Vyber si - 4. Zbitej jako pes

Wik nepřišel do školy. Ve čtvrtek a v pátek jsem to tak nějak čekal. Ale nebyl ve škole i celej další tejden… Od tý fotky jsme si nepsali. Přemejšlim, že bych mu napsal, ale nevim co a hlavně, messenger píše: naposledy aktivní před 10 dny. Druhý den je pořád offline. V sobotu už je to 14 dní. Wik, kterej normálně visí na mobilu celej den. Mám strach, co se stalo. Konečně v pondělí se objeví ve škole. Nevypadá vůbec dobře, asi byl nemocnej. Nikoho si nevšímá, tak ho radši nechám bejt. Až u oběda to zrovna tak vyjde, že si sednu k němu.

„Seš v pohodě?” zeptám se ho.

„Jo sem.”

„Co ti bylo?”

„Co je ti do toho?”

Co mu na to mám říct? Dojíme jídlo. Dneska odpoledka není. Když dojdu do šatny, vidím akorát Wikova záda, jak mizí pryč. Fakt záda, tašku ve škole vůbec neměl. Další den dojde zas bez tašky. Tři hodiny sedí v lavici, střídavě bílej a zelenej a pak zmizí a už ho zbytek dne nevidim. Ten musí mít fakt kretény rodiče, jestli ho nutí chodit do školy, když je mu takhle zle. Ve středu vypadá trochu líp, ale pořád je divnej. Tašku nese v ruce. Nenápadně ho pozoruju, má v ní asi dva sešity. Když jde na záchod, jde jako zpomalenej film. Když pak přijde zpátky do třídy, na chvíli se zastaví a přivře oči. Jako by ho něco bolelo. Po chvíli se pomalu rozejde a vrátí se zpátky na místo. Máme občanku. Učitelka nás rozdělí do dvojic. Martin tu zrovna neni, a tak si sednu k Wikovi, kterej jako jedinej zbyl. Máme dělat nějakej referát, můžem mít učebnici i mobil. Wik tu ani učebnici nemá. Otevřu učebnici mezi nás.

„Dělej si, co chceš. Mně je to dneska jedno,” oznámí mi.

„Měl si ještě zůstat doma.”

„Proč jako?”

„Není ti dobře.”

„Sem v pohodě. Jen nebudu dělat nějakou píčovinu referát.”

Ach jo, pustím se do práce, abych měl aspoň něco. Nakonec se do toho docela zaberu. Wik celou hodinu sedí a čumí před sebe doblba. Je to poslední hodina, když zazvoní, ještě něco dopisuju. Ostatní vyletí pryč. Zvednu si židli, to už ve třídě neni vůbec nikdo. No skvělý. Sbíhám schody, abych už byl taky pryč. Potkám ho mezi prvním patrem a přízemím. Stojí, opírá se o zábradlí, vypadá, jako by měl každou chvíli spadnout na zem. Přijdu k němu a snažím se ho podepřít.

„Au,” ujede mu, když se ke mně otočí.

„Běž už, kurva, do hajzlu,” řekne mi pomalu a tiše.

„Jen ti pomůžu dolu.”

„Táhni,” zařve, „nic mi není.”

Nechám ho tam, je mi ho líto, ale nutit ho nebudu. Ať si dělá, co chce.

Ve čtvrtek si ho radši vůbec nevšímám. Ať si třeba trhne. Je mi to jedno. Má bejt doma a léčit se, jestli mu něco je. Už aby byl víkend. V pondělí snad bude všechno v pohodě. V pátek máme tělák. Venku už je celkem zima, už je listopad a tak jdem do tělocvičny. Wik tu není, to je divný. I když necvičí, měl by sedět v tělocvičně. Za chvíli se objeví, převlečenej v teplákách.

„Jdete pozdě,” upozorní ho tělocvikář.

Wik se celou hodinu plouží po tělocvičně. Nechápu to. Když to neni moc často, můžem si psát omluvenku sami bez doktora. Proč to dělá? Normálně tu necvičí půlka lidí. Nechápu ho. Ale ať si dělá, co chce. Po těláku padáme do šaten, máme jen přestávku a pak hned další hodinu.

„Viktore,” volá tělocvikář, „zůstaňte tu ještě.”

Převleču se do džínů. Věci z těláku už celkem smrdí, asi bych je měl vzít domů vyprat. Dojdu se ještě vychcat. Měl bych pohnout, jsem tu poslední. Rychle si umeju ruce a vracím se do šatny.

„Kurva,” slyším tichý zaskučení.

Zastavím se mezi dveřma. No do prdele.

„Co se ti stalo?” vyletí ze mě.

Wik ke mně stojí zády. Od ramen až po stehna má samý jelita. Takhle ho přeci nikdo nemohl zbít. Je to, jako by mu někdo sázel pečlivě jednu vedle druhý. Jsou to takový různě široký rudý čáry, někde je vidět, že to bylo dřív i krvavý.

Otočí se a dívá se na mě. Nic neříká. Mám pocit, že by mě tim pohledem nejradši zabil.

„Vypadni,” hlesne jen.

„Vypadni? Podívej se na sebe. Kdo ti to udělal?”

Přemýšlím, jak se mu tohle mohlo stát.

„Co je ti po tom?”

„Máš pravdu, je mi potom hovno. Chtěl jsem ti jen pomoct.”

„Pomoct? Ty ani nevíš, jakej seš kretén, Nikolasi.”

Proč bych mu nemohl pomoct? Všechno jde přece nějak řešit.

„Tebe unesli?” vyleze ze mě.

„Unesli? Ty seš fakt idiot.”

„Já sem idiot? Podívej se na sebe. Seš magor! Totální magor!” dojde mi trpělivost.

„Nech mě prosím bejt,” oznámí mi klidně.

Pořád tam stojí jen v boxerkách. Až teď, když se dohádáme, si ho stihnu prohlídnout. Vpředu má taky šrámy, ale ne takový jako na zádech. Ve spodkách se mu rýsuje jeho péro. Kdyby to bylo tak, jak jsem si vysnil, tak bych ho teď objal, políbil. Hladil bych ho všude po těle, pak bych vyndal jeho ptáka a mazlil se s ním. Skončili bysme v těch sprchách, co tu jsou a nikdo je nikdy nepoužil. Opřel bych se o kachličky a nechal se od něj píchat…

„Budu v pohodě, rozumíš.”

Chci mu znova říct, že mu pomůžu.

„Běž už, prosím tě.”

Otočim se a jdu.

Na hodinu přijdu pozdě. Wik nedojde vůbec.

Víkend je nanic. Furt nad tim přemejšim. Neměl bych to někomu říct? Ale komu? Je dospělej, takže jestli nechce, aby se s tim něco dělalo, tak s tim nikdo nic dělat nebude. Kdo ho moh takhle zmlátit? Kdyby ho někdo přepad, tak to přece nebude vypadat takhle. A to jsem ještě neviděl zadek. Vypadalo to, že je zbitej fakt všude. Kdo to sakra byl?

V pondělí a úterý se na mě Wik ani nepodívá. Už konečně vypadá líp. Pomalu se smiřuju s tím, že už se nebavíme, že už na mě nikdy nebude ani milej, ani hnusnej. Že už mi nikdy nesáhne na ptáka. Už si nikdy nevyhoním nad jeho videem. Ne, nesmiřuju. V úterý po škole mám z toho záchvat. Brečim do polštáře a nejde to zastavit. Nechci zejtra do školy. Nechci už nikdy do školy. Ale jdu. Stejně bych jednou musel. Ve středu za máme občanku. Dostanem další úkol. Být se stejným člověkem jako minule při referátu a udělat z toho nějakej projekt. Máme začít hned o hodině, domluvit se a dodělat to pak spolu doma. Zvednu se a přesunu se k Wikovi. Otevře učebnici. Zapíchne prst do stránky.

„Ty si vem tuhle půlku, já tuhle.”

„Počkej, ale musíme se domluvit jak…”

„Čemu na tom nerozumíš?” řekne mi a začne něco psát do sešitu.

Netušim, co dělá, ale začnu taky něco psát. Je to hrozná nuda. Naštěstí jsme tim přesouvánim strávili hodně času. Tak za chvíli učitelka chodí kolem a kontroluje, co děláme.

Dojde k nám.

„To nemůžete mít takhle,” naklání se k Wikovi. „Chybí vám tam to podstatné a řešili jste nějak zpracování? Musíte to udělat dohromady, ne každý něco jiného. Do příštího týdne to celé předělejte.”

No skvělý, mohli jsme aspoň začít a mít už něco hotový. Teď to budem dělat celý znova. Zazvoní. Než si dojdu pro věci, Wik zmizí. Sakra, chtěl jsem se s nim domluvit.

Počkám do druhýho dne. Ve škole mě ignoruje. Potom mu napíšu.

„Ahoj, měli bysme se domluvit na tu občanku.”

„Doděláme to, co jsme začali,” odepíše mi.

„Omg, nechceš to udělat nějak normálně?”

„Fajn, kouknu na to a napíšu ti.”

„Nechceš se sejít, ať se můžem normálně domluvit?”

„Nemůžu.”

„Tak až po víkendu, jestli máš závody.”

„Nemůžu.”

„Můžem zůstat jen chvíli po škole.”

„Nemůžu, ty debile. Vyřešíme to tady.”

„OK.”

Sakra, to je fakt domluva. Prší a je nuda. Martin má teď holku, tak se mnou ani nechce hrát hry. Dělám teda věci do školy. Rozdělám i ten referát. Pošlu mu ten návrh, odepíše mi až v neděli, že OK. Nakonec taky aspoň něco udělá. Ale celej tejden mi ve škole neřekne ani slovo. Ve čtvrtek máme prezentovat, nedomluvíme se na ničem a najednou stojíme před tabulí.

„Di dál,” sykne Wik.

„Co?”

„Dál vode mě.”

Udělám krok pryč. Co mu jebe?

Wik začne mluvit a nepřestane. Nakonec musim vysvětlovat učitelce, jestli jsem taky něco dělal já.

Doženu Wika před šatnou. Jdem vedle sebe. Eeee…

„Máš nějaký plány na víkend?”

„Jasně, že mám plány na víkend.”

„Aha a jaký?”

„Co je ti do toho?”

„Hele, co se stalo? Jakej máš problém?”

„Nech mě bejt! Je ti to jasný?”

„Wiku,” snažím se.

„Proč tě tak strašně zajímám? Vyser se na mě!”

Přemejšlim. „Já po tobě nic nechci, jen se normálně bavit.”

„Já se s tebou nemůžu normálně bavit. Rozumíš tomu? Ne? To je jedno, prostě mě nech bejt. Nechoď za mnou.”

Odejde. Zůstanu stát.

Doma nad tím přemýšlím, co to sakra mělo bejt. Nechci, aby mě ignoroval. Je to ještě horší, než když se ke mně choval divně. Něco mi na tom pořád nesedí. Není to tak, že by mě poslal do prdele. Proč ode mě utíká, proč mě nevyfakuje jako to dělal dřív? Zmlátil mě za to, že jsem mu seděl na židli, a teď mi nedá ránu?

V neděli mám jet na vejlet s Martinem, jeho holkou, Anetou a jejím klukem. No to bude skvělý. Jdem na nějakej hrad. Je to fajn a bylo by to skvělý, kdyby se tam celou dobu neocucávali. Ve vlaku zpátky už fakt nemůžu. Zavřu oči a dělám, že spim a nejsem tam.

Vystoupíme z vlaku a rozejdem se domů. Aneta i Martin za chvíli odbočují pryč.

„Hele, není to Wik?” řekne Aneta předtím, než odbočí.

„Je, a co?”

„Nic, měl bys jít za ním. Čau.”

Asi jo. Ať mě radši zmlátí nebo něco, ale řekne mi, co to jako má bejt.

„Wiku,” zavolám na něj.

Zrychlí a jde dál po ulici. Rozběhnu se za ním.

„No tak počkej.”

Zastaví se.

„Co chceš?” zeptá se mě.

„Kam deš?”

„Domu. Co chceš?”

Bydlí na druhou stranu.

Co chci? Koukám na něj. Ten se zas otočí a chce odejít.

„Počkej,” chytnu ho za zápěstí.

„Nesahej na mě,” vyškubne se mi.

Otočí se na všechny strany. „Pojď,” rozběhne se do aleje, přeskočí zídku a já za ním. Skončíme v nějakým sadu. Sedne si na velkej kámen.

„Hm, tak co?” ptá se mě.

„Co se stalo?”

„Jak co se stalo?”

„Chováš se divně.”

„Tos mi chtěl říct? Proto tady sme?” už se zase zvedá.

„Nech toho. Proč se mi vyhýbáš?”

„Nemůžu se s tebou stýkat. Rozumíš tomu?”

„Na tom přece neni nic špatnýho,” řeknu mu.

„Na čem jako?”

„Vašim vadí gayové?” zkusím mu říct, co si myslím.

„Cože?” podívá se na mě. „Myslíš, že mě takhle mlátí táta? To by bylo hodně ujetý.”

„A kdo teda?”

„Nikolasi, napadlo tě někdy, že ti do některejch věcí nic neni?”

„Není? Někdo tě zmlátil, že jsi nebyl tejden ve škole a po tejdu jsi vypadal, že omdlíš na schodech,” snažim se nekřičet, ale moc mi to nejde.

„Drž hubu!” zařve na mě. „Ještě nás někdo uslyší.”

„No a co, tvrdíš, že je všechno v pohodě, tak v čem je problém?”

Wik si povzdechne.

„Víš, i kdybysme byli kámoši, což nejsme, jsou části mýho života, do kterejch ti nic neni. Ale jelikož seš očividně trochu natvrdlej, tak ti to zkusim vysvětlit. Jestli někomu cekneš, tak skončíš hůř než tehdy já. Je ti to jasný?”

„Jo.”

„Když jsem začal běhat, našel mě sportovní scout a dostal mě na mezinárodní závody. No a pak sou tu lidi, který maj jistý preference, eh… ve věcech kolem… no… sexu a tak. No a on…,” zasekne se.

„Chceš mi říct,” vyletím, „že se necháš mlátit, abys moh jezdit na lepší závody?”

„Úplně si to nepochopil, ale to je jedno. Není to o mlácení…”

„Ale on tě zneužívá…,” snažím se mu něco říct.

Wik se zvedne a odchází.

„Dělám to dobrovolně.”

Ani nevim, jak jsem došel domu. Ležim na posteli. Pořád to nechápu. Vůbec. Jo, párkrát jsem viděl nějaký video, ale že to někdo dělá dobrovolně a že to dělaj dobrovolně oba. Jak to asi funguje? Co vlastně dělaj? Nikdy jsem si nevšiml, že by byl Wik zbitej. Kolik je tomu chlapovi? Celkem mě to bralo v pornu, mladej kluk se starším chlapem, ale jako normálně, a ne takovej ten starej hnusnej, jen starší, ale aby pořád dobře vypadal. A asi nejsem jedinej. Koukni se na rank jedna na pornhubu. Počkat? Do prdele. Wik říkal preference v sexu, chápu to dobře. Jakože… no do prdele. Kurva. Wik má sex s chlapem.