Vyber si - 2. Ocásek Nikolásek

Mohl jsem to někomu říct. Viktora by vyhodili ze školy a já už bych ho nikdy neviděl. A nebo toho využít. Mám ho v šachu. Žaludek se mi při tý představě převrátil na ruby. Já mám Wikovi vyhrožovat? Po tom, co se stalo, to byla asi jediná možnost, jak být aspoň blízko něj.

Ostatní se vraceli na ubytovnu. Snažil jsem se tvářit v pohodě. Když jsem lezl z postele, vzpomněl jsem si i na nohu. A tvářil se, že je to ještě citlivý. Aspoň dneska nepůjdu hrát žádnej blbej fotbal, ještě by mě Wik zrakvil. Nakonec nejde hrát fotbal nikdo. Po večeři vymyslí učitelky nějakou trapárnu, u který se nemusí běhat, že prej jsou všichni unavený a abyste mohli hrát všichni. Zmíram nudou. Ani se nemůžu dívat na Wika, ještě by mě ta odvaha přešla.

Konečně to skončí. Všichni se seberou a odchází nahoru, jen Wiky čumí do mobilu. Dojdu k němu. Sekne po mně pohledem. Polknu.

„Za půl hodiny venku za barákem,” řeknu mu rychle, než se mi všechno sekne v krku.

„Nikolasi,” volá na mě učitelka.

Kejvám a kejvám, že už je noha v pohodě. Klidně půjdu na nějakej blbej vejlet, hlavně ať už můžu jít, abych to stihnul. Mám pocit, že se poseru. Fuj. Vylezu ven a obejdu barák. Wik už tam stojí.

„Tak co chceš?”

Seknu se. Sakra měl jsem začít já, ne von.

„Chceš brko?” vyfoukne smrdutej kouř.

Nadechnu se. „Nic o dnešku neřeknu, ale mám podmínky…”

„Ty máš podmínky, bukvičko?”

„Když to prásknu, vyhodí tě. Mám návrh.”

Mlčí.

„Budu s váma v partě,” vyhrknu.

Wik se zasměje.

Stojím a čekám.

Skočí po mně. Chytne mě pevně pod krkem.

„Tak ty sis myslel, že tady rozhodujes? Ani necekneš, jasný? Nebo všem řeknu, že seš bukvička, co ráda hulí ptáky.”

Sáhne mi rukou do kapsy.

„Stojí to čurák? Líbí se ti to?”

Vytáhne mi mobil z kapsy.

„Jak by se vyjímalo na tvým Instagramu? Ahoj, jsem Nikolka a rád kouřím čuráky.”

Sápu se po mobilu. Tohle jsem posral. Mává s mobilem vysoko ve vzduchu. Nesnažím se skákat nahoru, abych vypadal jako ještě větší idiot. Stejně nemá heslo.

„A víš co,” chytne mě za zátylek.

Nakloní se ke mně, líbá mě, hnusně a tvrdě. Kouše mě do rtů, jeho jazyk znásilňuje moji pusu. Odtáhne se.

„Budeš s náma v partě.”

Hodí můj mobil na asfalt jako žabku po vodě a odchází.

Kurva. Dojdu k mobilu. Sednu si na obrubník. Funguje. Takhle jsem si to nepředstavoval.

Musím sakra vstát, nebo mě učitelky budou hledat. Vůbec se mi nechce zpátky do pokoje. Budeš s náma v partě. Co tím jako myslel? Vklouznu do pokoje. A co jsem tím myslel já? Proč jsem chtěl bejt s takovým blbcem? Rychle se kouknu po pokoji, jsou tu všichni. Popadnu ručník a zmizím do sprchy. Honím, protože musím. Jindy to tady nejde. Už abysme jeli domu. Vzpomenu si na jeho jazyk, nechutnej a slizkej až někde v mým krku.

Lehnu si do postele a natáhnu přes sebe deku. Přijde mi od Wika zpráva, taková ta, co za pár vteřin zmizí.

„Honil sis čuráka?”

Co mu na tohle mám jako odpovědět. Snažím se sledovat, co to má jako za smysl. Ale on se baví s klukama.

„???” přijde mi.

Hm, tak asi chce, abych odepsal.

„Můj kámoš se se mnou nebaví,” napíše.

„Za to se nemusíš stydět, že máš rád ptáky.”

Do prdele, takže teď budem dělat, že jsme kámoši, a on mě bude akorát urážet.

„Jo, honil,” odpovím.

Kluci jsou po včerejším večeru utahaní. Je něco po jedenáctý, když zhasínají. Wik prohlásí, že se jde vychcat, a zmizí v koupelně. Ležím a poslouchám, záchod je hned za zdí, ale nic neslyším. To teď budu jako poslouchat, jestli chčije? Jen proto, že se tváříme jako kámoši? A tváříme se tak i před lidma, nebo ho pozdravím a zasype mě nadávkama. Zavibruje mi mobil.

„Tak teď můžeš ještě jednou,” přečtu si popisek pod fotkou. Jeho stojící péro přes celej můj displej. Za pár vteřin nenávratně zmizí. No do hajzlu. Strčím mobil pod polštář a snažím se usnout. Jak je asi ve skutečnosti velkej?

Ráno mi stojí. Otočím se na břicho a kouknu na insta. Jestli vstanu, tak to Wik uvidí a bude zas psát blbý kecy. Jsem rozhodnutej čekat, dokud mi neklesne. No, spíš než všichni odejdou.

„Snídaně, vole!” zařve Wik a vyletí z pokoje.

Bezva mám ještě pět minut. Rychle se zavřu na záchodě. To nestíhám. Jen se vychcat. Nemysli na to, nemysli na to. Konečně začnu chcát.

Přijdu do jídelny. Jediný volný místo je mezi Martinem a Wikem. Wik ukazuje klukům něco na mobilu. Všichni, kdo to vidí, se tlemí a ostatní na něj pokřikujou, ať jim to taky ukáže. Sakra, snad to není. Do prdele. Snad si to včera netočil. Wik se otočí ke mně a ukazuje video mně a Martinovi. Je to nějakej chlápek, co uklouznul a narazil si zábradlí přímo mezi nohy. Uf, uleví se mi. Zajímalo by mě, jak chudák dopad. Učitelka hlásí, že v devět se sejdem venku a budem zas hrát nějaký trapný hry. A odpoledne se jdem projít. Už abysme zejtra jeli domu. Převleču se do jiných džínů, rozhodně tu nehodlám dělat trapáka v teplákách jako některý mý spolužáci, který chodí jak burani i do školy.

„Tak co? Jdem?” zeptá se mě Wik.

„Eh, jo.”

Většina lidí už je venku. Učitelka nám vysvětlí pravidla hry. Hon na nějakou věc. Hon, lol. Co dostanem na konci? Čokoládový penízky nebo jinej nesmysl? Máme se rozdělit do týmu po čtyřech, ale ne sami, abysme nebyli s kámošema, no to dává smysl.

„Viktore,” podává učitelka Wikovi hrst papírků, „obejdi všechny, aby si vybrali, ale bez koukání.”

Wik obejde všechny, ale mě vynechá. Vrátí se ke mně, když rozdá všem. Ruku má prázdnou, otevře druhou, kterou měl sevřenou, vezme si jeden a mně podá druhej papírek.

„He, trojúhelník, akorát není růžovej. Co máš ty?”

Ukážu mu svůj papírek s trojúhelníkem. Jako by to nevěděl. Dostaneme mapu okolí s úkolama. Wik hned začne velet. I když je to úplně jedno, kam půjdeme. Stejně musíme projít všechno. To je fakt hra jak ve školce.

Hned na druhým stanovišti zjišťuju, že ty úkoly jsou sice trapný, ale dobře vymyšlený. Učitelky to asi nepochopily, ale ke splnění některých úkolů je potřeba hodně dotyků. Některý stanoviště se dají projít jenom spojením víc tymů. Hned na prvním se nás musí namačkat osm na pidiplachtu a vymyslet, jak tu plachtu celou otočit, abysme na ní celou dobu zůstali stát. Je mi to celkem jedno. Wik všechny organizuje, dělám, co řekne. Přišlo mi to nejdřív jednoduchý, ale teď už pět minut stojíme na plachtě a oni se dohadujou. Nevadí. Stojím nalepenej na Wikovi, abych nešlápl mimo plachtu. Nakonec to nějak vymyslí a můžeme jít dál. Škoda, no nebo možná ne. Ještě chvíli a postavil by se mi. Rovnou i s druhým týmem pokračujeme dál. Proč jsme se teda dělili? Ty vole, co to je? Mezi stromama visí natažené provazy jako pavoučí síť.

Wik čte pravidla: „Dostaňte se na druhou stranu sítě prolezením otvorů tak, abyste otvor použili maximálně jednou.”

Wik hned začne všechno organizovat, čekal bych, že se na to vykašle a bude podvádět. Nikdo nás nehlídá. Jen si máme vzít nějakej papírek na druhý straně.

„Hele, ty,” nezajímá ho, jak se ten kluk jmenuje, „podlez to spodem a ještě ty tudy, pak,” prohlídne si nás všechny, „pronesem Nika horem.”

Wik a další kluci mě zvednou nad hlavu a sunou mě mezi provazy. Někdo mě drží mezi nohama. Nemůžu se tam podívat, ale je mi to jasný. To už si mě přebírají kluci na druhý straně. Mám pocit, že na mě Wik čumí, předáváme další kluky sítí, nedívám se po něm. Furt nevím, jak to je. Konečně proleze i Wik. Vezmem si kartičku z pytlíku na stromě. Zatím nám to k ničemu není. Další stanoviště je jen pytlík, co se houpe nahoře na větvi.

„Škoda, že jsme do týmu nedostali žádnou hubenou holku,” prohlásí Wik.

„Takže zase Nikolas?” zeptá se ten kluk, o kterým furt nevíme, jak se jmenuje.

„Vezmu si ho na ramena,” stoupne si Wik pod větev, „vysaďte mi ho nahoru.”

To už mě ti dva popadnou a vysazují nahoru. Sednu si Wikovi za krk. Ten se pode mnou prohne. Je nejvyšší, ale taky celkem hubený. Natáhnu se nahoru, ale je to moc vysoko.

„Zkus nějak vylézt výš.”

Uh. Cejtim se fakt nejistě. Kluci se mě teda snaží nějak přidržovat. Opřu se rukama o Wikovu hlavu a opatrně vytáhnu svý koleno na jeho rameno. Jsem přesvědčenej, že poletím dolů. Rychle si kleknu nahoru oběma kolenama. Chytím se rukama o pytlík, co visí z větve, a snažím se z něj vydolovat papírek. Rozkrokem se opírám o Wikovu hlavu.

„Dobrý, mám to,” kluci mě rychle sundávají dolů.

Zase nějaký nesmyslný znaky. Wik vytáhne mapu.

„Teď sem,” zapíchne prst do mapky.

Ty dva se rozejdou přes louku.

Wik se ke mně nakloní: „To bylo naposled, co byly tvoje koule na mým krku,” zavrčí a jde za nima.

Kurva, to po mně chce, abych byl blízko u něj, jen aby mi mohl nadávat. Pitomý úkoly.

Přijdem k nějaký trapárně s hrncem na čtyřech provázcích. Vysrali bysme se na to všichni, akorát tu hlídkuje učitelka. Už bych šel jíst. Škoda, že v hrnci je jen voda. Strávíme tu neuvěřitelný množství času. Konečně se to povede a učitelka nám dává papírek.

„Hele, to už asi stačí,” skládá papírky Wik, „to jsou nějaký čísla. Hele takhle, tohle patří k tomu,” ukazuje a přeskládává. „Osum čísel,” hlásí.

„Co to je?”

„Mapa,” zařve.

Sotva ji vytáhne a rozběhne se k lesu. Netuším, co se děje. Proč jsem si vždycky myslel, že mu to moc nemyslí.

Když doběhnu k mezi, on už vytahuje něco z díry mezi kamenama a u toho nadává: „Co to kurva…,” vytáhne nějakej balíček.

„No to si děláš prdel.”

„Viktore,” ozve se za námi učitelka.

Wik obrátí oči v sloup.

„Pro každého dvě,” oznámí mu.

Knížky?

„To máte do povinné četby.”

„No do píči.”

„Viktore,” řve na něj učitelka.

Wik je úplně nasraný, že jsme se zabývali takovou blbostí.

„Na,” podává mi čtyři knížky. Dvě moje a dvě jeho.

Hm, aspoň si je nebudu muset půjčovat v knihovně. I když něco bude určitě na youtube a stejně to asi číst nebudu.

Konečně nás pustí na oběd. Potom snad budeme mít chvíli klid. Jsem zvědavej co Wik. Pořád nechápu, jak to funguje, a teď budem poprvý chvíli bez programu. Když se vrátím na pokoj, všichni čumí do mobilů a u toho si vykládají, jaká to byla kravina.

„Furt lepší než škola,” prohlásí Wik.

„No, nevim, ve škole máš aspoň odpoledne klid,” odpoví mu Martin, „tady musíme na nějaký debilní procházky, který k ničemu nejsou.”

„Hm, to je pravda, že jsme mohli jet už po vobědě. Pitomý chození do lesa, jak někde na táboře.”

„Můžem dělat, že je nám blbě,” navrhnu.

„Všem čtyřem?” podívá se na mě Wik.

„No, to asi ne.”

„Kašlem na to, je to poslední den, jdem.”

Venku už se stejně čeká jen na nás. Jdem jak v první třídě v průvodu do lesa. K čemu to jako je? Zůstáváme vzadu. Wik se zdá v pohodě. Nepodkopnul mi nohy, nestrčil mě do kopřiv ani do příkopu ani do potoka.

„Seš rád, že seš v béčku?” zeptá se ho Martin.

„To je jedno, všude sou stejný dementi.”

„Ty seš taky dement,” řekne mu Matěj.

„Demente.”

„Demente.”

„Demente.”

„Demente.”

„Demente.”

„Demente.”

Poprvý ho vidím, že se nechová jak mačo. Čekal jsem, jak po něm skočí a začnou se rvát. Místo toho na sebe pokřikujou, jak malí kluci. Najednou stojíme. Kluci si uvědomí, že všichni ostatní jsou ticho a čumí na ně.

„Viktore,” řekne zas učitelka. Už je jak kolovrátek. Potom začne vysvětlovat, kdeže to jsme, že jsou tu nějaký jeskyně a máme se jít podívat dovnitř a nedělat nic nebezpečnýho. Prej už máme dost rozumu. Taky už mají tadytý prudy dost, sednou si venku na lavičku a my se hrneme dovnitř. Je jich tu víc, ale většina je jen černá díra. Takže všichni vlezou do tý největší, sednou si na kameny, kouří a kecají.

„Pojď,” řekne mi Wik a jde podél jeskyně pryč.

„Kam?” ptám se blbě.

„Pojď.”

„Kouříš?”

„Cigarety? Ne,” odpoví mi.

Co tím sakra… Jo, aha tráva.

„Tahle je dobrá,” prohlásí, když leze úzkým vchodem do jeskyně.

„Ty to tu znáš?”

„Ne asi.”

Vlezem do nízký jeskyňky, musím být ohnutej. Wik dojde shrbenej až k zadní stěně.

„Pojď,” cpe se do škvíry.

„Zasekneš se tam.”

Wik je chvíli zticha ani nedejchá, jak se snaží procpat tou dírou.

„Nebuď srab a lez,” ozve se z druhý strany.

Co mi zbejvá. Vydechnu a nacpu se tam taky. To se bude učitelkám blbě vysvětlovat, jestli nás vůbec někdo najde. Sakra. Naštěstí vylezu v jeskyni, která je dost vysoká, abych mohl stát, a dost široká pro nás oba a ještě trochu místa zbývá.

„Dobrý,” ohodnotím to.

Wik na mě kouká a mlčí. To je jediný, co můžu v tý tmě vidět. Snaží se mě tím zíráním znervóznět. Už mu chci něco říct, když po mně skočí. Připlácne mě ke studený hrbolatý stěně. Jednou rukou mi drží hrudník, druhou mi mačká obličej ke zdi. Přiblíží se ke mně. Funí mi do obličeje. Skloní se a kousne mě do krku. Bolí to.

„Co bys chtěl?”

Vím, že na tohle není správná odpověď.

Přitiskne se ke mně, tělo na tělo.

„Líbí se ti to?”

Myslím, že na tohle bych taky neměl nic říkat.

„Tak sakra odpověz.”

„Jo,” vydechnu zmateně.

Odtáhne se ode mě.

Pořád mě mačká na zeď. Chňapne rukou směrem k mýmu rozkroku. I přes džíny drží moje péro, jako bych na sobě nic neměl.

„Za to se nemusíš stydět, že se ti to líbí,” funí mi do ucha.

Mačká mi ho.

„Prosím,” zakňučím, „nech toho.”

Je tak tvrdej. Nechci, aby byl, ale je. Nechci se tady vycákat do kalhot.

„By sis stříknul,” směje se Wik.

Přestane mi mačkat péro.

„Přece bych nechtěl, aby tvý poprvý bylo do trenek, ty můj ocásku Nikolásku.”