Tisíc lodí – závěr

„Tak takový průběh narozeninové oslavy jsem fakt nečekala, to se musí nechat.“

„No co? Měl jsem to držet pod pokličkou do doby, než bych stál na letišti s kufrem a psal vám všem akorát esemesku na rozloučení?“

„No to bys zkusil a zabila bych tě! Ale mohl jsi mě na to upozornit předem.“

„Hele, mohl, ale sám jsem o tom přemýšlel sotva tři dny, a kdybych ti to práskl, připravím se o tvůj překvapený výraz.“

Pochodoval v bytě a uklízel vyprané prádlo z balkonu do skříní. Kristýna mu intenzivně pomáhala třídit staré a otrhané kousky, přičemž spolu řešili závěr víkendové oslavy. Po jeho oznámení ohledně odjezdu do Melbourne to totiž vypadalo, že všem na hlavu spadl lustr. Chápal to, přeci jen, takové věci se během přípitku nesdělují každý den.

„Jak si to vlastně vůbec celý představuješ? Přijedeš, hodíš se tátovi na krk a budeš čekat, že se o tebe postará?“

„Hele, víš moc dobře, že se žádný práce nebojím! Já fakt nepotřebuju mít tátu za zadkem, ten má svých starostí dost. Budu tam prostě dělat to, co bude třeba.“

„To bys jako šel znova někam do skladu? Pomaturitní zkušenost s rovnáním krabic ti nestačila?“

„Když by nebylo zbytí, tak jo. Nějak začít musím.“

„Co tenhle byt, co ateliér?“

„V pohodě. Byt je stejně tátův, takže za něj na dálku oběhám možnost sehnat sem někoho do nájmu. A uvidím, co vymyslím s ateliérem. Notak, mám na to všechno ještě dost času, nevyšiluj, buď v klidu.“

„Tobě se to řekne. Mně tady zdrhá kamarád do Austrálie a mám být v klidu. Ti dík!“

„Žíši, tak to tolik neprožívej, pár hodin letu a jsi tam taky.“

„Jasně – za ten den čistého času v letadle by mi narostla křídla! Stejně se divím, že letíš a nepluješ.“

„Chtěl jsem. Ale nějak na to nemám odvahu.“

„Ty jsi trouba. Proč?“

„Proč, proč… Protože si nechci ubrat jeden z tisíce pokusů nasednout na tu správnou loď, víš.“

„Jseš si jistý tím, co děláš?“

„Ani v nejmenším. Ale myslím si, že když se budu donekonečna ptát ve spoustě variant na otázku „Co když…?“ v Melbourne, bude to pro mě snažší, než se nad tím trápit tady.“

S tímhle vstal, dal Kristýně pusu na nos, uložil urovnaný komínek triček vedle ní do skříně a donesl koš s dalšími kusy oblečení. Týna si povzdechla:

„S chutí bych tě praštila, vážně. Drápeš se tu nahoru, maluješ jak vzteklý, a když to celé kolem tebe začne nabírat nějaký konkrétní obrysy, tak to hodíš za hlavu a chceš si odhopkat do Austrálie, abys to absolvoval znova.“

„To víš, ono je prostě občas fuk, jak vysoký máš žebřík, když začneš přemýšlet, jestli nešplháš na blbou zeď. A tohle triko mezi věci na vyhození nepatří!“

„To nemyslíš vážně, že si ten hadr chceš nechat?!“

„Samozřejmě, že chci!“

„Proboha, ty v tom snad budeš schopný dělat ostudu i u protinožců!“

„Na to vsaď svůj nos!“

***

Kristýna si spokojeně vykračovala pěší zónou k divadlu. Léto ubíhalo přístavním městem se všemi svými radostmi a ona se spokojeně usmívala na svět kolem sebe. Semestr má – byť po nutnosti udělat pár opravných zkoušek – řádně za sebou, její milý, chlapec roztomilý s ní včera plánoval výlet do Řecka, svět nemůže být hezčí. Náhle se za ní ozvalo zvonění a skřípění brzd na kole. Trhla sebou a na cyklistu, který do ní málem vrazil, se obořila:

„Tady je pěší zóna, blbečku, nemůžeš dávat trochu pozor!“

„Promiň, promiň, promiň!“

Ještě než Kristýna spustila na řidiče kola kadenci argumentů, týkajících se bezpečnosti provozu, stihla zaostřit na obličej a málem se musela opřít. Michal! Co ten tady dělá? A jak to vypadá?!

„Michale?! Kde se tu bereš? A co to máš na hlavě?!“

„Dobrý ne? To mi udělali v tom novém kadeřnictví dole ve městě, údajně se tomu odstínu říká „Polární liška“, teda, aspoň mi to ten kluk tvrdil. Prý že změna je život.“

„Jasně. Jako bych to už někde slyšela…“

„Hele, nemáš čas? Potřeboval bych s tebou mluvit.“

„Se mnou? Já si myslím, že mluvit bys teď měl především s někým jiným…“

„Právě. A proto napřed musíme pokecat spolu my dva. Drink?“

„Jo. Jo, klidně. Už mám fázi okouzlení tvým hrudním košíkem za sebou, tak aspoň nehrozí, že si poslintám top. Tak pojďme, ty chodící antická tragédie.“

Seděli naproti sobě v jednom baru pod starou radnicí. Týna míchala brčkem nealko Mojito a sledovala po očku Michala, hypnotizujícího skleničku s whiskey před sebou. Ticho mezi nimi se dalo krájet, rušilo ho pouze cinkání ledu o sklenici.

„Můžeš mi teda aspoň říct, kde jsi celou dobu byl a co očekáváš, že spolu po takové době vyřešíme?“

„Byl jsem fotit v Andách. Chtěl jsem zpátky už před dvěma měsíci, ale nějak se to protáhlo.“

„Tak Andy. Moc hezký. Aspoň jsi zapadl mezi lamy, to by odpovídalo.“

Michal si hořce povzdechl. Když mu na přelomu roku přistála na stole další nabídka na focení v zahraničí, přišlo mu to jako super nápad pro vyčištění hlavy. Proto taky po dokončení té pitomé seminárky, která za to všechno mohla, nasedl do prvního schopného letu a zamířil do Limy. Počítal s tím, že prostě a jednoduše zopakuje scénář, který už mu jednou pomohl se z podobné krize vyhrabat, jenže tentokrát to nějak nevyšlo. Místo toho se do domovského přístavu vrátil spráskaný jak pes a víc než cokoli jiného by si přál, aby se to celé vyřešilo samo, ideálně bez jeho účasti, i když dobře věděl, že to je sotva možné.

„Se mi to asi trochu nepovedlo, co?“

„No, na začátek slušná dávka sebereflexe. Píšu ti bod k dobru. Co tam máš dál?“

„Podívej, já prostě musel na chvíli pryč. Urovnat si myšlenky, dát se trochu do kupy.“

„Jasně, to chápu. Protože jde samozřejmě jen o tvoje myšlenky a tvůj přístup – ostatní kolem tebe v roli komparzu ochotně počkají, až se oklepeš, a jede se dál. Jak jinak.“

„A co jsem měl asi tak jako dělat? Dojít za ním, vybalit na něj, že ho beru víc než jen kámoše, ale nevím, co s tím dělat? Je to můj problém, v prvé řadě jsem to chtěl vyřešit sám.“

„Tak jsi to měl řešit. Sbalit se a odjet není řešení. Už jenom z toho důvodu, že ten trouba se tě zjevně rozhodl napodobit, a to je poslední věc, kterou by měl udělat.“

„Co tím myslíš?“

„Na konci léta chce odletět. Do Melbourne. Natrvalo.“

Michal nasucho polkl a vyděšeně se podíval na Týnu před sebou. Tak tohle byla poslední věc, kterou čekal. Myslel si, že ta doba, po kterou byl pryč, jim oběma pomůže – oklepou se, půjdou dál, a když se náhodou potkají na ulici, tak se pozdraví. Jenže teď si s hrůzou uvědomil, že se stal přesný opak. On měl v Peru celou dobu myšlenky jen na jeho ruce, na jeho oči, smích. Měl před očima jeho gesto, kterým si neposlušný pramen vlasů vždycky zarovnal za ucho. A teprve teď ho najednou viděl celého, celičkého, se všemi těmi pochybami, strachem i nadějí – tak jak ho nechal toho podzimního večera v potemnělém ateliéru. A uvědomil si, že o něj nechce přijít. Že o něj nedokáže přijít.

„Cože chce udělat?“

„Jsi hluchý? Odletět do Austrálie. Ze všech těch věcí, které si od tebe mohl osvojit, si vezme za svou schopnost zdrhnout. Nejradši bych vás oba propleskla. Umíš si představit, jaký to tady bez něj bude?“

Neuměl. Nechtěl. Celou dobu od něj totiž slyšel pravdu, že je jak antická socha, teprve teď mu to docházelo v plné šíři. Možná, že kdyby jen trochu ukázal svoje emoce, kdyby ho jen trochu víc pustil k sobě, ukázal se mu taky takový, jaký je… A došlo mu, že při tom jejich posledním polibku ho takového musel vidět. Že ho naplno pochopil a neodsoudil ho, nesmál se mu, neutekl. Sakra! Pitomý Andy, pitomý focení, pitomý všecko!

Pohledem zavadil o Týnu, která se s posmutnělým výrazem koukala do sklenice a bezcílně si hrála se slámkou. Chvíli ji pozoroval, než jej něco napadlo a ticho mezi nimi proložil dotazem:

„Milovala jsi ho?“

„Co je tohle za otázku?!“

„To není odpověď. Milovala?“

„Na tohle se nemáš ptát, to s tím nesouvisí!“

„Týno, prosím. Milovala?“

„No když se ptáš, tak jednu dobu, na úplném začátku jo. Chvíli mi trvalo pobrat, že nemám šanci, a mrzelo mě to, ale dneska jsem za to ráda. Kluk jako je on by do vztahu se mnou byl strašně nepraktický, ale jako kámoš je k nezaplacení.“

„Tak vidíš, aspoň mě pochopíš. Hele, já neodjel pryč, protože bych ho nemiloval. Já odjel pryč, protože jsem se bál a pořád se bojím, že on nemiluje mě. Ne tak, jak bych si přál.“

„Víš co, často mu říkám, že je osel, a nemyslím to tak. Tobě jsem to neřekla ještě ani jednou – ale ty osel fakt seš! Tebe fakt nikdy ani náznakem nenapadlo, že tomu klukovi na tobě opravdu upřímně záleží? Hele, on o hodně věcech pochybuje a nejvíc o sobě, ale aspoň nemá strach pokusit se vzít si to, co by od života chtěl. Ty o sobě navenek pro všechny ostatní nepochybuješ ani trochu, ale jakmile bys měl aspoň trochu zabojovat o něco, o co bys opravdu stál, tak radši zdrhneš. Přeber si to, jak chceš – a omluv mě, už musím jít.“

„Týno, notak, prosím! Já to nechci zkazit víc, než to je!“

„Tak si s ním promluv. Co čekáš, že ti urve hlavu? Zasloužil by sis to, protože jsi ho v tom všem nechal plácat, ale na to tě má až moc rád.“

„To mám jako za ním vpadnout a nadšeně hulákat, že už jsem tady? A on mi padne okolo krku a vše se náhle zalije sluncem?“

„No, s tím bych nepočítala, ale rozhovor si dlužíte oba navzájem.“

„Tak co mám dělat?“

„Zajdi si do městské galerie, docela ti to tam na stěně sluší.“

A když na ni Michal začal v tu chvíli úplně konsternovaně s otevřenou pusou zírat, dodala: „A zítra je úterý, to mívá obvykle odpoledne volno. Možná má pořád doma nějaký to kafe. Násvit tam má taky fajn, tak třeba když si zase sedneš k oknu, doplní ti sbírku obrázků.“

***

„Au, moje nohy!“ pomyslel si hned po příchodu do bytu. Běhal jako blázen po městě už od rána, ale byl spokojený s tím, co všechno stihl zařídit. A nebylo toho málo! Má kupu nových papírů, do ateliéru mu přivazou chybějící ředidlo na akrylové barvy a domluvil si odložení sady barevných uhlů, které mají přijít příští týden. Dnešek pro něj představoval produktivní den a jak daleko bylo do večera!

Zvonek. Teď? Koukl na hodinky. Kristýna měla školu, ta to být nemohla. Že by sousedka, paní Vágnerová? Možná mu zase vyzvedla poštu, když byl ráno pryč. V očekávání milé vrásčité tváře se rozběhl ke dveřím, otevřel a strnul.

Patrik.

Kdyby mohl, sbíral by svoji spodní čelist z podlahy, protože mu překvapením málem vyjela huba z pantu. Tak svého bývalého by tu teď, po tom všem, opravdu nečekal.

„Můžu dál?“

Mlčky poodstoupil a pokynul mu. Patrik vešel a on za ním zavřel dveře. Oba se naproti sobě mlčky postavili v kuchyni.

„Tak povídej, co potřebuješ. Přišel sis pro věci?“

„Slyšel jsem, že se chystáš pryč…“

„Jo. Jo, uvažuju o tom. Proč tě to zajímá?“

„Tak, jsem se přišel zeptat, co je na tom pravdy…“

„Jasně, jen tak jsi šel kolem a potřeboval ses ujistit, co je pravdy na tom, že odjedu pryč. Jaká náhoda.“

„Víš jak, třeba by mi to mohlo přijít líto.“

„No nepovídej, to jsou mi věci…“

„Třeba bys nemusel odjet, kdybys dostal motivaci k tomu zůstat.“

„Motivaci zůstat, to myslíš vážně?!“

„Hele, mně je fakt líto, co se mezi náma stalo. Nechtěl jsem, aby to takhle mezi náma dopadlo. Třeba kdybychom se oba snažili, mohli bychom to dát zase dokupy. Ty nikoho nemáš, já nikoho nemám…“

Překvapeně zamrkal na kluka, kterýho měl před sebou. Tak to byl dobrej fór – jeho ex tu před ním stál jak špatně vyřezaný svatý někde u polní cesty, evidentně po tom, co zas dostal košem od nějaké své další známosti, a asi čekal, že si navzájem padnou do náručí – všechno zlé pak bude zažehnáno a svět bude stejný jako dřív. No ještě to tak, to by mu chybělo ke štěstí!

„Nebylo ti to líto. Není ti to líto! Jde zas, znova a pořád jen o tebe – uvědomil sis, že je fajn být ve vztahu, protože když se teď tvoji kámoši párují, tak jsi kvůli svojí blbosti sám jako kůl v plotě. No a až tohle období opadne, podvedeš mě znova – šup sem, šup tam, hurá, jsme tam, kde jsme byli!“

„Hele, tehdy podjely mi nohy…“

„Jasně, to se stane. Jednou, dejme tomu. Takže Vašek byl tvoje jediná bokovka za tu dobu, co jsme spolu chodili? S nikým jiným si mě nepodvedl?“

Patrik mlčel a koukal do země. Sakra. Takže měl pravdu.

„Ty jsi neuvěřitelný, bezcharakterní hovado. Je mi z tebe normálně na blití! Tobě vůbec nejde o to s někým chodit, notabene se mnou. Tobě jde o to mít čistý triko před tím, než odsud odjedu, proto ses za mnou dotřepal. Víš co, seber se a vypadni. Nejsem na tebe ani na tvoje řeči zvědavý!“

„Ale notak, nedělej ze sebe nedostupný zboží. Co takhle si ještě před tím tvým odjezdem užít? Oba víme, že mě pořád chceš…“

Patrik ho přitlačil těsně ke kuchyňské lince, popadl ho a přitiskl se mu na rty. Fuj! Tohle bylo to poslední, co by chtěl. Měl pusu jako v křeči a jako beran se nehl ani o krok. Však jeho to přestane bavit, když nebude mít zpětnou odezvu. Chtít líbat kámen mu dlouho nevydrží!

„Neruším?“ ozval se najednou známý hlas.

Proboha, Michal! Míša je tady! Míša se vrátil! Co tu dělá?! Patrik se sice odtáhl, ale s nadřazeným obličejem si Michala sjel od hlavy k patě.

„Kdo to je? Nějaký tvůj nový plyšák? Vypadá na to.“

„Pořád lepší být za nového plyšáka než za starého houpacího koně. No nic chlapci, nebudu rušit, sice bylo otevřeno, ale přišel jsem evidentně nevhod. Tady ti vracím ty skicy, co jsi mi kdysi půjčil.“

Desky s papíry přistály na stole a nastalé ticho přerušilo už jen bouchutí dveřmi při Michalově odchodu. Následující chvíli mlčení přerušil až Patrik, který se na něj znova nalepil: „Tak kde jsme přestali…“ – plesk! Na jeho tváři přistála facka. Šokovaně se chytl za bolavé místo, a než se stihl ublíženě zeptat, co to mělo znamenat, přistála mu druhá.

„Nikde jsme nepřestali, ale já jsem konečně začal! Teď ti něco řeknu, ty špíno, s lidma jako seš ty se potýkám celej život a mám toho dost, jasný, až po krk. Víš co, vůbec nejde o tebe, teď jde totiž o mě, na mně sakra záleží, občas jsem prostě důležitej, třeba právě teď a tohle jsem měl udělat už dávno. Poslouchej, ty chudáku, seber si ty svoje krámy a vypadni. A nebo víš co, ne, vypadni hned! Ven, ven z mýho bytu a rychle!“

Popadl desky, odložené na desce stolu a začal hlava nehlava Patrika tlouct – ten se pokoušel před ranami uhýbat, ale marně. Až když se jedna z desek zlomila a kresby se rozletěly po místnosti, odhodil je bokem do kouta, popadl Patrika za límec, vyhodil ho z bytu na chodbu a hlučně za ním zabouchl. Musí se uklidnit. Musí se uklidnit! Spěšně se vydal do kuchyně a – samozřejmě, opět zakopl o krabici s věcmi svého ex. A už toho měl právě dost.

Otevřel okno – Patrik zrovna vyšel ze vchodu jejich domu: „Hej, ty trapná nulo! Zapomněl sis tu ty tvoje šmuky. Tak aby ti nechyběly, až zas budeš chtít bydlet s nějakým naivním blbečkem, co ti bude žrát ty tvoje kecy!“ Krabice letěla z okna, on ho za sebou zavřel a cítil, jak z něj padá snad stoletá tíha. Až do chvíle, kdy pohledem zavadil o zničené desky na podlaze a uvědomil si, že Michal přišel v tu nejmíň vhodnou chvíli a bez vysvětlení odešel. Sakra práce!

Pokusil se mu zavolat, ale automatický hlas mu odpověděl, že volané číslo je nedostupné. Michal byl nedostupný. Tak to se mu povedlo. Měl hlavu jako v úle, popadl klíče a okamžitě vystřelil z domu. Musel z toho blázince rychle na vzduch. Minul Patrika, který s hromadou nadávek mezitím sbíral svoje věci před domem, a běžel z kopce dolů k dokům.

***

Seděl na molu, koukal na modrou plochu před sebou, poslouchal šepot vln a bylo mu mizerně. Míň mizerně než doma, ale pořád žádná sláva. Nejradši by se vykašlal na všechny lodě světa a skočil rovnou do moře.

„Tak tohle je fakt konec. Jsi korunovaný vůl,“ gratuloval si v duchu.

„Máš tu volno?“

Trhnul sebou a polekaně se otočil. Michal. Michal s kolem, lépe řečeno. Na odpověď nečekal a posadil se vedle něj. Oba koukali před sebe a mlčeli. Nevěděl, odkud začít, ale než stihl něco říct, Michal byl rychlejší.

„Vyhlížíš něco?“

„Jo. Čekám na tisíc lodí. Na jednu z nich skočím a budu pryč.“

„To by byla škoda, odjet jen tak.“

„Jak pro koho. Celou dobu si říkám, co s tebou je, doufám, že se vrátíš. Pak to vzdám, chci ode všeho zdrhnout, ty seš najednou zpátky a nakonec tamto s tím, uff… Připadám si jako největší hlupák v celém vesmíru.“

„Možná protože jím seš. Bez lístku by ses daleko nedostal na ani jedné z nich, hodili by tě do záchranýho člunu a musel bys veslovat zpátky. A navíc jsem mluvil s Kristýnou, takže vím, že potřebuješ spíš letenku.“

Nevěřícně se na něj podíval. Michal se na něj pobaveně smál.

„Promiň, dneska nemám náladu na vtipy. Nemám náladu asi na nic.“

„A co kafe? Máš náladu na kafe? Znám jedno fajn místo, je kousek odsud. Musím tě pozvat, dlužím ti to za ten obraz. Byl jsem se na sebe mrknout – docela mi to na stěně sluší. Udělal jsi mě mladšího, velmi diplomatické!“

Chvíli na něj nevěřícně koukal, pak se pousmál a přijal Michalovu ruku, který mezitím vstal a pomáhal mu nyní zvednout se z mola. Chtěl se zeptat, kam půjdou, ale to už si ho Michal vysadil na rám svého kola a jeli neznámo kam. Vítr mu čechral vlasy, on dýchal slaný mořský vzduch, a i když se bál, že spadnou, tak se podvědomě cítil zvláštně klidný a vyrovnaný.

Kavárna Poseidon. Překvapeně se koukal na Michala, který si zamykal kolo. Nikdy o tomhle místě neslyšel, a tak čekal, co bude dál. Michal ho vzal za ruku a vtáhl za sebou dovnitř.

Všude po stěnách byly samé lodě. Obrázky, koláže, fotky, modely na policích, byly na hrncích, podšálcích i ve tvaru zdobení z čokolády na dortících pod pultem. Nemohl z toho spustit oči. Michal ho v tom chvilku nechal a pak mu zašeptal do ucha:

„Tak co, přání splněno?“

„Tady je snad doopravdy tisíc lodí. To je neuvěřitelný. Tady bych si ani dneska jednu vybrat nedokázal. Odsud bych nevyplul.“

„To je dobře, teď, když jsem zpátky, bych fakt nechtěl, abys mi zmizel někam za obzor. Vlastně bych vůbec nechtěl, abys mi někam zmizel. Vlastně bych spíš chtěl, abys tu zůstal. Se mnou. Protože já tu chci taky zůstat. Jakože bychom tu zůstali spolu. Teda, chci říct…“

„Jo, já vím, co chceš říct. Jsi hrozný trouba. Arogantní trouba. Trouba, co nemá rád mlíko v kávě. Trouba, co neumí psát seminárky. Trouba, co nechápe soul, nutí mi kočky, nepřezouvá se, nechá si hlavu odbarvit na blond, a navíc má srandu z mých tenisek s kytičkama! Trouba, kvůli kterému jsem chtěl na druhý konec světa a kvůli kterému se teď odsud nechci pohnout ani na krok. Chudák Týna – napřed musela vstřebat šok, že chci pryč, teď bude vstřebávat, že tu chci zůstat. A za to všechno můžeš ty, troubo! Co na tobě vidím?“ zeptal se Michala s přehnaně teatrálním výrazem a rýpl ho pod žebra.

Michal se tomu zasmál: „Dobře, vinen, souhlasím, vzdávám se, jsem trouba a ještě k tomu blonďatý – ale uznej, něco na mně být musí, když jsem skončil na stěně v galerii.“

„No jasně, že musí. Antická socha a sladký koláček v jednom, úplný dárkový balení s mašlí. To člověk nevidí každý den. Větší výhra než zakoukat se do osla jako seš ty už by snad byla jen plavba kolem světa na kolesovém parníku s polopenzí. Ale tenhle podnik,“ poodstoupil od Michala a znova se nevěřícně rozhlédl, „to je dobrá pomsta za moje zaječí úmysly. Když vidím, kolik tady těch kocábek je, tak mám fakt problém se rozhodnout, jestli je pro mě ta pravá z porcelánu nebo z čokolády. Budu se rozmýšlet nechutně dlouho a vybírat ještě dýl.“

„To je účel, budeš tady myslet na lodičky, to tě zabaví a já budu v klidu, protože mi nikam nezdrhneš.“

Překvapeně se na Michala podíval: „To myslíš vážně?“

„Smrtelně vážně. Máš tu tisíc lodí? Máš. A jak si mi to říkal tehdy před klubem – jeden z té hromady pokusů o výběr té správné vyjít musí. Tak si můžeš vybírat každý den nějakou jinou. Dneska tu, příště tamtu…“

„Příště? Vážně? A kdy příště?“

„Příště až tě sem zase pozvu na kafe. Třeba zítra. Nebo pozítří. Za měsíc, za rok. Máš tolik času, kolik jen budeš chtít.“

„Mám? Snad máme, ne?!“

„Dobře, tak teda máme tolik času, kolik budem chtít. Nemusíme spěchat. Těch tisíc lodí tu na tebe vždycky počká…“

„No a… Jenom těch tisíc lodí?“

Michal se usmál, naklonil se k němu, objal ho kolem pasu a přitiskl svoje rty na ty jeho. A teprve, až se po chvíli přestali líbat, tak ho pohladil po tváři a do ucha mu zašeptal:

„Ne Maxi. Já taky.“