Vyber si - 5. Adámek

Ve škole se nemůžu udržet, pořád mi k němu ujíždějí oči. Furt na to musim myslet. Hlava mi pořád jede, nemůžu se těch představ zbavit ani ve škole, natož doma. Honim, v jednom kuse honim. Ale k ničemu jinýmu se nedostanu. Co tim chtěl říct… proč mi to říkal? Asi bych se mu měl vyhýbat a vykašlat se na něj. Ale pořád mám takový nutkání se k němu nějak přiblížit. On je gay. Nebo možná ne, ale má sex s chlapem. Už zas… Seš ve škole. Snaž se trochu soustředit. Nepředstavuj si nic. Ještěže jsem si ráno dvakrát vyhonil. Nečum! Uf, zajedu do lavice a kreslim si na ni zvířátka. Soustředit se fakt nezvládám.

Odpoledne máme tělák. Když jsme v tělocvičně, většinou hrajem fotbal, to je celkem v pohodě. Dneska jsem proti Wikovi. Náš kapitán zrovna řeší, kdo ho bude hlídat. Wik běhá ze všech nejlíp a dá to nejvíc práce ho uhlídat.

„Já si ho vezmu,” přihlásim se.

Dneska je to celkem v pohodě. Venku by to bylo horší, tělocvična je celkem malá. Nalepim se na Wika, rozhodnutej ho nepustit. Držím se ho tělo na tělo. Všichni ví, že je dobrej, a tak se mu snaží přihrávat. Braním dobře. Jednou mě musí odstrčit, až to tělocvikář píská. Pak už mě jen tahá za triko. Lepim se na něj.

„Nech toho,” sykne na mě.

Akorát mě tím pobaví. Nevím, jestli ho sere, že nemůže pořádně hrát, nebo je to kvůli tamtomu. Po těláku se loudám stejně jako Wik. Snad by čekal, až všichni odejdou, než si svlíkne tričko, jenže tělocvikář za chvíli půjde pryč a zamkne tělocvičnu i s šatnama. Sleduju Wika, protože už chápu, že ho to sere. Ten se tak hodně rychle převlíká. Akorát se mu zasekne noha v nohavici, až se zakymácí.

„Nečum na mě!”

„Nebo co?”

Otočí se ke mně zády. Jdu pryč. Kašlu na něj.

Kurva. Jen co dojdu domů, hledám na mobilu porno. Různý BDSM, mám akorát tušení, že to je nějak ono. I když mám jen malou představu, nějak mě ty videa akorát ruší. Jsou na nich divný chlapi. Skončím zase u mýho oblíbenýho herce. Sakra von už je rank dva. Místo toho jeho si představuju Wika, jak se nechá píchat, hraje si na slečinku, kňučí, když ho Zilv prstí. Píchá ho, málem se u ty představy udělám. Wik jako pasiv. A pak se na čtyřech udělá a já hned po něm. Miluju to, když stříkám a v pornu ten kluk zrovna nejvíc heká.

Ve škole už se tím netajim. Prostě na něj čumím. Vím, že mi teď nic neudělá. Co by pak on udělal jemu. Počkat, mohlo to bejt fakt kvůli tomu nebo je to kravina.

„Nikolasi,” čeká na mě Wik před školou.

Otočím se.

„Já…,” pomalu začne, „něco bych od tebe potřeboval.”

„A to?”

„Víš já… ono je to takový.”

Zvednu obočí. Role se nám obrátily?

„On by tě chtěl vidět,” vydechne Wik.

„Cože?” vyhrknu.

„Prosím tě, aspoň o tom přemýšlej. Jen jedno kafe. Nic víc!”

Nic víc. Chci ho poslat do hajzlu, jenže v tu chvíli to zase vidím. Wika jak klečí, kňučí a stříká. Takže bez rozmyslu řeknu jen: „Fajn.”

„Super. Zejtra odpoledne? Šlo by to?”

„Jo, proč ne.”

Kurva, kurva, kurva. Co jsem si to domluvil? Druhej den jdu do školy, nohy mám jak z olova. Má to bejt hned po škole. Jdem s Wikem po schodech vedle sebe, ale on nic neříká.

„Můžem jet busem v půl druhý?”

„Jo, proč ne.”

Jinak nemluvíme.

„Kam přesně jedeme?” Vím jen, že to je ve vedlejším městě.

„Do kavárny. Jen kafe, jak jsem říkal.”

Než tam dojdem, mám trochu záchvat paniky. To, že Wik vypadá taky celkem nervózně, tomu moc nepomáhá. Vlezeme dovnitř. Uf. Tak jo, je to fakt jen kavárna. Když tak prostě nějak uteču. Ztrapním se před Wikem, ale budu v pohodě.

Wik zamíří dozadu k jednomu chlápkovi. Dobře udržovanej. Nevypadá špatně.

„Dobrý den,” pozdraví Wik.

„Dobrý den,” pozdravím taky.

„Ahoj. Sedněte si.”

„Co si dáš?” zeptá se mě, když si sedneme.

„Kafe, latte.”

Když dojde servírka, objedná mně, sobě i Wikovi.

„Tak, co zatím víš?” zeptá se mě.

„No…,” nevím jak začít.

„Asi už víš, že hledám různé sportovní talenty, nejenom pro běh, ale i pro další sporty, i když jen běžce částečně trénuji sám. Děkujeme,” otočí se na servírku. „A teď proč zrovna ty? Víš, když mi o tobě Adámek vyprávěl,” pohladí Wika po hlavě a ten se k němu lísne jako kočka.

„Adámek?” vykulím na něj oči.

„Tady je to z jistých důvodů Adámek,” oznámí mi a hned zas naváže, „některé ty věci mi přišly roztomilé, i když jsem za to Adama málem zabil, třeba to tvé panictví.”

„Já nejsem panic,” vyhrknu.

„Co?” podívá se na mě ten chlap a pak na Wika… nebo na Adama. Sakra.

„No.”

„To je jedno. Rád bych se tě zeptal na pár věcí.”

„No.” Nerad bych tady v kavárně mluvil o nějakých sexuálních praktikách.

„Sportoval jsi někdy? Nějak výrazněji?”

„Hrál jsem fotbal, na základce, do devítky, pak jsem kvůli škole skončil,” začnu vypočítávat.

„Víš, já ti nejsem schopný říct, co přesně ti nabízím, protože nevím, jak jsi na tom ve všech ohledech. Proto jsem tě pozval jen na tohle krátké kafe, abych ti nastínil nějaký další možný postup. Ten se skládá ze dvou částí. Nejdříve potřebuju zjistit, jestli na to vlastně máš. Běhat se dá začít v každém věku, ale do sportu na téhle úrovni už se každý nedostane. No a potom jde o jednu ukázkovou lekci, která by už byla u mě doma. Pokud by všechno tohle proběhlo a vzájemně bychom se domluvili na další spolupráci, která by už obsahovala klasické tréninky, jak v terénu, tak atletické, závody, ale i hodiny u mě.”

Je toho moc, nevím, jak mám reagovat. Co tím vším myslí?

„Ale, abych ti nesliboval něco jen tak. Pokud máš zítra čas, můžeš s námi jet na Adamovy závody, odjíždíme v sedm, vracíme se někdy pozdě odpoledne.”

Ty mě nikdy neuvidíš! Vzpomenu si, co mi řekl Wik.

„Já,” koktám, „pojedu rád,” slyším se, jak říkám.

Druhej den stepuju ráno na domluveným místě. Je pěkná zima. Wik dorazí za chvilku. Jen mě pozdraví a jinak mlčí. Za chvíli přijede ten chlap. Nasedneme. Až když se připoutám a rozjedeme se, dojde mi, jakou můžu dělat blbost. Ale nic se nestane, nikam mě neunesou. Ten chlap… sakra proč se mi ani nepředstavil, Wikovi vykládá něco o běhání, jako by se ani nechumelilo. Probírají nějaký běžce, jejich výsledky, že mám pocit, jako by šlo o normální běhání. Vlastně nevim, co jsem čekal. Na louce je postavených pár stanů, Wik s ním se jdou zapsat. Mezitím koukám, co všechno se tu děje. Je tu nějaký reklamní stan s nějakýma doplňkama jídla, pak tu prodávají boty. Jeden velkej stan, kde jsou stoly a jídlo. Wik se za chvíli vrátí. On se po cestě s někým zakecá, vypadá to, že se tu dobře znají. Mezitím moderátor vyhlašuje kategorie a jména lidí, který v ní startujou. Když hlásí muže do 21 let, je jich tam asi dvacet.

„Němec,” slyším Wikovo příjmení, „Adam.”

Cože.

Podívám se na Wika.

„Viktore?” zkusím.

„Adam, dokážeš to pochopit?”

„Ale jak můžeš bejt ve škole Viktor?”

Wik, Viktor, Adam, Adámek…, och bože, nebo jak se to jmenuje, se ohlídne po něm. Ten se ale pořád s někym baví.

„Mám dvě křestní jména, už nějakou dobu. Ale domluvili jsme se ve škole, že budu používat jen jedno. A tady zase to druhé. Ale třeba na vysvědčení mám obě.”

„A to jako proč?”

„Protože On to tak chce,” šeptne.

Pak se On vrátí. Wik se jde převlíknout, pak se protahuje a rozběhává. Já za nima chodím jak pes.

„Adámku,” zavolá na něj On. Jdou se podívat na mapku trasy. On mu vysvětluje, kde jak má běžet, hází nějaký časy, minuty, tempo. Spíš přemejšlím nad jinou věcí, Adámek, to je fakt… nevím, ujetý. To už se přesouváme ke startu.

„Na druhý občerstvovačce hodina, měl bys to mít pod jedna třicet pět,” dává mu ještě poslední instrukce. Pak už je to rychlý, všichni jsou mezi zábranama pod nafouknutým obloukem. Wik se cpe víc dopředu. Pak startér vystřelí a dav se rozběhne nahoru loukou. Fuj, teď i trochu prší. To bych fakt nikam neběžel. No a najednou jsme tu sami. Nebo teda ne sami. Je tady kolem asi třicet lidí, který se tak různě odtrousí.

„Pojď, jdem si sednout a něco si dát.”

Dojdem do stanu. Objedná dva čaje. Sednem si na lavičku pod stanem, tady aspoň neprší. Další lidi jsou až na druhý straně stanu. Takže teď tady budem minimálně hodinu a půl sedět, jen já a On. Jel jsem, byl jsem zvědavej a chtěl jsem bejt s Wikem. Tohle jsem nedomyslel. Aspoň, že to běhání je očividně normální a ne nějaká úchylně sexuální předělávka běhu.

„Na,” položí přede mě čaj. „Dneska je pěkná zima.”

„Jo, dík.”

„No, čekal jsem, že tě nalákám víc než na tohle,” mávne ven, kde teď pěkně prší. „Máme teď asi hodinu a půl, takže se můžeme pobavit o čemkoliv budeš chtít.”

Já, eh. Sedím. Dlaně přitisknutý na hrnečku a mlčím. Hodina a půl, tak na tohle jsem nemyslel. Chtěl jsem bejt s Wikem. Byl jsem zvědavej a tak a to je asi tak celý.

„Pokud tě něco zajímá, můžeš se zeptat,” navrhne mi.

Přemýšlím. Vzpomenu si na Wika, tehdy v tý šatně, celýho zmlácenýho.

„Má to nějaký pravidla?”

„Pravidla,” podiví se, „ty nemůžeš uplatňovat žádná pravidla, zároveň pro tebe platí velmi dlouhý seznam pravidel, která se budeš postupně učit, a není třeba se tím trápit. Včas tě seznámím s těmi nejdůležitějšími a zbytek přijde časem.”

„Ale,” jediný, co mi zůstane v hlavě, že pro něj žádný pravidla neplatí.

Zvedne dlaň před sebe, aby mě zastavil.

„Jedno tu je, žádné trvalé následky. To, proč nepotřebuji pravidla, pochopíš až časem, chápu, že teď to nemůžeš zpracovat. Víš, za chyby se platí, je to tak nastaveno a je to tak správně, jen tak si chybu uvědomíš a poučíš se. Adámek porušil téměř všechna pravidla a zpochybnil mou autoritu, udělal mnoho chyb a odmítal si přiznat vinu. Nedělám takové věci rád. Ale jen díky tomu tu teď je a všechno funguje, jak má.”

Ne, nechápu to. Je to hnusný a krutý.

„Možná bych tě teď měl obeznámit aspoň z některými z nich. Nebudeš porušovat rozvrh, který dostaneš. Sportovní část je stejně důležitá jako soukromé lekce u mě. Nebudeš chodit na tréninky, následuje trest, nebo končíš a tak je to u všeho dalšího. Na většinu věcí stejně nebudeš mít čas. Žádný sex s jinými lidmi,” vezme to zpříma, „sexem se myslí veškeré aktivity, od schůzek, flirtu, líbání až po sex, žádný seznamovací aplikace, bez dovolení žádný nesmyslný trávení času. Žádnej orgasmus bez dovolení. To všechno neznamená, že bys snad měl málo kontaktu s lidmi včetně sexu, to se nemusíš bát, jen si to občas musíš zasloužit,” odmlčí se. „To by asi pro začátek stačilo. Máš ještě nějaké otázky?”

„Já, no… dá se to ukončit?” konečně mě napadne něco rozumnýho.

„Kdykoliv, ale jen jednou. Už nikdy se nemůžeš znovu vrátit.”

No, jasně, to bych tak určitě chtěl.

„Já totiž,” napadne mě ještě.

On se na mě podívá.

„Nemyslím si, že bych byl nějakej subík,” šeptnu, hlavně aby mě nikdo neslyšel.

On se jen zasměje.

„Pojďme se raději projít, nebo tu zmrzneme.”

Jdeme polní cestou, která je naštěstí vysypaná nějakým kamením, nechci mít boty od bláta. Mlčíme. A já pořád čekám, kdy se to stane. Kdy po mně něco bude chtít. Něco, cokoliv. Lízej mi boty nebo nějakou jinou podobnou nechutnost. Ale nic. Dojdem k lesu. Podívá se na hodinky.

„Měli bychom se vrátit, oznámí mi a jdeme stejně potichu zpátky.

Stojíme u cíle u zábradlí a čekáme. Neustále kontroluje hodinky.

„No, asi ještě máme chvilku,” začne zas, „teď bych se tě rád zeptal na pár věcí zase já.”

„No,” podívám se na něj nervózně. Nechci mu tady teď vyprávět nějaký sexuální věci.

„Tobě už bylo osmnáct, takže jsi o ročník výš, než bys měl být.”

„No, jsem.”

„Z jakého důvodu??”

„Co? Měl jsem odklad.”

„Nepropadl jsi?”

„Cože? Jasně že ne. Šel jsem do první třídy o rok později, protože jsem narozenej v červnu.”

„Dobře, dobře. Nečerti se, budu se tě ptát i na horší věci. Potřeboval jsem to vědět, je to všechno časově náročné a budeš se muset učit trochu efektivněji než doteď.”

Co? Koukám na něj. Co to všechno má bejt?

„Ještě než dorazí Adam; to, co jsem ti slíbil, že si potřebuju vyzkoušet, jak na tom fyzicky jsi. To bychom udělali v pátek, abych tě nenutil běhat, uděláme si odpoledne malý okruh na kole. No, abych si byl jistý, že jsi v pořádku, potřebuji, aby sis v týdnu zašel na zdravotní prohlídku k doktorovi, je to jako před autoškolou. Máš řidičák?”

„Eh, ne.”

„Aha. No, dám ti vědět den a čas, kdy se tam máš dostavit.”

„Co? Mám svýho doktora.”

Promne si rukou prohlubeň nad nosem: „Tohle je sportovní lékař.”

„Aha.”

Zas se podívá na hodinky a už mi nic neřekne. Dívá se dozadu na louku. Jsme ticho, je mi zima. Kde sakra je? Jak dlouho tu budem ještě stát? Ještě nepřiběh ani jeden člověk. No, aspoň teď neprší. Konečně se vzadu objeví aspoň jeden člověk. Cože, to přece nemůže být pravda, ne? Nemůže bejt úplně první, ne?

Ale je to tak, fakt doběhne jako první. On sleduje víc hodinky než Wika. Až když popochází v cíli, pomalu se rozejdeme za ním. Wik stojí a opírá se rukama o stehna. Nějaká slečna se mu snaží na krk pověsit medaili a druhá mu na záda dává stříbrnou folii. Nohy má celý vod bláta a trochu se mu třesou. Vlasy i obličej a vlastně všechno má mokrý. Wik si konečně normálně stoupne. On mu jen ukáže displej hodinek.

„Běž se protáhnout a převlíct, prosím tě.”

Wik odejde a my zas zůstaneme sami.

„Ještě budem čekat tak hodinu na vyhlášení a potom už pojedeme. Je mi jasný, že je ti už zima.”

„No, v pohodě. Dobrý.”

„Ještě jedna věc, než se vrátí Adam, chápu, že dneska máš hodně nových informací. Takže ještě můžeš.” Nakloní se ke mně: „Udělej si to, kolikrát chceš. A užij si to,” zašeptá mi do ucha, až mě zamrazí.

Wik se po chvíli konečně vrátí.

„Tak pojďte,” řekne on.

Jdeme zpátky do stanu s jídlem. Wik má nějakej těstovinovej salát, kterej dostávají všichni, kdo doběhli. My tam jen sedíme při dalším čaji a koukáme na něj. Dojí, odnese všechno vyhodit. I můj a Jeho kelímek od čaje. Jako by to ani nebyl on. Pak si sedne a čeká.

„Tak?” řekne On.

„Já jsem spokojený,” řekne Wik.

„Adame! Jaký jsi měl čas?”

„Jedna třicet osm.”

„Jaký jsi měl mít čas?”

„Maximálně jedna třicet pět.”

„Takže?”

„Bylo tam bláto a hrozně to klouzalo a pršelo.”

„Adame! Jestli chceš být dobrý, nesmíš hledat výmluvy,” řekne mu tak nějak vlídně.

Wik jen mlčí.

„Pojďme na vyhlášení,” řekne On, zvedne se a jdeme.

Wik, teda Adam je fakt první. Úplně první a taky první ve svý kategorii samozřejmě.

Wik se vrátí z nejvyššího stupně.

„Co jsi vyhrál?” zeptá se On.

Wik prohrabe obě igelitky.

„Poukaz na boty, knížka, tričko, welness,” vyjmenovává.

„Hm, boty se budou hodit.”

Konečně jsme v teplým autě. Jak mi rozmrzají nohy, chce se mi na záchod a už chci domů nějak si to všechno přebrat.

Wik, Wik, Wik, Adam, zní mi v hlavě. Nechápu to. Jako bych ho za dva roky školy vůbec neznal. Pamatuju si, jak vždycky v prváku dělal bordel, udělal nějakej průser a celá škola to řešila. Ničení a úpravy nástěnek, neustálý popichování spolužáků, neustálý žerty na učitele a sabotáže školy. Jednou když se mělo určit, kdo pojede na okresní atletickou olympiádu, schoval někam všechny koule, abysme neměli čím vrhat. A teď?

„Já…,” ozve se Wik. „Já vím, že musím časy dodržovat a nesmím se vymlouvat a vítězství je v téhle konkurenci samozřejmé,” chrlí ze sebe.

„Stačí,” zastaví ho. „To si vyřešíme doma.”

Doma? Musím se donutit nezírat. A fakt netušim, jak budu moct jít v pondělí do školy a vědět, že tam je a vědět, že všechno je jinak.

Mě vyhodí ve městě a i s Wikem odjedou. Dojdu domů. Hned zapadnu do sprchy, abych se ohřál. Zapnu vodu, zavřu oči. A hlava mi jede. Co se asi teď děje tam? Dostane Wik trest? Vidím ho, jak se k němu hlavou lísá, tak jako na tom kafi. Jenže teď je nahej a omlouvá se. Omlouvá se za to, že neběžel dost rychle.

„Tak teď to můžeš napravit,” řekne mu on. „Vystříkej se pro mě, jak nejrychleji dokážeš,” šeptá mu do ucha, tak jako mně dneska.

A Wik honí, zuřivě přetahuje, slastí zaklání hlavu. Ale to už stříkám.

„Aaa,” ohodím sklo sprcháče.

Je mi krásně a za večer to zvládnu ještě dvakrát, pokaždý s nějakou jinou představou.

V neděli večer přijde smska:

„Úterý 7:30, bez snídaně, Sportovní lékař MUDr. …"