Soukromé blues 12.

Říká se, že když si něco dostatečně dlouho opakujete, stane se to pravdou. A já si stokrát opakoval, že všechno bude dobré, že se nic špatného nemůže stát, že já sám nic hrozného nedělám. Jen vlastně dávám těm, kteří by měli být ti dospělejší a rozumnější, trochu času, aby všechno vyřešili a urovnali.

Vedle Damiána to ostatně ani nebylo nijak těžké. Odsunout všechno do nejzazšího koutku mysli, zabouchnout dveře a zahodit klíč. Uvěřit tomu, že se vlastně nic neděje. A proč ne? Oni budou spolu, my taky a tečka. Nic složitého.

Následující den se mi do bytu vřítil v roztomile naštvané náladě. Právě se dozvěděl, že bude muset na týden do školy. Skutečně na celý týden, individuálka neindividuálka. Prskal jak kotě, když spadne do vody. Já ho chápal. Jít tam na poslední týden před Vánoci a prázdninami bylo tak absurdní, že i já, ač jsem školy otevřené chtěl, jsem si klepal na čelo. Myslím, že stres ze zkoušení a písemek mnohonásobně převýšil radost z toho, že se kamarádi a spolužáci konečně zas uvidí. Navíc Damián nestál ani o to shledání.

Nic jsem neudělal radši, než ho uchlácholil polibky a doteky. Docela příčetně pak zkonstatoval, že by nejspíš měl zabrat, protože už jim na Bakalářích naskakují oznámení o písemkách jedno za druhým. Vyhovovalo to i mně, předtermíny zkoušek se blížily. A bylo mnohem příjemnější od monitoru notebooku občas zvednout hlavu a vidět ho než šprtat sám. Jak jsem to zpočátku nedokázal, totiž soustředit se vedle něj, tak po těch několika týdnech už jsem si neuměl představit, že by tu nebyl. Takhle jsme se občas setkali pohledy a on se usmál. A mně tělem projelo příjemné zašimrání a pnutí.

Ve čtvrtek jsem zas jednou měl chuť Damiána roztrhnout, když mi těsně před odchodem do práce řekl, že zítra ráno nepřijde. Připadal jsem si jak kretén, když jsem ze sebe zmateně vykoktával, že přece bude pátek, náš pátek (a snad i ten pátek)… A on se na mě díval a jen se uculoval a potom mi vytknul:

„Ty vůbec neposloucháš, co říkám. Že ‚nepřijdu ráno‘ neznamená, že nepřijdu vůbec. Ve dvanáct budu u Vošáhlíka a potom, možná…“

Dal mi pusu a vystrčil mě ze dveří. Zbytek dne mi vrtalo hlavou, proč zrovna u Vošáhlíka. Takhle se totiž říká speciálnímu andílkovi na katedrále u nás ve městě. Není to přímo andílek, jen jedna malá hlavička v řadě dalších na mříži. Zatímco ostatní jsou jen masky, tahle jediná je plná. Když na ni položíte ruku, nahmátnete hladká záda. A přesně to také celé generace místních i turistů dělají. Položí na něj ruku a něco si v duchu přejí. A když si to zaslouží, andílek jim jejich přání vyplní. Není divu, že je za staletí, co tu katedrála stojí, těmi stovkami a tisíci doteků oblýskaný do stříbrna na rozdíl od svých kolegů. Legenda praví, že se tak děje od té doby, kdy se tu chtěl oženit místní mistr kat, který ale do kostela nesměl. U svatby ho musel zastoupit jeho přítel. Osamělý popravčí se mezitím modlil za štěstí se svou vyvolenou právě na tomhle místě. Prožili pak prý spolu velmi šťastný život.

Pár minut před dvanáctou jsem přešlapoval na místě. Damián se vynořil na rohu náměstí přesně ve chvíli, kdy zvony začaly odbíjet poledne. Jejich sytý zvuk ještě rozechvíval vzduch, když ke mně došel a pozdravil.

„Ahoj, proč zrovna tady, chceš si něco přát?“

„A ty snad ne?“ odpověděl mi otázkou a úsměvem. Na Vošáhlíka jsme si sáhli samozřejmě oba. I já jsem měl jedno speciální přání. Ale to se nesmí říct nahlas. A protože nevím, jestli se může napsat, budu si ho muset nechat pro sebe.

„A co dál, Dami? Chceš projít další historické památky? Docela jsi to trefil, když včera všechno otevřeli.“

„Jen to ne,“ uchechtnul se, „jdeme slavit. Zvu tě.“

Nechápal jsem, co by chtěl slavit. Když jsme usedli ke stolu v jedné z restaurací proslulé svými hamburgery a hovězím, ještě pořád jsem pátral v paměti. Narozeniny měl v říjnu, svátek v září, já v červnu a červenci. Nad jídelním lístkem už jsem to nevydržel a zeptal se. Ušklíbnul se a prohlásil, že jsem „hroznej“. Že před měsícem jsme spolu začali chodit. Já se ohradil, že se přece vídáme déle, a on odvětil, že předtím jsme spolu jenom „to“. Jasně, nechtěl mi v plné restauraci říkat, že do té doby jsme spolu jenom provozovali ty naše hrátky. (Později jsem se podíval do deníku a měl pravdu, mimochodem. Tu zmínku o naší messengerové konverzaci jsem tam našel. Doslova: Zeptal se mě, jestli spolu chodíme. Tak asi jo, ne?)

Ale to nebyla jediná věc, kterou chtěl můj miláček trochu cynicky oslavit. Až s třídenním zpožděním mi oznámil, že Adéla spakovala kufry a jeho slovy „konečně odtáhla do haj… do háje“. S ohromením jsem poslouchal jeho líčení, jak naprosto beze studu poslouchal jejich poslední hádku za dveřmi.

„Ječela na něj, že nemá zapotřebí bejt s páprdou, kterej na ni už jak dlouho nesáhnul.“

Tady jsem se musel smát. Ať bylo jeho otci let, kolik bylo, rozhodně nevypadal a nebyl jako páprda. Řekl jsem to nahlas a Damián se zaškaredil a upozornil mě, ať brzdím, že na vlastního otce žárlit nehodlá.

„Od úterka je to taková pohoda, Honzo, to si neumíš představit. Každý večer jsme hráli šachy jako dřív. A včera jsme si k večeři ohřáli párky, chápeš to? Normální obyčejný párky a ještě se tomu smál. A povídali jsme si u toho. Sice ty jeho kecy o lásce a tak moc nemusím, ale prý mu ty moje víkendy mimo nevadí. Jestli bude dál takhle normální, tak mu o tobě povím.“

To nebylo to, co bych si tak úplně v tom okamžiku přál, a taky jsem mu to řekl. Ať s tím chvilku počká, že ten rozchod na jeho otce možná ještě dolehne. Chvilku přemýšlel a pak přikývnul. Ne, nebylo mi vůbec dobře, když jsem to říkal. Ale Damián měl tak báječnou náladu, že jsem se tím nechal strhnout a poslouchal jeho vyprávění, ve kterém semlel kde co všechno. A smál jsem se s ním. Domů jsme se vraceli pěšky. Obloha byla sice zatažená a teplota na nule, ale s ním by mi nejspíš bylo dobře i na Sibiři. Navíc jsme podle něj ty snězené burgry museli vykompenzovat alespoň nějakým pohybem. Vzali jsme to trochu oklikou, procházka se nám nakonec protáhla téměř na dvě hodiny.

Postupně pomalu umlkal, do domu a výtahu už vešel úplně mlčky. Celou cestu vzhůru jsme se líbali. A když výtah s tím nepříjemným, zpomaleným dojezdem zastavil, zmačknul Dami zas přízemí a po chvilce někde mezi čtvrtým a třetím patrem stopku a naše jazyky pokračovaly ve svém něžném souboji. Objímali jsme se se zavřenými víčky v tom prudkém světle a stísněném prostoru dál. Nejspíš bychom to dělali ještě hodně dlouho, kdyby se k nám šachtou nedoneslo rumplování dveří dole pod námi a nadávky, co že je s tím výtahem.

„Zahraješ mi?“ překvapil mě otázkou, když jsem odemykal, „ale na piano, jo?“

Splnil bych mu i mnohem složitější přání. Stočil se do ušáku v rohu, já zasedl na stoličku, chvíli jen tak nechal prsty bloudit po klaviatuře a pak zpaměti zkusil zahrát, co mě zrovna napadlo.

„Zpívat nebudeš? S Kájou vám to docela znělo.“

Tak ano, znělo, protože mě celou dobu táhnul, pomyslel jsem si, ale když o to stál… Zhluboka jsem se nadechl a k těm krásným tónům z piana přidal svůj trochu nejistý hlas. Snad mi John Roger Stephens promine. S posledními slovy jsem ucítil jeho dlaň na rameni.

„Rozuměl jsem skoro všemu, krásnej text. Dáš si se mnou sprchu?“

Oči se mu leskly, na rtech měl něžný úsměv. Naše navzájem svlékané věci postupně utvořily cestičku od piana až ke dveřím koupelny. Umývali jsme jeden druhého, hladili se a dráždili, než mi Damián sevřel ruce.

„Nech mě tu na chvilku samotnýho,“ slibující výraz a malé zachvění rtů zapůsobilo. Vzrušení se mi navalilo do slabin, rychlostí blesku jsem ztvrdnul na kámen. V ložnici jsem třesoucíma se rukama na noční stolek připravil nezbytné věci, rozestlal. Venku se šeřilo, díkybohu za ta časná stmívání. Měsíc už se sunul nad obzor, stále ještě ho bylo dost, aby jasně svítil. Rychle jsem pozapaloval porůznu rozmístěné svíčky. Ráno jsem je rafinovaně rozestavoval snad hodinu. Malé plamínky spolu s měsícem místnost ozařovaly tak akorát.

Cítil jsem, že se mi třesou nejen ruce. Chvění mi prostupovalo celým tělem. Jako bych se měl milovat poprvé já. Ale nešlo o moje první milování. Silou vůle jsem se nutil do klidu. Poprvé to mělo být jeho „úplně“. A bylo jen na mně, jestli to bude takové, aby chtěl zas a znovu.

Nahý jsem si lehl na postel a rukou trochu pokrotil svou nadrženost. Zmáčknul jsem se až skoro na práh bolesti. Damián vešel s osuškou kolem boků a rozhlédnul se pokojem, až se zastavil pohledem na mém nočním stolku. Všimnul si gelu a kondomů. Zrudnul a rychle očima utekl pryč. Stále ještě jsem si svíral nadržený penis. Chvilku mě přejížděl očima.

„Co mám dělat?“ zeptal se potichu.

„Vůbec nic jiného než jindy,“ posadil jsem se a natáhl k němu ruku. Nechal jsem ho dojít k sobě a potom si ho z té osušky vybalil. Jako předčasný vánoční dárek. Vtiskl jsem mu polibek na břicho a pak i kousek níž, těsně nad kořen penisu a jedním plynulým pohybem si ho stáhnul k sobě.

Ležel na zádech, trochu strnule, beze slov, jen s pohledem upřeným do mých očí. Doufám, že si v tom okamžiku nemyslel, že se na něj hned vrhnu, že to tak nechtěl. Protože i kdybych ho já chtěl sebevíc, tohle bych si nepřál. Líbal jsem ho na rty tak dlouho, až mi zavzdychal přímo do pusy. Pod rukou jsem cítil, jak tvrdne. Nehonil jsem ho, jen držel, když jsem se ústy vydal po jeho těle. Přes krk jemně, bradavky už jsem jednu po druhé mohl polaskat trochu drsněji. To má rád, prolétlo mi hlavou, když jsem levou bral mezi zuby, a jeho vzdechy mi to jen potvrdily. A já se tam zdržel. Olizoval a sál jsem ty drobné tvrdé hroty, jemně kousal a tisknul mezi prsty. Cítil jsem pohyb pánve, jak se snažil přimět mou druhou ruku k činnosti. Zmáčknul jsem ho a zvedl hlavu z jeho hrudi.

V očích měl pouze touhu. Ani stopu nejistoty nebo snad strachu.

Vrátil jsem se o kousek níž a krátkými polibky pokryl pevné břicho. S jazykem v jeho pupku jsem vnímal smršťující se svaly a slyšel první slastné tiché zasténání. Rozkroku jsem se vyhnul. Líbal jsem střídavě vnitřní strany vypracovaných stehen a uvolňoval sevření své dlaně kolem jeho tvrdosti, až jsem ho pustil úplně. Ruce zatnuté v pěst drtily prostěradlo, jak se snažil ovládnout a nehýbat se. Stále to dokázal, a tak jsem se vracel stejnou cestou zpátky. Tváří jakoby náhodou přejet po napruženém péru, cítit tu vůni a horkost… Bradou se otřít o citlivá varlata. Holil jsem se brzy ráno. Ten dotyk už určitě nebyl zcela hladký. Při přechodu přes bříško jsem mu několikrát pomalu přetáhl předkožku. Na špičce žaludu se objevily první průsvitné kapky. Rychlý kmit jazykem, který ani nemohl moc cítit, přesto sebou škubnul, jako by se chtěl zvednout do sedu. Zatlačil jsem mu dlaní na hrudník, aby se zklidnil.

„Mám přestat?“

„Ne, jenom… chci víc…,“ zavzdychal.

Já taky, miláčku, to já taky. Chtěl jsem si s ním hrát mnohem déle, jenže mě zrazovalo moje vlastní tělo. Damián celou svou bytostí útočil na všechny moje smysly. Vztyčil jsem se nad něj, abych se pokochal nejen dotykem, vůní a chutí jeho preejakulátu, ale i pohledem. Já vím, že se budu opakovat, ale on zkrátka byl a je krásný. Teď navíc krásnější o tuhý penis s obnaženým růžovým žaludem a napnutou uzdičkou, který se jemně zachvíval, jako by si žil svým vlastním životem. K čertu s hraním a pomalostí!

Když jsem si ho zasouval do pusy a do ruky bral hebká varlata, abych ho ve vzrušení dovedl ještě kousek dál, ucítil jsem, jak mi prsty vjel do vlasů. Probíral se jimi a pak je sevřel v pěstech a tlačil se mi hloub do krku. Nechal jsem ho. Ta chvilka fyzického nepohodlí za jeho trhané vzdychání stála. Bolestně zasténal, když jsem po pár minutách přestal. Nechal jsem ho to zklamání trochu rozdýchat a pak mu víc rozevřel kolena od sebe, nadzvedl pytlík a jazykem poprvé zkusmo projel rýhu mezi půlkami. Ucítil jsem tlak jeho dlaní a uslyšel zmatené „ne, to ne“, které se postupně změnilo na vzrušené „ne, nepřestávej“. To jsem rozhodně neměl v úmyslu. Naopak jsem mu půlky roztáhl od sebe, abych se dostal k sevřenému otvůrku.

Lízal jsem ho a dráždil, špičkou jazyka vnikal i dovnitř a Damián mi svými vzdechy zpíval celou stupnici tónů rozkoše včetně křížků a béček. Vteřinu po vteřině se uvolňoval, otevíral a vycházel mému jazyku vstříc. Poslepu jsem sáhnul po gelu, vymačkal si štědrou dávku na prsty. Když ucítil chladivý dotyk, trochu sebou zaškubal, ale držel. Držel i později, když jsem do něj opatrně jedním prstem pronikl a za chvilku druhým, a on jen zhluboka rozdýchával ten nový pocit, kdy jsem si ho připravoval a při tom dráždil to nejdůležitější místečko uvnitř jeho těla a jazykem citlivou uzdičku a tekoucí žalud.

„Tak si mě konečně vezmi,“ zasténal, když už zadečkem sám přirážel proti mým prstům. A já v tu chvíli měl v hlavě jen tuhle jedinou větu. A tak jsem si ho vzal. Možná trochu drsněji, než jsem původně chtěl, rozhodně totálně nezodpovědně, protože ty malé věcičky ve staniolu zůstaly všechny netknuté na mém nočním stolku, ale pro mě, a snad i pro něj, nezapomenutelně.

Ten pocit, kdy jsem se mu poprvé vnořil do těla a splynuli jsme v jedno, ten pocit už nic nepřebije. Vzpomínka na nohy zaklesnuté kolem mých beder nezmizí. Pevné sevření a kousnutí do ramene v křeči jeho vyvrcholení, kdy jsem ho pár vteřin před svým orgasmem několika stisky dovedl do finále, ucítím na těle znovu, jak na to jen pomyslím. Výstřiku v hloubce milovaného těla bez jakékoliv bariéry se fyzicky nevyrovná nejspíš nikdy nic. Náš duet hlasů, všechno to vzdychání, hekání a sténání a codu dvou skoro až výkřiků slasti na závěr, si budu moct „pustit“ v duchu kdykoliv. To, jak jsem mu potom slíbával slzy z očí, ve mně navždycky zanechá prvotní pocit provinění a pak úlevu a nesmírnou vděčnost, když po mých neuspořádaných omluvách něžně pronesl:

„Bylo to fakt nepopsatelný. Nádherný. Tak proč se omlouváš?“

Pevné objetí v nám už důvěrně známé a zažité poloze do sebe zapadajících lžiček a sladká únava a nezájem o nic a nikoho jiného než o nás dva. Pád do spánku, který mi smazal přechod od reality ke snu, takže dodnes nevím, jestli jsem to skutečně slyšel, nebo se mi to jen zdálo. Totiž tichounké: „Miluju tě, Honzo.“

Na tohle se nedá zapomenout, i kdybych prožil ještě sto životů a tisíc dalších lásek.

Ráno v ložnici vůně včerejšího milování a dvě těla ulepená od spermatu. A co, stejně jsem ho k sobě znovu přitisknul a políbil. Bylo to z nás a z lásky. Všechny ty pocity trapnosti, které by snad mohly přijít z toho, jak živočišně jsme se včera chovali, jsme rozpustili ve smíchu. Převalovali jsme se přes sebe, přetlačovali jeden druhého, spojení v polibcích, co nejvíc to šlo.

V jednu chvíli se Damián ocitl na mně. Seděl obkročmo, vzal jsem jeho půlky do dlaní a trochu zmáčknul.

„Nebolí tě nic?“ Já se musel ujistit.

Zvážněle se na mě podíval: „Asi budu chtít, aby to takhle bolelo častějš. Neřeš to, Honzo.“

Kočkovali jsme se dál, dokud jsme si navzájem těla neskropili další dávkou bílého důkazu našeho štěstí. Pak už jsme doopravdy museli vstát a jít do sprchy. A povlečení z postele hodit do pračky na dvojitou vyvářku.

Byli jsme hladoví jak vlci. Damián se rozhodl, že zkusí udělat palačinky, a docela se mu povedly. Kradl jsem mu je rovnou pod rukou, krmil při smažení jeho i sebe, aspoň jsme nezamazali další talířky. Musel jsem dát byt už taky trochu do pořádku, při všem tom úklidu mi pomáhal a každou chvilku jsme se jeden druhého museli dotknout, políbit se, pohladit. Frčeli jsme zkrátka na hormonech štěstí a lásky a vydrželo nám to i v pakárně, kde nám dalo dost práce se ovládnout a nesahat neustále po sobě.

Na pauzu jsme se zašili do kanceláře jeho otce, alespoň tu půlhodinu být spolu sami… Jídlo snězené rekordní rychlostí a trochu mazlení a Damiánovo zaklení:

„Sakra, ať už jsme doma.“

Na emočním žebříku pozitivna mě tahle věta posunula ještě o kousíček vzhůru. Protože doma jsme se znovu milovali. A já si konečně při tom položil ruku na to rudé místečko na jeho těle a viděl ten rajcovní vyšpulený zadek čekající jen na můj jazyk a pak zásun. Vyčerpaní vší tou fyzickou aktivitou jsme usnuli propletení do sebe. A druhý den jsme se váleli až skoro do poledne před další šichtou a zas chvilkou klidu v kanclu, kde jsme měli víc štěstí než rozumu. Protože Damiánův otec vešel v okamžiku, kdy jsme ještě jedli a ne o pár minut později, kdy bychom se tam už objímali a líbali.

Damián projevil víc duchapřítomnosti než já. Mně v tom okamžiku vynechalo srdce, aby se pak dvěma bolestivými údery zas připomnělo a nahnalo mi trochu kyslíku do mozku, takže jsem byl schopný alespoň pozdravit. On pozdravil hned a pak s ledovým klidem otci vysvětlil, proč mě tam vzal s sebou.

„Myslel jsem si, že to bude lepší, aby Honza jedl se mnou stranou od lidí, když jsme spolu většinou na jednom stroji.“

Jeho otec roztržitě přikývnul.

„Dobrý nápad, Damiáne. Byl bych rád, kdybych mohl na ty pauzy lidi ještě víc rozdělit. Máme další dva pozitivní případy. Budu muset udělat ještě víc opatření. Proto jsem tady. Od zítra kdo může, bude pracovat na home office. Já s polovinou administrativy začnu, další týden zůstane doma můj zástupce a druhá půlka. Musím to všechno připravit a rozplánovat, tak dojezte a pak bych byl rád, kdybyste mě pustil k mému počítači,“ otočil se na mě, usazeného v jeho ředitelském křesle. Už jsem se trochu prodýchal a vyrazil ze sebe aspoň omluvu, ale on jen mávnul rukou.

Dojedli jsme mlčky a chtěli vypadnout, když nás ještě na chvilku zadržel a řekl, že nás po práci odveze. Damián naprosto bezelstně poděkoval a já to taky neodmítnul. 

„Tak to bylo o chlup,“ zakřenil se na mě Damián cestou ke stroji, než si nasadil roušku, „vypadals, že zkolabuješ.“

„Taky málem jo. Víš, co by to bylo, kdyby přišel o chvilku později?!“

Jen pohodil ramenem: „No co, aspoň bych nic vysvětlovat nemusel.“

Smál se a bylo mu to evidentně naprosto jedno. Přesto si v autě poslušně sednul na sedadlo spolujezdce a já zezadu nadiktoval svou adresu.

Dlouho do noci jsme si posílali zprávičky. Něžné a zamilované, praštěné. A taky trochu naštvané (ty jeho), protože mu konečně došlo, že naše každodenní setkávání pro tuhle chvíli skončilo. Těžko by vysvětloval otci, pracujícímu z domova, kam každé ráno mizí, a pak ho čekal ten týden ve škole a prázdniny a Vánoce, kdy nebudeme do práce chodit ani mezi svátky, protože na dva týdny budou mít všichni dovolenou. 

„Už teď mi chybíš. Těším se na pátek.“

„Já taky, Dami, dobrou a žádný nemravnosti beze mě.“

„A ty to snad vydržíš?“

Tak vydržím, nerad, ale kvůli němu kdykoliv.

V tichu a prázdnotě svého bytu jsem se cítil hrozně sám. Chtěl jsem ho vedle sebe. Po nekonečné době převalování v posteli a pokusech usnout, jsem rozsvítil lampičku, vyndal deník, otevřel notebook. A začal psát.

'Cause all of me, loves all of you

Love your curves and all your edges

All your perfect imperfections

Give your all to me

I'll give my all to you

You're my end and my beginning

Even when I lose I'm winning

'Cause I give you all of me

And you give me all of you