Tisíc lodí – 2. část

Seděli naproti sobě v knihovně u jednoho stolu a koukali jeden na druhého. Michal jen tak mimoděk listoval atlasem umělců, bezcílně prolétaval jména na stránkách a evidentně se viděl někde jinde.

Díval se na Michala a vzdychl. Tenhle den bude ještě dlouhý. Už od rána mu nic nešlo pod ruce – pocintal si tričko džusem, omylem vyhodil půjčený katalog impresionistických děl, ztratil tužku a volala mu máma. Ani nevěděl, co z toho mu zkazilo náladu víc. Asi ta tužka, měl ji fakt v oblibě.

A teď teda sedí s tím nejarogantnějším týpkem na světě nad seminární prací, po které mu nic není, ale přesto do ní cpe čumák. A evidentně to dělá, protože se praštil do hlavy, jinak si to neumí vysvětlit.

"Dobře, fajn, zkusíme nějak začít," nadechl se a pokračoval, "vidím, že v tom totálně plaveš a nechce se ti do toho. Já to chápu, mně by se taky nechtělo, ale nějak s tím pohnout musíme…"

"Neříkáš mi nic novýho! Já ale v tomhle fakt nejsem dobrej. Seminárky jsou peklo. Myslel jsem si, že se tomu u reklamy na Jurský svět vyhnu, netušil jsem, že dědek bude tak akční!"

"Ten nás všechny ještě přežije, věř mi… Tak co, nějaká idea? Autor? Dílo? Směr? Cokoli?"

"Rum"

"Co prosím?"

"No dal bych si panáka. Tohle je děs!"

Naprázdno polkl. Dobře, Michalovi se do ničeho nechce, to je jasný. A čeká, že to prostě všechno asi mávnutím kouzelného proutku zmizí, on si sbalí svůj nadřazený výraz, půjde domů a nechá se obdivovat studentkami nižších ročníků. Tak to teda ne! Nebude tu sedět zbůhdarma s tupcem, co si o sobě myslí, že vypadá jak antická socha, a stejně blbě se i chová. Má svojí práce dost, ještě toho trochu! Znovu se nadechne se – a spustí:

"Tak hele, ty šlejško, dřepíme tu nad tím už dýl jak hodinu. Ty si asi myslíš, že když jsem ti nabídl pomoc, tak to za tebe i napíšu, ale na to rychle zapomeň. Já mám ročníkovou práci zařízenou jinak a rozhodně nehrozí, že kvůli blbečkovi, jako seš ty, budu trávit svůj čas nad seminárkou, notabene ani ne svojí vlastní. Nebudu. Řekni si nějaké krávě ze druháku nebo třeťáku – mrkneš, zaculíš se a máš to napsané."

"Fajn, fajn, klid, oukej, beru, hlavně klid jo?!"

Michala tenhle výpad překvapí. S údivem se kouká před sebe na kluka, ze kterého srší hromy a blesky. Pod palbou argumentů si povzdychne, protože ví, že ten naproti má pravdu – fakt by mu vyhovovalo, kdyby to za něj někdo napsal. Je to celý k vzteku! Jenže on si tohle nevymyslel.

"Dobře, fajn, tak to zkusíme znova, asi sme nezačali úplně nejlíp. Co třeba Van Gogh? Tam by něco vymyslet šlo, ne?"

"Šlo, ale zahltíš se tím. Vyber si od něj třeba jen určitý výsek života a rozeber ho."

"Kolikátá je to strana?"

"Myslím, že to začíná u kapitoly 10, na straně 150."

"Ukaž."

Seděli takhle v knihovně do pozdního večera. Překvapilo ho, že nakonec s tím opravdu pohli. Rozloučili se, ale domů nešel – vrátil se do ateliéru, chvíli ještě unaveně, bezmyšlenkovitě zíral na bílé plátno před sebou, prohrábl si vlasy a šel si lehnout na válendu. Ještě před tím, než usnul, přišla mu zpráva od Michala. Usmál se a odepsal mu. Pozítří, zase knihovna.

Ráno ho vzbudilo bušení na dveře. Promnul si oči, zívnul, a protože bušení neustávalo, šel otevřít. Kristýna se vřítila dovnitř jako velká voda a mlela pátý přes devátý:

"Nemohl ses mi včera aspoň ozvat? Proč nejsi doma? Jsem z tebe jak na trní! Mluv! Jaký to bylo? Co ste dělali? Jakej je?"

Chvíli na ni civěl, pak se otočil zády, došel do kuchyňského koutku a vyndal z lednice džus. Nalil si do sklenice, upil, opřel se o linku a rozespale odpověděl:

"Je vysokej, proto jsme měli v lunaparku problém dostat se na horskou dráhu. Místo seminárky jsme do nejmenších podrobností probrali detaily z našeho soukromí, takže vím velikost jeho oblečení, bot i ptáka. No a pak jsme si koupili laciný víno, on mi v parku upletl copánky a žvanili jsme o karamelkách."

Týna na něj konsternovaně hleděla, než jí došlo, že z ní má legraci:

"No tak, prosííííím! Nebuď labuť, aspoň nějaký detaily! Přece jste celý den nečuměli v knihovně do papírů. Povídej, už jsi viděl ty jeho svaly, co, no tak, zajiskřilo to mezi váma?"

"Nevím, o čem meleš, co sis zase dala ráno do kafe kromě cukru? Fakt jsme poctivě procházeli knihy a dělali zápisky. Nemáme to hotové, půjdeme tam i zítra…"

"Takže máte další rande?! Bože, jít s Michalem na pět minut ven, o tom sní všechny holky na škole a ty s ním trávíš hned dvě odpoledne v jednom týdnu!"

"Hele, odkdy je z tebe sběračka pubertálních drbů? Fakt jsi nikde neupadla? Nemáme žádný rande, já…"

"Ale chtěl bys, aby to bylo rande. Už tě znám nějakou chvíli, tyhle xichty děláš, když se naoko přemáháš, ale ve skutečnosti se celej třepeš. U Patrika to bylo podobně a…"

"Patrik byl debil a krabice s věcma od něj mi doma furt podráží nohy," skočil jí do řeči, "a já se na nic netřepu. Fakt. Vidíš ten upřímný ranní obličej? Poslední věc, kterou bych potřeboval, je zamilovat se do heteráckýcho playboye s trvale strnulým xichtem, aby o tom mohla moje zjevně duševně narušená kamarádka sdílet konspirační drby."

Týna se rozesmála, šla k němu a rozcuchala mu už tak dost nepořádně upravenou hlavu:

"Jako bys mě neznal. Mám tě ráda a chci, aby ses měl fajn. Tak jaký to teda bylo?"

Povzdychl si:

"Jsi hrozná. Fakt to bylo odpoledne u knih, nic víc. Není asi TAK arogantní, jak jsem si myslel, ale na jeho vlně fakt nejsem. A asi ani nebudu. Ostatně, když mluvíme o vlnách, dej mi pět minut, musím si upravit vlasy, vypadám jako po bouřce. Potom ti povyprávím, jaký to je sedět vedle Michala několik hodin a mlčet. To by žádná z holek na škole nezvládla."

"Hej. A pak kdo je tu hrozný," ohradila se Týna dotčeně. Usmál se na ni a zabouchl za sebou dveře do koupelny.

***

Zamkl za sebou byt, popadl kolo a vyjel do knihovny. Měl radost, že svítí slunce, a slaný vítr od moře mu opět připomínal vůni dálek. Zastavil se ve svojí oblíbené kavárně a nechal si do kelímku znovu připravit svoji denní kalorickou bombu s kofeinem. Už byl na odchodu, když ho něco napadlo a vrátil se od dveří zpět k prodejnímu pultu.

"Tak, pro mě oříškové laté a ty tady máš černou kávu bez mléka."

Michal sebou polekaně trhnul, když před ním na stole ve studovně knihovny přistálo kafe v kelímku. Jednak ho pro samé zamyšlení ani neslyšel přicházet a jednak ho tohle gesto překvapilo.

"Díky, to nemuselo být."

"Jo, to máš pravdu, nemuselo. Ale ber to jako motivaci, uvidím, jak ti bude fungovat mozek s kofeinem."

"Funguje mi i bez kofeinu!"

"Jasně."

Udělal na Michala protáhlý pobavený obličej, vzal do ruky tužku a blok s tím, že se pustí do poznámek:

"No, tak kde jsme skončili? Ať máme všechno sepsané a ty se můžeš pustit do práce."

Michal před něj hodil štos papírů:

"Výtahy z děl a rešerše mám hotové. S tím už se zabývat nemusíme."

Konsternovaně hleděl na štos papírů, který před ním právě přistál. Tak tohle fakt nečekal. Udiveně se podíval na Michala a ten si povzdychl:

"Tohle bylo to nejmenší. Já prostě nevím, jak začít. Teda, chci říct, vím, o čem psát a jak to podat, ale… nevím, jakou k tomu najít cestu."

"Jsi umělec ne? Co bys jinak dělal na výtvarné škole. Podívej se na to přes svůj vlastní talent, přes svůj úhel vnímání umění."

"Tobě se to řekne!" vyvalí na Michala oči a ten pokračuje. "Hele, nemusíme si hrát na kočku a myš. Já vím, co jsi zač – drby o studentovi s obrazy v městské galerii se nedají na školních chodbách přeslechnout, stačí se umět zeptat. A jasně, vím, co si o mně asi myslíš, co si všichni myslí. Natvrdlý arogantní hezounek, který se měsíce flákal zbůhdarma po Státech a teď prostě dohání, co zameškal, oukej, beru. Ale já tohle všechno fakt myslím vážně, i když to vypadá celý uhozeně."

Nadechl se: "Fajn, tak když máme chvilku upřímnosti – co si tak asi můžu myslet o týpkovi, který se tváří jako recyklovaný Orfeus, podobně blbě se i chová a navíc nemá rád mlíko v kávě? Tohle nebyl dobrý startovní bod k tomu, abych spolupráci s tebou bral seriózně. A kývl jsem na to všechno kvůli sobě, ne kvůli tobě, abychom měli jasno hned od začátku."

"Fajn."

"Fajn."

"Rozumím."

"To je dobře. Takže," zamrkal na Michala, "jak začneme?"

Bylo už po sedmé, když oba odcházeli z knihovny. Tentokrát cítíl, že toho panáku bude potřebovat spíš on, připadal si neuvěřitelně udřeně. Svrběl ho jazyk, ale neřekl nic – rozloučili se a oba šli svojí cestou. Už nepovažoval Michala za úplného troubu, ale pořád z něj měl zvláštní pocit. Jako kdyby ten kluk sám sebe něčím limitoval, něčím se blokoval.

Nesmysl. Antické sochy mají maximálně zablokovaná záda z těch svých strnulých póz, ve kterých dřepí celá staletí. Ostatně, jestli tohle nebude Michalův problém – strnulá póza… Co je asi za ní?

Najednou ucítil nepříjemný pocit. Kruci. Kromě toho přeslazenýho kafe do sebe celé odpoledne nic nenasoukal a jeho žaludku se to moc nelíbí. V duchu se omlouval svému tělu za přílišný přísun kyselých žaludečních šťáv a nedostatek vitamínů, proto taky děkoval osudu, že krámek na spodní křižovatce pod jeho ulicí měl ještě otevřeno. Zaparkoval kolo a s úlevou vešel dovnitř.

"Dobrý večer, paní Jano. Omlouvám se, že tak pozdě, ale potřebuju ještě udělat nákup na večeři. Nebojte, nezdržím vás," volal od dveří při zazvonění zvonku, po kterém se zpoza pultu otočila baculatá paní vedoucí.

"Vy umělci! Celý den to někde lítá a na praktické věci aby jim za zadkem stála rota vojáků! Na co jste zas myslel!" Vedoucí už ho znala, a tak na oko hubovala, on však viděl její úsměv a věděl, že to myslela v dobrém. Měl rád její mateřský přístup, však taky z celého krámku sálala neuvěřitelná pohoda. Takhle hezky by mu v supermarketu nikdo nevynadal.

"Když vám řeknu, na co myslím, tak neusnete," zamrkala spiklenecky, "teď ale za mě myslí můj žaludek a ten chce jíst!" Z regálu si vybral, co potřeboval, nechal si od vedoucí podat pár věcí z polic za pultem a nádavkem dostal dvě jablka.

"Ale to nemuselo být – děkuju moc," prohodil směrem k buclaté tváři za kasou, která se na něj široce usmívala.

"Jen si je vemte, beztak zas budete ponocovat nad nějakým obrazem. Dcera mi ukazovala fotku z městských listů, jak tam předáváte nějakou malbu těm papalášům, teda řeknu vám, ta vaše poslední práce, to se líbilo i mně a to umění rozumím ještě míň než ten blbý zelinář Mráček odnaproti!"

"Co vám zase udělal?"

"No ani se neptejte! Ale když už se ptáte, tak vám to teda řeknu…"

O deset minut později odcházel vysmátý i s nákupem z krámku. Jo, tohle ho v životě baví – tahle drobná setkání, plná každodenní bezprostřední radosti. Možná, že kdyby takhle koukal na svět Michal…

Odemkl si kolo, ale protože se mu nechtělo do kopce šlapat, hodil nákup do košíku na řídítkách a spokojeně kráčel vedle něj. Zakousl se do jablka a svět mu najednou navzdory veškerému hladu a únavě připadal velký a šťavnatý. Až do chvíle, kdy mu sousto zkyslo v puse.

Naproti němu kráčel Patrik. Tak svého ex teď skutečně chtěl potkat! Samozřejmě, že ten debil si ho všiml, samozřejmě, že šel k němu. On tu na něj proboha snad čekal!

"Ahoj."

Nasucho polkl. Někde tu musel být únikový východ. Vždycky je všude únikový východ. I u zubaře!

"Poslyš, já vím, že jsem to asi minule trochu nezvládl…"

"Tak tys to minule trochu nezvládl jo? A co přesně máš na mysli, pokud tam vůbec něco máš? Myslíš oslavu mých narozenin? Nebo soustavné ztrapňování sebe i mě před kýmkoli známým i neznámým. Neustálé půjčování drobných na kafe, pokud to bylo kafe, do čeho si ty prachy cpal?"

"Hlavně že ty si svatý!"

"Já aspoň nelezu s prvním pinglem na hajzl, abych mu tam udělal za pivo navíc kuřbu – miláčku!"

"Podjely mi nohy, s Vaškem to byl jen takový úlet…"

"Tak hele, úlet už má jméno. Víš co, ne, radši ne, nechci slyšet podrobnosti, tohle nikam nevede. Co potřebuješ. Peníze?"

"Víš, já… Chci se k tobě vrátit. Miluju tě."

Jeho tělem jako kdyby projel blesk. Podíval se před sebe. Patrik se mu koukal do očí, měl skelný pohled a visel mu na rtech. Bodl ho nad ním osten lítosti a už už ho chtěl obejmout. Udělal krok vpřed a zarazil se.

"Tak ty mě miluješ. A co ten – Vašek?"

"Vašek, furt Vašek. Ten už mě sere, zas měl dneska po šichtě ty svoje kecy, tak jsem mu vmetl do xichtu, že je debil, a šel jsem do hospody. Je to blbeček, nikdy mě nechápal tak jako ty. Já fakt chci být s tebou, věř mi…"

A jemu to najednou plnou silou hořce došlo. Byl tu pro Patrika jako nouzový plán B. Nebo C, D, případně jiné písmenko v pořadí. Jako záloha. Kdoví, kolik jich měl. Kdo ví, kam chodil, když se pohádali oni dva. Teprve teď mu to dává smysl. Teprve teď věděl, na čem byl a na čem je. Chvíli na Patrika koukal, než se odhodlal k monologu:

"Ne, zlatíčko, ty nechceš být se mnou, ty chceš být u mě. Chceš večeři a po ní sex. Ráno zas vyjde sluníčko, ty odhopkáš k sobě do kvartýru k Vilémovi nebo Vendelínovi nebo co to teď máš za chlapa a mě a nebo nějakou jinou záložní buznu zas budeš na ulici nahánět, až po tobě někdo doma bude chtít, abys řešil problémy jako chlap. A tak to půjde stále dokola a u toho být nemusím. Promiň, ale smůla."

"Ty tam už někoho máš co?" vypravil ze sebe Patrik posměšně. "To sis za mě rychle našel nějakou atrapu."

"Ne, nemám. Ale mám tam pořád omylem tvoje krámy. Pošlu ti je na dobírku, hlídej si poštu. Dobrou noc."

S tím popadl kolo a pokračoval v chůzi ulicí. Pokřikujícího Patrika už nevnímal a s chutí se znovu zakousl do předtím odloženého jablka, které mělo zpět svoji šťavnatě sladkou chuť.

***

"Jedno oříškový latté pro mě a pro tebe černá káva bez mlíka, jako vždycky, žádná změna. Tááák, prosím!"

Udělal na Michala pobavený obličej a přisunul k němu kelímek s kávou. Z jejich sedánků v knihovně se postupně stala jakási nepsaná tradice pro středy a pátky, kdy měli oba volná odpoledne. Michal měl už po první konzultaci u docenta Poděsa, dařilo se mu psát fragmety a rozbory pro svoji práci, ale pořád bylo vidět, že v tom plave.

Rád by mu pomohl nějak víc, ale on sám měl starostí až nad hlavu. Jeho velké bílé plátno na něj čekalo v rohu ateliéru a on pořád netušil, co na něm bude. Připadal si jak zaseknutá deska, pořád kroužil okolo a nic nového ho nenapadalo. Chtěl malovat, měl na to ohromnou chuť – jen nevěděl co. Povzdychl si a upil ze svojí kalorické bomby s pěnou.

"Vysvětlíš mi, prosím tě, co ti na té břečce chutná?!"

Michal si ho prohlížel už evidentně celou věčnost s výrazem naprostého nepochopení. Zasmál se, znova si srknul a oplatil mu to.

"Já zas nechápu, jak můžeš pít ten patok jen tak. Když to vidím, kroutí se mi i podrážky u bot."

"Ty se ti kroutí stejně. Měl bys ty kecky hodit konečně do popelnice."

"Nech moje tenisky s kytičkama na pokoji a věnuj se té svojí ponožkové vodě."

"Černý kafe je základ a je boží! V Americe jsem nepil nic jinýho. Každý ráno pořádná porce kafe a hodně sladkej koláč."

Klasika, na tomhle se snad nikdy neshodnou. Stejně jako na milionu a půl dalších věcí. On jezdí po městě na kole, Michal autem. On chodí plavat, Michal do posilovny. On má rád jablka, ale nesnese jablečné koláče a štrůdly – a Michal to má přesně naopak, protože po štrůdlu by se utloukl. On má od slaného vzduchu a slunce vyšisované dlouhé vlasy do půli zad, Michal má na hlavě to svoje hnědé vrabčí hnízdo. A to by radši nechtěl vzpomínat na událost před týdnem, kdy Michal slyšel ve sluchátkách jeho hudební výběr, který označil za španělskou inkvizici! Oba do sebe pošťuchovali, oba do sebe šili.

Přesto byl nohama na zemi. Jasně není to úplně tak blbá podobizna řeckého boha, jak si na začátku myslel, ale stejně očekával, že jakmile úspěšně dokončí tažení proti gerontovi za katedrou, vrátí se znova ke svým nablblým kámošům. Ugh! Týpci jako on se s malíři nekamarádí!

Takže si ho hezky rychle vyprovodí ze svých myšlenek, kam se mu mezitím nacpal víc, než by bylo zdrávo!