Vyber si - 1. Raubíř Wik

Byl jsem smutný, co smutný, propadal jsem se do depresí, nejradši bych prázdniny zrušil. Ne, že bych byl takový blázen do učení, ale prostě jsem se zamiloval do kluka z Áčka, Wika. Wik byl nafoukaný, drzý kluk a měl za rok napácháno tolik průšvihů, že to nikdo nezvládl ani za čtyři roky na gymplu.
A já, já měl kolem sebe kámoše i kámošky a dalo by se říct, že bych mohl být šťastný, ale mělo to jeden háček, byl jsem na kluky. Věděl jsem to snad odjakživa, ale nikdy jsem to nikomu neřekl, až jednou se na mě můj nejlepší kámoš Martin tak podíval a zeptal se mě:

„Ty, víš, co už mě dlouho zajímá?“

„Mno, to nevim,“ odpověděl jsem.

„Ty máš radši kluky než holky, co?“

„Jo,“ tiše jsem vydechl to slovo, které mi mohlo zkazit život.

„V pohodě,“ podíval se na mě Martin přátelsky, „já už to stejně věděl.“

Od tý doby jsme ještě lepší kámoši, jsem rád, že to ví, ale zase to prostě nechci říkat nikomu jinýmu. I když mě k tomu Martin často přemlouvá, vím, že on moje tajemství nevykecá. Často vyzvídá, jaké je to s kluky, nejdřív jsem se styděl, ale později jsem byl rád, že jsem si už v patnácti našel staršího partnera, Toma, bylo mu dvacet čtyři a po půl roce jsme se rozešli, jistě bych si tak teď už nepředstavoval vysněný vztah, ale tenkrát jsem byl zvědavý, co od toho můžu čekat. A teď jsem byl zas rád, že už mám zkušenosti a mohl jsem něco povyprávět i Martinovi.

Byl poslední pátek školního roku, v úterý všichni až na propadlíky dostanou vysvědčení celí šťastní, že začaly prázdniny. Pro mě prázdniny představovaly dva měsíce makání a nudy. Ono se zdá, že pracovat na úřadě je hračka, ale nosit stohy papírů taky stojí nějakou tu energii, krom toho to člověku drásá nervy, když venku je sluníčko. Zasunul jsem se do lavice. Ještě hodinu a půl a půjdeme na představení i s Áčkem. Srdce mi poskočilo radostí, jen aby neseděl za mnou, to by byl pech.

Seděl přede mnou, jen řadu přede mnou. Mohl jsem cítit jeho vůni, bylo to úžasný, byl jsem rád, že Wik musel být pod dohledem, a tak seděl hned vedle učitelky. Absolutně jsem nevnímal nějaký představení ani Martina, který se snažil šeptat mi do levýho ucha nějakou asi vtipnou historku, a ani Kláru, která mi naopak do pravýho ucha oznamovala, která holka mě nejspíš balí.

„Mno jo, ty máš oči pro jiný, viď?“ oznámila mi o přestávce.

„Hm, cože?“ ptal jsem se zmateně, protože nejenže můj pohled směřoval jeho směrem, ale i v myšlenkách jsem byl u Wika.

Ale v tu chvíli, co mi oznámila, že mám oči pro jiný, jsem se probral.

„Cožeee?“ zeptal jsem se zmateně a trochu hlasitěji.

„Pojď,“ poručila mi a táhla mě ven.

Přešli jsme ulici, a když jsme byli z doslechu všech zvědavých spolužáků, začala:

„Ty seš tak krásnej a úžasnej kluk, tak hrozně dobrej kámoš, rozumíš všemu, chápeš mě, nikdy jsi mě nezneužil, i kdybych se ti nabízela, nechtěl bys, dokážeš se se mnou smát holčičím věcem a pak… pak koukáš na Wika, já to chápu a mám tě o to radši, protože to fakt není možný, že bys žádnou nechtěl, takže je to asi pravda,“ vychrlila na mě tenhle projev a umlkla. Objal jsem ji.

„Seš zlatá,“ dodal jsem jen a už v tichosti jsme se vydali zpátky. Samozřejmě jsme přišli pozdě, bohužel si nás učitelka všimla, a tak nám rovnou oznámila, že potřebuje s něčím pomoct, měla to být sice malichernost, ale nějaký trest nám dát musela, podle ní. Martin se nám vysmál, že prej kvůli takový kravině dostanem trest, mně se sice pozdní příchod zdál jako kravina, ale obsah toho rozhovoru, jestli to rozhovor byl, se mi zrovna jako kravina nezdál. A pak už jsme šli oba s Klárou a myšlenkama na to, jakej trest si na nás učitelka vymyslí. Zaklepali jsme na sborovnu a ozvalo se její: „Dále.“ Vstoupil jsem jako první a Klára do mě musela trochu strčit, abychom oba vešli, protože já ztuhnul. Na druhé straně stál Wik a učitelka už do něj očividně něco hustila.

„Tak a teď už se konečně můžeme přesunout do knihovny,“ oznámila nám, aniž by vysvětlila, co budeme dělat.

Došli jsme do knihovny, sednul jsem si naproti Wikovi. Ale dostal jsem úkol zapisovat nové knihy do počítače, takže jsem musel k učitelčinýmu stolu, což mě nejprve naštvalo, pak jsem ale zjistil, že odtuď na něj vidím ještě líp. Wik musel psát do knih nějaký čísla, kterým snad nemohla rozumět ani učitelka, ale asi rozuměla, protože je pak zpaměti opakovala a Klára podle toho dávala knihy do polic. Trávil jsem koukáním na Wika a občasným zapsáním čísla do počítače už skoro hodinu a neskutečně mi vrtalo hlavou, proč je tu Wik taky, jasně průšvihy měl skoro pořád, ale většinou se s nima stačil nejdřív pochlubit celý škole než dostal trest.

„Takže, vážení, budeme končit, hodně jste mi pomohli, a abych Kláře a Nikolasovi neupírala nějaké informace a aby se mohli o víkendu vyspat a nemuseli dumat nad tím, co se Wikovi podařilo provést. Wik udělal osudovou chybu, kterou už já ani paní ředitelka nehodláme přehlížet, nemůžu vám říct, co přesně to bylo, jelikož je to intimní, jen vám chci oznámit, že to bude od 1. září váš nový spolužák, stěhuje se do třídy Bé,“ ukončila svoje oznámení. Vyvalil jsem oči. Tohle netušil asi ani Wik, zmohl se jen na rázné:

„Ale…,“ než ho stačila učitelka zastavit.

„Ty mlč a buď rád, že jsme tě nevyhodili ze školy, na to už nemohl Wik říct vůbec nic.

Hned jakmile jsme opustili školu, odešel Wik opačným směrem než my s Klárou. Věděl jsem, že Wik bydlí směrem k nádraží (tam jsme šli my s Klárou), takže nešel domů. Možná má nějakou holku, napadlo mě v tu chvíli. A ačkoliv jsem snažil sám sebe přesvědčit celou cestu, že mohl jít kamkoliv, nějak jsem to nemohl dostat z hlavy.

Přijel jsem domů, bydleli jsme na okraji města, na jednu stranu jsme koukali na město a na druhou zas na louky a lesy. Lehnul jsem na postel a… usnul jsem. Zdálo se mi o něm. Stáli jsme oba dva vedle sebe, já a moje krátké blonďaté vlasy, oříškové oči, opálená postava, od přírody sice hubená, ale dlouhým úsilím přeci jen svalnatá díky všem těm sportům. Od té doby, co jsem v sedmé třídě přestal nosit brýle a začal s čočkami, na mě začaly holky letět, bylo mi to samozřejmě trapné, ale později už jen pro smích. A vedle mě Wik, byl o trochu vyšší, tmavé vlasy, temně hnědé oči, úžasná postava a rty k zulíbání. Hladově jsem ho políbil, přivinul si mě k sobě a začal si doslova hrát s mým tělem, sen stále pokračoval… Probudil jsem se, výsledkem bylo, že mi slušně stál. Podíval jsem se na hodiny, čtvrt na šest mi oznamovalo, že táta se vrátí až za několik hodin a mamka je na pracovní cestě. Přesunul jsem se do sprchy, kde jsem pomalými pohyby dokončil to, co začal ten úžasný sen. Miloval jsem orgasmy, při kterých jsem myslel na Wika, za poslední půlrok to byla většina. Chtěl bych se s ním milovat, proletělo mi najednou hlavou ani jsem nechápal proč. Bylo mi úžasně, když jsem usínal sice hladový, ale s úžasným pocitem zamilovanosti, pohledem na Wikovu fotku a sluchátky v uších.

Když přišel táta, slyšel jsem jen, jak klaply dveře, vyndal mi sluchátka z uší a asi vypínal hudbu v mobilu. Lekl jsem se, že tam mám Wikovu fotku, ale to už cvakl vypínač a já opět usnul, teď už hlubokým spánkem.

Prázdniny utekly jako voda, jako voda v rybníce, která se nechce pohnout. Na Wikovu fotku v mobilu táta nic neřekl. Celé prázdniny krom dvou týdnů jsem dělal nosiče papírů v kanceláři. Na začátku srpna jsme ale vyjeli s našima jako každej rok do Egypta. Mno ne vyjeli, spíš vyletěli samozřejmě, v tomhle jsem svoji rodinu fakt nenáviděl, každej rok na to samý místo, každej rok na písečný pláně, všude lítá písek, kolem pochodujou velbloudi a člověk se peče jak plátek masa. Jenže naši jsou divní, kdyby na to měli, lítali by do stejnýho hotelu třikrát ročně, pak celých čtrnáct dní pochodují po Egyptě, po úplně stejnejch místech. Mně se to letos jako nádhera vážně nezdálo, nudil jsem se. Jediný, co jsem měl, byl noťas, jenže, kdo by byl na „fejsu“, když všichni jsou někde se svýma holkama či klukama. Už jsem byl znuděný spíš ze skoro neustálé přítomností rodičů než z toho, že by nebylo co dělat, a tak jsem jednoho večera oznámil, že se jdu projít.

Šel jsem do nedalekého baru s předsevzetím, že budu celej večer koukat na sexy klučičí zadky, někdy i na boule v rozkroku. Dal jsem si radši jen kolu. V červnu jsem se na svých osmnáctinách tak zlil, až jsem se zeblil, a od tý doby jsem radši nepil. Zrovna jsem přemýšlel, že je fajn, jak do baru chodí lidi většinou sólo a většinou kluci, snad okukovat barmanku. To já spíš okukoval barmana, když si vedle mě sednul černovlasý kluk, jak jsem později zjistil Riki, mluvil plynule anglicky, možná byl z nějaké anglicky mluvící země, to už jsem ale nezjistil.

„Nechceš jít ke mně?“ zeptal se bez jakýchkoliv rozpaků. Možná mě pozoroval, protože byl očividně přesvědčenej, že jediný, co mě zajímá, jsou kluci. Nevím, proč jsem šel, možná mi připomínal Wika, jen oči měl černé, ale šel jsem.

Někdy v půl třetí mě probudil telefon, volala mi máma, kupodivu nebyla vyděšená, jen mi oznámila, ať přijdu hned na hotel, protože zítra jedeme do pouště a já se musím vyspat. Svojí trhanou angličtinou jsem se několika větami omluvil, že už vážně musím jít. Když jsem byl s Rikim, na nic jsem nemyslel, naopak jsem si celou dobu představoval Wika, tak hrozně mi ho připomínal, takže do jistý doby to bylo úžasný. Potom jsem ale na hotelu probrečel celou noc, ráno jsem asi vypadal jako smrtka, takže jsem ani nemusel připravenou výmluvu. Pořád jsem přemýšlel, proč jsem se cítil provinile, vždyť Wik si může píchat každej den třeba i s holkama a já se o tom nedozvím. Vždyť ho nejspíš ani nikdy nebudu mít, pomyslel jsem si a při téhle myšlence jsem se znova rozbrečel. Takovýhle stav mi vydržel až do konce prázdnin.

Konečně prvního září, ten vytoužený den. Sednul jsem si dozadu k Martinovi, ale hlavu jsem měl stejně pořád natočenou směrem k Wikovi, ten si samozřejmě sednul taky dozadu, ale v lavici byl sám. Když zazvonilo, přišla do třídy učitelka se dvěma holkama a třema klukama. Vysvětlila nám, že se s námi sloučila nějaká škola z našeho města, název školy jsem vzápětí zapomněl. Pak přivítala Wika, třídě řekla, že je to kvůli slučování škol, aby bylo ve vedlejší třídě dost míst. Nikomu jsem to nevymlouval a Klára vypadala, že má na roznášení zajímavější drby. Nakonec nám učitelka oznámila tu nejúžasnější zprávu na světě, aspoň teda pro mě. Děkoval jsem celýmu slučování škol. Ministerstvo nám totiž kvůli tomu zaplatilo „adapťák“, teda adaptační kurz na tři dny. Měli jsme jet hned v pondělí, byl jsem tak neskutečně šťastnej…

Na pondělí jsem si nemusel ani nařizovat budíka. Zůstal jsem stát před zrcadlem, samozřejmě jsem měl ještě spoustu času, a tak jsem se rozhodl trochu se zušlechtit, nakonec se dostalo i na můj rozkrok, i když jsem si svůj sestřih upravoval už včera, pořád se mi to nezdálo dokonalý. Pak už jsem se jen oblékl, hodil si na záda bágl a vyběhnul jsem do slunečného rána.

Na nádaraží jsem byl jako druhý, po chvíli přišel Wik, a tak jsem na něj mohl zírat, aniž by tam byli jeho nebo moji kámoši.

Po dlouhé době jsem ho zkusil pozdravit: „Ahoj.“

Odpovědělo mi nabručené: „Nazdar.“

Zas to chvilku zkoušet nebudu, pomyslel jsem si.

Za chvilku už přišel i Martin s Klárou a s Matějem. Ten by se mohl považovat za jediného Wikova kámoše u nás v Béčku. Martin ke mně přiskočil: „Tak jsem to domluvil, nebudem na pokoji sami, tady Matěj prej bude pořádat i pařby. Kdo že jsi to říkal, že bude s námi? Wik?“ oznámil mi s tím, že informace o Wikovi se zdála nepodstatná. Já ale věděl, že to hraje, moc dobře o mně věděl.

Po cestě jsme se chvíli bavili o adapťáku a samozřejmě o holkách, Wik obvykle jen přikivoval slovy „Hm“ nebo „To jo“.

„Že by,“ říkal jsem si.

Po nějakém čase se všichni cestou unavili, dali si sluchátka do uší a přestali vnímat okolí. Tyhle okamžiky jsem měl tak rád, moje oči mohly nepozorovaně sledovat Wikovy krásné linie tváře, svaly rýsující se pod obepnutým tričkem, bouli na kytkovaných kraťasech… Zrovna když se mi hlavou začaly honit představy, jak moje ruce objímají Wikův pevný sexy zadek, byl čas vystupovat. Měl jsem co dělat, abych skryl svojí erekci, naštěstí jsme museli jít ještě několik kilometrů, po cestě jsem se snažil soustředit na rozhovor s Martinem, a tak mi brzy zase klesnul.

Hned po příchodu jsme šli na oběd, potom jsme se vybalili. Většina pokojů byla po čtyřech, naštěstí žádná palanda ani manželská postel, dvě okna, dvě skříně, stůl a tři židle, vlastní koupelna se sprchovým koutem, takže docela slušný na to, že to byla dost velká díra světa. Odpoledne byl připravený program, nebyly to nejzábavnější hry, jaký jsem kdy hrál, ale pořád lepší než se učit, a navíc se mi podařilo s Wikem trochu komunikovat, bylo to sice jen pár slov, ale kvůli tomu, že jsem se musel soustředit, jsem z toho ani nebyl nějak roztřesený. Ani jídlo tu nebylo špatný vzhledem k tomu, že všichni měli děsnej hlad, aspoň teda kluci, a špagety snad nikdo neodmítne.

Po večeři jsme si my aktivnější jedinci šli ještě zahrát volejbal. Potom, co odpadly i holky, tak i fotbal. Když už se hrálo jen o vítěznej gól a kolem hřiště už nebyli jen diváci z naší třídy, ale i úplně cizí studenti, kteří tu byli taky na adapťácích, zkombinovali jsme s Wikem nádhernej gól. Wik se propletl mezi několika protihráči luxusními kličkami, nahrál mi a já už jen zakončoval jako obvykle do jednoho z horních rohů. Wik mě najednou radostně objal ve vítězném skřeku. Po odeznění euforie jen zvolal: „Jsme nejlepší.“

Netušil jsem, jak si to mám vyložit, a tak jsem si to samozřejmě přebral po svým.

Když jsem přišli na pokoj, Wik prohlásil, že nejlepší hráči musí jít do sprchy jako první, ale on, že smrdí jako prase, takže půjde nejdřív. Nejdřív jsem si pomyslel: „Jistě jak by mohl pan namachrovaný někoho pustit před sebe,“ ale nakonec jsem byl rád, že šel přede mnou.

Vyšel z koupelny, jediné, co měl na sobě, byl ručník omotaný kolem jeho pasu, dost se před náma předváděl. Potom sebou jen v boxerkách a sluchátky v uších plácnul na postel a já si prohlížel jeho úžasné svalnaté tělo ještě se lesknoucí ze sprchy, samozřejmě jsem ztopořil.

Vlezl jsem pod sprchu, kapky vody mi stékaly po těle. Přejížděl jsem si rukou po hrudníku a hlavu mi opět zaplňovaly představy, jak objímám Wika, jak ho líbám, on líbá mě, hladí mě a opětuje mi všechno to krásný. Začal jsem si ho honit, několikrát jsem oddálil výstřik, ale pak už to prostě nešlo, raději jsem ještě víc zrychlil pohyby a pak, pak už jsem se jen svíjel v úžasných orgasmických křečích.

Ještě že jsem si vyhonil, Wik se totiž zase začal předvádět, flašky s vodkou, bechorovkou a bůhví čím ještě jenom kolovaly.

„Ty si nedáš?“ ozval se najednou Martin.

„Já mám svoje,“ vytáhnul jsem flašku karamelovýho vaječňáku, mýho oblíbenýho pití.

„Mno to si děláš prdel, ty vole, tohle pijou tak maximálně bukvice.“

„Tss,“ zasyčel jsem jen.

V tu chvíli se naštěstí ozval Martin v obraným manévru: „Náhodou, je docela dobrej, když dáš pár flašek, to bys koukal, co to dělá.“

Ráno jsem se probudil, kluci už byli vzhůru, sednul jsem si na postel, přemýšlel jsem, jak zakrýt svojí ranní erekci, protože přetlak v močáku už volal po odlehčení. Ve chvíli, kdy už jsem se rozhodl prostě jít, jsem uviděl nazelenalýho Wika a okamžitě jsem si to rozmyslel.

„Ňákej zelenej, ne?“ nadhodil jsem místo ranního pozdravu.

„Ty vole, mně je tak zle, posranej vaječňák, já dneska nikam nejdu.“

V tu chvíli mě něco napadlo, mohlo mě to sice zahubit, ale za pokus to stálo.

Konečně jsem vylezl z postele, vykročil jsem ke koupelně, když v tom se mi „podlomilo koleno“, zavyl jsem, jak nejlíp jsem uměl.

Z chodby přiběh Martin: „Co je?“

„Já nevim, hrozně mi ruplo v koleni,“ dělal jsem chudáka.

„Můžeš se na to postavit?“

Naoko jsem to zkusil: „Vážně to bolí, asi to bude nějak namožený, občas se mi to stává.“

„Dobře, buď tu, já ti snídani donesu, jo a omluvím tě, asi i Wika, bude to dobrý,“ oznámil mi a odešel.

Měl jsem dojem, že to možná ani neprokouk.

Celá třída krom nás dvou hned po snídani odešla na celodenní výlet na nějakou horu poblíž nebo spíš teda kopec, Wik po chvíli usnul a já jsem si lebedil v posteli na noťasu. V poledne nám oběma donesli oběd, mně knedlíky a maso, na moje přání bez zelí, a Wikovi jen knedlíky, to bylo zas jeho přání.

Po obědě už byl Wik zdánlivě v lepším stavu jak já, a tak musel odnést nádobí, já jsem si sednul na židli a četl časák.

Za docela dost dlouho dobu se Wik vrátil, tipoval jsem to, že si byl dát cigaretu.

Přišel ke mně a zlostně se na mě podíval: „Sedíš mi na židli!“

„Sedni si vedle,“ oznámil jsem mu docela v klidu.

„Ale tohle je moje židle,“ ukázal směrem ke mně.

„Aby se nám pán neurazil,“ prohlásil jsem a sednul jsem si vedle.

Wik, ale pořád stál: „Stejně už je přibuzerantnělá, když na ní seděl takovej buzík jako seš ty,“ řekl mi a já jen zíral, potom začal chrlit další nadávky: „Nepolíbenej panic, bukvice, coooo, ty jeden šampóóóne.”

Musel jsem se nutně bránit, vyskočil jsem ze židle, najednou byla noha zdravá: „Tyy… co si vo sobě myslíš, že seš nejlepší? Namachrovanej debílek, na toho sou tak všichni zvědavý, ty jeden zasranej hajzle, vraťsevodkudspřišel…,“ křičel jsem na něj, ke konci už mi slova splývala dohromady a taky jsem tušil, že to nebude bez odezvy. Pak už šlo všechno tak rychle, že jsem si to ani moc neuvědomoval; kopanec do břicha jsem ještě ustál, potom přiletěla rána do obličeje a další kopnutí, to už jsem se hroutil k zemi. Wik na mě chrlil další a další nadávky, poznámky o tom, jak by měli buzeranty likvidovat, a přitom do mě pořád kopal…

Vzpamatoval jsem se, Wik na pokoji nebyl, rozlámaný jsem se doplazil na postel, neskutečně mě bolelo břicho i hlava a oblast kolem oka. Nejvíc mě ale bolelo srdce, to pomyšlení, že s Wikem nikdy nebudu, že on tu bude vždycky jen pro holky. Vůbec jsem nemyslel na to, že mám možná otřes mozku a že bych se už nemusel probudit, a tak jsem po chvíli v slzách toho největšího smutku usnul…