Plyšový medvídek V.

Ve středu dopoledne mi volá David, chce, abych se někdy zastavil za Matějem, nechápu. Nechtěl to takhle on? A já za ním mám běhat?

Tohle všechno už mě ubíjí, odpoledne se za ním vydám, chci to už konečně nějak vyřešit. V hale nikdo není, tak jdu do stáje, tam taky nejdřív nikoho nevidím, ale potom se objeví Davidův přítel.

„Ahoj Tome.“

„Ahoj,“ pozdraví mě a zamává mi.

„Nevíš, kde je Matěj?“ zeptám se.

„Ten tu dneska není, jeli se s Davidem podívat na nějakýho koně.“

„Aha, to je divný.“

„To vadí hodně?“ přijde ke mně a chytne mě za rameno.

„Už radši půjdu.“

„Nemusíš, jsi u nás vítaným hostem.“

Přiblížil se ke mně, až jsem cítil jeho dech na své tváři. Chtěl jsem odejít, ale najednou vidím, jak se jeho rty přibližují k těm mým. Políbí mě, tvrdě, bezostyšně. Povalí mě na pytle s krmením. Opětuju jeho hladové polibky, strhává ze mě tričko. Jak dlouho už jsem s nikým nespal? Dva týdny, možná déle, potřebuju to. Jeho ruka putuje do mého rozkroku, přestávám myslet, zavírám oči. Vidím Matěje.

„Ne!“ vykřiknu.

Odstrčím ho od sebe, popadnu triko a utíkám pryč.

Jak jsem mohl? A zrovna s Tomem. Nasednu do auta a rychle odjíždím. Hned beru telefon a volám Davidovi.

„Čau, co se děje?“

„Ty debile, tos mi nemoh říct, že dneska jste s Matějem pryč?“

„Já, že jsem debil, ty jsi debil, říkal jsem to, stačilo poslouchat.“

„No, to je fakt super.“

„A co se stalo, že tak šílíš?“

„Co se stalo? Tomáš, idiot po mně vyjel. Měl by sis ho vážně krotit.“

„Jako by ti to někdy v minulosti vadilo.“

„No dobře, nevadilo a co, teď mi to vadí. Dejve, já už takhle fakt dál nemůžu. Matěj mi telefon nebere, proč? Netvrdils, že mě chce?“

„Jasně, že tě chce, ale nemůže ti zvednout telefon a říct, že mu vůbec nevadí, žes ho chtěl jenom na sex. Musíš se snažit chápeš? Hele, jestli chceš, tak přijeď večer po osmý, Tom bude pryč a Matěj už tam taky nebude, tak můžem hodit řeč, jo.“

„Dobře, budu tam.“

Chvilku po osmý vyběhnu schody k Davidově bytu a zazvoním.

„Ahoj,“ pozdraví mě.

„Ahoj. Fakt tu není?“

„Ne, jsem tu sám. Pojď dál.“

Vejdu dovnitř a sednu si na gauč.

„Chceš kafe?“ zeptá se mě.

„Ne, nechci nic.“

„Můžem si lehnout do postele a koukat na film,“ navrhne, „jako za starejch časů.“

Jako za starejch časů, kdy jsme si oba užívali života.

„Proč ne.“

Lehne si vedle mě na postel a přitiskne se ke mně. Televizi pustí se ztlumenou hlasitostí.

„Luky, ty ho máš fakt rád, viď?“

„Mám,“ pokrčím rameny.

„Musíš to zkusit.“

„Ale, co když to nevyjde?“

„Co by na tom nevyšlo?“

„No, vyspíme se spolu a co pak?“

„Musíš tomu věřit.“

„Jo, asi jo.“

Po tvářích mi stékají slzy.

„Davide, já nevím, co se to se mnou děje.“

„Seš zamilovanej,“ políbí mě do vlasů.

„Asi jo, musím na něj furt myslet.“

Přitulím se k Davidovi. Jemně mě políbí a znovu a znovu. Nic to se mnou nedělá, jen mě to neskutečně uklidňuje. David je jako můj brácha. Všechny neshody jsou zapomenuty.

V sobotu se opět pokouším volat Matějovi. Vzal to, sláva. Všechna připravená slova mi najednou vypadnou z hlavy.

„Ahoj,“ vykoktám ze sebe.

„Ahoj.“

„Co dneska děláš?“ zeptám se ho.

„No, mám nějakou práci a odpoledne ještě nevím.“

„Mohl bych přijít?“ zeptám se ho opatrně.

„Jo, proč ne.“

„Tak odpoledne.“

„Jo, odpoledne. Ahoj,“ rozloučí se.

„Ahoj.“

Když jedu za ním, jsem hrozně nervózní. Minule to ukončil s tím, že všechno pochopil a já z toho vylez jako největší šukna. Tak proč mi dneska dovolil, abych přišel.

Odpoledne jedu za Matějem. Leží rozvalený na trávníku před stájí.

„Ahoj,“ pozdravím ho.

Sedne si a promne si oči.

„Ahoj.“

Usměju se na něj. Vstane a dojde ke mně. Je bez trička, hrozně mu to sluší.

„Máš nějaký plány? Půjdem někam?“ zeptám se ho.

„Mohli bysme vzít koně k vodě,“ navrhne.

„Proč ne.“

„Pojď,“ ukáže směrem ke stáji.

Dojdeme k jednomu velkému boxu, otevře ho. Uvnitř jsou dva koníci, oba světle hnědí. Matěj oběma nandá ohlávky.

„To jsou naši úžasní bráchové – Falco a Fargo. Nadějní kluci čtyři a šest let.

„Jsou pěkný,“ pochválím mu je.

„Viď?“

Podá mi vodítko, společně je vedeme ven.

„Pojedeš na něm?“ zeptá se mě.

„Bez sedla? Půjdu radši pěšky.“

„Jak chceš, ale je to daleko.“

Připne i druhý konec vodítka do smyčky pod ohlávkou a vyhoupne se na koně, ten nervózně zafrká.

„Jen klid, Falco,“ poplácá ho po krku.

„Tak jdem?“ zeptám se ho.

„Jo, ale fakt je to daleko.“

„Nevadí, půjdu rád,“ usměju se na něj.

A tak jsme šli, vůbec jsem netušil, že tímhle směrem je nějaký rybník, a nebylo divu. Půl hodina cesty přes různé paloučky a lesíky.

„Jsme tady,“ zahlásí.

Vyjdeme z lesíka na krásnou loučku s rybníčkem.

„Je to tu krásný.“

„To jo. Pojď, jdeme do vody,“ pobídne koně směrem k vodě.

Podívám se na Farga, který ukusuje zelené trávy, a poté zpět na Matěje. Falco už stojí předníma nohama ve vodě. Dojde mi, že asi budu muset vlézt do rybníka, nesnáším studenou vodu.

„Pojď,“ zavolá na mě Matěj.

Sundám si boty a tričko, pomalu si namočím chodidlo. Voda je překvapivě teplá, mezitím už Falco plave v rybníce s Matějem na hřbetě. Odhodlám se a udělám několik kroků do vody. Když má Fargo namočené i břicho, rozběhne se najednou do vody několika mohutnýmu skoky, musím rychle skočit za ním. Voda je vážně příjemná, i když je trochu nepraktické plavat s vodítkem v ruce a koněm na druhém konci vodítka. Fargo měl očividně svého bratra hodně rád, neustále plaval za ním a snažil se ho kousnout, Falco mu to však náležitě oplácel a podle Matějova smíchu jsem pochopil, že to kousání je jen naoko a ti dva se mají opravdu rádi.

Po dlouhém koupání jsme konečně vylezli na břeh. Matěj pustí Falca z vodítka a ten se ihned dává do pasení, a tak pustím Farga také. Matěj si kousek opodál lehne do trávy a zavře oči před svítícím sluníčkem. Dojdu k němu a sednu si vedle něj. Nakloním se nad něj tak, že mu zastíním obličej. Otevře oči. Zadívám se do nich. Zelené knoflíky. Pohladím ho po tváři.

„Nevzdám se tě,“ zašeptám mu do ucha a jemně ho políbím na lalůček.

Nic neříká, ale když ho políbím znovu, neodstrčí mě. Laskám ho na krku, víc a víc.

„Ty jsi si tím jistej?“ zeptá se mě. „Proč tak najednou?“

„Já… došlo mi to. Najednou to cítím, víš. Tady,“ poklepu si na hrudník.

„Nevím, čemu mám věřit.“

„Miluju tě,“ vyřknu ta slova, „já vím, jsou to jen slova, ale jak jinak ti to mám dokázat. Snad jen časem se všechno ukáže.“

„Luky, chtěl bych jednu věc.“

„Copak?“

„Pochop, že já nemám moc důvod ti věřit po tom všem, tak prostě, doufám, že to pochopíš, no hlavně kvůli tomu, že jsi s nima jen spal, nevím, za jak dlouho to budu chtít, určitě ne hned. Chápeš to?“

„Matýsku, tohle tě trápilo?“

„Hm,“ kývne.

„S tím tak nějak počítám. Myslím, že to bude lepší i pro mě.“

„Jo?“

„Jo,“ usměju se.

Kousnu ho do nosu.

„Mám tě rád,“ řekne mi a pro mě jsou to ta nejkrásnější slova.

„Na co všechno se naše dohoda vztahuje?“

„Jak na co?“

„No, co třeba tohle?“ políbím ho.

„To smíš vždycky, to mám moc rád.“

Pozdě odpoledne jsme dorazili zpátky ke stáji.

„Máš ještě nějakou práci, nebo tě mám zbytek odpoledne jenom pro sebe?“

„No práci tak úplně nemám, ale mám jedno přání.“

„Pokud bude v mých silách, tak ho samozřejmě splním.“

„Chci, aby ses naučil jezdit, abychom spolu mohli cválat po loukách. Nebylo by to romantický?“

„Broučku, já jsem na tyhle věci starej.“

„No, nevim, jestli chci chodit s někým starým.“

„Tak dobře, ale budeš na mě hodnej.“

„Jistě, tak jdem najít nějakýho koně.“

„Co třeba Dony?“

„Ne, ne, ten je na tohle moc starej a línej.“

„Začínám se bát.“

„Hele, třeba tenhle, ten bude ideální.“

„Ten je moc černej, nahání mi hrůzu.“

„Nebuď baba, pojď, jde se jezdit.“

Matějova výuka spočívala v tom, že mě chtěl co nejvíc vyděsit, odradit od ježdění a možná i dokonce zabít. V okamžiku, kdy si to děsivý černý ďábel jménem Blesk stopnul na místě ze cvalu, jsem samozřejmě vyletěl ze sedla a o hrušku si narazil své důležité partie. Měl jsem chuť Matěje zabít, zatímco on si telefonoval.

„Co se děje?“ zeptám se ho a přes stále trvající bolest se snažím vypadat klidně, protože on vypadá opravdu naštvaně.

„Ale matka zase něco potřebuje. Budu muset jít. Tak ho vykrokuj a pro dnešek balíme.“

A v tenhle den se konečně můj život někam posunul. S Matějem jsem si připadal, jako by mi bylo dvacet, a krom občasných výlevů jeho matky nás nic netrápilo. Se sexem jsem opravdu stále čekal, ale nebylo to tak složitý, jak jsem si zprvu myslel. Matěj mi nedával žádnou záminku, nikdy u mě nepřespal a pravidelně mi dával své tyranské lekce jízdy na koni, po kterých jsem párkrát musel přespat i u Davida, protože jsem se bál, že nezvládnu dojet domů.

O měsíc později:

Matěj s naštvaným výrazem zastrčí telefon do kapsy.

„Zase matka?“

„Jo, ona prostě nesnese, že spolu chodíme, víš po tom, jak jsi od nás utek.“

„Já vim, ale tehdy jsem to prostě nezvlád.“

„Dyť já ti to nemám za zlý.“

„Broučku, nabízim ti to už poněkolikátý, můžeš bydlet u mě.“

„Ne to je vpoho, ona to nějak překousne.“

„No, kdyby něco, tak moje nabídka pořád platí.“

„Jasně, já už budu muset.“

„Tak ahoj.“

„Ahoj.“

„Počkej.“

„Co?“

„Pusu nedostanu?“ zeptám se ho.

„Promiň, jsem z toho rozhozenej,“ políbí mě.

„Hele, já už asi fakt budu muset jít,“ ozve se asi po deseti minutách našeho loučení.

„Jasně, čau.“

„Pa.“

Je sotva osm a já budu další večer i noc sám. Matěj si neuvědomuje, jak mě trápí. Už jsme spolu měsíc a ještě mezi námi nebylo skoro nic. Ani bych nepotřeboval sex, ale chtěl bych vedle něj usínat a ráno se s ním probouzet. Je mi nanic. Chvilku se snažím koukat na nějakej film, ale pak to vzdávám. Vysprchuju se a něco po devátý už ležím v posteli.

„Sakra,“ snažím se poslepu zamáčknout budík na mobilu.

Nepřestává zvonit, trochu mě probírá a já si uvědomuju, že to je vyzvánění. Nechápu, jakej dobrák mi volá. Konečně otevřu oči, vezmu si telefon a přijímám hovor.

„Prosim.“

„Ahoj Lukáši, hele, mně je to takový blbý, ale matka mě v podstatě vyhodila.“

„A kde jsi teď?“

„No, v parku, kousek od tvýho bytu, tak jestli bych mohl…“

„Matýs, kolikrát jsem ti to nabízel. Přijď, čekám na tebe.“

„Dobře, dík.“

„Prosim tě, není zač.“

„Za chvíli jsem tam.“

Rozsvítím si lampičku a vyhrabu se z postele. Dojdu do koupelny a zděsím se při pohledu do zrcadla, vypadám strašně. Snažím se probrat studenou vodou, ale moc to nezabírá, navíc se ozve zvonek.

Otevřu dveře a v nich stojí promočený Matěj. Jo jasně jako ve filmu – prší.

„Ahoj,“ pojď dál.

„Váženi ti to nevadí?“

„Ne, nevadí. Nechápu, proč by mělo, vážně tu se mnou nepřespávají žádný milenci.“

Matěj se konečně usměje a vstoupí dovnitř.

„Asi by ses měl jít osprchovat, jinak budeš akorát nemocnej,“ navrhnu.

„Jo, asi jo.“

„Pojď,“ postrčím ho do ložnice, „tady je ručník a najdu ti nějaký suchý oblečení.“

Prohrabu skříň a najdu svoje nejmenší trenýrky.

„Na, to by ti mohlo být,“ podávám mu je a ještě vyndám nějaký tričko, v něm sice bude plavat, ale stejně to bude určitě sexy.

Asi po půl hodině vyleze Matěj z koupelny. Lehne si vedle mě do postele. Políbím ho. Konečně, konečně je tu se mnou. Jemně ho kousnu do ucha, toho se nikdy nemůže nabažit. Hladím ho pod tričkem, prsty zkoumám jeho bradavku. Cítím, jak se celý chvěje. Moje ruka zkoumá jeho tělo níž a níž. Pohladím přes boxerky jeho penis, který mi přijde trochu nabytý na objemu. Najednou mě Matěj odstrčí a odsune se do rohu postele. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co se stalo. Sedí s koleny pod bradou, oči vytřeštěné strachy. Jsem vůl.

„On ti ubližoval i takhle?“ zeptám se ho, nic jinýho mě v tu chvíli nenapadne.

„Bral si mě, kdy chtěl. Nebylo to zrovna příjemný. Chápeš?“

Přesunu se k němu, vidím, že má strach. Když jsem u něj ještě blíž, úplně se třese. Obejmu ho.

„Ničeho se nemusíš bát. Rozumíš? Dobrou noc.“

Po tváři mu stéká slza, slíbnu ji a zhasnu lampičku.