Plyšový medvídek I.

Seděl jsem na zahrádce své oblíbené kavárny a užíval si letního dne. Pozoroval jsem ty směšné postavičky spěchající v úporném vedru neznámo kam. Já se nikam nehnal, byly prázdniny a já tenhle měsíc nepracoval. Neužíval jsem si prázdnin balením kluků na koupáku a vymetáním diskoték, radši jsem se válel v posteli a občas vylezl ven na sluníčko, většinou do téhle kavárny, která byla v přízemí domu, v němž jsem bydlel.

Zrovna jsem dojídal zmrzlinový pohár, když někde kolem začalo neskutečně řvát nějaké děcko.

„Já bez něj domů nepůjdu.“

„A kde jsi ho měl naposled?“

„Já nevím.“

Řev se nejen přiblížil, dokonce se odehrával přímo přede mnou, vztekající se dítě předškolního věku a ten nejhezčí kluk, kterého jsem kdy viděl. Nemohl jsem z něj spustit oči, úžasný výraz jakési mrzutosti, který vypadal naprosto neškodně díky jeho roztomilým zeleným očím.

„Méďa tu nemůže zůstat sám!“ prohlásil klučina, jako by byl dospělý.

„Nemůžu na něj takhle zírat, nemůžu na něj takhle zírat,“ běhalo mi v hlavě stále dokola.

Nabral jsem na lžičku již rozteklou zmrzlinu, skrčil jsem se k poháru, abych se nepokydal, na což jsem mistr. Odkryl se mi výhled na vedlejší křesílko, seděl v něm, notně omšelý, místo jednoho oka zelený knoflík, to druhé neměl vůbec; plyšový medvídek.

Vzal jsem ho opatrně do svých rukou a zapískal jsem, otočili se všichni lidé na ulici i on, sledoval jsem jeho tvář, když jsem si vzpomněl, proč na mě kouká, zvedl jsem medvídka do výšky, malý klučina se ke mně s úsměvem rozběhl.

„Nesmí to být jeho otec, prostě nesmí,“ pomyslel jsem si stále sleduje svého nového idola, který přicházel ke mně.

„Ty jsi našel Méďu?“ zeptal se mě chlapec.

„Ne, já ti ho tady hlídal.“

„To je dobře, on není rád sám,“ vysvětlil mi.

„Doufám, že jsi mu nedal zmrzlinu, bolí ho po ní bříško, ale já ji moc rád,“ poučoval mě dál.

„Nezdržuj pána, pojď,“ ozvalo se za námi.

Podíval jsem se na něj, zblízka byl ještě krásnější, v očích měl jiskru a rty již byly tvarované do mírného úsměvu.

„Mě vůbec nezdržuje, zrovna jsem ho chtěl pozvat na zmrzlinu.“

„Zmrzliná, jooo,“ zaječel klučík a patrně bylo rozhodnuto.

„Mimochodem, já jsem Lukáš,“ představil jsem se.

„Michal,“ podal mi ruku, „a ten malý ječoun je Matěj,“ dodal.

„To je tvůj…“

„Synovec,“ ubezpečil mě.

Oddychl jsem si, za zády už mi stála servírka, otočil jsem se na ni a objednal tři zmrzliny.

„Není tenhle pohár tvůj?“ ukázal Michal na obrovskou prázdnou sklenici.

„Jo, já jich zvládnu několik. Bydlím dvě patra nad kavárnou, takže mám častý trénink.“

„A kam to schováváš?“ podíval se na mé ploché břicho v upnutém tričku.

„To je tajemství,“ pousmál jsem se.

Poháry už stály před námi. Michal i Matěj se do nich bez meškání pustili, já vzal lžičku a pomalu ji zabořil do další obrovské hordy zmrzliny, přeci jen při takovém maratonu už se nesmí spěchat.

Sledoval jsem Michala, jak se láduje zmrzlinou. Představoval jsem si u toho, jak bych ji slízával z celého jeho těla, zasypával ho polibky a něžnostmi. Říkal bych mu Míšo, Míšánku, Medvídku a jeho zelené oči by byly jenom pro mě.

„Luky,“ probral mě ze zamyšlení.

„Mhm.“

„Jen jsem se tě ptal, co vlastně děláš? Nemyslím si, že se živíš pojídáním zmrzliny.“

„Ne to ne. Teď už budu třetí rok na vysoký zemědělce. A ty?“

„Já druhej rok, ale na lékařský.“

„Páni, tak z tebe bude doktor.“

„Pokud nevyletím.“

„Můžu vás doprovodit?“ zeptal jsem se po zaplacení zmrzliny Michala.

„Jo, Matěj tě má rád, ale cesta domů je u nás vždycky nadlouho.“

„Sakra, já chci, abys mě měl rád ty,“ pomyslel jsem si.

A tak jsme spolu šli ulicí. Matěj poskakoval vpředu a v náruči svíral svého plyšového medvídka, Michal šel těsně vedle mě, občas jsem se ho nenápadně dotkl rukou, a to mi stačilo, abych byl na vrcholu blaha.

Mezitím jsme došli k dětskému hřišti, tedy procházeli jsme kolem něj, ale Matěj už jel dolů ze skluzavky.

„Já jsem tě upozorňoval,“ připomněl mi Michal.

„Já vím, stejně jsem celý prázdniny sám a válím se doma, tak to jsem radši s někým venku.“

„Já musím být venku každý den s Matějem, jeho máma, moje ségra, teď nemá hlídání, školka je zavřená a někdo ho hlídat musí.“

„Vždyť je fajn.“

„Jedno odpoledne je, ale po dvou měsících už by ti lez silně na nervy.“

„Já mám děti rád,“ prohlásil jsem.

„Chceš to zkusit?“ zeptal se mě.

„Jo,“ odpověděl jsem.

„Fajn, pokaždý, když půjdem ven, pro tebe zajdu.“

„Domluveno.“

Začali jsme chodit ven každý den. Když bylo pěkně, trávili jsme celá odpoledne venku, Matěj se zabýval různými pro nás nepochopitelnými věcmi a my si s Michalem povídali. Horší to ale bylo, když pršelo, to jsem sice chodil k Michalovi domů, ale Matěj vyžadoval plnou péči.

Občas to byla legrace, když se k nám připojil Michal a všichni tři jsme jsme seděli u autodráhy nebo stavebnice, ale on se častěji učil ve vedlejší místnosti, to jsem hlídal Matěje jenom kvůli okamžikům, kdy mě Michal vítal a loučil se se mnou.

Už několikrát, když jsme spolu byli chvilku sami, jsem snažil přesvědčit sám sebe, že mu mám říct o svých citech, ale nedokázal jsem to risknout. Kdyby mě poslal do háje a já už ho potom nikdy neviděl, asi bych to nezvládnul.

Zamiloval jsem se do něj víc, než by bylo moudré. Vzbudil jsem se a myslel na něj, dopoledne jsem čekal, až půjdem ven, a když jsme se vrátili, přehrával jsem si v hlavě společné odpoledne, večer jsem usínal se staženým břichem a těšil se na další odpoledne.

Další úžasný den, ve kterém jsem měl vidět Michala.

Hned po obědě mi přišla smska: „Ahojky, dneska jdeme už v jednu. Neva?“

Jak by mi to mohlo vadit, když uvidím Míšu, akorát nestihnu vyvenčit psa, no asi půjde se mnou.

Matěj ke mně běžel už z dálky a ještě zrychlil, když viděl mého psa.

„Jé, jak se jmenuje?“ vykřikl místo pozdravu.

„Agar.“

„Můžu si s ním dneska hrát?“

„Jasně, proto jsem ho vzal s sebou,“ ubezpečil jsem ho.

To už k nám přišel i Michal.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho.

„Čau. Ty máš s sebou psa?“

„Mhm,“ přikývl jsem.

„Není to pitbul?“ zeptal se mě.

„Ne, to je buldok.“

„Nemá mít buldok zdrclej čumák,“ pokračoval v pochybách.

„Tohle je standartní buldok, ten ho má normální,“ poučil jsem ho.

„No já nevim…“

„Hele, ty se vrať k doktořině jo a zvířata nech na mě.“

„Nevěnuješ se rostlinám?“

„Zemědělství není jenom orba a setí.“

Ten den byl Michal nějaký zamlklý a já taky. Věděl jsem, že Matějovy prázdniny se chýlí ke konci, a mně se s Michalem pořád nepodařilo navázat nějaký bližší vztah, psal mi jen, co se týkalo Matěje, a jinak nic.

Ještě jsme byli spolu několikrát venku a mně bylo čím dál tím hůř. A potom přišel ten den, nijak jsme se nerozloučili, všechno bylo jako obvykle, ale já dobře věděl, že on už se neozve.

Několik dní jsem z toho byl dost mimo, potom už jsem to nevydržel a napsal mu.

„Ahoj, pořád se nudím. Nechceš jít ven?“

Odpověď přišla vzápětí: „Jdeš venčit psa?“

Nevěděl jsem, jestli z toho udělat venčení psa, ale nakonec jsem se rozhodl, že mu nebudu lhát.

„Ne, jen tě chci vidět.“

„Hm, fajn. Ve dvě?“

„Budu se těšit.“

Byl jsem z toho celý pryč. Sprcha. Najít oblečení. Tohle ne, radši támhleto. Lítal jsem hodinu po bytě jak hadr na holi.

„Jo, kdybych tak měl uklizeno,“ pomyslel jsem si.

Našel jsem téměř všechno, jenom moje oblíbené bílé tričko leželo na židli s obrovským flekem nejspíš od rajské omáčky. Ještě jsem si nageloval vlasy a pár minut sledoval výsledek celé té honičky v zrcadle.

Podíval jsem se na hodinky. Měl jsem vážně skvělý čas; půl jedné. Fláknul jsem sebou na postel někam mezi misku se zbytkem instantní polívky a plechovku od energeťáku, do zad mě tlačila nabíječka od mobilu, ale bylo mi to jedno.

„Je to rande, není to rande,“ procházelo mi hlavou.

Ode dveří se ozval zvonek, vstal jsem a běžel otevřít. Stál tam, vypadal tak jako naposled, ne byl ještě hezčí, jak se usmíval a nesledoval Matěje, ale mě.

„Ahoj,“ pozdravil jsem.

„Ahoj.“

„Půjdem ven?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ odpověděl a už byl v polovině schodů.

Byl jsem šťastný, co na tom, že Michal pořád blábolil něco o Matějovi. Třeba prostě nevěděl, co říct.

Došli jsme až k parku, zahnuli na pěšinku a pokračovali po ní až k jezírku.

„Víš, že teď vypadáš jako blb?“ pronesl Michal.

„Cože?“ otočil jsem se k němu naprosto zmatený.

„S těma vlasama.“

Zapomněl jsem se zmínit, odbarvil jsem si vlasy z tmavé zpět na blond.

„To nemyslíš vážně, náhodou mi to teď sluší,“ prohlásil jsem narcisticky.

„Ne, vypadáš jako idiot.“

Vrhnul jsem se na něj.

„To odvoláš.“

„Neodvolám.“

Začali jsme se prát. I když nevím, jestli se to tak dalo nazvat, spíš to bylo takový pošťuchování. Chvíli měl navrch on, chvíli já. Nakonec jsem ho ale uvěznil pod sebou, jednu ruku na jeho hrudníku, druhou v rozkroku.

„Takže teď to odvoláš, jinak…,“ podíval jsem se na svou ruku v jeho rozkroku.

„Dobře, odvolávám, sluší ti to,“ uznal stále zadýchaný.

Nechal jsem svou ruku mezi jeho nohama, díval jsem se do jeho očí, on sledoval moji ruku.

„Míšo…,“ začal jsem a naklonil se k němu.

„Hej, já nejsem buzna!“ zařval mi do ucha, „mám holku, rozumíš tomu,“ dodal.

Zvedl jsem se a utíkal jsem pryč. V očích slzy a v hlavě zelené knoflíky mého plyšového medvídka.