Vyber si - 7. Zkušební lekce

V sobotu ráno mě pěkně bolí zadek i celý tělo. No, jestli bude sex, tak to bude teda něco. A chtěl bych vlastně sex? S Ním? No s Wikem určitě, ale nevěřím tomu, že by to tak dopadlo. Bude tam vůbec? Chci vůbec, aby tam byl? Možná jsem se měl Wika na všechno zeptat, ale stejně by mi asi neodpověděl. Jsem nervózní? Jo, asi jo. Tak fajn, nemysli na to.

K obědu sním jenom trochu jídla, jinak by se mi žaludek převrátil. Celej se pečlivě vysprchuju, učešu, obleču do čistýho. A vyrazim. Tak fajn, buď v pohodě. Je to jen malej experiment, užiješ si jedno odpoledne a skončíš to. Nebo to přetrpíš. Bude to jen odpoledne. Kdyby to bylo něco hroznýho, snad by Wik něco řekl, ne? Nemůže se mi přece stát nic takovýho jako tehdy jemu. Od tý doby jsem si nevšim, že by byl zmlácenej. Fak. Zaklepu hlavou. Nemysli na to. Kolik je hodin? Čtvrt. Fajn. Obejdu blok a jdu tam.

Vejdu do domu. Rád bych řek, že mě tři patra schodů nějak uklidnily, ale asi ne. Najednou tam stojim. Tak jo. Natáhnu ruku, zmáčknu zvonek. Slyšim, jak zvoní. Zůstanu stát, už nemůžu zpátky. Stojim, čekám jako trouba. Nemám přece jen utéct? Půl minuta, minuta. Přijde mi to jako věčnost. Poslední šance se otočit. Ne? Notak co? Dveře se otevřou. Stojí tam On. V černým uplým tričku a černých džínách. Na nohách konversky.

„Pojď dál,” ustoupí od dveří.

Měl jsem pozdravit? Možná jo. Ale asi bych ze sebe nic nedostal.

„Tady si sundej bundu, boty a mikinu,” máchne rukou na věšák. Stojí ve dveřích, opřenej o futra a sleduje mě.

Skopnu boty z nohou, bundu pověsím na věšák. Když si svlíkám mikinu, vyjede mi nahoru i tričko. Stáhnu ho rychle dolů.

„Srovnej si ty boty a pojď za mnou.”

Cože? Srovnám boty vedle ostatních a jdu za ním do vedlejší místnosti a vlastně celýho bytu. Je to jedna velká místnost s velkýma oknama. Na jedný straně je kuchyň se stolem, uprostřed spousta volnýho prostoru, na stěně fakt velká televize, na druhý straně je obrovská postel a vedle ní klec a miska pro psa. Sakra. Snad tu teď není pes. Nesnášim psy. Tak jo, v klidu. Dokud žádnýho neuvidím, nebudu vyšilovat. A pak prostě řeknu, že se bojim psů. Pro jistotu se rozhlídnu. No kurva. Wik. Klečí pod oknem. Dívá se do země. Podívá se na mě? Je skoro nahej. Ten jeho super štíhlej hrudník. Jediný, co má na sobě, jsou pidi kožený černý slipy. Fakt pidi. Nečum na něj tak. Ještě ho uvidíš.

„Dáš si něco k pití? Voda, čaj?”

„Nn ne,” vykoktám ze sebe.

Zase se otočím na Wika. On je přivázanej. On je fakt přivázanej. Ruce má za zádama, spoutaný a přivázaný ke zdi. No jo. Rozhlídnu se ještě jednou. Není to jediný kovový oko ve zdi. Doprčic.

Najednou On stojí u mě.

„Dělejme, jako bychom tu byli sami dva, ano?” zašeptá, tak abych to slyšel jen já.

Nejistě kývnu.

„Pojď,” vezme mě za ruce, jde pozadu, já za ním. Vede mě blíž k posteli, blíž k Wikovi.

Zastaví se, já taky. Přikročí ke mně. Stojí tak blízko, až jsou naše rozkroky úplně na sobě. Nakloní se ke mně. Dýchá mi na krk a šeptá.

„Uděláme malou dohodu, ano?” rukama mi zajede pod tričko. „Nepřerušuj mě, jen si to užívej. Později mi povíš, co bys chtěl jinak, ano?” přejede mi prstama přes žebra. „Kdybys chtěl skončit, řekneš hlasitě STOP, oblečeš se a navždycky odejdeš.”

Chci kývnout. Víc teď nemůžu. Skloním hlavu a vidím Wika, jak tam nehnutě klečí. Navždy odejít? Ne, to nechci.

„Uvolni se,” hladí mě po zádech.

Chytne mi tričko za spodek a stahuje ho nahoru. Triko hodí vedle Wika na zem. Ten se ani nehne. Chytne mě za zápěstí a natáhne mi ruku nahoru, připoutá mi ji. Škubnu s ní. Nic. To už mi přivazuje i druhou. Podívám se nahoru. Nějaký kožený pouta na řetězech až ke stropu. Znova škubnu s rukama. Podívám se na Wika. Ten furt hypnotizuje podlahu. Co teď?

„Šššš,” šeptá mi On do ucha.

Rozepne mi knoflík u kalhot. Snaží se mi stáhnout kalhoty, ale mám úzký nohavice. Zvednu nohu, abych trochu pomoh. Zakopnu a už se houpu v poutech. On ze mě stáhne kalhoty i s boxerkama. Vyškrábu se zas na nohy. Stojim tam úplně nahej. Víc nahej než Wik. Ten se ani teď nepodívá. Chtěl bych se zakrýt rukama. Nestát tam takhle nahej před nima. Ale to nejde.

On mě začne hladit. Nehtama přejíždí přes žebra. Skloní se ke mně. Obličej k mýmu krku. Ach. Ne, nelíbá mě. Nosem dráždí moji kůži. Přejíždí po krku. Od klíční kosti nahoru k uchu. Lehce do něj vydechne a zase zpátky. Tvrdý džíny tlačí na moje péro. Sjede rukama dolů, všechno tak pomalu. Stiskne mý půlky, pevně. Projde kolem mě. Stoupne si za moje záda. A stojí. Nic nedělá. Dýchá mi za krk. Ježí se mi na něm chlupy. Konečně. Položí ruce na můj hrudník a přejede po něm. Sjíždí rukou níž a níž. Och, dotkni se ho. Ne, projede bokem na stehno. A tam se zastaví. Tvrdne mi z toho napětí. Tak už ho vezmi do ruky, vyhoň mi ho. Přejede mi po bradavce. Vezme ji mezi prsty a zmáčkne. Nebolí to, jenom tak aby ztvrdla. A péro taky. Druhou dlaní mi hladí stehno. Zakloním hlavu. Dotkni se ho, jen se ho dotkni. Už to chci. Konečně, konečně. Chytne mý péro do ruky. Pevně ho obejme. Pohne rukou. Tak strašně pomalu. Honí mi ho. Sotva hýbá rukou. Kurva. Kurva. Přirazim proti jeho ruce. Pustí. Druhej příraz už je do vzduchu. Neee. Chci, aby mě odvázal. Chci si vyhonit. Hned. Zas ho chytne do ruky. Druhou mi mačká koule. Nehoní, jen mi čuráka tak mne v ruce. Teče mi z něj. Žalud naběhlej. Přetáhne předkožku, tam a zpátky.

„Ach,” zavzdychám jak fena.

Snažim se zůstat v klidu. Nechci, aby mě zas pustil. Konečně zrychlí pohyb svojí ruky. Jo, jo. Ještě chvilku. Ještě, ještě. Pevněji, rychleji. Nic. Vzduch, studenej vzduch. Koule se mi stahujou k tělu. V péru mi začíná cukat. Prosím, už jen chviličku. Obejde mě. Stojí přede mnou. Podívá se na mě. Pohladí mě po půlkách. Zajede ke svěrači. A zase zpátky. Sjede rukou zas dopředu. Chytni ho! Místo toho mi zmáčkne koule a zatáhne. Jen trochu, jako by zkoušel, dokdy to nebolí. Chci se vystříkat. Chytí moje péro mezi dva prsty a pomalu přejíždí po celý dýlce. Palcem rozmázne kapičku na vrcholu žaludu. Tak moc nikdy neteklo. Ta průhledná matlavá tekutina se natahuje k jeho prstu do prostoru. Dívám se dolů na svoje tvrdý péro. Pořád se ho jen lehce dotýká dvěma prstama. Přejíždí po něm, rychleji a rychleji.

„Ach,” vyheknu ze sebe.

Potřebuju jen párkrát pohonit celou dlaní, pevným stiskem. Och. Možná se udělám i takhle. Pokusím se pérem natlačit k jeho tělu. Pustí mi ho. Těma upatlanýma prstama chytne moji bradu. Zvrátí ji, abych se díval na něj. Druhou rukou mi hlasitě luskne prstama před očima.

„Dobře si to rozmysli. Za chvíli ti odpoutám jednu ruku. Můžeš si ho vyhonit. Vystříkat se tu na podlahu jako prase. A potom si počkat na svůj trest. Nebo to vydržíš a ani se čuráka nedotkneš. Je to na tobě.”

Natáhne se nahoru a odpoutává mi levačku. Jsem volnej. Ruka automaticky letí k ocasu. Ne. Zastavím se. Nechci, aby mě zmlátil. Nechci se vystříkat, ne teď, ne svoji levačkou. Chci, aby mi to udělal on. Ruka mi visí podél těla. Podívám se na něj.

„Ale podívejme se na to překvapení. To se ti líbí být pěkně nadržený?” Zírá mi do očí.

„Zahrajeme si malou hru, abys trochu vychladnul,” vytáhne z kapsy balíček karet.

Cože? Nechci s ním hrát karty.

„Dneska ti zjednoduším pravidla. Číslo na kartě je počet ran. Zbytek určím já. Vyber si,” rozhrne přede mnou vějíř karet.

Cože? Jaký je asi nejmenší číslo, napadne mě. Natáhnu ruku a jednu ze středu vyberu. On otočí kartu.

„Šťastná sedmička.”

Sedm. Dobrý. To zas neni tolik, ne? Mohlo jich být třeba dvacet.

„Ruku nahoru,” znovu mě přiváže.

„Pravidlo číslo jedna, rány vždy nahlas počítej. Bez toho ji dostaneš ještě jednou.”

Co? Jo. To bych moh zvládnout. Najednou se objeví s nějakou plácačkou v ruce. Teda plácačkou. Takovej bičík s plácačkou na konci. Nevim, jak přesně to nazvat. Já na koni nikdy nejezdil. Přejede mi tím po zadku. Ztuhnu. Jen sedm, říkám si.

Au. Přijde první rána najednou.

„Eh, jedna,” vzpomenu si.

Druhá štípne vedle první.

„Dva.”

Není to nějaká nesnesitelná bolest. Spíš to počítání je pěkně ujetý.

„Tři.”

„Čtyři.”

„Jaůůů,” vyjeknu. Ta byla dvakrát taková a přesně tam, kam jsem dostal tu čtvrtou.

„Pět,” stihnu těsně předtím, než dopadne šestá.

„Šest.”

„Sedm.”

Po erekci ani stopy.

„Stojíš pevně?”

„Jo,” kývnu. Nejsem zas taková brambora.

Odváže mě.

„Lehni si na záda na postel,” dává mi instrukce a odkládá bičík.

Cestou do postele se ohlídnu po Wikovi. Klečí tam jako socha. Neskutečný. Lehnu si na záda. Ruce podél těla. On stojí a sleduje mě shora.

„Dej mi ruku.”

Natáhnu ruku za sebe. Už zas mě přivazuje. V tom má nějakou zálibu? Sváže mi obě ruce i nohy k posteli, abych ležel nataženej. Co bude dál? Moh by mi zas trošku polaskat péro. Místo toho vytáhne svíčku. Kurva, tohle asi nebude na romantiku. Cvakne zapalovačem. Svíčka se rozhoří. Točí s ní v prstech a naklání jí. Ne, ne, ne. To přece nemůže nalít na mě něco takhle žhavýho, na holý tělo. Přesune svíčku nad moje břicho. Otočí ji vzhůru nohama. Na svíčce se dělá kapka, větší a větší. Pomalu se oddělí a padá dolů.

„Au,” vyjeknu. Štípne. Pálí. Au.

On sedí na posteli. Nohy natažený směrem k mý hlavě i v těch teniskách. Dobrý, už to nebolí. Ale on už to dělá zase.

„Au,” syknu.

Otáčí svíčku plamenem dolů. Drží ji vysoko nad mým břichem. Zatínám břicho. Nejhorší je to čekání. Sleduju kapičku, jak se zvětšuje a potom pomalu padá. Štíp a znova a znova. Konečně toho nechá. Svíčka pořád hoří, On ale přejede rukou po mým těle, až se dostane k péru, který leží na stehně. No to určitě. Hladí ho dlaní. Tiskne ho, jak chcíplou myš. Najednou honí tak, jak mi ho měl honit předtím. A mně z toho tvrdne.

„Och, jo.”

Zahoď tu pitomou svíčku a hlaď mě. Prosím. Honí svižně, takhle to chci. Ještě chvilku.

„Jauuu.” Kurva.

Bílá kapka se rozprskne na moje břicho. Kurva, kurva, kurva. Zaškubu spoutanejma rukama. Kdybych moh, schodil bych ho z tý postele dolu. Sfoukne svíčku. Položí ji někam za sebe a usměje se. To je asi špatný. Ukazováčkem rejpe do vosku. Au. Asi jsem se měl oholit celej. Štípe to, ale už ne tak moc. Všechno to ze mě sundavá pryč.

„Hodný,” poplácá mě po žebrech.

„Zůstaň ležet.”

Postupně mi odvazuje ruce i nohy. Ležím tam roztažený, už ani nemám sílu se zakrývat nebo měnit polohu.

„Tak pojď,” stojí vedle postele.

Zvednu se a udělám krok za ním. Co bude dál?

„Je načase si to odpracovat.”

Cože? Co jako?

„Klekni si.”

Pomalu si kleknu. Obličej před jeho poklopcem. Jo, aha.

Stáhne si džíny pod zadek. Je na vostro. Před obličejem se mi zhoupne jeho péro. Nestojí, ne úplně. Naklonim se, abych vzal jeho hebký péro do pusy. Připravím si v puse sliny a zasunu si ho dovnitř. Jazykem proti žaludu. Slyším, jak On vydechne. Pomůžu si rukou, abych ho rychleji postavil.

Chytne mě za ruku. „Za záda, nebo ti je tam svážu. A snaž se, jinak ti pomůžu.”

Okej, okej. Polknu ho hlouběji. Snažím se zasunovat rychle. Nechci, aby mě chytil za hlavu a šukal jak v pornu. Ale svý nasazený tempo moc dlouho nevydržím. Sliny mi tečou po bradě. Zasunu jen žalud a saju. Kdybych moh, potěžkal bych si ty jeho koule. Takhle si můžu akorát hrát jazykem s žaludem. Špičkou dráždím dírku na vrcholu. Obkroužím ho dokola a zas zasunu, co nejhlouběji do krku. A znova a znova. Stejně nemám šanci ho do krku dostat celýho. Kouřim rád, ale vždycky jen chvíli před sexem nebo jen tak, a hlavně si vždycky můžu pomoct rukou. Teď ne. On mě nechává. Sliny mi tečou všude. Panty už mě bolej. On tam v klidu stojí a nevypadá, že by to na něj šlo. Přijde mi to nekonečný. Ale snažim se dál. Bojim se toho trapasu, až mi řekne, že už to stačí, a já ho neudělám. Místo toho mě chytne za hlavu. Nabodává si moji hlavu na svý péro.

„Glo, glo.”

Vytrysknou mi slzy. Prosím. Už dost. Přiráží do mýho krku. Jen se snažim se neudusit a nepoblít. Povytáhne. Dvakrát si rukou přejede po ocase a vystříká se mi do pusy. Vytáhne ho ven z mojí pusy. Spolknu to, nemám to kam vyplivnout.

Chytí mě za ruku. „Vstávej,” přitáhne mě nahoru.

Obličej mám celej mokrej od slz i slin. A snažim se nadechnout, abych u toho nevypadal jak po maratonu. Stojím proti němu, i když je trošku vyšší. Pohladí mě po tváři, aby setřel trochu slz. Sjede prsty níž přes krk, na hrudník, až dolu. Jo, stojí mi. Když se mi v puse s cukáním udělá pěkný péro, jasně, že mi stojí. Sevře ho v dlani. Nahoru a dolu.

„Eh,” zavzdychám.

„Myslíš, že si to za dnešek zasloužíš?” ptá se a u toho mě pomalu honí.

„Myslim, že jo.”

„Možná příště,” podívá se na mě a dá mi pusu na rty.

Příště? Co to sakra. To nemyslí vážně. Stojím tam a koukám na něj.

„Běž se do koupelny upravit a oblíknout.”

Zůstanu stát. Třeba si to ještě rozmyslí.

„Jdi,” řekne mi místo toho.

Posbírám si svoje věci, i to triko u Wika. Chudák, ten musí bejt ztuhlej. Na chodbě je víc dveří, ty do koupelny jsou naštěstí otevřený. Zavřu za sebou. Sednu si na zavřenej záchod a schovám si hlavu do dlaní. Kde to kurva sem? dojde mi najednou. Je to za mnou? Bylo to všechno? No tak se vzchop. Vstanu a podívám se do zrcadla. No já vypadám. Celej zarudlej, ulepenej. Umyju si obličej vodou a osuším se do bílýho měkkýho ručníku, co visí vedle umyvadla. Všechno je tu takový čistý a uklizený. Ne jako když máš doma uklizeno, ale přece jen je občas někde něco pohozenýho nebo nějaká kapka na umyvadle nebo zrcadle. Jo, dobrý, vole, přemejšlej tady vo uklízečce. Radši se voblíkej. Natáhnu na sebe boxerky, naštěstí mi po mejch myšlenkovejch pochodech klesnul. Vycházim z koupelny. Takže to je fakt všechno? No, nakonec to nebylo špatný, ne? A bylo to dobrý? Možná, něco z toho určitě.

To už vyjde on.

„Zvu tě na večeři, abychom mohli probrat pár věcí.”

„Dobře.”

Obuju se, vezmu si bundu. On jde vedle a ještě něco říká Wikovi, ale nerozumím co. Pak se vrátí, natáhne se k věšáku pro bundu. Sejdeme po schodech až do suterénu, kde jsou garáže. Máme tu asi tři restaurace, to jsem zvědavej, kam mě vezme.

Projedeme městem, až zastavíme před jednou restaurací. Znám ji. Párkrát jsme tu byli s rodinou. Vystoupíme z auta a jdeme dovnitř. Najednou tam sedim proti němu a připadám si celkem trapně. Před hodinou na mě kapal vosk a honil mi u toho péro. A já nevim proč.

„Co si dáš?” zeptá se mě.

Prolistuju lístek.

„Řízek a hranolky a kolu.” Nejsem zrovna gurmán, kopa smaženýho nebo mekáč.

„Jen si dej, dokud můžeš.”

Co? Co tím jako myslí?

Když přijde číšník, všechno objedná on. A pak začne vytahovat nějaký papíry.

„Mám tady pro tebe všechno, co potřebuješ vědět. Předpokládám, že rozvrh máš stejný jako Adam.”

„Jo,” potvrdím mu.

„Tak, tady máš vypsaný rozvrh tréninků,” dává přede mě papíry. „Tadyto je tady ve městě. Tohle je tělocvična, tohle stadion, na oboje se chodí hned po škole, a když máš před tréninkem čas, můžeš se tam učit. Tadyto je zatím venku, dokud nebude moc sněhu. Ten trénink je společný s Adamem, stejně jako když se jezdí na staďák autobusem, tak budeš taky jezdit s Adamem. Tady to máš rozepsaný na další dva týdny. Já ti nasdílím kalendář, kde budou všechny změny a informace. To je tvoje starost to sledovat. Když nebudeš cokoliv vědět, tak stačí zavolat nebo napsat. Jasný?”

Prohlížím si papíry, pondělí, středa, čtvrtek, pátek. No ty vole.

„Jo, jasný.”

„Dobře. Od prosince bude nejspíš ve čtvrtek bazén, ale pokud bys tam chodil jednou týdně, tak to nemá smysl. Některý den ti začíná škola později.”

„V úterý na devátou.”

„Tak popřemýšlej o tom, že bys ráno zařadil bazén. Adam chodí, tak se domluvte, ať ti trochu pomůže.”

Koukám na něj. To jako fakt, fakt se mám vzdát jedinýho dne, kdy můžu spát skoro do osmi? To už nám naštěstí nesou jídlo.

„Tak zbytek probereme po jídle. Dobrou chuť.”

„Dobrou chuť.”

Zakousnu se do řízku. Ňam! 

Když dojíme a odnesou nám talíře, On pokračuje.

„To jsme probrali,” přehrabuje se v papírech. „Tady je jídelníček,” podává mi další. „Teď si to prohlídni a doma si to přečti pořádně, a kdyby byl něco z toho problém, tak mi to řekni.”

Vezmu si od něj papír a čtu. Bože, všechno nalinkovany. Jako dobrý, ale kde je sladký, smažený, cola, koblihy k snídani cestou do školy, večerní zmrzka, brambůrky? To budu jíst jenom tohle?

„Obědy jsou přes týden z jídelny a zbytek začni během týdne přizpůsobovat, abys na to najel co nejdřív. To už je skoro všechno. Já ti dám vždycky vědět, kdy se uvidíme. Tenhle týden v pátek tě po tréninku vyzvednu, abysme zašli pořídit nějaké věci, a pak si nic neplánuj až do sobotního odpoledne. Pokud bys cokoliv potřeboval, tak se ozvi. Všechno, co se týče sportu, ti zařídím.”

Jenom kývu hlavou. Co mi to říká? Co se to děje?

„Kdy jsi měl naposled sex?” obrátí najednou.

Co? Cože? „V létě, o prázdninách,” vyletí ze mě a to si připadám jak ta největší frigida. Ale v září od toho školního pobytu jsem nemohl, myslel jsem akorát na Wika.

„Fajn. Odteď žádné schůzky, flirt, vypisování…,” začne vyjmenovávat. „Vyndej mobil.”

Co? Položím ho na stůl.

„Odemkni ho,” vezme ho do ruky a nechá mě vyťukat kód.

Sakra. Chat s Wikem.

„Smiř se s tím, že odteď budeš někdy muset dělat věci, které se ti nelíbí,” řekne, když vidí můj výraz. „Máš grindr, ibko, tinder nebo něco dalšího?” zeptá se mě.

„Jo.”

„Tak to smaž.”

Smažu před ním všechno, co mám, i když jsem tam skoro nechodil, tohle mi ani moc líto není.

„Doporučuju ti si je už nikdy nestahovat. Jasné?”

„Jo.”

Pak mi mobil vrátí. Naštěstí se nikam jinam nepodíval.

„Teď už je to všechno. Ještě bys to měl říct rodičům…”

Cože? Pomátl se?

„…neexistuje, že bys místo tréninků nebo dokonce závodů jel někam za babičkou.”

Jo takhle. Uleví se mi.

„Musí vědět o tom, že je to časově hodně náročné a bereš to vážně. Pokud bys chtěl, můžu za nimi zajít s tebou.”

„To nebude nutný,” vyletí ze mě.

„Dobře, půjdeme.”

I když bych došel, hodí mě domů.

„Ahoj,” rozloučí se se mnou.

„Nashle,” vykoktám ze sebe.

Není starej. Kdybych s ním šel normálně ven, tykám mu. Ale takhle je to prostě divný. Mám takovej pocit, že by mi to nedovolil. A myslím, že Wik mu vyká. Jenže já nejsem Wik. Byl jsem si užít. Jen experiment. Nebudu dvě hodiny klečet přivázanej u zdi a poslouchat, jak mi nějakej chlap honí kamaráda. Ne že bysme byli kamarádi. Je to složitý. To už jsem doma. Naši se ptaj, kde jsem byl. Asi trochu blekotám. Ale nakonec se mi to podaří vysvětlit, že jsem se rozhodl sportovat a chci to brát vážně. Tátovi je to jedno, ale máma se tváří divně. Ale pak mi řekne, že aspoň nebudu tolik čumět do kompu a že je to teda dobře. A já jsem vyřízenej. Naložím se do vany a pudu spát. 

Kurva. Lehnu si do horký vody. To pálí. Au, všude, kde byl vosk, a všude, kam jsem dostal, to pálí. Moh bych vylézt a dát si vlažnou sprchu, ale radši to vydržím. Vylezu z vany a zavřu se do pokoje. Myslel jsem, že budu hned spát, ale nějak nemůžu. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se stalo. Wik přivázanej ke zdi, společný tréninky s Wikem. Mám se s ním domluvit na bazén. Sakra to ne, to přeci nejde. Nemůžu se vedle něj převlíkat a pak sprchovat nahej. Huh. Nahej před Wikem a nahej Wik. Ja se vlastně nesmím ani vystříkat. Nesmím se vystříkat, o honění nepadlo ani slovo. Hrábnu po mobilu. Ještě že se nepodíval do toho chatu, pořád tam tu fotku mám. Asi bych ji měl někam bezpečně přesunout a z mobilu smazat. Kurva, on je tak krásnej. A já ho uvidím na živo takhle celýho dokonalýho. Nemůžu se na něj dívat. Jestli si ho začnu honit, tak se vystříkám. Dám mobil na stolek, zhasnu lampičku a snažím se usnout.