Duel - 4.

Druhý den ráno se po sobě dívají v dílně, kam se všichni sotva vešli.

„Tak jdeme!“ zavelí Adam. Udělá krok, koukne se na vysokou hůl, ale je v pořádku. Vedle něj jde Bára a kolem něj přátelé. „Užijeme si to na maximum.“ Sotva vyjdou, jsou v šoku, protože tam stojí Donata s pár zřejmě kamarády. Ozývá se cvak, cvak. Adam si stoupne ke zdi, položí na ni ruku a nachýlí hlavu.

„Díky moc!“ zvolají nadšeně. Masky jim mlčenlivě nabídnou sáčky, z kterých zmizí pár navštívenek. Za chvilku jsou v trapu.

Ve stejnou dobu z bytu vychází červená maska s holí, na které je vyřezaný fénix s rozepjatými křídly. Vedle něj stojí fotograf a tři černo červené zlaté masky symbolizující jednu z barev ohně. Jsou si podobné, ale všichni na pláštích mají fénixe a v ruce knihy speciálně pro tuhle příležitost udělané. Když zafouká nebo dýchnou, zvedne se jemný prach, který mají mezi stránky vložené.

„Samueli, tohle je trochu moc. Můžeme si dovolit být pryč čtrnáct dní?“ optá se ustaraně Karel. Má pocit, že zanedbá své povinnosti ve firmě. Neměl sem jezdit.

„Jsem šéfem a neměl jsi dovolenou celých pět let. Zamítá se to. Alessi, víš, co děláš?“

„Dokonale,“ hlesne hlas za maskou fénixe. „Musím dokázat, že to tehdy bylo jinak.“

„Ale…“

„Uvidím se s Adamem v dóžecím paláci.“

„Jenže…“

„Buď ticho a dělej, co máš.“

„A já si myslel, že jsi tyran,“ zašeptá červená maska ohně k černé. Třetí zlatá maska se usměje. Jediná ví, co všechno se v té době událo, ale ani ona si není jistá, zda Alessio dělá dobře, i když nikdy nebyl šťastnější než v této době, kdy formoval svou vizi ohně a Fénixe. Možná, že přece jen najde svou druhou polovinu duše. Zaslechne ještě dovětek masek. „Mýlil jsem se. Jsi svatej.“

„Uvidíš později, že jsem všechno jen ne svatý,“ opáčí černá maska. Vyjdou ven, chvilku jdou, když je zastaví první fotografové. Naučeně se postaví do skupinky. Nad jejich hlavami s třírohými klobouky se vznáší Fénix. Lidé jsou nadšení a tak pomalu míří k náměstí sv. Marka, které je ústředním bodem karnevalu. Kolem nich jsou další masky. Některé stejně dobře propracované, další jen obyčejné, ale všichni jsou nadšení. Na rozích sedí umělci, kteří rádi namalují na tvář bez masky ornament nebo obrázek, a tak vedle masek přibývají další nadšené tváře, které mumraj a překrásné kostýmy nenechávají chladnými.

Vedle masek se procházejí i obyčejní lidé, kteří loví fotografie, kterými se potom doma chlubí. A mezi nimi jsou i profesionální lovci, kteří mají jen jediný zájem, a to získat co nejlepší fotografie a co nejvíc. Co chvilku se skupinka zastavuje, aby zapózovala.

Stejným směrem jako černo červená zlatá skupinka míří i druhá v bílé, stříbrné a odstínech ledové modré. I je co každou chvilku zastaví jak turisté, tak lovci, kteří se snaží ulovit ty nejkrásnější masky v Benátkách. Smích i zájem vzbuzují dva kostýmy amora a co chvilku se natočí, aby lidé viděli jejich pláště. V jednu hodinu konečně stanou na náměstí sv. Marka, které se změnilo ve velkou zahradu tvořenou květinami a cestičkami, kam mají vstup pouze masky. I zde jsou focení a co dva kroky se zamyšleně zastaví a dívají se do dálky nebo natáhnou ruku k další masce, aby dvěma prsty spočinuli na její bradě nebo aby se shlédli v zrcadlech.

Adam se nadechne a bouchne pořádně holí, z které vyletí za cinkotu zvonku poprašek. V duchu se usmívá, ale pozorně se dívá, zda nezahlédne červenou masku. Tentokrát kostým nezná, ale masku ano. Každá červená ho vzruší, potom už jen zkoumavě přejede, co má dotyčný na sobě. Pohlédnou k věžním hodinám. Za chvilku začne slavnostní zahájení. Obrátí se k maskám, které se k němu nakloní, aby ho slyšely.

„Zůstaneme v maskách až do zahájení, nebo se půjdeme převléknout?“

„Bylo by lepší se převléknout,“ řekne Casimir v roli masky černého rytíře. „Popravdě nevím jak vy, ale taky bych rád ulovil pár fotografii a užil si to z druhé strany. Zabralo nám spoustu času, než jsme sem došli. Pokud vyjdeme ihned, pak nazpátek tolik lidi nebude. Mám pocit, že je tu k nehnutí.“

„To je pravda,“ přitaká Bára. „Tolik lidi jsem viděla na Staromáku na Vánoce a možná ani to ne.“

„Je rozhodnuto, jdeme.“ Díky davu si nevšimnou, že jen o pár kroků dál stojí skupinka představující oheň. Hrabě di Cavoure vyhlíží svůj protějšek. Má pocit, že jakmile ji uvidí, bude vědět. O hodinu později odevzdaně míří zpět do domů. V duchu si laje, že se neoptal Juliana, co představuji.

V ložnici, sotva si sundá masku, mu zavolá. „Mistře Juliano, nebyl tam.“

„Musel být, ale na náměstí je narváno. Zřejmě jste se nepotkali.“

„Za co jde?“ všechno se v něm napětím chvěje.

„Led, zima,“ odpoví váhavě.

Hraběti spadne kámen ze srdce. „Bude to bílá, stříbrná a modrá barva, že?“ Dovede si to představit. Barva nevinnosti, čistoty.

„Ano, pane hrabě.“

„Děkuji moc. Za vše.“ Juliano přikývne. Tohle by dřív neřekl, ale pokud má věřit… „Na příští rok bych chtěl masku od vás.“

Juliano se zarazí, potom pochopí. Pan hrabě nepředpokládá, že si Adama usmíří. „Budu s vámi počítat, pane hrabě.“

„Výborně. Jsem opravdu rád, že přijel. Nemohu se dočkat zítřka. Nashledanou.“

„Nashledanou.“

Adam s přáteli zatím chytají další masky a nemilosrdně je fotí v pozicích, jaké chtějí mít. Berou si na oplátku vizitky. Usmívají se a dech se jim tají, když černo červený anděl v oblečení stylizující Mouline Rouge sjíždí ze zvonice basiliky sv. Marka na místo, kde na ni čekají představitelé města v dobových krojích.

„Kam se jdeme pobavit?“

„Ježíš je tolik možnosti, ale my vás opouštíme, že Armando… Armando!“ zděšeně zvolá Olivier. „Jestli se mu něco stalo, neodpustím si to.“

„Klid, zavolej mu.“ Ten roztřeseně zvedne telefon.

„Nezvedá mi to,“ řekne zničeně. „Co když se mu něco stalo? Zastřelím každého, jestli na něj sáhnou!“ vyhrožuje, když se k nim přiblíží muž.

„Děje se tu něco?“

Skupinka se zarazí, potom Olivier natáhne ruku, aby nadzvedl masku cizince. „Armando? Ty osle, víš, jak jsme se báli, že se ti něco stalo? Pitomče!“ křičí. Ten si udiveně prohlíží svého milence.

„Hej, klid. Jen někdo měl blbý nápad fotit lidi, co nemají masku, tak jsem si došel koupit provizorní. Je docela slušivá ne?“ zasměje se za modrou maskou s obrázkem Mostu vzdechu.

„Vy máte opravdu fobií?“ řekne s úžasem Sinjin. Nechápe to.

„Mám a co? Už je asi po všem, co?“

„Bohužel, ale bylo to nádherné. Projdeme se, podíváme se po představeních. K Julianovi trefíme.“

„My půjdeme taky, co tomu říkáš, Ludovicu,“ vezme ho pod paží. Nikdo se na ně nedívá s podezřením nebo opovržením. Každý se rozjařeně usmívá, jako by masky setřely veškeré negativní pocity a zůstala jen chuť se bavit. Na náměstí zůstane jen Casimir, Bára a Sinijin. Adam se pousměje.

„Nechcete jít taky? Benátky jsou krásné město, a co vám rozhodně doporučuji, je jízda na gondole.“

„Tu bych si rád vyzkoušel. Mohl bych fotit z lodě,“ přitaká Sinjin. Nesměle se zadívá na Casimira.

„Tak dobře. Ještě jednou se omlou…“

„Nechte toho. Muselo se to stát a já tady sestru provedu. Chceš?“

„Jistěže. Jé, podívej se akrobati!“ vyhrkne a už se hrne příslušným směrem. Adam stačí mávnout na své přátele, protože je tažen druhým směrem.

„Mám o něj starost.“

„Proč Casimire? Je to cizí člověk.“

„Protože patří do světa masek a já masku nosím už velmi dlouho. Bez něho by byl ten svět daleko ponurnější. Sám touží po lásce jako nikdo, koho znám, a pak přivedl tebe ke mně. Není to dost velký dluh?“

„Přišel bych i bez něho.“

„Skutečně, nebo tou maskou ti dodal odvahy?“

Sinjin zakloní hlavu a zadívá se na oblohu bez hvězd. „Možná ano, ale kdybys tam nebyl, co by se stalo? Nic. Podívej se nějaké divadlo nebo co.“ Nechce se bavit o Adamovi, když ho má vedle sebe. Stoupnou si a dívají se na představení mimu. Tisknou se k sobě a usmívají se jednoduchému příběhu. Kolem nich procházejí lidé a masky za svými cíly. Sinjin se cítí šťastně. Dokonce zavolal Cameronovi, který si našel taky přítele, a řekl, že jede do Benátek. I tak má štěstí, že se s Cameronem a Adamem setkal. Bez nich by se nikdy neodvážil k Casimirovi vrátit.

Druhý den malátně, za neustálého Julianova posměchu, se vypotácejí z postele.

„Vypadáte jako ty oživlé mrtvoly, které ukazují v televizi.“

„Ticho. Mám pocit, že jsem byl příliš dlouho vzhůru, a nikam se mi nechce. Juliano, v kolik mám být v Dóžecím paláci?“

„Ve tři hodiny.“

„Uděláme to jako včera.“

„Dobrá, ale je to naposled. Zítra budeme v maskách celý den,“ namítne Casimir. „Nemůžeme být jen půlku dopoledne. Jestli máme vyhrát, musí nás vidět.“

„Dobře, i tak mám tušení, že se konečně potkáme,“ řekne Adam, který se napije kávy. „Nechápu, proč doma nemohu udělat stejnou kávu. Ta u nás mi tolik nechutná.“

„V tom máš pravdu. Je daleko silnější než naše,“ řekne Bára v županu a rozcuchaných vlasech. „Doprovodím tě. Neboj se, nebudeš mě vidět.“

„No tak dobře.“ Možná to bude lepší, když bude mít někoho v záloze. K tomu hrabě sestru nezná. Donata vběhne, jako by jí za patami hořela koudel. „Máte jedničku. Všichni přátelé říkali, že jste cool,“ ujistí je. Sebere jednoho muffina, nacpe si ho do pusy. „Kdo bude první?“ V duchu si nad nimi povzdechne. Zvláště tamten je nádherný. Jenže to by štěkala na nepravém hrobě, když je zadaný, a ten jeho přítel nevypadá na to, že by se o něj chtěl s někým dělit. Pravý mrzout a žárlivec, ušklíbne se.

„Já, signorina.“ Nicodéme se zvedne od stolu a jde nahoru, aby se převlékl za lilii. Za chvilku už stojí dole se zrcadlem v ruce. V ruce drží stříbrnou růží, kterou pro něj dal vyrobit Olivier u svého bratra. Za chvilku už stojí všichni dole. Čeká se už jen na Báru. Nakonec vyrazí do ulic. Opět pózují pro fotografy, kteří jsou nadšení, až dojdou ke kanálům.

Tam si Adam sedne na zídku a kolem něj ostatní květiny, zatímco Olivier s Armandem pózují u gondoly. Dneska už je v kostýmu i Sinjin a ti jsou po stranách krále jako praví rytíři s vytasenými zbraněmi. Sedí dobrou půlhodinu, než se zvednou.

„Jestli se něco poškodilo, zabiju tě!“ zašeptá zuřivě Bára Adovi. Skloní hlavu a pátrá, zda se nic z kostýmů neodlouplo.

„Je to jenom kostým, uklidni se.“

„Za několik desítek tisíc!“ opáčí a zapózuje pro dalšího fotografa. Dívá se do zrcadla, jako by to dělala celý život, a najednou má pocit, že je v jiném čase, kdy se shlížela v zrcadle a dychtivě očekávala svého milence.

Na náměstí se projdou cestičkami v zahradě k této příležitosti postavené a oddechnou si, aby se vrátili do víru předvádění. Nikomu se nechce nikam jít, jenže si dobře uvědomují, že Adam se setká s hrabětem po deseti letech.

„Tak ahoj!“ vedle něj podupává v bundě a sukni sestra.

„Měj se,“ řekne malátně Olivier. Dokonce zívne. „Trochu si odpočineme, že?“ Mohutné přikývnutí potvrdí Olivierovo rozhodnutí.

Sotva dveře se zavřou, Olivier bleskově vytáhne různobarevné masky a hází je ostatním. Juliano to v šoku pozoruje, jak si je nandávají a vyrážejí ven. Ani je nestihne zadržet, pak propukne v smích. Dneska v Dóžecím paláci bude přecpáno.

„Víte, co děláte?!“ ozve se za duhovou maskou Ludovic.

„Jistě že to víme, malej,“ ujistí ho Olivier. Ludovic se zaškaredí, protože je vyšší než Olivier. Brzy dojdou na náměstí s překrásným palácem, který se začal stavět v roce 1300 a jež sloužil jako palác pro benátské panovníky. Kolem je hodně lidí, ale uvnitř jich snad tolik nebude, pomyslí si nervózně Olivier. Rozhodně musí najít Adama s Barbarou. Zamíří dovnitř. Po chvilce se dostanou do sálu s maskami.

Adam se otočí, když nikoho nevidí, postaví se ke dveřím, aby byl vidět. Srdce mu buší o sto šest. Ruce má zpocené. Je rád, že ho nevidí Bára. Celou dobu se snažil odpoutat mysl od setkání, ale popravdě měl pocit, že celou dobu hraje. Má strach ho opět vidět. Zároveň je zvědavý, jaký je. Stejný nebo ne?

Kolikrát chtěl najít jeho fotografii v novinách, vždy stáhl prsty z tlačítka hledat. Teď…

„Adam Korcakovský.“

Hedvábný hlas ho vyburcuje, že se narovná. „Vanin,“ odsekne. Otočí se čelem ke svému bývalému milenci, který ho zradil hned dvakrát. Prvně, že ho nemiloval, podruhé tím, že si vzal na karneval jinou masku. Lhář, kterému není rovno.

„Ano, pane Vanine. Musím vám hodně vysvětlit.“

„Trochu pozdě, ne?“ ujede mu. Proč mu vyká? Byli si bližší než teď. To zapomněl na slova, kterými ho oblouznil? Na všechno co spolu prožili? To pro něj opravdu znamenalo tak málo?

„Omlouvám se za svého bratra.“

Adam otevře ústa, potom je zavře. Před očima se mu zatmí. Další lest, další lež! Kolik jich jen navrší? Ne, takovým bláznem už není! „Lh…,“ zasekne se to v něm. Mine ho a odchází, když ho zastaví pevná ruka. Bára je znepokojeně sleduje. Cítí, že bratr je rozzlobený jako nikdy v životě.

Adam mu vytrhne ruku ze sevření. Takovou ubohou lež ještě neslyšel. Snaží se dýchat a jít, jenže v hlavě má ohňostroj vzteku a jen sílou vůle se drží, aby toho hnusáka nezmlátil. Alessio si povzdechne. Měl tušit, že rána je ještě čerstvá, než aby jeho vysvětlení přijal, ale nechce, aby odešel a nevrátil se. Příliš dlouho se snažil o jeho návrat i o vysvětlení toho, co se událo. A na druhé straně…

„Prosím, počkejte!“

„Nemáme si co říct, lháři!“ rozzlobeně rázuje si ven z paláce.

„Prosím, tak to není. Nechci vám ublížit.“

Adam se k němu rozzlobeně otočí: „Vy mi nemůžete ublížit, vy… Nechte nás na pokoji.“

Casimir s ostatními tomu přihlíží. Vypadá to, že si vůbec neuvědomují okolí. Má zasáhnout nebo ne? Když si vybaví, jak odmítal Sinjina jen kvůli falešnému pocitu, tak…

„Ne. Dlužím vám návrat, kam patříte.“

„Kam patřím?!“

„Ano. Na výsluní masek. Patříte sem, do Benátek, nikam jinam.“

Adam potřese hlavou. Proč se mu zdá, že jeho slova zní jinak než před léty. Ne, opět chce se pobavit na jeho účet, tentokrát mu to nedovolí. Zašel až moc daleko.

„Tehdy co se stalo, nemělo se stát. Když jsem se to dozvěděl, rozzlobil jsem se. Nechápu, co ho to napadlo.“

„Vy jste… Ne lžete. Všechno je jedna velká lež.“

„Ne. Jsem jeho dvojče. Jeho mladší bratr. Virgilio…“

„Alessio nikdy nemluvil o svém bratrovi,“ opáčí, aniž vlastně ví, proč se tu ještě s tím lhářem vybavuje. Zahlédne ustaranou tvář sestry, která stojí u sloupu vedle nějakého cizince, který je sleduje? Jeho stráž? Je to možné.

Hrabě tím není překvapený. Virgilio nesnášel, když byl vedle něj. „Ne, Alessandro bylo jeho druhé jméno, ale je moje první jméno.“

„Lžete! Už dost těch přetvářek a lhaní. Vypadáte stejně jako on. Ne, jsi to ty Alessio. Myslím, že bylo už dost těch her, nemyslíš?“ Taková nebetyčná lež. To si myslí, že jí uvěří? „Mohl bys už konečně říct pravdu.“

„Nejsem jím, věřte mi proboha. Podívejte se!“ vytáhne fotografii. Je rád, že ji s sebou vzal.

„Fotomontáž,“ odmítne se na ní podívat. Obrátí se a kráčí slepě pryč k Mostu vzdechu. Zastaví se s chutí se vrhnout do vody. I před léty takto uvažoval a nebýt Oliviera, který ho tehdy odtáhl od okraje, skončil by tam život.

„Ne, a vy víte, že mám pravdu. Prosím, co kdybychom zašli někam jinam? Někam kde je větší klid. Vysvětlím vám to, ale nikdy vám nebudu moci vynahradit tehdejší ponížení. Kdybych to tehdy…“

„Tak co? Co byste udělal?“ Je to on? Ne, je to Alessio a jen si z něj utahuje. Jak může?! Ale on mu ukáže!

„Máte pravdu. Netuším to. Půjdete?“

Adam se zahledí směrem k vězení, kam byli zavíraní nepohodlní lidé. Povídá se, že vzdychali, když kráčeli po mostě do Dóžecího paláce sem do cel, kde se rozhodlo o jejich osudu. Benátky, město plné protikladů. Má jít, nebo ne? Dobře si uvědomuje, co by se mohlo stát, jenže někdejší poblouznění je pryč a zůstalo vystřízlivění. Je stále stejně krásný jako tehdy, ale už ho vidí jinýma očima. Vyslechne jeho lži, dokončí karneval a odejde nazpět do Čech k maskám, tam kam patří.

„Prosím.“

Adam sám sebe nechápe, ale možná chce slyšet jeho výmluvy, proč ho nechal. „Dobrá.“

Na rtech Alessia se objeví úsměv, i když v duchu cítí smutek, protože bude muset vyprávět nehezký příběh, do kterého se mu nechce, jenže Adam si zaslouží dozvědět se všechno. Ví, že bude daleko déle trvat, než ho přesvědčí. I Juliana skoro nepřesvědčil, až nakonec musel uznat, že jsou dva. Vede ho ke gondole, protože tam jedině budou mít klid a tam s ním bude muset zůstat. Alonzo je věrný jejich rodině a udělá, co mu přikáže.

Adam strne, když uvidí známou gondolu. Nechce se mu tam.

„To je rodinná gondola a to je Alonzo.“

„Znám ho.“

„Aha, netušil jsem, že chtěl na vás můj bratr udělat takový dojem. Promiňte.“

Je to skutečně dvojče, nebo předstírá? „Dobrý den, Alonzo.“

„Pane Korcakovský, vítejte. Jsem rád, že vás mohu opět svézt.“

„Jedeme,“ přikáže příkře Alessio. Nemá náladu poslouchat, jak ze sebe udělal pitomce. Vypadá to, že vysvětlování bude těžší, než si myslel. Dosednou pod baldachýn a gondola se odpíchne od břehu. Bára vystartuje a zamává na gondolu, která právě vyložila tři turisty.

„Za nimi!“ ukáže na gondolu.

„Za nimi!“ ozve se v stejném okamžiku od muže, který ji následoval od Dóžecího paláce. Oba dva se na sebe vztekle podívají.

„Moje gondola!“

„Moje!“

„Uviděla jsem ji jako první!“ vyštěkne zoufalá Bára. Gondoliér se na ně zmateně dívá, jenže to k nim už běží ostatní v maskách.

Bára svižně, aniž hledí na cokoliv, vleze na gondolu a za ní hned muž, se kterým se o ní hádala. Rozzlobeně se na něj podívá. „Vypadněte! Je moje!“

Muž, který pochopí, že ta žena má nějakou souvislost s Adamem, se na ni zahledí. „Ujedou nám.“

„Ježíš, člověče, jeďte!“ ukáže směrem k soukromé gondole. Gondoliér pokrčí rameny, odpíchne se, aniž si všímá další volající skupinky. Bára zavrávorá, ale je zachycena pevnou rukou. Posadí se a pátravě se zadívá na gondolu s baldachýnem. Nesmí ji spustit z očí. Slíbila Adamovi, že na něj dohlédne, jenže jak mohl být tak lehkomyslný, že s ním odjel? Až ho chytí, tak mu něco řekne pěkně od plic. Když vidí, že jedou za nimi, otočí se k muži, který se k ní drze vetřel. Hezký, takový distingovaný muž.

„Kdo jste?“

„Kdo jste vy?“

„Santini, strýc Alessia.“

„Toho hajzla?“ prudce řekne. Opovržlivě si odfrkne.

Santini pochopí, že nic netuší. Vypadá to, že Alessio bude mít co dělat, aby celou situaci vysvětlil. Bára se už na něj nedívá a jen pozoruje gondolu. Je hezká, pomyslí si Santini, dlouholetý svobodný mládenec. Opravdu moc hezká, a když je rozzlobená, je ještě hezčí a jak na něj křičela! Temperamentu má na rozdávání. Jenže teď je důležitý Alessio, kterého doprovází, aniž o tom tuší. Jak je vidno, nejen on má strach o své bližní.

„Zatáčí. Neztraťte ho!“

„Jistě, kam by jinam jel?“ odpoví líně. „Nebojte se, neztratíme je. Sledujte tu gondolu,“ přikáže gondoliérovi. Ten přikývne. Vypadá to na dobré rito.

Za nimi brázdí přecpaná gondola, kterou Casimir získal tím, že zamával stoeurovkou na gondoliéra. Ten ihned vyhodil cestující s tím, že oni mají přednost. Uznání od ostatních ho potěšilo.

„Tak co mi chcete říct, pane hrabě?“ optá se ironicky Adam. Sedí na krajíčku, aby se ho náhodou nedotkl. Když on se chová formálně, on bude taky.

„Nejdřív, prosím, podívejte se na tuhle fotografii.“ Podá mu ji. Adam si ji váhavě vezme. Údivem otevře oči, potom se zahledí na tvář vedle sebe. Pokud to není fotomontáž, potom na tom koni sedí jeden a druhý vedle něho drží za obojek chrta.

„Na tom koni je Virgilio Alessandro a toho psa držím já. Jmenuji se Alessandro Masimiliano. Narodili jsme ve stejný den, ovšem já o několik minut později.“ Vyhrne rukáv s křížovou jizvou. Adam se zahledí na paži, kterou tak dobře znal. Pokud neměl nehodu, pak tohle není Alessio. „Druhorozeného vždy poznamenali.“

„Virgilio nesnášel své jméno, proto používal druhé. Jediný, kdo na něj mohl tím jménem volat, byl otec. Toho vždy poslechl, ostatní ne. Protože v tom byl zmatek, nakonec jsem musel nerad používat druhé jméno Masimilliano. Bratrovi to připadalo velmi legrační, mně moc ne.“

„Proč mi to říkáte?“

„Abyste mi uvěřil, že nejsem ten, za koho mě máte.“

Adam neví, čemu věřit. Muži s tváří, kterou miloval, nebo koho vlastně? „Jak vám mám věřit, když mě zradil? Miloval mě vůbec?“ Položí fotografii tomu druhému do klína, protože jinak by ji zmačkal. Čeká odpověď, jenže ta nepřichází. Zadívá se mu do očí. Jsou smutné. Odvrátí se k domu, kolem něhož projíždějí. Pravda je zřejmá.

„Proč mi to všechno říkáte? Co chcete?“ Hořká pravda se mu zaryla do srdce, a tak slova vyzněla chladně, neosobně. „Navázat tam, kde bratr? Nechci mít s vaší rodinou nic společného! Zajeďte ke břehu.“

„Ne, vrátit vás tam, kam patříte. Bratr miloval karneval, jen jinak než já. Nikdy neuměl ocenit masku. Pouze chtěl vyhrát za každou cenu a věděli jsme, že vaše maska to nevyhraje. Byla příliš začátečnická.“

Bolí to, kurva, tolik jeho slova bolí, že to až není možné, protože mluví pravdu a on to ví. „Vím to, ale tehdy jsem si myslel, že jsem stvořil to nejdokonalejší, co mohlo existovat. Nevadilo by mi, kdyby nevyhrála, jen jsem chtěl, aby si ji vzal.“

„Ona je dokonalá, jen ne na první místo na karnevalu. Je pro někoho, kdo umí ocenit, co v ní je.“

„Nechte těch žvástů! Není špatná, není dobrá.“

Alessio mlčí. „Vzal si masku, která vyhraje. Vyhrála to, věděl jste to?“

„Tušil jsem to, ale nepátral jsem. Jak dlouho mě tu budete věznit?“

„Nevězním, jen bych rád…“

„Je to zbytečné. Někam mě vyhoďte.“

Alessio posmutní, ale chápe ho. Deset let je hodně dlouhá doba a lidská paměť nezapomíná. Je to škoda, ale co může dělat? „Tady není vhodné místo. Omlouvám se.“

„To je dobrý,“ řekne mrzutě. Cítí, že hněv se rozpouští, jenže má mu věřit? I když ta jizva, fotografie… Je možné, že by skutečně byl dvojče Alessia? „Kdy zemřel?“

„Před třemi lety.“

„Aha. Pátral po mně?“ Bojí se odpovědi, i když zná odpověď.

Alessio se nahrbí. Ví, že nepátral, ale říct mu to? Opět mu ublížit dalšími slovy? „Nevím to jistě.“

Adamova deprese se ještě prohloubí. „Takže ne.“ Má pocit, že je to ještě horší. Nějak v hloubi srdce doufal, že by ho mohl hledat, že by mu mohl chybět. Evidentně se opět spletl. Alessio se ho váhavě dotkne. „Ani nevím, co jsem čekal. Snad, že mě hledal, ale mělo mi to dojít, když se neobjevil.“ Vlastně tenhle rádoby cizinec udělal víc než jeho láska. Hořce se ušklíbne. Všechno to bylo jednostranné.

„Určitě chtěl.“

„Lžete.“

Alessio stáhne ruku. „Máte pravdu, lžu.“

„Aspoň, že to přiznáte.“ Všechen vztek se vypařil jako mávnutím proutku. Najednou má pocit, že je prázdný. Všechny pocity, které choval, se vztahovaly k hraběti, k Alessiovi, a najednou se ukázalo, že byly falešné. Děsí se podívat, co v něm zůstalo, ale tuší o prázdnotě, v které uvízl po hraběcích slovech. „Jste hrabětem?“

„Ano. Jeho dvě děti jsou nemanželské, takže nemohly zdědit titul.“

„Děti?“ Ženy?

Alessio strne. Bože, proč se chová jak slon v porcelánu, ale jak mohl tušit, že Adam vlastně nic neví?

„Jaké ženy?“

„To není důležité, důležitý jste vy. Vrátíte se? Prosím, už se nemusíte schovávat. Měl byste nechat svět obdivovat krásu, kterou umíte stvořit.“

„Jak není důležité? Hrál si se mnou?“

Alessio se schoulí. „Já…“

„Kruci, tak už mi to řekněte!“ zařve a pohne se, až gondola se zhoupne.

Alessio se narovná. Vypadá to, že chce slyšet pravdu. „Pravdu? Pravda je taková, že jsem ho měl rád a nechci, aby lidé na něj vzpomínali v špatném jen proto, že byl sobecký. Jo, hrál si. Byl bohatý, všechno mu procházelo a byl přelétavý. Měl rád sex a bylo mu jedno s kým. Nehledal vás, a proč by měl, když si našel ženu, potom ji nechal a našel si další. Nezajímal jste ho, taková je pravda!“ Strne, uhne před šedýma očima plných výčitek. „Omlouvám se. Nevyhledal jsem vás kvůli němu, ale kvůli vám. Alonzo, zastavte.“

„Ano, pane hrabě.“

„Jsem rád, že jste přijel do Benátek. Doufám, že se vám bude v našem krásném městě líbit. Mám je rád.“ Alonzo přidrží gondolu u mola. Alessio mu pokyne rukou. „Sbohem.“

„Sbohem nebo se vlastně uvidíme na náměstí sv. Marka.“

„Ano,“ odtuší hrabě. „Hodně štěstí v soutěži.“ Neměl v úmyslu soutěžit, ale pokud to vrátí klid a mír do jeho duše, udělá to. „Alonzo, jedeme.“

„Jistě, pane hrabě.“

„Odjíždí. Něco se stalo,“ zamumlá si pro sebe Santini, který se nahne, podá peníze gondoliérovi a pružně vyleze na chodník. „Sbohem, seňoro. Rád jsem vás poznal.“ Zamává a vyrazí pryč. Bára osamí v gondole, ale rychle se vzpamatuje a vyleze z gondoly taky.

„Ado!“ zavolá na bratra, který se šourá pryč.

„Sestři, co ty tady?“

Bářin vztek vyprchá, když spatří jeho obličej. „Hlídala jsem tě stejně jako ten chlápek hraběte. Tak povídej. Nevypadáš dobře.“ Vypadá děsivě.

„Až doma. Nějak na to nemám náladu. Nemám vlastně náladu na nic.“ Bára ho obejme. Už tuší, proč svolil, aby šla s ním. Nevšimnou si, že za nimi přistála další gondola. Casimir zaplatí, potom vystoupí. Zahledí se za odcházejícími sourozenci.

„Něco se mi nezdá.“

„A co, Devenporte?“

„To kdybych věděl. Co mu řekl, že ho donutil, aby šel s ním na gondolu?“

„Láska?“

„Ludovicu, pochybuji, i když i to je možné.“

„Nemyslím si. Byl vzteklý, když docházel z dóžecího paláce. Vracím se k Julianovi. Možná tam získáme nějaké odpovědi,“ navrhne Nicodéme. Všichni vyrazí směrem domu.

Najednou se Casimir pousměje. „Všimli jste si Adamovy sestry? Byla rozzuřená do běla.“

„Ten chlapík sledoval hraběte. Je hezký,“ řekne Olivier, načež vyfasuje jednu od Armanda. „Miláčku, tobě se žádný chlap nevyrovná, proto tě nepočítám mezi nás smrtelníky.“

„Dej si to za klobouk,“ řekne naštvaně Armando. „Byl tam za stejným účelem jako paní Barbara.“ Všichni se k němu otočí. „Vy si myslíte, že takový hajzlík to sotva potřebuje, ale já si ho všiml. Má něco za lubem, jen netuším co. Taky se mi nezdál, že by byl takový parchant, jak ho všichni líčí. Spíš bych řekl, že ho něco trápilo.“ Oliverova ruka mu přistane na čele. Armando ji smete. „Jsem naprosto zdravý, ale když se to tak vezme; vyhledali byste svého exmilence po deseti letech? A když ano, za jakým účelem? Nerezavějící láska to nebude, takže co? Kvůli výrobě masky?“ pohrdavě si odfrkne.

„Máš v ledačems pravdu,“ přikývne Casimir. „Proto si někam zavolám.“

„Tajné zdroje, miláčku? Tohle na tobě zbožňuji,“ zvolá nadšeně Sinjin.

Armand se na něj zahledí. Je zdravý nebo co? Vlastně o Sinjinovi moc neví, ale zdá se, že není úplně v pořádku, když je nadšený mafiánskými metody svého milence.

„Sinjine, co vlastně děláš, když pomineme focení?“

„Dělá v jednom plátku kriminální rubriku a je úspěšný,“ pochlubí se Casimir.

„Tak to už chápu,“ zamumlá Armand. Šéf a jeho honící pes. A když si vezme sebe a Oliviera, no taky nejsou zářným příkladem dokonalého páru. Jediný, kdo je tu dokonalý, je Nicodéme a Ludovic, jenže ti si prožili své. Oddanost jeden druhému z nich doslova číší, i když Ludovic posledně nadhodil, že by se chtěl vrátit k modelingu, ale co na to hrabě? Podle váhavosti se mu to bál říct.

Po dobré hodině chůze se dostanou uondaní domu.

„Tak jsme doma!“ zavolají. Dobře ví, že Adam se sestrou dorazili jen krátce před nimi.

„Představte si, on je dvojče!“

„Cože?!“ nese se chodbou jednohlasně. Zůstanou stát v různých pozicích.

„Je to pravda a i mně dlouho trvalo, než jsem to přijal, ale současný hrabě je dvojčetem toho druhého.“ Vzal tuhle verzi, když mluvil s Bárou. Kdyby ne, asi by se zcvokl. Casimir se pousměje, zvedne telefon a poodstoupí. Když se dozvoní, vejde do dílny a za sebou zabouchne.

„Leslie?“

„Casimire, jsi to ty? Co potřebuješ od svého teriéra?“ řekne s úšklebkem na druhé straně telefonu muž s pizzou v ruce.

„Alessandro Massimiliano di Cavoure. Hrabě. Ihned mi všechno zjistí, včetně spodního prádla, co nosí. Máš na to hodinu.“

„Kurva, Casimire, zrovna jím, to mě… Doprdele, tak jo.“ Casimir se usměje. Je to vyřízeno. Za hodinu bude všechno vědět. Vyjde ven a ocitne se proti několika párům očí.

„Nepůjdeme se najíst? Bude místo v té restauraci, kterou vede váš bratranec?“

„Casimire!“

„Sinjine, ano?“

Ten mávne rukou. „Ale nic. Mám hlad,“ vzdá to, protože ten jeho malinkatý vítězoslavný úsměv dobře zná. Přesně takhle se tváří, když ho dovede podruhé k vrcholu a říká, že jenom on to dokáže, což má v tu chvílí pravdu. Přesně za hodinu, kdy si dopřávají italské špagety a objednali si tiramisu, zazvoní telefon. Casimir ho zvedne. Poslouchá dobrých deset minut. Potom ho zavře.

„Takže?“ pokusí se opět něco vyzvědět. Moc v to nedoufá, ale něco by mohl.

Casimir se zadívá na Adama. Přemýšlí, jak moc má na něj brát ohled. Věci, které se dozvěděl, nejsou příliš radostné. Pak se zadívá na Sinjina. Vzal pravdu o jeho postižení dobře a možná to bude nejlepší. „Di Cavoure, tím myslím zemřelého hraběte, měl skutečně dvojčata a ještě jednoho syna s jinou ženou. Před třemi roky nejstarší z dvojčat skutečně zemřelo při divoké honičce s policisty. Zemřel on a nová přítelkyně, i když se chtěl oženit s tou předešlou, ale zřejmě se svých vztahů s herečkami a modelkami nehodlal vzdát. Ovšem měl i pár vztahů s úspěšnými modely, o těch se pouze šuškalo. Tehdy vyhrál soutěž o nejkrásnější masku, Adame. Moc dlouho po tobě netruchlil, protože o týden později už ho viděli s ženou, která mu porodila dcerku. Jména asi nejsou důležitá, řekl bych. Co chceš všechno vědět?“ zatají se v něm dech. U stolu je ticho.

„Vím už všechno. Kdo je teď hrabětem?“

„Jeho dvojče, o pár minut mladší bratr. Po starém zvyku, aby je odlišili, tak mladšího zohavili. Zatímco Virgilio si užíval všech výhod budoucí hlavy rodiny, Alessio si žil docela dobře a spíš si hleděl školy, koní, masek a kostýmů. Moc se mezi sebou nestýkali. Byl druhorozený, takže neměl žádné povinnosti, ale ani příliš výhod. Měl dva vážné vztahy, o kterých se ví, pár, o kterých se jen šušká, poslední dva roky není s nikým spojován. Jestliže vás, pánové, zajímá, s kým chodil, potom vás to asi překvapí, jeho zájem se výhradně soustřeďuje na sportovce.“

„Cože?!“

„No ano, mladý pan hrabě má zálibu ve sportovcích. Překvapující, že?“

„Překvapující? To je dost málo řečeno!“ vybuchne Bára. „Jeden si na gaye hraje a druhý jím je? Zajímalo by mě, co se asi stalo.“

„Myslíte, že spolu něco měli?“

Olivier se ušklíbne. „Mluvíme o šlechtě. Vsadím se, že ano.“

„Oliviere, já jsem šlechtic.“

„Já taky,“ přidá se Casimir. „Sice jsme se titulu vzdali, ale stále tam patříme a jsme vítání na královském dvoře.“

„Kruci, tohle je trochu silné kafe, ne?“ řekne Adam. „A teď mi poraďte, co mám dělat. Popravdě, mám pocit, že jsem ze sebe udělal parádního vola.“ Všichni mlčí. Adam se ušklíbne. „Takže se mnou souhlasíte? Hezké.“ Vstane, když ho zadrží útlá ruka. Podívá se do Ludovicovy tváře.

„Není po každé zklamané lásce každý vůl?“ usměje se a pomalu ji pustí. „Cítíme se takhle pokaždé, když nás opustí partner, kdokoliv, komu jsme dali kus sebe sama a on to pohodí, aspoň si to myslíme. Potom si připadáme jako pitomci nebo ne?“ rozhlédne se a podívá se klidně na Nicodéma.

„Měl bys dojíst to tiramisu, je výborné. Souhlasím. Taky jsem si říkal, jak dlouho jsem byl hlupákem, že jsem neprohlédl masku své ženy a málem ztratil to nejcennější, ale víte co, teď se cítím jako král. Na začátku tu padlo, co vlastně chceš. Pomstu a satisfakci, nebo lásku.“

„Myslím, že ta vyprchala dávno, jen jsem ji živil, že snad jednou přijde a omluví se. Už to udělat nemůže,“ řekne hořce a popravdě. Cítí se mezi nimi dobře, a snad proto mluví upřímně.

„A zřejmě by to nikdy neudělal. No co, je to zmetek,“ řekne Casimir bez emocí. „Takových je. Najdi si někoho jiného.“

„Dobrý nápad, jenže koho?“

„To je na tobě, komu dáš své srdce, ne? Bylo to výborné, ale jsem plný a měli bychom jít do postele, nebo zítra v těch maskách nevydržíme. Je to náročnější, než jsem si myslel.“ Olízne pomalu lžičku a smyslně pohlédne na Sinjina. Ten zrudne, kdežto ostatní vybuchnou v smích, který přitáhne pozornost okolních hostů. Všem je jasné, že únava spadne, jakmile se dostanou do ložnic. Ovšem tak špatný nápad to není. Nakonec v restauraci zůstane Bára s Adamem.

„Mám chuť se vožrat.“

„Už jsi toho vypil dost. Takhle upřímný nejsi.“

„Ne, to nejsem, k čertu, ale myslel jsem to vážně. Myslím, že v hloubi srdce jsem chtěl, aby se připlazil a prosil o odpuštění za tu zradu. Těžko se smiřuji s tím, že jsem si takhle budoval vzdušné zámky. Ty, Báro, nechtěla jsi to po Radimovi taky?“

„Jistěže chtěla! Jenže mě to přešlo po dvou měsících, když jsem si uvědomila, že je to nezodpovědný parchant. Jo, to bylo potom, co jsem ho viděla s tou černovlasou kravkou, ale bolí to ještě teď. Jen dva svinské měsíce a měl jinou prsatou ženskou, zatímco já bulela do polštáře a obviňovala se, kde jsem udělala chybu.“

„Jsme jak jeden páreček na špejličce. Půjdeme taky spát. Snad už přestali dělat rambajs!“ sebere bundu a se zamáváním hostitelům vyjde ven. Nadechne se vzduchu, pak si uvědomí, kolik lidí je venku. „Brácha, jednou budeme muset vyjít ven v noci například s lampióny nebo svíčkami, co ty na to?“ řekne nakažlivě. „Sereme na chlapy, stejně jsou k ničemu!“ popadne ho pod ruku a táhne ho směrem k Julianovu domu, což naštěstí není daleko.

„Zítra to navrhnu,“ přikývne s úsměvem Adam. Špatný nápad to není. A vlastně má Bára pravdu, jsou to parchanti. Všichni do jednoho.