Vyber si - 3. Vrcholovej běžec

Vypotácím se z jeskyně. Wik už je dávno u ostatních. Jdu vzadu. Dejchej, dejchej, hlavně klid. Vrátíme se, budem balit, půjdem na nádraží. Samý nudný věci. Snažím se uklidnit. Ve skutečnosti je to pravda. Balíme, uklízíme. Teda snažíme se schovat všechen bordel, aby ho učitelky neobjevily. Nakonec nestíháme, takže se to moc neřeší. Až na nádraží zjistíme, že vlak má zpoždění. Wik někam zmizel. Asi se šel vychcat, potřebuju taky. Teda ne že bych se s nim chtěl ocitnout na jedněch záchodech. Ale na nich není. Až když se vracím, uslyším ho za rohem, jak telefonuje.

„Ne.”

„Nepil jsem nic. Vždyť je to se školou.”

„No, stejně jsem nic nepil.

Chvíli je ticho.

„Omlouvám se,” ozve se nějak pokorně Wik.

„Asi ne, dneska přijedeme pozdě.”

„V neděli.”

„Zítra hned po škole, zas normálně.”

„Až příští víkend. Půlku.”

Zas je ticho.

„Ano, jsem hodný.”

„Já vím, že je to moje jediná práce.”

„Omlouvám se.”

„Já vím.”

„Ano, pane.”

„Už nám pojede vlak.”

Wik se objeví zpoza rohu.

„Co čumíš, debile? Vypadni.”

Odpakuju se pryč. Připojím se ke klukům a dělám jakože nic. Stejně nechápu, co to bylo. Jestli má tak pruda rodiče nebo co to bylo. Počkat… Fakt netušim. Radši ho nechám. Kecáme s Martinem, že je to nanic. Zejtra zas škola. Ale jen na dva dny. To se dá. Konečně přijede vlak. Zalezem do kupé. Já s Martinem, Matějem a Wikem. Otevřou se šoupací dveře a Vašek strčí hlavu dovnitř.

„Vysmahni,” setře ho Wik.

Všichni čumíme do mobilu. Už jsme spolu moc douho, je to nuda. Chci do svý postele, do svý vany, bejt sám. S Wikem je to divný. Měl by to bejt splněnej sen, že se mnou vůbec mluví, ale je to divný.

„Jeskyňko,” přijde mi zpráva.

Ignoruju to. Wik sedí přímo naproti mně. Mobil má před očima, ale nenápadně sleduje mě. Šoupe nohu po podlaze a tlačí do mojí boty.

„Ocásku.”

Přejíždí mi po botě, až je nápadnej.

„Těšíš se? Až přijedeš domu a pěkně si ho vyhoníš. Budeš na mě u toho myslet?”

Stáhne svoji nohu a zas kouká do mobilu.

Co to kurva.

„Ty se mnou nemluvíš?”

„Mluvím,” odepíšu mu konečně.

„Tak mi odpověz.”

„Jo.”

„Jo co?” ptá se mě.

„Všechno.”

„Dobře, ocásku.”

Pak už nepíše. Za chvíli stejně vystupujem. Z vlakáče jdem všichni stejným směrem, ale za chvíli se rozdělíme.

„Tak čau,” loučej se všichni stejně.

Když dojdu domu, nemám na nic sílu. Lehnu si oblečenej do postele. Než na mě máma začne řvát, ať jí dám věci na praní. Obrátim baťoh vzhůru nohama a vysypu ho do prádelního koše. Po večeři si konečně v klidu lehnu, naši jsou u televize, teď už mě nikdo rušit nebude. Zůstanu oblečenej. Mačkam si ptáka přes kalhoty a tvrdne mi z tý vzpomínky. Dělám, co jsem mu slíbil. Myslím u toho na něj. Myslím na to, jak mi ho mačkal. Jak mě kousnul do krku. Chci víc. Otočím se na břicho a přirážím do matrace, jako bych ho píchal.

„Ach,” vycákám se do kalhot.

Ležím a tisknu se k posteli. Po chvíli se otočím na záda. Mám to všude. Na kalhotách je mokrej flek. Nenápadně se proplížim do koupelny.

Škoda, že ho nikdy píchat nebudu, napadne mě, když si meju svoje péro. Kdyby aspoň píchal on mě. Bylo by to hnusný a tvrdý, ne takový jako jsem si to vysnil. Ale stejně bych to chtěl.

Těšim se do školy, zároveň se děsim, ale nakonec se nic neděje. Je to nuda. A to máme dlouhou až do čtyř. Když čekáme na odpoledku, sedím na lavici a čumím do mobilu tak jako všichni. Wik se zvedne ze svý lavice, dojde k mojí a sedne si vedle mě.

„Co děláš zitra?” přijde mi zpráva.

„Po škole nic. Proč?”

„Odpoledne jedu na kolo. Jestli chceš.”

„Jo.”

„Ve dvě nahoře u vodojemu.”

Zvedne se a odejde.

Odpoledne dojdu zkontrolovat kolo. Byl jsem na něm nedávno, je trochu od bláta, ale jinak v pohodě. Snad se neztrapnim. Kolo je v pohodě. Měl jsem starou plečku, ale k narozkám dostal nový suprový celopéro. I když teď moc nejezdim. Po večeři jdem na chvíli s Martinem hrát. Ale chci jít brzy spát, abych nebyl zejtra mrtvej. Když vylezu z koupelny, mám od Wika šest zpráv.

„Tady máš něco na večer.”

„Aby ses měl na co těšit.”

„To spíš?”

„Nebo mě někde podvádíš.”

„Pošli mi, jak se ti to líbí.”

Poslední je v jiným chatu, ta co hned zmizí. Otevřu ji, i když vim, co tam bude. Je tam. Jeho tvrdý péro i kus skvělýho těla. Než se rozkoukám, tak zmizí.

„Líbí,” odpovím.

„Fotku, ty debile,” napíše mi Wik.

Teď nevim. On mi fotky posílá. Ale nevěřím mu. Už to vidim, jak by to rozposílal po celý škole.

„Nestyď se, bukvičko, že si ho tam honíš,” přijde mi a hnedka k tomu video. To už stahuju trenky ke kotníkům. Péro mi stojí. Wik si na videu pomalu přejíždí levačkou po ptákovi. Stojí mu. Přetáhne předkožku a na žaludu se objeví kapička. Palcem ji rozetře po žaludu. Kurva, ten by moh točit porno.

„Stydlivko,” přijde mi hned. „Dobrou. Zítra.”

Potom pošle ještě jedno video. Drží si péro u kořene. Pořád mu stejně stojí. Mačká ho a pohupuje s ním ze strany na stranu. Video se přehraje a je pryč. Naposled si přirazim do ruky a stříkám.

V pátek Wik ve škole dělá jakoby nic. Za celý den ani nenapíše. Radši se po něm moc nedívám, nechci bejt nápadnej. Ze školy přijdu po jedný, mám co dělat, abych se stihnul převlíknout, vzít kolo a dojet až nahoru k vodojemu. Někde vzadu v hlavě mám to, že tam vlastně vůbec nemusí být. Budu tam čekat jako idiot a on se mi bude někde za stromem smát. Nebo tam bude a co? Šlapu a u toho přemýšlím. Jestli to vlastně nebude zlý. Jasně, že se těším, ale… Kus od vodojemu už nemůžu, je to fakt kopec a ještě je tu blbá cesta.

„To se teda projedem, když tlačíš už tady,” křičí na mě Wik.

„Je tu blbá cesta,” odvětím.

„Já vim. Dobrý kolo.”

„Dík. Kam pojedem?”

„Kolik toho ujedeš?” zeptá se mě.

Konečně dojdu k němu a trochu popadnu dech. Nenápadně si ho prohlídnu. Má na sobě sportovní tričko a elasťáky. Čumím mu mezi nohy. Všechno je tam vidět, úplně jasnej obrys.

„Potřeboval bych dát aspoň pade, trochu svižně. Až někde zastavíme, tak můžem kecat. Ale potřebuju se projet. Je to okej?”

„Eh, jo,” úplně mě vyvede z míry. Je nějakej až moc hodnej.

Než se rozkoukám, už vidím jen jeho záda. Rozjedu se za ním.

Snažím se na něm viset. Jedeme po lesních cestách, za chvíli už to tady ani neznám. Z kopce a po rovině to ještě jde. Ale do kopce fakt umírám a držím se ho, jen abych se neztrapnil. Občas na mě musí na kopci trochu čekat. Nahoře se jen beze slova napijem. Já se snažim vydejchat. Ale Wik vždycky sedne na kolo a jede dál. Zejtra budu mrtvej. Už jedem asi pět kilometrů do kopce. Nohy už mě neskutečně pálí. Konečně vyjedeme v nějaký vesnici. Wik ale zatočí na louku a pokračuje po ní dál nahoru. Až nad loukou zastaví. Dofuním za ním. Kolo hodím na zem. Padnu na louku a zběsile dejchám.

„Na,” podává mi Wik moje pití.

„Dík. Jsem nevěděl, že tak sportuješ.”

„Promiň, měl jsem ti to asi říct.”

„V pohodě. Teď už to bude snad z kopce.”

„No, víceméně. Dáme pauzu, pak sjedem dolu a tam dáme další. Už máme třicet za sebou, tak to nemusíme dál přehánět.”

„Tolik?” Jsem mrtvej. „Vypadáš, jak kdyby sis to dával po škole každej den.”

„Kolo ne. Vlastně běhám.”

„Cože?” koukám na něj. Nedokážu si představit Wika, jak někde běhá.

„Vlastně to je asi hlavní důvod, proč mě ještě z tý školy nevyhodili.”

„Co?”

„Běhám terénní půlmaratony, jezdíme po celý Evropě.”

„To je kolik?”

„Půlka je dvacet jedna a něco.”

„To už běháš za dospělý, ne? Seš dobrej?”

„Juniory. Je to většinou do dvaceti jedna. Ale záleží, kde to je. Minulou sezónu jsem byl třetí v celým seriálu, letos je to horší.”

„Kde běžíš příští víkend?”

Wik se na mě podívá. A sakra to jsem asi neměl.

„U Domažlic. Měli bysme jet,” nasedá na kolo a odjíždí.

Rychle vyjíždím za ním, abych ho cestou z kopce neztratil.

Nevim, co myslel tim, že si dáme hned dole další pauzu. Jedem mezitim třikrát do kopce a třikrát zas z kopce. Konečně to Wik zapíchne uprostřed lesa. Právě jsme sjeli z kopce, tak ani tak nefunim.

„Máš ještě pití?” ptá se mě.

„Skoro ne.”

„Tak pojď,” skáče dolu po kamenech.

Sejdu za ním. Nabírá vodu do flašky ze studánky. Pak se nakloní a chrstne na sebe vodu, až je celej mokrej. Když prochází zpátky kolem mě, ještě se voklepe, aby mě pocákal. Rychle si naberu vodu a jdu za nim, aby mi náhodou neujel. Ale on sedí na velkým kameni a čeká na mě.

„Víš, tak jsem si říkal,” stoupne si.

„Co?” trochu vyděšeně ze sebe koktam, protože to říká nějak divně.

Pomalu jde až ke mně. „Že bysme s tim nepolíbeným panicem měli něco udělat.”

Jen tam stojím a zírám na něj.

„Chtěl bys?”

„Eh, jo,” řeknu mu.

Zas se o krok přiblíží. Vezme moji hlavu do dlaní. Políbí mě. Úplně sladce. Jemně, tak jak jsem si to vysnil. Jen mě škádlí lehce jazykem. Dojde mi, že tam stojím strnule jak trubka, když on mě hladí ve vlasech. Zvednu ruce, abych ho objal. On mě hned chytne za ruce a vrátí mi je zpátky k tělu. Okej. Na tom nezáleží. Dál mě líbá. Péro mám úplně tvrdý. Nejradši bych se k němu přitiskl a fakt se udělal do kalhot. Wik skončí polibek.

„Tak teď už jsi polibenej panic,” prohlásí.

Sleduju, jestli mu stojí, mám pocit, že ten obrys je úplně stejnej jako předtím.

Wik se napije, vypláchne si pusu a vodu vyplivne. Asi bych mu na to měl něco říct, ale nevim co.

„Můžem jet?” zeptá se mě.

„Jo,” už sedám na kolo.

Zbytek cesty už jedem pomaleji, ale stejně mlčíme. Už mám fakt dost. Ještě k tomu se snažim nemyslet na to, co se stalo, protože to fakt nechápu. U vodojemu se zas rozloučíme, už je pěkně pozdě. Políbit ho na rozloučenou by bylo asi hodně troufalý. Nechám to plavat.

„Bylo to fajn,” ohodnotím neutrálně výlet.

„Jo, to bylo. Doufám, že jsem tě moc nezničil.”

„Zejtra mě asi budou bolet nohy a zadek.”

Wik se zasměje. „A to jsi ještě nepíchal. Tak čau,” sedne na kolo a mizí.

„Čau,” hlesnu jen.

Čekám, že se něco stane. Něco změní. Ale nechci ho do ničeho tlačit. Pamatuju si, jaký to bylo u mě. Taky jsem byl podělanej se někomu svěřit. A tak každej večer přemýšlím, jestli je Wik gay nebo ne. Jednou vymyslím, že jo, a pak zas ne. Jednou jsem smutnej. Pak si zas říkám, že už tohle je mnohem víc, než co jsem kdy chtěl. S Wikem je to pořád stejný. Do školy chodí občas. Teď už vím, že asi jezdí na závody a nechodí za školu. Když už je ve škole, občas hodí nějakou hlášku, ale jinak se moc nevyjadřuje. Další týdny přijde fakt jen párkrát. Až dva týdny před podzimákama začne zas chodit normálně. Máme asi poslední tělák venku. Normálně hrajem fotbal, ale dneska je nás jen sedm. Jdem běhat do lesa za školou. Vyběhnu s Wikem, ostatní jsou úplně vzadu, protože je to nebaví. Tak asi poběžim sám, protože Wik mi brzy uteče. Ale on se drží se mnou. Učitel nám hned na začátku řekne, kam máme běžet. Že na sebe počkáme až u sezení nad školou, abysme se furt nezastavovali. Wik si jen tak lehce vyklusává, takže jeho tempo stíhám. Najednou za zatáčkou zastaví. Podívá se na všechny strany.

„Pojď,” chytne mě za ruku a táhne mě na pěšinu do lesa. „Vezmem to zkratkou.”

Nějak nevidím důvod, proč to brát zkratkou, ale rozběhnu se za ním. Za chvíli se zas zastaví, rozhlídne. A teď nic neřekne a táhne mě za stromky.

„Řekni, až se to bude blížit.”

„Co?” nechápu ho.

Pohladí mě přes tenký kraťasy. A kurva. Péro jako by dostalo nějakej povel. Fajn, ať tvrdne, je to hezký. Užij si to, Nikolasi. Chytne mi péro přes dvě látky a honí ho, jako bych byl nahej. Mačká mi koule, ale jen tak, aby to bylo příjemný. Tře svoji dlaň o moje péro. Držím rty sevřený, abych nevzdychal. Dojde mi, že bych mu to asi měl oplatit. Natáhnu ruku k jeho elasťákům. A… splní se mi sen. Dotknu se toho jeho dokonalýho čuráka. Sotva položím svou dlaň, Wik mě odstrčí.

„Nehrabej na mě!”

Přitáhne si mě zpátky k sobě, ale tak, aby mezi náma byl mezera. Přes látku mi rukou obdělává žalud. Kurva, kurva, kurva.

„Já, už,” vyheknu ze sebe.

Wik mi přišpendlí ruce nad hlavu ke stromku. Co? Zoufale se na něj dívám. V péru mi pulsuje, kulky stažený u těla. Potřeboval bych ještě jeden příraz do jeho ruky a vycákal bych se.

„Přece nejsi takový prase, aby sis to tu nacákal do kalhot. Na cestě doleva,” vyleze na pěšinu a odchází pryč. „A ne, že si ho tu vyhoníš v lesíku,” dodá ještě.

Chce se mi brečet. Pořád mi stojí, ale nemám náladu se udělat. Pomalu se rozejdu pryč, za chvíli se rozběhnu, aby se po mně nesháněli. Museli jsme si to zkrátit docela dost. Když vyběhnu na cestu, už vidím sezení nad školou. Wik sedí na stole a nohy má opřený o lavičku. Pomalu dojdu k němu a sednu si na kámen vedle laviček.

„Neni to nepohodlný? Pojď ke mně.”

Zvednu se a sednu si na druhou stranu stolu. Sedíme tam a nic neříkáme. Nemám ani mobil, takže je to celkem trapný.

„To jsou lemry,” prohlásí Wik.

Mlčím. Pak mě napadne:

„Co děláš o prázdninách?”

„Mám závody.”

„Aha a kde?”

„Letíme do Španělska.”

„Škoda, bych tě chtěl někdy vidět.”

Podívá se na mě: „Ty mě nikdy neuvidíš!” řekne mi drsně, to už vidím přicházet ostatní.

Pátek odpoledne. Pět volných dnů před náma. Nejsme moc v poho škola, takže máme jen tři dny volno a ve čtvrtek už zas musim do školy. Mně to ale nevadí. Ne po dnešku. I když to pořád nechápu. Co to jako mělo bejt? Ležim večer v posteli a přemejšlim. Proč to dělá? Kdyby nebyl teplej, nechtěl by, abych si prostě jen kleknul a vykouřil mu ho? Proč na sebe nenechá sáhnout? Má nějakej problém? Fakt nevim. Myslim na to, co se zas dneska stalo. Byl jsem takovej kousek od toho, abych si to nacákal do kalhot. A možná by mi to ani nevadilo. Možná bych byl rád, kdyby mě dodělal. Teklo by mi to po stehně. By bych celej mokrej a za chvíli by to studělo. Přejedu si rukou přes tepláky. Levačkou, aby to bylo víc jako od cizího. Ale stejně to neni jako od něj. Ani trochu. Jsem zas vteřinu od vystříkání. Schválně čekám. Nedodělám se, myslim na ten hnusnej pocit, jak mě najednou přestal honit a šel pryč. Nechal mě tam jen tak. Najednou mi přijde něco na mobil. Nechci se tim teď zabejvat, ale co když… Neposlal nic od ty doby, než jsme jeli na kolo. Natáhnu se po mobilu. A je tam. Připravím se, abych si ji mohl vychutnat. Vždycky je tam jen pět vteřin. Kurva. Musel mít mobil někde položenej na samospoušť. Je tam skoro celej. Od stehen až po krk. Jen hlava chybí. Nestojí mu, ale je tak pěknej, když takhle polovisí.

„Pošli mi fotku na oplátku a bude video,” dojde mi zpráva.

Stahuju tepláky ke kotníkům. Zapínám foťák a přemejšlim, jestli tak nebo tak. Ach, není to jedno? Chci to video. Vyfotím se, vypadá to docela v pohodě. Pošlu mu to a čekám.

Uživatel vytvořil záznam obrazovky.

Sakra, sakra, sakra. Už je to tu. Zejtra to ví celá škola. Do hajzlu. To už mi fakt dojde i to video. Pořád stojí před kamerou, už trošku blíž. Hladí se po těle. Jednu ruku na stehně, ale na ptáka si nesahá. Druhou si přejíždí po hrudníku. Mačká si bradavku a ten čurák se mu normálně staví. Ani se sám sebe nedotknu, abych se hned neudělal. Ani se nedotkne, oběma rukama si dráždí bradavky a péro mu už normálně stojí. Mně z ocasu normálně kape. Konečně. Dojde si pro mobil, aby se mohl natáčet víc zblízka. Spojí ukazovák a palec, pomaličku si tak přejíždí po ptákovi. Och, kurva. Zpracovává si žalud, pořád tak pomalu. Je vidět, jak už se mu péro napíná. Opatrně chytnu svýho čuráka, chci se udělat současně s ním. V koulích mu cuká. Rychle honím.

„Och,” nahlas vyheknu a cákance mrdky mi dopadají na tělo.

Video skončí, Wik se neudělá. Ležim a vydejchávám to. Ten snad fakt točí porno. Mrzí mě, že jsem ho neviděl stříkat. Ale jinak je mi krásně.

„Hezký prázdniny,” přijde mi zpráva.

A hned potom fotka. Wik leží na posteli. Péro položený na břiše a je vidět, že je pořád tvrdý. Co je nejlepší, fotka nezmizí, ale zůstane v chatu. Aspoň mám o prázdninách co dělat.