Tisíc lodí – 4. část

Michal je oba vysadil před klubem, zajel auto zaparkovat pod svůj dům a vrátil se zpátky. Nikde nikoho známého neviděl, tak rezignovaně pokrčil rameny, sedl si k baru a objednal si bourbon. Nestihl se ani podruhé napít, když světla všude kolem potemněla a na malé jeviště na konci podniku zamířila záře reflektorů.

Kristýna totiž byla od jejich příjezdu do příchodu „toho cukrouška, co je přivezl“ akční – dotáhla ho rychle do šatny, nacpala do jeho tmavě modrých kalhot, které stihla vzít v ateliéru, dostal z erární skříně bílou námořnickou košili se širokým límcem, tmavě modrou vestu a společně s ostatními mu na hlavě pomocí laku, tužidla, kulmy a patnácti minut intenzivní péče vytvořila něco, z čeho by modelkám pro Pantene praskla hlava závistí. Než stihl mrknout, už stál ve tmě před mikrofonem.

„One-two-three! One-two-three!
Got to know how to pony, like Bony Maronie.
Mashed potato, do the alligator…“

To se mu snad zdá! Týna to na něj hodila fakt dobře, než se vůbec nadechl, rozhlédl okolo, zašel se pozdravit s Markem u baru a stihl mít trému, už trčel na pódiu, držel krok, rytmus a nevnímal nic jiného než kapelu za sebou a světla, přes která nic neviděl. Ještě že ty taneční pohyby si fakt relativně pamatoval, takže nebylo hned na první pohled poznat, že nahoře mezi holkama nemá vlastně co dělat. Každopádně, až z podia spadne, tak svoji příliš akční kamarádku prodá do otroctví. Tohle jí fakt nedaruje!

Ještě že na tomhle placu má aspoň trochu pevnou půdu pod nohama. Tenhle klub objevili s Týnou při prozkoumávání města už v prváku. Neuvěřitelný místo, ani moc velký, ani moc malý, tak akorát do dlaně, stejně milý jako zdejší osazenstvo. A hele dneska došel i Ondra s Klárou, musí jim aspoň zamávat. Teda, až po další písničce. Jak tohle udýchá, uff…

„Your love, lifting me higher, than I’ve ever been lifted before.
So keep it it up, quench my desire.
And I’ll be at your side, forever more!“

Michal z barové židle zatím pozoroval dění kolem sebe. Teda, tak tohle nečekal! Ten kluk mu vyrážel dech. Tak vida, co se z něj ještě vyklube. Když ho viděl poprvé v učebně a potom ještě znova v knihovně, kdy ho sjel jak horskou dráhu za nechuť ke studiu, měl ho za upjatýho samotářskýho pološprta, kterýmu snad nakonec cestu vyšlapali rodiče, a jeho nadřazený přístup si vysvětloval tím, že přes svůj talent si nevidí ani na špičku nosu. Věděl, že chtít po něm pomoct bude jako vlézt do medvědího brlohu. A taky že bylo! Nastavil mu pěkně nepříjemný zrcadlo a má díky němu pořádnýho brouka v hlavě, jen co je pravda.

A teď byl díky němu tady. V soulovém klubu – on, pro kterého byla tahle muzika jak hřebík do rakve. A užíval si to! Musel si dát ještě dalšího panáka.

A tak zatímco Michal si v klidu popíjel, v zákulisí zatím probíhaly tuhé boje:

„Ty ses zbláznila! V žádném případě, s tímhle dneska před lidi nevylezu. Nestačí, že v těch hadrech se tam natřepávám jako šíleně zdivočelý blahobytný modrý papoušek a zhruba stejně životaschopně na ty lidi asi působím?! Proč si po Anetě nemůžu vzít River Deep, Mountain High? Dělám za ni přece dneska záskok, je to její písnička, tak nevymýšlej!“

„Kluci, vysvětlete mu někdo, že musí mít vlastní ikonický sólo. Navíc, tohle dáš mnohem líp, slyšela jsem tě minule s kytarou, tak to dneska budeš mít s orchestrem. Slova umíš, rytmu se chytneš jak nic, nedělej z toho drama!“

„Žíši, fakt ne! Zrovna tohle dneska ne. Prostě ne! Nemíním před Michalem zpívat takovou věc!“

„Počkej, dej mi sekundu – takže v tomhle tyjátru kolem písničky má prsty Michal?! Jíííííí! Já jsem měla pravdu, já jsem měla pravdu – fakt se ti líbí!“

„Nelíbí se mi! Jenom mi přijde ujetý zrovna tenhle song zpívat jako sólo, když u toho sedí…“

„Líbí, přesně takhle jsi vyšiloval u Patrika. Mám tě přečtenýho.“

„Nelíbí! A víš co, já ti to dokážu, kluci, máte k tomu partitury? Jdem na to, začnu po předehře od déčka. Spokojená?!“

„Pusinku na čelíčko, to jsem chtěla slyšet – zlom vaz!“

S chutí by poslal Kristýnu někam daleko, ale nakonec si povzdechl a po Tereze se postavil k mikrofonu, kývl na kluky a mohli začít:

„Sugar pie, honey bunch, you know that I love you.
I can’t help myself, I love you and nobody else…“

Bože, že se k tomu nechal ukecat. Ale klid, jen klid, přes ty reflektory stejně nebylo na publikum moc vidět. Takže i kdyby byl teď pro Michala za blbce, který tu do mikrofonu křepčil tak strašně sladký song, že by si diabetici měli dát do uší špunty, aby jim nestoupl cukr, tak jeho pitvoření od baru neuvidí. Nevadí, uff, nevadí. Dozpívá a jde si za barmanem pro panáka. Jeden v průběhu vystoupení je povolený, tak si to vybere teď, stejně budou mít další sóla zase chvíli holky a on si aspoň do závěru může trochu vydechnout.

Sláva, je to za ním. Potlesk, úklona, úsměv a hurá k Markovi:

„Marku, whiskey s ledem. Rychle, prosím! Díky, jsi poklad. Na zdraví.“

S úlevou se napije a položí sklenici před sebe, když ucítí dotyk na rameni:

„Tak sladký koláček, jo?“

„Au. Au. Au. A už je to tady. Bavíš se dobře, že?“

„Přímo skvěle. Máš v záloze ještě něco dalšího, o čem bych měl vědět? Děláš skoky na lyžích nebo lukostřelbu? Co balet, roztleskávání, talent na matiku?“

„Blbečku, vypadám jako matematicky zdatný člověk?“

„Ne. To by sis jinak dokázal spočítat, že tomuhle večeru se budu smát ještě dlouho. Nevím, čemu víc, jestli tomu, že jsem vůbec tady, a nebo tomu, že vypadáš, jako kdybys zdrhl z Queen Mary.“

„Už aby byl konec!“

„Ale tak mi tuhle porci legrace neber – koláčku! Tak šup, na tvoje!“

Oba si ťukli skleničkami o sebe, když světla v podniku znova potemněla. A na pódiu se objevila Kristýna. Ještě stihl zaregistrovat, jak se jejich směrem zakřenila, blbý xicht jí poslal zpátky a pak už jen vnímal, jak všechno ztichlo, když jeho kamarádka začala zpívat.

„When I had you, I treated you bad and wrong my dear.
And since, since you went away.
Don’t you know, I sit around with my head hanging down.
And I wonder who’s lovin‘ you…“

Kristýně tohle fakt sedí. Celý večer by v klidu utáhla sama. Uvědomil si, jak z ní má vlastně hroznou radost. Jasně, pořád je to stejný střevo, jako když se poznali, ale už k němu patří. A má ji rád. A ten dnešek jí i přesto spočítá! Klepnutí sklenice o bar vedle sebe a vrznutí židle ani nevnímal, až když ho Michalova dlaň vzala za ruku a stáhla ho na podlahu, tak se trochu lekl a překvapeně se na Michala podíval.

„Pojď.“

„Kam?“

„Na parket, kam jinam.“

„Zbláznil ses?! Kolik toho v sobě máš?“

„Tři skleničky.“

„To ses sundal rychle!“

„No tak, nenech se prosit dlouho.“

Nenechal. Michal jej vytáhl mezi ostatní tančící páry a oba se do sebe zaklesli. Cítil Míšovu ruku na svém boku, a tak si jemně opřel hlavu o jeho rameno. Na oplátku cítil Michalovu tvář, jak se dotýkala jeho vlasů. Povzdechl si spíš sám pro sebe než pro něj:

„Dostaneš se kvůli tomu do řečí.“

„Asi to přežiju. O jeden důvod k drbům víc nebo míň, co na tom sejde, když budou chtít, najdou si na mě cokoli. Chtěl jsem zjistit, jaký to je tancovat s někým skoro stejně vysokým, jako jsem já. Zatím jsem měl štěstí na o hlavu a půl menší taneční partnery, tak jsi první výjimka.“

„A to kvůli tomuhle jsi na parketu se mnou?“

„Jo. Mimo jiné.“

„A jaký to je?“

„Hezký. Víš, že ti z toho tužidla voní vlasy po broskvích?“

„To je kompliment?“

„Jo, to má být kompliment. A mlč.“

Tak se zasmál, zabořil se Michalovi do ramene a mlčel. Měl v hlavě tisíc a jednu myšlenku a přece byla úplně prázdná, protože nedokázal vnímat nic jiného než Míšovu blízkost. Mlčel až do konce písničky, kdy se oba mimoděk pustili, zatleskali Týně a on s omluvným úsměvem zmizel do zákulisí. Michal za ním ještě chvilku koukal, když mu pohled zabloudil na pódium, odkud jej pobaveně sledovala Týna. Zazubil se na ni a v rezignovaném gestu se zdviženýma rukama jí dal najevo, že on nic, on je jen nevinný sladký koláček! Týna obrátila oči v sloup a on se se smíchem vrátil zpět na své místo u baru. Na řadě byly přece ještě další songy…

„… ain’t no mountain high enough,
Ain’t no valley low enough,
Ain’t no river wide enough
To keep me from getting to you babe…“

***

Seděl na parapetu před klubem a odpočíval. Měl to za sebou. Děkovačku, potlesk, jeden přídavek a šup dolů z pódia. Neuvěřitelný den. Neuvěřitelný večer. Ještě pořád mu hudba rezonovala v konečcích prstů. Ještě pořád se mu nohy klepaly do rytmu. A ještě pořád vnímal svoji hlavu na Míšově rameni a jeho ruce kolem pasu. Ještě že byl na čerstvém vzduchu, to se teď náramně hodilo. Nějak bylo těch vjemů až moc!

„Můžu?“ ozvalo se vedle něj, až sebou polekaně trhl. Michal už se zjevně taky naučil chodit jako duch!

„Jo, jasně, pojď,“ posunul se na parapetu, aby mohli sedět vedle sebe.

„Vysvětlíš mi jednu věc?“

„Dobře, zkusím to. Jakou?“

„Doprdele práce, kde se to v tobě vzalo? Jako, myslím tím, kde jsi k tomuhle došel? A proč tohle neděláš furt, pořád a pořád, víš jak.“

Musel se té Michalově udivené bezprostřednosti zasmát. Asi ho měl připravit předem, že kromě vybrnkávání melodií v ateliéru ho občas Kristýna vytáhne i k mikrofonu.

„Já nevím, mám to nějak v sobě, hudbu a tak. Ale nejsem v tom tak dobrej jako v malování. Protože když vidím prázdnou plochu, můžu si představit, co na ní úplně od začátku vytvořím. A bude to moje, jako podpis, jako otisk. U hudby tohle necítím. Teda, cítím, ale nemám talent na vlastní písničky. Než bych se trápil nad texty, mám radost nad barvami. Do umění se nesmíš nutit, jinak je to na něm poznat a není to ono. Chápeš?“

„Asi ne tak úplně…“

„Podívej, to je stejné jako s tvým focením – taky bys nechtěl přece opakovat vytváření záběrů, které před tebou už někdo vytvořil. Jít po předem vyšlapané cestě je přece trochu nuda a časem to musí omrzet. Máš přece tolik možností, jak si hrát s prostorem, se světlem, s kompozicí…“

„Jo, to máš pravdu. Když vedle sebe stojí dva fotografové a fotí, vznikne deset úplně odlišných záběrů,“ zasměje se Michal, „ale i tak. Jseš dobrej.“

„Antický sochy mají hudební sluch? Jsem nevěděl.“

„Kdo ti tu je socha?! Dneska jsem koláček. Sladký!“

„To jsi věříš.“

Pozdvihl obočí, pobaveně dloubl Michala pod žebra a oba se zasmáli. Znova si opřel záda a lehce zaklonil hlavu. I přes osvětlení okolo vnímal jasnou oblohu nad sebou a cítil klid. Ne tak velký, jak by chtěl, ale cítil. Vítr jemně pohupoval se světelným řetězem barevných žárovek před klubem a jeho bavilo koukat se na různobarevné obrazce, tvořící se na fasádách protějších domů. Hvězdy zářily studeně nad střechami domů a ticho ulice nikdo nerušil. Michal se stejně jako on díval před sebe a tradičně to byl on, kdo porušil nastolené ticho mezi nimi.

„Na co myslíš?“

„Na všechno. Na tenhle večer. Na lidi tam uvnitř. Na to, jak se mi z toho všeho pořád klepou kolena. Na svoje bílé plátno. Na svět tam venku. Na svých tisíc lodí.“

„Na tisíc lodí?“

„Jo, na tisíc lodí. Je to taková kotva, mantra pro moji duši. Vždycky, když jedu kolem přístavu a pozoruju oceán, tak si představuju, že na jednu loď z té tisícovky nasednu a ona mě odveze.“

„Kam?“

„To nevím. Asi někam daleko.“

„A co když nasedneš na tu nesprávnou? Co potom?“

„Proto jich musí být tisíc,“ zasmál se na Michala, „z tisíce pokusů aspoň jeden vyjít musí. I když, kdo ví, fakt nejsem dobrej na matiku.“

„V tomhle tě fakt nechápu. Máš tu ateliér, zázemí, lidi, co tě mají rádi, místo, kam patříš, a chceš někam pryč.“

„Hele a tohle poučení mám poslouchat od někoho, kdo se na několik měsíců vypařil do Států? Ty jsi nikdy o tom světě tam venku za obzorem nesnil?“

„Tak snil, ale asi trochu jinak. A kdybych nemusel, nikam nejedu. Ale jinak to nešlo.“

„Proč?“

„No, totiž…“

„Tak tady seš,“ vpadne jim do hovoru Týna. „Pohni, všichni tě hledají! Hvězda večera si tu klábosí a já abych pila bez ní. Honem dovnitř! Cukroušku, já si ho jen na chvíli půjčím a zas ti ho vrátím, neboj,“ obrátila se na Michala, kterému při tom oslovení začaly mimoděk cukat koutky.

„To je v pohodě, já už stejně pomalu půjdu. Ale byl to super večer. Řekni mu, prosím tě, že byl fakt dobrej. Od tebe to třeba vezme, na mě zas dělal ty svoje xichty.“

„Klasika, ty dělá na všechny kluky, kteří se mu líbí…“

„Týno! To by asi stačilo, vevnitř na nás čekají. Promiň, Míšo, ona už zase plácá nesmysly.“

„Tak Míšo, jo?“

„Ne!“ zarazil se a začal cítit, jak znova rudne. „Teda jo, vlastně Michale. Už půjdem. Díky za odvoz do klubu. Pak vyřešíme ty rešerše. Takže tak. Hezký zbytek večera. Vlastně spíš dobrou noc. Pojď, Týno, ať Míšu nezdržujem. Michala. To je fuk, jdeme.“

To už byl rudý jak rak, omluvně se na Michala naposled usmál, popadl vysmátou Týnu a odtáhl ji zpět do klubu. Michal na tu scénku s nevěřícím výrazem zíral jak Ivana Trumpová na vietnamskou tržnici, přičemž ještě pět minut stál na ulici a čekal, jestli tohle představení nebude mít nějakou dohru. Pak se otočil a při chůzi zpět k sobě domů si pískal melodii „Sugar Pie, Honey Bunch“. Moc mu to nešlo, protože se vždycky po pár tónech rozesmál.

Fakt to byl super večer.

***

Úterý ráno. Zvonek. Ne! A znova ne. Měl ráno volno, žádná škola, žádné cvičení, nic nebude. Chtěl ještě spát, tak si přetáhl peřinu přes hlavu. Smůla, zvonek tím neumlčel, rezignovaně vstal a šel zjistit, kdo ho tahá z postele.

„Dobrý den, tady pošta, mám pro vás balíček.“

„Balíček? Dobře, vydržte, jdu si po něj.“

Natáhl na sebe kalhoty a ve spacím tričku si ještě s pomuchlanou tváří šel převzít neznámou zásilku. Podepsal lístek, poděkoval a s výrazem vycpaného tygra si šel otevřít krabičku, o které naprosto netušil, kde se vzala a co by mohla obsahovat. Uvelebil se na pohovce, roztrhl pásku a koukal na obsah balíku.

Plachetnice. Plachetnice v lahvi. Opatrně ji vyjal ven a prohlížel si ji proti světlu. S úsměvem a obavou zároveň. Úsměv patřil okolnosti, že něco takového držel v rukách, obava strachu, že mu loď i přes svůj úkryt v lahvi někam odpluje. Nakonec úsměv nad jeho strachem převážil a on loď postavil na polici. Teprve poté si všiml lístku, který byl v krabici schovaný pod plachetnicí. Vzal úhledně složený kus papíru, rozložil jej a přečetl si vzkaz:

„Přemýšlel jsem o té tvojí tisícovce lodí. Je to strašně velké číslo! A nějak se začít musí, tak ti jednu posílám. Třeba s ní někam dopluješ – a když ne, pořád ti zbývá 999 pokusů! M.“

„Blbče,“ řekl si v duchu a začal se smát. Lodička. Od Míši. Jak symbolické. Myšlenkami zabloudil znova k večeru se soulem, k jeho rameni, o které se opíral, a ke všemu kolem. Hluboce si povzdechl, zasmál se a navzdory svým zvykům se i bez snídaně oblékl, nasedl na kolo, vzal si po cestě v ateliéru kytaru a nechal se dlažbou vést až do přístavu.

Seděl na nejzazším konci betonového mola a koukal před sebe na širokou modrou plochu bez konce. Kytara po jednom boku, kolo položené opodál. Vzduch byl čistý a jiskřivý, rackové s křikem vítali hlasitě každou loď a on se nevědomky usmíval. Vytáhl z kapsy lístek od Michala, který vzal do přístavu s sebou, a složil z něj úhlednou malou loďku. Chvíli se na ni díval a poté ji pustil s úsměvem do vln. Týna měla vlastně pravdu. Opravdu z toho všeho může vzejít něco nového. Opravdu může najít nové břehy, novou perspektivu. Opravdu může potkat někoho, na kom mu bude záležet, koho bude mít rád.

Minimálně tak, jako mu záleží na Michalovi. Minimálně tak, jako má rád Michala. Ale… Co když ho má vlastně víc než jen rád?!