Tisíc lodí – 5. část

„Podívej, já si fakt nemyslím, že to je zrovna dobrý nápad. A ano, než na mě oprávněně začneš zvyšovat hlas – jasně, byla jsem to já, kdo tě do toho uvrtal, já jsem chtěla, aby ses Michalovi ozval, já můžu za to, že tě viděl s tunou laku na hlavě, a já si z toho všeho taky dělám srandu. To všechno beru. Ale z tohodle dobrý pocit nemám, mysli si, co chceš!“

Už dobře půl hodiny se s ním Kristýna u něj doma dohadovala o sobotním programu. Diskuze to byla natolik vážná, že u ní dokonce oba stáli, byť se on opíral o kuchyňskou linku a ona o parapet. To se jim stalo naposledy před třemi lety, kdy ho naštvala laxním přístupem k jejich společné práci do školy. Tehdy mu bouchly saze a on jí řekl, co si o tom myslí. Od té doby jsou nejlepší kamarádi – a taky se od té doby nehádali.

„Pokud si dobře vzpomínám, pusinko, tak jsi to byla ty, kdo se mi tu rozvaloval na kolenou a říkal mi teatrální kecy o tom, že bych díky Michalovi mohl poznat někoho novýho, že mě vytáhne mezi lidi a kdesi cosi. A najednou s tím máš problém?!“

„Já nemám problém, že chceš díky Michalovi poznat nový lidi. Akorát jsem si myslela, že tě spíš představí nějakým svým spolužákům a ne té svojí jednotce zbytečnýho posezení, která se každý víkend vyleje jak řeka při jarním tání.“

„Třeba to bude jiný. Já si o Michalovi taky napřed myslel, že je to ulízanej steroidovej blbeček se strnulým ksichtem. A není.“

„Ale? Tak že by přece jen něco…“

„Proboha, nech si toho, další konspirace fakt nesnesu.“

„Já nekonspiruju. Minule ses po něm plazil jak psí víno, tak zkouším odvozovat.“

„Vůbec, kam jsme se to zase dostali od toho, že mě Michal pozval na párty do jejich kutlochu?!“

„No evidentně nikam. Hele, prostě jen nechci, aby ti tam někdo nabil čumák. A rozhodně odmítám být ta kamarádka, která by ti pak chtěla opakovat fráze o tom, že ti to říkala.“

„Tak co, přinejhorším budeš mít pravdu. Já dostanu zase přes prsty, z Michala se mezi kámošema vyklube nablblý sádrový trpaslík a všechno bude jako dřív. Spokojená?“

„Ne, protože si něco takovýho nezasloužíš. Ale fajn, chceš jít na párty, pozval tě, běž.“

„Díky za péči…“

„No tak, bez kudrlinek okolo. Michal se ti vážně líbí, že mám pravdu?“

„Fajn. Fajn! Máš. Ale co z toho, když se furt chová spíš jak střelený puboš, co nic nebere vážně, a já nevím, na čem jsem!“

„Zlato, no tak, znám tě snad tisíc let. Vidím do tebe jak do sklenice s vodou. Jsi z toho unavený, utahaný a smutný, a když jsi smutný, tak o sobě začínáš pochybovat, utíkáš na těch svých tisíc lodí a v tu chvíli bych ti nejradši vrazila. Hele, tahle párty je podle mě furt blbej nápad. Ale celá ta věc s Michalem možná není. Dej tomu šanci – má rád kluky? Fantastický! Má rád holky? Co už, nikdo není perfektní.“

„Bože, já tě jednou vykoupu v sikativu. Kdybych měl za každé protočení očí z těch tvých keců brát tringelty, nemusím řešit výdaje za elektřinu.“

„Nech si ty ksichty na večer. V čem hodláš jít?“

„V tomhle.“

„Tak na to zapomeň, v tom tě jít nenechám, vždyť ta košile je úplný ghetto! Společenskou sebevraždu můžeš spáchat rozhodně v lepších hadrech.“

Kristýna naštvaně přešla k jeho skříni a začala se v ní přehrabovat. Povzdychl si a šel za ní. Kdo by to byl řekl, že účast na studentské párty může být tak náročná činnost už během přípravné fáze! Odstrčil ji od polic s oblečením a sám si začal vybírat co na sebe.

„Jako kdyby bylo důležitý, co si vezmu, prosím tě…“

„Samozřejmě, že je to důležitý! Musíme nějak odpoutat pozornost od tvýho obličeje.“

„Můj obličej nech na pokoji, ten je v pohodě. Nejsem ty, nepotřebuju si krémovat na tlamu paštiku z husích jater, abych měl ve tváři aspoň pokus o nějaký výraz.“

„Jasně, to nepotřebuješ, protože tobě je konvenční kosmetika na nic. Být tebou, zkusím autolak nebo leštidlo na parkety.“

„Jsi sladká. Dovol, abych ti připomněl, že zatímco ostatním holkám stačí make-up, ty musíš při příchodu do místnosti zhasnout. A vůbec,“ odstoupil od oblečení a přešel k zrcadlu, „moji tvář nech na pokoji. Nic závadnýho na ní nevidím.“

„No jistě,“ souhlasila po chvíli naoko Týna, sjela ho pohledem od hlavy k patě, uchechtla se a přehnaně hlubokým hlasem spustila: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi znova, proč můj nos vypadá jak rezavá skoba!“

***

Ve svém vypasovaném saku a džínsech nakonec vyrazil na kole za Michalem. Cestou v něm přitom stále narůstala nervozita. Jasně, Michal měl pravdu v jedné věci – když on dokázal přežít návštěvu soulového klubu, on jemu dluží účast zas na jejich večírku.

O těhle akcích občas dokonce něco zaslechl i ve škole, když náhodou věnoval pozornost tomu, co říkají jeho spolužáci. S nadhledem sobě vlastním účast na podobných podnicích nechápal, protože to šlo mimo jeho představy o humoru či dobře vynaloženém času, ale pravdou bylo, že tomu šanci už od prváku dát nechtěl.

Dobře, fajn, hlavně klid. Když se mu tam nebude líbit, může přece odejít, Michalovi to vysvětlí, pohoda. Nejede do gulagu, míří na večírek!

Zaparkoval s kolem u dvoupatrového domu s verandou a zamkl si kolo. Hluk zevnitř odpovídal probíhající párty, takže trefa. Měl bod k dobru, našel to! Upravil si límec, znovu stáhl vlasy do culíku, nadechl se a zabušil na vchodové dveře.

„Moment!“ ozvalo se zpoza dveří, ze kterých vzápětí vykoukl kluk v tílku a s tunou gelu ve vlasech. „Co chceš?“

„Já… no… mě sem pozvali. Na párty. Dneska.“

„Hmm, to jo. A ty seš kdo?“

„Já jsem…“

Představení nestihl dokončit, protože do dveří se najednou nacpal Michal, rozzářený jako sluníčko, popadl ho za ruku a vtáhl ho se slovy: „To je dobrý, to je zásilka pro mě,“ dovnitř. Oba se po průchodu chodbou ocitli v kuchyni, která jemu připomínala výjev z béčkových amerických pubertálních filmů, u kterých se s Týnou cpali tunami popcornu. Všude bylo neuvěřitelné množství plastových kelímků, lahví s kolou a ještě víc flašek s alkoholem. Jo, tohle nějak odpovídalo jeho představám o běžném vysokoškolském životě. Bezmyšlenkovitě sáhl po misce oříšků, opřel se o pult a s pusou plnou arašídů zamumlal směrem k Michalovi: „Takový bordel je v tomhle vašem kutlochu vždycky?“

„Ne, co blázníš. Teprve začínáme! Co si dáš k pití?“

„Zatím kolu, díky. O co tady vlastně půjde?“

„Co bys čekal? Dorazí kupa lidí, budem se bavit!“

„Fajn. O čem?“

„Ne o čem! Vším!“

„Slušný. Začínám se bát.“

„Nemáš čeho, jsem tu já.“

„To si tomu skóre nevylepšil…“

„Blbče!“

Pomalu z něj padala nervozita. S Michalem do sebe začali rýpat stejně jako při tradičních sedáncích v knihovně a on se konečně začal cítit uvolněně. Do chvíle, než se k nim přiřítil zjevně rozjařený Michalův kámoš, který se stihl ještě před pozdravem polít nějakým utrejchem.

„Majkle, ty vole, brácho, to je fajn, že jsi tu! Hej hochu, dneska zapaříme. Co sis to na večer přibalil za máničku?“

A bylo to tady, přesně podle plánu. Týpek, který se představil jako Tadeáš, už popadl Michala za límec a táhl ho do obývacího pokoje, aby mu v krátkém, ale intenzivním monologu stihl sdělit, že brzo dojde pivo, nějaký Timon rozbil na terase slunečník a taky že dojdou Žabička s Kuličkou, což bude fakt hustý, protože se spolu všichni minule brutálně zkalili v Účku.

Dobře. Tohle bylo moc informací za třicet vteřin.

Tadeáš se následně od Michala otočil k němu: „Hojas, já jsem Tadeáš, ale všichni mi říkají Ted. Nejseš ty ten týpek, co tahá Majkla do knihovny?“

„Jsem. Jsem ten týpek z knihovny.“

„Hustý. Nevěřil jsem, že někoho, jako seš ty, někdy potkám. Kámoš mi říkal, že tě borec podvedl s nějakým pinglem na záchodcích v Soul Mary? Ty vole, kámo, když si chceš borečka udržet, tak kvalitní kuřba je základ, rozumíš? Jinak ti zbydou na výběr jen nějací zoufalci.“

„Díky za dobrou radu, vezmu si ji k srdci. Zkusím ji nezapomenout, až odsud vypadnu.“

„Copak, princezna musí být do půlnoci doma jako Popelka?“

„To ne, ale ty by ses měl převlíknout. V tom politým tričku začínáš smrdět jako popelář.“

Nečekal na Tadeášovu reakci, otočil se a vrátil se zpět do kuchyně, kde se opřel o pult, vyprázdnil svůj kelímek a znova si do něj nalil kolu. Chvilku flirtoval s myšlenkou vylepšit si ji nějakým alkoholem, ale po zralé úvaze usoudil, že bude dobré mít na celou věc střízlivý pohled. Následující hodinu a půl tak bloumal po domě tvořícím základnu pro vysokoškolské pařby a zkoušel štěstí se zapojováním se do hovorů.

Moc mu to přes jeho snahu nešlo, takže zůstával pasivním posluchačem. Díky tomu se dozvěděl spoustu nových věcí o pití piva a rumu dohromady, vyslechl nářky nad složitostí angličtiny, odmítl tři nabídky na jointa a nevyužil ani možnost zahrát si nějakou karetní hru, u které bylo evidentně jediným účelem se navzájem svlíknout. No nic, najde v tom mumraji Michala, třeba aspoň s ním bude rozumná řeč a vysvětlí mu, proč ho sem vlastně zval. Zrovna, když vešel ze zahrady do obývacího pokoje a uviděl Michala ve dveřích od kuchyně, tak se z chodby ozvalo nadšené zvolání: „Žabička je tady!“ a on zůstal beze slova zírat na výjev před sebou.

Do místnosti vplulo něco, co mu připomínalo vzducholoď. Minimálně obsahem košíčků v podprsence. „Bože, a ta kráva si ještě určitě vzala push-up-ku. Tak hlavně aby nezačala běhat, ještě by si mohla vybít zuby z huby!“ blesklo mu rychle hlavou. Matně vzpomínal na svoje přednášky z předloňského roku, kam chodily i holky z konzervatoře vypadající jako ona. Marně vždycky přemýšlel nad jejich dramatickým talentem – asi se skrýval ve schopnosti co nejlépe vyplnit pulovr.

„Majkle, zlatíčko, tak tady jsi,“ zmerčila vycpanina Michala a nalepila se na něj jak známka na dopis. „Dlouho jsme se neviděli, pusinka na přivítanou nebude?“ Michal stačil překvapením jenom otevřít pusu a přísavka se k němu přiblížila ještě víc, nacpala mu prsa na hrudník a začala mu ocumlávat rty. Úžasný, antický krasavec se před jeho očima líbal s přifouknutou Marylin Monroe za skandování opilého publika, které navzdory věku mentálně spíš připomínalo sestavu školy v přírodě. Navzdory snaze zůstat v klidu měl z téhle scény zvýšený tep a knedlík v krku. Kruci! Tohle teda vidět nepotřeboval. Toho se jen tak nezbaví. Teatrálně sklopil oči a věnoval se kelímku s pitím, takže si nevšiml, že se za něj mezitím postavil Tadeáš.

Plácl ho po zádech a ironicky se na něj zašklebil: „Tak vidíš. Nemáš na ty chlapy nějakou smůlu? Jednoho ti přeblafnou na hajzlu, další se ti tu cicmá se sexy kočkou… Teda, smutný, fakt.“

„Proč? Michal je svobodný člověk, může se lísat, ke komu chce…“

„Může. A proto se nelísá k tobě. Víš proč? Protože kromě toho, že to není žádný ubohý teplouš, tak tragéd jako ty není a nikdy nebude Michalův typ.“

„Nějak se staráš, kdo je a kdo není Michalův typ. Nejedeš po něm nakonec sám? Pokud jo a chceš tu silikonovou lejdy na jejím místě nahradit, vezmi si žvýkačku. Táhne ti z huby jak z koše.“

Otočil se a odcházel z místnosti, když mu na zádech přistálo několik ledových kostek a Tadeáš za ním zakřičel:

„Tady máš něco na zchlazení, kreténe přihřátej!“

Rychle zahl za roh, potichu otevřel nejbližší dveře, vklouzl do tmy, zavřel za sebou a předstíral, že je neviditelný.

***

Byl schovaný v kumbálu mezi košťaty a připadal si tam poměrně patřičně. Přesně sem zapadne! Přesně sem se hodí! Zpoza dveří zněla nějaká donekonečna se opakující techno odrhovačka, ze které mu dunělo v uších. Tma ani klid mu nevadí. Potřeboval se rozdýchat, dát se do pohody – a vypadnout pryč. Zrovna, když se zvedal z podlahy, zaslechl za dveřmi na chodbě hlasy.

„Kde máš tu tvoji vyteplenou kopretinu? To toho moc nevydržela, je sotva půl desátý a on leží beztak někde pod stolem.“

„Netuším, asi si někde s někým povídá.“

„Tady? Tady nikoho jeho kecy asi zajímat nebudou.“

„Hej, zavři zobák!“

„Hele, hoď se do pohody, brácho – proč jsi ho sem vůbec tahal? Nevidíš, že mezi nás lůzr jako on nepatří?“

„Co s ním máš kurva za problém?“

„Je to ulízanej suchar, vždyť se na něj podívej! Taková malá, trapná buzna!“

Zrychlil se mu dech. Tak tohle bylo deja-vu jak vyšité! Všechny vzpomínky na střední, kdy si z něj všichni jen dělali srandu, tu byly zpátky, pěkně mu defilovaly před očima, hezky jedna za druhou – všechna zničená trička, zmáčené sešity, ukradené svačiny. Všechno bylo při starém a on toho byl svědkem. Neměl na tuhle párty chodit, nikdy mezi nikoho takového nezapadne. Byla to blbost od samého začátku. Kristýna měla odpoledne pravdu. A on musí pryč, hned! Třesoucí se rukou vzal za kliku a vyšel z místnosti na chodbu. Do Michala i Tadeáše jako když vjel blesk. Zmobilizoval všechny svoje síly a omluvně se na oba usmál:

„Myslím, že už půjdu. Je dost pozdě. Díky za fajn večer.“

Otočil se a nechal je oba s otevřenou pusou stát za sebou. Bez dalšího slova vyšel před dům, rozjařenou párty opustil naprosto tiše a pomalu si odemykal kolo. Vyrušilo ho až cvaknutí vchodových dveří, takže k nim automaticky zvedl hlavu. Stál v nich Michal – chvíli se rozhlížel, vzdychl si a s rukama v kapsách sešel k němu a jeho kolu.

„Asi si nás s Tadeášem slyšel. Podívej, já chci jenom říct…“

„To je v pohodě. Nemusíš nic říkat. Nemusíš nic řešit. Není mi patnáct, už dávno ne. Já žádné pubertální drama z takových keců fakt neprožívám.“ Lhal mu, ale nebylo zbytí. Musel to vydržet domů, teď se nesměl složit.

Michal začal nervózně přešlapovat na místě. Tuhle odpověď zjevně nečekal.

„Můžu jít s tebou?“

„Michale, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Máš vevnitř kámoše, měl bys…“

„Neměl bys! Stejně mě to s nima už nějak nebaví. Tak můžu?“

„Tak můžeš. Ale jdu domů. Dneska žádná válenda v ateliéru, moje záda si žádají domácí postel.“

***

Šli nočním městem. Lampy osvětlovaly dlažební kostky pod jejich nohama a na jejich tvářích se míhaly stínky, které jako by odrážely jejich myšlenky. Michal mlčel. On mlčel. Došli až ke vchodovým dveřím jeho domu a teprve tam přerušili ticho, které mezi nimi panovalo:

„Chceš jít nahoru? Můžem si dát ještě čaj.“

„Díky.“

Vystoupali schody k němu domů, a zatímco on hledal mezi barevnými sáčky ten s černým čajem, Michal se posadil na pohovku a trpělivě čekal. Nakonec na konferenčním stolku přistály dva hrnky s čajem a zbytek rumu ze špajzu. Michal na to reagoval pobaveně pozdviženým obočím:

„Čaj s rumem, to vážně? To jsem neměl pekelně dlouho!“

„Jo, já taky ne. Naposledy loni v zimě u kámoše v horách, pomáhal jsem mu třídit nějaký návrhy pro opravu maleb v kostele. Bylo tam fajn, měl tam zrovna na návštěvě nějakýho kluka a ten se po čaji s rumem mohl utlouct.“

„Asi jako já po černý kávě?“

„Asi. Spíš jako já po oříškovým latté.“

„Jak ses k tomu vůbec dostal? Ty a malby v kostele…“

„Reciproční aktivita školy. Chtěl jsem pár kreditů zadarmo, tak jsem se k tomu upsal. Čekal jsem to trochu jiný, místo výletu do světa jsem ztvrdnul v malým zapadákově.“

„Řeknu ti tajemství – velký svět není nic jinýho než soubor malých zapadákovů.“

„Dík za vysvětlení.“

Oba se usadili na pohovce pod oknem. Zrovna když se natahoval pro svůj hrnek, Michal zhasl lampu, takže se najednou oba ocitli ve tmě, kterou narušovalo jen světlo měsíce a nažloutlá záře pouličních světel. Ticho mezi nimi rušilo jen občasné usrknutí jednoho nebo druhého z hrnků, ve kterých měli čaj. Najednou ho něco napadlo, vstal a šel pro kytaru, kterou po výletu do přístavu ještě nezavezl do ateliéru. Posadil se zpátky, opřel si záda a začal potichu vybrnkávat:

„On Raglan Road, of an autumn day

I saw him first and knew

That his dark hair would weave a snare.

That I might one day rue

I saw the danger, and I passed

Along the enchanted way.

And I said, „Let grief be a falling leaf

At the dawning of the day“.“

Když dohrál, položil kytaru na bok a znova se oba ocitli v tichu. Náhle ucítil, jak si Michal na pohovce lehá a svou hlavou mu pokládá do klína. Poposedl si, aby měl pohodlí a začal mu mimoděk vískat jeho střapatou hlavu.

„Hele, promiň.“

„Michale, za tamto se přece nem…“

„Ne, za to ne. Teda, nejen za to, celý ten večer byla blbost. Promiň za ten zbytek. Že je to se mnou takový, jaký to je. Nedělám to schválně, jen si nemůžu pomoct. Všechno mě tu děsně štve, ale zároveň bez toho nemůžu být. Už se znova po světě toulat nechci, ale mám tu pocit, že mi padá nebe na hlavu.“

„Míšo…“

„Do tý Ameriky jsem loni vlastně utekl. Chtěl jsem ti to říct už minule, ale nešlo to. Nesnesl jsem to tu, nesnesl jsem sebe. Plácal jsem se v kupě kravin. Hlavně sám v sobě. Do někoho jsem se tu zamiloval. Hodně. A blbě.“

„Jak to, že blbě?“

„Skončilo to dřív, než to začalo. Ze spousty důvodů. Vlastně jsem nedostal ani šanci. A najednou bum, luskneš prsty, objeví se šance, sedneš do letadla a všechno je pryč. Žádný vazby, žádný pitomý vztahy nebo pozérští kámoši. Měl jsem možnost prásknout do bot, tak jsem do toho šel. Neumíš si představit, jak naživu jsem si najednou připadal. Všechna ta inspirace, bylo to jako ze sna. Ty nekonečné lány pšenice, ty pohledy na noční oblohu, všechny zátoky a jezera s modrou vodou. Každý den byl jako nová výzva. Nemusel jsem řešit, kdo jsem, kdo nejsem – tam jsem byl prostě jako „já“ a nic víc. Nikdo tam ode mě nic víc a nic míň neočekával. Tady už si znova připadám jak s koulí na noze, být za těhle podmínek sám sebou se nedá.“

„Proč myslíš, že tady to nejde?“

„Protože to všude kolem sebe vidím. Všechno je to o nějakým blbým pozlátku a klouzání se po povrchu. O tom, v jaké se ocitneš roli, i když je to třeba proti tvý vůli. Dyť se podívej jen ta tu blbou školu – místo toho, aby řešila náš talent, tak se drbem se seminárkama a prezentacema o štětcích nebo stativech. Pff. To mě jako fotografa fakt naplňuje! A to nechtěj vědět, jak blbě se tu cítím mezi lidma kolem sebe.“

Na to už mu nic neřekl, jen se pro sebe do tmy smutně pousmál, protože Michal měl pravdu. Povzdychl si a pohladil ho po ramenou.

„Já tě chápu. Před nějakou dobou jsem chtěl zdrhnout stejně. Zjistil jsem, že jsem potkal toho nepravýho. A zjistil jsem to pozdě. Kdyby to aspoň rozumně skončilo, ale řešit rozpad vztahu před spoustou lidí prostě nechceš.“

„To nechci. Dostal ten dotyčný aspoň přes hubu?“

„Prosím tě, podívej se na mě. Ze mě nemá respekt ani sousedovic tříletá dcerka, natož dospělý chlap. Kdybych mu chtěl vrazit, tak se ještě zraním.“

„Máš ho pořád rád?“

„Měl jsem, donedávna.“

„Co se změnilo?“

„Těžko říct. Asi všechno.“

„To je mi líto.“

„Mně už ne. Chvíli bylo, litoval jsem sebe, potom jeho…, ale je to pryč.“

Oba na chvíli mlčeli, znova ponoření ve vlastních myšlenkách. Ticho prolomil až Michal:

„Já ti vlastně závidím, víš to?“

„Tak to mě zajímá! Co mi někdo jako ty může závidět?“

„Všechno. Víš, kdo seš, na koho se můžeš spolehnout, kterým směrem se dát, co budeš dělat…“

„A kdo ti tohle řekl?“

„Tak, nikdo, ale vypadá to tak.“

„Hezký. Hele, zklamu tě. Občas ani netuším, co udělat k obědu, natož co udělat se svou existencí. Nejsem si sebou tak jistý, jak to vypadá, ale to k tomu patří.“

„K čemu?“

„K životu. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel. Ale kdybych nepochyboval, kdybych nekolísal mezi myšlenkami, nejsem dobrej umělec. Nedokázal bych tvořit. Měl bych moc pevnou ruku a to nejde. Občas se musíš prostě nechat vést tím vším okolo – podlehnout kouzlu okamžiku, vnímat ho naplno a vzít si z něj co nejvíc…“

„Jako třeba teď?“

„Jako třeba teď.“

S lehkým úsměvem na rtech se díval před sebe, zavřel oči a znovu se zamyslel. Michal sebou ale najednou trhl, posadil se, otočil se na něj, a než mu stihl cokoli říct, přitiskl mu svoji pusu na tu jeho. Údivem vydechl a vyvalil oči, ale hned je zavřel.

Hlavně nemyslet, neřešit to – a neuhnout!

Nechal se unášet kouzlem té chvíle, nechal jeho rty na svých a ruce mu mimoděk sjely dolů k jeho pasu. Najednou, i přes tmu okolo měl pocit, že Michala konečně vidí. Vidí všechno, co je v něm, jeho bohatý svět, jeho obavy, plány, naděje, sny, celou jeho širokou duši. Jejich dlaně bloudily ve tmě po vzájemných záhybech jejich těl, jejich prsty se dotýkaly šíjí, ramen, klouzaly po zádech pod oblečením a on měl pocit, že se snad zastavil čas, vesmír a i budík na mikrovlnce. Takže když to celé Michal po půlminutě utnul, přišlo mu, že uplynula celá věčnost.

Oba na sebe koukali. Jemu do tmy rudly tváře a cítil, jak Míša naproti němu oddechuje. Položili ruce ze svých těl zpět na gauč a čekali. Hovor začal až po chvíli Michal:

„Já… já, měl bych asi jít. Díky za ten čaj. A za pokec.“

„Michale, bude půl dvanácté, už ti nic nejede, nepůjdeš přece přes půl města…“

„Ne, to je v pohodě. Fakt. Možná bych měl zvážit, jestli si taky nepořídím kolo.“

Oba se tak nějak automaticky zvedli z gauče. Mlčky doprovodil svého nočního hosta ke dveřím. Ten se ještě na chvíli zarazil. Když se na něj díval, uvědomil si, že teď znova vypadá jako antická socha – byl bledý a bez výrazu hypnotizoval prostor před sebou. Michal se k němu nakonec otočil.

„Poslouchej, to před chvílí, já…“

„To je v pohodě. Nemusíme se k tomu vracet, jestli nechceš.“

„Chci, ale asi ne teď. A asi ani za týden. Hele, já nechci vypadat nevděčně, fakt díky za všechno, co pro mě děláš, ale nevadilo by ti, kdybychom si na chvíli dali od sebe odstup?! Potřebuju to celý kolem sebe asi nějak zpracovat. Je toho prostě nějak moc.“

Nasucho polkl. No tak co mu na tohle tak asi má říct?!

„Jasně, to je v klidu. Tak co já vím, až budeš chtít, tak se ozvi.“

„Díky. Já se ozvu, někdy. Už fakt půjdu. Měj se.“

„Jo, ty taky. Dobře dojdi.“

S tím se rozloučili a on za Michalem zabouchl dveře a svezl se na podlahu. Uff. Náročný den, náročný večer. Potřeboval se vyspat.

Ležel na posteli a přemýšlel. O sobě, Michalovi a o všem okolo. Pořád cítil jeho ruce na svém těle, pořád vnímal chuť jeho rtů. Náhle prudce vstal, v návalu inspirace mu do noci svítily oči jako dvě lucerny. Urychleně se oblékl, mrkl na budík, který ukazoval nekřesťanskou hodinu, vyběhl z bytu a prázdným městem se rozjel k ateliéru. Už přesně věděl, co bude na jeho obraze. Už věděl, jak bude vypadat jeho velké plátno!