• GD
Stylromantika
Datum publikace13. 6. 2021
Počet zobrazení2504×
Hodnocení3.54
Počet komentářů2

Již uplynulo několik dní z druhé půlky našich prázdnin, když jsme definitivně učinili zásadní rozhodnutí. Vezmeme se se vší parádou, abychom studovali už jako manželé. Samozřejmě, že nebudeme přebývat na kolejích, ale seženeme si podnájem. Po tomto rozhodnutí jsme tuto informaci zavolali našim. Byli rádi i když s výhradami. Zdálo se jim, že s ohledem na délku naší známosti je to příliš brzo. Druhá věc, s čím měli problém, byla vlastní realizace našeho plánu.

Začali jsme hned plánovat co a jak. Rodina byla jasná, když jsme k ní přirozeně přibrali Lenku s Radkem, dostali jsme se na šest lidí. Tobi při tom byl tak nějak naměkko a byl zaražený.

„Copak se stalo?" 

„Je mi líto, že u toho nebudou naši."

„To chápu. Rodiče by měli být při tom, když se jim vdává syn. Máma by si myslím měla zvláštní radost, když si prošla tím co my."

Otázkou pak bylo, jak to provedeme. Úřad byl jasný, tam to muselo být, aby to mělo aspoň nějakou právní váhu, jenomže Tobimu to nestačilo. Chtěl to udělat i před oltářem. S tím jsem měl trochu problém, jaksi mne to nebralo, a navíc jsem si nedokázal představit kněze, který by to udělal.

„Pro mne to hodně znamená, víš?"

„To je mi celkem jasné, ale copak by se někdo takový našel, kdo by nás oddal?" 

„Mám známého kněze, tak snad by to udělal."

Druhý den byla zrovna neděle, a tak jsme vyrazili na bohoslužby. Nebyly to mé první, rozhodně však poprvé víceméně dobrovolné. Bylo to zvláštní, ale docela jsem si je užíval. Na jejich konci jsem věděl, že děláme správnou věc. Ještě jsem se nevzpamatoval z prožitého zážitku a už jsme byli v sakristii, kde mi byl představen Lukáš, místní farář. Bylo vidět, že se rádi vidí. Jak jsem je tak pozoroval, vzpomněl jsem si, co o mém zlatíčku řekl Radek. Měl pravdu, jeho poznat kdokoliv, tak ho musí mít rád až do smrti, ale jenom já ho můžu milovat. V okamžiku kdy jsme předestřeli, proč jsme tady, Lukáš se zarazil a já na něm viděl, jak je překvapen, do určité míry i zklamán a neví, jak se k dané situaci postavit.

„Tak to jsi mne překvapil. Čekal jsem od tebe ledacos, ale tohle rozhodně ne. Počítal jsem, že tě ožením nebo pokud ne, tak tě připravím na teologické studium. Jak je vidět, tak to bohužel nepřichází v úvahu."

Sledoval jsem Tobiho a viděl, jak jeho veselost mizí jako odliv, celý se zmenšuje a stahuje do sebe.

„Myslíš si, že to, co chceš, je správné?!"

To už Tobi měl na krajíčku. 

„Tobi, jsi si opravdu jistý, že chceš žít takhle?!"

To už natvrdo popotahoval.

„A, a… a, a ano."

„Stojí ti Alex za jakoukoliv oběť?"

„Na… naprosto!" vyvzlykal ze sebe.

„Ach Tobi, Tobi."

Nezbývalo mi nic jiného, než ho podržet a usadit na židli, aby se nezhroutil na zem.

„Copak mne tak špatně znáš a málo si poznal Boha? To nevíš, že oba tě máme moc rádi a chceme jenom tvé štěstí?"

Tak takhle Tobi už strašně dlouho na dně nebyl.

„Jestliže tvé štěstí znamená žít s Alexem, tak ti v tom přeci nemůžeme ani jeden bránit."

Tobi po tomhle úplně viditelně pookřál.

„Teda nikdy jsem neoddával stejnopohlavní pár. Vím však, kdo ano."

Tobi nahodil psí oči, které říkali jasně vše o tom, jak chce tohoto kněze.

„Přijděte za týden. Já zjistím co a jak. Určitě najdeme řešení. A Tobi neboj, já u toho určitě budu, dáli Pán."

Situace se tímto uklidnila a hlavně Tobi získal svůj klid. Celou tu dobu mne křečovitě držel za ruku a nyní jeho křeč povolila.

„A co ty, Alexi, taky chceš být oddán v kostele?" obrátil se Lukáš na mne. Teprve teď jsem si pořádně uvědomil, že je to opravdu, pěkný, mladý a sexy farář. Stejně bych neměnil.

„Já chci to, co Tobi, a budu tam, kde on. Kamkoli půjde, půjdu i já, kdekoli zůstane, zůstanu i já. Jeho Bůh bude i mým Bohem."

 

Konečně jsme se rozhodli se vzít. Zavolali jsme našim a vzápětí bylo jasno o jádru svatebčanů. Druhý den byla neděle, a tak jsme vyrazili na bohoslužby. Alex se cukal, že prý je to blbost, která mu nic neříká, ale pro mne to hodně znamená. Pravda, pravidelné chození bylo už hodně dávno pryč, naposledy jsem tam byl, že jsem si to pomalu ani nepamatoval. Přesto jsem tam musel, když mne čekal tak důležitý životní krok. Nakonec jsme tam skončili přeci jenom oba. Celou tu dobu jsem ho pozoroval a rozhodně nevypadal jako někdo, koho to nebere.

Po skončení jsme šli za farářem, kterého znám přes deset let. Hodně vždycky pro mne znamenal a teď jsem chtěl, aby v ten velký den nám požehnal. V okamžiku kdy jsme mu předestřeli náš požadavek, začal mluvit takovým způsobem, že mne přešla veškerá nálada. Já se nechci přeci vzdát Boha, Alexe a ani jeho přátelství.

Čím více mluvil, tím více mi bylo hůř a jímala mne větší beznaděj. Skoro jsem už nevnímal, co říká. Naštěstí přeci jenom trošku ano, takže jsem sice stěží, ale přeci zaregistroval, jak mluví o Boží i své lásce ke mně. Když mi to konečně došlo, uvědomil jsem si, že je všechno jinak a svět i život na něm je hezký. Odcházeli jsme domů s radostným výhledem do budoucna, já teda určitě.

 

Následující den přišel na řadu další krok v přípravách, návštěva úřadu. Možná se divíte a ptáte se, zda jsme nechyběli u koní. No chyběli, ale oni nám rozhodně víc. Radek byl v pohodě, před námi si vystačil, a tak dva dny bez nás zvládal taky. Navíc si byl vědom důležitosti našich kroků a přál nám to, k čemu jsme se připravovali.

Když jsme dorazili na úřad, byla tam úřednice, která evidentně dělala něco, co se jí příčilo, rozhodně to co se týkalo agendy okolo registrovaného partnerství. Musela to zpracovat, ale jednala s námi a věřím, že i s jinými podobnými páry, dosti odtažitě až nepříjemně. Navrhla nám několik termínů, teda jsme je spíše z ní vydolovali, ale nehodily se. Naštěstí jsme měli ještě jednu možnost, jiný úřad. Tam byl pro změnu úředník, taky nebyl úplně vstřícný, ale rozhodně o hodně milejší. Snažil se nám najít vhodný termín a ve finále jsme měli k dispozici 7 různých termínů. Nakonec jsme si vybrali den výročí našeho seznámení 10. září.

Další dny jsme už chodili zase na koně a věci okolo svatby jsme realizovali ve svém volnu. Postupně se do příprav zapojila celá rodina, obzvláště ženský, které si vzaly na starost hostinu na chatě, a oběd zajišťoval pro změnu táta. My jsme obvolali ještě některé známé, které bychom tam chtěli mít. Někteří nabídku přijali, jiní ne a byli i takoví, kteří ze svého popudu přestali být naší přátelé. Zajímavě to probíhalo v případě naší party.

Nejdříve jsme volali Matesovi, byl z nich přeci jenom nejbližší.

„Ahoj Mates!”

„Ahoj Alexi.”

„Chtěl bych tě pozvat na svatbu.”

„Cože?”

„Jseš nejlepší kamarád ze třídy a znám tě ze všech nejdýl, tak bych tě chtěl mít na své svatbě.”

„Nekecej!! To myslíš vážně? Která šťastná to bude? Znám ji?”

„Nekecám.” Musel jsem polknout, jak se mi udělal knedlík v hrdle. Přeci jenom nevím, jak se k tomu postaví.

„Znáš ho velmi dobře, Mates.”

Na druhém konci se rozhostilo dlouhé, naprosté ticho a já úplně slyšel, jak se mu v hlavě točí kolečka, která se pokoušejí zpracovat poskytnutou informaci.

„Hooo?”

„Jojo, jeho, Tobiáše!”

Tak pokud před tím bylo ticho, tak teď tam byl tichý uragán. Bylo zřejmé, že to Mates nebere, a trvalo to strašně dlouho.

„Ty si fakt děláš prču? Že jo?”

„Nedělám, myslíme to naprosto vážně.”

„Teda kdyby sis bral holku, tak by to byla bomba a já bych to bral, ale když je to kluk, tak to vybuchla přímo atomovka.”

Tak a přišel jsem o kamaráda ze školky, problesklo mi hlavou. Už jsem se chtěl rozloučit a zavěsit, když se ozvalo:

„To jako proč? Vy se snad máte rádi?”

„Jo máme, samozřejmě a moc. Vadí?”

„Tak to jste mne celkem překvapili. Říkal jsem si, proč jste spolu tak často, a teď už je mi to jasné. No nevadí, jen mne to překvapuje a jsem z toho celkem rozhozen. Hele já už budu muset končit.”

„Tak dobře, měj se,” skočil jsem mu do řeči.

„Počkej, počkej! To bude u nás ve městě? Protože jinak požaduji vlastní postel, nebo nepřijedu!”

Spadl mi kámen ze srdce, který musel slyšet i on, když jsem tohle slyšel.

„Neboj, postel bude. Pro tebe Tobi připraví i s nebesy. Těšíme se moc 10. září.”

„Ok. čau. A mějte se rádi.”

„Díky a čau. Neboj, budeme.”

Obvolal jsem i zbytek party a nakonec přislíbil účast každý. V jednom případě teda dodatečně, při prvním kontaktu s díky odmítl, že nemá zájem. 

Sousedi z vesnice to celkem vzali a nečekaně hodně přislíbilo účast, samozřejmě nebyla to celá vesnice, spíše její menší část.

 

Pozvali jsme, koho jsme chtěli. Já jsem chtěl ze svých známých jich víc, ale taky jsem dostal víckrát košem. Naší chalupě se začalo říkat "U dvou buzerantů". Někteří to používali dost pohrdavě, naštěstí jich byla menšina. Nejvíce jich bylo takových, co to brali, ale přestali se s námi stýkat. Bylo mi líto, že z mých přátel z dětství, dokonce až ze školky, se k této skupině jich přidalo poměrně dost. Zřejmě to nebyli takoví kamarádi, jak jsem si myslel. Co se dá dělat, hlavně, že mám Alexe, ten nahradí všechny lidi světa. Nakonec přislíbilo účast třicet lidí, včetně rodiny.

 

Při jednom z posledních výjezdů před svatbou jsem si našel chvilku, kdy jsem byl s Radkem sám, abych se s ním dohodl ohledně mého nápadu, jak pojmout část naší svatby.

„Radku, rád bych s tebou něco probral. Chtěl bych ovšem, aby to zůstalo mezi námi a pro Tobiho to bylo překvapení."

„Samozřejmě, jsem jako hrob."

„Chtěl bych pro Tobiho přijet na koni. Určitě tušíš jako co."

„I ty jeden romantický filuto. Rád ti s tím pomůžu. Jako koně bych viděl Artexe a vhodné oblečení taky seženu. Jen to musíme ještě taky před tím vyzkoušet."

„Děkuji, Radku."

Vše probíhalo podle plánu až do dne D. Radek nezklamal a kdoví kde sehnal pro mne oblečení, v kterém jsem vypadal úchvatně. Artex byl taky vyštafírován, jak se patří. Sedl jsem si na něj a odjel před úřad, kde jsem se měl sejít se svým nastávajícím. Společně jsme pak vstoupili dovnitř celí rozechvělí.

 

Naše přípravy byly v plném proudu a já se těšil i cítil jako prvnička. S Alexem jsme si objednali u specializované cestovky cestu za hranice všedních dnů. S Radkem a Lukášem jsem v přísném utajení vymyslel i připravil překvapení pro mého nastávajícího, který jak jsem věděl, o tom již dlouho snil. V půjčovně jsem si pořídil šaty vhodné k takovéto důležité události a byl připraven na vše, teda myslel jsem si to. Nastal den D a já se s celou rodinou přesunul k radnici, kde jsme netrpělivě čekali na Alexe. Již od předchozího večera jsem ho neviděl a byl jsem strašně nervózní. Byl krásný slunečný den bez jediného mráčku a vyhlížel jsem ho na všechny strany. Byl už opravdu čas jít dovnitř, když se ze slunka vynořila na obzoru silueta. Čím více se přibližovala, tím více se její kontury vyjasňovaly, až bylo zřejmé, že se jedná o jezdce na koni. Ještě o něco popojel a já jsem měl pocit, že spím nebo co. Přišlo mi, že z pohádky vyjel princ na bílém koni a míří rovnou ke mně. Oba přímo zářili, až oči přecházely. Teprve tehdy, když vyjeli z oslňujícího svitu slunce, jsem zjistil, že se jedná o Alexe na Artexovi, byli překrásní a mne se podlomily kolena. Můj princ dojel až ke mně, sesedl, poklekl a pravil. 

„Pojď, můj drahý."

Tak jsem tedy s tím mým milovaným komediantem šel.

 

Přišel, teda vlastně přijel jsem, na poslední chvíli, a tak jsme přišli ihned na řadu. Všechno proběhlo v pohodě a oddávající byla fajn, dokonce se na nás usmívala a nepřipadalo mi, že to byl až tak strojený, profesionální úsměv. Podepsali jsme papíry a vydali se všichni do kostela. Každý pěšky, jen já s Tobim na koni. Vezl jsem si ho jak princeznu a já si připadal jak král. Jak jsme míjeli lidi, tak se většina smála, mávala a ukazovala palec nahoru. Našli se i tací, kteří se znechuceně odvraceli a odplivávali si. Mně to však bylo naprosto jedno. Před chrámem jsme sesedli, vzali se za ruce a v čele průvodu vstoupili dovnitř.

 

Na úřadě to proběhlo bez problému, stejně to byla pro mne pouhá formalita. Cestou do kostela, kde se mělo odehrát pro mne to nejdůležitější, se k nám stavělo velice různě od pozitivního postoje až po ten nejnegativnější, chybělo v některých případech už jen kamenování. Mne to bylo ovšem naprosto šumafuk. Mne vezl můj princ na bílém koni a já si připadal jak královna.

 

Podruhé v životě jsem vstupoval do kostela a viděl jsem v tom smysl. S Tobim všechno mi dává smysl, celý můj život směřoval a byl veden přesně k tomuhle okamžiku, aniž jsem to věděl. Ano, kdybych to nechtěl, tak by se to nestalo, určitě jsem se tomu mohl vyhnout, ale já chtěl být Tobiho a to strašně moc. Předstoupili jsme před oltář a při tom nás doprovázely varhany Svatebním pochodem. Za oltářem stál Lukáš a ještě jeden kněz, jmenoval se David a byl tu, protože věděl, jak v našem případě postupovat. Všichni svatebčani se usadili do lavic, jen my s knězi zůstali stát a obřad začal.

Zpívalo se, modlilo se a David přečetl text z Bible. Na to všechno jsme byli připraveni, chodili jsme celou dobu připrav na faru. Probírali jsme tam, jak je to, co se chystáme provést, zodpovědné, náročné i s ohledem a především na druh našeho svazku. Museli jsme se zamyslet, zda se máme opravdu natolik rádi, že nám stojí za to podstoupit jakékoliv problémy, ústrky až třeba i šikanu okolí. Též jsme se dozvěděli, jak bude probíhat samotný obřad.

Tak a teď tady stojíme oba rozhodnuti to opravdu učinit. Jsme si vědomi, že na úřadě to mělo právní váhu, ale zde to má jiný důraz, mnohem větší a důležitější, zaměřený na věrnost až obětavost, hraničící možná někdy až se sebeobětováním pro toho druhého.

Tak jsme tady oba byli připraveni přijmout to břemeno, které nás čeká. Konečně ten okamžik nastal a Lukáš následován Davidem k nám přistoupil. Cítil jsem se tak divně. Měl jsem v sobě obavy, strach i touhu. Dokonce jsem měl nutkání i utéct. Strašně jsem se bál, to si ani nedokážete představit jak, že to, co přichází a bude následovat, v budoucnu nezvládnu a já ublížím Tobimu. Přesto přese všechno jsem věděl, že ho tak miluji a chci s ním stále být, že tohle riziko musím podstoupit.

Uprostřed mého rozjímání a vnitřního boje jsem uslyšel hlas.

„Alexi, chceš si vzít zde přítomného Tobiáše za manžela před Bohem i lidmi a snášet s ním dobré i zlé až do konce vašich dnů bez ohledu na nestandardní svazek mezi vámi, jenž může přinést ledacos?"

Musel jsem spolknout knedlík v mém krku a s ohledem, že nebyl jeden, má odpověď nepřišla záhy.

„Ano, chci! Kamkoli půjde, půjdu i já, kdekoli zůstane, zůstanu i já. Jeho Bůh bude i mým Bohem."

Po tomhle jsem se vrátil naprosto do reality.

„Tobiáši, chceš si vzít zde přítomného Alexe za manžela před Bohem i lidmi a snášet s ním dobré i zlé až do konce vašich dnů bez ohledu na nestandardní svazek mezi vámi, jenž může přinést ledacos?"

Díval jsem se na něj a viděl jsem na něm takové odhodlání i radost, až to zaráželo. Připadal mi, že je úplně mimo.

„Ano, chci. Kamkoli půjde, půjdu i já, kdekoli zůstane, zůstanu i já.“

„Dobře. Od nynějška jste manželé před Bohem i před lidmi. Nechť vaše láska přetrvá všechna protivenství, Bůh vám žehná a chrání vás i tento svazek po zbytek vašich životů proti všemu zlému.”

S těmi slovy nám Lukáš vložil ruce na hlavy, každou na jednu.

„Nyní se polibte jako manželé.”

Sotva nás jeho ruce opustily, učinili jsme tak. No spíše se na sebe vrhli a novomanželský polibek se zvrhl v pořádný, vášnivý a dlouhý francouzák. Když jsme konečně s tím přestali, otočili jsme se a vykročili směrem ven. Za námi se vydali i ostatní svatebčani. Venku jsem vysadil Tobiho na bělouše, přisedl k němu a vyjeli na hostinu v místním pohostinství. Po jejím skončení jsme se všichni přesunuli na chatu, kde začala ta opravdová zábava.

 

Obřad jsem si opravdu užíval, a pokud jsem měl trošičku pochybnosti o našem kroku, tak tady jakákoliv pochybnost zmizela. Byl jsem naprosto jistý, že děláme správně a s Alexem chci žít zbytek svého života a snášet společně dobré i zlé, včetně všech protivenství, která určitě přijdou. Jediné, čeho jsem se obával, bylo, že můj princ na poslední chvíli couvne. Naštěstí se tak nestalo, a tak když padla ta otázka na mne, odpověděl jsem pevně a jistě.

Po výzvě k polibku jsem to nevydržel a do pusy mu narval jazyk, s kterým jsem mu to tam s chutí a důsledně čistil dosti dlouho. Potom jsme se přes hospodu přesunuli k nám na chatu, kde se rozproudila pořádná zábava. Cestou jsme oba hrdě jeli na koni jako princ s princeznou, z kterých se stal král s královnou. Pokud to tak někdo nevnímal, jeho chyba.

 

Zábava probíhala v plném proudu, když za mnou přišla Pája s Lenkou. Začaly do mne hučet, jak se nám to povedlo a jak je to moc pěkný. Do toho se připletla ségra a hezky si s nimi notovala. Bez okolku se při tom zezadu přitulila k Lence a nestydatě se zaobírala jejími prsy. To už všechny tři fúrie útočily na mne, jak si s Tobim představujeme náš další společný život. Snažil jsem se s nimi komunikovat, ale nebyl jsem sto jim dát pro ně uspokojivou odpověď. V okamžiku, kdy se k nim přidala i máma držíc Páju za ruku, mi to všechno přišlo divné. Tobi se už nějakou dobu ke mně netulil, vidět taky už nebyl docela dlouho a ještě ony tu provádějí křížový výslech, bráníce mi při tom ve výhledu. Korunu tomu dala máma.

„Tak co? Jak to vidíš? Kdo z vás první přijde o panenství?"

Samozřejmě ty tři se k ní přidaly a já nevydržel.

„Kde žijete, prosím vás?! Oba už nejsme panny dávno!"

„To se nestydíš takhle mluvit s dámami?" ozval se mi za zády mužný hlas.

To už jsem nevydržel, vyskočil, a jak jsem se při tom otáčel, málem jsem porazil tátu za sebou. Teda jako dámy se moc nechovaly, řekl bych. Tulily se k sobě dost vehementně.

„Zavřete oči, brouci, odcházím. Musím se podívat po Tobim."

Ony fakt ty oči zavřely s úsměvy na rtech, jenže si vzápětí začaly dávat pořádné francouzáky. Překvapilo mě to, ale proč ne. Vymanil jsem se z jejich područí a vydal na průzkum. Obešel jsem celou zahradu, přesunul se do baráku a nikde nic. Poslední místo byl záchod, neuspěl jsem a následoval ještě jeden se stejným výsledkem. Tak to začalo být zajímavé a hlavně pro mne nepříjemné. Když jsem si uvědomil, jak se ke mně chovaly, vzpomněl jsem si na svatební tradici. Jenomže kde může být? Napadla mne hospoda a jako alternativa stáje. Artex se od příjezdu z hospody pásl naproti na louce a teď tam nebyl. Odchytil jsem Lukáše, Radek tu též nebyl, a vysvětlil situaci. Velmi ochotně mi nabídl společnost. Vyrazili jsme tedy a cestou jsme se stavili v hospodě. Nebyl tam, stejně jako ve stáji. Nebyl tam ani náš zvířecí parťák, ba ani ten lidský. Takže kde můžou být? Po usilovném přemýšlení mne napadla místa na plaveni. Pěšky to nebylo ani tak rychlé, ani tak pohodlné. Nebyli ani tam. Byl jsem z toho na větvi a nešťastný se sesunul do trávy. Kde sakra může být?

„Alexi, proč neposloucháš své srdce? Kde tady vám bylo nejlíp, kam jste rádi chodili? Nebyl by nejspíš tam?"

„Kde jsme nejraději? Myslíš, že mne to hned nenapadlo? Tak kde to asi je? Na chatě není, ve stáji taky ne. Byli jsme na všech našich místech. Jen hospoda byla mimo plán, ale zase při cestě."

„Opravdu? Jsi si tím jistý?"

„Jsem!"

„Já ne!"

????

„Tak přemýšlej!"

On to určitě ví! Problém je, že mně to nemyslí.

?????

„Ale no tak! Kde jsme teď?"

„U řeky."

„Přihořívá. A kde je teda Tobi?"

„U řeky? Ale tam už jsme přeci byli!"

„Snaž se!"

„No tak!"

„Někde, kde je voda?"

„Tak vidíš, zase přihořívá!"

„Rybníček!!" Jak jsem na něj mohl zapomenout!!!

„Tak se tam skočíme podívat, ne?"

Teda tak to byla pěkná štreka až na druhý konec vesnice. Trvalo to přes všechnu moji snahu hodně dlouho, a nakonec jsem ho tam ani nenašel.

Bloumal jsem tam celý nešťastný ještě pěknou chvilku.

„Snaž se! Hledej! Někde tady určitě bude."

Nojono. Ale kde?

Prohledal jsem tam kdeco a stále nic.

Co tady dělá ten provaz?

Jeden jeho konec byl uvázán k pařezu a druhý končil v oblacích. Celou dobu jsem chodil kolem něj a neuvědomil jsem si, že tam nemá co dělat. Můj pohled ho sledoval vzhůru až na jeho konec, kde se nacházel balón. Tam by mohla být moje láska! Začal jsem ho stahovat dolů a byla to pěkná fuška. Když byl zhruba v polovině původní výšky vyklonila se z něj osvětlená hlava a já ho konečně uviděl. Moje úsilí se zvětšilo. Když byl konečně dole, rychle jsme balon ukotvili a vrhli se na sebe. Lukáš se decentně vytratil po anglicku.

„Co to tady vlastně vyvádíš, Tobi?”

„No co? Čekám tady na tebe a přitom testuji balon.”

„Proč je tu ten balon? A proč ho zrovna teď a ty tady testuješ?”

„Přeci na zítřejší svatební cestu. Nemůžu riskovat, že by zítra něco nevyšlo!”

Naše konverzace byla přerušována polibky, které mne tak rozhicovaly, že všechna sexuální energie nahromaděna za celý den musela ven. V podstatě jsem Tobiho brutálně znásilnil na pejska. Nevím, zda to bylo opravdové znásilnění, když se mu to líbilo. Po ukojení nás obou, jsme se upravili a vrátili na chatu.

Tam probíhala zábava v plném proudu, jako by ti hlavní vůbec nechyběli. Jak se ukázalo, ne všichni nás nepostrádali. Vlastně to byl každý, kdo se interesoval v té právě proběhlé akci, Radek, Lukáš, každá z těch našich drahých ženských a samozřejmě taťka. V čele s tím ženským plémě se na nás vrhli rozesmátí, až to nebylo hezké, a přivítali zpátky. Trvalo ještě nějaký čas, než se přiblížila půlnoc. Místní hosté se začali rozcházet a ti přespolní se ukládali různě po domě. Nakonec vzhůru zůstala jen naše rodinka.

„Tak a je konečně čas na svatební noc, i když už některé věci máte dávno za sebou. My půjdeme taky už všichni spát, jsme jak je vidět též pěkně unaveni,“ ozvala se mamka.

Pája si odváděla mamku do svého pokoje, Lenka zase ségru. A otec? Ten s úsměvem na rtech a s vědomím, že Pája přinesla do jeho vztahu něco nového a pěkného, mířil do toho svého. Po tom všem jsem chtěl Tobiho odvést do našeho pokoje a užít si naši svatební noc, ale on mne zarazil.

„Ne Alexi, ne. Tam ne! Pojďme do pokoje našich, ode dneška je to náš pokoj. Jsme manželé a tam tedy patříme."

 

Zábava na chatě se pěkně rozproudila, když přišel za mnou Radek a nenápadně mne odvedl stranou.

„Už je čas, Tobi."

„Dobře, tak jdeme."

Při odchodu jsem si všiml, jak se k Alexovi mají ty naše ženský a snaží se ho zabavit. U vchodu jsme potkali Lukáše.

„Tak my jdeme."

Tahle akce byla dosti konspirativní. U našeho rybníčku, kolikrát jsme se tam koupali i milovali nazí, byl připraven balón, do kterého jsem si vlezl a Radek ho vypustil do výšky deseti metrů. Začal jsem čekat na manžela. Nemile mne překvapilo, jak dlouho to trvalo, než mne našel. Hned na to jsme se pěkně živočišně pomilovali.

Po návratu ještě probíhala zábava, než se šlo spát. Zaregistroval jsem, že se nám v rodině vytvářejí nestandardní páry.

V posteli jsme si ještě pořádně ulevili, než nás zmohla únava. Poslední, co jsem si uvědomil, bylo, že mi Alex pěkně změnil život, já jemu jak se patří pořádně taky, všem okolo nás jakbysmet a strašně se těším na zítřek i další dny.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoGuy Izieu
Věk60

Můžu být rád, že po mně někdo něco občas chce, aspoň existuji. Když ovšem občas po někom něco chci já, neexistuji.

Celý život chci býti svině a zůstávám volem i když jsem býk.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+5 #2 Odp.: Spolužáci – Náš denIsiris 2021-06-16 09:41
Nádhera :) To je úplně poprvé, co jsem četla o svatbě dvou kluků! :-) A nedokážu si pomoct, ale jsem hrdá, že tam hráli hlavní roli zrovna Alex a Tobi... :"-) Moc se mi líbilo, jak si to celé udělali po svém; chtěli to v kostele - bylo to v kostele, chtěli tam koně - měli tam koně, chtěli letět balonem - zařídili si balon... Nenechali se nikým od ničeho odradit. :-)
+ "Rodiče by měli být při tom, když se jim vdává syn" - nevím, jestli to byl záměr, ale mě ta věta šíleně rozesmála, připomněla mi ty Tvoje pohádky, kde se ze syna stala dcera... :D
+ Alex: "Teprve teď jsem si pořádně uvědomil, že je to opravdu, pěkný, mladý a sexy farář. Stejně bych neměnil." :"-D No proto!!! ;)))
+ "Tam probíhala zábava v plném proudu, jako by ti hlavní vůbec nechyběli." - chacha, typická svatba! ;-D A i z toho důvodu se mi ta povídka líbila, už jsem dlouho nic svatebního nečetla, ale je to přitom (jako asi u spousty ženských) moje oblíbené téma :-)
Citovat
0 #1 Odp.: Spolužáci – Náš denrealutopik 2021-06-13 16:22
Na úřadě to bylo bezproblémové, ale do kostelíčka bóóóžího bychom nikdy nešli. Velkou svatbu jsme nepořádali, úřední papír nám život nezměnil, jenom by se někdy mohl hodit k praktickým účelům. A co si myslím o této tvé povídce, ti raději ani nepovím, Gayděvko, jistě si to dokážeš přibližně představit. Nejhezčí slova byla „Hooo?“ a „tichý uragán“ nebo „Zavřete oči, brouci, odcházím.“ A pro mě nejnepřijatelnější bylo „panenství,“ však víš. Jen by povídku měla přečíst korektorka.
Citovat