Spolužáci – Výročí

Byli jsme s Alexem svoji již celý rok. Rozhodli jsme se tedy, že to oslavíme na místě, které pro nás hodně znamená. Za ten rok se toho zase změnilo hodně, ale co zůstalo, byla vzájemná, neukojitelná touha po tom druhém. Vejšku jsme zvládali obstojně. I tam jsme byli spolu v jedné skupině, stejně jako v podnájmu, toho času již druhém. Já jsem zjistil za tu dobu, že Alex není tak nezničitelný, jak se mohlo dříve zdát.

Stále bydlíme u rodičů v jeho pokoji, teda když nejsme zrovna ve škole. Krátce po návratu z resortu se k jeho sestře nastěhovala Lenka. Tehdy si rodiče uvědomili, kam to směřuje a že budou bez vnoučat. Jejich dcera je však vyvedla z omylu. Jasně jim dala najevo, že si po skončení vysoké pořídí dítě moderním způsobem. Lenka ji v tom podpořila s tím, že podruhé v životě stejnou chybu neudělá. Po nastěhování Lenky netrvalo dlouho a uvolnil se hostinský pokoj, který okamžitě byl předurčen pro budoucí dítě.

Každý den jsme to spolu museli několikrát udělat a jeden bez druhého se nehnul ani na krok. Jenomže ne každý nám náš vztah přál, a to byl problém. Já to jakž takž dával, ale Alex nikoliv a já se často obával, že takovým nepřejícníkům rozbije hubu, obzvláště pak těm, kteří se naváželi do mne jako jeho kurvičky. Někdy to zase vypadalo, že si něco udělá sám. Společně jsme to naštěstí zvládali a pokaždé takovou situaci překonali. Velikonoce jsme si mezitím užili ještě více než ty předchozí s pěkně červenými zadečky, dokonce jsme si několikrát vzájemně protáhli komínky a pořádně je naplnili.

Tento společný týden strávený na nám milém místě snad přinese tu potřebnou špetku klidu do našeho vztahu. Původně jsme uvažovali o tom báječném resortu snů, taky padl nápad na chatu, ale nakonec jsme se rozhodli zajet tam, kde to všechno začalo. Je to všechno tak dávno, a přitom není. Naše životy to změnilo teda zásadně. Třeba i tak, že jsem si udělal řidičák a řídil jsem naše auto na To místo já.

Za Turnovem byla bouračka. Záchranáři už pracovali naplno a zrovna vytahovali z trosek rodinku. Jak jsem to uviděl, málem jsem se k nim přidal a zapíchl to vedle nich. Radši jsem zastavil hned za tím místem. Rozklepal jsem se jako sulc, sotva jsem sundal ruce z volantu. Alex, když viděl, jak jsem na tom, se ke mně naklonil a začal mne utěšovat. Najednou tu byl starý dobrý Alex a ten nervák z posledních měsíců někam zmizel.

Jak jsme tam stáli, přistoupil k nám policista.

„Dobrý den. Tady nemůžete stát. Jste moc blízko nehody a překážíte v provozu."

Sotva to dořekl, zarazil se při pohledu na mne.

„Jste v pořádku, pane řidiči?"

„Není, pane příslušníku. Před časem při něčem podobném přišel o celou rodinu," ozval se Alex.

„Tak to chápu. Stejně bych vás požádal, zda by nešlo odjet někam jinam."

„Jistě. Já to vezmu za něj a pojedeme dál."

„Děkuji a na shledanou." 

„Na shledanou."

S tím odešel, a to už stál Alex u dveří, které otvíral.

„Tak pojď, miláčku. Sedni si prosím vedle. Popojedeme, ať tu nepřekážíme. Neboj, to zvládneme."

Jeho hlas mne uklidňoval, jako vždy. Nešlo to tak rychle, že bych mohl rovnou řídit, ale přesednout jsem mohl bez problémů, což ještě před pár chvílemi ani nešlo. Jeli jsme tedy dál a on na mne mluvil a já jsem se dále uklidňoval.

Při příjezdu k našemu penzionu už jsem byl v pohodě. Dostali jsme dokonce stejný pokoj jako tenkrát. Po vstupu do něj se Alex začal smát.

„Uděláš mi produkci jako tehdy?"

„Rád, klidně každý den a nejen to."

Vrhl jsem se na něj a skončilo to jednoznačně, jak jinak. Teprve potom jsme si vybalili a vyrazili ven. První výšlap toho týdne jsme udělali stejný jako posledně přes vyhlídku, jeskyni, až na mlýn a zpět. Jediný rozdíl byl, že jsme se k sobě měli bez obalu a pořádně si to užívali. Vedení za ruku nebyl žádný problém, francouzák jsme taky moc neřešili, kde si ho zrovna dáváme. Jen když jsme chtěli ještě něco víc, tak jsme si našli soukromí, třeba v houští. Byli jsme šťastní, že jsme svoji, a dávali to veřejně znát. Po návratu na pokoj už šly úplně všechny zábrany stranou, stejně jako oblečení.

Ten poslední rok s Tobim byl strašně náročný, dá se říci, že i strašný. To, že doma nic není, jak bývalo, Lenka se nastěhovala k ségře a Pája k rodičům do ložnice, nebyl takový problém jako soužití s Tobim na veřejnosti. Byli jsme spolu tak šťastní, že jsme chtěli, aby to věděli naprosto všichni. Jenomže někteří nám to nepřáli a nebylo jich málo. Dokud to bylo namířeno proti mně, ještě jsem to dával, ale jakmile se to obrátilo na mého miláška, tak jsem viděl rudě. Postupně to začalo mít negativní vliv na mou psychiku. Snad tenhle týden navrátí do mé duše klid. Seděl jsem vedle Tobiho, který řídil, a bylo mi dobře. Když jsme tam jeli posledně, stěží jsem ho dostal do auta. Od té doby udělal obrovský pokrok, a to je dobře. Pozoroval jsem ho, jak je spokojený, šťastný a krásný. Stále jsem se nemohl jeho existencí nasytit.

Po průjezdu Turnovem jsme míjeli havárku a úplně jsem se zhrozil, co s Tobim udělala. Naštěstí dokázal zastavit o kousek dál, já si uvědomil, jak je stále křehký a jak jsem pro něj potřebný, a začal ho jako kdysi uklidňovat. Do toho přišel policajt, tak jsem to s ním vyřídil a na penzion jsem to nakonec odřídil já. Na pokoji mne docela sprostě znásilnil.

Tobi byl překvapený, že jsme dostali stejný pokoj jako tenkrát. Kdyby věděl, že náhoda neexistuje… Po naplnění jeho dutin mnou samotným ve velkém množství jsme vyrazili na výlet, kde jsme si užívali všeho, i sebe sama, bez obalu a do sytosti.

Řeknu vám, že život s Tobim je fakt náročný a krásný. Stále se chová jak nadržená děvka, provokuje a loudí o sex, naštěstí jenom u mne. Neměnil bych ho, ani nedal nikomu jinému, třeba jen na chviličku. Rozhodně ho budu navždy chránit a dám mu vždycky všechno, co bude chtít.

Ráno jsme se dohadovali, kam vyrazíme. Nakonec jsme se rozhodli, že si zajdeme do Kryštofova Údolí podívat se na orloj. Když jsme ovšem zjistili, jaká je to štreka, bylo nám jasné, že to pěšky nedáme. Otázkou tak zůstalo, zda použít auto nebo vlak, či tam vůbec vyrazíme. S našima jsem tam byl vlakem, a tak jsem byl rád, že s Alexem se tam dopravím stejně.

Cestou tam jsme přestupovali v Liberci, kde k nám přisedl trochu zvláštní pár mužů. Nevím, co mne to popadlo, ale najednou jsem měl potřebu se k Alexovi docela mít. Neodolal jsem pokušení a nasadil mu pořádného francouzáka. Po chvíli jsem uslyšel nějaké hlášky skrz potlačovaný smích od dotyčného páru. To už jsem viděl, jak se Alexovi zatmělo v očích, a já věděl, že je zle. Vzápětí mne odstrčil, vyskočil a jednomu z nich dal facku, druhému pak ihned poté. Bylo mi strašně trapně a snažil jsem se ho uklidnit. Všichni jsme byli rádi, když jsem ho konečně usadil. Omlouval jsem se horem dolem a zdálo se, že úspěšně. Vystoupili jsme všichni společně a každý si šel za svým cílem.

My jsme zkoukli orloj, trochu se prošli po okolí a skončili na obědě. Uprostřed jídla vstoupili ti dva z vlaku a sedli si někam za mne. Když jsme dojedli a chtěli zaplatit, Alex se zvedl a odešel. Po zjištění, kam míří, mi zatrnulo, ale než jsem stačil cokoliv udělat, byl už u nich. Netrvalo zas až tak dlouho a všichni tři byli u mne.

„Tobi, Dalibor."

„Marcel, Tobi."

Koukal jsem na ně jako puk z jara a nechápal.

„No co. Jsou na tom stejně jako my, skoro. V tom vlaku to bylo nedorozumění. Špatně jsem to pochopil, a tak jsem se omluvil."

Posadili se k nám a ještě jsme pokecali. Do odjezdu našeho vlaku i tak chybělo dosud něco přes hodinu, a tak slovo dalo slovo a šli jsme se nakonec ještě projít ve čtyřech. Neříkám, že nejsme divný, ale oni byli tuplovaně.

Cestou vlakem k orloji jsme potkali dva podivné týpky. Nevím, co to Tobiho popadlo, ale přímo před nimi mi nasadil pořádného francouzáka. Když jsem zaregistroval reakci od těch dvou, začala se mi vařit krev.

„Koukej na ty dva buziky, jak se k sobě mají.“

„Tamhle ten bude určitě jeho holka a chová se jak nadržená děvka!“

„Tohohle bys přes všechno nebyl schopný, co?“

Jejich provokace na adresu Tobiho už mne natolik vytočily, že jsem se neudržel a oběma dal pořádnou facku. Měli štěstí, že se mému miláškovi podařilo uklidnit mne včas, jinak bych je snad zabil. Naštěstí jsme se brzy rozešli.

S Tobim jsme si prohlédli místní orloj, třetí nejstarší v republice, stejně jako místní výstavu betlémů, a při procházce po okolí si prohlédli i historický železniční viadukt. Skončili jsme nakonec v restauraci na obědě. Jaké nemilé překvapení bylo, když se tam objevili ti dva.

„To snad není pravda, my se jich dnes nezbavíme!“ pronesl jsem a cítil jsem, jak se mi kazí nálada.

„Tak si jich nevšímej,“ uklidňoval mě Tobi.

„To se ti lehko řekne, ale když odtud vidím přímo na ně!“ rozčiloval jsem se.

„To jsem jakože neslyšel,“ smál se Tobi. „Máš se dívat do talíře – nebo na mě, ne po cizích chlapech!“

Místo odpovědi jsem se na něj jenom zašklebil, ale pak jsem se snažil řídit jeho radami a těch dvou jsem si nevšímal. Jenže občas mi k nim pohled přece jenom sklouzl a já tak byl svědkem jejich zvláštního chování, třeba když ten "mladší" celou dobu obsluhoval toho "staršího", i když tu fungovala normální obsluha. Pokaždé, když se vrátil s něčím ke stolu, mu políbil skrytě ruku, teda aspoň se snažil to dělat nenápadně. Naopak ten druhý ho vždy podrbal za ušima. Nikdy to nebylo naopak. Největší šok pak pro mne byl, když si nepokrytě a natvrdo dali pusu. Nebyl to sice francouzák, ale i tak v tom bylo znát mnohem víc než pouhé kamarádství. Dokonce společně na čas odešli, podle všeho na záchod. Po tom všem, co jsem viděl, mi vrtala v hlavě ta událost ve vlaku. 

Nakonec mi to ale nedalo a musel jsem po jídle za nimi dojít. Bylo to divné, jak se chovali ve vlaku a teď tady.

„Ahoj. Už jsme se dneska viděli, že?"

„Ahoj. Je to možné. Děje se něco?"

„Vidím, že se tady chováte docela divně s ohledem na to, co se stalo ve vlaku. Přijde mi to zvláštní."

„Tak dobře. Byl jsi tam docela dost vytočený a doteď nechápeme, proč. Můžeš nám to prosím vysvětlit?"

„Ty vaše hlášky o buzerantech jsem slyšel celkem dobře, i když jste se snažili být celkem potichu. Ovšem když jste mého přítele označili za kurvičku, tak to bylo opravdu na mne příliš.“

„Slyšel jsi pořádně, co říkáme, a vnímal jsi obsah našich slov?“

„No, no.“

Když jsem si tam v té chvíli promítal znovu jejich slova, vyznělo to úplně jinak, než jak jsem to vnímal v tom okamžiku já.

„No, asi ne. Uvědomuji si zpětně, že to zřejmě nemělo vyznít tak, jak jsem to pochopil.“

„Žádné zřejmě, ale určitě! Nemáš pocit, že to bychom uráželi i sami sebe?“

Takže bylo zřejmé, že jsou našinci, i když zvláštní. Po tomhle zjištění jsem se jim omluvil za ty facky a oni za blbé narážky. Skončili jsme u našeho stolu, kde jsem je představil Tobimu. Když jsme tam s nimi tak seděli a já viděl, jak si bez obalu dávají pořádné francouzáky jeden za druhým a hladí se po celém těle, věděl jsem, že jsem opravdu přestřelil. Dalibor měl pěkný náhrdelník na krku. Pravda je, že mi přišel takový divný. Ovšem co mne fakt fascinovalo, byla obrovská boule, co měl mezi nohama. Co bylo ještě zvláštní, byl ten jeho pohled. Bylo v něm něco mnohem víc než jen obrovská láska, a to všechno se upíralo na Marcela. Ještě nějakou dobu jsme strávili společně a já si všiml, že Daliborova boule má zvláštní tvar a ten náhrdelník má docela dost natěsno a vypadá velmi kompaktně. Při rozchodu jsme si na sebe vyměnili kontakty. Co kdyby se podařilo něco podniknout, že? Dalibor se přece vyjádřil v tom smyslu, že má rád koně, a to by se dalo někdy zrealizovat.

Následující den přišel Alex s návrhem, že bychom si zajeli autem do Boru s návštěvou muzea a té pizzerky. Nápad se mi celkem líbil, jenomže se mi s ohledem na uplynulou noc a na to, co se v ní dělo, dosti špatně sedělo. Přesto mne ukecal a jako satisfakci ukradl na pokoji polštářek, který propašoval až do auta pod můj zadek. Bylo to fakt prima, procházet se po městě i muzeu držíce se za ruku. Nelze sice říci, že negativní reakce nebyly žádné, ale nebylo to nic hrozného. Užívali jsme si to, jak se dalo. V muzeu jsem si všiml, že Alex se zastavil neobvykle dlouho u jednoho stolku. Nikdy jsem netušil, že má takový zájem o sklo. Trochu mne rozladilo, ale jenom trošičku, když jsem se tam chtěl podívat, že se postavil tak, abych na to neviděl a hned mne táhl pryč.

Při přesunu k pizzerii najednou promluvil:

„Sorry, běž tam sám! Počkej tam na mne, prosím. Musím si něco zařídit.“

Sotva to dořekl, už mizel za rohem a nechal mne stát na ulici s otevřenou pusou. Když jsem se z toho vzpamatoval, pokračoval jsem dál k cíli. Seděl jsem tam pak sám, nechápal, co se děje, a byl silně rozladěn.

„Jsem už tady, zlatíčko! Co si dáme?“ ozvalo se ode dveří po delší době. Byl jak rozesmátá lavina, okamžitě se na mne vrhl a dal mi takovou pusu, že jsem okamžitě roztál jak ledovec a jen na jednom místě jsem byl tvrdý na kámen. Ještě že jsem seděl. Najedli jsme se v klidu a bylo celkem fajn. Mezičasem mne hladil, šeptal mi do ouška sladká slovíčka i dosti chlípná, na ústa s jazykem též nezapomněl, a mně bylo jasné, že si rozhodně na penzionu dneska neodpočinu. Od okamžiku, jakmile jsem projevil zájem odejít, dělal vše, aby nás zdržoval. Možná si myslel, že jsem si toho nevšiml, ale začal nenápadně sledovat hodiny. Nakonec přece jenom svolil k odchodu a my nasedli do auta. Jel podezřele, pokud mi má orientace fungovala správně, tudy se přece nejelo na Skálu. Netrvalo dlouho, zastavil a vystoupil.

„Seď a čekej!“

Zmizel obratem za rohem, toho dne již podruhé mne takhle opustil a bylo mi z toho divně. Vrátil se brzo, nasedl a krom pusy se vůbec neprojevil až na penzion. Jen se usmíval.

Ráno jsem tak trochu Tobiho dotlačil k výletu do Boru. Byl neskutečný, jak po tom, co v noci prožil, chodil a vůbec se pohyboval. Měl jsem taky dost, přece jenom jsem se s ním nepáral a užívali jsme si to oba. Přesto přese všechno mne zase začínal čím dál víc dráždit. Teď ovšem na to nebyl čas, když už jsem ho zpracoval, že byl ochoten jet autem. Samozřejmě jsem řídil já a na pokoji z gauče jsem si vypůjčil polštářek pod jeho překrásný zadeček.

Muzeum jsme si pěkně prohlédli a já jsem tam opravdu našel, co jsem hledal. Při odchodu jsem ho nechal samotného dojít na oběd a sám jsem šel zařídit, co jsem potřeboval. Jakmile jsme byli zase spolu, začal jsem pracovat na tom, abychom byli oba pořádně rozrajcovaný na večer. Tobi chtěl odejít dřív, než jsem potřeboval, a tak jsem to musel natahovat, jak se dalo. Cestou autem jsem skočil pro to a při návratu jsem si všiml, že je drahoušek mimo. Přestože jsem dával pozor na jízdu, neuniklo mi, jak je zaražený a nasupený. Nechal jsem ho dusit ve vlastní šťávě až na pokoj. Je přece známo, co dušení udělá s masíčkem. Ovšem jak to šlo, začal jsem ho svlékat, a i když se bránil, mé pusy doprovázené hlazením po celém těle ho přesvědčily, že nejlepší je být se mnou nahý. Ještě chviličku jsem ho dráždil, až byl na hraně, kdy by udělal cokoliv, jen abych ho ošukal pořádně tvrdě. V tom okamžiku jsem ho nechal o samotě a šel pro to. Při návratu se na mne podíval a z očí mu šlehaly blesky. Jeho tvrdolín se hrdě a naplno trčil proti mně v plné parádě. Ležel i seděl tam tak, že jsem viděl z něj úplně vše, a já věděl, že je ten správný okamžik uskutečnit to, co jsem měl v plánu.

Ten Alex, vám řeknu, je pěkný prevít, miluji ho, ale jak umí se mnou cvičit, je neskutečné. Celý výlet mne dráždil a třikrát mne během té doby nechal samotného. Naposledy v okamžiku, kdy jsem ho potřeboval tak moc v sobě. Jeho třetí návrat však tohle všechno vynahradil. Klekl si přede mne jako princ, vyndal něco, co schovával za zády, a pravil:

„Tobiášku drahý, navěky milovaný, k dnešnímu ročnímu výročí bych ti rád dal něco, co ti bude vždycky připomínat, jak k sobě patříme.“

Úplně jsem zapomněl, že zrovna v ten den před rokem jsme si řekli své ANO! Při těch slovech mi podával něco podivného ze skla. Vypadalo to jako dvě mužská dolní torza, pořádně vybavená, vedle sebe propojena dvěma srdci a na jejich vrcholu s iniciálami A a T. Jedno z nich bylo otočeno k tomu druhému zády a u něj bylo jasné, kam míří. Přišlo mi, že ten první má na zadečku nějaký kaz, ale při detailnějším pohledu jsem zjistil, že je to znaménko, které vypadá jako moje a je přesně tam, co ho mám já. Přiznám se, že tenhle popis jsem vnímal až mnohem později. Sotva jsem to od něj převzal a odložil, jsem se nastavil, já po něm tak strašně toužil, a začala další jízda skrz nadcházející noc.

Ten Alex mne fascinuje. On snad nikdy nemá dost. Nemůžu říci, že bych rád a s radostí mu nepodržel kdykoliv a kdekoliv, ale přece jenom uznejte, že když jste opracováváni celou noc a celý den, tak to člověka zmůže, i když se tak děje s obrovskou láskou. Můžu být vůbec rád, že nás nechal trochu najíst. Co se mi taky povedlo, bylo, že jsem zjistil, jak to bylo v Boru. Už jsem se začínal obávat, že Alexova přízeň a zájem nikdy neustane. Naštěstí pro nás oba před druhou půlnocí plnou vášně jsme naprosto odpadli. To, že se na mne tiskl a já ho celého cítil na sobě i v sobě, byl bonus při cestě do říše snů. Pobývali jsme tam docela dlouho, a když jsme se vrátili, tak jsem v prvém okamžiku dle světla soudil, že to nebylo tak dlouho, ale pohled na časomíru řekl něco jiného. Cítil jsem se báječně a dokonale uspokojen. To, že jsem byl všude velmi lepkavý, byla taková třešnička na dortu.

Já toho Tobiho do dneška miluji, až bych ho sežral. Po výjezdu do Boru jsem se výjimečně vrhl na něj já, jak jste si jistě už všimli, většinou je to naopak, a i přes jeho hraný odpor ho svlékl a začal ho dráždit do chvíle, než byl na absolutní hraně. V tom jediném, přesném okamžiku jsem přestal a odešel pro dáreček, co jsem mu pořídil v Boru. Předal jsem mu ho vkleče jak princ své vyvolené růži a ihned si ho brutálně vzal.

Začal jsem francouzákem, velkým, jak se patří, přešel na jeho krk, kde jsem vytvořil solidní sadu pěkných cucfleků, a jen tak mimochodem ožužlal jeho lalůčky. Můj sestup neskončil a pokračoval až na bradavky, kterým jsem svými ústy dal náležitě zabrat a ponechal na nich viditelné značky svých zubů. Po přesunu přes pupíček, který olízal můj jazyk, k jeho chloubě, jsem věnoval jak každé kuličce zvlášť, tak i tomu ocásku mezi nimi neskutečnou péči. Samozřejmě jsem nepospíchal a Tobi brzo sténal a kroutil se neskutečnou touhou, která chtěla být naplněna. Nebral jsem však žádné ohledy na výkřiky jeho těla a pěkně i opatrně dále opracovával každičké jeho vajíčko i ptáčka, než jsem přešel ke vstupu do ráje. I ten jsem ale rozpracovaný opustil a věnoval se kopečkům nad ním, abych následně začal stoupat vzhůru. Celé kolečko jsem si ještě zopakoval, než jsem tu touhu pod sebou naplnil a pronikl do hlubin, které jsem i vrchovatě naplnil. Samozřejmě, že mé ruce při tom nezahálely a tam, kde nepracoval jazyk s ústy, pracovaly ony. Ještě jednou jsem své útoky na to tělo vedle mne, vlastně pode mnou, kterého se nelze nikdy dostatečně nasytit, zopakoval, než jsem zjemnil a přešel na slastné hlazení a líbání úst s přilehlým okolím.

Poté, co jsme se pěkně oba udělali, jsem si s ním dál řádně hrál. Tulili jsme se k sobě a užívali si tepla toho druhého dosti dlouho. Došlo časem ovšem k nevyhnutelnému. Naše souznění, nejen tělesné, bylo tak silné, že se opět v nás probudila touha. Pravda, u mne o něco dříve a Tobimu jsem s tím trochu dopomohl. Už bylo dávno světlo, když naše hrátky ustaly, neb je začaly rušit naše žaludky. Naštěstí lednička byla plná, a tak nebyl problém rychle a chutně to vyřešit a my mohli záhy pokračovat ve své oblíbené činnosti. Ještě dříve, než jsme tak učinili, ze mne Tobi tahal vysvětlení ohledně výletu.

„Alexi, co to mělo znamenat v tom Boru?“

„Copak, drahoušku?“

„Přece to neustálé mizení.“

„Ty jsi to ještě nepochopil, zlatíčko? Přece jsem ti zařizoval ten dárek.“

Další jeho projevy jsem ukončil francouzákem, během kterého jsem nás přesunul do postele, kde jsme pokračovali v přerušené činnosti. Každé mé další vnoření do jeskyně slasti bylo delší a delší i tvrdší, o to víc si to drahoušek užíval. Trvalo to dlouho, až do tmy, než tato krásná a příjemná aktivita nás zmohla natolik, že jsme uposlechli vábivé volání hlasu Morfeova. Jaké pak bylo naše překvapení, že jsme prospali celý náš poslední den a už je hluboká noc před naším ranním odjezdem.

Nasedli jsme do auta a vydali se směrem k domovu. Řídil jsem opět já a bavilo mne to převelice, obzvláště když jsem cítil vedle sebe Alexe. Když jsme projížděli jednou vesnicí, zaujal mne místní kostelík a zastavil jsem. Poté co jsem zjistil, že je otevřený, jsem vstoupil dovnitř. 

Celou dobu jsem měl opět Alexe po svém boku. Při vstupu mne chytil za ruku a usmál se na mne, až mi přeběhl mráz po zádech a v podbřišku se usadili motýlci. Celé mé já se tetelilo štěstím, připadal jsem si jak v té nejvelkolepější katedrále a musel děkovat Nejvyššímu za ten dárek, co jsem měl vedle sebe, i za celou jeho rodinu. 

Nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale chvilka to rozhodně nebyla, než jsme se vrátili do auta a vydali se dále k domovu. 

Nevím a nechápu, jak to Tobi po tom, co jsem s ním vyváděl, dokázal si ještě sednout za volant, řídit, a ještě si to užívat. Když zastavil v jedné vesnici a vystoupil, okamžitě jsem ho následoval. Při vstupu jsem ho chytil za ruku a šťastný jsem se na něj usmál. Zareagoval na to tak, že mne zavalilo horko a kalhoty se najednou zmenšily. 

Strávili jsme tam slušnou dobu a během ní jsem si uvědomoval mnohé. Především pak to, že jsem měl ohromné štěstí poznat toho krásného až famózního Tobiho. Též mi došlo, že naše životy předtím byly naplněny událostmi, které směřovaly k jednomu jedinému bodu. Stačilo by jednu z nich drobně změnit a nestáli bychom zde. Ještě nedávno bych to považoval za náhodu, ale během posledního roku, taky díky Tobimu, jsem pochopil, že něco takového neexistuje. Vše totiž řídí, nebo spíše plánuje někdo vyšší, než je člověk, který plán pak realizuje, nebo nikoliv. V té dané chvíli, co jsme tam tak spolu stáli, jsem neodolal a musel jsem zkrátka děkovat Plánovači za ten velký dar vedle mne.

Nakonec přece jenom přišla doba, kdy jsme se vrátili do auta, abychom odjeli za svými blízkými, celí šťastní.