• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace22. 2. 2021
Počet zobrazení1386×
Hodnocení4.88
Počet komentářů36

Pohyboval jsem se po bytě s opatrností pyrotechnika hledajícího nášlapné miny. Kluci ještě spali. Damián vyspával svou roztomilou opičku a Jáchym s Kájou náročnou noc, která byla přes tenké panelákové zdi z obýváku dobře slyšet. Byl jsem rád, že Dami usnul dřív, než oni začali. Já a Káťa jsme na to byli poměrně dobře adaptovaní. V ložnici jsme si dokázali povídat a skoro nevnímat. Ale Damiánovu reakci bych si vůbec netroufnul odhadnout.

Chvilku jsem postál před dveřmi pracovny, kde měla ustláno Káťa, a když jsem slyšel, jak se tam vrtí, jemně jsem zaťukal a po jejím „jo“ vešel. Já ji měl ráno vždycky hrozně rád. Hlavně to, že ráno to byla opravdu ona. Kudrnatá rozcuchaná zrzka bez make-upu, který neskrýval drobné pihy na nose. Mockrát jsem jí říkal, ať se na líčení vykašle, že je krásná sama o sobě. Ale pro ni jsem nikdy nebyl jako znalec ženské krásy dostatečně relevantní. Zas jsem měl, jako jeden z mála, výsadu vidět ji právě takhle.

Prohrábl jsem její zatím nezkrocenou hřívu a zeptal se, co je nového u ní. Měl jsem vůči ní tak trochu výčitky svědomí. Když už jsme spolu v poslední době mluvili, většinou to bylo o mně. Vždycky byla výborná posluchačka, ale byla jenom posluchačka už moc dlouho. Včera před ostatními jsme se o těch skutečně soukromých věcech pochopitelně nebavili. Chtěl jsem být jedno velké naslouchající a chápající ucho:

„Tak co lásky a aféry, někdo osudový? Velký s velkým?“

Káťa ale jen vrtěla hlavou a smála se:

„Dej pokoj s nějakým osudovým. Ty bys nejradši viděl šťastně spárovaný celý svět. Času dost, až nám bude pětatřicet. Dobře, tak až mně bude pětatřicet,“ obrátila oči v sloup, když jsem se ušklíbnul, „ty s Damiánem buď klidně odteď až do smrti.“

„Rád bych byl,“ povzdechl jsem si.

„Ty jsi vážně nenapravitelný romantik, Honzo. Mrkni do občanky, kolik ti je. Dokážeš si to představit? Padesát let s jedním člověkem?“

„Lepší než před čtyřicítkou lovit ženatý chlapy!“

Katka zvážněla a zatvářila se tak přísně, že vrhnout po mně takový pohled, kdybych byl její žáček, tak v sebeobraně bez chyby zahraju Brahmsův Klarinetový kvintet h moll sám a na ságo, jen aby mě nezabila.

„Nesuď, Honzo, dokud nic nevíš, tak nesuď.“

Taková je. Když se směju, směje se se mnou. Když se mi chce brečet a nadávat, tak brečíme a nadáváme. A když se chovám jako pitomec, tak… mi to řekne. Občas se ptám, proč zrovna já jsem pro ni dlouholetý kamarád. S jemnou ironií sobě vlastní prohlásí, že je těžké sehnat do společnosti chlapa, vedle kterého si může dovolit vysoké podpatky. Katka je totiž na holku vysoká. Ale oba víme, že je to jen legrace, protože pak jsou i chvíle, kdy se natáhne a…

Jako teď. Natáhla se a objala mě.

„Všechno bude dobrý. A víš, že na moje slova vždycky dojde.“

Samozřejmě. Nedovolilo by si nedojít.

Dál jsme si povídali u dělání snídaně v kuchyni. Katka mi líčila drobné historky z online školy. Učit hudbu přes počítač mi přišlo obzvlášť praštěné. Ale ona to brala s humorem.

„No, a tak často vidím domácí mazlíčky nebo mladší sourozence. Občas mě v notebooku ponosí celým domem. Taky už jsem na tabletu spadla za skříň nebo pod stůl. Jeden stál celou minulou hodinu strnule v rohu, protože ve zbytku pokoje měl podle jeho slov ‚strašnej čurbes‘. Víc než hrát si chtějí povídat a podle toho to potom taky zní.“

„A ty si povídáš?“

„A ty by sis snad nepovídal?“

Ze spáčů se jako první přišoural Damián. Uzívaný, rozcuchaný, k zulíbání. Když uviděl Katku, chtěl zacouvat zpátky, protože byl jen v triku a boxerkách. Ale ta mávla rukou a pobídla ho, ať si sedne, že je tu víc doma než ona. Podíval se po mně v rozpacích a já se usmál a kývnul. Byli jsme tu doma oba. Já tedy asi trochu víc, protože já vynechal i to tričko. Damián dojídal, když se přihrnuli ti dva. Jáchymovo uměřené „Dobré ráno“ v protikladu ke Kájovu „Čus“ a vzápětí jeho znechucený výraz.

„Jdi se oblíct, proboha. Ale ne tu hrůzu ze včerejška,“ houkl na mě. Otočil se na Damiána: „Není to jako hladit zvířátko?“

Očividně byl ve formě. Ale já ho měl rád. Dokázal otravovat se stovkou nesmyslů, ovšem když opravdu o něco šlo, nikdy by nikoho z nás nenechal v maléru. Jáchym ho tou svou klidnou vyrovnaností dokonale vyvažoval. Když už měl svého miláčka doopravdy dost, prožili tak divokou noc, že si potom druhý den Kája sedal hodně opatrně. Což mělo za následek, že se zas za pár dnů choval nějakým způsobem výstředně nebo protivně, aby ho Jáchym opět „musel krotit“. A tak dál a stále dokola. Když jim to vyhovovalo, proč ne. Hledali si k sobě cestu poměrně složitě. Rozhodně to nebyla láska na první pohled. Zavřená univerzita a koleje jim příliš nepřály. Bydleli přes dvě stě kilometrů od sebe.

Damián na něj trochu šokovaně zíral, zřejmě nevěděl co říct. Katka před Káju položila misku s cereáliemi a krabici džusu a Jáchym mu vlídně doporučil, ať drží pusu. (On tedy neřekl zrovna pusu.)

„Aspoň nám zvířátkům stačí v koupelně chvilka, víš?“ odpálkoval jsem ho já. „Takže jdeme s Damim první, musíme do práce. Pak Katka, protože jí stačí dvacet minut. A ty se tam potom klidně depiluj pinzetou i na chodidlech.“

Ve sprše jsem si Damiána k sobě konečně přitiskl a políbil. Neodolal jsem a přejel mu rukou nejen přes hrudník, ale i přes rozkrok. Líbilo se mi, že reaguje okamžitě. Ale on se odtáhl a přes šumění vody mi do ucha zašeptal: „Nejsme tu sami, neprovokuj.“ Tak jsem toho hodně nerad nechal.

Při oblékání mi na chvilku zadržel ruce s tričkem a pohladil mě.

„Mám rád zvířátka, ale tohle není jako hladit psa nebo kočku,“ usmál se potutelně. A pak kdo koho provokoval!

„Jestli chceš, tak oholím i tohle. Zas tak moc, aby to nešlo, toho není. A když už stejně budu mít strojek v ruce, tak mě těch pár minut navíc nezabije…“

„Zapomeň. Líbí se mi to. Je to lepší než hladit zvířátko.“

Bylo to poprvé, kdy nějak komentoval to, jak vypadám. Asi bych měl Kájovi poděkovat.

Do práce se nám nechtělo ani jednomu. Mně od mých přátel, Damiánovi hlavně kvůli včerejší špičce, ale přežili jsme oba. Vysvětlil jsem mu, že Katka sice už půjde večer domů, ale Jáchymovi s Kájou jsem chtěl poskytnout azyl ještě alespoň na jednu noc. Sám jsem si dokázal představit, jak by mi bylo, kdyby Damián bydlel tak daleko.

Doma nás vítal nezaměnitelný koncert. Kájovy vzdechy a sténání, hlasité odfukování Jáchyma. Pleskání těla o tělo. Ne, to se doopravdy s ničím splést nedalo. Naivně jsem doufal, že už budou spát, ale nejspíš dlouho do večera kecali s Katkou nebo se snažili pomilovat do zásoby.

„Promiň, Dami, dáme sprchu a pustíme si nějakou muziku, jo?“ snažil jsem se ho hned zanavigovat do koupelny.

Jen mávl rukou: „Nejsem malej, neboj. Jen jsem unavenej a fakt se mi chce spát.“

V posteli se chvilku vrtěl, než mi vtiskl zadek do oblouku z mého těla. Objímal jsem ho zezadu, jak jsme to oba měli rádi. Držel a chránil jsem si ho jako nejdražší poklad. A tím taky byl. Myslel jsem si, že už dávno spí, když se zeptal:

„Příští pátek tu spolu budeme sami, viď? Myslím úplně sami a úplně spolu…“

„Jasně že jo,“ sevřel jsem ho pevněji.

Trvalo mi dost dlouho, než mi to jeho „úplně spolu“ došlo. Už jsem pochopil, že mi Damián některé věci možná nikdy neřekne naplno. Ale ty jeho náznaky měly taky něco sebe. Uvnitř mě to rozechvělo a zadoufal jsem, že to zvládnu tak, aby se mu to alespoň trochu líbilo.

Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl zatáhnout žaluzie. Měl jsem to udělat, abych se vyspal. Chyběl den do úplňku, a to mi vždycky způsobovalo skoro až melancholii a hlavně nespavost. Opatrně jsem se chtěl vysoukat z postele, ale Damián, napůl spící, zavrněl: „Drž mě, nikam nechoď.“

„Nikdy od tebe nikam neodejdu, slibuju.“

Až když bezpečně spal, jsem se malinko odtáhl, a mohl tak pozorovat jeho měsícem ozářenou tvář. A přemýšlet nad tím, co mi vlastně už dnes večer Běta řekne. Po rozhovoru s Katkou jsem nikoho soudit doopravdy nechtěl. Kdo ví, co všechno bych byl já ochotný a schopný udělat pro tohohle kluka. Možná i… Ta myšlenka se mi do hlavy vkradla úplně nenápadně a sama od sebe, protože Damián nikdy nic takového nenaznačil. Jako by od začátku role v našem vztahu byly jasně dané.

Vstal jsem a konečně ty žaluzie zatáhl. Stejně jsem ještě dlouho nespal a hlavou se mi honily zvláštní a divoké představy, takže jsem usnul dost pozdě a ráno vstával úplně poslední.

Z kuchyně se ozývaly drobné výbuchy smíchu Káji a Damiána. Jáchym seděl v obýváku nad tabletem. Pozdravili jsme se, a než jsem stačil říct cokoliv dalšího, slyšel jsem zas chichotání a ševelení jejich hlasů. Nechápavě jsem se Jáchyma zeptal, co se děje.

„Co by se dělo. Ráno se Kája snažil Damiána přesvědčit, že jíst maso je vražda. Že ve vašem případě je to téměř kanibalismus. Ten tvůj zázrak mu málem dal jednu po tlamě. Pak se ho dost drze zeptal, tedy Damián Káji, jestli polyká, když je sperma živočišného původu. Protože jestli prý ne, tak je mu mě dost líto. To dal zas málem po tlamě Kája jemu. No a teď nám dělají vegansko-masovou snídani. Sedni si a nech je být. Rád si od něj odpočinu. Jsem s ním třetí den a už mě zas irituje.“

„To jsme slyšeli v noci velice zřetelně, jak tě ‚irituje‘,“ uchechtnul jsem se.

„Když on je tak…,“ naznačil rukama ve vzduchu, jako by svého milého chtěl uškrtit.

„Bezvadnej, viď,“ dořekl jsem a Jáchym mě zpražil pohledem. Pak se zašklebil a přikývnul.

„Jo, je originál. Jsem rád, že jsme přijeli.“

„Já taky, bráško,“ plácnul jsem ho po rameni.

Jáchym dál sledoval, co se kde vyrojilo za zprávy. Vypadalo to nadějně, že by se školy mohly možná i otevřít. Ale můj kamarád byl v tomhle ohledu skeptik. Budoucí dění mu dalo za pravdu. Otevřely se na dva týdny, respektive na jeden, jak jsme se tak hezky měli rotačně vzdělávat. To nám šťastnějším stačilo k tomu, abychom narychlo udělali aspoň nějaké zkoušky, mnozí měli smůlu. Já bral rychle, hned a klidně za tři, než čekat, co bude. Heslem pro studium se mi stalo: Přežít a nevylítnout.

Šli jsme si radši dát tu snídani. Smíření se sebou i se světem kolem nás jsme se nacpali každý tím, co kdo měl rád.

Odpoledne jsem měl znovu spoustu času k přemýšlení, pracovali jsme s Damiánem každý jinde. Tetina kolegyně nás rozhodila s omluvou, že je naše oblíbená dvanáctnulapětka rozbitá. Opraváři na ní strávili celou směnu. I to se tu někdy stávalo.

Já si všechno dával dohromady, kdyby náhodou Běta neměla chuť nebo důvod mi říct pravdu.

Mělo mě to napadnout mnohem dřív. Už když o Damiánovi mluvila poprvé, tehdy ještě se smíchem, protože netušila, že je Dami taky na kluky. Její vyprávění o něm, když jsem na ní vyzvídal. Proč by obyčejná mistrová z haly měla něco vědět o synovi druhého nejvýš postaveného muže z firmy? Navíc sama řekla, že se s ním otec chlubí, co ho zná. Zase, proč by se měl chlubit zrovna jí? Ten večer, když nás vezla poprvé, se Damiána ani nezeptala, kde bydlí, a on mlčel jako zařezaný. A já jí řekl, že bydlí mým směrem. Sám jsem do té doby věděl jen to, že mají dům nahoře ve vilové zástavbě, ale to bylo všechno. Už jen ten odvoz domů mi měl být podezřelý. Ke mně se jako k princezně nikdy nechovala. Vozila nás kvůli Damiánovi, aby ho poznala. Můj rozhovor s jeho otcem. Drby se s největší pravděpodobností nedonesly přímo k němu. Běta měla mnohem větší přehled, co se kde mezi lidmi na hale šustne, navíc byla vždycky příjemná a ženské ji měly rády. Neváhaly by jí cokoliv vyžvanit. Extra když se jednalo o mě a Damiána.

A pak cesty do Německa. Kvůli strojům? Už když to Damián říkal poprvé, něco mi na tom nesedělo, ale nepřemýšlel jsem nad tím. Ale proč by tam jezdil manažer, když v podniku měl vývojové a procesní inženýry, kupu techniků? Všechno strojaře. Proč by tam jezdil zrovna on, inženýr ekonom, kterému stačí mít data na papíru, aby si mohl vypočítat, kolik mu to hodí? A hlavně, jak mě mohlo netrknout, že jede pryč, zrovna když má Běta dovolenou nebo jako „čeká na testy“? Byli spolu, zřejmě u ní a jemu náramně vyhovovalo Daminu prokázat tu laskavou důvěru, že už je dospělý, a tedy smí být mimo domov přes noc. Možná, a nechci mu křivdit, možná Damiána do práce o víkendech upíchl schválně, aby měl víc času pro sebe.

Co nakecával svojí ženě Adéle, jsem odhadnout nedokázal, a ani to nebyla moje starost. Měl jsem vztek jen kvůli tomu, že když se ti dva doma hádali, cítil se tam Damián ještě mnohem hůř než obvykle.

Tohle všechno jsem měl v hlavě, když jsem Damiána v autobusu šeptem konejšil, že se přece hned po ranním tréninku zas uvidíme. Stejně mě ten jeho nechápavý pohled, když jsem mu říkal, že by dnes měl radši spát doma, bolel.

„Řekni mi, že oba doopravdy odjeli.“

Říct, že mi tou větou vyrazil dech, je málo výstižný popis situace. Musel jsem se zatvářit asi hodně naštvaně, protože se mi vzápětí omlouval a dodal: „Když oni jsou oba tak chytrý a sexy a já…“

„A ty jsi ten nejvíc sexy pro mě,“ skočil jsem mu potichu do řeči, „a chytrej jsi taky. Myslím, že v matice bys nás všechny tři spolehlivě strčil do kapsy. Tak neblázni.“

Nakonec jsem ho doprovodil až před dům. Líbali jsme se tam ve tmě, daleko od pouliční lampy, v liduprázdné ulici. Na noční rande s Alžbětou jsem to stihl jen tak tak.

A pak jsem s ní seděl a poslouchal příběh lásky dvou lidí, kteří v průběhu posledních osmi let nechtěli být ani spolu, ani bez sebe. Příběh, ve kterém všechno začalo rozvodem Damiánových rodičů a nevinnou otázkou mojí tety. Dokázal jsem si živě představit, jak se ho s nehraným zájmem ptá, co se děje, že vypadá nějak posmutněle. Čas od času na její směně přišel ze svých výšin manažerské kanceláře a víc a víc se ptal i na věci, které s prací neměly nic společného. Upozornila ho na to, že takhle se brzy dostanou do řečí, a tak ji pozval na kávu nebo cokoliv mimo pracoviště. A ona šla, přestože si říkala, že by neměla.

„Ale viděl jsi ho, Honzo, jak vypadá, a navíc s ním není nuda, což se o většině chlapů v mém životě říct nedalo. Je chytrej, šikovnej, má smysl pro humor. A klapalo nám to, jak to bylo. Občas se vidět, strávit spolu pár hodin. Víš, že jsem se nikdy vdávat nechtěla, a taky víš proč.“

„Já vím,“ hlesl jsem. A ona pokračovala:

„Jenže pak asi po třech letech mě požádal o ruku. Jo, normálně klasicky s kytkou a prstýnkem. A já řekla ne a taky to, že nechci hlavně proto, že můžu jen s velmi malou pravděpodobností otěhotnět. A on by býval další dítě chtěl. Říkal, že mu to nevadí, ale já ho znám. Vadilo by mu to, časem určitě. Takže jsme se rozešli. On na truc nabalil Adélu, holku o šestnáct let mladší, a za tři měsíce si ji vzal. Po roce zjistil, že mu celou dobu kecá a bere antikoncepci. Ten večer ke mně přijel a zas zůstal do rána a všechno bylo, jako bychom se nikdy nerozešli.“

„Výborně, takže kvůli tomu, že vy dva máte tajný poměr, tak já bych neměl chodit s klukem, kterého miluju?!“

„Nerozčiluj se. Já po tobě nechci, aby ses s Damiánem rozešel,“ hluboce si povzdechla, „já jen chci, abys ještě chvilku vydržel dělat, že nic nevíš, než já všechno vyřeším.“

„Co na tom chceš řešit? Je ženatý a tvůj šéf. A nejspíš homofob jak vyšitý,“ zopakoval jsem jí náš rozhovor s Damim, ten o gay fotbalistovi a coming outu.

„Není homofob. Myslíš, že s někým takovým bych vydržela? Jen asi prostě konstatoval, že kdyby to ten chlap řekl dřív, tak už by si nemusel ani kopnout. Kolik znáš známých fotbalistů gayů? Já když to o Damiánovi pochopila, tak jsem hledala na netu. Našla jsem přesně tři. Jednomu to zničilo kariéru, dva další to skutečně přiznali až při odchodu. Asi bude trochu rozdíl mezi sportovním klubem a orchestrem, nemyslíš?“

Nemohl jsem s ní nesouhlasit. Damián by nejspíš mohl barvitě vyprávět, jak to ve sportovním klubu vypadá. Ale stejně jsem byl naštvaný. Tolik let se něco v jejím životě dělo a já o tom neměl ani páru. Minimálně od té doby, kdy se k sobě vrátili, mi to klidně mohla říct. Nebyl jsem už děcko.

Jako by mi četla myšlenky: „Někdy se něco stydíme říct i těm, které máme nejradši, Honzo, a ono tohle není zrovna ke chlubení, ženatej šéf. A navíc, ty jsi při svým mládí v některých názorech tak strašně moc nekompromisní. Promiň.“

V tom měla pravdu, dost často jsme o vztazích mluvili a já nějaké nevěry doopravdy neměl rád. Vzpomněl jsem si na jedno ne přímo rčení, které jsem nedávno zaslechl, a musel se s ním teď podělit: „Víš, Běto, radši mladej s názorem než starej a vůl.“

Koukala na mě a pak se rozesmála: „Ty se mi snad zdáš. A teď mi řekni, co mám dělat.“

„No, co bys dělala, holt si užívej svou tajnou lásku. Až se Damián doma odhodlá říct o mně, tak se tiše pomodlíme, ať ty nepřijdeš o milence a o práci a já o život. A budeme doufat, že doopravdy není vůl. Jak myslíš, že na to bude reagovat?“

„Já nevím, Honzo, vždycky mi přišlo, že by si z toho rodiče nijak neměli dělat hlavu a prostě svoje dítě jen obejmout a ujistit, že ho mají rádi. Ale v poslední době nad tím přemýšlím pořád víc a víc. Je to asi jednoduchý. Kecat, když se nejedná o tvoje vlastní dítě.“

V jejích očích jsem to poznal ještě dřív, než to vůbec řekla: „Jsem těhotná, Honzo. A bojím se, co bude. Nevím, jestli s ním vůbec chci žít nebo ne. Nebo on se mnou, není sám. Proto chci trochu času na rozmyšlenou. Nechci, aby o vás dvou věděl dřív, než se rozhodnu. Stejně tak o nás dvou Damián, chápeš?“

Desítky myšlenek a vzpomínek. Její poslední oslava narozenin. Nejsem doktor, ale tak nějak jsem tušil, že v osmatřiceti s její anamnézou je tohle možná první a poslední šance. Že děti miluje, toho jsem byl já sám živoucím důkazem. Její nesobeckost, když se děda rozhodl s bytem, jak se rozhodl. Můj maturitní ples, kde se mnou byla, taneční, kam mě vozila, protože moji rodiče se do toho moc nehrnuli. Zmrzlinové poháry na konci roku za vysvědčení, když jsem byl menší, a cédéčka s hudbou, když jsem byl větší. Oslavy narozenin, které organizovala a blbla se mnou a ostatními a později i propašovaná trocha alkoholu, a přitom na nás dávala pozor tak, že jsme si toho ani nevšimli. Ne náhodou moje narozeniny spadaly do té části prázdnin, kdy mě obvykle hlídala, aby otec s matkou mohli nerušeně pracovat. Všechna pofoukání odřených kolen a loktů a desítky hradů z písku, když jsem byl prcek a jí bylo sotva dvacet. Určitě by ten čas mohla trávit mnohem líp. Stohy knížek, které mi přečetla. Pusy na dobrou noc a její „mám tě moc ráda, chlapečku.“

Všechno tohle jsem měl znovu v rychlém sledu před očima. Jako fotky. Momentky z celého mého života… Dokázali byste vy snad říct ne? Já to nedokázal. Přestože mi v hlavě poplašný zvonek bouřlivě cinkal naplno, že pokud se to Damián dozví, že já tohle všechno vím a nic jsem mu neřekl, bude zuřit tak, že mi z bytu možná zůstane jen kůlnička na dříví. Tehdy jsem ještě netušil, že vztek může mít mnoho podob. A že vztek nemusí být to nejhorší.

„Jak dlouho už jsi těhotná?“

„Necelých osm týdnů. Ve středu jdu na první ultrazvuk, půjdeš se mnou?“

Dívala se na mě tak prosebně. Přikývnul jsem a objal ji.

„Bude prima mít v rodině mimino.“

Vděčně se usmála. A já to myslel upřímně. Měl jsem z toho radost. Kvůli ní. Radost už jsem ovšem neměl, když jsem v úterý ráno Damiánovi poprvé v životě doopravdy a vědomě lhal. Že totiž musím před prací ještě na fakultu. Místo toho jsem zažil něco, o čem bych si nikdy nemyslel, že zažiju.

Navzdory všem opatřením a nařízením mě totiž mladý sympaťák, Bětin gynekolog, k tomu ultrazvuku z čekárny přizval. A já viděl černou skvrnu ohraničenou šedavým měňavým čímsi a uvnitř té černé skvrny dva skoro bílé shluky nepravidelných tvarů. Vstřebával jsem veselou gratulaci Bětě i mně (takže mě měl za otce?!) a informace o jednovaječných dvojčatech a co takové těhotenství obnáší ve vyšším věku matky, obzvlášť když jde o prvorodičku. Jen jsem přikyvoval, Běta ani to ne. Byla v totálním šoku a řekla jen: „Děkuju a na shledanou,“ když jsme z ordinace odcházeli.

Venku mi podala klíč od auta a sesula se na sedadlo spolujezdce. Na mou otázku, jestli chce skutečně jet do práce, jak jsme měli v plánu, jen kývla hlavou.

„Tak řekni něco, zatraceně. Jsem z tebe nervózní. No tak budou dva v jednom. Nebo dvě v jednom. To by bylo lepší, aspoň by je pan inženýr nenutil hrát fotbal. Je to fakt dobrej střelec,“ rozesmál jsem se a nastartoval.

Hodila po mně vraždícím pohledem, ale já se nedal.

„Bude to víckrát dva v jednom. Budu mít dvě sestřenky a zároveň švagrový, tetu a zároveň tchýni, strejdu – tchána. Jo, bude to super randit v podstatě s bratránkem.“

Konečně jí začaly cukat koutky: „I mladej s názorem může bejt vůl, jak je vidět.“

Dál jsem si dělal legraci a vyjmenovával všechny bizarní věci, které bychom na dvojčatech mohli vyzkoušet, abychom vyzkoumali vliv dědičnosti a prostředí na vývoj dítěte. Postupně se začala naplno smát a já dokonce vypočítal, že když všechno půjde tak, jak má, tak bych ty prcky mohl dostat skoro k narozeninám. Mlel jsem dál a dál, celou cestu. Nejspíš proto, abych v sobě zaplašil tu neodbytnou otázku.

Co na tohle všechno bude říkat Damián?

 

Ever wonder 'bout what he's doing

How it's all turned to lies

Sometimes I think that it's better

To never ask why

Where there is desire, there is gonna be a flame

Where there is a flame, someone's bound to get burned…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (57 hlasů)

Komentáře  

+2 #36 Odp.: Soukromé blues 11.HonzaR. 2021-02-27 10:35
Cituji Kev1000:
Ale stejně jsem děsně nedočkavej, až budou „úplně spolu“ ;-)

:-) :-) :-)
Jinak dík za koment, takovej vždycky potěší.
Citovat
+9 #35 Odp.: Soukromé blues 11.Kev1000 2021-02-26 18:26
Nechal jsem si to pár dní uležet, počkal na ten správnej den, kdy zas Honzovi s Damim nakouknout do života, a jsem rád, že jsem to udělal. Tohle by totiž opravdu byla škoda uspěchat :)

Btw, když nechám stranou děj, kterej současně zvládá sprintovat dopředu a zdržet se u detailu, je voda na můj mlýn, jak nejen Dami, ale ani Honza ve svym vyprávění "některé věci (někdy) neřekne naplno".
"Líbilo se mi, že reaguje okamžitě", "V posteli se chvilku vrtěl, než mi vtiskl zadek do oblouku z mého těla.", "Doma nás vítal nezaměnitelný koncert."
Někdy neni potřeba říct víc, ani aby se stalo víc, a vim, že v druhý kategorii budu dávat pět hvězdiček. Že to je přesně ten příděl tělesný lásky, kterej rozproudí ty pravý a krásný pocity a
anatomický popisy si nechá tam, kde na ně bude správná chvíle ;-)

Ale stejně jsem děsně nedočkavej, až budou „úplně spolu“ ;-)
Citovat
+3 #34 Odp.: Soukromé blues 11.Dome 2021-02-23 21:54
Tak som rád že tá do dnešného dňa neznáma udalosť nie je nič hrozné a dúfam že to nebude mat nejaký extra vplyv na vzťah S Damim ;-) každopádne to už nechávam na autora
Určite sa veeeľmi teším na další pondelok :D jediný dôvod prečo ich mám v poslednom čase rád :P
Citovat
+3 #33 Odp.: Soukromé blues 11.Lenka 2021-02-23 17:02
Je to hezký příběh a vážně tady někdo umí držet čtenáře v napětí. Ach jo, ty náznaky... :eek: Košatící se komentáře jsou třešničkou na dortu. :-)
Citovat
+2 #32 Odp.: Soukromé blues 11.HonzaR. 2021-02-23 13:26
Cituji kuscheltyp:
Mně se líbí moc, jak je to komplexní. Že to není jen nějakej příběh o těch dvou, co by se mazlili mimo čas a prostor, ale že chodí do práce, řeší i obyčejný věci á la kdo nakoupí a že žijí i v předivu ostatnich vztahů, kde to na sebe čas od času nevyhnutelně narazí. Má to pak příjemný zdání reality, věci, co stojí za to číst, ne nějaký vlkodavové někde v rokli hledající za úplňku prsten;)

Díky moc, snažím se.
Citovat
+2 #31 Odp.: Soukromé blues 11.aduška 2021-02-23 12:55
pro Gayděvku- taky čmuchám problémy a modlím se, aby se našeho Honzy a Damiho moc nedotkly.
Jinak moc děkuji za důvěru. Snad nikoho z vás nezklamu. :D Už dlouho jsem uvažovala nad tím, že něco napíšu, ale pořád jsem se k tomu neměla, takže můžu poděkovat tobě Isi a Honzovi, že jste mi dodali odvahu. Ten společný chat by se tady vážně hodil. Ono je celkem vtipné, když tu člověk přijde a chudák Honza tu má najednou o dalších 30 komentářů víc :D
Citovat
+2 #30 Odp.: Soukromé blues 11.gayděvka 2021-02-23 12:39
Další pěkný díl SB, jen čuchám problémy, tak doufám, že nebudou zásadní. Nic už není co dodat tomu co tady již zaznělo. Piš, piš, .. :lol: Budeme číst, číst,... :D

Koukám, že SB suplují chybějící chat. :D To je velmi dobře :lol: i když nejvíce je tu živo, když nemůžu být přítomen. :sad:

Aduška už se nemůžu dočkat. :-) Těším se jak na Ježíška.
Vida, hodná redakce a máš pochvalu před nastoupenou jednotkou za tenhle nápad a aktivitu.
Citovat
+10 #29 Odp.: Soukromé blues 11.kuscheltyp 2021-02-23 09:50
Mně se líbí moc, jak je to komplexní. Že to není jen nějakej příběh o těch dvou, co by se mazlili mimo čas a prostor, ale že chodí do práce, řeší i obyčejný věci á la kdo nakoupí a že žijí i v předivu ostatnich vztahů, kde to na sebe čas od času nevyhnutelně narazí. Má to pak příjemný zdání reality, věci, co stojí za to číst, ne nějaký vlkodavové někde v rokli hledající za úplňku prsten;)
Citovat
+1 #28 Odp.: Soukromé blues 11.aduška 2021-02-22 23:57
Cituji HonzaR.:
Asi nejlepší je, si to upravovat u sebe ve Wordu a až pak najednou na webu. Ale já mam co kecat, asi jsem Redakci dobře týral, když jsem to furt měnil.
Soukromé blues nemůže pokračovat pořád, ale třeba taková Bouřlivá tokáta... :-)

Neříkám, že SB nikdy nekončí, jen že bys už měl uvažovat, co napsat dál a Bouřlivá tokáta zní dost zajímavě.
Jinak pro zbytek, co čeká na tu mou první. Povídka upravena a odeslána. A už na ni nesáhnu, protože mám rozepsané něco jiného, co je potřeba dokončit. :)
Citovat
+1 #27 Odp.: Soukromé blues 11.Isiris 2021-02-22 23:57
Já právě dělám finální úpravy tady, protože ten text vypadá jinak než ve wordu - a díky tomu odhalím všelijaké další chybky... ;-)
A Marko - přesně - jako kdyby korekce byla "nečinnost", že ;-D Takové drzé zdůvodnění! ;-)
Honzo, tak díky zase za pondělní pronájem Tvé zdi (narážka na písničku Rádi píšem na cizí zeď ;-)) - a přeju všem dobrou noc; je třeba nabrat síly, ať zítra přežijeme v tom našem "absurdistánu"... :roll:
Citovat
0 #26 Odp.: Soukromé blues 11.HonzaR. 2021-02-22 23:56
Taky jdu chrnět, dobrou všem.
Citovat
0 #25 Odp.: Soukromé blues 11.Marko 2021-02-22 23:54
Cituji HonzaR.:
Asi nejlepší je, si to upravovat u sebe ve Wordu a až pak najednou na webu. Ale já mam co kecat, asi jsem Redakci dobře týral, když jsem to furt měnil.
Soukromé blues nemůže pokračovat pořád, ale třeba taková Bouřlivá tokáta... :-)

Noooo, to znie dobre ;-)
Tak ja vás pre dnešok, aj keď veľmi nerád, opustím, ranné vstávanie do práce je moja smrť :D
Citovat
+2 #24 Odp.: Soukromé blues 11.HonzaR. 2021-02-22 23:49
Asi nejlepší je, si to upravovat u sebe ve Wordu a až pak najednou na webu. Ale já mam co kecat, asi jsem Redakci dobře týral, když jsem to furt měnil.
Soukromé blues nemůže pokračovat pořád, ale třeba taková Bouřlivá tokáta... :-)
Citovat
0 #23 Odp.: Soukromé blues 11.aduška 2021-02-22 23:44
Isiris Neboj to se nestane. Upravuju bokem ve wordu a pak si to zase celé origo vložím tady. Aspoň to mám na očích a nepřehlídnu tak nějakou tu chybku.
HonzaR. ty mě neprovokuj. :D :D pondělky jsou tvoje ať se ti to líbí nebo ne. :lol:
Citovat
0 #22 Odp.: Soukromé blues 11.Marko 2021-02-22 23:37
Cituji HonzaR.:
Isi, jako že bych neskončil a popisoval třeba jak si ráno ve dvou u jednoho umyvadla nejlíp vyčistit zuby? :lol:
Aduško, taky jsem zvědavý. Až to namrskam v těch 8000 slovech a konec, tak budou pondělky volné.

Marko, pár týdnů jsou DVA, ok, to by šlo. :)

Nie, nie, to by som Ti napísal, že dva týždne. Pár týždňov znamená oveľa viac ;-) :lol:

Cituji Isiris:
No Marko, to sis trochu spletl strany - přece teď máme spojit síly a hledat pro Honzu důvody, aby pokračoval v psaní, a ne výmluvy, aby pokračovat nemusel ;-)
Honzo, úplně klidně ať si začnou čistit zuby, když to považuješ za fajn předehru :P - jsem si jistá, že by jim stačilo mrknout na sebe přes zrcadlo a rázem by čtenářstvo bylo spokojené díky další žhavé scéně... :-)

Aduš, hlavně při tom dolaďování průběžně ukládej, protože cca po dvou hodinách (jestli se nepletu) Tě to úplně klidně odhlásí prý pro nečinnost :D

Však áno, ja len aby si si nenadbehla ;-) Ja by som vôbec nebol proti, aby to bolo rozsahom podobné Kieranovi :lol: Ja len, aby Honzo necítil prílišný tlak :lol:
Inak to ma pri korekcii vie riadne vytočiť, keď ma to odhlási vraj pre nečinnosť a pritom pracujem na texte :eek:
Citovat
+2 #21 Odp.: Soukromé blues 11.Isiris 2021-02-22 23:24
No Marko, to sis trochu spletl strany - přece teď máme spojit síly a hledat pro Honzu důvody, aby pokračoval v psaní, a ne výmluvy, aby pokračovat nemusel ;-)
Honzo, úplně klidně ať si začnou čistit zuby, když to považuješ za fajn předehru :P - jsem si jistá, že by jim stačilo mrknout na sebe přes zrcadlo a rázem by čtenářstvo bylo spokojené díky další žhavé scéně... :-)

Aduš, hlavně při tom dolaďování průběžně ukládej, protože cca po dvou hodinách (jestli se nepletu) Tě to úplně klidně odhlásí prý pro nečinnost :D
Citovat
0 #20 Odp.: Soukromé blues 11.aduška 2021-02-22 23:19
Cituji Isiris:
A pro Adušku - těším se na tu Tvou povídku :-)

:) Tak doufám, že tě nezklamu a bude se aspoň malinko líbit :) I když jsem způsobila, že příjde o něco později, jelikož jsem včera po odeslání do redakce přišla na pár míst, které chtěly upravit, poprosila jsem je,aby mi ještě vrátili a já ji mohla doladit. Naštěstí byli tak hodní, že právě dolazuju a za chvíli naposled odesílám.
Citovat
+1 #19 Odp.: Soukromé blues 11.HonzaR. 2021-02-22 23:17
Isi, jako že bych neskončil a popisoval třeba jak si ráno ve dvou u jednoho umyvadla nejlíp vyčistit zuby? :lol:
Aduško, taky jsem zvědavý. Až to namrskam v těch 8000 slovech a konec, tak budou pondělky volné.

Marko, pár týdnů jsou DVA, ok, to by šlo. :)
Citovat
0 #18 Odp.: Soukromé blues 11.Marko 2021-02-22 23:04
Cituji Isiris:
Awi, tak to si mákneme :lol: Ale stojí to za to, o tom žádná ;)
Honzo, "tak zas bych dřív skončil" - jak může s tímhle chtít někdo dobrovolně skončit, natož dřív? :roll: Leda bys mluvil o konci první série - a chystal druhou, viz. např. Kieran... ;-)

Ha, počkaj, aby ti Honzo nenapísal, že až potom, keď to dotiahneš na Kierana ty s tvojim Kamilom a Benom :P To ale neznamená, že si nechcem ešte pár týždňov niečo o Damim a Honzovi prečítať ;-)
Citovat
0 #17 Odp.: Soukromé blues 11.Isiris 2021-02-22 23:01
A pro Adušku - těším se na tu Tvou povídku :-)
Citovat