Soukromé blues 16.

Jak různě se dá vnímat čas. Jako plynutí, které vystihuje metafora řeky se svým stále ubíhajícím proudem. Jako doba trvání, od – do, jako něco, co můžeme vyjádřit nějakou jednotkou. Třeba délkou lidského života. Čas, který nám ubývá, nebo ho nemáme. Jako okamžik vhodný právě k něčemu. K tomu, aby člověk něco udělal, něco řekl, konečně něco změnil. Nebo se o to třeba jen pokusil. A právě tak jsem čas vnímal já, v té poslední rovině. Jsou okamžiky, kdy se zastaví všechno kolem nás. Nebo alespoň zpomalí. V ten pravý čas. Dramatické ticho, kdy se něco děje, a přitom se na povrchu neděje vůbec nic. Ale pod povrchem?

Ten pohled…

Nemluvil za tisíc slov, to doopravdy ne, ale tázavý byl. Jako by se Damián chtěl na něco zeptat, dokonce se i nepatrně víc nadechl, ale nakonec se jen zvedl a chtěl odejít. Bohužel jsem nepromluvil já, protože já toho nebyl schopný, ale jeho otec:

„Nemohl by ses alespoň pokusit slušně se rozloučit?“

Damián se zarazil, otočil a bezbarvě pronesl: „Díky za oběd a loučím se.“

Nešlo si nevšimnout, jak panu inženýrovi naběhla žíla na krku. Běta se konejšivě dotkla jeho ruky. Takže mají v chaloupce asi veselo, blesklo mi hlavou. Tuhle myšlenku mi vzápětí jeho otec potvrdil.

„Řekněte mu něco, Honzo, ať už se, proboha, chová normálně.“

Tak proto. Jak moc zoufalý rodič musí být, aby se odhodlal k něčemu takovému?

Já obvykle nemluvím sprostě. Ale v tu chvíli jsem měl sto chutí se ho zeptat, jestli si, kurva, nedělá prdel. Jenom pohled na nešťastně se tvářící Bětu mi v tom zabránil. A pak taky to, že se Damián ušklíbl a svému otci doporučil: „Zkus aspoň jemu neříkat, co má dělat. Sice tě nepošle do hajzlu, ale určitě mu to příjemný není. Jestli sis nevšimnul, tak on je už taky dospělej.“

Jako vždycky v emočně vypjatých situacích, kdy je to tak trochu trapné a já nevím, co vlastně říct, jsem měl chuť se začít hystericky smát. Protože já to najednou viděl docela jasně, proč byl na mě Damián tak strašně naštvaný. Někdy stačí jen vidět, jak někdo jiný dělá stejnou chybu jako vy sami. A náhle jsem věděl, že promluvit musím a taky, co bych měl říct.

„Damián má pravdu, do hajzlu vás nepošlu, i když to až tak špatný nápad není. Nic mu říkat nebudu. Sám už taky vím, co bych měl dělat.“ Nebo spíš nedělat, dodal jsem si pro sebe v duchu.

A dal jsem si zatraceně záležet, aby v té větě to moje „už taky vím“ znělo dostatečně důrazně. Mimické svaly na obličeji uhlídat dokázal, ale oči, oči ne. Slyšel to a pochopil. Teď už to bylo jenom na něm. On odešel, on se musí vrátit. V tom měla Katka pravdu. Ale měl by vědět, že to udělat může.

„Opravdu musím nakrmit Kocoura. Ale kdykoliv přijď, Damiáne, budu hrozně moc rád.“

Ještě chvilku na mě jen koukal a pak se mu rty zvlnily do trochu ironického úsměvu a v očích mu blýsklo. Bylo to jak návrat do života. Jako by se právě probudil a zjistil, že svět je vlastně docela fajn místo.

„Jenom jestli ten kocourek má čtyři nohy,“ odpověděl, a že jeden krk mám, bez váhání ho dám za to, že tu stopu žárlivosti jsem v té větě neslyšel jen já sám. Přijde. Určitě přijde. Možná mu to ještě pár dnů bude trvat, ale přijde. Protože mu vůbec nejsem lhostejný, jak se mi snažil dát najevo, když jsem sedal ke stolu. A možná…

„Co myslíš?“ oplatil jsem mu ten úsměv.

Pozdravil jsem konsternovaného pana inženýra. Bětu, která koukala taky trochu vyjeveně, jsem objal a dal jí pusu, poděkoval za oběd a vypadl. Cestou pěšky dolů z kopce bych nejradši tancoval. Doma jsem prošel všechno, co jsem doposud napsal a bylo to tam. Tak moc jsem se v tom svém smutku dokázal vrátit a prožít si to znovu, že jsem se ani nesnažil to nějak moc maskovat. Hlavně proto, že jsem si to v právě plynoucím okamžiku ani neuvědomoval.

„Máš páníčka vola,“ oznámil jsem kocourovi, který se spokojeně rozvaloval na své oblíbené polici, „a přijde jeden moc prima kluk, tak ne že se budeš chovat nějak nezdvořile.“

Kocour vypadal, že by si nejradši poklepal packou na hlavu, plavně seskočil a po zbytek dne mě velkoryse ignoroval zakutaný pod postelí. První páteční odpoledne po našem rozchodu, které jsem sice stále trávil bez Damiána, ale tak nějak v lepší náladě. Zavolal jsem Katce, jestli nemá chuť se stavit. Její omluva a rozpačité „promiň, už něco mám“ vyburcovalo moji zvědavost, takže jsem to z ní po telefonu páčil dobře půl hodiny. Alespoň někdo bude normálně randit, pomyslel jsem si, když jsem odložil mobil. Zněla tak rozněžněle, jak jsem ji dlouho znít neslyšel. Snad jí to tentokrát vyjde. Do messengeru mi přistála fotka, kterou jsem po zběžném zhlédnutí zhodnotil:

„Docela sexy.“

„O důvod víc, proč vás dva neseznámit.“ Emotikona s vyplazeným jazykem naznačovala, že si ze mě utahuje. Doufal jsem, že tentokrát to bude stát za to, zasloužila by si to.

Víkend vyplněný aktivitou ne duševní, ale pouze fyzickou. Dopoledne v práci, odpoledne jsem vygruntoval postupně celý byt. V hlavě jen myšlenku, kde se ten kluk, sakra, courá. Samozřejmě, že jsem měl spoustu obav, jestli si něco nenamlouvám, jestli už doopravdy není pozdě. Ale fyzická práce je na takové myšlenky nejlepší lék. Po dlouhé době jsem večer padl do postele únavou a usnul, sotva jsem položil hlavu na polštář. A pondělní ráno mě uvítalo nejen zvonkem, ale taky zvukem toho nejmilejšího hlasu, který znám:

„Nejdu za tebou, jdu se podívat na kocoura.“

„Pochopitelně, co taky s pitomcem, který si myslí, že ví vždycky všechno nejlíp.“

Usmál se na mě a já si s úlevou všiml, že na zádech má svůj nezbytný batůžek. Nepochybně s notebookem a možná i se zubním kartáčkem, čistým trikem a dalšími věcmi a taky tou svou mandlovou vůní.

„Sebekritika je první krok k nápravě, to vždycky říkal trenér,“ pobaveně se šklebil a já měl chuť ho roztrhnout i pomilovat rovnou za dveřmi. Ale ovládl jsem se.

Kocour nebyl nikde k nalezení, kdybych neměl v kuchyni jeho misky a v obýváku škrabadlo, mohl by si Damián myslet, že jsem si z něj jen utahoval. Řekl jsem mu, že nejspíš bude zalezlý pod postelí v ložnici a že musíme počkat, až sám vyleze.

„Je malinko plachý, víš, kolikrát ani neřekne naplno, že se mu něco nelíbí, a já pak dělám hrozný blbosti.“

„Fakt? A jaký?“

„Třeba mu říkám, co má dělat, jak se má chovat a spoustu dalších věcí, který nejspíš ví sám.“

„Nejspíš?“

„Dobře, tak bez ‚nejspíš‘. Damiáne, promiň, choval jsem se jako idiot. Ale já to opravdu nikdy nemyslel zle.“

„Já vím, on to ani táta nemyslí zle?“ Ten otazník v tom byl. Potřeboval se ujistit. A já si přes všechno myslel, že Damiánův otec ho má svým způsobem moc rád. A dokázal jsem ho i pochopit. Jak je to vlastně těžké, zbavit se nějaké vžité role. Třeba role manažera, který musí o všem rozhodovat.

„Určitě nemyslí. On si to časem taky uvědomí, neboj. A až budou mít ty prcky, tak budou rádi, že jsou rádi. Běta je fajn ženská, já bych tomu dal šanci. Ale je to tvoje věc, jak se rozhodneš.“

Chvilku se rozmýšlel, než odpověděl: „Aspoň je v rodině konečně někdo, kdo umí vařit.“

Rozesmál se a já po něm sáhl. A pak jsem ho měl najednou plnou náruč, jeho ruce kolem krku a mohl ho znovu líbat a cítit to teplo uvnitř sebe, které se mi rozlilo po celém těle. Tu naději, že zas bude se mnou. Ale nenechal mě, abych ho objímal moc dlouho. Vysmekl se mi a prohlásil, že on-line nepočká.

„Zůstaneš tu?“

„A kde jinde, nevíš?“

A ta naděje se přetavila v jistotu, že všechno bude jako dřív. Vlastně ne jako dřív, mnohem krásnější.

Při obědě jsem se zmínil o té školní ikonce v mém notebooku. Na mou poznámku ohledně známek zareagoval jen pousmáním a prohlášením, že můj systém zabezpečení je jedním slovem katastrofa.

„No nekoukej, do noťasu by se ti dostal každej trochu bystřejší osmák. Asi ti budu muset udělat nějaký extra školení.“

Ne, to doopravdy nemusí. Myslím, že už mě proškolil dost, letělo mi hlavou, když jsem ho pozoroval, jak se spokojeně cpe. To spíš Běta by mi měla poskytnout nějaký rychlokurz vaření.

Po kocourovi stále nebylo vidu ani slechu. A Damián ho vidět chtěl. Tak jsem tedy zkusil, jestli to zvíře vyleze, když začnu hrát na piano. Většinou to udělal, vyskočil na horní desku a díval se mi na pohybující se prsty. Dávno jsem vzdal vysvětlování, že by to dělat neměl, protože poškrábe lak. Lakem to nehraje. Ale Kocour měl svůj vlastní názor, a když jsem jednou jedinkrát chtěl a potřeboval, aby se předvedl, zlomyslně se neukázal. Jako poslední možnost jsem vzal malou myšku na provázku. Měl tuhle hračku rád, dokázal se s ní zabavit dlouho. Vkleče před postelí jsem se ho pokoušel navnadit, ale viděl jsem jen poťouchlý lesk jeho očí.

„Ten nevyleze, ale vidíš, že nekecám. Existuje a má čtyři nohy,“ obrátil jsem se na Damiána. Klekl vedle mě, natáhl ruku a zároveň s takovým tím šustěním prstů, jaké obvykle na kočky používáme, ho začal taky lákat.

„Čičí, číčo, tak vylez.“

Chvilku jsem ho nechal, aby se vyčíčal, protože ten pohled stál za to. Byl k sežrání, jak tam klečel skloněný a zároveň to ve spojení zrovna s tímhle kocourem bylo tak komické.

„Neslyší tě, Dami, je hluchý.“

Na okamžik na mě zíral nechápavě, tak jsem to rozvedl trochu víc.

„Takže sis pořídil hluchou kočku. A protože bys tomu zvířeti nedokázal nechat ufiknout, ty víš co, tak rovnou už bez nich. A Kocour mu říkáš proč?“

„Pořád ještě mu můžeme začít říkat Erwin, jestli chceš.“

„Jasně a přiběhne na první zavolání,“ to už se smál.

„Ty jsi cvok, Honzo. Můžeš mi říct, jaký další blbosti jsi za ten měsíc stihnul?“

A tak jsem mu to tedy řekl. Už nikdy mu nechci něco neříct, i když budu riskovat, že se třeba naštve, jako jsem to riskoval právě v tu chvíli.

Zarazil se, zpracovával to možná dvě minuty, než vydechl: „Ty jsi vážně cvok. Ale přežiju to.“

Až po dlouhé době vyplněné polibky nás napadlo, že na posteli to budeme mít přece jen pohodlnější. Poslední, co jsem zaregistroval, byla bílá skvrna, která se vyplížila z pokoje…

A nebyl to žádný sexuální maraton, protože jsme byli nadržení a nedokázali se už déle ovládat. Byl to spíš běh na sto metrů, ve kterém jsme zvítězili oba dva, když jsme se rukama a ústy dovedli navzájem k orgasmu. Leželi jsme vedle sebe, oba nechávali doznít tu bouři, která se v nás zrodila a teď pomalu ustávala. Díval jsem se na něj, jak na zádech a se zavřenými víčky zklidňuje dech. Na pootevřených rtech jemný náznak úsměvu. Znovu jsem si uvědomil, jak úplně jinak Damiána miluju, jak jsem šťastný, že mi chce patřit, že i já chci patřit jemu…

Zůstal u mě. Bez mojí nabídky, bez jeho ptaní, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. S jistotou, že se budeme milovat znovu, jsme se zbytek dne mohli jeden druhého letmo dotýkat a povídat si. O Kocourovi, o škole, o tom, že už nechce osobního trenéra a fotbal zřejmě ani v budoucnu. Potlačil jsem v sobě chuť se zeptat, jestli to po všech těch letech není trochu škoda, ale neudělal jsem to. Bylo to jeho rozhodnutí, stejně jako to, že pohyb jako takový mu ze života nezmizí a ta posilovna u nich doma v suterénu by neměla zahálet. No proč ne, hlavně když mě nebude nutit i běhat. Řekl jsem mu to a on se rozesmál: „Nemusíš ani tu posilovnu, i když je fakt, že by se v ní daly dělat zajímavý věci.“ Krásně zrudl a mně bylo zas jednou pořádně horko.

Večer jsme si šli lehnout, abychom si jeden druhého beze spěchu vychutnali. Dlouho jsme se hladili a dráždili, než jsem mu do ruky vtiskl gel a poprosil ho, aby byl opatrný. Sledoval jsem, jak se jeho překvapení mění na ještě větší vzrušení, a věděl jsem, že takhle to být má. Že s ním konečně v sobě dokážu něco uzavřít a překonat.

Jemně do mě vstoupil a bylo to nepopsatelné. Ne fyzicky, to bych nejspíš popsat dokázal, ale pocitově… to vyjádřit nedokážu. A možná ani nechci. A jeho slova, když bylo po všem a my se k sobě tiskli:

„Nádherný, ale když je to naopak, tak je to tak moc…“

Ne, něco se slovy doopravdy popsat nedá. Něco se musí jenom zažít.

***

Opatrně sešoupnu Damiánovu hlavu z ramene. Dívám se na něj jako to ráno, kdy jsem se vedle něj probudil poprvé. Tak, jak se na něj chci dívat všechna svá rána. Stejně jako tehdy i tentokrát ho nechám spát. Celou noc vstával a přikládal do krbu, aby nám bylo teplo.

Včera jsme naložili spoustu věcí a našeho Kocoura do vypůjčeného auta a odjeli na vypůjčenou chatu. Některé věci člověk udělat musí v jakékoliv době a já mu tyhle prázdniny slíbil. Být spolu a o nic se nestarat. Někdy je to to nejdůležitější na světě. 

Chata už je příjemně vytopená a krásně voní dřevem. V krbu to ještě rudě žhne, když přihodím pár menších polínek. Snažím se být co nejvíc potichu. Naštěstí otevřít a zapnout notebook je činnost velice tichá. Natáhnu na sebe mikinu a tepláky a zachumlám se pro jistotu ještě do deky. S notebookem se uvelebím do křesla, zády k němu, aby mě pohled na něj nerozptyloval.

Chvíli se mi hlavou honí spíš pocity než myšlenky, až se samy zformují do slov a vět. Vím, že nikdy nebudu moct napsat všechno, co bych o něm napsat chtěl, protože tolik láskyplných slov čeština ani nemá.

Když jsem se i já zařadil mezi ten milion a čtvrt pozitivních a bylo mi zle, naplno se projevila jeho osobnost. A já se jen utvrdil ve svém názoru, ke kterému jsem se musel propsat a protrpět tím měsícem bez něj.

Mám vedle sebe kluka, který sám dobře ví, co dělat, když je to doopravdy nutné. I když mi stále bude tvrdit, že Jirásek se nedá číst a Janáček poslouchat. I když se mě nad učením posté zeptá, jestli tu esej nemůžu napsat za něj. A já odpovím, že ne, a spolknu svoje kázání. Protože tohle je naprosto nepodstatné. Já ho nemám vychovávat. Já ho smím pouze milovat.

A on mi to oplácí, přestože stále ještě nevybuchuje nějakými plamennými vyznáními. Místo toho mě radši obejme a políbí. Nebo mi koupí vitamíny a donese oběd od tety, jako to dělal celé tři týdny mojí izolace. A povídal si se mnou přes monitor tak dlouho, dokud jsem neusnul, protože mi bylo pár dnů doopravdy hodně mizerně. Dlouhé rozhovory. Důležité rozhovory, kdy jsem mu o sobě řekl věci, které jsem nesvěřil nikdy nikomu.

Anebo v noci vstane a přiloží do krbu. Aby bylo teplo především mně, když se stále ještě necítím úplně v pořádku. Je to vlastně hrozně osvobozující pocit nemuset být pořád ten, kdo všechno zařídí a všechno zvládne sám. Stačí málo. Třeba souhlasit, když řekne: „Honzo, neblbni. Koukej zůstat ještě doma, já se o to postarám.“ Prostě se jenom nebát a zkusit to.

Dalo by se říct, že se změnil, ale tohle v něm muselo být od začátku, jen já jsem to neviděl. Co se rozhodně nezměnilo, jsou červánky v jeho tváři, když se s ním chci milovat a navrhnu něco nového nebo mu pár drsnějšími slovíčky popíšu, co všechno s ním ještě provedu. A pak to i udělám. Stále u toho vzdychá a sténá tou nejkrásnější melodií, kterou znám. Není to blues, není to jazz, není to rock, pop ani žádná další známá kategorie hudby. Protože on sám je mimo všechny kategorie. Nezařaditelný a jedinečný. Můj.

Kocour se zvedne a nahrbí hřbet. Neklamné znamení, že vidí nějaký pohyb. Vzápětí mi Damián položí ruku na rameno. Dělá to často od té doby, kdy se ke mně vrátil, ať už píšu cokoliv. V klidu mě nechá dokončit myšlenku a až pak na mě promluví. Vydržel hodně dlouho nečíst, protože jsem si to přál. Jeho sebekázeň v tomhle směru neskutečně obdivuju, protože já bych to nevydržel.

Trochu se nakloní, přečte pár řádků a zasměje se: „Tak plamenná vyznání bys chtěl? Když to udělám, zaklapneš ten noťas a vrátíš se do postele?“

Vrátil bych se, i kdyby to neřekl. Ale nedá mi to, abych toho malinko nezneužil. Všichni jsme nejspíš v určitých situacích schopni nějakých intrik. A tohle není nic, za co bych se musel stydět.

„Zkus to,“ vzhlédnu k němu. Našpulí pusu, jako by mi chtěl odseknout, ale pak se mu v očích rozhoří potměšilé ohníčky.

„Fajn. Miluju tě. Už to zaklapneš?“

A já se začnu smát, protože takhle jsem si to skutečně nepředstavoval.

„Takže poprvý mi to řekneš jenom proto, abys mě dostal do postele. To je úžasný.“

„Když mně to přijde tak nějak zbytečný. Jsou to jenom slova, nic víc.“

„Uvědomuješ si, že to tvoje ‚jenom slova‘ je tak trochu dost podstatná část života? Říkat některá slova není nikdy zbytečné. Vlastně by se měla říkat mnohem častěji.“

„A uvědomuješ si, že tak trochu zase poučuješ? Ale dobře, dám si upomínku do mobilu. Stačí jednou za tejden?“

V koutcích mu to škube, baví se na můj účet báječně. Ještě pořád mám chuť ho někdy roztrhnout. Ale jsem rád, že mi to dokáže říct a že pochopil, že některých věcí se člověk jen tak nezbaví.

„Tak půjdeš?“ ptá se už trochu netrpělivě. A já vím, že bych měl. Že už jsem tu jeho trpělivost pokoušel dost a dost. Za ten měsíc smutku a jedny zkažené Vánoce se mi to zdá možná až příliš.

„Půjdu, jenom ještě dopíšu konec.“

Protočí oči, chvilku na mě kouká a pak řekne:

„Co máš furt s tím koncem? Prostě napiš, že to je začátek.“

Tak tedy ano, miláčku, doufám. Doufám, že tohle všechno je teprve začátek.

If I was the sun way up there

I'd go with love most everywhere

I'll be the moon when the sun goes down

Just to let you know that I'm still around

That's how strong my love is

That's how strong my love is

That's how strong my love is, baby

That's how strong my love is

I'll be the weeping willow drowning in my tears

And you can go swimming when you're here

And I'll be the rainbow after the tears are gone

Wrap you in my colors and keep you warm

That's how strong my love is, darling

That's how strong my love is, baby

That's how strong my love is

That's how strong my love is

I'll be the ocean so deep and wide

And catch the tears whenever you cry

I'll be the breeze after the storm is gone

To dry your eyes and love you warm

That's how strong my love is, baby

That's how strong my love is

That's how strong my love is, darling

That's how strong my love is, again now

That's how strong my love is, so deep in

Well, that's how strong my love is

So much love, yes so much love

Yes, so much love, yes so much love

Anything that I can do, I'll be good for you

Any kind of love you want, I'll be with you