Plyšový medvídek III.

Nevydržel jsem to, vzal telefon a naťukal sms, musím přeci zjistit, jestli mi dal správný číslo.

„Ahoj, plánuješ něco na sobotu?“

Odpověď přišla ihned: „Já nikdy neplánuju.“

„Mohl bych plánovat za tebe. Třeba společnou sobotu.“

„A jak by vypadala?“

„Kino, nakupování nebo jenom válení se a hraní her u mě doma. Nevím, co tě zajímá.“

„Tvůj výběr mě nějak nezaujal.“

„Tak něco navrhni.“

„Nejradši mám neplánovaný poflakování.“

„Aha, tak to bude problém naplánovat.“

„Tak to neplánuj, prostě přijdu a pak něco vymyslíme.“

„Proč vlastně neplánuješ?“

„Když něco naplánuješ, většinou se to posere.“

„Hm, to je vlastně pravda. Tak v sobotu odpoledne?“

„Ok.“

„Budu se těšit.“

Měl jsem z toho nervy, ihned jsem začal uklízet a přeci jen plánovat, co budeme dělat.

Pátek byl úděsnej, ještě že jsem měl otevřeno jen do dvou. Doma jsem vysmejčil každý kout, nic jinýho jsem na práci neměl. Večer jsem akorát vyvenčil psa, šli jsme dál než obvykle, abych se potom nemusel nutit do nějaké další činnosti a mohl jít rovnou spát.

Dopoledne utíkalo strašně rychle. Ukuchtil jsem si brzký oběd, naskládal nádobí do myčky, oblíkl jsem se a bylo poledne. Před půl jednou se ozval zvonek. Otevřel jsem dveře, stál v nich.

S úsměvem na rtech mě pozdravil: „Ahoj.“

„Ahoj, pojď dál.“

Vstoupil do mého bytu a… vrhl se ke psovi.

„Ten je úžasnej. Jak se jmenuje?“

„Agar… druhý,“ odpověděl jsem.

„Druhý? Proč?“

„Protože před ním byl první.“

„A co se s ním stalo?“

„Umřel, už byl starej.“

Pokýval hlavou a dál se věnoval psovi.

„Můžem se s ním třeba jít projít,“ navrhl jsem.

„To by bylo super,“ rozzářil se.

Šli jsme kousek za město přes lesík až na rozlehlé louky. Matheu byl očividně šťastný, pobíhal kolem Agara nebo šel vedle mě a mluvil a mluvil a mluvil.

„Mně máma nikdy psa nedovolila, vždycky měla tisíc důvodů.“

„Já bych měl jenom jeden důvod.“

Matheu po mně hodil tázavý pohled.

„Jsi s ním šťastný,“ řekl jsem mu.

„Mluvíš, jako bys byl můj otec,“ oznámil mi.

„Promiň, jenom bych ti chtěl udělat radost,“ pokrčil jsem rameny.

Vyšli jsme z lesíka, přešli potok a pokračovali loukou po pěšince. Matheu se zastavil a zadíval dolů z kopce.

„Nevíš, co se tam pase?“ zeptal se mě ukazuje na tmavé skvrny na vzdálené louce.

„Koně,“ odpověděl jsem bez zájmu, ale doopravdy jsem k nim mířil celou dobu. Pracoval u nich můj kamarád, věděl, že přijdu a s kým přijdu. Děsně se mi smál, protože byl ve čtvrtek v baru. Já chtěl hlavně udělat Matheuovi radost.

„Já to hned věděl, to se pozná i z dálky,“ prohlásil. „Mohli bysme se na ně jít podívat?“ zeptal se mě prosící psíma očima.

„Proč ne,“ pousmál jsem se a on se rozsvítil jak nejjasnější hvězda a vlepil mi pusu na tvář. Krátkou a rychlou, ale já byl kvůli ní šťastný.

Došli jsme k ohradě, mlsní a zvědaví koně k nám hned přiběhli a začali loudit. Matheu se zarazil.

„Ten vypadá stejně jako Sirael,“ vykoktal ze sebe.

„Kdože?“

„Kůň, kterýho jsem vychoval od hříběte, naučil ho všechno, obsedl ho. Miloval jsem ho,“ vysvětlil mi.

„Bylo mu pět, skákali jsme spolu stodvacet, bylo to nejúžasnější zvíře na světě. Potom pan majitel rozhodnul, že pro naši stáj je moc dobrej, že ho prodá za tučný peníze. Kretén. Vysral jsem se na všechno.“

„Znám tu jednoho chlápka, mohli bysme se projet, kdybys chtěl,“ navrhl jsem.

„To by bylo úžasný, já na koni už neseděl asi tři měsíce, já bych se k tomu sám nikdy nedostal. Všude jsem po tom viděl jenom nás dva a jezdit někde jinde bych si asi nezvyknul.“

„Tak to můžeš zkusit tady. Možná i na něm,“ ukázal jsem na hnědého koně s bílou hvězdou na hlavě, která pod očima mizela a poté se znovu rozšiřovala k nozdrám, „ale nic neslibuju,“ dodal jsem.

„Davide,“ křikl jsem na svého kamaráda, který právě vyšel ze stáje.

Zvedl ruku na pozdrav a vydal se směrem k nám.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho.

„Ahoj,“ objal mě David.

„Davide, tohle je Matheu, Matheu, tohle je David, můj kamarád a majitel stáje,“ představil jsem kluky.

„Dobrý den,“ pozdravil Matheu.

„Ahoj,“ podal mu ruku David. „Ty umíš jezdit?“ zeptal se David.

„Jezdím už pět let, i když teď jsem na koni neseděl už tři měsíce.“

„Takže se chcete projet?“ obrátil se David s otázkou na mě.

„Pokud to není problém.“

„Luky, pro tebe kdykoliv, cokoliv, to přeci víš.“

„A mohli bysme si vzít támhletoho,“ ukázal jsem na Matheuův objekt zájmu.

„Je sice takovej energičtější, rád jde dopředu, ale jinak by s ním neměl být problém,“ vysvětlil David a mě svým popisem koně vůbec neuklidnil.

Zato Matheu už se snažil svýho novýho miláčka přilákat k ohradě.

„A ty si můžeš vybrat kohokoliv krom toho ryzáčka s úhořím pruhem a toho leoparda vzadu,“ oznámil mi.

„Já chci někoho klidnýho, aby se mnou nikam neutek,“ vyslovil jsem své přání, protože jsem jako absolutně netušil, co je to u koní leopard.

David odehnal nejdotěrnější koně a podlezl hrazení.

„Třeba tohohle?“ ukázal na nižšího hnědáka s bílými podkolenkami. „To je starouš Doník, ten s tebou nikam nepoběží,“ dodal.

„Doufám, že mluvíš pravdu,“ rejpnul jsem si do něj, protože jsem věděl, jaký smysl pro legraci mají někteří kamarádi.

David zakroutil hlavou, vzal koně za ohlávku a šel k druhému zvolenému koníkovi. Pomalu k němu natáhl ruku, kůň se k ní natáhl, a když zjistil, že v ní není nic dobrého, udělal krok zpět. David k němu popošel a pohladil ho po krku.

„Tohle je Hamburk, musíš na něj pomalu, je ještě mladej. Nejradši bych jel s váma, abych si ho pohlídal, ale nechci vám křenit,“ vysvětloval Matheuovi a mezitím už vedl oba koně z ohrady ven.

„Hamburk? To je dost divný jméno,“ pronesl Matheu.

„To jo, ale přítel mu říká Hemík nebo Hanuš, takže už se mu Hamburk skoro neříká,“ vysvětlil David a Metheu se očividně zarazil.

Zavřel jsem za Davidem ohradník, ten pustil oba koně a pokračoval ke stáji. Dony pochodoval poslušně za ním a Hanuš, nebo jak se mu to má říkat, pobíhal po celé šířce cesty.

„Páni,“ vydechl Matheu, „to nemáte strach, že zdrhnou?“

„Oni jsou zvyklý, mě moc nezajímají nějaký výsledky na závodech, hlavně, když s nima mám dobrej vztah. Zaměřujem se tu na práci ze země…,“ začal David vyprávět o tom, jaký úžasný zázraky provádí s koňma. Pro mě naprosto nepochopitelné, pro mě byl kůň zvíře, na kterém se člověk může projet. Každopádně jsme měli na celou cestu do stáje i dobu čištění o zábavu postaráno.

Hodil jsem na Donyho podsedlovku, ale dál už jsem se radši nenamáhal.

„Davíí. Víš, že tyhle věci nezvládám.“

David zakroutil hlavou, ale zvedl se ze špalku, na kterém seděl, a šel mi pomoct.

„Nechápu, co na tom vidíš za složitost. Když jsme byli na škole, tak jsi jezdil úplně v pohodě. Jsi zestárnul,“ zasmál se a šťouchl mě do ramene.

„Ha, ha, ha,“ pronesl jsem cynicky.

Matheu měl koně vyčištěného a prohlížel si sedlo.

„Něco se ti na něm nezdá?“ zeptal se ho David.

„Jenom nejsem zvyklej na westernový sedlo,“ vysvětlil mu Matheu.

„Tady se jezdí hlavně western. Buď v klidu, kdyby chtěl něco vyvádět, líp to usedíš. Na westernový sedlo si zvykneš rychle,“ uklidnil ho David.

„Zvládneš rozdělený otěže?“ zeptal se ho ještě.

„Jo, párkrát už jsem je přeci jen v ruce měl,“ odpověděl Matheu.

David pomohl Matheuovi nasedlat a já už se aspoň necítil tak hloupě, že si už ani nezvládnu osedlat koně.

„Vypadá úplně v pohodě, ale stejně si radši vezmeš helmu. Pojď, nějaká se tu snad najde,“ odvedl Matheua do sedlovny. Vydal jsem se za nimi.

„Lukáši, ty helmu nepotřebuješ,“ oznámil mi hned ve dveřích.

„Já bez ní na koně nevlezu,“ zdůraznil jsem, protože jsem přeci nemohl riskovat pád z takové výšky na svou hlavu.

David si povzdechl a jednu mi podal.

Než jsem došel ven, Matheu seděl na koni.

Předal jsem otěže do Davidových rukou, potřeboval jsem si ještě upravit helmu.

„Matheu, můžeš si s ním jít na chvilku do haly, než se Lukáš vypraví, abyste si na sebe zvykli,“ ukázal David na obrovskou halu.

„Vážně si myslíš, že máme šanci se vrátit živí?“ zeptal jsem se Davida.

„Lukáši, hlavně nehysterči. Nechápu, kde se to v tobě bere. Před deseti lety jsi jezdil tryskem bez sedla a tlemil ses u toho jako pitomec!“

„Mám o něj strach, chci mu udělat radost, ne ho zabít.“

„Radost mu uděláš, když celou cestu nebudeš říkat: Zpomal, víš, že máš nebezpečného koně. Pojď, vyhodím tě na Donyho.“

S jeho pomocí jsem se vyškrábal na koně, upravil mi třmeny a vklínil otěže mezi mé prsty tak, jak mají být. Došli jsme k hale. Matheu zrovna chválil Hanuše, spíš na něm ležel a objímal ho kolem krku. Vypadal šťastně.

„Naklusej,“ křiknul David.

Matheu pobídl koníka do kroku a na stěně se rozklusal.

„Udělej si kruh…“

„… jo super…“

„… zkus zastavit,“ diktoval dál David a já si už začínal myslet, že nikdy nevyjedem.

Matheu zastavil a vydal se k nám.

„Je úžasnej,“ prohlásil s úsměvem.

„Vidím, že jste si sedli. No, tak si to užijte,“ posvětil nám konečně David odjezd.

Vyšli jsme po polní cestě, po několika minutách jsme se dostali na rozcestí, vpravo byl lesík a vlevo nekonečné rovinaté louky.

„Kam pojedeme?“ zeptal se mě Matheu.

„Rozhodně k lesu.“

Opět jsme se rozešli.

„Je pravda, co říkal David?“ zeptal se mě najednou Matheu.

„Co říkal?“

„Že jsi jezdil na škole? On byl tvůj spolužák?“

„Chodili jsme spolu na vysokou. A s tím ježděním. No, na škole jsem jezdil hodně, ale bylo to takový lítání po loukách. Potom jsem Davida pět let neviděl, a když se vrátil a založil si tu stáj, už jsem asi fakt zestárl. Teď se jdu občas takhle projít.“

„A klus zvládáš?“

„Pokud je to klus a ne, že řekneš klus a bude to cval, tak jo.“

„Tak můžem,“ podíval se na mě.

Kývnul jsem.

Rozklusal se do mírného kopečka, Dony ani trochu nezrychlil a poslušně počkal na mou pobídku.

Matheu už čekal na kopci, ani si nevšiml, že jsem dorazil.

„Hemí, no jo, ty jsi šikulka,“ šišlal na koně.

„Matheu?“

„Ty už jsi tu.“

„Jo, vyrušil jsem vás?“

Matheu se na mě podíval, pousmál se a pokrčil rameny.

Vydali jsme se lesem mezi stromy směrem k řece.

„Stejně je to divný jméno. Hemík,“ pronesl do ticha Matheu.

„Kdybys viděl Davidova přítele, tak bys to hned pochopil.“

„Proč? Je nějakej zženštilej?“ zeptal se mě.

„To ne, jen mluví s koňma jako s lidma nebo spíš s dětma. I když, jak jsem viděl tebe, tak nevím, jestli na tom nejsi stejně.“

„To není pravda,“ zaprotestoval. Naklonil se ke mně a chtěl do mě strčit, jeho slavný Hemík však odskočil do strany. Matheu se zpět narovnal v sedle a už se ode mě radši držel dál.

Došli jsme na maličký palouček, celý kvetl. Jen si tam s někým lehnout do trávy.

„Nechceš si zacválat?“ probudil mě z romantických myšlenek Matheu.

„Ani náhodou,“ vyletí ze mě.

„Když já bych strašně rád.“

„Víš co, já slezu z koně a ty si cválej, jak je libo,“ navrhl jsem a doufal, že odmítne.

Neodmítnul, rozzářil se jako sluníčko. Slezl jsem tedy z koně a doufal, že až se rozcválá, zvládne taky zastavit. Matheu pobídl koně. Docválal na konec loučky, tam však nezastavil. Hnal se dál lesem. Už jsem se chystal vylézt na koně a jet ho zachraňovat, když v tom Matheu provedl úžasnou otočku kolem stromu a ladně, drže otěže v jedné ruce s kouzelným úsměvem na rtech se vracel zpátky ke mně.

Přiřítil se ke mně.

„On je úchvatnej,“ prohlásil celý zadýchaný.

„Ty jsi blázen.“

„Náhodou, víš, jakou z něj mám radost. Sirael to sice není, ale je to taky úžasně nadanej koník.“

„To jsem rád, že máš radost.“

„Víš, že jsem málem nepřišel.“

„Jak to?“ podivil jsem se.

„No mamka dneska jela za dědou pomáhat mu na pole, tak jsem potřeboval něco, abych nemusel jet, jinak bych s tebou asi nešel.“

„No tak snad toho nelituješ.“

„Ani náhodou, to je tak úžasný. Můžem jít někdy zas?“

„Když ti to udělá radost.“

„Už teď se těšim, akorát by sis mohl příště zacválat se mnou.“

„Hnát se tím lesem, ani náhodou. A teď už bysme se měli asi pomalu vrátit.“

Vydali jsme se na cestu zpět. Šli jsme pomalu, aby se koně vydýchali, i když Dony zadýchaný z mého tempa rozhodně nebyl. Už jsme jen mlčeli, Matheu se díval do dálky, občas pohladil Hemíka a tak rozkošně se usmíval, že jsem ho nechtěl rušit. Dojeli jsme ke stáji, odsedlali koně a chystali se k odchodu. Matheu se ještě minimálně půl hodiny loučil s hnědáčkem, aspoň jsem si mohl popovídat s Davidem.

Potom už jsme ale opravdu museli jít, večer se blížil. Agar měl stále energie dost, a tak běžel daleko před námi. Matheu už asi neměl tolik sil, šel u mě a už ani nemluvil. Přešli jsme louky, potok a pokračovali jsme lesem. Když jsme se dostali za les, lehl jsem si do trávy.

„Podívej se na ten západ slunce,“ řekl jsem.

Matheu si lehl vedle mě, byl tak blízko. Chtěl jsem ho políbit, obejmout a říct mu, jak strašně ho miluju. Ale nechtěl jsem ho polekat, celej den se choval jak malej kluk, nevěděl jsem, jestli jsem jenom kamarád nebo ke mně cítí něco víc. A chtěl jsem, aby si byl jistý, že se s ním nechci jen vyspat. Když v tom se ke mně naklonil.

„Dík za krásnej den,“ usmál se.

Díval se mi do očí. Byl blíž než kdy jindy. Zvedl jsem hlavu, on tu svou sklonil ještě níž a naše rty se setkaly. Nebránil se, naopak, vycházel mému jazyku vstříc. Srdce mi bušilo jako o závod.

Prožíval jsem svůj nesplněný sen. Čekal jsem 15 let, ale stálo to za to.

Domů jsem se dostal až za tmy. Když jsem vcházel do dveří, pípla mi smska.

Matheu: „Kdy tě zase uvidím?

Tak možná ho nezaujali jenom koníci.

Naťukal jsem rychle odpověď: „To domluvíme zítra. Jdu spát, dobrou noc a sladký sny,“ a odebral se do sprchy.

Ráno na už na mě čekala nová smska. Matheu se vážně nezdál. Domluvili jsme se, že půjdem večer ven.