Spolužáci

Věnováno Isiris, mojí velké, inspirativní autorce jako moje díky, že svojí tvorbou ve mne vyvolává další a další náměty.

Ráno byla sobota, a tak jsme mohli být stále spolu. Dopoledne jsme se vrhli na matiku a snažili se doplnit mezery Tobiho. Naši nebyli proti, a tak jsme se odpoledne šli projít, když bylo tak nečekaně hezky. Večer jsme ještě skoukli další díl seriálu a šli spát. Neděle už nebyla taková odpočinková, ale zato jsme zvládli několik dalších dílů. Když den končil, odvedl jsem svého kamaráda domů, přeci jenom nebyl tam celý víkend, i když smsky tetě psal, aby neměla strach. Celou tu dobu jsme si povídali, a když to jen trochu šlo, dávali si pusy. Dozvěděl jsem se o něm hodně, co má rád, co prožil i jak přišel k tomu triku a co pro něj znamená. Už když jsem ho opouštěl, začal být divný. V pondělí ve škole to byl zase ten Tobiáš, jak ho všichni znali. Jen já jsem věděl, že tomu tak není. Když jsem se mu podíval do očí, viděl jsem veselého a šťastného kluka, teda s ohledem na to, co prožil. Tak se vše vrátilo do starých kolejí, teda skoro. Když jsme byli u mě, tak už to byl vlastně normální kluk, co moc nemluví jako třeba já. Vlastně asi ne, který obyčejný kluk se líbá s klukem a ještě k tomu vášnivě. Pak jsem ovšem i já neobyčejný.

Dalších 14 dní probíhalo stejně, naše seriálové večery, laserové pátky a víkendy jen pro nás. S partou jsme se dohadovali po té době na dalších filmech, co dávají v kině a na co půjdeme. Věděl jsem, že od příštího týdne dávají film, který by se mohl Tobimu líbit. Neřekl jsem klukům, že ho chci vzít na něj s námi, no a co. Byl jsem moc rád, že uspěl můj návrh, akorát nebyl první na řadě. Vůbec mi to nevadilo, s Tobiášem jsem byl skoro furt a to mi stačilo. Když se blížil den promítání, zeptal jsem se, zda by nešel s námi. Netvářil se zrovna nadšeně, ale když jsem mu řekl, o čem to je, souhlasil. Těšil jsem se jak malý děcko na Vánoce. Jestli to vyjde, tak kluci v něm uvidí stejného kluka, jako jsme my, a on, že jsme prima parta.

Poslední měsíc je tak divný. Alex se ukázal jako suprový kluk. Nevím proč, ale při každé příležitosti si dáváme pusy a rozhodně to nejsou pusinky. Ty laserové hry jsou taky prima, ale stejně jsem nejradši s Alexem a vůbec nejlepší je, když jsme spolu sami. Chováme se jak zamilovaní puberťáci. Přijde mi to divné, kdyby aspoň jeden z nás byl holka, ale to ne. Přesto se mi to moc líbí, tak hodně, že jsem velmi šťastný a chce se mi strašně žít. Takhle jsem se necítil od té nehody a vlastně ani před ní. Dnes mi navrhl, abych šel s ním a kluky do kina. Nechtělo se mi, ale když mi řekl, o čem to je, souhlasil jsem. Vypadá to zajímavě, a když o tom přemýšlím, přijde mi, že to vybrali pro mne. Uvidím, jaké to bude. Vlastně je to divné. To bude nejspíš jeho práce, ostatní mě přeci neznají. Těším se, ať už to dopadne jakkoliv. Snad se do mě nebude nikdo navážet, to bych s tím měl dost problém.

Dnes je den D. Jdeme do kina. Trochu je pozdvižení, když jde Tobík s námi, ale rychle se to vysvětlí. Jsem jeho mluvčí a klukům už to ani nepřijde divné a berou ho mezi nás takového, jaký je. Během filmu ho pozoruji, vypadá, že je mimo, ale já dobře vím, že bedlivě sleduje film. Po skončení se jdeme ještě dokrmit a Tobiáš s námi. Je takový zaražený, že ho kluci ani pořádně neevidují, ale já ho koutkem oka sleduji neustále. Kéž by se nějak projevil, teda pozitivně. Bavíme se o všem možném. Nenápadně se snažím převést řeč na film, snad se chytí. Chytili se, teda kluci a rozebírali ho horem spodem. Když byli v nejlepším, něco se ozvalo. Já jsem věděl, že to byl on, oni to v první chvíli nebrali a byli najednou všichni zticha. První se probral Mates.

„Říkal jsi něco, Tobiáši?" chvíli bylo ticho a pak promluvil:

„Víte, že v tom filmu nebylo vše, jak se na první pohled zdálo?"

„Ty mluvíš?!"

„Tak povídej!" Najednou se vše uvolnilo, kluci se bavili s Tobim a já byl šťastný.

Ukázalo se, že ho vlastně vůbec ještě neznám. Měl takový přehled nejen o filmu, ale o všem možném. Byl to opravdu moc hezký večer. Když jsme se rozcházeli domů, překvapil mě.

„Hele, vždycky já spím u tebe. Nechceš dnes spát ty u mě?" Ani nevíte, jak rád jsem souhlasil, takový posun. Poté co jsme dorazili k němu, ukázalo se, že tetička je doma. Seznámil jsem se s ní, je to pěkná ženská, a odešli jsme spát. Poslal jsem SMS, že jsem u něj, a ulehli jsme spolu. Druhý den ve škole byl zase zaražený, ale už ne tolik jako dřív. Sice nemluvil, přesto s partou byl v kontaktu. Bylo to tak zřejmé, že se mění, až si toho někteří spolužáci začali všímat.

Tak to se fakt povedlo. Film byl super, bylo tam fůra věcí, některé divné, ale co, je to sci-fi. Hlavně, že jsem mohl být s ním. A v té pizzerce se ukázalo, že i ostatní kluci z jeho party nejsou tak marný, jak jsem si myslel. Stejně bych neměnil. Když jsme šli domů, neodolal jsem a pozval ho na noc k sobě. Ach jo. Já se snad fakt zamiloval. Teta byla doma, tak jsem je seznámil. Bylo na ní vidět, že je ráda za Alexe. Zdá se mi, že jí jako můj kamarád vyhovuje. Teda nevím, co by dělala, kdyby věděla, jak to mezi námi je. Druhý den ve škole jsem se cítil jinak, líp než dřív. Bylo to všechno někde jinde. Ke konci vyučování jsem měl pocit, že nejen parta, ale i další mě berou jinak. Asi opravdu byl problém ve mně.

Další dny plynuly, s partou jsme oba chodili do kina a na laser. Sami si pak užívali společné chvíle u seriálu, při doučování, sem tam na výletě a i v posteli. Teď už jsme to střídali, jednou u mě, podruhé u něj. Čím dál víc jsme chtěli být spolu a užívat si toho druhého. Ve škole se Tobi choval skoro stejně jako dřív, ale jeho studijní výsledky se stále zlepšovaly a spolužáci také k němu přistupovali lépe. Začalo se projevovat čím dál víc, jaký jsme kolektiv doopravdy…

Až nastal ten poslední, rozhodující den koncem listopadu. Do třídy vstoupil Sládek. První, co udělal, bylo, že pochválil třídu.

„Nevím, který z vás za to může, ale je velmi zřejmé, že někdo si vzal Tobiáše do parády a doučoval ho matiku." Chvíli bylo ticho, které po tom, co zazněla jedna jediná věta, byla ještě větší, že i ten pověstný, spadlý špendlík by byl slyšet.

„To byl prosím, pane učiteli, Alex."

„To je dobře, Tobiáši. Děkuji ti Alexi," promluvil do toho absolutního ticha po čase matikář. V témže okamžiku se vše tak rozjasnilo a spolužáci se ohlédli po Tobim s úsměvem. O přestávce už nebyl Tobík tak odstrčen od kolektivu jako dřív. Co mne však překvapilo, přišlo o 3 dny později. O velké přestávce ho najednou zastavili Ondra s Pavlem. Byl v té chvíli sám. Já jsem se bavil s kluky, ale po očku ho stále pozoroval. Když jsem se přiblížil, uslyšel jsem jejich rozhovor, a to mi vyrazilo dech.

„Promiň, jsme nehorázní idioti a ty jsi nás neskutečně sral, že nemluvíš a máš výhody. Chtěli jsme z tebe vymlátit aspoň nějaká slova, špatný přístup, zdá se.“

„V pohodě, omluva se přijímá. Ono to bylo nakonec také k něčemu dobré.“ S těmi slovy jim podal ruku a podíval se na mne s úsměvem, který tak miluji. Naše tříďa se v nás nezklamala.

Prožíval jsem tak krásné dny, že i když venku bylo venku ošklivé, listopadové počasí, mě svítilo sluníčko na blankytné obloze. Když mě matikář pochválil, že jsem se zlepšil, neudržel jsem se a veřejně řekl, kdo za to může. Ve třídě se prolomily ledy a vše bylo hned lepší. Když se ti kluci přišli omluvit za nakládačku, co mi tehdy dali, přijal jsem to.

Naše třída měla jet na výlet na Malou Skálu. Docela dost jsem se na to těšil. Otázkou bylo, co na to Tobi. Přeci jenom bez něj by mě to neba, teda už jsem na tom tak, že bez něj nic není ono. V den D se celá třída sešla před školou a čekala, až přijede objednaný autobus. Při kontrole přítomných, tříďa zjistila chybějícího žáka.

„Neví někdo, kde je Tobiáš?"

Tak touhle otázkou jsem se zabýval již delší dobu. Dokonce jsem se snažil mu dovolat.

„Paní učitelko, je to divné, nemůžu se mu ani dovolat. Co kdybych se, prosím, skočil podívat, jestli je v pořádku?"

„Alexi, je hezké, že se o něj staráš, ale jak přijede autobus, nebudeme moci dlouho čekat."

„To nevadí, tak zůstaneme oba doma."

„Dobrá tedy, běž a dej vědět co a jak."

„Děkuji, paní učitelko."

Popadl jsem bagáž a utíkal za Tobim. Doběhl jsem k němu s vyplazeným jazykem a zazvonil. Otevřela mi tetička.

„Copak Alexi? Jdeš za Tobiášem?"

Sotva jsem chytil dech.

„Ano, chtěl bych. Teda jestli můžu."

„Já tě k němu klidně a ráda pustím, ale nevím, co on na to. Dneska od rána je takový divný. Od té doby, co s tebou kamarádí, nikdy nebyl v takovém rozpoložení."

Vstoupil jsem do jeho pokoje a zhrozil jsem se. Seděl tam na posteli evidentně bez převlečení a všeho, co se ráno dělává, celý zpocený a čuměl nepřítomně do zdi. Srdce mi zatrnulo. Sedl jsem si k němu.

„Tobiáši, Tobíku, co je s tebou? Celá třída na tebe čeká, nebereš telefony a já mám o tebe strach. Co se ti stalo?" S těmi slovy jsem ho vzal okolo ramen. Podařilo se mi zahlédnout jeho ubrečenou tvář a věděl jsem, že je to zlé.

„Prosím, podívej se na mě a nebreč."

Ještě chvíli trvalo, než se otočil. Jeho rysy byly ztrhané. Neudržel jsem se a dal mu pořádnou pusu, olízl slzičky a dal mu další, líznul… Postupně se uklidňoval, až se objevil i letmý úsměv, který mu postupně čím dál víc zůstával na rtech.

„Promiň, Alexi. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti. Přes noc jsem měl opravdu zlé sny ze strachu z dneška. Stále se bojím dopravních prostředků, a navíc jsem tam byl tehdy s našimi."

„Tak to chápu. Řekl bych, že zažít to co ty, měl bych dost podobné problémy. Tobíku není už na čase se postavit svým démonům? Budu ti s tím rád pomáhat, ale musíš sám chtít."

Teprve teď jsem začal vnímat jeho překrásné, skoro nahé tělo. Měl na sobě jen přeplněné slipy a byl tak silně cítit, až se mi zvedl tlak. Přitiskl jsem se k němu ještě víc a dal mu pořádnou pusu. Odezva byla jednoznačně pozitivní. Promluvil, hned jak jsme se od sebe na chvilku odtrhli.

„Alexi, co tady děláš? Neříkal jsi, že se na dnešek těšíš?"

„Samozřejmě, že ano a strašně. Ale bez svého nejlepšího kamaráda nejedu nikam, nebavilo by mě to."

„To je od tebe hezké. Já bych to teda přeci jenom zkusil. Snad to zvládnu." A dal mi obrovskou pusu.

A jejda! Tříďa! Vytáhl jsem mobil a koukám na smsku od ní: Tak Alexi, déle čekat nemůžeme. Nevím, co se s vámi děje. Ozvi se co nejdříve smskou. Tak to je v kelu! Jedině snad vzít naše auto, ale co to udělá s Tobim, toť otázka.

„Hele, Tobi, tak se nikam nejede, už odjeli."

„To mě fakt mrzí. Nešlo by to nějak udělat?"

„Šlo by to snad jedině tak, že bych vzal naše auto. Teda pokud bys to chtěl."

Tobimu ztvrdly rysy a v potemnělých očích se objevily slzičky. Začal koktat a povzlykávat.

„Já, já…, já, já, já…, já, já…"

„Víš co, Tobi? Necháme to být. Kdyby ses rozhodl, což bych pravda rád, pojedu co nejopatrněji. Samozřejmě kdykoliv zastavím. Jestli to ovšem nedáš, tak se nikam nejede a nebudu se zlobit, ani líto mi to nebude, věř mi."

„Já, já. Já bych rád jel, kvůli tobě. Já jen nevím, jak se budu v tom autě cítit."

„Tobi, je moc hezké, že to chceš pro mě udělat, ale rád bych, abychom to chtěli oba."

„To víš, že já to chci taky.“

„Tak se skoč dát do kupy, zajdeme k nám pro auto, mezitím zjistím, kde a jak se sejdeme se třídou, a vyrazíme."

„Dobře," zvedl se a odešel.

Přes otevřené dveře jsem slyšel: „Tobiáši, kam jdeš?"

„Dát se do kupy. S Alexem zkusíme chytit třídu."

„To jsem ráda. Pospěš si, ať je stíháte."

Do dveří nahlédla tetička: „Díky Alexi."

Zatím jsem psal smsku: Paní učitelko, omlouvám se za tak pozdní zprávu. Tobiáš je už v pořádku, teda relativně. Měl depku z výletu, jako když k nám přišel. Teď bychom rádi jeli za vámi, jestli můžeme. Zkusil bych to autem, řidičák mám. Čekal jsem ještě chvilku a už jsme šli pro auto. Když jsme dorazili, přišla odpověď: Jestli to zvládnete, tak dorazte. Ubytujte se v penzionu, my už jsme tak učinili a zůstal tam poslední dvoulužák, akorát pro vás. Až se ubytujete, ozvěte se, stejně tak pokud přeci jenom nedorazíte. Přinesl jsem klíčky a otevřel. Tobi stál jako sloup s vytřeštěnými očima upřenýma na auto. Otevřel jsem všechny dveře.

„Jestli chceš, nemusíme jet." Stál tam dál, dokud se přeci jenom nepohnul. Najednou seděl na sedačce spolujezdce. Mohli jsme tedy vyrazit. Sedl jsem si za volant. Jel jsem opatrně a sledoval Tobiho i jeho reakce. Někdy se chytil za palubní desku, tak jsem zpomalil. Důsledek toho byl, že jsme jeli dost pomalu. Několikrát jsme museli zastavit, aby se Tobi mohl vydýchat. Nakonec se nám podařilo dorazit na místo. Ubytovali jsme se a napsali smsku paní učitelce. Za chvíli dorazila odpověď: Jsme na Pantheonu. Už se budeme za chvíli vracet, takže nemá cenu nás moc nahánět. Budeme v pivovaře, tak tam se můžeme sejít.

„Tak Tobi, třída je na Pantheonu a už jde skoro dolů a skončí v pivovaře.”

Sotva jsem to dořekl, byl jsem šokován.

„Tak jo. Škoda, chtěl jsem to tu s tebou projít. Doufal jsem, že je budeme nahánět po kopcích.”

„Co nám ovšem brání se projít? Pokud budeš chtít, Tobi.”

„Chtěl bych, s tebou určitě.”

„Tak kam to otočíme?”

„No, zkusil bych Podvranský mlýn. Tam bývalo hezky.”

„Dobře, jak chceš.”

Vyrazili jsme tím směrem a poslal jsem smsku: Paní učitelko, chtěli bychom se trochu projít. Tobiáš tu byl kdysi s rodiči a potřebuje si vše ujasnit. Dorazíme do pivovaru trochu později, a pokud tam už nebudete, tak se sejdeme v penzionu. Smíme prosím? Dám(e) si pozor. Takřka obratem přišla odpověď: Dobře, jsem ráda, že se to tak vyvíjí. Hlavně si dejte na sebe pozor, ať se vám nic nestane. Šli jsme do kopce a postupně opouštěli civilizaci. Došli jsme na rozcestí.

„Hele, tady je odbočka na vyhlídku. Je z ní pěkně vidět na údolí Jizery. Neodskočíme si, Alexi?”

Teda ten Tobi je dneska najednou akční.

„Proč ne? Jdeme!”

Prošli jsme ten kousek celkem bez problému. Měl naprostou pravdu a byli jsme tam sami. Jak jsme tam stáli, přitočil se ke mně a chytil mě za ruku. Obrátil jsem se na něj, uviděl jsem tu jeho tvářičku s trochu pokřiveným úsměvem, po které teklo pár slziček. Po těle se mi rozlévalo teplo, nakonec jsem se neudržel, dal mu pořádnou pusu a volnou rukou jsem držel naše hlavy natěsno u sebe. Vydrželi jsme takto dost dlouho. Vyrušila nás přicházející rodinka, naštěstí byla dost hlučná, a tak neviděla, co tam děláme. Šli jsme tedy zpátky, cestou jsme se ještě stavili v jeskyni, okolo které jsme šli, a v ní jsme si dali další pusu. Když jsme se blížili k rozcestí, procházel přes ní od letohrádku jeden spolužák, zřejmě se evidentně teprve vraceli. Chtěl jsem za nimi vyrazit, ale Tobi mě chytil za ruku. Otočil jsem se na něj a on zakroutil hlavou jakože ne. Jeho rty neslyšně promluvily.

„Pojďme spolu ještě na ten mlýn. Prosím.”

Tak s tím jsem naprosto a rád souhlasil. Přes rozcestí jsme se proplížili jak průzkumníci a poté, co jsme se ujistili, že opravdu všichni ze třídy již prošli, svižně pokračovali dál. Minuli jsme letohrádek a tato příjemná procházka pokračovala s úsměvy na našich rtech. Čím více jsme se blížili k mlýnu, tím se ovšem Tobi zpomaloval. Najednou mě držel a my jsme šli pomaloučku ruku v ruce dál. Jeho stisk byl čím dál silnější a kroky pomalejší, až se zastavil úplně. Jeho dech byl velmi hluboký a oči vytřeštěné.

„Tobi, chceš se vrátit? Nemusíme tam přeci dojít, když nechceš.”

Neodpověděl, jen jeho dech se ještě více prohloubil a oči vytřeštily. Najednou promluvil a bylo to jak hlas ze záhrobí, až mi přeběhl mráz po zádech.

„Musíme! Já musím! Sám jsi to řekl, že je čas se tomu postavit.”

„Dobře, až budeš chtít, tak vyrazíme.“ S těmi slovy jsem se na jeho pootevřená ústa přitiskl těmi svými a dal do toho celé své já. Nevím, jak dlouho to trvalo, pro mě čas přestal existovat. Najednou mě Tobi šetrně odstrčil a zastřeně řekl:

„Jdeme!”

Pokračovali jsme a na něm bylo vidět, že do toho dává celou svou vůli. To už se naše ruce vůbec nepouštěly. Nakonec jsme tam dorazili a on se klepal jako sulc. Říkal jsem si, zda to stojí za to. Přitiskl jsem ho k sobě a naše rty se opět spojily. Dal jsem do toho všechnu vášeň, co jsem v tom okamžiku v sobě měl. Snad jsem s ním taky vibroval. Další dnešní moje ztráta pojmu o čase uplynula a Tobi se hlavou oddálil.

„Děkuji, Alexi,” a usmál se na mě tím překrásným úsměvem, co tak miluji. Ještě jsme tak chvilku tam byli a vyrazili zpět. Už jsme byli opět samý úsměv na rtech a ruka v ruce. Bylo vidět, že se tady vyzná, a tak cesta, i když vedla jinudy, proběhla bez problému. To, že jsme potkali několik lidí, nám vůbec nevadilo, stejně jsme se nepustili, to až dole u Jizery. Třídu jsme v pivovaru našli a dali si něco k snědku. Přivítání bylo ve stylu ala: "Aha, ztracení synové se našli." Přitom to nebylo nic, co by upoutalo pozornost okolí. Tobi jedl, jako by celý rok nic neměl. Cestou na penzion jsme se stavili všichni v místním sportovním areálu a ještě si zablbli každý podle svého gusta.

Skončili jsme v penzionu, kde byla večeře. Po jídle byl asi tak hodinu volný program s tím, že nikdo nesměl opustit budovu. My dva jsme si nejdříve hodili sprchu a pak skončili na pokoji, kde jsme tak nějak probírali dnešek mezi jednotlivými pusami. Večer pak byla ve společenské místnosti penzionu třídní zábava, při které se hrály všelijaké hry. Tobi v prvém okamžiku utekl, ale vyjasnilo se to poté, co jsem za ním šel.

„Tobi, je problém? Chceš na pokoj?”

„Já ti, člověče, nevím, co chci. Jen mi přijde, že tam nepatřím.

„Tak ty máš snad pocit, že nejsme tvoje třída? Ano, nejsi s námi od začátku. No a co? Každý z nás je nějaký a přesto jsme jedno. Ty na tom nejsi jinak. Je to jen na tobě. Znám je všechny, myslím si dobře, a řeknu ti jedno. Měli od tebe odstup z mnoha důvodů, když jsi přišel, ale tomu už tak není. Ano, vždycky budou mezi námi tací, kterým budeš bližší víc než jiným, ale to neznamená v konečném důsledku vůbec nic. Tak jak chceš?”

„Ty tam budeš?”

„To záleží na tobě, Tobi. Kde budeš ty, budu i já.”

„Tak pojď zpátky, Alexi.”

Večer postupoval a celkem jsme se i bavili, dokonce i Tobi nebyl až zas tak odtažitý. Ano, mohl by být ještě o něco víc odvázaný, ale tohle byl v jeho případě velký pokrok. Když už se blížil konec, někdo přišel s tím, že bychom si mohli zahrát ještě hru „Co bys dělal, kdyby?“ Udělali jsme páry a začalo se hrát. Už ani nevím, co to bylo za kombinaci hlášek, ani kdo je vyslovil, ale celá třída se začala smát, teda až na Tobiho. Smích se zvyšoval a já ho přitom bedlivě sledoval. Už jsem to chtěl ukončit a odejít s ním. Vypadal, že se rozbrečí, jeho ramena se třásla a vypadal, že to už nevydrží. No, opravdu to neustál a začal se řehtat jako kůň, až se všichni ohlédli, ale samozřejmě v dobrém. Ještě jsme si dali pár všeobecně rozesmátých koleček a šlo se spát.

Probudil mě podivný šramot. Když jsem vykoukl zpod peřiny, uviděl jsem v měsíčním svitu Tobiho, jak se štrachá z postele. Byl 100% úplněk a Tobi se v tom světle vydal k oknu úplně nahý. Hleděl ven stoje tam jako antická socha. Pohnul se, já jsem tak mohl pozorovat absolutně každičký jeho detail, a stál dál. To mi snad dělá naschvál. Stál tam takto dost dlouho, než se pohnul.

„Můžu, Alexi, k tobě?" Odkryl jsem peřinu bez jediného slova a čekal. Pomalu, pomaloučku ke mně přišel a ulehl.

„Tak co, Tobi? Dobrý?"

„Jde to, Alexi." S těmito slovy jsme se k sobě přitiskli nahými těly a v těsném objetí po velké puse usnuli. Ráno se nám naštěstí podařilo se vzbudit natolik včas, že se Tobi stihl přesunout do vlastní postele před budíčkem.

Druhý den ráno po snídani byla v plánu návštěva muzea v Železném Brodě s následnou prohlídkou města, oběd tamtéž a odjezd domů. Došel jsem za tříďou.

„Paní učitelko, rád bych probral, jak to uděláme s Tobim. Já budu muset rozhodně jet s autem. On by mohl i s vámi, ale obávám se, že na něj pojedete moc rychle, jak jsem ho sledoval cestou sem. Takže bych ho odvezl, pokud bude chtít. Jak to ovšem udělat s programem v Brodě, to fakt nevím. Přeci jenom přijedeme později než vy.”

„Myslím, že si děláš zbytečné starosti. Není to přeci tak daleko, tak ani nemůžete snad přijet o tolik později. Sejdeme se u muzea, počkáme tam na vás.”

„No jo no. Mně to nedošlo. Takže když nebude moc vyšilovat, tak jsme tam chvilku po vás. Kdyby nastal samozřejmě problém, ozvu se.”

„Jasně Alexi. Jseš fakt hodný kluk.”

To jo a taky zamilovaný, hodně, paní učitelko! Ani netušíte jak.

Otočil jsem se.

„Tak co, jedeme do Brodu, Tobi? Nebo chceš jet se třídou?”

Panebože ať řekne, že se třídou nejede a chce jet jenom se mnou!

„Alexi, když už si mě sem dostal, tak ti nezbude nic jiného, než mě zase dostat domů. Tohle za tebe nikdo nemůže udělat.”

Usmál jsem se na něj a srdce mi zaplesalo.

Cestou do Brodu se nic zvláštního neudálo. Já jsem řídil a jel strašně opatrně, Tobi se stále držel palubky, koukal ven a oba jsme se usmívali. V muzeu jsme si dopřávali prohlídky a letmých, nenápadných, vzájemných dotyků. Bylo všechno takové fajn. Prošli jsme se i po městě a skončili jsme v restauraci. Sedli jsme si vedle sebe, až se naše kolena pod stolem dotýkala. Každý měl zajištěnu v ceně jednu polévku, hlavní jídlo a limču. Kdo chtěl, mohl si kromě alkoholu přikoupit cokoliv. Tobi jedl, no spíše žral, jako zjednaný a skončilo v něm 5 velkých chodů jak v Macoše. Vůbec to nevypadalo, že včera měl taky velký oběd. Bylo už ranné odpoledne, když třída nastoupila do autobusu a my do auta. Teď už nebylo kam pospíchat, každý jel po své vlastní ose domů. Naše autíčko se pomalounku šinulo k našim domovům. Na každém odpočívadle jsme museli zastavit a popřát si jeden druhého. Než jsme dojeli, padlo tolik pus, že se nedaly ani spočítat. Nakonec jsme stáli před Tobiho domem.

„Tak vidíš, že jsi to zvládl, Tobi.”

„Jo a to díky tobě, Alexi,” s těmi slovy mi položil hlavu na rameno. Přitulili jsme se k sobě, ta blbá šaltpáka fakt překážela a bylo dobře.

„Já jsem tak rád, že jsem přišel na tuhle školu, dostal se do naší třídy a poznal tebe!“

Ráno jsem se probudil celý zpocený. Uvědomil jsem si, co je dneska na programu, a pochopil ty zlé sny. Sedl jsem si a najednou se mi nechtělo absolutně nic dělat. Jet na výlet, vstávat, zkrátka nic. Proč zrovna já musel přijít o celou rodinu? Rozbrečel jsem se a zahleděl jsem se do zdi. Jedno jediné místo na ní mě zaujalo a přitom mi bylo naprosto šumafuk.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděl, asi to nebyla chvilka. Uslyšel jsem jakýsi hlas.

„Tobiáši, Tobíku." Nechte mě! Neotravujte! Chci umřít! Nic nemá cenu! Já fakt už nic nechci! Proč mi v hlavě zní pořád dokola Tobiáši, Tobíku? Co je to za hlas? Je mi nějak povědomý. Copak už nebudu mít nikdy klid? Teď mě ještě někdo chytil okolo ramen!? Podívám se, kdo to otravuje. Stejně ho nevidím. Pusa? Pusa! Jazyk? Jazyk! Tohle oboje přeci znám, stejně jako ten hlas! To je přeci Alex! Co tu dělá? Nemá být na výletě? Mé strachy slábnou. Mně je s ním zase tak dobře. Už ho začínám vnímat i zrakem. Musím se ho zeptat, co tu dělá. Cože? To všechno jenom kvůli mně? Tak a vše, co je ve mně, sypu ven a hrnu to rovnou na něj. Konečně začínám opět vnímat, co se okolo mě děje, hlavně jeho, a dochází, co říká teď i před tím. Má zřejmě pravdu a za to, jak se ke mně chová celou dobu, co se známe, si zaslouží, abych taky pro něj něco udělal. Rozhodnu se, že tedy pojedu, teda zkusím to, povím mu to a dávám mu obrovskou pusu. Co to ten Alex teď povídá? Že nám třída ujela? Nikam nejedeme? On má auto a myslí si, že s ním pojedeme? Neee! Pro něj bych to měl udělat, vlastně i pro sebe. V tom má pravdu. Tak dobře, já to teda zkusím. Říkám to Alexovi a jdu se zkultivovat. Cestou potkám tetičku.

„Kam jdeš?"

„Dát se do kupy. S Alexem pojedeme na ten třídní výlet."

„Tak to jo. Jeďte."

V koupelně se strašně leknu. Ze zrcadla na mě čumí strašidlo. To nemůžu být přeci já! Nějaký čas mi trvá, než z té hrůzy nějak udělám sám sebe. Tak a teď už můžeme vyrazit k Alexovi pro to auto. Tam mám jako nastoupit? Ne, to snad ne! MUSÍM!! TAK SEBOU HNI, SRABE! MUSÍŠ! Uff, tak jsem tam, mám strach, držím se každou chvíli palubky a jedeme. Alex jede fakt strašně opatrně a to mě uklidňuje. Ne však dostatečně. Alexi, zastav, zastav! A jedem. Zastav, zastav! Jedem! Tak jsme konečně dorazili. Nevím, kolikrát jsem potřeboval zastavit. Teď především se ubytovat a zjistit program. Alex říká, že třída už je skoro na cestě zpátky. A já bych chtěl být ještě s ním sám, třeba na procházce. Souhlasí, a tak navrhuji cíl.

Cestou míjíme odbočku na vyhlídku. Doporučuji si zajít a je to přijato. Hledíme do údolí a mě to čím dál víc přitahuje k Alexovi a já se k němu tisknu, beru ho i za ruku. Ten najednou uchopí moji hlavu, přitahuje ji k té své a dává mi pusu. Kdyby tam nepřišla ta rodinka, dělali bychom to vzájemné životní dýchání věčně. Cestou jsem mu ještě ukázal jeskyni a tak trochu jsem tam pusou znásilnil jeho krásná ústa. Když jsme se přiblížili k rozcestí, všimli jsme si spolužáka a Alex chtěl jít za třídou. Zadržel jsem ho a viděl jsem, že je za to rád. Proč on někdy má pocit, že něco musí? Proplížili jsme se a pokračovali v cestě. Čím víc jsme se blížili k mlýnu, tím více se mi vybavovali naši a tím se mi šlo hůř a hůře. Ten Alex je fakt super kamarád, pomáhá mi a i teď mě podepřel. Jsem si vědom, že to musím překonat, on mi s tím jistě pomůže a já se rozhoduji. Jdeme dál, není to nic jednoduchého a na místě se hroutím. Po kolikátý už dneska? Opět jsem se měl o koho opřít a jdeme mezi lidi. Držím ho za ruku a je mi naprosto šumafuk co na to ostatní. Ve Skále jsem už natolik v poho, že ho můžu pustit. Teda ne, že bych chtěl, ale je to vhodné.

Po obědě jdeme celá třída ještě na chvíli do sportovního areálu. Nemám zájem o nějakou podobnou činnost, a tak sleduji cvrkot, teda hlavně Alexe. Po večeři v penzionu se jdu s ním vysprchovat. Teda to mi ani dosud nedošlo, jak je hezký. V pokoji jsme ještě stihli probrat dnešek a pěkně si zapusinkovat, krásně voněl. Sešli jsme do společenské místnosti, kde měla být třídní zábava. Vydržel jsem tam natolik dlouho, až mi došlo, že do této bavící se společností nepatřím, a odešel jsem, teda spíš utekl. Co se však nestalo. Alex za mnou vyběhl a opět měl o mě starost. Probrali jsme moje obavy až fobie a nakonec jsem se rozhodl se vrátit. Hráli jsme nějaké hry, nebyly špatné, ale nebyly taky nic moc. Trochu jsem se uklidnil a srovnal. Už bylo na čase jít spát, a tak se rozhodlo, že si zahrajeme poslední hru. Byli jsme v párech. První kolo jsem byl s Alexem, pak už ne. Vznikali různé větné kombinace, některé i docela směšné. Pak zazněla jedna, která ve mně vyvolala bublání, které jsem nebyl schopen v sobě udržet, vyšlo ze mne a já vybuchl hurónským smíchem. Odpovědí mi byl úsměv ostatních a u Alexe ještě něco navíc v jeho očích.

Když jsme došli na pokoj, zjistil jsem, že mám průšvih. Jak jsem byl ráno rozhozen, zapomněl jsem si vzít něco na spaní. V tom, co mám na sobě, do postele určitě nepůjdu! Tak tedy na Adama. Zachumlal jsem se do peřin a snažil se usnout. Honily se mi hlavou všelijaké myšlenky. Nevydržel jsem, šel jsem se koukat a přemýšlet z okna. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem nahý a v místnosti je ještě někdo. Pozoroval jsem hvězdnou oblohu a dumal o svém životě. Jak jsem měl smůlu a jaké mám štěstí, že jsem poznal Alexe. Když jsem si uvědomil, že mě sleduje, natočil jsem se, aby na mě lépe viděl a užil si to. Jee, padá hvězda! Kéž bych mohl žít s Alexem navěky. Došel jsem k faktu, že mi ten hoch fakt přirostl k srdci a chtěl bych jít spát. Když uvidím Alexe, neodolám a zatoužím si k němu lehnout. Odkrytím postele mi dá jasně najevo, jak to vidí. Ulehl jsem k němu, přitulil se, dali jsme si pusu a usnuli. Čas jednoho srdečního pulzu se může stát věčností.

Ráno Alex vyjednal s tříďou náš společný odjezd. V Boru jsme si prohlédli muzeum i město a nakonec se naobědvali. Celou tu dobu jsme se snažili co nejvíc se míti k sobě a přitom co nejtajněji. V restauraci jsme seděli vedle sebe a koleny jsme si předávali vše. Měl jsem obrovský hlad po těch dvou dnech, že jsem jedl jak nezřízený. Cestou domů jsme jeli pomalu a opatrně, každé odpočívadlo pro nás znamenalo zastavení na pusinky. Nakonec jsme skončili u mého domu. Poděkoval jsem Alexovi za to, co pro mě udělal během těchto dvou dnů, ale vlastně nejen tehdy.

Čas ubíhal dál a blížily se Vánoce. Vše bylo, jak má být, a já zjistil, jak Tobi dokázal být zábavný i na veřejnosti. Šetřil slova, každé, co zaznělo, mělo v daný okamžik smysl, ale se mnou se nedokázal udržet. Jak já rád poslouchal ten jeho libý, krásný hlas při jeho litaniích. Přijde mi, že si je vědom, že se mi líbí.

S blížícími se svátky jsem měl stále větší problém, jak být v ten čas s ním. No naši toto dilema naštěstí vyřešili za mě, paráda! Za tuhle nabídku jsem jim neskonale vděčný.

Hned při první příležitosti jsem Tobiho s jejich nabídkou seznámil.

„Hele, Tobi, máte s tetou nějaký plány ohledně Štědrýho dne?" zeptal jsem se ho opatrně, když jsem ho večer doprovázel domů.

„Nemáme… nebo teda, vlastně jsme o tom ještě nemluvili… Proč se ptáš?" zadíval se na mě zvědavě.

„No," podrbal jsem se ve vlasech, „naši mi navrhli, jestli byste za náma nechtěli přijít. Jakože oba dva, ty i teta. Víš jak, na kapra a na salát… a na cukroví… a na vaječňák… A mohli byste u nás i přespat, kdyby se vám chtělo! Ať se nemusíte v noci štrachat domů. Anebo by vás táta zavezl."

Překvapilo ho to a v prvý okamžik byl evidentně na vážkách.

„Týjo," Tobimu se rozzářily oči, „to zní náhodou skvěle… Víš, trochu jsem se bál, že to budou první Vánoce…, no, prostě první Vánoce… bez nich… Třeba, kdybychom byli s vámi, tak by to na nás tak… nepadalo…,“ dořekl Tobi a trochu se mu zlomil hlas. „A co ty, jak bys chtěl strávit Vánoce?“

Tak to bylo podpásovka. Jak to podat, aby to nevyznělo blbě? „S tebou i s rodinou.“

„Tak já se teda dohodnu s tetou. Uvidím, co ona na to."

Druhý den přišel s tím, že tetička souhlasí. Přijdou k nám odpoledne a přespí u nás do druhého dne. Zbytek času jsem se těšil jako na Vánoce. Tobi to měl evidentně stejné.

Nakonec jsme se dočkali, ani dospat jsem nemohl. Udělali jsme si pěkné, přímo rodinné odpoledne, dali si večeři a nadělili si dárky. Když už jsme se všichni připravovali jít spát, Tobi ke mně, táta do obýváku a teta s mamkou v ložnici, přišla tetička s prosbou.

„Ani nevíte, jak jsem ráda, že Tobiáš má za kamaráda vašeho syna. Moc vám děkuji za dnešní večer i noc. Udělali jste pro nás strašně moc, že jste nám poskytli toto rodinné zázemí. Měla bych na vás ovšem jednu prosbu. Když odmítnete, nebudu se zlobit a nějak to zvládneme. Nemohl by Tobi tady u vás zůstat až do školy? Jemu by to prospělo a mně pomohlo. Průběžně bych se párkrát stavila, a kdyby to bylo možné, tak bych byla ráda, kdybychom Silvestra strávili obdobně jako dnes. Samozřejmě se budu revanšovat."

„To vůbec není problém. Klidně ať jsou kluci spolu a na Silvestra jste očekáváni, uděláme si hezký večer s přechodem do dalšího roku. Nám bude stačit, když budou kluci spolu, podívejte se na ně, jak jsou šťastní a září jim oči.“

„Děkuji.“

Šli jsme si teda lehnout, netrvalo dlouho, byli jsme oba spolu v posteli a dávali si pořádné pusy, přímo francouzáky, jak utrženi ze řetězu. Tobi náhle opustil má ústa a začal klesat níž. Tohle se ještě nikdy nestalo. Klesal stále níž, až se zastavil na bradavce, lízal i sál je na střídačku a mně to dělalo tak dobře, že to bylo znát i dole. Musel to poznat, protože mi rukou zajel do rozkroku a pravil:

„Alexi, já tě fakt miluji, strašně moc a moc tě chci, celého!“

Na to se dalo reagovat jen jediným způsobem. Zajel jsem rukou pod jeho trenky a mezi vzdechy odpověděl:

„Já tebe taky, Tobiášku. Jsi tak sladký a chci tě navěky.“ To už mi zase zpracovával bradavky a na potvrzení mých slov mě jemně kousl. Tak krásně voněl a bylo mi s ním moc fajn. Tohle jsou mé nejhezčí Vánoce.

V té samé chvíli, kdy mi Alex navrhl, abychom strávili Štědrý den spolu, se mi zastavilo srdce a podlomily kolena. V prvním okamžiku jsem měl tendenci odmítnout, ale nakonec jsem souhlasil. S tetou jsem probral, že jsme oba pozvaní. Udělalo jí to radost. Další den jsem to řekl Alexovi. Oba jsme se na letošní svátky těšili. Na Štědrý den jsme dorazili a pěkně si to užívali. Když tetička žádala, jestli bych tam nemohl zůstat celé svátky, myslel jsem, že se zblázním. Když pak rodiče souhlasili, můj tep šel do závratných výšin. Skončili jsme brzo v posteli a začali se pusinkovat tak jako už tolikrát, jen mnohem intenzivněji. Jak jsem měl jazyk v jeho ústech, uvědomil jsem si, že chci víc, a začal jsem pomalu klesat níž až na bradavky. Po chvíli i to mi bylo málo. Já chci ještě víc, já potřebuji všechno, co mi může dát a bude chtít! Najednou jsem to nevydržel a vyznal jsem se mu, co k němu cítím. Když zareagoval podobně, věděl jsem, že si dáme úplně všechno a nejen dnes či zítra. Začal můj nový život, který chci, aby nikdy neskončil.