Možná, přesto to zkusíme.“ Vezme telefon, pohodlně se usadí do křesla. Zatímco se v telefonu ozývá vyzváněcí tón, on se dívá na svého milence. Je na rozdíl od něj tak krásný, že se mu zadrhává dech. Chytá každý pohyb jeho těla, rukou, úsměvu, i jak nachýlí hlavu nebo svraští čelo, když přemý…

„Karel Meller, tajemník pana Samuela Boratňanského, potřebujete něco?“ ozve se do telefonu.

Casimir se zadívá na hodinu. Jistě je dost pozdě, ale zas tolik ne, aby se mu ozýval jeho tajemník. Proč se tedy jeho hlas zdá udýchaný? Možná běžel… „U telefonu Casimir Devenporte. Velmi se omlouvám za vyrušení, rád bych mluvil osobně s panem Boratňanským.“

Karel se sevřenými rty se dívá před sebe. Nemůže stále uvěřit, že ho Samuel v této pozici donutil vzít telefon. Málem mu unikne sten pod dalším přírazem, který mu skoro vymývá z hlavy mozek. „Pan Devenporte?“ zamumlá. „Chcete s ním mluvit?“

„Ne, počkej, ano.“ Ďábelsky se usměje, povytáhne a zajede opět do toho rozkošného zadku. Olízne si rty. Tohle ho vzrušuje ještě víc, než jen kdyby byli tady sami. Představa, že ten někdo neznámý by se mohl domýšlet, co dělá, přitom si nebýt jistý…

„Hned vám pana Boratňanského předám.“ Vytáhne se, otočí se, podává mu telefon. Zírá do jeho oči, které se na něj dívají. Ten líně vezme telefon a dá si ho k uchu.

„Boratňanský.“

„Dobrý den, mé jméno je Casimir Devenporte. Kdysi dávno jsme měli jeden společný zájem a rád bych se optal, zda znáte pana Vanina.“

Samuel se povytáhne, nakloní se a zakryje sluchátko. „Buď ticho, nebo tě uslyší.“

Karel kývne hlavou, přestože má co dělat, aby nekřičel slastí. Jak může volat v takové chvíli, nechápe.

„Ano, znám ho a znám i vás. Sice se aktivně neúčastníte, ale vaše jméno ve světě masek je pojmem. Pan Vanin něco provedl?“ Zálibně se zahledí na zadek, a jak jeho povytažený úd tepe dychtivostí, aby zajel dovnitř. Při dalších slovech v telefonu se do něj rozhodně zaboří.

„Ne, ale viděl jsem vaši masku Noc a Den.“

„Oh, ano, mám takovou masku. Co vlastně potřebujete?“ Rozhodne se ukončit tenhle hovor, protože už se chce na nahá záda důkladně vystříkat.

„Pokud vím, máte kontakty na hraběte di Cavouriho.“

Samuel přestane myslet na svou potěchu. Ten chlap má skvělé informace. Karel se znepokojeně otočí, co se děje, že přestal. „Možná.“ Vytáhne celý úd, až na špičku, která se jemně dotýká dychtivého otvoru.

„Rád bych, kdybyste mi zjistil, za co půjde na letošním karnevalu.“

„Chcete, abych svého příbuzného zradil?“ Pomalu s rozmyslem zajede dovnitř těla. Sleduje každý centimetr, který zajíždí hloub a hloub.

„Ne. Jen chci, abyste splatil dluh někomu, kdo vám udělal masku.“

„Chápu, takže vydíráte?“

„Ne, rozhodně ne, jen bych rád připomněl, kde byste bez ní byl.“ Odmlčí se. Trefil se, nebo bude muset hledat jiný způsob, jak zjistit nezjistitelné?

Samuel se opět zasekne. Mlčky se dívá na tělo pod sebou. Pravda, kde by byl? Určitě by tu teď neojížděl svého tajemníka. „Chcete jen znát téma masky?“

„Ano.“

„Dobrá, udělám to, nic víc.“

„Nic víc nežádám,“ řekne. Vše ostatní totiž zjistí levou zadní. „Děkuji.“ Užijte si to, nedodá, protože si není jistý, zda správně situaci na druhém konci telefonu odhadl, ale rozhodně to v něm zuřivě tepe po dalším sexu se Sinjinem.

Samuel odloží telefon, zmáčkne boky. „Samueli, stalo se něco?“ optá se ho Karel a hlasitě zasténá pod přírazem.

„Nic. Můžeš křičet, chci to!“ Povytáhne se a zaboří se do něj a opět. Divoce nekontrolovatelně s jedním úmyslem, udělat se. Hra zmizela, zůstal prastarý chtíč. Karel slastně vykřikne. V hlavě mu prokmitne, že snad strážný je dole a ne na patře. Samuel do něj zaráží svůj klacek až po kořen, najednou se zaboří a vykřikne úlevou. Položí se na tělo, které leží na konferenčním stole. Malátně ho políbí na ucho. Vyjde z něj. Karel poklekne a vezme mu penis do pusy. Očisti ho. Je už udělaný, ale… Ušklíbne se, sebere diář.

„Mohli bychom probrat…“

„Jsi rozkošný, když se takhle tváříš. Víš, že mě to ještě víc rajcuje?“

„Pane Boratňanský, měl byste probrat svůj zítřejší program.“

„Je jenom jeden. Ukojit tě.“

„Děkuji za velkorysou nabídku, nejdřív práce, potom zábava.“

„Jsi otravný, tak to dej sem. Mohl bys mě u toho líbat.“

„To není v popisu práce. Něco se stalo?“

Samuel zvedne hlavu a představí si ho zalitého sluneční září. „Jistě. O víkendu letíme do Itálie. Všechno připrav. Pojedeš se mnou.“

„Je to víkend!“ Měl jiné plány.

„Změna, drahoušku, nebo chceš přijít o místo?“

„Vyhrožujete mi tím příliš často. Vše připravím.“ Ignoruje skutečnost, že se tu baví úplně nazí a jeho úd se pod tou přestřelkou chvěje, jako by dostal chuť na další kolo. Samuel na něm spokojeně spočine. „Vypadá to, že se musím o své zaměstnance lépe starat. Hop na stůl,“ poručí s poklepáním na tmavou desku. Karel se vyhoupne na stůl. Je zbytečné cokoliv říkat, protože přesně to chce, když ho Samuelův jazyk a ruce vynesou do výšin.

„Sinjine, půjdeme spát.“

„Jistě. Podařilo se to?“ optá se zvědavě. Tahle stránka ho u něj vždy fascinuje. Je tak chladná, nebezpečná. Přesně jako jeho cesty do podsvětí za fotkami. Casimirův hladový pohled ho vzruší.

„Ano, podařilo se.“ Vezme ho za ruku a otevře tajné dveře. „Ten neznám!“ vykřikne vzrušeně Sinjin.

„Teď už znáš tajný průchod do malé ložnice.“ Zamkne za sebou a povalí Sinjina do pokrývek. Místností se vznese dvojí hrdelní vzrušený smích.

Adam leží na posteli, do půli těla odkrytý a přemýšlí o celé situaci. Nejraději by to odmítl, ale všichni jsou do toho tak zainteresování, že nemá odvahu. Kdyby mohl, vyhnul by se jeho očím, rukám a slovům, protože jakmile něco řekne, udělá to, jako by byl jeho otrok.

„Ne!“ zašeptá do ticha ložnice. Tehdy se tomu vzepřel.

„Vzepřel? Utekl jsi. Neptal ses.“

„A na co jsem se měl ptát? Na zradu?“ pronese hořce. Cítí, že ho to stále bolí. Tolik by chtěl vědět, ale výsledek je jasný.

„Proč ne?“

„Ticho!“ ozve se z vedlejšího pokoje a vzápětí tlumené bouchnutí. Adam si uvědomí, že přece jenom nebyl tak tichý, jak si myslel, a na chvilku zapomněl, že zde má sestru. Budu se muset rozhodnout do karnevalu, co vlastně chci. Pomstu? Ale co jiného bych mohl chtít, zauvažuje. Lásku? Ta shořela v plamenech zrady, jenže miloval ho hrabě? Nepředstíral to? Pochopí, že tohle je věc, která ho trápí nejvíc. Žádná zrada, ale láska. On ho miloval, to ví, jenže miloval ho on? Co když to bylo celé divadélko, nebo se mohl nudit.

„Po tolika letech si to konečně začínám přiznávat a ptát se,“ zamumlá tichounce. Tma je nebezpečná. Přináší otázky, na které se člověk za denního světla neptá, jenže tma je něco jiného. Je anonymní a tichá. Bojím se setkání, pomyslí si. Nadechne se. „Bojím se, že začnu tam, kde jsem skončil. V jeho náručí.“

„Dobrý den, mistr Juliano je přítomen?“ ozve se ode dveří.

„Ne, pane hrabě.“ Hltá ho celou svou duši. Je tak elegantní, krásný, prostě pravý šlechtic. „Přijde později. Šel na různé pochůzky.“ Je to škoda, protože takto odejde velmi brzy.

„A co vy? To tu pořád sedíte?“

„Skoro, ale nevadí mi to. Chci se naučit tomuto umění.“

Hrabě k němu přejde, dotkne se odhaleného krku. Mazlivě mu dlouhými prsty po něm přejede. Adama příjemně sevře mráz. „Co kdybychom si zašli na kávu.“ Nandá si sluneční brýle.

„Mistr…“

„Omluvím vás u něho. Nebudete tu přece sedět celou dobu, aniž byste poznal opravdový svět.“ Aniž čeká, co řekne, vyjde ven.

Adam se prohlédne. Vypadá jako vandrák, přesto se zvedne, sundá zástěru, kterou přehodí přes opěradlo židle. Jde za mámivým snem. Nemůže věřit, že se ho dotýkal a teď ho zve na kávu. Štěstím plave v oblacích, když usedá do ferrari vedle svého idolu. Je tak krásný, že je to až neskutečné. K tomu už delší dobu je v jeho fantaziích, jak se ho dotýká, svléká a potom v obrovské posteli se saténovým povlečením pomiluje. Představuje si je všude a někdy zapomíná pracovat. Teď je vedle něho, cítí jeho vůní, jeho ruka je skoro vedle jeho. Jenom by mohl maličko pohnout a dotkl by se jí. Tomu se říká sen.

„Kde to jsme?“ optá se zvědavě, když zaparkují před honosným starým domem.

„Můj dům. V Itálii jich mám několik, stejně jako byt v Paříži a Londýně. Výhodné investice.“

„Aha.“ Zabouchne dvířka. Tak je v jeho domě. Vzrušením mu zčervenají tváře.

„Tak pojďte dál.“ Vede ho na balkón, který je přímo nad jedním z kanálu.

„Juseppe, kávu nebo čaj?“

„Kávu.“ Je tu krásně, pomyslí si. Dívá se na moře a vzdálené Benátky.

„Tak kávu a nějaké zákusky. Líbí se vám u mě?“ nakloní se k němu.

„Je to nádherné. O tomhle se může smrtelníkovi jen zdát.“

„Juseppe, polož to. Můžeš jít. Obsloužíme se sami.“

„Ano, pane.“

„Tedy! To je…“

„Neuvěřitelné? Proč? Jste tady, užívejte si taky trochu Itálie, Benátek. Děláte masky, ne? To znamená nevázanost, dobrodružství. Představte si, že přesně tuhle cestu teď podnikáte.“

Adam se zadívá do usměvavé tváře, ale pod tím cítí ještě další emoce, které neumí rozlišit.

„Ukažte.“ Vezme mu ruku do své. Prohlíží ji, zatímco dlaň hladí bříškem prstu. „Mozoly.“

„Ano,“ hlesne. Už od šestnácti s určitostí ví, že se mu líbí muži, jen ještě žádný na něj neměl takový vliv. Jako by hořel a zároveň mrazil. Chce mu vymanit ruku z jeho, místo toho ji vezme a políbí.

„Znepokojen?“ Když mu Adam vytrhne ruku.

„N-Ne,“ vykoktá. „Budu muset jít.“

„Odvezu vás,“ řekne líně s úsměvem. „Musím mistrovi vysvětlit, kde jste byl.“ Zvedne se a vezme ho pod paží.

Adamovi se zdrhne dech a omámeně jde vedle něj. Je otřesen nezvyklou situaci, ale především samotným hrabětem. „Děkuji.“

„Doufám, že příští pozvání neodmítnete. Co byste řekl projížďce na gondole.“ Čte mi myšlenky? Pomyslel si tehdy. Rychle přikývne. „Výborně. V sobotu ve čtyři hodiny mě čekejte.“ Mávne rukou na rozloučenou. Adam se za ním dívá.

„Kdo to byl?“ vybafne na něj mistr.

„Pan hrabě. Omlouvám se.“

Juliano si ho prohlíží. „Dobrá. Vrať se k práci.“

První polibek, první pozvání a dál to už šlo z kopce, pomyslí si Adam. Zadívá se na svítící ciferník. Dvě hodiny. Od jeho ulehnutí neuběhla ani hodina, přesto má pocit, že uplynuly celé hodiny. S neklidnou myšlenkou na hraběte nakonec usne. Ráno se probudí, protáhne se. Otevře oči, vyjekne. Nad ním jak bohyně pomsty stojí sestra. Zmateně na ni kouká.

„Co tu děláš?“

„Coby? Jdu se podívat, jak dlouho budeš spát. Máš prázdnou lednici. Jdu nakoupit.“

„Hele, jak tu dlouho budeš chtít zůstat?“

„Jen dneska. Doděláme ty návrhy, pak se přesunu k sobě.“ Adam se ošije, protože na něj zírá jak na Drákulu. „Hele, co kožešina?“

„Cože?“ nechápe, kam tím míří.

„Kožešina. Na kapuci. Něco bílého. Jo, to by šlo. Jo, svůj kostým už mám.“

„Jaký?“ optá se zvědavě. Vysouká se ze zválené postele.

„Ledová květina. Taky mě napadlo, jak udělat efekt praskajícího ledu. Je na to šikovná látka, jen se nosí hnusně, tak ji budeme muset dát spodničku. Jo, volal jsi Tomášovi?“

„A jako kdy?“ vyštěkne. Sakra, závidí jí ten její elán.

„Stárneš, brácho. Zatím Olivier nevolal. Bože, potřebuji kafe!“ Jde do koupelny a tím vyhodí Adama. Ten se vztekle podívá na dveře. Nebýt to jeho sestra, v ten moment by dotyčného vykopal. Místo toho jde udělat silnou kávu. Budou ji oba dva potřebovat.

„Jedu do obchodu. Nechápu, že bydlíš tak daleko od města. Má Max žrádlo?“

„Jo.“

„Půjčím si je pro své hafany.“

„Klidně.“ Říct ne, by nemělo žádný význam. V koupelně si pustí sprchu. Horká voda v něm rozproudí krev spolehlivěji než káva, takže za deset minut s ručníkem přehozeným přes hlavu štráduje po dílně. Čeká, až se načte počítač. Potřebuje koupit skleněné ozdoby, což je naštěstí snadné, když je před Vánocemi. Přemýšlí o masce, o dalších věcech, hlavně o tom, co bude.

Telefon. Vrhne se k němu a zvedne ho, aniž by uvažoval, kdo to je.

„Adame, tak prý ses rozhodl přijet.“

„Juliano! Tedy mistře…“

„Nech toho. Tvá maska je.“ Adam neodpoví. Uvažuje, zda to Juliano řekne hraběti nebo ne. „Promiň, nikomu to neřeknu.“

„Led. Zima. Chlad. Bílá a modrá barva se stříbrnou. Oslava čistoty.“

Juliano na druhém konci přikývne. „To je pěkná volba. Kdybys potřeboval dům, můj je ti k dispozici. Máš nějaký průvod a fotografa? Věřím, že tvá maska se projde po podiu na náměstí svatého Marka.“

„V to doufám. Sestra bude šít kostýmy. Ona sama půjde za ledovou květinu.“

„Ó, krásný nápad. Už se těším, až tě budu oblékat. Jestli mě z toho vynecháš, budu se zlobit.“

„Děkuji, Juliano. Rozhodně budu rád, když budu mít kde bydlet. V době karnevalu jsou Benátky beznadějně přecpané. Ani jsem nestihl si dělat starosti, kde budu bydlet.“

„Výborně. Jsme domluvení. Už se na tebe těším.“

„Nashledanou.“ Padám do propasti čím dál víc. Proč mě do ní tak všichni cpou? Čím jsem se provinil? Proč nemohu proplout životem za maskou útěku?

„Už jsem doma! Koupila jsem kuře, tak nemusíme nic vařit. Co je ti?“

„Volal Juliano. Nabídl nám svůj dům na karneval.“

„To je přece skvělé, ne?“ rozzáří se Bára. „Aspoň se nebudeme muset tisknout někde v laciném hotelu. Budeme mít veškeré pohodlí. Už jsi vyřešil ty masky?“

„Ne a přibyl další. Fotograf. Zapomněl jsem na něj.“

„Půjde brácha. Rád fotí.“ Hned vytočí jeho číslo. Adam hádá, že Jirkovi nezbude nic jiného než říct ano. Teď už jenom všechno udělat a bude to. Bára položí telefon, podívá se na svého bratra. Je skleslý, jenže proč? Má možnost se pomstit. Jeho maska bude nejkrásnější v Benátkách. Udělá mu takový kostým, že nezaostane za starými staletými maskami. Posadí se vedle něj.

„Co je ti?“

Adam se na ní podívá. „Nevím. Bojím se setkání.“

„Nandáš mu!“ řekne přesvědčivě. „Nebo snad nechceš?“ Je tohle důvod jeho chmur?

„Nevím. Přemýšlím, zda mě miloval,“ řekne otevřeně. „Bojím se, že jen mě využíval.“

„To tě štve, ne, to pomyšlení bolí víc než zrada.“

„Ano. Ta maska byla dobrá, ale co si budeme říkat, byla moje první. Mohla vyhrát, taky nemusela. Nebylo to na sto procent.“

„To vůbec nevadí. To, co udělal, bylo neomluvitelné.“ Přemýšlí, jak na to. „Postavíš se mu jako rovnocenný partner. Ať to dopadne, jak chce, nesmíš toho litovat.“

„Co když budu?“

Bára se zamyslí. „Pak všechno odvolej. Jestli by ti to mělo přinést jenom trápení, je to zbytečné. Myslím, že člověk, který tam jede, se musí těšit z toho, že může ostatním ukázat kus svého umění. Ať je to tvůrce masky, kostymér nebo ten, který ji předvede v celé velkoleposti. K čemu tam jet, když se nebudeš bavit? Proto karneval vznikl, ne? Aby všichni se dobře bavili a stali se někým jiným. Ať princi, princeznami nebo švadlenkami. Maska dává odvahu, ale proč to říkám, když to všechno víš?“

„Máš pravdu. Předvedeme tam své umění.“

Bára se usměje, i když kolem srdce cítí neklid. Musí svého bratra za každou cenu podpořit. Podle ní už bylo dost schovávání. Musí začít žít a i ona. Kdo ví, možná tam potká nějakého milého chlapa. „Jdeme na to jídlo. S hladovým žaludkem se cokoliv špatně vymýšlí.“

Druhý den odjede a Adam osamí. Pomalu začne pracovat na masce. Pošta mu přivezla objednané vánoční ozdoby. Budou se lesknout, ale bude to možná trochu ostré, a tak to zjemní perleťovým práškem, rozhodne se při pohledu na jejich třpyt. Trpělivě ji vyrábí, až je základ hotov. Uváže si ji kolem hlavy. Dal do ní světlou sametovou stužku. Sedí jak ulitá. Pocítí vzrušení, když se dívá na sebe do zrcadla. Připadá si opravdu jako někdo jiný a tak to má být.

Týden poté, co Bára odjela, ozve se skype. Udiveně na něj hledí, potom pustí kameru. Olivier a skype? Pokrok. Kdopak ho tomu asi naučil?

„Ehm vidíš mě?“

„Jistěže. Co tě přivádí na skype?“

„Prý je to levnější, jen nechápu, proč mám volat levně, když jsou telefony. Krám, no konečně. Armando, nekřeň se tak. Kdy chceš poslat ty diamanty?“

„Žádné diamanty nebudou.“

„Za co to jdeš?“

„Za led.“

„Skvělý. Budeš v nás mít amorky a co tvá sestra? Nicodéme se ti ještě neozval?“

„Ne. Proč?“

„Ale nic. Vyslali jsme do světa vlaštovky, tak jsem zvědavý, zda se některá z nich vrátí. Jo, Nicodéme s lesní vílou jdou taky. Za co jde Barbara? Jde nebo ne?“

„Ano. Za ledovou květinu.“

„No tedy, tak mi dej její skype. Umí anglicky?“

„Neumí,“ vytasí svůj trumf. Ať ji neotravují. Má co dělat s těmi kostýmy.

„Jsi lhář. Snadno si to zjistím. Když tak přivedu nějakého tlumočníka. Jo, máš nějaké bydlení, nebo je mám zajistit?“

„Budu u Juliana.“

„Paráda. Natřeme ho na bledě růžovo, hajzla. Musím končit. Není to špatný vynález a rád jsem tě viděl. Ahoj.“

Co tam asi kujou za pikle, uvažuje. K večeru se ozve další telefon.

„Dobrý den, u telefonu Nicodéme.“

„Dobrý den, co potřebujete?“

„Já nic. Olivier mi říkal, že něco potřebujete vědět, tak jsem volal svému známému, který to vypátral. Pan hrabě di Cavoure má masku Ohně.“

Adama zamrazí. Oheň, led. „Netušil jsem to.“

„Vím to. Rád bych požádal, zda bychom mohli se zúčastnit této velkolepé maškarády.“

„Jistě, jen…“

„Olivier mi už řekl, za co vy i vaše sestra jdete. Přizpůsobíme se.“

„Děkuji moc.“

„Není za co. Doufám, že dostanete, po čem srdce touží. Nikdy nebudu moci oplatit, co jste pro nás dva udělal.“

„Nic…“

„Ale ano. Hodně štěstí. Jsem zvědavý na masku. Nashledanou v Benátkách.“ Zavěsí. Led, oheň. Když to slyšel, obestřel ho pocit osudového okamžiku. Asi jako když uviděl vystupovat z auta Ludovica v kostýmu víly.

Adam se posadí, vytočí sestřino číslo. Aniž cokoliv řekne, vyhrkne. „Alessandro jde za oheň.“ Vybaví si masku fénixe.

„Ahoj,“ ozve se a nad ním se objeví stín. Adam se poleká.

„Alessio,“ vykoktá. Dneska mu to sekne! Vypadá božsky.

„Copak to vyrábíš?“

„Masku.“ Neřekne, že si vybral jeho hlavu a jeho rysy.

„Vida a já tě chtěl požádat, abys mi jednu udělal.“

„Já?“

Hrabě se k němu nakloní a zašeptá do ucha. „Kdo jiný, než právě ty? Jakou bys mi dal?“

„Oheň, fénixe, rudo, zlatou.“

„Výborně a teď půjdeme se projet. Zapomněl jsi?“

„Musím ji dodělat.“

Hrabě se usměje. Zavolá na celou dílnu. „Mistře Juliano, že ho pustíte ven?! Svezu ho na gondole! Prý se na ní ještě neplavil!“ volá s nakažlivým úsměvem. Upřeně se dívá do Adamových očí.

„Cože?“ ozve se seshora. „To jste vy, pane hrabě?“ Sestoupí dolů. „Jen jeď. Nikde na světě nejsou gondoly než zde, v Benátkách. Odjet a neprojet se, to by byla ostuda.“

„Děkuji.“ Pohodí zástěru a vytančí skoro ven. Za chvilku jsou u úvaziště, kde se houpe černá gondola. S netajeným zájmem se zadívá na malou kabinku se závěsy. Nikdy takovou neviděl, takže nejspíš musí být soukromá.

„To je Alonzo,“ představí mu gondoliéra v typickém proužkovacím triku, sáčku a tenhle má i čepici. Usmívá se. Opatrně nastoupí a po chvilce s úlevou klesne na červené sametové sedadlo. Vedle něho se půvabně posadí hrabě.

Alonzo odváže gondolu, naskočí, zkušeně vezme pádlo a odpíchne se.

„Tak kam chceš jet?“

„Já nevím!“ řekne nadšeně. Brzy se přidají k dalším gondolám, které jako oni směřují neznámo kam. Nadšeně se rozhlíží. Závěsy jsou zvednuté, takže výhled je postačující, ale zároveň je v gondole zvláštní soukromí.

„Alonzo, udělej menší objížďku a zastav v kavárně u Paola.“

„Ano, pane hrabě.“ Hrabě se co chvílí nakloní a vysvětluje mu, kolem čeho zrovna proplouvají.

Adam je nadšený nejen vyjížďkou, ale především přítomnosti hraběte. Ode dne, kdy s ním byl v jeho domě, často sní, jak jsou spolu. Uvědomuje si svou bláhovost, jenže nedokáže těm snům odolat. Jsou jak droga, která v něm vyvolává štěstí.

Po skoro dvou hodinách zaparkují vedle dalších gondol. Vystoupí na suchou zem a vejdou do příjemné kavárny, která je přístupná jak z vody, tak z ulice. Posadí se ke stolku. Povídají si o všem možném. Adam je okouzlen snad ještě víc než dřív.

Když vyjdou, je už skoro noc. Na jejich gondole je pověšená lucerna a závěsy zatažené. Posadí se. Dojem soukromí je tím ještě umocněn, i když mají výhled před sebe.

„Nazpět, Alonzo.“

„Ano, pane hrabě.“

„Děkuji za krásnou projížďku, i když mistr se bude zlobit.“ Usmívá se. Tohle je zážitek, který bude mít schovaný hluboko v sobě.

„To jsem rád.“ Pohladí ho po tváři, potom se nahne a políbí. Adam sebou cukne, ale potom jemně polibek oplatí. Nemůže věřit, že právě dostal polibek. Dotkne se rtů, a jako by to bylo samozřejmostí, přitiskne se k němu. V tu chvíli myslel na to, že tohle štěstí bude trvat navždy.

„Pane hrabě, souhlasil.“

Antonio vypadá dost nešťastně, usoudí Alessandro. Hodně nervózně, jenže nemá důvod, protože přinesl to, co chtěl. „Děkuji vám. Můžete jít.“

Antonio zavře oči. „Je tu ještě jedna věc.“

„Jaká?“

Antonio zaúpí, rychle k němu přijde a uhodí ho lehce bílou rukavičkou. Alessandro strne. „Omlouvám se.“ Upustí rukavičku, kterou Alessandro rychle zvedne. Stiskne ji. Antoniovi se uleví, protože měl strach, že dostane padáka, ale nakonec to dobře dopadlo.

„Udělal jste to skvěle.“

„Děkuji, pane hrabě.“

„Můžete jít.“ Otočí se a odchází do kabinetu, který mu slouží jako úložiště masek. Uprostřed na podstavci je položena maska s kostýmem. Postaví se před ní. Má ji už dávno hotovou a jen čekala na to, až najde Adama. Zamyšleně na ni hledí. Původně myslel, že to bude jen setkání dvou masek, ale zřejmě to pojal opravdu velkolepě. Je tomu rád. Tajně v to doufal, i když nevěřil, že vůbec výzvu přijme. Posadí se do křesla, které tu má. Popravdě dlouho přemýšlel, jak ho dostat do Benátek, a až teprve film o vendetě mu nabídl řešení. Duel jako za starých času. Jenom místo meče se použijí masky.

Oheň – Fénix. I po deseti letech vidí dílo velkého umělce. Možná není úplně přesná, jako by byla teď, ale zárodky dokonalosti tu jsou. Ví, že s ní to nevyhraje, jenže jemu je to fuk. V tomhle duelu půjde o srdce mistra, ne o nějakou pitomou prestiž.

Zkušeným okem se dívá na rudou masku zdobenou zlatým lemováním. Vypadají jako plaménky a vinou se od čela až po líce. Tmavší barvou jsou na masce znázornění dva fénixové, jejichž zobáky se sbíhají nad kořenem nosu. Člověk, aby je viděl, musí stát velmi blízko, potom zapomene na vše a žije těma dvěma ptáky vstávající z popela. Tuší, co znázorňuji. Adama a hraběte.

Stočí zrak na kostým. Plášť není těžký, dokonce je potrhaný a nechal ho ohořet, aby to vypadalo skutečně. Je lehký, a pokud bude vát větřík, bude se kolem něj vlnit jako plameny. Dlouho uvažoval o pokrývce hlavy, až nakonec vzal trojrohý klobouk zdobený peřím a zlatem. Tunika je vypasovaná na tělo až k pasu a dole rozšířená, aby se vlnila kolem nohou. Po celé délce je zapnutá. Černo, rudý, červený a zlatý samet dotvořuje to, co chce. Vedle něj je hůl zakončená fénixem. Možná se k tomu ta hůl nehodí nebo ten klobouk, ale má ještě dva měsíce, aby vymyslel pokrývku hlavy. K tomu ta rudá maska. Nastává problém, kde sehnat svitu. Měl by zkusit taky zjistit, za co půjde Adam.

„Ne,“ zabručí. On se přesně trefí do masky, která bude opakem jeho. Neví, co to bude, jen ví, že bude nádherná. Jakou asi bude mít svitu? Určitě fotografa. Taky se vsadí, že ho bude doprovázet Olivier. Pravděpodobně jeho přátelé z Paříže, možná Anglie. Bude muset mít kolem sebe aspoň čtyři pět lidi.

Ten klobouk se nehodí, jenže jakou jinou pokrývku si vzít? Bude muset dát dohromady své přátelé. Určitě se neodmítnou zabavit na nejslavnějším karnevalu světa. Telefon. Samuel? Ušklíbne se. Co ho přetáhnout do svého tábora, když už jsou nepřátelé?

„Di Cavoure.“

„Zdravím, u telefonu Samuel. Chci se optat, zda bych mohl k tobě se svým přítelem přijet na víkend. Potřebujeme nachytat trochu slunce. Je moc bledý a potřebuje vitamín D.“

„Určitě, zvláště, že mám k tobě prosbičku.“

„Ty máš prosbu?“ podiví se Samuel. V duchu si plánuje sluníčko a spoustu nevázaného sexu. Vedle Karla dokonce pozapomněl na svůj cíl stát se ve firmě číslem jedna.

„Ano, ale řeknu ti to, až tady budeš. Kdy přijedeš?“

„Tenhle víkend.“

„Výborně, budu tě čekat a jaký je tvůj přítel?“

Samuel se usměje. „Přísný a rozkošný. Kombinace, které nemohu odolat, Alessio.“ Ozve se dvojitý smích. „Díky.“ Položí telefon. Pan Devenporte měl pravdu, že jsou příbuzní, jen dost daleko a hlavně ne pokrevně, protože jeho maminka si vzala strýce, který má blízko hraběti. Neboli vede jednu jeho firmu, proto se s ním zná.

Dva by měl a fotografa taky. Ovšem ještě chybí tak dva lidi, ale najde je. Sice bude muset platit všechny kostýmy, jenže Adamův návrat musí být stejně velkolepý jako jeho rychlý odchod. Musí získat své místo na výsluní, ne se skrývat a dělat masky, které se skrývají u sběratelů. Přesně tak. Pak se zarazí a pousměje. Proč ne? Samuelovi rozhodně masku ukáže. Chtěl by vidět Adamovu tvář, až se dozví, že v Benátkách bude mít právě jeho masku. Zvedne se, rukavici si přiloží k tváři. Má pocit, že z ní cítí Adamovu vůní, i když je to hloupost. Něžně ji položí na opěradlo křesla. Spokojený vyjde ven.