Soukromé blues 15.

Řeknete-li „I feel blue“, cítíte se sklíčeně, sklesle, smutně. Všechna tahle synonyma vám tohle jediné krátké slovo zabalí dohromady. Právě proto se blues říká blues. Bluesový styl hudby je totiž dokonale smutný. Ten prapůvodní, který ještě patřil černým otrokům. Táhle se vine a vy se v něm můžete houpat. Na vlnkách měkce a jemně, v peřejích se občas ponořit i hlouběji. Na tak dlouho, jak to jen vydržíte, abyste se neutopili. Protože utopit se nesmíte. Nikdy. Pokud někdy budete chtít soukromě smutnit, zkuste si k tomu pustit blues. A nebojte se u toho mít mokro od slz na tváři. Prožijte si to. Každou tercii, kvintu i septimu. Protože mnohem smutnější než cítit smutek, by bylo necítit nic.

Na mé pouti smutkem mě provázeli velikáni. Muddy Waters, Buddy Guy, B.B., Albert a Freddie – tři Kingové blues. Eric Clapton, geniální a stále naživu. A Otis… Ne, ten ne, toho už nikdy ne…

A pak jsem svoje rozhodnutí změnil, a přece si ho pustil. A prožíval spoustu okamžiků s Damiánem znovu a znovu. Pohyboval jsem se v říši vlastní mysli a fantazie, která mi kreslila obrazy všeho, co bych s ním ještě zažít chtěl. Překvapivě to nijak nesouviselo s tím, že jsme nemohli kvůli době sdílet spousty věcí, které obvykle spolu dva lidé dělají. Někam jet, něco vidět. Seznamovat se s novými lidmi jako pár, který k sobě patří. Tohle samozřejmě. Ale mnohem, mnohem víc bych se s ním chtěl třeba jen potkat ráno v mojí kuchyni a slyšet jeho:

„Dáme zelenej nebo černej? Že se ptám, viď.“ Věděl, že zelený, a přece se vždycky znovu zeptal.

Tři dny jsem takhle prožil jen s hudbou a vzpomínkami. S hudbou, protože ticho bylo nesnesitelné a tohle byla jedna z věcí, která se ke mně vrátit mohla. Ke své druhé velké lásce – knihám – jsem se zatím vrátit nedokázal. Nezajímaly mě cizí příběhy. Opravdový mi připadal jen ten můj. Sobecké? Ale no tak, kdopak si nemyslí, že zrovna jeho bolest je ta největší, nezměřitelná, nepřirovnatelná k žádné jiné v okamžiku, kdy ji čerstvě prožívá? A tak jsem tedy poslouchal a snil svůj příběh.

Ale svět jsem nebyl jen já. Svět bylo také koupení rohlíků, vyhození odpadků do popelnice, pátý nepřijatý hovor od Katky…

Přátelé. Lidé, kteří s vámi jsou, protože chtějí. Neváže je k vám žádný rodinný svazek, nejsou to kolegové v práci, nejsou to spolužáci ve třídě. S těmi všemi nějakým způsobem musíte v životě sdílet svůj čas. S přáteli nemusíte. S těmi jste, když chcete. A když doopravdy s nikým být nechcete, když se uzavřete sami do sebe, ten pravý přítel by nejspíš měl přijít, i když o to navenek nestojíte. A zůstat s vámi, přestože jste protivní, jako jsem byl já, když mi Káťa zazvonila u dveří.

Už jen ta chvilková naděje, zas a opět, protože ta neskončila ještě dlouho potom, mě proti ní popudila.

Její: „Přišla jsem se podívat, jestli vůbec žiješ,“ mě naštvalo tak, že jsem vyštěkl jen „žiju“ a chtěl zas zavřít. Ale ona se mi vecpala do dveří. Zatímco svlékala bundu a boty, pátravě zkoumala můj obličej. Modřina na čelisti i monokl pod okem nabraly od neděle z černomodré fialovou barvu. Vypadal jsem jak po třech kolech s Muhammadem Alim. No nevyhodil jsem ji.

Tak jak byla zvyklá pohybovat se u mě v bytě jako doma, uvařila konev čaje a uvelebila se v obýváku.

„Jestli nechceš mluvit, tak budeme klidně mlčet, Honzo, jasný? Ale jestli jo, tak budu poslouchat.“

Jako vždycky, jako roky, co ji znám. Nechtělo se mi mluvit ani s ní. Za půl hodiny už jsem slyšel sám sebe, jak ze sebe sypu všechno, co se stalo, a spoustu dalších věcí. Taky jako vždycky.

„Co mám udělat, aby se ke mně vrátil?“ zlomil se mi na konci hlas a cítil jsem, jak se mi do očí tlačí zas slzy.

Katka jen zavrtěla hlavou: „Já nevím, Honzo.“

„Bezvadná odpověď od budoucí psycholožky!“ Sarkasmus mi od pusy přímo odkapával.

„Tak poslouchej, žádný psycholog by ti neměl říkat, co máš dělat. Měl by tě dovést tam, kde už sám budeš vědět, co dělat. Vždyť, do háje, něco nastudováno z psychologie máš taky, tak se neptej tak blbě.“

„Tak sám sobě psychologem, to by asi nešlo.“

„Nejlepšímu kamarádovi taky ne, ty cvoku.“

„A co by mi řekla kamarádka?“

„Že nikdy nikoho nemůžeš donutit, aby se k tobě vracel, když s tebou doopravdy být nechce. Damiána jsem viděla jednou a zamilovaný do tebe byl až po uši. Ale teď ti dal jasně najevo, že s tebou nechce být v kontaktu. Když za ním půjdeš, tak zase uděláš něco, co nechce. Chápeš? Nikdo není povinný nás milovat, přestože ho náhodou milujeme my. Prostě tomu dej čas. Otřepaná rada, ale účinná. Vzpomeneš si dneska na Arnyho?“

Vzpomenu, ale leda proto, abych si uvědomil, jak úplně jinak miluju Damiána, letělo mi hlavou. Katka mě sledovala a malinko se ušklíbla.

„Někdy to trvá roky, ale dá se s tím žít. Věř mi.“

„Co?“

„No že miluješ někoho, u koho nemáš nejmenší šanci. A teď mi dej ten hrnek, než ho rozmačkáš, a pojď něco sníst. Vlastně jsem přišla, protože máš zítra zkoušku, ne? Volala jsem ti kvůli tomu. Chvíli tě člověk nechá bez dozoru a už je zle.“

Náš zvyk si před zkouškami zavolat a alespoň si popřát hodně štěstí… Čím já jsem si zrovna tuhle holku zasloužil? Kdyby nepřišla, nechal bych nějakou zkoušku plavat. Obzvlášť tu u pana docenta Vdolečka.

Kdysi v dávnověku prváku jsem v hodně rozverné náladě skládal limeriky. Málokterého profesora jsem vynechal. Na Silvestra v náladě ještě rozvernější z toho kolega z ročníku v klubu recitoval. Dnešní doba s mobily úplně není příznivá pro takovou zábavu. Nikdy mi nikdo neřekl, jak se k Vdolečkovi doneslo, že zrovna já byl autorem. Ale jeho narážku: „Ten čtvrtý verš poněkud kulhá v rytmu, kolego“, mám dodnes v paměti a vždycky se před ním cítím trochu trapně. A to přednáší jednu z mým velmi oblíbených věcí. Naštěstí nikdo další to nekomentoval. Buď nevěděli, nebo byli nad věcí. Co by si taky dělali z jednoho spratka, že.

Ale Katka mě nenechala nejít, obzvlášť když to byla příležitost onu zkoušku složit na živo. Jen zkonstatovala, že ten parádní monokl nepřekryje sebelepší mejkap. A tak jsem tedy šel, reflexivně vyzvracel, na co jsem si dokázal vzpomenout, a odcházel sice s trojkou, ale čert to vzal, měl jsem to za sebou. Docent Vdoleček nebyl mstivý, naopak. Tu trojku mi nabídl z milosti, jinak bych si zkoušku musel zopakovat. A to bylo to poslední, o co jsem ve stavu, v jakém jsem byl, stál. Ale přece jen si neodpustil, aby nedodal: „Zkuste radši prózu, kolego. Vypadá to, že ve vašem případě, může být skládání poezie zdraví nebezpečné.“

Ale pomohlo mi to. Vyjít z bytu a dělat něco normálního. Doma jsem dokázal trochu uklidit, najíst se a pak si u notebooku zas chvilku hrát na pilného studenta. Ne že bych se úplně učil, ale alespoň jsem si něco přerovnal na discích. Jak nemám rád nepořádek kolem sebe, tak v počítači bordel mám. A to takový, že hodně velký. Prošel jsem maily, vymazal to, co už jsem nepotřeboval, narazil na jeden nepřečtený. Internetový obchod, odkud jsem objednával všechny věci pro kocoura. Au!

Informace o zítřejším doručení. Uvědomil jsem si, že bych té sympatické kočičí lady měl zavolat, že si kocoura nejspíš nevezmu. Nestál jsem o to mít doma živou připomínku, pro koho hlavně jsem ho chtěl. Ale pak jsem si vzpomněl na tu aristokratickou krásu a nadhled a zavolal do útulku, že bych si Macka vzal už zítra a jestli by to šlo. Věci mi včetně přepravky měli doručit do jedné, takže jsme se domluvili na čtvrtou a následující den jsem si pro něj dojel.

Nedokázal jsem mu sice říkat Erwin, ale Macek se mi taky nelíbil. Zůstal tedy Kocourem, s velkým K, ale jemu to bylo jedno, když byl hluchý jako poleno. Udělal jsem dobře, že jsem si ho vzal. Dokonale v ten další pátek bez Damiána odvedl moji pozornost k sobě. Skládal jsem dohromady škrabadlo, nadával u toho jak špaček, protože nějaká manuální zručnost není příliš moje parketa a on mě pozoroval z výše nejen té poslední prázdné police v knihovně, ale i z výšin svého znechucení. On vážně vypadal znechuceně, jak tak na mě koukal. Kdyby uměl mluvit, nejspíš by mi řekl něco ve smyslu: O co se to pokoušíš, jelito. No postavil jsem to, jen nevím, proč mi po dokončení zůstaly dva dřevěné špalíčky a nějaká tyčka, u které jsem v plánku při největší snaze nedokázal identifikovat, kam patří. Hladit se moc nenechal, ale to jsem chápal, musel si zvyknout. Ale jinak byl ideální společník. Čistotný, nic neničil, škrabadlo používal rád a nejradši se vyvaloval v oné prázdné polici. Plány na to, čím ji zaplním, jsem mohl pustit k vodě. Ale hlavně jsem nesměl nezapomenout, že v bytě mám zvíře, na které musím být opatrný a vždycky se k němu blížit tak, aby mě vidělo a nepolekalo se.

Večer jsem seděl zase u notebooku a odhodlával se otevřít složku Damián. Měl jsem v ní nejen pár jeho fotek, momentek, jak se směje nebo mračí nebo jen kouká do prázdna nad rozečtenou knížkou, ale také různé odkazy, které jsem mu hledal a které by mu bývaly mohly pomoct při učení. Mnou dopisované poznámky typu: „Tohle by se ti mohlo hodit i k matuře“ a podobně. Nakonec jsem ji otevřel. Procházel jsem ji a zas jsem si plul ve svém světě a zas mi bylo zle, když jsem narazil na malou ikonku. Jak říkám, v notebooku mám virtuální bordel, ale tuhle jsem si sem já rozhodně nedal. Otevřel jsem ji a vyskočilo na mě přihlašovací okénko. Klikl jsem na ‚přihlásit‘… a přihlašovací údaje skutečně byly uložené.

Pomalu jsem projížděl jeho účet na Bakalářích, předmět po předmětu, a slzy se mi zas nezadržitelně nahrnuly do očí. Bylo to, já nevím, jak správně vyjádřit ten pocit, bylo to rozdírající i skvělé zároveň. To vědomí, že on si beze mě poradil víc než dobře, protože ze žádné z písemek ani zkoušení neměl za ten poslední týden ve škole horší známku než za dva. Jasný důkaz toho, že všechno dokáže zvládnout, že se nejspíš vůbec netrápí a že bude naprosto v pořádku fungovat, dokonce líp než předtím, než jsme se poznali. Jako by pro něj náš rozchod nic neznamenal.

Do postele jsem se ukládal s otázkami, proč mi tohle memento zanechal. Bylo to tam už dřív, kdy ke mně ještě chodil, nebo to tam vložil ten poslední večer, kdy na mě čekal? Zapomněl na to, nebo si schválně heslo nezměnil? Ale ať to bylo jakkoliv, byl jsem vlastně rád, že to vím. I když to bylo neklamným důkazem jeho životaschopnosti beze mě.

Začalo období, na které jsem se před naším rozchodem bláznivě těšil. Vzpomínal jsem, jak jsem si plánoval zimní prázdniny, kdy budeme mít klid od školy, od práce, jak na Silvestra zase pozvu Katku a kluky a uděláme si parádní mejdan a budu okolo sebe mít „svoje“ lidi.

Štědrý den jsem strávil s rodiči. Katka se vždycky scházela se širší rodinou, nabídla mi, jestli nechci radši k nim. Loni jsem u nich byl s Arnym, ale tentokrát se mi doopravdy mezi lidi nechtělo. Jáchym s Kájou mě zvali na nějakou chalupu v severních Čechách, ale co bych jim tam dělal křena.

V půl deváté večer jsem se slušně rozloučil a vypadl zpátky domů za Kocourem. Přivítal mě upřeným modrým pohledem a poprvé od té doby, kdy jsem si ho přinesl, ke mně sám přišel, když jsem si sedl s jednou z detektivek od našich v obýváku. Zkusil jsem to… a šlo to. Takže děkuju, pane Nesbø, odvedl jste mou pozornost téměř dokonale. Kocour se uvelebil vedle mě. Opatrně jsem ho začal hladit. Zvedl se a mě napadla iracionální myšlenka, že se mnou nechce být ani to zvíře. Ale Kocour si jen přelehl, aby se o mě opřel zády a během chvilky jemně vrněl.

„Tak jo, kočičáku, hezkej Štědrej večer. Další kapsičku až ráno, souhlas?“ Za odpověď jsem mu zřejmě nestál. Nejspíš si myslel, že už tak mi svou náklonnost projevil víc než dost.

Na Štěpána mě Katka vytáhla do tanečního baru. Připadalo mi, jako by svět okolo nás zešílel a všichni se snažili dohnat ty měsíce bez zábavy. Jak se občas pobavím docela rád, chápejte víno, tanec, konverzace, tak tentokrát mi to lezlo na nervy a toho kluka, který se se mnou dal do řeči, jsem odbyl hodně nevybíravým způsobem. Naštvalo mě, že má skoro stejný odstín modři v očích jako Damián, ale po několika větách šel rovnou k věci. Tohle by Damián nikdy neudělal. Aby se někomu tak moc okatě hned nabízel. Doufám. U baru jsem se trochu přiopil a cítil jsem se tak akorát v náladě zavolat Bětě.

Od toho telefonátu, ve kterém jsem ji prosil, aby mi dala vědět, jestli je Damián v pořádku, jsem s ní nemluvil, a ona moudře usoudila, že je lepší mi taky nevolat. Byl v pohodě, podle jejích slov. Tak fajn, ať je! Cítil jsem skoro až vztek, že je. Dal jsem si dalšího panáka a dalšího a pak už si jen pamatuju, jak mě Katka rvala do taxíku a doma do postele. Ráno vzkaz na stole: Na sporáku máš česnečku. Mám tě ráda, blbečku! :)

Sice pořád v útlumu, ale dokázal jsem fungovat. Nakrmit Kocoura, občas i sebe, čistit mu záchod, sundat bílé chlupy z černého trička. Přečíst si zprávy od Jáchyma a potvrdit toho Silvestra u mě. Co taky jiného? Zavřít se sám doma s Kocourem?

V poslední den roku jsem tedy měl zas v bytě živo. Kocour se inteligentně stáhl ke mně do ložnice a já ho nechal vyvalovat se v mojí posteli. Alespoň jsem se nemusel bát, že na něj někdo šlápne nebo ho vyděsí k smrti.

Naposledy jsem hrál na piano Damiánovi. Sice jsem dokázal hudbu poslouchat, ale zatím jsem ji nedokázal dělat. Stále jsem si pamatoval, když mě slyšel hrát poprvé. Jeho pocit, že je to sice „hezký, ale takový divně smutný“. Vnímal to naprosto správně od prvního okamžiku. I když o takové hudbě nic moc nevěděl, leda tak to, že existuje. Vytáhl jsem tedy ságo a zas jednou jsme to zkusili. Já a kluci jsme zněli děsně, Katka jediná z nás poctivě cvičila a byla čistá. I tohle přinášela doba. Ztráceli jsme motivaci, protože co je muzikant bez posluchačů?

S Jáchymem a Kájou jsem se o Damiánovi bavit nechtěl. A oni se kupodivu vůbec nezeptali. Jako by nějaký takový kluk nikdy neexistoval. Samozřejmě, že jsem si Káťu odtáhl do kuchyně a zajímalo mě, jestli jim řekla, že jsme se rozešli.

Asi jsem ji naštval, protože mi trochu prudčeji odsekla, že nikdy neprobírá s nikým moje soukromí.

„Ne všichni mají v palici ten tvůj blonďatej zázrak, Honzo!“

Začal jsem s tím po pár skleničkách vína sám. Při zmínce, jak mi málem hráblo z toho strachu, kde Damián od čtvrtečního večera do pondělí byl, se na sebe Jáchym s Kájou podívali…

„Tady zlatíčko ti chce něco říct, tak ne že vystartuješ,“ promluvil první Jáchym.

Kája se snad poprvé, co ho znám, zatvářil rozpačitě a pak ze sebe vysoukal, že Damián k němu přijel ve čtvrtek v noci a zůstal až do pondělního rána, kdy prvním ranním vlakem odfrčel do školy.

Krev se mi hrnula do hlavy a už už jsem skutečně vystartoval, když Jáchym zavelel:

„Seď a ani se nehni. Já taky nebyl nadšený, že s mým klukem ten tvůj strávil víkend. A že si občas napíšou. Ale já Kájovi věřím. A u Damiána… Tak asi se tebe nechtěl ptát na všechny podrobnosti, jak to mezi náma chlapama v posteli chodí. Já se toho svýho prvního taky styděl zeptat, tak se mu ani nedivím, že se zeptal Káji. Nebo bys radši, aby to probíral se mnou a pak přijel na víkend ke mně?“

Díval se na mě, s tím svým klidem a vyrovnaností, které mi vždycky dost imponovaly. Ne, rozhodně bych nechtěl, aby můj kluk hledal azyl zrovna u Jáchyma. Přesto jsem na ně měl vztek, že mi to alespoň nenapsali. A taky jsem jim to řekl.

Kája už věděl, že to skousnu, a tak najel do své obvyklé figury jízlivého hajzlíka:

„Kdysi nás jeden poučoval, že vztah v rámci kapely je nepraktický a že pokud to naše hraní ohrozí, tak nás roztrhne. A taky že si všechno máme řešit mezi sebou a do kapely to netahat. Takže jsme to řešili mezi sebou. Kdyby ti to Damián říct chtěl, už to víš.“

Vážně jsem ale měl chuť mu jednu natáhnout a Jáchym to dobře viděl.

„Jestli to uděláš, tak pak zrubu já tebe.“

Popravdě, dělat další zkoušku v lednu zas s dalším monoklem se mi doopravdy nechtělo.

„A co říkal?“

„O tobě skoro nic, obecně skoro nic. Přijel, že chce mít chvilku klid a všechno si promyslet. Víš, že barák máme velký a mámě nikdy nevadily moje návštěvy. Spal, četl, občas jsme prohodili pár vět o škole. To je všechno.“

Vlastně se zachoval naprosto racionálně, napadlo mě. Kam taky kluk v podstatě bez opravdových kamarádů může jít? Komu vykládat, že se rozešel se svým prvním přítelem? Kde si na chvilku jen tak vybočit z obvyklého života? Kdo někdy nechtěl jen tak někam vypadnout, a „vlezte mi všichni na záda.“ A jestli si občas napsali… Kája byl vždycky ukecaný extrovert navenek, ale my, co jsme ho doopravdy znali, jsme věděli, jak moc vnímavý kluk to je. Sám kdybych si měl vybrat za kým jít s nějakým vnitřním problémem, a neměl bych Katku, taky bych se radši vypovídal Kájovi než Jáchymovi. Kája by se mnou i brečel, kdybych o to stál. Jáchym by mi logicky vysvětloval, že i když budu brečet, nic to na situaci nezmění.

„Píše ti ještě?“ zeptal jsem se Káji, ale ten zavrtěl hlavou.

„Od té doby, co odjel, jen že v pořádku dorazil domů a že děkuje a že se časem ozve. Pak už ani řádku.“

„A nemohl bys…,“ sám jsem se zarazil a větu nedořekl. Uvědomil jsem si, jak strašně ubohé by to bylo. Prosit kamaráda, aby za mě orodoval u bývalého. Bylo to poprvé, kdy jsem si připustil to slovo „bývalý“.

Katka nás celou dobu poslouchala, vůbec nijak to nekomentovala. Ona moc dobře ví, kdy mlčet. A taky kdy situaci odlehčit:

„Blíží se půlnoc, pánové, čas na přípitek a přání do dalšího roku. Navrhuju připít si na Spolek přátel vytrvale doufajícího hrdiny. Takže na nás.“

Usmála se na mě a já věděl, že to s každým dnem bude o něco lepší. Že na Damiána nikdy nezapomenu, ale přežiju to bez něj. A že oni tři pro mě budou kdykoliv. Konec roku svádí k bilancování. Na ten rok, který právě končil, budu vzpomínat jen s tichou vděčností, že jsem v něm směl prožít těch několik nádherných týdnů s ním.

Začátek roku… Kája by asi cynicky prohlásil: Jiný rok, stejná sračka. Dál jsme trčeli doma, dál se na nás sypaly víc nebo míň debilní proslovy našich politiků, dál jsme si mohli přečíst tak moc rozdílné názory, kdy jeden popíral druhý. Novináři snad zešíleli, nějaká profesionální etika jako by šla do háje, internet bylo lepší neotvírat. Jo, byla i jiná dramata než to moje soukromé s Damiánem. V ten první lednový týden jsem se už cítil sice stále nešťastný, ale vyrovnaný. Žít se prostě musí. A Kocour mi udělal radost. Když jsem hrál na piano, vycítil vibrace a chodil si vyskočit na horní plochu a „poslouchal“. Takže moje hraní na piano bylo pro kočku. Pro hluchou kočku, respektive kocoura.

Taky jsem si zas pravidelně začal volat s Bětou. Přece ji ze života nevyškrtnu! A já se na nic neptal, jen na ni samotnou, jak jí je, jak těhotenství snáší. Přestala rozumně chodit do práce, proč zbytečně riskovat. Tématu Damián jsme se obezřetně vyhýbali. O svém partnerovi občas něco prohodila a já pochopil, že je doopravdy šťastná. A přál jsem jí to. Přes to všechno jsem ji měl a budu mít rád.

V půlce ledna přijela, aby mě odvezla na oslavu narozenin pana inženýra. Už k němu byla přestěhovaná. Patrně usoudila, že měsíc je dostatečně dlouhá doba a že prostě chce, abych patřil i do její nové rodiny.

„To jako myslíš, že se prostě seberu a pojedu k vám?! Na to zapomeň. Rád tě kdykoliv uvidím, ale tam nahoru mě nedostaneš. Promiň.“

„David sedí dole v autě, má ti to přijít zas vysvětlit ručně? Prostě se seber a jedeme.“

A tak jsem se sebral a jel. Až když jsme před domem vystupovali z auta, konečně jsem se zeptal, jestli o tom Damián ví a nevadí mu to. Jeho otec se na mě podíval dost nechápavě. Aha. Takže dál se ho nikdo na nic neptá, jako by svoje názory mít nemohl a nesměl. Zas to ve mně vzkypělo vztekem, ale ovládl jsem se.

S Damiánem jsem se potkal až u stolu. Pozdravil jen krátkým ahoj a víc ani slovo. Vypadal úplně stejně, jak kdybych ho naposledy viděl včera. Jen výraz ve tváři měl jiný. Maska bez emocí, nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. A nedíval se ani na jednoho z nás. Cítil jsem, jak se moje pracně hledaná rovnováha kymácí. Nejradši bych ho objal a políbil a unesl k sobě.

Místo toho jsem se snažil, abych nezněl moc roztřeseně: „Tady se tě asi nikdo nezeptal, tak se zeptám já. Můžu tu zůstat? Jestli ti tu vadím, tak odejdu.“

Jen trhl ramenem a neřekl ani slovo. Takže jsme se najedli za trapného ticha. Jídlo to bylo vynikající, teta je výborná kuchařka. Ne, tohle prostě nedám, tohle ještě dlouho ne, honilo se mi celou dobu hlavou.

„Musím domů, zapomněl jsem nakrmit Kocoura.“

Teta začala protestovat a i pan inženýr se nadechoval, ale já je oba zarazil. Nemělo to cenu. Snad to časem bude lepší. A pak jsem se otočil na Damiána. Díval se přímo na mě.

When I came to see you

you had nothing to say

I stood right beside you

you turned the other way

I reached out to hold you

and found nobody there

You turn into air.