Duel - 1.

Muž nad stolem se narovná. Protáhne si záda a připomene si zároveň sestru, která mu dala cviky na páteř, aby nebyl shrbený jako Quasimodo. Problém je, že když se zabere do práce, nějak na to zapomíná, a když je po práci, tak raději zaleze do postele, než aby cvičil. Výsledek je zřetelně vidět. Měl by cvičit. Odsune práci, vstane, vyhekne, jak mu lupne v kostech.

„Stárneš, kamaráde!“ zabručí si pro sebe. Nakloní se a pramínek vlasů, který vždy vyklouzává, zasune za ucho. V rohu místnosti zvedne hlavu pes neurčité rasy. Odloží brýle, protře si oči. První kroky mu jdou těžce jak starému muži, ale sedí u masky už šest hodin a práce na ní je jak na kostele. Další kroky už jsou lepší. Otevře skryté dveře, které spojují dům s dílnou. Byla to skoro jediná jeho podmínka, protože nechtěl vybíhávat a vcházet hlavními dveřmi.

„Jídlo, horký čaj nebo svařák?“ zamumlá a přetře si paže, protože je v domě zima. „Svařák!“ Nalije víno do hrnku, nasype tam směs koření. Dívá se, jak to pobublává. „Hlavně že je to rychlé a chutná mi to.“ Směs nalije do hrnku s medvědem, který mu dal k svátku bratr. Upije a pak se mrkne do lednice. Poloprázdno. Nakonec najde suchary a kus sýra. Bude to muset stačit.

Odnese si to do dílny, posadí se k masce, když se ozve zvonek. Max zaštěká a běží se schovat za kus látky.

„Ty jsi mi pěkný hlídač, Maxi.“ Zpoza závěsu vykoukne psí hlava, jako by říkala: Jdi tam no tak, ať mohu vylézt. Adam vyjde ven. Je poledne, a kdyby nebyl prosinec, potom by bylo dokonce nádherně, přesto se vrátí pro tlustý pletený svetr. Venku stojí auto, takže je to zákazník. To je jenom dobře. Jde k brance, ale jeho kroky jsou čím dál pomalejší, jako by tušil, že se děje něco nenormálního. Oklepe se od špatného pocitu a jde dál. U branky počká, až muž vystoupí. Snaží se ho ohodnotit. Muž v dlouhém kabátě a klobouku se postaví, potom se natáhne do auta. V ruce se objeví stříbrný podnos se stočeným listem.

Adamovi se zkřiví tvář.

„Gentiluomo, výzva.“

„Kdo… Hrabě, že?“ Nevezme pergamen ze stříbrného podnosu a muž se ani nehne. Dívá se na něj a vybavuje si zprávu, kterou dostal od přítele. Letos se nese benátský karneval v duchu Viva i colori.

„Mám počkat na odpověď.“

Adam se otočí. Ať si čeká. Nemíní skákat, jak hrabě píská. Skákal podle něj kdysi a čeho se dočkal? Šílenství jménem zrada. Málem, že se z toho nevyhrabal. Nebýt jeho rodiny, Oliviera, Juliana a pár známých, pak se léčí v ústavu. Díky nim žije, ne díky hraběti.

Muž si vleze do auta, vezme telefon. Chvilku čeká, než ho spojí.

„Tak co?“ ozve se dychtivý hlas z daleké Itálie. „Našel jsi ho?“ optá se ho dychtivě vysoký černovlasý muž. Když v Londýně v Zrcadlovém zámku zjistil Adamovo příjmení, zbytek byla hračka. Ještě musel čekat týden, ale potom už věděl vše. Skoro. Teď už zbývá jedno. Vylákat ho do Benátek a nejlépe to za něj udělá výzva. Tu jako správný mistr nemůže ignorovat. Je pravdou, že tvoří masky, ale vsadí se, že je i nosí. Právě tak vznikla jeho vášeň pro toto nádherné řemeslo.

„Ano, pane hrabě. Bohužel odmítl výzvu.“

Hrabě cítí, jak mu tuhne tvář. Není možné! Výzvu posílá dostatečně dopředu, i když je pravda, že by mohl mít více času, ale taky ví, že pro Adama čas neexistuje. A pak klidně by se tu mohl objevit v sametové škrabošce. Hlavně, ať přijede.

„Musí ji přijmout.“

„Ano, pane hrabě.“ Cítí se nešťastný, protože netuší, jak to zařídit. Odloží telefon, zadívá se na výzvu. Nechápe, proč pan hrabě chce pana Korcakovského pozvat. 

Adam odsune jídlo, napije se jenom svařáku. Je mu jedno, že právě odmítl výzvu i to, že tamten muž musí sedět v autě. Nechce do Benátek. Co by tam asi dělal? Nemá ani masku a to nemluvě, že aby se tam ukázal v celé vší kráse, musel by mít něco pořádného. Taky průvod, který by se postaral o jeho rozruch. Což o to, mohl by o tu službu požádat své přátelé, ale k čertu, nechce se mu skákat, jak hrabě chce. Je arogantní, je drzý, je prolhaný. Má všechny neřesti, které nesnáší, ale taky je jedinečný. Napije se. Vybaví si jejich první setkání.

„Dobrý den, mistře,“ pozdraví sytý hlas v krámku, kde seděl a pozorně se díval, jak mistr Juliano připravuje voskované plátno. Tichým hlasem mu vypráví, jak málem toto umění zaniklo. Přetrvalo jen díky lásce k maskám, k vzrušení i co sebou nese.

„Dobrý den, pane hrabě. Přejete si?“

„Masku, mistře. Kdo to je?“ podiví se a sklouzne po mladíkovi, který se taky postavil.

„Můj nový učeň. Adam Kor… něco. Umluvil mě, abych ho vzal za učně.“

„Výborně. Aspoň někomu předáte své umění. Rád bych se domluvil na nové masce.“

„Jistě, pojďte za mnou.“ Vzpomíná si na jeho vysokou postavu, černé vlasy, oči, v kterých dřímal temný oheň. Jeho upřený pohled v něm vyvolával neklid, jaký ještě nepocítil. Neslyšel, o čem se domlouval s mistrem Julianem, ale celou bytosti vnímal, že tu je. Přestože dílna byla velká, svou přítomnosti ji zmenšil na půlku.

„Jak si přejete, pane hrabě,“ rozloučí se s ním Juliano.

„Kdo to byl?“ optá se Adam.

„Zapůsobil na tebe, ale to na každého, i když podle mě je příliš arogantní.“ Zamračí se. „Hrabě Alessandro di Cavoure. Patří k jednomu z nejvýznamnějších rodů v Itálii a je velmi bohatý muž. Jako každý v jeho rodě tíhne ke karnevalům a každoročně se ho účastní s některou ze svých masek. Některé jsou i sto let staré, přesto každý rok zadává vyrobení nové masky v řádu tisíce eur. Nešetří na ni, ale taky vyžaduje dokonalost. Budeme mít co dělat.“

„To je dobře, ne?“

„Ano, to je, Adame, a teď doděláme tuhle masku.“ Adam se posadí zpět k voskovanému plátnu. Tehdy ještě netušil, jakým ďáblem je hrabě i jak mu propadne. Za andělským zevnějškem se skrýval padlý anděl bez svědomí.

Ano takové bylo jejich první setkání, jež ho poznamenalo na celý život. Teď místo, aby byl v Benátkách, se skrývá v tomhle kumbálu a žádá své přátelé, aby neprozradili, kde bydlí. Možná by bylo na čase se tomu postavit čelem, ale není si jistý, že je připravený.

Mobil. Lekne se, když si uvědomí jedno; je to jeho sestra, která mu byla oporou v špatných časech. Zvedne ho.

„Ahoj.“

„Ahoj. Je ti něco?“

Adam se zarazí, potom zavrtí hlavou. Před ségrou nemá význam cokoliv zapírat. „Popravdě ano. Našel mě.“ Nedodá kdo, protože je to zbytečné.

„Hajzl.“ Adam se usměje. Stojí za ním pevně jako skála. „Co chce? Doufám, že jsi s ničím nesouhlasil.“

„Ne. Neboj se. Je tu jenom jeho poskok. Přivezl mi výzvu.“

Bára na druhé straně se ostře nadechne. „Jedu.“

„Počkej!“ zařve, ale mobil je tichý. Na obrazovce se objeví: Hovor ukončen. „Zatraceně!“ Co teď, přemýšlí horečnatě. Nechce, aby sem jezdila, protože má tušení, že v tom nádechu se jí vylíhlo něco velmi nebezpečného. Zvedne se. Svařák, maska je zapomenuta. Co má dělat? Vraští čelo, ale nemůže na nic přijit. Zadívá se na velké hodiny. Za dvě hodinky by tu měla být. Než se zabalí… Zabalí? Jak tohle ho napadlo? Popadne telefon a zavolá ji. Nic. Nezvedá. Marné.

„Zatracená pitomá ségra!“ zařve. Podívá se směrem ke dveřím. Vyjde ven. Stojí a dívá se na auto, které tam stojí jako tvrdé Y. Copak nezavolal tomu parchantu, že nemá zájem? Že nebude dělat, co si ten zmetek přeje?

„Co kdybych to přijal? Ne ne!“ zavrtí hlavou. Dvířka se otevřou.

„Signorine Vanine!“

Nebudu… Ach jo. „Co chcete?“ pronese čistou italštinou.

„Přijmete tu výzvu? Prosím.“

„Ne.“

„Pan hrabě tím nemyslí nic zlého.“

Nebyl tam, když se to stalo? Ne, určitě byl. Když tam žil a učil se u jednoho z nejlepších benátských mistrů, pak nikdy nebyl v domě Alessandra. Otočí se a odchází. Nechce nic slyšet. Když se dotkne kliky, vyvstane mu další vzpomínka. Jako by jich nebylo dost, pomyslí si hořce. Kéž by je dokázal vymazat. Tolik by si přál ho nepotkat, ale byl by lhář, kdyby netvrdil, že to sám chtěl. Potom co se stalo v Benátkách, ho horem dolem obviňoval, ale jak šel čas, musel uznat, že i on měl na tom vinu. Bylo to hořké, ale dokázal to nějak spolknout. Když se konečně s tím vším vyrovnal, tak se tu objeví s výzvou. Kdyby měl odvahu, pak by tam jel a omlátil mu ten pergamen o tu tupou hlavu. Bohužel je to ještě brzy.

Stiskne kliku.

„Vrzz.“ Adam zvedne hlavu. Právě se učí vyřezávat hlavu, aby podle ní dělal odlitky. Osobně si myslí, že je to zbytečnost, protože s věkem se hlava mění, ale mistr mu to omlátil o hlavu – doslova – a řekl, že se tím hodně naučí.

„Mistr Juliano je doma? Vy jste jeho učeň?“ ozve se ode dveří.

Adam vzhlédne. Hrabě. Vysoký, štíhlý v plátěných kalhotách, bílé rozhalence. Rukávy má vyhrnuté k lokti. V ruce drží sluneční brýle. Úžasný, pomyslí si nadšeně. Takhle u nich se představuje typický italský šlechtic, který místo ve škodovce jezdí ve Ferrari.

„Ano, pane hrabě. Ne, není tu.“

„To je škoda, copak to děláte?“

Adam se mimoděk zardí, protože k němu přijde. Ta vůně mu připomíná… Léto? Možná. „Učím se vyřezávat. Mistr říká, že se tím hodně naučím.“

„Nejste na učně příliš starý?“ podiví se. Se zájmem si prohlíží jeho tělo v tričku a šortkách.

„Jsem,“ přikývne. „Jsem rád, že mě mistr vzal. Přerušil jsem kvůli tomu studium na umělecké škole, ale myslím, že se to vyplatí.“

„Mistr Juliano je skvělý. Vyřiďte mu, že bych rád s ním mluvil. Jde vám to!“ Zvedne ruku a dotkne se ho.

Nikdy by nevěřil, že dotek může vyvolat v člověku takovou bouři. Dveře opět zavrzaly a on zmizel. Tehdy měl pocit, že se ztratilo slunce. A ta pochvala… vyhříval se v ní, dokud ho mistr Juliano neseřval, že proporce jsou, jako by byl vožralý. Ujely mu nervy, že mu řekl, že není sochař, načež on mu odsekl, že se může vrátit, odkud přišel. Hned se omluvil, ale i přes tu hádku v něm ta pochvala zůstala.

Od té chvíle se tam objevoval častěji.

„Sakra a dost!“ zabručí nevrle. „Vzpomínky ještě nikomu štěstí nepřinesly. Máš práci, tak makej.“ Posadí se, zhoupne a civí na tmavomodrou masku s hvězdami. Poputuje do Londýna k panu Devenportemu. Nikdy by neřekl, že se tam dají dohromady dvě jeho masky. Další někdo šťastný a on… Zatvrzele se pustí do hvězdiček. Chce, aby se třpytily jako oči zamilovaných. Aby se v nich odrážela touha toho druhého. Musí být perfektní. Ani mistr Juliano nic jiného netoleroval. Přesnost, cit, detail a trochu talentu, to z mistra dělá velkého mistra.

„Jste velkým mistrem?“

„Já? Ne. To jenom o mně říkají,“ prohlásil s úsměvem a vrazil mu pohlavek, že nedával pozor.

Usměje se, když se ozve telefon. Standardní melodie, která není přiřazená k nikomu.

„Adame, ciao!“

„Mistře Juliano.“

„Kolikrát ti mám říkat, že jsem jen už Juliano. Vidím tvé práce a jsem pyšný. Doslechl jsem se, že ti chce poslat výzvu.“

„Už poslal, ale odmítl jsem.“

„Jsi si jistý? Je to deset let. Už nejsi jen neznámé jméno. Byl jsi dobrý už tehdy. Je to čest mít masku na karnevalu.“

„Děkuji. Je to od vás pochvala, ale stále se mám co učit. Pamatujete, co jste mi řekl? Není velkých mistrů, jen je to domněnka ostatních.“

„To je pravda. Jak si to začneš myslet, je s tebou ámen. Dobře, ale popravdě, měl by ses mu už postavit. Jestli ano, potom můj dům je ti k dispozici.“

„Juliane, proč to všechno?“

„Nevím. Je mi to líto. Kdybys cokoliv potřeboval, obrať se na mě.“

„Děkuji, zůstanu zde a děkuji, že jste mě neprozradil.“

„Nech toho. Opatruj se a pozdravuj sestru a bratra.“

„Budu. Děkuji.“ Položí mobil vedle masky. Zaškaredí se, pohlédne na hodiny. Ještě má trochu času, než sem vtrhne jako velká voda sestřička. Omyl, nemá už žádný. Proč sem přijela, pomyslí si mrzutě. Už není v krizi ani není malej.

„Tak jsem tu!“ Dovnitř vpadnou dva velcí hafani, co začnou šmejdit, až objeví Maxe.

„Ven! Ty taky, Maxi!“

„Kluci ven!“ poručí jim Bára. Pohodí na volnou židli bundu, odmotá nejméně dvoumetrovou šálu.

„Nosíš kolem krku anakondu?“

„Líbí se mi. Tak co se tu děje a kdo je ten chlápek venku v tom voze? Bože, to byla cesta. Nemáš náhodou svařák?“ Posadí se a usměje se na svého staršího brášku, i když má pocit, že tím starším je ona. Jediný, kdo nešel uměleckou cestou, je Jirka mamánek, jak mu říkají, když ho chtějí poškádlit, a který si založil dopravní společnost Wings. Oba dva ji štědře využívají; oni mají slevu a Jirka práci.

„Pojedeš nazpátek, ne?“

„Nejsem si jista. Co se děje? Jaká výzva?“

Adam se posadí. „Jak dobře víš, každý rok se vyhlašuje karneval s nějakým tématem. Letos je to – Viva i Colori. Žij v barvách.“

„Což máš rád, ne? Není to tvoje specialita dělat z lidí osly?“

„Sklapni, ségra!“ doporučí ji. „Jen dělám masky, nic víc.“

„Hm…“

„Co tím myslíš?“

„Já? Nic. Tak pokračuj.“

„Opět on! Já ho zabiju anebo zavolám policii!“ Už sahá po telefonu, když ho zadrží Bářina ruka. „Jdi se tam podívat a nejanči. Může to být zákazník.“

„Nebude,“ řekne umíněně. Za dveřmi stojí opět ten chlap. Na tácku pro změnu přibyl i telefon. Dobře tuší, kdo je na druhém konci. Nechce s ním mluvit.

„Jak dlouho to tam asi vydrží?“ optá se zvědavě Bára. „No tak, vezmi to. Je to jen telefon!“ domlouvá se. „Nemáš se čeho bát. Jsem tady.“

Adam ji nakonec poslechne, ale je celý nesvůj z nadcházejícího rozhovoru. Deset let nadávek, vzpomínek a lítosti.

„Co chceš?“

„Tak ledový, tak odměřený. Poslal jsem vám výzvu,“ říká líným tónem Alessio, jak chce skrýt dychtivost, že s ním konečně mluví. „Proč jste ji nepřijal? Antonio má jinou práci než čekat na vaše rozhodnutí.“

„Já se rozhodl. To ty nerespektuješ mé rozhodnutí. Nepřijedu.“

„Není to kvůli tomu, že vám snad došly nápady nebo jste ztratil múzu? Jestli nepřijedete, uvidíte, co dokážu. Všechny noviny budou…“

„Nenechám se vydírat. Nepřijedu.“ Stiskne rozčileně konec hovoru. Položí ho vedle výzvy. Má pocit, že tam vidí velké písmeno V jako vendeta. Zavře mu dveře před nosem. Antonio se lítostivě zadívá na tácek a na výzvu. Prokleje den, kdy ho pan hrabě sem vyslal. K tomu je tu zima. Nesnáší zimu.

„Udělám ten svařák,“ zabručí. Bára jde za ním do domu, který zdědil po tetičce a který předělal. Zadlužil se, ale pomalu a jistě to splácí. Posadí se do kuchyně, zatímco odměřuje do hrnku víno.

„Víš, myslím, že bys to měl přijmout.“

„Cože?“ Prudce postaví láhev na kuchyňskou linku. „Zbláznila ses? Víš, co mi udělal?“

„Právě proto. Měl by ses mu postavit. Kolik je to let? Deset?“

„Skoro.“

„A celou dobu sníš o něm. Vsadím se, že i v posteli se uděláš jen…“

„Nech toho!“ zavrčí s pocitem, že právě je rudější než červánky. „Nebo…“

„Nebo co? Jen se na sebe podívej. Kdy jsi měl naposled sex?“

„Jsi jak Jirka? Nech toho aspoň ty.“ Zapne hořák, přidá koření, vezme dva hrnky s medvědy.

„Bojíš se ho?“

Adam mlčí. Má pravdu. Bojí se, že spadne do stejné studně jako před deseti léty. Bojí se, že mu podlehne a tentokrát nedokáže se odpoutat a co když ho zradí podruhé? Má si znovu projít tím, čím si prošel? Nechce to zažívat opět.

„Jo, bojím se.“

Bára mlčí. To chápe. I ona se bojí po rozvodu navázat druhý vztah, ale taky dobře ví, že se přes to musí přenést. Navždy sama být nechce. „Ty, Ado, chceš být celý život sám? Nečertí se. Myslím to vážně. Pak odjedu do svého kamrlochu. Já nechci. Nějak doufám, že někde zpoza rohu vykoukne nějaký milý chlap, který přede mnou klesne na kolena a řekne: Miluji vás víc než život!“ zakření se.

Adam se posadí. Zvykl být si sám jen se svými maskami. Jsou celým jeho životem. Při představě, že najednou je v jeho životě někdo jiný… Musel by se toho spoustu vzdát nebo snad ne?

Bára když vidí, že nic nedělá, jde nalít svařák do hrnků. Jeden postaví před bratra. Je mu ho líto, ale na druhé straně je vděčná, že ho ten blbec vyburcoval z jeho ulity.

„Nevím. Musel bych se toho tolik vzdát.“

„Na druhé straně bys měl někoho, o koho by ses mohl opřít, přitulit, postěžovat, seřvat.“ Adam se nad výčtem pousměje. To je pravda. „Víš, mohl by sis tam někoho najít. Ne hraběte…“

„Toho osla?! Nikdy!“

No podívejme se. Na to, že je to osel, tak to pronesl s citem a plný života. Osobně si myslí, že to v něm zůstalo, jen nechce, aby její milovaný, občas plavající v oblacích bratříček zas někomu naletěl a natrhl… nabil si držku. To zase ne. Chtěla by pro něj někoho spolehlivého, hezkého, s humorem, trpělivého, to je důležité, chlapa.

„Co vlastně obnáší ta výzva?“

Adam k ní vzhlédne. „Objevit se tam v co nejkrásnější masce.“

Bára luskne prsty, napije se. „Hračka. Máš nápad?“ Jestli ho někdo nedotlačí k činu, potom tady bude zašitý jak medvěd, co zapomněl, že je jaro. Nechce, aby skončil jako zapšklý starý dědek, který rozdává vnoučatům tisícovky.

„Ne.“ Pak si najednou vybaví jeho hlas a slova: Tak odměřený, tak ledový…

„Ale máš. Tak co by to mělo být?“

Adam si vybaví jinou masku, kterou dělal. Byla to jeho první samostatná práce. Dal do ní všechno. Nejen, že měla být jeho výučním listem, ale taky dárkem pro hraběte. Ohnivá maska s fénixem na líci. Věděl, že si nemůže dovolit ani zlato, ani drahé kovy, ale snažil se, jak nejlépe uměl. Použil všechno, co našel. Mistr mu nakonec povolil i zlacení, když viděl, jak se snaží a že to nebudou nadarmo vyhozené peníze.

Oheň, červeň, zlato a fénix, který vstal z popela. Myslel na jejich lásku, která vstala zčistajasna. Křídla, která se roztáhla po celé masce volto. I teď si stále myslí, že to byla jedna z jeho nejlepších věcí, kterou kdy udělal.

Adam zvedne oči. „Led. I bílá je výrazná barva. K tomu stříbrná a ledově modré odstíny modré.“

Do Bářiných tváří se vrazí červeň. „Nikdy jsi ledovou masku nedělal nebo ano?“

„Ne. Nevím proč. Je to samozřejmé,“ zamumlá. Vyhýbal se tomu tématu naschvál nebo proč? Snad proto, že oheň a led jsou stejné? Oba pálí a odvedou sežehnout člověka na kost? Ani jednu nikdy nikomu neudělal, tedy kromě hraběte.

„Tak máme to. Jdeme pro tu výzvu. Co ještě potřebuješ? Kostým. Ten ti udělám já.“

„Báro, nechci to.“

Bára bouchne do stolu. „Neser mě, brácha! Pojedeš tam. Musíš tomu idiotovi ukázat, že se ho nebojíš, nebo chceš, aby si lebedil, jak ti ublížil?“

Adam otevře doširoka oči. To ani náhodou. „Věř mi, protože pojedu s tebou,“ rozhodne se narychlo.

„Jo?“

„Odmítneš všechny masky, já kostýmy a pojedeme tam. Co ještě potřebuješ k tomu, abychom ho dostali na kolena? On se totiž před námi, před rodinou Korčakovských, bude plazit! Chápeš to!“

„Ne. Hodně.“

„Tak povídej.“

„Fotografa, lidi kolem sebe. Nějakého vyvolávače, prostě svitu.“

„Ehm menší průvod je to tak?“

„Ano.“

„Dobrá, to se zařídí.“

„Ehm a jak asi?“

„Jednoduše zavoláš Julianovi. Požádáš ho, zda by nesehnal lidi, anebo víš co, řekneš to Olivierovi. Je to milý chlapík. Kde máš na něj číslo? Ne, nejdřív tu výzvu.“ Vyjde ven. „Hej ty tam, pojď sem!“ zamává na něj. Antonio si v autě všimne mávající ženy. Netuší, co chce, ale vyleze. To už je netrpělivá Bára u něj, strčí hlavu dovnitř, vezme svitek a praští ho jím do hrudi. „Přijímáme!“

„Počkat, signorina! Počkejte, to není vaše!“

Adam si povzdechne. Jde ven s bílou rukavičkou v ruce. Antonio zadrží dech a nastaví stříbrný tácek. Adam váhavě na něj položí rukavici, když ji Bára chňapne a udeří do tváře.

„Jako postaru, ne?“

Adam zaúpí, kdežto Antonio je v šoku.

„Omlouvám se, netuší, co dělá.“

„Chápu, ale vzkaz musím vyřídit.“

„Samozřejmě.“ Jde za sestrou, která si pohazuje vzácným dokumentem. Co si vzpomíná, tak výzva nebyla hozená hodně let. Zajímalo by ho, jak si to všechno představuje. Opět se posadí, tentokrát do jeho dílny. Po ruce mají opět hrnky se svařákem.

„Papíry. Nejdřív musíme navrhnout kostým, nebo máš už nějakou představu?“

„Netuším, jedině mám jasnou představu holi.“

„Ne zrcadlo?“

„Ne. Barvy budou; stříbrná, bílá a bleděmodrá. Hůl bude přibližně stejné výšky jako já, možná krapet vyšší, jo to bude lepší a bude zakončená trojrozměrnou vločkou s drobnými krystalky, které by měly o sebe zvonit. Takový jemný cinkot jako praskající led.“

„Dám to i na kostým.“

„Dobrá. Bude to hodně stát. Tohle nebude jen nějakých dvacet nebo třicet tisíc.“

„Uff, dobrá. Nějak to uděláme. Jak hádám, kvalita musí být vidět na každém rohu. Hůl dáme vyrobit Tomovi.“

„Ano. Udělá ji dokonale. Možná bude mít nápad, jak to vylepšit. Teď maska. Ta bude volto. Tohle je dáno.“

„Dobrá. Pomůžu ti odlít tvář. Základ musí být jak praskající sníh pod nohama. Hm co rozdrcené vánoční ozdoby? Na prášek?“

„Dobrá, to by šlo. Na čele bych dala opět ty krystalky. Horší je, že nemám představu, co na hlavě a na těle. Kdybych tušil, co má za kostým hrabě, bylo by lehčeji.“

„Ne! Na něj se nedívej. Ty musíš být sám sebou. Musíš být chladný a pevný jako skála. Musíš dát najevo, že se ho nebojíš. Plášť široký bleděmodrý se stříbrnými vločkami… a bílými.“

„Tohle neseženeš za tak krátkou dobu.“

„To je fuk, zkusím své dodavatele. Sepneme to na prsou něčím efektním. Pod tím budeš mít modrý oblek, co říkáš polským šlechticům? Vzpomínáš si? To by šlo, ne?“

„Ne, spíš něco jako kaftan?“

„Taky ne. Chce to tuniku, sorry. Něco jako na prsou těsnou a dole od pasu se rozšiřující. Plášť bude těžký teplý. To bude náročné, ale co hlava? Opět vločky?“

„Ne. Musí to být něco jiného.“

„Peří? Ráda je používám. Nebo labutěnka.“

„To bude to mít každá druhá maska.“

„Hele brácha, je to omezené. Nemůžeme tam dát něco extravagantního. Co něco v ruském stylu?“

„Brr. Ani náhodou. Bude muset být jen kapuce. Něco, ale nafouklého, aby to tvořil, jako by se člověk do toho chtěl schovat. Něco mrazivého, ale nadýchaného jako sněhové závěje. Musí ze mě čišet chlad.“

„Dobrá uděláme to. Kostým máme.“ Zadívá se na návrhy, které čmárala během vymýšlení na papíry. „Nevypadá to zle. Tady by šel udělat pás,“ ukáže na hruď. „Něco velkolepého. Teď průvod. Zavolej Olivierovi.“

„Proč?“

„Protože při tobě stál, když se to stalo. Nebýt jeho, nejspíš si podřežeš žíly. Zaslouží si to vědět. Taky myslím, že by se náramně rozzlobil, kdybys ho chtěl z toho vynechat.“

Adam přikývne. Má pravdu. „Dobrá.“ Vezme telefon, vytočí jeho číslo.

„Pan Mirebau? Je přítomen? Řekněte mu, že volá pan Adam Vanin.“

„Ano, pane.“ Neuběhne ani minuta a slyší.

„Ahoj. Potřebuji…“

„Letos ne, promiň.“

Olivierovi poklesne brada. „Stalo se něco? Jsi nemocný?“

„Ne. Dostal jsem výzvu a jedu do Benátek.“

Ticho. „No to chce velkolepý návrat. Máš masku?“ Posadí se do křesla. Vedle něj se zastaví Armando, který už tu nějakou dobu bydlí.

„Led!“

„Parádní výběr! Jedu s tebou. Proč voláš? Potřebuješ něco? Peníze? Počkat, už asi vím, co po mně chceš. Řekni, že mám pravdu.“

„A co?“ optá se pobaveně.

„Chceš, abych ti dělal doprovod!“ řekne vítězně. „Když si vybavím ty průvody…“

„Máš pravdu.“

„Jupí! Armande, jedeme do Benátek. Zavolej ostatní.“

„Počkej…“

„Co je? To je skvělá zpráva. Půjdeme za amorky, přece se nepůjdeš bavit jenom ty a chce to okvětní plátky. Nandáme mu to se vší parádou. Na tohle pokoření jen tak nezapomene. To bude skvělý a dám vědět ostatním. Jo, přemýšlím, že do tebe něco investuju, a udělej vlajky. Musí tě vidět. Hele, mám dost práce, zavolám pozdě. Už voláš…“

„Doprdele!“

„Co se stalo?“ podiví se Bára, která přečmárává některé obrázky a črtá stále nové variace.

„Nic, akorát zřejmě budu mít ve svitě vikomta, modely a boháče. Olivier to očekává. Jen se bojím… Musím zařídit vlajky a trubače a… nejedu tam.“

„Jedeš. Už je to hotové.“

Telefon. „Olivier.“

„Mám navíc několik diamantů, můžeš s nimi počítat. Měj se.“

Adam otevře pusu.

„Co je,“ dožaduje se odpovědí Bára. „Sakra, co je ti?“ zatřese jim.

„Ale že prý má pár volných diamantů.“ Hvizd. „Ježíš, do čeho jsem se to dostal? Nechci diamanty. Co když se ztratí?!“ zařve.

„Klid. To máš tím, že máš příliš mnoho přátel. Kdo tě bude fotografovat? Nechci nic říkat, ale nejsem zdatná fotografka a potřebuješ mít někoho, kdo to zdokumentuje.“

„Já vím, ale nikdo mě nenapadá, což si říkám, že potřebuješ taky kostým.“

„Já?“ zasměje se. „Neumím nosit kostýmy. To ty umíš lépe, ale myslíš jako, ne.“

„Myslím. Půjdeš za oheň?“ tázavě se na ní podívá. Ta zavrtí hlavou, protože si nedovede sebe představit, že by byla v kostýmu ohně. Nesedne to podle ní. Udělá si něco jiného, jenže co. Něco co by ladilo s Adamovým kostýmem.

„Uvidím. Něco vymyslím.“ Chtělo by to něco rozverného, jen netuší co. Bude se muset podívat po látkách. Možná ji něco napadne. „Co s tím fotografem?“ optá se. Adam pokrčí rameny. „Času dost.“ Bára si povzdechne. Už zase někde plave a má času dost. To zrovna.

V Paříži si mezitím Olivier mne rukama. „Tak se odhodlal. Postaví se mu. Víš, Armande je to velmi dobře, otázkou je, co tím chce získat.“ Zamilovaně se zadívá na perfektní tvář svého milence. Tak nějak je Adamovi za ty masky zavázán a pak je jeho přítel.

„Nechápu.“

„No, může chtít získat volnost. To znamená definitivně na hraběte zapomenout a najít si někoho jiného. Nebo chce hraběte získat zpět, i když nechápu proč. Když se rozešli, byl zralý do blázince. Vzal jsem ho sem. Neboj, milenci jsme nebyli. Měl toho svého hraběte příliš rád. Víš, pochybuji, že za celých deset let měl s někým sex.“

„Deset let?“ zamumlá Armand. Posadí se na opěradlo křesla a ruka automaticky ho začne laskat na krku. Olivier se syčivě nadechne, ale snaží se ovládnout. Měl by mu už někdy vysvětlit, že to není zrovna dobrý nápad, jenže když to tolik miluje. „Nedokážu si to představit, ty ano?“

„Taky ne,“ zachraptí. Obvolávání počká. Stáhne si kalhoty, obnaží penis a vezme ho do ruky. Armand strne, potom se očima přesune ke klínu.

„Měl jsi to říct hned.“ Klesne na kolena, odstrčí podle něj nemotorné ruce a nahradí je rty a jazykem.

Olivierovi se protočí panenky, sevře mu hlavu mezi ruce a přitahuje si ho víc. Armand se po chvilce vyprostí, stáhne si kalhoty a bezostyšně se na něj pomalu usadí. Olivier se pozorně dívá, jak jeho klacek mizí v zadku, až nezůstane nic vidět. Nadechne se a jeho ruce proklouznou dopředu, aby se věnovaly milencovu penisu a koulím. Oba dva sípou, jak se snaží ukojit, až oba najednou vyvrcholí. Armand sedí, opřen o svého milence. Spokojeně si libuje, protože se jim málokdy podaří, aby dospěli k vrcholu společně.

„Není dobré to dělat v pracovně, kam každý může přijít.“

„Je mi to fuk,“ zafuní spokojně Olivier. „Můžeme konečně zavolat dalším. Koho tam pozveme?“

„Ludovica.“

„Nicodéma.“

„Ach jo. Ludovic nás převálcuje. Nebude to moc?“

„Ani náhodou. Podej telefon. Tedy já snad budu moci zase. Vytoč jeho číslo.“

„Jsem snad sluha?“ Olivier mu vytahuje pulovr, který má stále na sobě. Mazlivě mu přejede po svalnatém hrudníku.

„Ne, kdepak. To bych si nedovolil. Nicodéme, mám super zprávu. Ne, ještě ho nemám,“ zasténá v odpověď. Už opět shání maličkost pro Ludovica. Je nemožný. „Víš, jací jsou sběratelé. Raději by se rozloučili s librou masa než s nějakým dle nich pokladem. No ano, já vím, že ten přívěsek nosil Karel II., ale chceš moc. Dobrá, zkusím to, vždyť mě znáš.“ Zasténání spolkne, ale volá dál. Druhou rukou ho uchopí za ochablý penis a začne ho mnout. Když ty, tak já taky, pomyslí si.

„Jaký ty, nechápu tě,“ řekne Nicodéme. Je zrovna na obědě a musel se omluvit svým dvěma obchodním partnerům.

„Nic, poslouchej. Adam jede do Benátek na karneval jako Led, zima, vyber si, co chceš. Jedu s ním.“

Ticho. Nicodéme zvažuje. „Myslíš, že bychom se mohli přidat? Jenom bychom ho zpovzdálí sledovali. Vděčím mu za dost. Mám takový pocit, že ty masky nás daly dohromady.“

Olivier zadrží silným stiskem Armanda. „Taky sis to uvědomil?“

„Jistě. Jak se mohu odvděčit?“ přejde přímo k věci.

„Nikdy mi nic neřekl, ale mám pocit, že zrovna moc peněz na řádnou výstroj nemá. Taky potřebuje nějakou svitu. Bude lepší, když nepojede sám.“

„No jistě. Počítej s námi oběma. Ludovica rozhodně nenechám na pospas Paříži. Určitě rád se zabaví.“

„Díky moc. Musím končit.“ Odhodí telefon na koberec a pohne se proti němu. Místnosti se ozve vzdychání a sténání. Nejdřív jeden výkřik a vzápětí druhý.

„Jsme dobří,“ zamumlá Olivier do Armandova ramene. Lehce ho kousne, potom zčervenalé místečko políbí.

„Hm. Co si vezmeme na sebe?“

Olivier se ďábelsky usměje. „Amorky, můj kouzelný princi.“ Armand z něho sleze a je mu fuk, jak vypadá. „Přes mou mrtvolu.“ Olivier se na něj chtivě zadívá, pak do jeho oči. Ví, jak ten kostým nesnáší, jenže když ono je to tak tematické. Bude ho muset zkrátka přesvědčit. S mrtvolou nechce nic mít, protože živý je daleko zajímavější.