Soukromé blues 14.

Imploze je opakem exploze. Je to jev, při kterém se těleso, objekt nebo hmota zbortí do vlastního objemu, nebo je jeho strukturální integrita porušena vyšším tlakem prostředí, ve kterém se nachází.

Pokud jsem se bál, že mi Damián z bytu udělá kůlničku na dříví, až zjistí, jak se věci mají, šeredně jsem se spletl. Kdyby se vztekal, mlátil a kopal do věcí, kdyby na mě řval a nadával, s tím vším bych se dokázal vyrovnat, a nejspíš bych se ho pokusil obejmout a uchlácholit. Nic z toho ale neudělal, vztekle se netvářil. Netvářil se ani smutně. Netvářil se vlastně nijak zvláštně, a přece z něj vyzařoval chlad. Absolutní a neosobní studené záření arktické modři jeho očí. Ta nejněžnější a nejmilovanější ústa ve tvrdé lince. U kluka, který pode mnou ještě včera v noci sténal rozkoší, to bylo tak moc neuvěřitelné, až jsem se musel štípnout, jestli se mi to nezdá. Kecám, neštípnul jsem se, jen mi to vážně připadalo jako sen. Jako noční můra, ze které jsem se toužil vzbudit, vedle něj, a slyšet ten naprosto jiný hlas, než kterým na mne teď promlouval:

„Takže znovu, jak dlouho o tom víš? A nech si všechny kecy, jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď. Hned.“

Nemělo vůbec cenu dělat nechápavého a ptát se, co tím myslí. Přesto jsem to zkusil. Získat trochu času. Horečnatě jsem promýšlel, jak z toho ven.

„O čem?“

„Honzo!“ dvě slabiky mého jména jako šlehnutí bičem.

„Proč na tom tak záleží?“

Ale Damián nebyl hlupák. Prohlédl mou zdržovací taktiku snadno. A nehodlal na ni přistoupit.

„Na ‚jak dlouho‘ se odpovídá časovým údajem. Takže si vyber nějakou jednotku času a číslo a spoj je dohromady.“

„Od pátku kdy přijeli kluci.“

Chvilku přemýšlel a pak přikývl:

„To sedí. Přemejšlel jsem, co se stalo, že se chováš trochu jinak. Ale nechtěl jsem na tebe tlačit. Když jsme si řekli, že všechno na rovinu, tak jsem čekal…“

Hlas mu zeslábl do vytracena. Zvedl se a rozhlédl se po pokoji. Jako by si všechno chtěl vtisknout do paměti. Zaplavoval mě pocit paniky a předtuchy, že je všechno špatně, že se děje něco, co já nedokážu ovlivnit, ať udělám cokoliv. Nejhorší na tom bylo, že jsem vůbec netušil, co se vlastně stalo. Co a od koho se dověděl.

„Už půjdu, Honzo. Asi by bylo zbytečný říkat, že zítra nepřijdu.“

Přece ho nemůžu nechat jen tak odejít, burácelo mi v hlavě. Pohnul jsem se k němu a chytil ho za loket.

„Kam chceš jít, je skoro půlnoc!“

Zarazil se a pomalu ke mně otočil obličej:

„Já už jsem velkej kluk, neboj. A pusť mě, nerad bych ti ublížil. Tohle je konec.“

Při tom, s jakým důrazem řekl to ‚je‘, mi naskočila husí kůže. Přesto jsem se ještě zmohl na protest:

„Velký kluci neodchází, aniž by si cokoliv nechali vysvětlit!“

Jen si povzdechl: „Tak povídej.“

Pár vteřin jsem ještě hledal ta správná slova, ale pak už nebylo vyhnutí a něco jsem říct musel.

„Chtěl jsem ti to říct. Nějak v klidu, šetrně, abys…“

Skočil mi do řeči: „Tím hůř, to je přesný. Radši mlč. Chlapečkovi-blbečkovi všechno dávkovat. Vždycky rozhodnout za něj, co je nejlepší. Tréninky, jídlo, škola, jakou mi vybrali, abych teda k tomu fotbalu, zkurvenýmu, měl prostor. Alibisticky mě nechat ‚jako‘ rozhodnout, kde a s kým budu žít, když už jsem si dávno zvyknul, že jsme spolu s tátou sami. A pak Adéla a tři roky poslouchat, jak se štěkaj, než vypadla. Ta se o mě aspoň nestarala. A teď tohle. Fotra si vybrat nemůžu, takže to musím leda přežít. Ale…,“ odmlčel se.

Díval jsem se mu do očí. A slyšel každé slovo. Jedno po druhém se mi vrývalo do mozku. Slyšel, ale nechápal. Copak já se k němu někdy choval jako k blbečkovi?!

Kdysi jsem na lyžích v Alpách z okna hotelu viděl lavinu. V teple a z dálky to byl docela hezký pohled. Jak se jednolitá masa řítí dolů. Teď mi bylo, jako bych nestál v klidném bezpečí, ale na úpatí kopce, a podobná lavina se valila přímo na mě. Mohutná, studená, nevyhnutelná. Damián se patrně jen potřeboval nadechnout, aby mohl doříct, co říct chtěl.

„… ale nesnesu to samý od člověka, se kterým jediným jsem se cítil svobodně. Kterej mě sice buzeroval s učením, ale to bych dělal stejně už sám, když fotbal hrát nechci. A v pakárně dělat jak negr nechci taky. Ale to je jedno. Prostě nesnesu, aby se mnou jak s děckem jednal někdo, koho jsem miloval.“

To préteritum se do mě zakouslo jak miliony ledových krystalků. Protože Damián nikdy nebyl moc velký řečník. Slova nepoužíval jako zbraň. Použil minulý čas. Neřekl to, aby mi ublížil, ale proto, že to tak cítil. Že miloval. Ne, že miluje. Byl jsem z toho tak moc v šoku, že jsem jen vytřeštěně sledoval, jak na stolek pokládá klíče, které jsem mu před nedávnem dal. Připadalo mi, jak kdyby to bylo před roky, ne pár týdny.

„Tak se asi měj,“ malinko se mu hlas přece jen zachvěl.

„Počkej… Neuděláš žádnou blbost, že ne?“

„Ty to furt nechápeš, viď. Proč bych já měl udělat nějakou blbost?“

A já ho najednou viděl tak, jak jsem ho měl nejspíš vidět od začátku. Jako dospělého. Jako rovnocenného partnera. Jako kluka, který sice ještě úplně neví, co se životem, ale který rozhodně nepotřebuje umetat cestičku a určovat trasu a směr. Vzpomněl jsem si na úplné začátky, kdy mi skoro nic neřekl, a když už, tak jen to nejnutnější nebo poupravenou verzi.

„Taky jsi mi hned neříkal všechno…“ I útok je vlastně obrana, ne?

Skoro se usmál: „Ne, neříkal. Až když jsem ti začal věřit. Jestli mi ty pořád nevěříš, tak fakt nevím, co víc bych měl ještě udělat,“ malinko se začervenal, takže mi hned došlo, na co naráží…

A pak už doopravdy odešel. A já jsem se nezmohl na nic, abych ho zadržel.

Poprvé v životě jsem svou vynikající a téměř stoprocentní akustickou paměť nenáviděl. Tu noc, ze čtvrtka na pátek, dva týdny před Vánoci, jsem strávil napůl mimo, se smyčkou z jeho slov. Zněla mi v uších stále dokola. S každým nepatrným odchýlením od toho ledového tónu. S každým klesnutím hlasu na konci věty. S jeho ‚furt‘ a ‚fakt‘, které jsem u jiných nesnášel a u něj mi to nakonec přišlo tak přirozené… a roztomilé.

Ráno nic nebylo snazší. Při zvuku mobilu se mi na chvilku rozbušilo srdce nadějí a vyletěl jsem z postele rychlostí blesku. Ale volala jen Běta. Alespoň jsem se dověděl, co se stalo. Vlastně nic složitého. Když se Damián vracel ode mě po té poslední noci, potkali se s otcem skoro u dveří, když on přijel od ní. Pan inženýr usoudil, že brzké ráno a situace je ideální na pokec. Konečně si ujasnit, jak se věci mají. Dokázal jsem si to představit. Rozhovor typu „mezi náma chlapama“.

Omlouvala se, že to zrovna takhle nechtěla, ale pan inženýr je nejspíš muž okamžitých rozhodnutí. Ale to, že já už o všem vím, Damiánovi říkat nemusel, sakra! Jak mu asi bylo, když mu otec zvesela oznámil, že bude mít další macechu, sourozence hned dvojmo, a ještě si pochválil, že se skorobratránkem je už přece kámoš, no nebude to skvělý? Nejspíš paralyzovaně, protože prý reagoval jediným slovem: Super. Ironicky jsem poděkoval a vytípnul mobil. Do háje s nimi oběma!

I s mobilem jsem se zakutal zpátky pod deku. Zkusil jsem zavolat Damiánovi, ale robotický hlas mi oznamoval, že volané číslo neexistuje. Stejně tak se pro mě stal neviditelným na všech sociálních sítích. I e-mail se mi vrátil jako nedoručitelný. Nezapomněl na nic. Bylo to naprosté odříznutí. Nevěděl jsem, jak si to představuje dál. Přece si nemohl myslet, že už mě nikdy nepotká. V práci nebo v soukromí. Jeho otec a moje teta spolu hodlali žít. Následující dny mi ovšem potvrdily, že si to asi doopravdy myslel, ale nechci předbíhat. Zatím jsem prožíval první den zbytku života bez Damiána. Jako se rozděluje čas na před Kristem a po Kristu, já od toho dne všechno rozděloval na dobu před a po Damiánovi.

Ne, tak to prostě zůstat nemohlo. Nemohl to všechno myslet vážně, vždyť mě vůbec nevedla nějaká snaha ho nějak omezovat a poučovat a něco mu dávkovat. Já se k němu choval tak, jak jsem to cítil. A on nevypadal, že by se mu to nelíbilo. Kdyby ano, tak by snad něco řekl, ne? Nebo snad řekl a já to nevnímal? V těch jeho náznacích se to možná mohlo stát. Ne, blbost. Určitě měl vztek, to jistě. Ale musel ho mít nutně na mě? Já přece nejsem ten, kdo mu v životě určoval, co dělat a co ne. Já jen jednou jedinkrát něco zamlčel. Ano, dost podstatnou věc, ale kdyby si to nechal vysvětlit, tak by to přece pochopil. Snad. Určitě. No, možná. Ne, stoprocentně by to pochopil, kdybych měl šanci mu o sobě a Bětě říct mnohem víc věcí. A přemýšlel a ujišťoval jsem sám sebe dál:

Zítra přijdu do práce a on tam dorazí a možná se ještě chvilku bude mračit nebo prskat, ale pak pojedeme sem, pojede se mnou domů. Vždyť mi přece říkal, že se nikde necítí tak skvěle jako u mě a se mnou. Ano, tak to bude, tak to určitě bude. Ráno přijdu do práce a on se tam ospalý přiloudá, protože tak brzy ráno není zvyklý vstávat ani jeden z nás, a oba svorně Žabáka za ty nucené ranní směny nenávidíme. Ale pak budeme mít volné odpoledne a večer a celou noc a budeme spolu a já mu všechno vysvětlím a stokrát mu řeknu, jak moc ho miluju. Damián se vytrucuje a přijde, jo, tak to bude. Včera jsem byl v šoku z toho, co se děje, a připadalo mi to všechno opravdové. Jeho rozhodnutí, to, že se mnou už nechce být. To prostě nemůže být pravda. Je to přece Damián, můj něžný i dravý, bláznivě praštěný Dami, moje láska.

Naivní, že? Mlelo se to ve mně takhle s malými obměnami celý den. Ten den, který by nám býval měl patřit. Přežil jsem ho jen díky tomu, že jsem odmítal uvěřit, že by to mohla být skutečnost a napořád. A taky díky tomu, že jsem se na chvilku vrátil do doby, kdy jsem ho teprve objevoval. Jako bych to potřeboval prožít znovu, utřídit si myšlenky. Srovnat je do slov a zformovat do vět.

Večer v posteli mi samozřejmě na mysl přišlo, co bychom spolu dělali, kdyby se mnou byl. Ale milování mi zdaleka nechybělo tolik jako on sám. Jako jeho smích a hlas, jako jeho vůně, jako ty desítky maličkostí, ze kterých byl stvořený.

Ráno jsem ho netrpělivě vyhlížel, ale nepřišel. Ta směna byla nekonečná. Počkal jsem až skoro do půl třetí, jestli nedorazí na odpolední. On by vlastně mohl, jemu mohlo být jedno, kdo zrovna mistruje. A třeba mu jen ujel autobus. Každá sebenepatrnější možnost, že by se jen opozdil, mi dávala naději. Marnou.

V neděli na ranní ani odpolední nepřišel taky. Měl jsem za sebou noc trhaného spánku a zmatených snů a vůbec jsem se necítil dobře. Ještě pořád jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že všechno bude v pořádku, ale už se ve mně potichounku ozýval hlásek, že možná… nebude. Že nemusí všechno dopadnout dobře. Jeden precedens už jsem v životě měl. Ale můj minulý rozchod byl jiný. Tam jsem chtěl slyšet, že se rozcházíme, abych to v sobě nějak uzavřel. Říct mi tehdy Arny na rovinu, že už se mnou nechce být, docela v klidu bych to ustál. Tak proč jsem si to nechtěl připustit s Damiánem, když ten mi to na rovinu řekl? Že to je konec?

Dojel jsem domů, přinutil se něco sníst. Udělal jsem dobře, že jsem si ty ranní směny vzal na oba dny, i když Žabák tam byl jen v sobotu. Už ve čtyři odpoledne jsem se cítil ospalý, takže, s trochou snahy vydržet vzhůru ještě pár hodin, jsem se mohl dočkat noci, kdy bych spal líp. Dal jsem si sprchu, v závěru studenou, abych se probral. S pevným rozhodnutím věnovat se konečně zas taky trochu studiu jsem zasedl v pracovně k počítači. Ne že bych se dokázal plně soustředit. Skoro dvě hodiny se mi přesto povedlo pracovat a Damiána alespoň upozadit, i když mi z hlavy úplně nezmizel.

Zvonek mě vytrhl z přemýšlení. Málem jsem se přerazil o notový stojan, jak jsem pádil ke dveřím. Pohled modrých očí, tak známých a přece jiných, protože za dveřmi nestál Damián, ale jeho otec.

Vyštěkl na mě: „Chci mluvit se svým synem. Hned.“

Tak alespoň vím, kde se to v Damiánovi vzalo, problesklo mi hlavou, a měl jsem co dělat, abych se hystericky nerozesmál.

„To můžete, ale ne tady. Není tu.“

Asi mi nevěřil, protože vzápětí jsem dostal ránu od svých vlastních dveří následovanou peckou o stěnu v chodbě.

‚Můžu dál?‘ by stačilo, ty vole, ulevil jsem si v duchu, zatímco jsem sledoval, jak mizí v obýváku. Dveře jsem zavřel, promnul pohmožděnou čelist (už zase!) a vykročil za ním. Rentgenoval místnost očima, ale patrně nenašel nic, kam by se Damián mohl schovat. Krom stolku, pohovky, dvou křesel, malé komody s hudební aparaturou a obrovské knihovny tu taky víc nebylo a jeho syn by leda tak mohl být naplacato srolovaný za knihami nebo cédéčky. Nebo pod gaučem. Asi si uvědomil, že tady nic nevykouká. Rázně vykročil směrem k pracovně. Tu vyhodnotil taky jako úkrytu prostou.

„Říkám, že tady není.“

Přejel po mně vzteklým pohledem a hrnul se dál, do ložnice, kde samozřejmě nebylo ustláno a na polštáři se válelo jedno z Damiho triček. Musel ho vidět, ale nic neřekl, možná ani nevěděl, jaké oblečení nosí, i když já bych na sebe to triko narval jen velice těžko.

Pomalu ve mně narůstal vztek. A hlavně strach, protože jsem si uvědomil, že když ho hledá u mě, tak se muselo něco stát. Něco, proč mu někdo řekl, že by mu mě mohl být. A to věděl pouze jediný člověk, kterého jsme znali my oba, já i pan inženýr.

„Co je s Damiánem?!“ skoro jsem na něj zařval.

„Držte hubu!“ zasyčel. Byl formát. Někomu vykat i při takové příležitosti a slovníku…

Velkou vestavěnou skříň doopravdy otevřel, jestli se v ní náhodou někdo neukrývá. To už jsem viděl rudě, ale stále ještě jsem se držel. Zkusil jsem jemnou ironii:

„Ještě mám koupelnu a dole sklep.“

V hlavě mi šrotovalo, co je s tím klukem zatraceným, a jestli tomuhle cvokovi Běta řekla jen to, že by tu Damián mohl být, nebo rovnou že jsme milenci. Tedy bývalí. A ten cvok se na mě otočil a pak už jsem jen cítil, jak jsem dostal dost pádnou ránu pěstí těsně pod oko, a už jsme byli v sobě.

Já se nerad rvu. Každý si myslí, že s mou výškou, váhou, prostě celkově postavou, bych mohl být nějaký extra bouchač, a dává do toho od první chvíle všechno. Ale opak je pravdou. Nemám rád násilí, nemám rád hádky, nemám rád hrubost jako takovou. Všechny svoje životní rozepře jsem pokaždé radši řešil diplomacií. Jednou jedinkrát jsem jako první trochu drcnul do nějakého burana, který byl dotěrný ke Kátě. Buran si ustlal a já z toho měl provinilý pocit, protože byl o půl hlavy menší. Vždycky jsem se jen bránil, když nebylo zbytí. Teď jsem měl vztek, takže jsem si taky párkrát bouchnul, ale pochopitelně měl nade mnou převahu a na zemi mě dost snadno dostal pod sebe. Ani on není zrovna drobeček, sportovec od mala a rvaček nejspíš zažil mnohem víc.

Jak se tak po mně hezky válel, napadla mě ze zoufalství ta nejdebilnější věc, co mi kdy na mozek vlezla, a zasupěl jsem mu do tváře, že ještě chvilku a začne mě to rajcovat. Debilní, ale účinná, protože okamžitě přestal a z toho zalehnutí mě pustil. V sedu opřený zády o postel na mě civěl. Ze rtu mu kapala krev, to jsem se tedy strefil. Já sám cítil, že mi kromě čelisti natéká pravé oko. Na rozdíl od svého synka měl parádní i levý hák. (Až později jsem se dozvěděl, že krom fotbalu tak trochu koketoval ještě s boxem. Kdyby chtěl, udělal by ze mě sekanou kdykoliv.)

Podle jeho reakce jsem usoudil, že ví všechno, a i kdyby ne, už mi to bylo jedno. Toho skrývání a neříkání skutečnosti bylo dost. Trochu namáhavě jsem se zvedl, došel do kuchyně a vyndal mražený hrášek a další pytlík s kukuřicí. Tu Damián miluje, vařenou se solí a máslem… Do háje, budu už všechny pitomosti navždycky spojovat s ním?

Kukuřici jsem si připlácl přes oko, druhý sáček podal jemu a posadil se na zem vedle něj. Několik minut jsme mlčeli, až se to ticho stalo neúnosným. Pro mě dřív. On místo rtu ledoval s kamennou tváří levačku.

„Co je s Damiánem?“ zeptal jsem se znovu, už o poznání mírněji. Já se o něj skutečně bál. A ten chlap vedle mě nejspíš taky. Proto sem přišel. A musela se bát i Běta.

„Od čtvrtka od oběda jsem ho neviděl. V pátek ráno napsal trenérovi, že se necítí dobře. Dneska, že na tréninky už nikdy nepřijde. Mně přišla taky jen zpráva, že v pondělí půjde rovnou do školy. Od té doby má mobil vypnutý.“

„A to ho hledáte až teď?!“

Vypadal, že se zas naštve, ale překonal to. Asi si uvědomil, že nějaké další rvačky nic nevyřeší.

„Do dneška jsem si myslel, že randí s nějakou kočkou. Trénoval, pracoval, dokonce se učil. Proč bych to řešil? Kdyby se mi dnes neozval jeho trenér a nezjistil jsem, že nebyl v práci, tak bych o tom nemluvil ani s Bětou. A ta by mi neřekla…, že nejste jenom kamarádi.“

Tvářil se neutrálně, nijak pohoršeně, to odmlčení, než našel pro sebe stravitelnou cestu, jak opsat že jeho syn je gay, bylo téměř nepostřehnutelné.

„Běta vám neřekla, že se se mnou rozešel?“

„Řekla, ale lidi se rozchází a zas schází, sám bych mohl vyprávět,“ povzdechl si.

„Tady byl naposledy ve čtvrtek večer. Od té doby o něm nic nevím. A netuším, kde by mohl být, snad jen u nějakého kamaráda z fotbalu,“ marně jsem lovil jméno v paměti.

„K Havránkovým jsem už volal. Karlova matka by mi Damiána nezapřela.“

Bylo to snad popíchnutí?

„Já taky ne!“

Trochu křivě se usmál: „Nemusíte hned startovat. Myslíte, že zítra do té školy půjde?“

A jak to mám asi vědět, ušklíbl jsem se v duchu, ale nahlas jsem to neřekl.

„Napsal vám proto, abyste neměl strach. A mně řekl, že neudělá žádnou blbost. Myslím, že půjde. A buďte rád, že vám napsal. Mě vyškrtl úplně.“

Díval se na mě a pak jen přikývl a dodal: „Vy ho máte doopravdy rád.“ Ten údiv v jeho hlasu byl tak opravdový, až jsem se musel pousmát.

„Damiána nejde nemilovat, pane inženýre,“ řekl jsem tiše. Malinko to s ním cuklo, ale pak ke mně napřáhl pravici: „David.“

„Honza.“

Na tom stisku jsem si dal záležet. Sám nesnáším, když mi někdo podá ruku jak leklou rybu. Naopak oslovování křestním jménem a s vykáním snáším moc dobře. A bylo pro mě mnohem přijatelnější, když mě oslovil po tom podání ruky první a určil, jak to sám chce. Tykat bych mu nedokázal, ani kdyby to vyžadoval.

„Proč mi to neřekl, Honzo, nevíte? To se bál?“

„To byste měl probírat s ním, ne se mnou. Nezlobte se, ale najisto vím, že by se mu nelíbilo, kdyby měl pocit, že se proti němu všichni spikli. Jděte domů, on se určitě objeví.“ Ale úplně jistý jsem si tím nebyl.

Když odešel, napsal jsem Bětě, ať mi dá vědět, kdyby se Damián vrátil, a znovu zkusil všechny komunikační kanály. Ale bylo to skutečně marné. Nezbývalo než doufat, že do té školy dorazí. Ta noc plná otázek, kde by mohl být, byla šílená. Představa jeho těla v jiné náruči než mojí, ano, i taková možnost mě napadla. Na seznamce by mu někoho s bytem a prázdnou postelí trvalo sbalit jak dlouho? Jednu fotku a tři minuty? Ráno jsem to nevydržel, oblékl se a dojel před jeho gympl.

Damián nelhal, do školy dorazil. Ale to, jak kolem mě nevšímavě prošel, mě srazilo do hlubin takového zoufalství, jaké jsem snad nikdy neprožil. Vlastně prožil. Když umřel děda. Vědomí, že už se nevrátí. Ke mně nevrátí. Ta bolest byla tak intenzivní, že se mi chtělo jen schoulit se někam do tmy a tiše skučet. Sesypal jsem se sám do sebe jako miniplanetka ve vzdálené galaxii. Světelné roky daleko od svého nedosažitelného slunce.

Imploze je často příčinou zániku a vzniku určitých přirozených vesmírných těles. Ale co když žádné nové nevznikne? Co když už je pak navždycky jenom ticho?