Soukromé blues 2.

Opatrně jsem sešoupl Damiánovu hlavu ze svého ramene. Pomalu svítalo. Pozoroval jsem jeho spánkem uvolněnou tvář a při vzpomínce na uplynulou noc mi ranní erekce palčivě připomněla, jak moc jsem stále nadržený. Ne že bych si stěžoval, ale on byl… Musel jsem se pousmát. Jestli se nějakým slovem dal definovat, pak to byla nevinnost.

Po našem včerejším prvním polibku se odtáhl a zrudl jako pivoňka. Několikrát se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale nedostal ze sebe ani slovo.

„Jestli tu chceš doopravdy zůstat, tak navrhuju sprchu a spánek. Je už pozdě, víš?“

Jako by ho to probralo. Zeptal se, kde bude spát.

„Můžeš tady na gauči, nebo se mnou v ložnici.“

Zatvářil se vyplašeně. Nejradši bych se začal smát. Byl jak kotě, když se bojí vystrčit drápky.

„Slibuju, že se nebude dít nic, co sám nebudeš chtít. Ale teď mazej do té koupelny, je skoro půlnoc. Ráno se chci učit a odpoledne jdeme makat. Tak švihej.“

Samozřejmě, že jsem trochu kecal. Učení bylo to poslední, na co bych v tu chvíli myslel. V koupelně jsme se vystřídali. Tedy trochu mě zklamalo, že se vynořil v tričku a boxerkách. Neochotně jsem udělal totéž. Ale pak mě zalil pocit radosti, když se za ruku nechal odvést do ložnice. Přitáhl jsem si ho do náruče a znovu ochutnal ty sladké rty. Jazykem jsem ho donutil, aby je trochu pootevřel, a opatrně do nich pronikl. Vychutnával jsem si vlhké teplo jeho úst, tělo přitisknuté na tom mém. Pomalu jsem rukama sjel na jeho záda a přes tenkou látku ho začal jemně hladit. Moje ruce doputovaly do míst, která už se zády nazvat nedala. Pod dlaněmi jsem cítil pevný zadek. V rozkroku mi prudce zatepalo. Impulzivně jsem si ho k sobě přitiskl ještě silněji. Ztuhl a malinko se ode mě odtáhl.

„Dami,“ vydechl jsem, „víš, že mě dost trápíš? Co přesně chceš?“

Hlavou mi letělo, že jestli teď začne s nějakými kecy alá skoro se neznáme, jen aby se prezentoval jako slušně vychovaný hoch, tak to vlastně bude docela trapas. Schoval mi obličej na rameni a něco zamumlal. Oddálil jsem ho od sebe: „Tak ještě jednou a rád bych to slyšel.“

Znovu zčervenal a pak potichu a zajíkavě řekl: „Když… když to bude bolet, ne?“

Na chvíli jsem ztratil řeč. Čekal jsem různé věci, ale něco tak prostého mě opravdu nenapadlo. Tak jasně, že to může bolet, na svoje poprvé radši fakt ani nevzpomínám. Přes půl roku jsem na sebe nenechal sáhnout a pak už jsem vždycky byl já ten nahoře. Zaplavila mě obrovská vlna něhy, když jsem si uvědomil, že tenhle kluk ještě nikdy nikoho neměl.

„Jsi trdlo, Dami, opravdu si myslíš, že mezi kluky jde jen o tohle?“

„Tak… tak ale zhasni, jo?“

„To je fakt roztomilý. Myslíš, že potmě to nebude platit, když na tebe budu sahat? Tak si aspoň lehni, proboha.“

Lampičku na nočním stolku jsem ale zhasl a znovu si ho přitáhl do náruče. Asi budu skládat maturitu ze sebeovládání. Co maturitu, státnice! A pak už jsem ho jen líbal a hladil a na svoje vlastní vzrušení se snažil nemyslet. Dlaněmi jsem mapoval pevné tělo. Damián není nějaká korba. Má štíhlou pružnou postavu atletů, ovšem bez jejich hubenosti. Opravdu výstavní má nohy a zadek. Nikde ani gram tuku, jen svaly.

Když jsem ho svlékal z trika, znovu jsem ho ujistil, že se vůbec nemusí bát. Měl tak hladkou kůži. Způsobovalo mi neskutečnou rozkoš se ho i jen dotýkat. Zatlačil jsem ho do lehu na záda. Moje rty přejížděly po těch jeho, políbil jsem důlek v bradě a vydal se přes krk níž k jeho bradavkám. Byly tvrdé jako kamínky. Opatrně jsem levou sevřel mezi zuby a špičkou jazyka ji polaskal. Z úst mu utekl hlasitý vzdech. Pověnoval jsem se i druhé a zlehýnka mu přejel bříšky prstů přes rozkrok. V boxerkách měl pěkně těsno.

„Můžu?“

Ozvalo se sotva slyšitelné ano. Zbavil jsem ho toho posledního kousku oblečení. Vzal jsem do ruky jeho horkem sálající penis a začal ho mačkat. Lehounké stisky, nic víc. Palcem jsem přejížděl po žaludu a roztíral jeho vlastní vlhkost prýštící z otvůrku na špičce. Sténal už skoro nepřetržitě. Polibky jsem utlumil tu jeho píseň slasti a on mě konečně objal a pánví mi vyšel naproti. Rytmicky jsem ho začal honit. Trvalo to sotva pár minut, než se jeho tělo vzepjalo do luku, vyhekl a dlaň mi zalilo sperma.

Dech se mu pomalu zklidňoval. Nenápadně jsem si ruku otřel do svého trička, které jsem naštěstí odhodil vedle sebe a ne na zem, a vzal ho znovu do náruče. Byl úplně vláčný. Tváří se několikrát mazlivě otřel o můj hrudník.

„Jsi jak kotě. Tak spi, ty kocourku Damiánku.“

Přitiskl se ke mně a během chvilky pravidelně oddechoval. Já dlouho nemohl usnout. Pár minut jsem přemítal, jestli si neodskočit do koupelny a prostě si to neudělat sám, ale nechtělo se mi od něj ani na vteřinu. Krásně hřál a voněl nahořklou mandlovou vůní.

Chtěl jsem ho. Tak strašně moc jsem ho chtěl, až to bolelo. Ale chtěl jsem ho, až si o to sám řekne. Slíbil jsem mu přece, že se stane jen to, co sám bude chtít. Samozřejmě jsem riskoval, že chtít nebude nikdy, ale já byl ochotný čekat jakkoliv dlouho. Protože s Damiánem jsem měl v hlavě jedinou myšlenku: Se vším k čertu a s tímhle klukem cokoliv. Kdykoliv a kdekoliv…

Zavrtěl se a přes rty mu přelétl prchavý úsměv. Zajímalo by mě, co se mu asi tak zdálo. Vyklouzl jsem z postele a opatrně za sebou zavřel dveře. Neměl jsem ponětí, co snídají vrcholoví fotbalisté. Ale i kdybych věděl, stejně bych mu udělal volská oka, protože ledničku jsem měl jak výkladní skříň. Prázdnou výkladní skříň. Chleba ze čtvrtka, doufal jsem, že nemá nic proti topinkám. Máznul jsem je taveným sýrem, přidal dvě mandarinky a zelený čaj. Ten miluju.

Odnesl jsem všechno za ním a položil tác na noční stolek. Opatrně jsem ho pohladil po rameni. Nereagoval. Neodolal jsem a líbnul ho na tvář.

„Snídaně, tak už se probuď, Dami.“

Otevřel oči, zaostřil pohled a plaše se usmál:

„Ahoj.“

„Promiň, je skoro devět a možná by ses měl zas ozvat rodičům, víš? Vedle ti bzučel mobil.“

„Můžeš ho přinést?“

Posadil se, ukázal na tác a zeptal se, jestli to může sníst všechno.

„Jasně, ale musí ti to stačit. Nějak jsem nepočítal, že se zdržíš do snídaně. Ale bylo to docela zajímavé zdržení.“

Tváře mu pokryl nach, to jeho červenání mě vážně bralo.

„Nemluv o tom. A ten mobil, prosím.“

Pustil se do snídaně. S plnou pusou na mě zavolal: „Koukni, kdo otravoval, 4478.“

Vymačkal jsem pin a otevřel zmeškaná volání. Poměrně se mi ulevilo, že jsem nenašel hovor od jeho matky nebo otce. Patrně jeho včerejší SMS stačila. Pokud tedy nemá jednoho z nich uloženého jako Hovnivál.

„Dobrá přezdívka,“ vyprskl jsem smíchy.

„To je Kája, levý křídlo. Myslí, že je můj nej kámoš. Vytoč ho na hlasito, mám mastný ruce,“ zamával jimi ve vzduchu.

„Hele, nejsem sekretářka, jasný?“ smál jsem se dál, ale to číslo pochopitelně zmáčkl a hlasitý odposlech spustil. Po třetím zazvonění se ozval chlapecký hlas:

„No, kde seš, ty vole, Hory? V půl osmý volal tvůj fotřík, jestli seš u mě. Ještě že mi to pálí, i když napůl spim. Řek´ sem mu, že už venku běháš a já mam trochu namoženej sval a nejsem s tebou. Každopádně doufam, že stála za to a konečně…“

„Jasný, Karlos, to víš, že stála,“ přerušil ho Damián rychle a vrhl po mě rozpačitý pohled. Ale jeho kamarád se přerušit nenechal. Dál mlel a já si tak vyslechl pubertální projev, jak by měl vypadat pořádný sex mezi dvěma jedinci opačného pohlaví. Chudák holka. Když dokecali, radši jsem to nekomentoval.

„Cos komu včera vlastně napsal? Asi to bude docela fajn kamarád, když tě takhle podrží.“

„No jo, kdyby to bylo tak jednoduchý. Jsi ho neslyšel? Myslíš, že mě baví furt poslouchat ty neustálý debaty, jestli už Hory konečně zasunul? Banda idiotů to je!“

Navztekaný tedy byl pěkně. Ale jo, taky jsem si prošel obdobím, kdy mi ve společnosti vrstevníků bylo nepříjemně. Asi si tím nějakým způsobem prošel každý.

„Fajn, ale mě zajímalo, cos napsal domů. Takže…?“

„Co asi. Že jsem u kámoše a budu u něj spát. Naštěstí se mnou otec už víc než měsíc nemluví, takže mně by nezavolal ani za zlatý prase.“

Což vlastně byla i pravda. Akorát já rozhodně nechtěl být jen jeho kámoš. Díval jsem se, jak dojedl a trochu se zachrul. Na jazyku jsem měl otázku, proč s ním nemluví, ale Damián mě předběhl:

„Potřebuju do koupelny.“

„Asi tě to překvapí, ale já si dost dobře dokážu představit, jak vypadáš bez šatů. Takže ti nic nebrání prostě vylézt zpod té deky a jít. Ježíš, no dobře. Jdu vedle. Ty se zcivilizuj a přijď.“

Nečekal jsem, že mi ráno padne kolem krku (kecám, čekal) nebo přímo na péro, ale přece jen mi v noci připadalo, že to, co jsem mu dělal, chtěl. A líbilo se mu to. Cítil jsem se tak trochu jako vůl. Vždycky jsem si nejlíp myšlenky utřídil, když jsem hrál. Zamířil jsem proto k pianu. Trocha muziky ještě nikdy nikoho nezabila a já měl sousedy zvyklé na větší divočinu. Občas jsme se tu sešli s bandem a to pak byl šrumec. Ságo, klarinet a dvě trubky nejsou zrovna ideální do paneláku.

Improvizace. Ve swingu nebo jazzu k tomu má člověk hodně velký prostor. Nebo v blues. To mi po včerejšku nějak samo přišlo pod ruce, snad mi mistr Clapton promine. Ale já ty jemné disharmonie, kdy člověk vlastně ani neví, jestli hraje v moll nebo dur, prostě mám rád. Jinak piano pro mě byl roky nástroj z donucení (díky, mami, dávno není), zatímco ságo už byla moje volba. Nějaký renomovaný psychiatr by o tom možná napsal učený traktát na téma: Falické symboly a jejich podvědomé vyhledávání.

Do hry jsem se zabral tak, že jsem na nějakého Damiána na chvilku zapomněl. Skoro jsem na stoličce nadskočil, když mi položil ruku na rameno.

„Je to hezký, jen takový divně smutný. Ty se zlobíš?“

Ach jo, nezlobím, jen zkrátka nevím, co doopravdy chceš. A já kluky nikdy moc balit neuměl. Nechci být jen tvůj protest proti rodičům, protože to, že si procházíš nějakým obdobím vzdoru a hledáním sebe sama, je mi jasné. Na to ani nemusím studovat, ale stačí mít alespoň špetku empatie, aby mi to došlo. Všechno tohle bych mu nejradši řekl, ale… Jak říkám, já nechci být chápající kamarád ani terapeut.

„Nezlobím,“ vtiskl jsem mu na hřbet té ruky na mém rameni rychlou pusu a byl rád, že neucukl. A že když jsem vstal, nechal se obejmout a políbit na ústa. Oblečenému mu to nejspíš vůbec nevadilo. Naopak se ke mně přitulil a já si tak se zavřenými víčky chvilku vychutnával jeho rty.

„Budu muset domů…“

Tak nepředpokládal jsem, že by se ke mně hned nastěhoval.

„Jasný, plav, než mi z tebe hrábne,“ zkusil jsem se na něj usmát, aby si vážně nemyslel, že se na něj doopravdy zlobím.

„Ve dvě v práci?“

„Jo a jdi už, chci se ještě kouknout na to učení.“

„Šprte,“ zakřenil se, vlepil mi poslední pusu na tvář a byl pryč.

Vážně myslíte, že jsem se učil? Určitě nedojel výtahem ani do přízemí a já už si dlouhými pomalými tahy dělal dobře. V uších ozvěnu jeho včerejších vzdechů, na sítnici vypálenou jeho podobu. Rozhodně to bylo lepší než seberafinovanější porno. Ve sprše jsem si dal repete. Taková pojistka, že ho v práci neohnu přes nějaký lis nebo neopřu o svářečku.

A pak jsem skoro nestihl bus do práce, protože místo toho, abych dělal něco užitečného, rozuměj, šprtal nebo cvičil, převlékl jsem postel, umyl včerejší misky od zmrzliny, zbytek nádobí od snídaně a u kompu se pohroužil do článků o fotbalu. Protože já o tomhle pro mě nesmyslném honění míče nemám ani páru.

V práci nám štěstí nepřálo. Neměli jsme pracovat spolu, ale každý na svém stroji. A jako bonus k tomu tu byl jeden z nejméně příjemných mistrů. Všech osm dalších na této pozici jsou ženy. Jediný kohout na smetišti mezi slepicemi, jak se sám vyjádřil na adresu svých kolegyň, když jsem v létě nastoupil. Asi měl pocit, že my chlapi máme nějakou tajnou asociaci šovinistických hovad. Nemám to rád. Vůbec nemám rád to škatulkování podle pohlaví, věku nebo národnosti. Jestli jsem se za tu dobu tady něco naučil, tak především to, že ženská může mít technické myšlení a manuální zručnost. Mnohokrát jsem byl svědkem, jak si některá z mých kolegyň radši jen půjčila šroubováky nebo imbusy a sama si něco dotáhla nebo povolila, než by čekala, až se někdo z opravářů uráčí. Jak už jsem řekl, pracovalo se tu na normy.

Asi byla chyba přijít ze šatny s Damiánem společně a v družném rozhovoru. Vyprávěl mi, že návrat domů proběhl docela v pohodě. Ta lež jeho kamaráda byla perfektní. Otce prý potěšilo, že šel běhat i v neděli ráno, kdy má v tomhle režimu bez zápasů klidový den. Klidový den se sedmi a půl hodinami téhle otročiny. Pan otec musí mít dost zvrácený smysl pro humor.

„Má pocit, že tady ta pakárna začíná fungovat,“ povzdychl si.

„Vidíš, mě tady ta pakárna právě začala děsně bavit. Takže doufám, že u tebe ještě dlouho fungovat nebude.“

Oba jsme vyprskli smíchy a pan mistr se na nás zaškaredil.

„Takže Rajchl osmtřidva a Horák jedenáctsedmdesátosm.“

Paráda, tenhle stroj jsem dost nesnášel. Větší kusy, ostré kovové součástky, které se musely na muzeálním lisu narazit. Zkoušečka fungující na heslo. Damián byl na tom o něco líp, ale zas to vůbec neznal. Pan mistr byl doopravdy pako. Protože kdyby mu záleželo na tom, aby měl splněno, poslal by ho dělat tam, kde už umí. Já osobně bych rozhodně s klukem, který tu bude jen na chvilku, nijak moc nešachoval. Naučil bych ho dvě tři práce, o kterých vím, že jsou zapotřebí o těch víkendových přesčasech, a dál se o něj nebudu muset starat.

Damiána si odváděl, aby ho zaučil, a na mě zavolal: „Kam jdete? Ten stroj je opačným směrem, to nevíte?“ Sarkasmem jeho hlas přímo přetékal a já se neovládl: „Já vím, kde ten stroj je. Jen si jdu pro rukavice, jestli můžu. Ty ruce budu potřebovat ještě k příjemnějším věcem.“

Damián se uchechtl a to mě potěšilo. Přesto jsem si nemohl nevšimnout jeho trochu nejistého pohledu. Alespoň že jsme byli kousek od sebe. Když jsem zapisoval a dělal všechny nezbytné zkoušky, slyšel jsem zcela zřetelně, jak mu o pár metrů dál vysvětluje, co bude dělat. A teď, a fakt se nechci vytahovat, mám téměř stoprocentní akustickou paměť. Co jednou slyším a chci si to pamatovat, to si zapamatuju. Kdyby mi někdo něco vysvětloval takhle nesouvisle, sice bych to slovo od slova dokázal zopakovat, ale nepochopil bych z toho nic.

Počkal, až si Damián zkusí udělat dva kusy, a po prohlášení, že začátek je na každém stroji stejný, se odporoučel. Bylo mi toho kluka docela líto. Ale on překvapil. Se slovy: To je ale debil, sundal z držáku pracovní návodku a zahloubal se do ní. Pak si ji položil vedle svářečky, porovnal kusovník, který jsme všichni vždycky dostali, a za chvilku už cpal zkušební vzorky do zkoušečky a svařoval první kusy.

„Dami,“ zavolal jsem na něj a zvedl modrý šanon. Ťukl se do čela, čapl ten svůj a začal vypisovat. A věnoval mi lehké kývnutí hlavou. V očích nad rouškou hřejivý úsměv. Tu sprchu jsem si dopoledne měl dát studenou, sakra.

Výhodou téhle práce je, že když si zmechanizujete pohyby, můžete nechat myšlenky volně potulovat. A já je teď nechal bloudit veskrze příjemně. Během pár minut jsem se ocitl ve scéně, kdy jsem se nad ním skláněl, že ho ochutnám…

Buch, buch, buch…

Počkat, takhle by to znít nemělo.

„Padá ti to do zmetků, jdi za tím… za mistrem.“

Ani jsem to nestihl doříct, když ten se k nám přihnal a hned spustil. Vodopád slov, jestli je normální a jestli to nevidí a proč to tam strká ještě horké ze svářečky.

„Přece jsem jasně říkal, že to musí vychladnout, jsi hluchej?“

Dvě věci mi na tom zvedly tlak: Zaprvé agresivní tón hlasu a zadruhé to tykání. Kdybych někdy v budoucnu učil na střední, od prváku bych studentům vykal. Možná je to staromódní, ale já v tom vidím spíš určitý znak rovnocennosti.

Damián jen němě zíral.

„Neříkal. A neřvěte na něj,“ ozval jsem se.

Vztekle se po mně otočil a houkl, že se mám starat o své. Spolkl jsem větu, že o své se skutečně starám, a znovu jsem v klidu zopakoval, že neříkal.

„Říkal jste přesně tohle…,“ a ten jeho proslov ze začátku směny jsem mu hezky polopatě zopakoval.

„Mimochodem jen málokomu se povede pět minut mluvit, aniž by pronesl jedinou větu hlavní. Vlastně mi to ze všeho nejvíc připomínalo blábolení jednoho našeho politika.“

Bubny, píšťaly, fanfára. Asi budeš bez práce, Honzo.

Nepěkně na mě vypoulil oči. On tedy i za normálních okolností ze všeho nejvíc připomíná žabáka a hádejte, jak mu mezi sebou ženské říkají.

„Tohle si vyřídíme jinak, mladej. Posypeš za bránu, ani nebudeš vědět jak.“

No nemyslel jsem si to?!

V zorném poli za ním jsem viděl, jak Damián udělal nesmyslný půlobrat, krok vzad a uslyšel jsem tenké zasyčení. Jako fouknutí mezi špatně nasazený plátek a hubici saxofonu. Žabák nejspíš neslyšel nic, protože dál pokračoval v proslovu o mé drzosti. A v ten okamžik se Dami po plexiskle zkoušečky pomalu sesunul k zemi.

V přískoku k němu jsem nejspíš překonal rychlost světla. No zvuku minimálně. Podebral jsem ho pod rameny a položil si jeho hlavu na stehno. Na toho blba jsem zařval, ať nečumí a sežene nějaký mokrý hadr. Damiánovi jsem stáhl roušku a jemně ho začal pleskat do tváří. Žabák se konečně trochu rozpohyboval a mně jen letělo hlavou, jak rychle se asi vrátí a jestli nemám volat rovnou rychlou. Zatraceně, jak může být kluk zvyklý na stres z vrcholového sportu takhle křehký?

„Už je pryč?“ ozval se tichý hlas. Damián otevřel oči, mrkl na mě a zašklebil se. Ale tak nějak pobaveně se zašklebil.

To je neskutečný! Já se o něj bojím a on… On se baví! Komediant jeden. Nejradši bych ho proplesknul znovu a pořádně přitlačil.

„Ticho, už se vrací,“ zašeptal ten ničema a teatrálně si nechal pomoct do sedu. Mokrý ručník z ruky Žabáka hrdě odmítl. To už jsem mu pomáhal na nohy a on svou etudu bezostyšně dohrál do konce.

„Ne, nechci sanitku… Nejspíš mi nic není, jen si ještě na chvilku sednu. Mohl by mě Honza doprovodit na jídelnu? Ne, nechci jít domů, opravdu rád tu směnu dodělám, až se uklidním. Trochu jste mě vylekal…“

Zpovzdálí jsem cítil zvědavé pohledy, ale nikdo se k nám nepřiblížil. Každý se staral o své.

„O té mojí výpovědi si povyprávíme zítra na personálním, docela se na to těším,“ pronesl jsem a zahleděl se do těch vypoulenin. Kdepak, žádný zítřejší pohovor na personálním nebude. Spíš se on bude modlit, aby se tam nedoneslo, že na někoho řval tak, až se z toho sesypal. Hlavně na koho řval. A já ho ještě trošku doklepl: „Ale musím uznat, že jste spravedlivý a máte odvahu. Seřvete naprosto stejně všechny, padni komu padni. Pojď, Damiáne, dáš si kolu? Možná by tu mělo proběhnout nějaké školení vedoucích, jak se chovat k podřízeným.“ Už jsme se od pana mistra vzdalovali, ale já si dal záležet, aby to slyšel.

A vůbec, ani v tom nejmenším, jsem si nepřipadal jako hajzl. Příběhů, jak se tenhle pán dokáže chovat k lidem, jsem si za těch pár měsíců vyslechl až až.

Popíjeli jsme kolu a já Damiána sledoval. Pod mým pohledem se po pár minutách ošil.

„Co se děje?“

„Nic… Vlastně jo. Měl jsem o tebe strach. Už tohle nikdy nedělej, filmování si nech na hřiště.“

„Nápodobně, taky jsem se bál. Že tě z fleku vyrazí. A to by mě mrzelo.“

Někde mezi srdečním svalem a hrudní kostí, tam, kde patrně sídlí duše, se mi rozlilo teplo.

„Proč by tě to mrzelo?“

Opatrně se rozhlédl, udělal krok ke mně a dotkl se mojí ruky.

„Protože mě ta pakárna začala bavit taky. S tebou.“

„Tak vzhůru ke strojům.“

Ve zbytku směny už nás nechal Žabák v klidu. Při zapisování našich výsledků jen poznamenal, že je teď třeba každé ruky a příště už by to mohlo skutečně dopadnout hůř. Takže výpověď se nekoná.

„Taky se omlouvám,“ odvětil jsem a to ´taky´ malinko zdůraznil. Jestli mu moje ironie došla, netuším dodnes.

Cestou domů bych Damiána nejradši objímal nebo alespoň držel za ruku, ale to jsem se neodvážil. Opravdu jsem se chtěl ušetřit toho, že by řekl ne. A to on by stoprocentně řekl. Rozloučili jsme se jen cudným ahoj, protože ráno od sedmi ho čekal trénink. Nejdřív ovál a pak posilovna. V předsíni jsem nestačil ani zout boty, když mi mobil cinkl upozorněním. Žádost o přátelství. Pochopitelně jsem ji potvrdil. Vzápětí mi zavibroval messenger.

„Ještě nikdy nikdo se mě takhle nezastal. Dík a dobrou.“

„Ještě nikdy nikoho jsem se nezastal radši. Dobrou.“

Vlastně nikdy jsem se ještě nikoho takhle nezastal. To, jaké pocity ve mně vzbuzoval, pro mě bylo naprosto nepochopitelné. Večeři jsem zavrhl, stejně bych už musel být hodné kreativní, abych si tu něco ukuchtil, a radši prohrábl cédéčka. Hlas Chrise Martina zaplnil pokoj. Jo, starý dobrý Coldplay nikdy nejsou špatná volba.

Díval jsem se na Damiánovy fotky na profilu a poslouchal. A přemýšlel.

Oh, I think I landed

In a world I hadn´t seen

When I´m feeling ordinary

When I don´t know what I mean…