Plyšový medvídek IV.

Ruku v ruce jsme mířili k lesnímu jezírku. A Matheu mi vyprávěl sen, ve kterém se mu zdálo o mně. Prý jsme spolu měli domeček na samotě, u domku se pásli dva koně a my na ně koukali velkým oknem z ložnice. Zrovna jsme se probudili – z toho měl Matheu největší radost, že mohl ráno jen tak ležet vedle mě. A já si to představil a hlavou se mi prohnaly myšlenky jiného typu: Ležíme vedle sebe – oba nazí, Matheu se tiskne ke mně, hladím ho po jeho hubeném hrudníku, sjíždím níž, laskám ho ústy…

„Fíha,“ probouzí mě Matheu z hříšných myšlenek.

Před námi se rozevřel les, máme úžasný výhled dolů na jezírko. Ale Matheu si neužívá přírody, rozbíhá se dolů, oběhne kousek jezírka s příkrým břehem, a když se mu voda zpřístupní, zkouší rukou teplotu vody. Je zklamaný, voda je studená a on se šklebí. Já k němu teprve pomalu dobíhám.

„Chceš se vykoupat?“

„Ani náhodou, je pěkně studená,“ odpovídá mi a cáká na mě vodu.

„Ty…,“ přiskočím k němu, chytnu ho a přitáhnu k sobě. Tričko mám trochu mokré a takhle večer maličko studí. Tisknu ho k sobě, dívám se mu do očí, pousměju se. Jsem nejšťastnějším člověkem na světě, ten úžasný kluk se tulí ke mně, jako bychom byli na světě jenom já a on. Políbím ho, na nic nemyslím, nechávám svým tělem prostoupit ten krásný pocit. Seděl mi na klíně, přitisknutý ke mně a já ho hladil po vlasech. Občas vyskočil, aby hodil Agarovi míček, ale jemu se moc aportovat nechtělo. Přemýšlel jsem o tom, jestli jsem vážně musel čekat tak dlouho nebo jestli jsem jen neměl odvahu někoho milovat. Ano, zamiloval jsem se, bláznivě a šťastně do dvacetiletýho kluka. Matheu se začal klepat zimou, no já trochu taky, a tak jsme se vydali domů. Držel jsem ho kolem ramen, Matheua už snad obavy o tom, že ho chci jen kvůli sexu, přešly, a jestli jeho ne, tak mě ano. Ale přemýšlel jsem, jestli ho mám pozvat k sobě nebo ne.

„Tak ahoj,“ rozloučil se se mnou a pelášil pryč.

„Počkej,“ křiknul jsem na něj.

Matheu se otočil a pomalu se vracel ke mně.

„Nechceš zajít ke mně?“ pohladil jsem ho po tváři.

„Sorry, ale…,“ zakroutil hlavou.

„Tak někdy příště,“ usmál jsem se na něj a přitiskl ho k sobě.

„Víš, že tě mám rád,“ šeptal jsem mu do ucha.

Nevím, jestli je to pravda, ale zdálo se mi, že zčervenal. Stáli jsme tam takhle snad celou věčnost. A jen se tiskli se k sobě.

Ráno jsem musel do práce, navíc jsem tam musel tvrdnout do šesti. Celý den jsem byl mimo, jediný, na co jsem myslel, byl Matheu. Pořád jsem si musel připomínat, že to není jen sen. Občas se mi stává, že se něco stane pozdě večer a já nevím, jestli je to pravda nebo sen. Jasnou odpověď jsem dostal po poledni. Zrovna jsem vybaloval psí obojky, když se někdo vřítil do obchodu jako vichřice. Papoušci začali povykovat, potkani zběsile běhat po klecích a Agar, který ležel pod stolem, vyskočil a praštil se do hlavy. Už jsem ho chtěl řádně seřvat, jenže mě zezadu objal. Rázně jsem se otočil a málem ho srazil k zemi. Chytil mě za tričko a vytáhl se nahoru. Byl to Matheu.

„Ahoj zlato,“ usmál jsem se na něj.

„Ahoj.“

„Jak jsi mě našel?“ zeptal jsem se ho.

„Jedinej zverimex ve městě, nepodceňuj mě.“

„Hm, půl jedný,“ podíval jsem se na hodinky, „to už jsi se vyspal?“

„Ty…,“ praštil mě pěstí do hrudi, ale jen tak naoko. „Vstával jsem náhodou brzo, ale musel jsem si uklidit pokoj, vyndat nádobí z myčky, umýt akvárko rybičkám…,“ začal líčit snad všechny domácí práce.

„Dobře, ty moje chudinko,“ přitisknul jsem ho k sobě, „jsem rád, že jsi přišel.“

„To já taky, matka mě vůbec nechtěla pustit. Myslím, že máme docela problém.“

„Jakej?“

„Ona tě chce poznat, jinak mě nepustí nikam,“ oznámil mi.

„Tak je ti dvacet, jsi dospělej, můžeš si přeci dělat, co chceš.“

„Jenže bydlím u ní a ona mě živí a dává mi to dost jasně najevo. Víš, prostě vždycky začne o tom, jaká je úžasná, že se s tím smířila a že nechává svýho teplýho syna u sebe v domě. Prej pro mě chce to nejlepší, a tak mě chrání. Mám jí plný zuby.“

„Tak se nastěhuj ke mně,“ nabídnu mu.

„To nejde,“ zakroutí hlavou, „nebylo by lepší, kdyby ses obětoval a prostě k nám někdy přišel?“

„Ví, kolik mi je?“ zeptal jsem se ho.

„Eh, no to ne.“

„Aha a ty si myslíš, že potom tě spokojeně vpustí do mých spárů?“

„Ona je spíš jenom zvědavá, ale jestli to pak bude stejný, tak se odstěhuju někam pod most.“

„Moje nabídka pořád platí.“

„Takže souhlasíš?“

„Co mi zbejvá.“

Matheu mi vlepil pusu na tvář.

Ten den jsem pochopil, že s Matheuem nebude jednoduchý život, on je pořád malým klukem a já na tohle nebyl zvyklý. Normálně jsem kluky ošukal a nechal, a i kdybych s nima chtěl navázat vztah, většinou to byli “kurvičky,“ co obíhají bary a diskotéky, ne kluci, co bydlí u maminky. V úterý mě v tom jenom ujistil, jel se svojí máti k dědovi, a aby toho nebylo málo, tak rovnou na dva dny. Čekal jsem, že až přijede, půjdeme hned ven, ale Matheu se ve středu večer ani ve čtvrtek neozýval, až mi to přišlo divný.

Už jsem se chystal zavřít obchod a jít domů, když Matheu konečně přišel. Zářil jako sluníčko.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho a už jsem se hrnul k němu.

„Ahoj.“

„To ses na mě tak těšil, že takhle záříš?“ zeptal jsem se ho.

„No…, vlastně jsem dneska byl za Davidem…“

„Cože?“ skočil jsem mu do řeči, protože jsem nechápal důvod.

„No, matka mi oznámila, že když jsem se vysral na školu, živit mě nebude, tak jsem šel za Davidem zeptat se, jestli by nechtěl s něčím pomoct, že budu dělat cokoliv,“ začal vysvětlovat.

Rozhodně nevypadal na to, že bude u Davida kydat hnůj.

„No a on mi nabídl, že u něj můžu jezdit. Dokonce mu chtějí lidi dávat do tréninku koně na anglii. Chápeš to, já budu zas skákat.“

Objal jsem ho.

„Jsem rád, že máš radost.“

„Co s tou návštěvou u vás?“ zeptal jsem se.

„Zítra tu jsi do dvou?“

„Mhm,“ přikývl jsem.

„Takže by to šlo v pět?“

„Už zítra?“

„No tak čím dřív, tím líp, ne?“

„Sakra, když mně se tam nechce.“

„Zlatííí,“ začal škemrat.

Takový nádherný oslovení.

„No dobře,“ políbil jsem ho.

V pátek ve čtyři na mě Matheu čekal před domem. Byl jsem nervózní, jak sáňky v létě. A Matheu asi taky.

„Tak pojď,“ táhnul mě nahoru po schodech, „všechno bude v poho, neboj,“ dal mi pusu na tvář.

Stáli jsme před dveřmi.

„Můžem?“ zeptal se mě.

Kývnul jsem hlavou.

Otevřel dveře: „Tak pojď.“

Před námi byla chodba, vlevo schody nahoru. Stěny vymalované meruňkovou barvou.

„Tam nahoře bydlí strejda se svýma parchantama,“ ukázal rukou. „Mamka bude asi v kuchyni.“

Prošli jsme chodbou a ocitli jsme se v takové klasické kuchyni, dlouhá kuchyňská linka a u ní stála Matheuova matka. Vypadala úplně jinak, než jsem si ji představoval. Myslel jsem, že jí bude přinejmenším padesát, ale přede mnou stála čerstvá čtyřicátnice.

„Dobrý den, já jsem Lukáš,“ podal jsem jí ruku.

„Eliška, vidím, že jsme skoro vrstevníci,“ pronesla chladně.

Předal jsem jí kytku, přičichla k ní a usmála se.

„Děkuju, je moc pěkná.“

„Není zač.“

„Chcete kávu?“

„Rád a tykejte mi, prosím.“

„Tak ahoj Lukáši,“ řekla a já věděl, že si ji získávám.

„Lukáši,“ ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se.

„Michale.“

Strnul jsem. Michal došel až k nám.

„Ahoj,“ podával mi ruku.

„Ahoj,“ vykoktal jsem ze sebe.

„Ty… ty jsi Matěj?“ otočil jsem se na Matheua.

„Já…“

„Ty ses zas představoval pod tou debilní přezdívkou?“ nenechal ho odpovědět Michal.

„Jak je?“ zeptal se mě Michal.

Jak, jak, jak? Jak se může ptát na takovou blbost?

„Sakra,“ začal jsem couvat ze dveří, tohle musí být jen sen.

Běžím dolů, schody beru po čtyřech. Vyletím z toho zpropadenýho domu. Beru to přes park rovnou domů. Tohle se fakt může stát jenom mně. Snad jsem si nemyslel, že bych mohl být šťastný.

Doma se svlíknu a zalezu pod peřinu. Venku je ještě světlo, přetáhnu si ji přes hlavu, za chvilku nemůžu dýchat, skopu peřinu k nohám. Zavřu oči a vidím Michala, tedy toho nového Michala ze současnosti, snažím se ho dostat z hlavy…, objeví se Matheu, vlastně Matěj. Vylezu z postele a dojdu do kuchyně, prohledám několik poliček a konečně je najdu… prášky na spaní. Několik si jich vymáčknu do dlaně a vhodím do pusy, zapiju je sklenicí vody a skácím se na židli.

„Tohle nemá absolutní smysl,“ pomyslím si.

Zvednu se a dojdu k baru. Vezmu první flašku a naklopím ji do sebe, poté zalezu do postele.

„Třeba už se ráno nevzbudím,“ napadne mě. „Možná by to tak bylo lepší,“ proběhne mi ještě hlavou, ale to už je má mysl zastřena.

Ráno se ovšem probudím naprosto v pořádku, jen mám mírný pocit kocoviny. Doplazím se do sprchy, ta mě trochu vzpruží, než začnu snídat, vzpomenu si na Matheua a je mi zase mizerně. Podívám se na kňučícího Agara. Vezmu vodítko a vyrážíme ven. Po cestě se rozhodnu napsat Davidovi. Zarazím se, přišla mi smska od Matheua: „Ahoj Lukáši, vím, co se stalo. Vzpomněl jsem si na Agara. Moc si toho nepamatuju a Michal o tom odmítá mluvit, ale docela mi to došlo. Chtěl bych se s tebou aspoň sejít a promluvit si. Prosím.“

Dojde mi, že Matěj za nic nemůže, jenže… jenže pro mě to není tak jednoduchý. Radši zavolám tomu Davidovi.

Odpoledne vyrazím za Davidem. Najdu ho rozvaleného v sedlovně.

„Průšvih,“ hlásím už zdáli, „Matheu je Matěj.“

„To jsi nevěděl? Nechápu, v čem je problém.“

„Tys věděl, že se jmenuje Matěj?“

„Jistě, jsem jeho zaměstnavatel.“

Vyplašeně se podívám ven, zda ho někde neuvidím.

„Neboj, dneska už odešel,“ uklidní mě David, „tak povídej, co se děje.“

„Matheu…, teda Matěj je synovec Michala.“

„Děláš si srandu?“

„Ne, nedělám…, to mám zas pech, co?“

„No upřímně, já si sice Michala vůbec napamatuju, když jsem ho viděl jednou, ale vzhledem k údajný podobnosti není příbuzenský vztah vyloučen, že?“

„No to je super, ty mi ještě řekneš, že jsem to měl čekat.“

„No možná i jo.“

„Jo, ty se tváříš, žes to čekal…“

„Popravdě tu chudák Matěj celej den chodil jak tělo bez duše, tak jsem ho pustil domů. Uvědom si, že za to nemůže, jestli se mu už neozveš, tak si uvědom, že jezdí u mě a bude jezdit u mě, takže se budete potkávat.“

„Já sakra vím, psal mi, chce se sejít, odpověděl jsem, že jo, ale fakt nevím, jak dál.“

„No, to je první dobrej krok, co na tom, že je to jeho strejda, Matěj je fajn kluk, jdi do něj.“

„Mám Matěje moc rád na to, abych se s ním vyspal jen proto, že v něm vidím Michala… a teď obzvlášť.“

„Jak dlouho tohle ještě budeš dělat? Dalších dvacet let? Až ti bude skoro šedesát, těžko tě někdo bude chtít na šukání. Teď máš šanci to změnit s fajn a moc hezkým klukem.“

„Davide, ať se rozhodnu jakkoliv, jedno mi slib, ani se ho nedotkneš.“

„Proč bych měl, nebude tvůj, bude volnej,“ zablýsknou se mu oči.

„Jestli se něco takovýho dozvím, tak ti zmaluju ksicht tak důkladně, že už v životě žádnýho koně nespatříš.“

„Dobře, dobře…, odpustím si ho, když se k němu zachováš hezky. OK?“

„Budu se snažit.“

„Dobře. Heleď, já si teď ještě musím odjezdit koně, tak jestli chceš, tak se můžeš kouknout, ale nemůžu se ti věnovat.“

„Vpoho,“ odvětil jsem mírně nasupeně a už byl na odchodu.

Domů jsem jel jako ukázkový pirát silnic, nic mě nezajímalo. Když tu pro mě nikdo nebyl, vždycky jsem měl Davida a on mi teď naznačí, že ten první pro něj bude Matěj. Myslí si, že jen tak zapomenu na Michala a budu žít šťastně s Matějem. Vlastně asi jo a hlavně by to nebylo jen tak zapomenutí, ale zapomenutí po patnácti letech. Vždyť už to vypadalo nadějně a teď tohle. Jak moc je vlastně důležitý, že jsou příbuzný…, musel jsem se nad tím zamyslet. Nic kloudnýho mě nenapadlo, ale ten pocit, že to nejde, převládal pořád. Zapnul jsem noťas a zbytek odpoledne nepřítomně čuměl na fejs, moderní blbost…, čtyřista přátel, kolik jich je opravdových? Začal jsem ty lidi postupně mazat. Když mě to přestalo bavit, nacpal jsem si do uší sluchátka a pustil si tu jednu písničku stále dokola: 

Už zase naříkáš,
že život je zlej,
že tě smůla provází,
štěstí schovává se před tebou čím dál víc…

A ne snad…, setřu si slzu ze tváře. Fláknu sebou na postel a snažím se na nic nemyslet. Sice se mi to nedaří, ale přesto však z toho všeho časem usnu.

Druhý den brzy ráno mě probudí smska od Matěje: „Ahoj, jsem dneska ve stáji sám, nechceš zajít? Nemám moc práce, tak se nudím.“

Mám, nemám? Sám nevím, je neděle, taky bych se nudil a aspoň bude Agar na čerstvým vzduchu. Čím dřív mu řeknu, že spolu nemůžeme být, tím líp.

Zatímco vylézám z auta, Agar už běží k hale, vydám se pomalu za ním. Tuším, že má na Matěje čuch.

Cválá na hale plně soustředěn na sebe.

„Ahoj,“ pozdravím ho.

Všimne si mě, na místě zastaví a rozvíří prach tak, že ho není skoro vidět. Když opadne „písečná bouře“, rozejde se pomalu ke mně.

„Ahoj, jsem rád, žes přišel.“

„Hm, neměl jsem co dělat.“

„Já odsedlám koně a můžem si promluvit, jo?“ navrhne.

„Proč ne.“

Tvářil se tak napjatě, bál se, co řeknu? Bál se, jak to bylo? Nebo se bál, že jsem s ním byl jen kvůli sexu? A není to pravda? Jo jasně na začátku, ale potom, když jsem ho poznal, něco se změnilo. A kvůli tomu chci, aby si našel někoho, kdo mu může tu lásku opětovat. Jsem opravdu takový hrdina, nebo totální srab, co utíká před životem? Sleduju ho, když ke mně přichází. Je dokonalý. Vážně se ho chci vzdát? Mohl bych s ním žít a mít ho rád, ale vždyť to už jsem přeci probíral.

Dojde ke mně.

„Ahoj,“ pozdraví mě znovu. Váhavě ke mně přistoupí a krátce mě obejme, lehce mě políbí na tvář a znovu poodstoupí. Zůstanu stát jako přikovaný. On se sladce usměje. Spadla z něj nervozita? Ve mně pouze vzrostla. Mé odhodlání je pryč, je nádherný. Dívám se do jeho očí, víc k životu nepotřebuju.

„Tak povídej.“

„Co?“ zeptám se.

„No… jak to tehdy bylo.“

„Aha, no… bylo ti tehdy asi pět, ten den si pamatuju naprosto přesně, ztratil jsi tehdy svýho medvěda a já ho našel, no a tehdy jsem se zamiloval do Michala.“

„Jé Méďu, ten den si nepamatuju,“ zakroutí hlavou.

„Chodili jsme tehdy všichni tři ven celý prázdniny.“

„Nebyl s námi někdy i Agar?“

„Jo, byl, ale ten první.“

„Tak na to si vzpomínám. No a tys to tehdy Michalovi řekl?“ vyzvídá dál.

„Jo řekl, ale on měl prý holku, potom už jsme se nikdy neviděli.“

„A co pak?“

„Jak pak?“

„No potom. Byls někdy zamilovanej? Měls nějakýho kluka?“

„Ne,“ odpovím jednoduše.

„Takže si s nima vždycky jenom spal?“

Pokrčím rameny. Co na to mám říct.

„Hm, fajn.“

„Jak fajn?“

„No, tohle jsem potřeboval vědět, teď už to chápu… i když teda ne úplně, ale to hlavní jsem pochopil.“

„Co hlavní?“

„Že jsem pro tebe byl jen další hloupučkej kluk, kterých tys už měl houfy.“

„Myslíš?“

„A ne snad.“

„Popravdě já sám nevim, vlastně jo, teda ne. No ze začátku jo, ale pak chápeš…?“

„Jo, byl jsem naivní.“

Tak tohle jsem zvoral. Matěj se zvedne a odchází.

„Matěji, počkej.“

Otočí se.

„Mám tě rád,“ řeknu mu, nic jinýho mě nenapadne.

Pokrčí rameny a vyjde ze stáje.

Následující dny jsem jednoduše řečeno mimo. Věřím, že za čas se to všechno vrátí do normálu, někde si ojedu mladýho borečka a bude všechno OK, ale rozhodně ne hned, jejich rodina je prostě začarovaná. Až pozdě jsem si uvědomil, jak jsem za tu krátkou dobu začal mít Matěje rád.