Plyšový medvídek II.

Dlouho jsem si myslel, že to přejde. Jenže se tak nestalo. Myslel jsem si, že je to jen prázdninová láska, ale asi to bylo něco víc. Čas totiž plynul a já se s tím nemohl smířit. Hledal jsem si kluky se zelenýma očima a při sexu si představoval Míšu. Vždy jsem je měl jen na jednu noc, bylo by mi špatně, kdybych s někým chodil. V baru jsem byl celkem pravidelným a známým hostem. Vždy něco popít, obhlídnout čerstvý maso, v případě úspěchu si zašukat, abych se další den mohl cítit mizerně. Tak takhle já se protloukal životem už patnáct let. Před pár dny jsem oslavil třicáté šesté narozeniny. Nic velkého, večer strávený s kamarády, kteří mi ještě zbyli. Zatím to takhle šlo, ale nedokázal jsem si představit, co bude dál, až zestárnu a dvacetiletí zelenoocí kluci o mě ani nezakopnou.

Vypadalo to na další poklidný večer, ve čtvrtek byla šance nového “zboží“ takřka nulová. Ale výjimka potvrzuje pravidlo. Okolo deváté hodiny vešel vysoký tmavovlasý kluk, zamířil ke stolku pro dva. Celou dobu měl hlavu sklopenou k mobilu, až když si objednával kolu, odtrhl oči od displeje. Zelené oči. Vypadal úplně stejně, pamatoval jsem si každý detail Michalova obličeje, ani jsem nepotřeboval fotku. V ten okamžik jsem se vrátil o ty roky zpátky. Představil jsem si, jak tam sedíme já a Míša, okolní svět pro nás neexistuje a vše je tak krásné. Jenže tu sedím sám starší o mnoho vrásek. A ten kluk není Míša, ale někdo úplně cizí. Někdo, kdo je patrně na kluky, narozdíl od Michala. Zvedám se jako šelma, nemůžu čekat, nebo mi ho sebere někdo jiný.

„Ahoj,“ pozdravím ho a sedám si k němu.

„Asi vás zklamu, ze mě nebude snadná šukačka na jednu noc,“ oznámí mi s naprostým klidem, možná i trochu pobaveně.

Barman na mě ukazuje palec dolů a smíchy by se udusil, zmetek jeden. Spal jsem s ním před rokem v okamžiku největší nouze a on ještě dva měsíce potom škemral, že mě miluje.

„Kdo říká, že se s tebou chci vyspat. A nevykej mi, prosím. Zas tak starý nejsem.“

„Přišel jsi si povídat o poezii, vesmíru či vyšívání. To fakt není můj styl.“

„Přišel jsem ti říct, že máš hezký oči.“

„Mě na vařený nudli neutáhneš. Ok? Můžeš se přestat snažit.“

„A jak dlouho bych se musel snažit, abych tě dostal na rande. Zmrzlina?“

Zmrzlina ho rozhodí, zamyslí se.

„Zmrzlina a potom šukačka?“ pokračuje pořád stejně, ale já už o něm uvažuju jinak. Tohle není Michal, tenhle kluk je, jak to říct jednoduše, oprsklý. Michal byl vzorný, tohle bych neměl, tohle se nedělá, k tomuhle mě nevychovali. Možná proto jsem ho tolik miloval, hodili jsme se k sobě, on pořádný – já prase, doplňovali jsme se, ale já se za tu dobu změnil.

„Kdybys chtěl,“ naladím na jeho notu.

Protočí oči.

„Tebe se nezbavím, co?“ zeptá se mě.

„Doufám, že do konce života,“ šeptnu. „Ani jsem se nepředstavil, já jsem Lukáš,“ oznámím mu.

„Mně říkají Matheu. Kolik vám… ti je?“ zeptá se.

„Třicet šest.“

Koukne na mě a potom radši začne usrkávat koly.

„Nechceš jít někam ven?“ zeptám se ho.

„Ani ne.“

„Sakra, to mi vážně nevěříš. Proč by ses mi nemoh líbit jen tak? Proč myslíš, že tě chci hned přefiknout?“

„To se tak obvykle dělá ne,“ odvětí a já to pochopím.

„Tobě někdo ublížil?“

„Ale jste všímavej. Já si myslel, že je to láska na celej život, ne šukání, už to takhle víckrát nechci. A ještě k tomu… ach jo, to je stupidní.“

„Nic není stupidní, když tě to trápí.“

„Odvezli mi koně, vysral jsem se kvůli tomu na školu a matka mě málem zabila, blbost no.“

„Máš rád zvířata?“

„Vystudoval jsem veterinu.“

„Takže maturitu máš. To je hlavní.“

„To si nemyslí moje matka.“

„Já mám vejšku a prodávám ve zverimexu.“

„Hm,“ pokrčí rameny.

„Já už radši půjdu, nebo bude doma ještě větší peklo,“ oznámí mi.

„Počkej, dáš mi číslo?“ zeptám se.

„Nevím, proč?“

„A můžu tě aspoň doprovodit,“ zkouším to dál.

„Fajn,“ kapituluje.

Jdeme mlčky, drží se ode mě dál, asi se bojí, že ho zatáhnu někam do křoví, ale já bych ho ani nepřepral, ani už nemám chuť na nějakou rychlovku.

Zpomalí krok, trochu se kroutí a něco mumlá.

„Co je?“ zeptám se.

„Chce se mi chcát,“ oznámí mi, „strašně,“ dodá.

„Si dojdi,“ ukážu na rozlehlé křoví kolem. „Já tě tu fakt nepřefiknu, lesíky nejsou můj styl,“ zalžu trošku a vzpomenu si, kolik kluků se tu opíralo o nějaký strom a já přirážel a přirážel…

Vydá se tedy za křoví, snažím se nenápadně něco vykoukat, ale zaleze tak daleko, že vidím jen jeho světlou mikinu.

„Už jsi mě vyprovodil dost daleko, odtud už to zvládnu sám.“

„Proč bych tě nemohl doprovodit až k tobě?“ zeptám se.

„Protože moje matka má oči všude a zase by si myslela, že jsem byl s někým šukat.“

„Buď mi dáš svoje číslo teď, nebo půjdu s tebou až k vám a budu tam stát tak dlouho, dokud mi ho nedáš tam,“ požádám opět o číslo.

„To myslíš vážně?“ podívá se na mě.

Chvíli se topím v jeho očích, ale poté odpovím: „Smrtelně.“

„Fajn,“ odpoví nepříliš nadšeně, ale začíná diktovat.

Přijdu domů, osprchuju se, lehnu do postele a poprvé po letech vidím něco jiného než Michala tehdy v parku. Před očima se mi objeví Matheu, jak stojí v lesíku a kouká na mě.

Nevydržel jsem to, vzal telefon a naťukal sms, musím přeci zjistit, jestli mi dal správný číslo.

„Ahoj, plánuješ něco na sobotu?“

Odpověď přišla ihned: „Já nikdy neplánuju.“