Tisíc lodí – 3. část

Budíček!

„Ugh! Dnes nebudu mít svůj den,“ napadlo ho hned po probuzení. Ranní pohled do zrcadla mu tuhle teorii potvrdil. Vypadal jako obrázek. Od Piccasa. V odraze na něj koukala divná, zubatá šmouha a on si pro jistotu zkontroloval, jestli nemá oko v podpaží. Fajn, bylo třeba s tím něco dělat – povinnosti nepočkají. Sprcha, cereálie, honem popadnout kolo a vzhůru do školy.

Jeho chmurné představy se po odjezdu z bytu začaly záhy naplňovat. Při průjezdu přístavem se mu otevřela brašna a skripta se vysypala přímo do kaluže. Na přednášku profesorky Tiché tak dorazil pozdě a vyslechl si kázání o problémech osamostatňování mladší generace a subjektivním vnímání času. Při polední pauze mu spolužačka Martina polila svojí sladkou ovocnou břečkou triko, cestou do ateliéru zmokl a při parkování ve dvorku mu z kola spadl řetěz, notabene roztrhnutý. Asi toho na něj taky bylo moc.

Dneska nepotřeboval panáka. Dneska fakt potřeboval aspoň jednu z těch všech lodí, aby ho odsud hodně rychle někam odvezla. Fajn, nedalo se nic dělat, Michal se bez něj v knihovně tentokrát obejde. A on si dá hadr na hlavu a bude spát!

„Haló, Michale? Prosím tě, já to dneska ruším, kolo mi vypovědělo službu a nestíhám to, ani kdybych se stavěl na hlavu. Tu pasáž ohledně…“

„Hej, v klidu jo. Kde seš? Vyzvednu tě a dojedem tam autem, pak tě hodím zpátky. O nic nejde.“

Zaváhal. Čekal, že se Michal studijního sedánku vzdá a zatím tohle…

„Jsem u sebe v ateliéru, ale promiň, já se dneska na studovnu necítím.“

„Tak fajn, to nevadí. Můžem na tom pracovat v ateliéru. Kde to přesně je?“

„Víš, jak je staré centrum? Tak je to ten dům s vjezdem do dvora, kousek pod branou.“

„Fajn, budu tam.“

Jak řekl, tak udělal, protože než si stihl uvázat na hlavě aspoň uzel, Michal už stepoval v mezipatře. Z odpočinku teda dneska nebude nic – pustil Michala do svého podkrovního světa a tiše zavřel dveře. A to ještě netušil, že ze psaní té pitomé práce taky bude kulové!

Michal zíral na ateliér s otevřenou pusou. Musel mu asi pětkrát zopakovat, že je opravdu v jeho prostoru, že si nepopletl ani dveře, ani studijní oporu. Stál tam, uprostřed jeho pracovního chaosu, ruce zaklesnuté za pasem a nevěřícně se rozhlížel kolem. Asi jako všichni ostatní čekal, že bude využívat školní ateliér k práci, ale to by byla ta poslední věc, která by mu chyběla ke štěstí. Ještě to tak!

„Kde jsi k tomu přišel? To obrazy tak sypou? Dyť při studiu přece musí být náklady na tenhle prostor strašně drahý. Navíc v téhle lokalitě!“

„Tak levný to úplně není, ale tady nájem neplatím, ateliér je můj, zdědil sem ho po rodičích z otcovy strany – původně tu byl půdní byt, ale když jsem nastoupil na vysokou, tak jsem si to tu upravil víc podle sebe. Byt dole ve městě patří sice tátovi, ale nebydlí tam, takže ho můžu používat taky, i když jsem teď nějakou dobu bydlel u…,“ zarazil se a před očima mu vyskočila vzpomínka na Patrika. Otřepal se – toho teď do hovoru fakt tahat nebude! „…nějakou dobu jsem bydlel jinde. Já jsem ale radši tady, i když to může na normální bydlení vypadat neprakticky. Mám tu rád výhled z okna na město.“

„Bych do tebe neřek, že si tě rodiče tak rozmazlují!“

„Nerozmazlují. Ale táta je super, jen už se teď skoro vůbec nevidíme. Odešel krátce po mojí maturitě do Melbourne na pracovní stáž a už tam zůstal nastálo. Má tam teď novou rodinu, jeho ženě se narodila loni dvojčata. Vidíš, tady na té fotce jsou všichni spolu. Jsem nevlastní strejda. Možná za rok za nimi poletím na návštěvu.“

„A máma?“

„Myslíš tátova nová žena? Vypadá na fajn ženskou, i když jsme spolu zatím mluvili jen po Skypu.“

„Ne, myslím tvoje máma.“

„Tak to nevím. Odešla od nás, když mi byly čtyři roky. Před pár lety mě kontaktovala a občas mi při záchvatu mateřského pudu zavolá, aby mi připomněla, že svět není krásný.“

„To mě mrzí. Nechtěl jsem se něčeho dotknout.“

„Nebo někoho. Mohl bys tělesným i duševním kontaktem přijít o kus sádrové masky, co máš místo obličeje. No nic. Tak až se dodivíš, někam si sedni, postavím na kafe. Určitě si dáš kýbl oříškového laté…“

Michalův kyselý xicht byl dostatečnou odpovědí. Tohle by mu nikdy neprovedl. Ne že by nechtěl, ale byl si jistý, že potom by mu hrnek i s obsahem skončil na hlavě a jemu přitom dalo takovou práci se učesat. Zalil kafe horkou vodou a nesl ho k hostovi. Ten se zatím posadil na jednu ze stoliček u vikýře a koukal na střechy, cihlové fasády domů a život v ulicích a dvorech pod nimi. Chvíli se na Michala díval a pak ho něco napadlo. Beze slova postavil oba hrnky, vzal si židli, podložku s papírem, uhel a začal si Michala tiše skicovat.

„Bavíš se dobře?“

„Nebavím se vůbec, ale je tu dobré světlo. Posledních deset dní jsem na žádnou volnou kresbu neměl čas a tvůj portrét se přímo nabízí. A nehýbej se.“

„Ale mluvit můžu.“

„Vydrž, jen co dodělám základní kontury.“

Jeho model se skutečně vydržel nehýbat. Kreslil uhlem rychlými tahy obrysy jeho obličeje, rozmazával plošky na tmavších stínových místech a mimoděk se u malování začal usmívat. Michalovi to pochopitelně neušlo:

„Říkal jsem, že se bavíš!“

„Možná trošku. Narovnej se a natoč hlavu víc k oknu.“

„Bude mi to slušet?“

„Vždycky ti to sluší.“

„Co?!“

„Co?!“

Oukej, trapas, tak tohle mu ujelo. Michal se smíchy držel, co mohl, aby nespadl, a on cítil, jak se mu do tváře hrne krev. Bože, musí teď vypadat jak slunko na japonské vlajce! Z toho se mu bude blbě lézt ven. Hodně blbě.

„No co, nejsem slepej ani nevšímavej. Prostě jsi hezkej kluk. To ti říká určitě spousta lidí.“

„Jo, občas to zaslechnu. Ale slyším to poprvý od červenajícího se malíře. Takže mi to sluší. Fajn. To by chtělo nějak využít. Zůstanem jen u portrétu? Co takhle skica postavy? Aspoň bys měl v portfoliu antickou sochu, když už mě s tím furt tituluješ.“

Michal si to začal užívat. Pomsta vesmíru snad nemůže být dokonalejší. Konsternovaně hleděl, jak si přes hlavu přetahoval tričko, hodil ho po něm a na stoličce seděl jen v kalhotech. Ve chvíli, kdy si začal rozepínat pásek a o něj se začaly pokoušet mdloby, se ozvalo krátké zaklepání, doprovázené vrznutím dveří a do ateliéru vstoupila Kristýna. Jako obvykle mlela o nepodstatných kravinách. Ty ji po deseti vteřinách přešly.

Pomsta vesmíru teprve v tuhle chvíli nemohla být dokonalejší. Teprve tuhle situaci nevysvětlí.

Kristýna měla před sebou totiž pohled jako pro bohy. Michal, v polosedu na stoličce u okna, bez trička a s rozepnutými kalhotami, které si mezitím stáhl až ke kolenům, a naproti němu registrovala svého nejlepšího kamaráda, rudého až za ušima, který v klínu žmoulal jeho tričko.

„No nic, vypadá to, že jdu trochu nevhod. Pardon, pánové, nechtěla jsem rušit. Užijte si to, ať už děláte cokoli. Já se stavím jindy. Pa.“

„A…,“ nic. Než stačil cokoli říct, Týna s více než pobaveným výrazem otočí na podpatku a hihňající opustila ateliér. Oba, on i Michal, ztuhli jako ledové sochy. Zdvihl oči od papíru a před sebou měl výhled na Míšu, zaseknutého uprostřed svlékání kalhot s vytřeštěnýma očima, hledícíma do blba. Už chápal Kristýnu, proč se začala smát. Tohle bylo dokonale blbý. Dokonale.

Hodil po něm tričko zpátky a začal se nastalé situaci naplno řehtat. To Michala probralo, podíval se na sebe, na něj, marně se snažil v místnosti zachytit pohledem Kristýnu, která už byla dávno pryč, a když mu to došlo, rozesmál se taky.

„To se nám asi nepovedlo.“

„Moc ne.“

„To byla ta tvoje kámoška? Ta, jak o ní občas mluvíš?“

„Jo, jen jsem si vaše seznámení představoval jinak. Rozhodně tak, že v něm budeš figurovat jako oblečený.“

„Příště to bude lepší.“

„No to doufám! Buď rád, že tohle si nechá pro sebe, protože by jí to stejně nikdo neuvěřil. Bude mě kvůli tomu popichovat ještě aspoň půl roku. Koukej se oblíknout.“

„Co ta skica?“

„Hlavu víc nahoru, ať můžu pokračovat.“

Pokračoval dál už bez větších obtíží, lítajících Michalových svršků a neohlášených návštěv. Dalo mu chvíli práci se soustředit a oběma jim ještě pár chvil cukaly koutky, ale zvládli to. Nakonec seděli nad papíry celé odpoledne. Michal se nechal ochotně načrtnout – tentokrát už jen tužkou – z profilu, z čelního pohledu, zamračený, rozesmátý, v detailu si nakreslil jeho oči a nakonec mu nezbylo než dojít pro desky a část těch kreseb Michalovi zabalit, protože ten trval na adekvátním honoráři za pózování.

„Ale máš je jen půjčené a to jen proto, že žádnou odpovídající odměnu tady jinak prostě nemám. Leda že bys chtěl gumový medvídky. Nebo oříškové latté…“

„Fuj! To radši ty kresby, dej to sem!“

Michal desky popadl, ale s větší razancí, než by čekal, takže mu vyjely z ruky a papíry se začaly válet po podlaze ateliéru. Omluvně se na tu spoušť podíval, začal kresby sbírat a ukládat zpět do desek. Při klečení na parketách zavadil pohledem o kytaru v rohu místnosti.

„Kytara? Ty? Jak se tohle k tobě dostalo?“

„To můj táta. Přišel s tím, když mi bylo asi třináct a furt jsem jen čmáral. Říkal, že bych si měl s prsty vyzkoušet i něco jinýho a nekoukat jen na tužku a papír.“

„Zahraješ mi něco?“

„Umím jen pár věcí…“

„To není odpoveď. Zahraješ?“

„Není ani pořádně naladěná.“

„Stále špatná odpověď…“

„Fajn, co už s tebou. Tak počkej.“

Mezitím, co Michal posbíral papíry a posadil se na pohovku, vzal z rohu kytaru, v rychlosti naladil dvě struny, které se mu nezdály, a začal vybrnkávat:

„Moon River, wider than a mile, I’m crossing you in style some day…“

„Hezký? Odkdy je z tebe Audrey Hepburn? Nebo snad přestárlá Shirley Temple?“

„Od tý doby, co se antický sochy vyznají v hollywoodských hvězdách.“

„Nech si toho!“

Ještě chvíli seděli a pošťuchovali se. Najednou měl konečně taky pocit, že Michal je člověk z masa a kostí, což je fajn. A taky pořádný, pořádný průšvih. Do čeho se to zase namočil!

***

Podzim byl, jako když mávne proutkem v plném proudu. Nezbývalo mu, než se cestou do školy kolem přístavu začít pořádně oblékat, jinak mu to až tak nevadilo. Scházeli se teď už pravidelně u něj v ateliéru. Přestěhoval si tam z bytu i kávovar.

Ale dnes žádné učení, žádné kreslení. Dnes vypnul hlavu. Kristýna i její kamarádky měli dnes po dlouhých přípravách soulový večer. Fakt se na to docela těšil, protože je chodil pravidelně podpořit při nacvičování. Nabídku, aby pro ně fungoval jako módní policie a pomohl jim vybrat oblečení na koncert, však s díky odmítl. Kdepak, holčičky, co si na sebe nastrojíte, je vaše věc a vaše ostuda, on do toho nos strkat nebude.

Telefon. Michal. Dneska?

„Čau, co se děje?“

„Hele, můžu se stavit? Dostal jsem od kámoše dvě rešerše k tomu Goghovi a potřebuju se tím probrat, který zdroje by z toho ještě šly vytahat.“

„Nemáš horečku?“

„Proč?

„Odkdy se v sobotu věnuješ škole?“

„Nech si ty blbý dotazy. Tak můžu?“

„Fajn, stav se. Ale jen na chvíli, večer už něco mám a kvůli tobě to fakt rušit nebudu.“

„Oukej, za dvacet minut jsem u tebe.“

Bezděčně po konci hovoru položil telefon na pult u kuchyňského koutu. „Toliko k volnému dni,“ povzdychl si a zkotroloval, jestli má v zásobě ještě nějakou kávu. Měl štěstí, furt mohl sevírovat tu hořkou černou břečku, na které má Michal evidentně závislost.

„Můžeš mi, prosím tě, říct, proč během soboty řešíš rešerše?“ vyhrkl naštvaně na Michala ve dveřích místo pozdravu. „Dřepni ke stolu a ukaž, co tam máš.“

Michal s napůl provinilým a napůl rezignovaným výrazem usedl za stůl a vybalil ze složky několik papírů.

„V pondělí jdu na další konzultaci a chci to mít připravené líp než posledně. Dědek mě v tom pěkně dusí, ne jako Král. By mě zajímalo, jestli pak s těmi pracemi i spí.“

„To si piš. Ty úspěšné používá jako tapety, ty neúspěšné jako toaletní papír.“

„Kurva, já jsem z toho fakt v hajzlu!“

„Ještě nejsi. Pokud si s tebou docent Poděs vytře zadek, tak se do mísy dostaneš až na konci semestru. Tak ukaž.“

Michal mu nervózně podsunul jeden z papírů a začali spolu řešit citace. Už chápal, proč byl poprvé v té knihovně tak nabručený, že se v tom musí nimrat, fakt si uměl představit lepší způsob trávení volného času. Ale nedalo se nic dělat, při revizi opravdu přišli na dvě knihy, které by bylo dobré doplnit k seznamu použité literatury.

„Fakt by mě zajímalo, proč se v tom ta fosilie tak rochní. Kdybych byl malíř, neřeknu, ale jsem fotograf, nepotřebuju mít doktorát z omalovánek.“ Michal se u jedné z mnoha citací spravedlivě rozčílil, ale když viděl na tváři naproti sobě pozdvižené obočí, uvědomil si, že s omalovánkama se asi netrefil, a tak to honem rychle uhrál do autu. „Beztak žije sám a tyranizováním studentů si léčí mindrák.“

„Co já vím. Prý má dvě kočky, jsem slyšel.“

„Kočky jo? No to se divím. Holky říkaly, že by s ním nevydržel ani kaktus. Ale kočka je fajn. Ty jsi někdy neuvažoval o nějakém zvířeti?“

„Ani ne.“

„Proč? Stejně nikoho nemáš, aspoň bys nebyl sám, ne?“

Tak fajn, špičkování je jedna věc, ale tohle už bylo i na něj moc. Zrovna Michal, který vedle sebe nikoho neměl, protože všechny odežene svým arogantním chováním, mu bude radit, aby si pořídil kočku, protože byl bez známosti. Notabene ve chvíli, kdy mu kradl pitomýma rešeršema volnou sobotu, kterou chtěl trávit úplně jinak. Tak to ne!

„Hele, teď jsem sám, protože chci, jasný! Já už se nebudu nutit do nějaký pofidérní známosti s blbečkem, co se na mě vykašle v tu nejmíň vhodnou dobu. A vůbec, kvůli tomu, že teď nikoho nemám, mě fakt litovat nemusíš, kapišto. Prostě, až se na to budu cítit, tak někoho potkám, nebo ten někdo potká mě, blablabla, třpytky, duha, radost, láska, alkohol, jednorožci a budem happy! Ty se teď laskavě soustřeď na ten papír, co máš před sebou!“

A bylo ticho. Michal na něj hleděl jak na demoliční kladivo a on měl po náladě. Sakra, no a v tomhle rozpoložení se má chystat za Kristýnou! Nejradši by do toho kopl.

„To s tou kočkou, já to nemyslel nějak zle…,“ osmělil se Michal po chvíli. „Jenom mi přijde škoda, že jsi sám. Nikdo by neměl být sám.“

„Od tebe vztahová poradna fakt sedí!“

„Ale notak, mami, víš, jak to myslím. Hele, mrkni kolem sebe – třeba Luk, ten prvák, kdykoli tě vidí, je z tebe marnej. Říkala mi to Klára ze druhé studijní skupiny.“

„Nechceš mi, prosím tě, říct, že s Klárou z nějaké druhé skupiny řešíš, komu se líbím!“

„Neřeším! Ale všimla si, že s tebou mluvím, tak vyzvídala. Znáš holky…“

„Tak ji pozdravuj. A že se mi Luk nelíbí.“

„Fajn, vzkážu jí, že se ti teď nikdo nelíbí.“

„Já jsem neřekl nikdo, já jsem řekl Luk.“

„No a líbí se ti teď někdo?“

Zrada, sakra! Přesně sem se nechtěl dostat, všechno bylo úplně špatně. Jako by mu ten trapas u skicování minule nestačil nebo co. Michal se na něj ze druhé strany stolu zvědavě koukal a čekal na jeho reakci. Nakonec snad intelekt tohohle pseudořeckýho bůžka podcenil, tahle recyklovaná antická plastika si ho evidentně mazala na chleba! Honem, rychle, myslet, každá vteřina mlčení tohle jen a jen zhoršuje.

„No, co já vím… Možná si občas o někom řeknu, že by mi s ním bylo fajn.“

„A se mnou ti je fajn?“

„Michale, proboha, nejsme v poradně pro puboše, že ne? Odkdy tě tyhle věci zajímají?!“

„No začaly mě zajímat zhruba dvě minuty zpátky. A zapomněl jsi mi odpovědět. Tak je ti se mnou fajn?“

Když už se nadechoval k další výmluvě, jen aby mu nemusel řít, že je mu s ním po většinu času sakra fajn, přijde záchrana. Teda, na první pohled – do ateliéru se za nimi po rychlém zabušení na dveře vřítila Kristýna, rudá, funící a rozhodně nepřipravená na nějaký výstup, který by za pár hodin měl proběhnout.

„Honem, rychle, zvedej se, pomoc, hoří, průšvih, není čas!“

„Klid, klid, klid, hlavně klid. Napřed mi zkus vysvětlit, co se děje.“

„Aneta. Noha. Kotník. Šlus. Dneska nezpívá.“

Po zhruba pěti minutách, kdy se Kristýně povedlo se vydýchat, se on i naprosto konsternovaný Michal dozvěděli, co se stalo. Při ranním nácviku na večerní program se jejich kamarádka Aneta zamotala do kabelu od osvětlení, který nějaký vůl nechal natažený přes pódium. A jak byla v ráži a snažila se dostat ven, podjelo jí to a zahučela z pódia rovnou na taneční parket. Odnesl to kotník, takže teď leží doma, nohu má zafixovanou, obkládá se ledem a sestava je bez sólistky.

„Dobře, Týno, to všechno je pěkně na draka. Ale co s tím mám dělat já?“

„No, víš, absolvoval jsi s náma většinu zkoušek, máš nakoukané kroky, znáš zpaměti všechny naše písničky, tak jsem si říkala…“

„TAK NA TO ROVNOU ZAPOMEŇ!!!“

„Prosím, tohle je nouze nejvyšší!“

„Ne, ne a ne. No, nein, nět, ničevo, vůbec, konec, prostě ne!“

„Ale proč! Notak, přece bych tě o to neprosila, kdybych nevěděla, že to nedáš.“

„Poslouchej, dojít se za váma občas mrknout a z legrace v klubu sem tam zablbnout u mikrofonu je jedna věc, ale nemůžeš po mně přece chtít, abych vám jen tak z plezíru na hodinu a půl nahradil Anetu. Co na to kapela, co Linda a Tereza? Co na to řeknou lidi, když tam místo čtvrtý holky budu třepat zadkem já?“

„Ty mě poslouchej! Lidem je to jedno, hlavní je, že se to nezruší – a kapela mě za tebou poslala. A holky taky. Já vím, je to mimo tvoji komfortní zónu a máš pravdu, že je to víc než narychlo, ale všichni mi řekli, že tě mám popadnout a bez tebe se do klubu nemám vracet,“ dodala tiše a zkoumavě se na něj podívala.

Měl z toho v hlavě jako v úle. Tak tohle měla být „záchrana“ od citového rozhovoru s Michalem. Z jednoho trapasu by měl strkat hlavu do druhého, neporovnatelně většího. Fakt dík, nevěděl, co z toho je lepší. Už nikdy si nebude plánovat volnou, pohodovou sobotu. Nikdy!

„Jestli k tomu něco můžu…,“ ozval se Michal, na kterého se Týna podívala s otazníky v očích, „tak kolik toho má s vámi nazkoušenýho? Nebo tak – na kolika zkouškách jste byly všechny, byla tam kapela, vypadalo to tak, jak to má vypadat dnes?“

„No, na většině zkoušek. Ono to ani jinak nejde.“

„A u kolika z nich byl?“

„Skoro u všech, vyjma jedné, kdy s tebou dřepěl v knihovně…“

„Tak víš co,“ otočil se Michal k němu, „při nejhorším po první písničce všichni zjistí, že to byla blbost, dostaneš bonbón za odvahu a půjdeš si sednout. Ale když to aspoň zkusíš, tak kapela i holky budou mít pocit, že věci probíhají, jak mají, a budou mít snahu se s tím líp popasovat.“

„Nemám to ani v čem zkusit!“

„Máš! Podívej, vezmeš si tyhle kalhoty a zbytek kostýmu mám pro tebe nachystaný v klubu, převlečený jsi hned,“ doplnila mu informace Týna. Jen zavřela oči a zhluboka se nadechla. Kdyby aspoň kývl na ten výběr hadrů, jak to po něm chtěla, věděl by, do čeho teď leze!

„Fajn. Ať je po tvém. ALE zapomeň, že na úvod budu kroutit rukama u té příšerné „What a Man“, kterou bůhvíproč chcete začínat!“

„To dořešíme potom. Napřed tě musíme dostat do klubu, převlíknout tě z těch malířských hadrů, co máš teď na sobě, a hlavně ti něco vymyslet z vlasy.“

„Culík snad stačí, ne…“

„S tím se rozluč. Tak honem, musíme na tramvaj.“ Týna se otočila na Michala: „Cukroušku, i když je mi to nesmírně líto a dala bych svoje kapesný na příští týden, abych znova viděla tvoje prsní svalstvo, tak musíme jít. S tím bordelem pro toho gerontního blba ti tenhle mazel pomůže jindy.“

Michal na ni pobaveně koukl: „To je v pohodě. Když mi řeknete, kde ten klub je, hodím vás tam oba autem, parkuju dole.“

„Dobře. Z tebe jsem se právě udělala. A z tebe budu hotová, až budeš stát před mikrofonem. Tak pohyb, jedem!“

Michal se k němu naklonil: „Nemá náhodou kluka? Na jejím místě bych si orgasmy šetřil…“

Přezíravě se na něj zašklebil a utrousil: „Jasně, že má kluka. Jenomže to nic nemění na tom, že dokáže chytnout záchvat pubertálního slintání z čehokoli, co je schopné mít testosteron, tep a erekci. I když, občas by jí asi stačilo jen to poslední kritérium. Vezmu ji za odměnu na konci semestru do márnice, tam toho bude tuhýho víc jak dost!“

Víc už si říct nestihli. Kristýna je oba táhla za límec ven z ateliéru, a než se stihli rozkoukat, řítili se ne úplně předpisovou rychlostí podvečerním městem do klubu.