Tisíc lodí – 6. část

Koukal upřeně na plátno před sebe. Bylo hotovo, čtvrt roku práce bylo za ním. Nevěřil vlastním očím. Už neměl tendence dělat opravné tahy, už se mu nechtělo korigovat vlastní ruce. Jeho velký obraz byl takový, jaký měl být.

Poposedl si na své stoličce tak, aby dosáhl na sklenici se štětci a začal je postupně oplachovat v připravené čisté vodě. Čtvrt roku uběhlo, jako kdyby to všechno odvál vítr. Vánoce, Velikonoce, škola…, nic z toho pořádně nevnímal. Zhubl pět kilo, nespal, procházel si donekonečna svoje skicy, vytvářel stále nové a nové verze, pendloval mezi ateliérem a přístavem, kde zkoušel nabrat chuť do práce. Už ani pomalu nevěděl, jak vypadá jeho domácí postel.

A už by ani pomalu snad nevěděl, jak vypadá Michal, kdyby jeho tvář neměl před sebou. Přesněji, jenom jednu její polovinu, protože druhá přecházela do krajiny s temně modrou oblohou, jeho obočí se ztrácelo mezi mraky, jeho tvář mizela a znova se vynořovala v reliéfu pobřeží, omývaného hlubokými vodami oceánu. Byl to jeden a týž Michal a přece nebyl. Vystupoval ze světla a ztrácel se ve stínu. Na jedné polovině, v bílém podkladu to byl on – jeho emocí prostý obličej. Tak jak ho všichni vidí, tak jak chce, aby ho všichni viděli. A na té druhé, to byl jeho vnitřní svět, jeho zvrásněná, pestrá, temná a svobodná duše, krajina jeho snů. Tak jako ji viděl jen on. Pro všechny ostatní to bude poloviční portrét. Jen poloviční Michal. Pro něj ne.

Svobodná duše. Co o ní nějaký mazal jako on ví, dřepěl si tu u obrazu, pomalu jak poustevník nezdravě dlouhou dobu neviděl nikoho z lidí kolem sebe. A myslel při tom dnes a denně právě na Míšu, za kterým by se od plátna tak rád rozběhl do zimy a tmy. Vždycky, když ho tahle myšlenka napadla, si ale zároveň vzpomněl na jejich poslední setkání, na Michalovu bledou, do mramoru vytesanou tvář, která se s ním loučila. Věděl, že tentokrát musí nechat věcem volný průběh, že nemá smysl řešit něco, co neovlivní. I když byl od Michala mladší, cítil, že tentokrát se musí zachovat dospěle a dát všemu možnost plynout vlastní cestou. O to těžší to malování bylo, o to hůř snášel pohled na Michalův obličej, získávající před ním jasnější kontury. Vnímal Míšu všude, kam se jen pohnul – viděl jeho tvář v mracích nad ateliérem, v záři hvězd zimní oblohy hledal světlo jeho očí, šepot vln v přístavu mu připomínal jeho dech. A přesto to byl jeho boj, ne Michalův. Na plátně byl Michal, před ním on. Musel se ponořit sám do sebe, postavit se všemu strachu, odmítání a zlobě, kterým v životě čelil, aby naplno pochopil hloubku svojí malby, což by se bez pochopení toho všeho neobešlo. Jen díky tomu taky konečně pochopil i Michala.

Ale teď, teď už to měl za sebou. S ulehčením šel otevřít okno, sedl si na parapet a díval se do dáli k přístavu. Všechno, co ho tížilo, najednou vylétlo vzhůru k nebi a do pokoje se po dopoledním dešti opřely paprsky jarního slunce. Nastavil jim tvář a usmál se. Tam někde v dálce na modré hladině na něj čekalo jeho tisíc lodí. Vítr mu čechral vlasy a jemu bylo krásně.

„To je zajímavý, jak ty vždycky přijdeš na to, kdy a kam máš přijít. Tenhle tvůj talent jsem nikdy nechápal.“ Nemusel se ani otáčet do místnosti, aby věděl, že vrznutí dveří a kroky za ním patřily k příchodu Kristýny. Ta přišla až k němu a zezadu ho objala.

„Přátelská intuice, víš. Doma jsem ti byla zase zalít kytky, když jsi tam už druhý týden nebyl. Měl bys s tím něco dělat. Tohle byla hrozně dlouhá zima a pitomý jaro, musela jsem pít bez tebe. Jestli všechny tvoje plátna budou mít za cíl sociální izolaci, odvolám, co jsem o nich kdy řekla, zabavím ti barvy a budeš kreslit maximálně tužkou!“

„Promiň. Vím, že se mnou chvíli nebyla rozumná řeč. Možná víc než chvíli. Ponořil jsem se do toho víc než minule. Slibuju, že se polepším. Chceš se podívat, jak to dopadlo?“

„Máš fakt blbý dotazy. Kde to je uklizený? A kde máš sušenky?“

***

„Myslíš, že mi to uznají?“ podíval se na Kristýnu s pochybností. Ta na něj na oplátku jen nevěřícně vyvalila oči, až jí málem z toho dotazu zaskočilo.

„Blázníš? Spíš se teď bojím, že vyhodí polovinu fakulty, včetně některých vyučujících. Tohle je perfektní! Ta práce se světlem, všechny ty detaily a atmosféra. Mám pocit, že ten kluk je teď, přímo tady, obnažený až na kost!“

„Nebude mi to chtít omlátit o hlavu?“

„On o tomhle neví?!“

„Neví. Od listopadu se mi neozval, maloval jsem ho podle skic a podle jeho odrazu v mojí mysli. Vlastně, abych ti řekl pravdu, ani netuším, co s ním je."

Kristýna se na něj podívala. Bude z ní posel blbých zpráv, ale nedalo se nic dělat. Musela mu to říct. Prostě musela.

„Michal zase odjel. Stejně jako loni, je to pár týdnů. Nikdo netuší, kam se vypařil. Když odevzdal tu ročníkovku, na které jste pracovali, slehla se po něm zem, ani na hodnocení nepočkal.“

Tak. A bylo to tady. Posmutněle se na Kristýnu usmál:

„No, jsem rád, že to vím, ale překvapený nejsem. Utekl. Jako minule. Myslím, že to tak bude dělat vždycky. Nikdy mu nedojde, že neutíká před problémy vnějšího světa, ale sám před sebou. Co už. Dneska už sem fakt grogy a tohle se mi řešit nechce. Co je za den zítra? Nezajdeme někam, abych oprášil lišejník z hlavy?“

„Nemrzí tě to?“

„Jo. Jo, mrzí mě to. Ale nechci na to myslet, ne teď, ne v tuhle chvíli. Na to abych si říkal coby kdyby mám dost času. Tenhle okamžik si ničím a nikým vzít nedám,“ dloubl Týnu do žeber a pohodil hlavou směrem k obrazu, „dokonce ani jím ne.“

„Tak se mi líbíš. Nalaď si hlasivky, zítra je sobota. Soulová sobota! Zase to s náma hezky rozbalíš!“

„Pomalu, pomalu, ne tak zhurta. Ještě furt se mi nesrovnala záda po tom tvém chvilkovém záskoku, který si na mě hodila za Anetu! Ale možná, možná, fakt jen možná se na jednu písničku ukecat nechám…“

„Na dvě, aspoň!“

„Na jednu a jeden refrén v té vaší grupě. Víc ne!“

„Dobře, zatím to beru jako první metu.“

Kristýna na něj šibalsky přimhouřila oči, začala broukat „Soul sister, brown sugar“ a udělala prosebný obličej. Chvilku vydržel odolávat, ale nešlo mu to, takže se vzápětí rozesmál a pohladil ji po vlasech.

„Jsi hrozná!“

„Já vím. A nejhorší na mně je, že tě mám ráda!

„Souhlas. Jiná holka by mi keksy s takovou láskou nejedla.“

Posunul před ní misku se sušenkami, nalil do připravených sklenic na stolku limonádu a došel si pro kytaru. Ne, nechtěl nechat Týnu, aby jej tentokrát o chvilku muziky prosila. Měla s ním svatou trpělivost a on jí za to byl vděčný. Měla ho ráda a on to věděl.

"Here comes the sun do, do, do
Here comes the sun
And I say it's all right

Seděli, hráli, povídali a smáli se spolu až do večera, kdy za ní i za sebou zamkl ateliér a po opravdu dlouhé době usínal v posteli svého bytu. Unavený, ale s pocitem dobře odvedené práce.

***

Jaro utíkalo městem s plnou slávou. Šťavnatě zelené listy sloužily stromům jako nový šat a kamenné sochy světic z katedrály na horním náměstí se prohlížely v kalužích, zůstávajících v dlažbě po májových deštích.

A jeho čekala velká chvíle. Obraz už visel na stěně galerie fakulty umění jejich školy a po ukončení semestru jej opět chtělo do sbírky zařadit město. Byla to už třetí malba, kterou měl předávat pro expozici v městských sálech, takže před ním byly proslovy, gratulace, hromada kožených ksichtů, nekonečné odpovídání na stále stejné dotazy a donebevolající nuda.

Samozřejmě, nechyběli vyučující, včetně toho senilního dědka, který zatápěl Michalovi kvůli seminárce, podívat se přišel i profesor Král a docentka Horká. A on se přitom všem mumraji viděl úplně jinde. S úplně někým jiným. Ten, který na něj z obrazu shlížel, u celé té parády chyběl. Všechno oříškové latté světa by dal, aby z plátna vyskočil a byl tu s ním. Žádná záře všech reflektorů na světě mu v tu chvíli nemohla připadat dost jasná oproti chvíli, kdy ve tmě při jejich prvním a posledním polibku zářily do tmy jejich tváře. A ani tisíc pilířů podpírajících základy světa mu nemohlo nahradit jedno jediné rameno, o které se mohl opřít při jejich prvním a posledním tanci. Zavřel oči a nechal čas plynout. Měl pocit, jako by se všechno najednou zastavilo snad na tisíc let, a když znovu vedl víčka, po tváři mu stékala jedna jediná osamocená slza. Podíval se na obraz ještě jednou, naposled a dal se do kroku. Najednou cítil, že musí z toho všeho hned pryč.

Prokličkoval se mezi všemi hosty, s omluvou se rozloučil s delegací z radnice a vydal se k východu. Až na schodech ho doběhl profesor Malý, který je učil figurální kresbu:

„Počkejte, kam běžíte? Slavnost přece ještě nekončí!“

„Omlouvám se, pane profesore, ale musím už jít. Na něco důležitýho jsem zapomněl.“

„Na co jste mohl v tak významnou chvíli zapomenout? Nepočká to?“

Rozhlédl se po monumentálním schodišti, zdobeném na obou spodních koncích sochami kamenných lvů a pohledem zabloudil do vstupní haly, ve které zahlédl sochu Apollóna. Usmál se a otočil se zpět k profesorovi:

„Ne, nepočká. Já sem totiž málem zapomněl žít. Nashledanou.“

Vyběhl ven a nadechl se čerstvého vzduchu. Venku svítilo slunce a zvalo ho do parku. Sedával tam teď často pod korunami stromů u kašny Tří Grácií a maloval portréty náhodných kolemjdoucích tužkou. Občas za peníze, ale většinou pro radost z kreslení. Měl rád nadšené výrazy lidí, kteří se v jeho kresbách poznávali.

Byly dvě odpoledne, když slavnost opouštěl. Měl domluvené, že se během podvečera v parku potkají s Kristýnou, takže hrábl do pedálů, a i když byl ve slavnostním, rozjel se po dlažbě na svém starém bicyklu. Cestou míjel svoji oblíbenou kavárnu, takže když očima zachytil vývěsní štít, něco ho napadlo, zastavil a vešel dovnitř. Dveře cinkly a on se vydal k pultu. Brigádnice se na něj zpoza kasy už usmívala.

„Dobrý den. Jako vždycky?“

„Dobrý Báro, dneska ne. Dám si černou kávu. Bez cukru.“

Vylezl ven a uskrl si. Tvář se mu skřivila do šklebu z nezvykle hořké chuti.

„Co na tom to proteinový pako vidí, fakt to chutná jako fusekle! Ugh!“ pomyslel si, ale kelímek si nechal. Když už do té břečky investoval, přece by ji nevyhodil. Zkoušet nový věci se má pořád. S těmito myšlenkami vedl kolo po chodníku, když zamyšleně porazil ceduli před sebou. Jen tak tak si nepolil oblečení kávou, naštěstí stihl chytnout balanc, aby neskončil i s kolem na zemi. Z krámu, ke kterému cedule patřila, vyběhl mladý kluk a začal se mu omlouvat.

„Nezlobte se, já jsem tu ceduli zapomněl posunout blíž ke vchodu. Nestalo se vám nic?“

„Nebojte se, nic to není, jen jsem nešika.“

„Fakt se moc omlouvám, to víte, máme otevřeno teprve dva dny, nevím, kde mi hlava stojí, a jsem z toho takový to no, nervózní.“

„V klidu. Na vašem místě by byl asi nervózní každý. Co vlastně prodáváte?“

„Nic neprodáváme, jsme nové kadeřnictví. Vidíte?!“ pronesl kluk, když postavil poutač zpět ke vchodu. „A máme tenhle týden všechny procedury se slevou. Neměl byste zájem? Co třeba zastřihnout konečky?“

„Vy to berete hopem, porazím vám ceduli a už mi chcete stříhat vlasy!“

„To bych si nedovolil, ale víte, co se říká – změna je život.“

Změna je život, to je fakt. Pohledem sklouzl ke kelímku s černou kávou, která mu pomalu chladla a pak se znova podíval na kluka před sebou.

„Máte pravdu, změna je život. Tak s tím pojďme něco udělat. Ale zkuste prosím při provádění změn na mojí hlavě být míň nervózní než při stavění cedulí.“ Zamkl kolo do stojanu před provozovnou, opět si usrkl kávy z kelímku a oba zapluli dovnitř.

***

„Proboha. Co jsi to se sebou udělal?!“

„No tak oslavné ódy jsem nečekal, ale takhle to na mě vypálit místo pozdravu jsi taky nemusela!“

„Kde jsi k tomu přišel? Napadli tě lebkouni?“

„Moc vtipný. Šel jsem s kávou kolem kadeřnictví…“

„To je blbý začátek vtipu. Nepiješ kávu, piješ přeslazenou oříškovou vodu.“

„Ne, dneska jsem si dal kávu. No a jak jsem šel kolem kadeřnictví, tak jsem jim omylem vrazil do cedule a…“

„Promiňte – co jste zač? Čekala jsem tu na svýho hipís dlouhovlasýho kámoše, majícího zálibu v latté, proč místo sebe poslal vás, vás já neznám!“

„Týno!“

Odpoledne pokročilo a on i Kristýna už seděli pod kaštany v parku. Musel jí třikrát dokola vyprávět tu historku o tom, proč už nemá na hlavě háro do poloviny zad, ale mikádo, sestřižené k ramenům. Kluk s nůžkama se nakonec ukázal jako poměrně schopný vlasový stylista, takže i když pro něj tenhle vzhled byl prvních pět minut nezvyk, za chvíli měl pocit, že takhle vypadá snad odjakživa. Teď jen aby si na to zvyklo i okolí…

„Vždyť to není TAK hrozný – ne?!“

„Není to vůbec hrozný. Kdybych věděla, že z toho nebudeš vyvozovat samolibé záběry, tak ti to i pochválím, ale radši se kousnu do jazyka.“

„Kozo!“

Věnoval Kristýně rádoby ublížený pohled, ale ani jeden z nich to nevydržel a oba se vzápětí dali do smíchu. Slunce prosvítalo skrz stromoví a on, jako vždycky, vytáhl z tašky blok a tužku, aby začal čmárat. Kristýna ho chvíli pozorovala, než se pustila do hovoru.

„Jak to dneska šlo? Ještě jednou se omlouvám, že jsem tam nemohla být…“

„To je v pohodě, o nic jsi nepřišla. Furt ty samé patetické kecy a strnulé obličeje jak z reklamy na zubní pastu. Nechal jsem je tam, musel jsem z toho pryč, na vzduch. Připadal jsem si tam jako hlupák.“

„To tě vykolejila tlupa papalášů?“

„Jo. Teda ne, vlastně spíš taky. Nějak těch dojmů bylo na mě moc.“

„Tak dojmů jo? Nech mě hádat, protože jak jsi talentovanej, tak jsi blbej – že ty jsi čekal, jak se rozrazí dveře, do sálu vejde Michal, nadšeně ze sebe vysype, jaký je trouba, protože si uvědomil, co dělá blbě a že mu chybíš. Pak tě vezme do náručí, ty od něj dostaneš přede všema pusu a bude to happyend jak vyšitý.“

„Nech si tu ironii, jo? Ale jo, něco takovýho bych neodmítl…“

„Pořád se ti líbí, co?“

„To není přesný. Nelíbí se mi. Faktem je, že na něj myslím občas tak intenzivně, že ho zjevně miluju, chci s ním mít děti, tlačit ho ve stáří na vozíku a rozprášit jeho popel.“

„Myslíš tenhle kec vážně?“

„Co já vím. Možná?!“

„Neviděli jste se několik měsíců, čekala bych, že se z toho oklepeš. S Patrikem to bylo mnohem rychlejší.“

„Jenomže u toho blbečka jsem přesně věděl, kde se stala chyba. Tady to netuším a to mě strašně štve. Neměl jsem možnost to v sobě nějak uzavřít – bum prásk, dočteš knížku a postavíš ji zpátky na polici. Příběh je u konce. To se tady nestalo, pořád mám v hlavě hromadu vlezlých otázek a sám nevím, jestli je to dobře, nebo mě to brzdí. A hlavně to pořád tak divně bolí.“

„Chceš radu nebo názor?“

„Chci, abys mi konečně řekla, že jsem idiot.“

„K tomu mě nepotřebuješ, na to jsi dost sebekritický. Hele, takový ty kecy, že to bude dobrý, si odpustím. Jednak to bude dobrý a jednak tě stejně nezajímají. Možná to nech celý na chvíli jít vlastní cestou. Zkus se nadechnout a začít znova. A ono se to poddá.“

„Vzhledem k tomu, jak je to nepříjemný poslouchat, tak to bude pravdivá a dobrá rada. Ale to ti řeknu, jestli takhle s nadhledem řešíš citové záležitosti i s Mirkem, tak ho lituju.“

„Nesmysl, Mirek si se mnou žije jako v pohádce!“

„Tak bacha, aby na to nedoplatil jako můj táta, ten si taky myslel, že si vzal vílu, a jaká se nakonec z mojí matky vyklubala čarodějnice!“

„Kušuj, dědku rohatý, přes půl hlavy odratý!“

„No vidíš – a jsme z pohádky zpátky v realitě dneška!“

***

„Haló, můžu poprosit o chvilku ticha? Díky, díky.“

Klub se utišil a kužel světla ozářil Kristýnu, stojící u mikrofonu. Všichni na ni s napětím upřeli své pohledy. Letní soulový večer byl v plném proudu, takže bylo jasné, že bude následovat nějaké další zajímavé hudební číslo.

„Mám dneska jednu milou povinnost a tou je pozvat k sobě na pódium hosta. A – ano, tebe zlatíčko, vidím ty ksichty až sem. Ne, to že se schováváš pod stůl ti nepomůže, takže žádné úvody, šup, pojď za mnou nahoru. A vy všichni ostatní mu zatleskejte, protože než sem dojde a zazpívá vám, tak na něj prásknu, že má dneska narozeniny!“

Prodíral se mezi známými tvářemi, které se na něj smály a tleskaly mu, přičemž v duchu myslel na to, jak za tohle bude chtít Týnu asi po stopadesáté přizabít. Ale v koutku duše byl vlastně rád. Od začátku celé téhle anabáze uplynul rok a letos si rozhodně oslavu nenechá zkazit někým, kdo za jeho zády bude provádět na toaletě číšníkovi felaci. Brr, ne, tyhle vzpomínky sem teď nepatří!

Vyhoupl se na pódium a Týna ho objala: „Tak všechno nejlepší, je to tvoje. Mám tě ráda.“

Usmál se na ni a postavil se před mikrofon:

„Ahoj všichni – žiši, vás tady dneska je! Uff, no, popravdě jsme pro vás měli připravenou písničku „I Only Want To Be With You“, ale nějak mi posledních pár dnů připadá, že by to nebylo to pravé. Úplně cítím ty vyděšené pohledy kluků z kapely v zádech – ne, žádný strach, já si tentokrát vystačím jen s kytarou, akorát mi ji někdo z vás musí, a už nemusí, už ji mám, díky Martine. Takže teď je to kompletní a můžu začít – dneska vám zahraju song „The Only Exception“. Snad se vám bude líbit.“

Přehodil si kytaru přes rameno, prohrábl struny, přitáhl kapodastr a počkal, až tlumený kužel světla zabere na pódiu pouze jeho.

„When I was younger I saw my daddy cry
And curse at the wind
He broke his own heart and I watched
As he tried to reassemble it
And my momma swore
That she would never let herself forget
And that was the day that I promised
I’d never sing of love if it does not exist…“

Pamatoval si, kdy tuhle písničku zpíval poprvé – bylo to ve chvíli, kdy od Michala dostal lodičku v lahvi. Pokaždé, když zavřel oči, tak viděl sebe, sedícího na molu, dívajícího se do svých představ a snícího o životě. A pokaždé, když je otevřel, tak zaregistroval, že židle, na které seděl Michal v klubu u baru naposledy, je prázdná. Kdyby tak bylo prázdný i jeho srdce a mysl, bylo by to všechno jednodušší.

„Teda, čekala jsem všechno, ale tohle mě dorazilo,“ zašeptala mu Týna během potlesku publika. Usmál se na ni, vrátil kytaru zpět, nechal holky opět řádit i s kapelou na pódiu a vrátil se zpět na svoje místo ke stolu.

„Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví…“

Tak se dortu nevyhl ani letos. Týna pochodovala po skončení oficiální části programu ke stolu s tácem, na kterém se vystavuje každoroční hřebíček do rakve jeho pokusům o zdravý životní styl. Na té kupě krému nemůže být nic zdravého! Odevzdaně si povzdychl, ale dobrá nálada všech okolo ho nutila se rozesmát. Za potlesku všech okolo sfoukl symbolické tři svíčky na korpusu a pustil se do krájení.

„Kristo, proč jsi mu nahoru dala vlastně jen tři svíčky? Loni tam měl taky jen tři, pokud si pamatuju – nemělo by těch svíček být tolik, kolik mu je let?“ zvědavě se s plnou pusou zeptal Mirek svojí milé. Ta se jen zasmála a odpověděla:

„To by nám taky někdy musel říct, kolik mu těch let je, že?“

„No, mně je přece – jóó, to bys chtěla vědět, co!“

„Vidíš, ani lstí to z něj nedostaneš. Ten údaj považuje za pomluvu a rodný list za lživou listinu. Má to ale marný, osmnáct už stejně neukecá…“

„Nech si toho, prostě se smiř, že na můj věk je uvalené trvalé embargo.“

„Já jsem s tím smířená, beru to statečně. Dělám, jakože nic.“

„Zas tak starý nejsem!“

„Ne, to nejsi, i když si myslím, že v dobách tvého mládí musela být Země ještě placatá…“

Mirek i ostatní se bavili vzájemným pošťuchováním těch dvou, zatímco dort úspěšně mizel z tácu. A když zmizel úplně, Týnu něco napadlo. Obrátila se na něj a dloubla ho loktem do ruky:

„Hele, když tu tak všichni spokojeně a přecpaně sedíme – to by chtělo přípitek!“

Zděšeně pozoroval, jak s Kristýnou všichni souhlasili. Tentokrát se tomu chtěl vyhnout, přinejmenším protože když už si stoupne a začne mluvit, určitě vyklopí to, co už má nějakou dobu na srdci. I když, možná to tak bude lepší. Tak se nervózně usmál, postavil se a dal se do toho:

„Páni. Já nějak vlastně nevím co říct. Teda, samozřejmě – děkuju. Díky, že jste tady, a tím myslím všeobecně tady, ne jen teď a tady, no… Však mi rozumíte! Hrozně moc si vážím toho, že mám kamarády jako jste vy. Poslední dobou to se mnou bylo asi náročný, a tak vám děkuju, že jste to se mnou nevzdali a vydrželi mě podporovat. Je skvělé mít možnost se na vás se vším obrátit a sdílet s vámi všechny důležité momenty.“

Nádech a výdech. Je to tady, musí s pravdou ven.

„Proto bych vám rád dneska něco oznámil. Na konci léta se spolu budeme muset na čas rozloučit.“

Smích u stolu utichl a pohledy všech se na něj s otazníky v očích obrátily. Naprázdno polkl a pokračoval:

„Na začátku semestru odlétám do Austrálie za tátou. Budu nějakou dobu v Melbourne.“

Tak. A bylo to venku. Ticho se dalo krájet a on – aniž by řekl aspoň obligátní „Na zdraví“ – upil ze skleničky a posadil se. Mlčení skupinky prolomila až Kristýna:

„Páni. To jsou novinky. Čekali jsme, že budem dělat blokádu přístavu, a ty nám zdrhneš letadlem. Ale tak gratulace! Tak z tebe bude protinožec. Doufám, že tam taky mají soulový kluby, protože bych nerada, abys zakrněl jen u malování, zatímco budeš pryč.“

„Týno…“

„A nemysli si, že z toho vyvázneš jen tak, musíš nám všem dovézt nějaké suvenýry od domorodců. A naučíš se na didgeridoo!“

„Týno!“

„A až se vrátíš, tak za trest budeš muset vysypat všechny fotky a udělat nám cestovatelskou přednášku!“

„TÝNO!“

„No co je?!“

„Já už se asi nevrátím…“