Poslední první láska – 2. část

„Maxi, že mi zase zahraješ ukolébavku?“

„Nemáš na tom vypěstovanou závislost? To už je tenhle týden pošestý!“

„Prosííííím!“

„Ach jo, tak uhni a počkej.“

Max nechal Petra sedět na schodech před zavřeným bufetem, skočil do svého pokoje v podkroví, snesl kytaru a posadil se zpátky na schody. Prohrábl struny, nechal Petra, aby si položil hlavu na jeho koleno, rozcuchal mu vlasy a jako předešlé večery začal hrát a zpívat tu samou písničku:

„I was 18 when I came to town, they called it the summer of love,
they were burning babies, burning flags, the hawks against the doves.
I took a job at the steaming, down on Caltrim street,
and I fell in love with a laundry girl that was workin‘ next to me.

Oh, she was a rare thing, as fine as a bee’s wing,
so fine a breath of wind might blow her away.
She was a lost child, she was runnin‘ wild,
she said so long as there’s no price on love I’ll stay,
you wouldn’t want me any other way…“

„Tak, dohráno, dozpíváno, šup na kutě. Ráno nás ten kolotoč čeká nanovo!“

S těmi slovy vystrčil Max Petra za dveře a ještě předtím, než zamkl, zahleděl se z verandy do kraje, nad kterým po západu slunce pomalu převzala vládu noc.

Když tu vystupoval před týdnem z vlaku, čekal ho opravdu kulturní šok. Podle všech informací to mělo být turisticky frekventované místo, vždyť i rychlík z metropole sem jezdil dvakrát denně! Ano, to sice byla pravda, ale už ho nikdo nepřipravil, že ho vlak vyhodí na jediném kusém nástupišti, které končilo přesně na hraniční čáře. Koleje do dalšího státu byly několik desítek let minulostí, z vesnice, která tu dřív stála, zbyla opravdu jen jedna chalupa, u které nechal majitel přistavět dřevěný bufet, o který se měl starat.

Majitel, to byla kapitola sama pro sebe. Jak pochopil z úvodních informací, mělo se jednat o Radkova strýčka, milého a pohodového člověka. Milý a pohodový člověk. Tak přesně tyhle slova by Max při pohledu na zamračeného, zarostlého padesátníka nikdy nepoužil. Majitel a provozovatel v jedné osobě se mu vzápětí po příjezdu představil jako pan Karas, ukázal mu místo, kde může spát, kde je sociální zázemí, o co se bude starat, nechal mu rozpis služeb, popis zboží – a odjel.

Od Radka naštěstí věděl, že tu na všechno nebude sám, a jak podle rozpisu poznal, budou se mu tu každé dva týdny točit brigádníci, nad kterými bude mít dohled. Ne že by si na to nějak extra věřil, mít dozor nad floutky jen o málo mladšími, než je on sám, ale budiž, to se vstřebá.

Záhy pochopil, proč tu musí být během sezóny dva pracovníci. Jasně, věděl, že jeden musí makat při hlavním náporu letní sezóny, takže počítal, že přes den bude frmol, ale že se po odjezdu posledního vlaku nahrnou k pivu lidi z druhé strany hraniční čáry, na to připravený nebyl. Jak pochopil, šlo o jisté nepsané pravidlo, protože v městečku „za čárou“ nebyla pořádná hospoda a místní ty dva kilometry chůze do cizího státu měli zmáknuté. První tři dny to zkoušel rukama, nohama, ale naštěstí brzy pochytil slušný základ, odhodlal se, a když zvládl svoji první objednávku čistě v jejich jazyce, dočkal se potlesku – a práce ho najednou mnohem víc bavila.

Ale ty večery na verandě, kdy všechno kolem usnulo, ty miloval ze všeho nejvíc. Ten čas, který strávil přemýšlením o zdejší krajině, o všech kopcích, lesích, loukách, zaniklých osadách a lidech, rozdělených nesmyslnou hranicí, mu rozhodně nepřišel jako ztracený. Vždycky mu totiž připadalo, že za tím prvním ohybem mírného horského hřebene je opravdový okraj světa.

Představoval si, že za těmi kopci skutečně všechno končí a slunce tam vždy zajde za okraj propasti, aby pod jeho nohama potom doputovalo na druhou stranu a den za dnem vyšlo znova. Zkoušel se v myšlenkách i snech toulat na konce cest, překračujících tu propast, kterou si za těmi kopci představoval, ale po chvíli vždycky narazil na hluché místo, za kterým následovala jen černá tma, a dál se jeho fantazie nedostala.

***

„Peťane, kdy vlastně přijede ten tvůj?“

„No já doufám, že vůbec, chci mít klid!“

„To neznělo moc nadšeně.“

„Taky nemělo.“

„Pako. Na, vem si hadr a jdi prosím tě utřít ten stůl nalevo, po té rodině tam zbyl solidní bordel.“

„Už odešli?“

„Jo, díkybohu. Ta baba byla tak nepříjemná, že kdyby se postavila ve třicátém devátém na hranice a dělala tam recepční, tak to Němci zabalí hned na začátku!“

Max hodil po Petrovi utěrku a vystrkal ho uklidit na zahrádce. Sám si vzal houbičku a pustil se do umývání sklenic. Mokré sklo vyložil na odkapávač, opřel se o bar a chvíli odpočíval.

„Nespi.“

„No dovol, já nespím!“

„Vidím.“

Max se protáhl, vyplázl na Petra jazyk, obešel bar, sešel po schodech k jednomu ze stolů a spokojeně se za něj posadil. Chvíle klidu tu bývaly vzácné, proto si ji hodlal užít. On to Peťan zvládne i bez něj.

No jo, Peťan. Milej kluk, hodnej a blbej až na půdu. Co tak pochopil, tak je ve vztahu, který spíš připomíná sňatek z rozumu, protože má doma o dost staršího kluka, který mu diriguje život. Když se pokoušel sondovat, co za tím vězí, tak si všiml, jak kolem toho začal Petr kličkovat, a nechal to být. Ostatně, co je mu po tom, má svých starostí dost. A jak se druhý večer ukázalo, tak ani není Peťanův typ, protože když mu po flašce vína zkoušel romanticky žužlat ucho, tak mu Petr po chvíli sdělil, že je to sice hezký, ale jediný, co mu z toho ztuhlo, je noha. No, tak teda díky! A tak se začal bavit tím, že Peťana občas tímhle směrem popíchnul.

„Hele, Peťan, tak mě napadlo – kdybychom si spolu nakonec něco začli, to bys musel doma vysvětlit, že jsi bigamista!“

„Co to je?“

„No to znamená, že máš o jednoho chlapa víc, než bys měl. To se tě teď ale netýká, ty jsi slušňák, monogamista.“

„A to je co?“

„No ve tvým případě je to vlastně to samý, jako kdybys byl bigamista…“

„Ty seš vůl, fakt. Zítra si udělám volno, skočím do toho kýčovitého krámku za čáru dole ve městě a budu doufat, že tam budou mít perníkový srdíčko, ideálně takový, jaký si zasloužíš!“

„To je hezký. A jaký si zasloužím?“

„Plesnivý!“

***

Max naštvaně chodil kolem baru a telefonoval. Měl poměrně dost velký vztek, protože Petr měl za půl hodiny odjíždět rychlíkem domů a nový brigádník za něj včera nedorazil. Až po několikeré urgenci u pana Karase zjistil, že týpek přijede o den později, takže tu bude na všechno sám. Déšť venku mu na náladě nepřidával, takže když položil sluchátko, tvářil se jako bůh pomsty. Peťan, krčící se v rohu s taškou a kufrem, si troufl až po chvíli vznést dotaz:

„Dobrý?“

„Co? Ale jo. Jen mi tohle prostě leze krkem. Týpek se podle všeho včera někde zasekl, takže dojede až dnes večer. Nadělám z něj pět malých, ošklivých trpajzlíků. A z Karase taky!“

„Hele, já tu klidně můžu…“

„Jasně. A ten tvůj žárlivý rapl tě roztrhne jak hada. O půl desáté ti jede vlak, tak ať to nezmeškáš. Naštěstí lije jak z konve, dnes to na velký tržby nevidím.“

„Pomůžeš mi s věcma k vlaku?“

„Že se tak blbě ptáš.“

Max popadl deštník a Petrův kufr, zamkl za oběma dveře a vydali se na nástupiště, na kterém už se k odjezdu chystal vlak směrem do civilizace. Oba společně naložili zavazadla do vozu, Max se ujistil, že Petr si našel optimální místo na sezení, a i přes déšť si oba ještě chvíli povídali.

„Koukej mi dát vědět, že jsi v pořádku dojel. A hlídej si věci, ne že ve vlaku něco zapomeneš.“

„Ano, mami…“

„Blbče!“

Ještě chvíli se pošťuchovali, když najednou uprostřed věty sebou souprava škubla a vlak se rozjel. Max stihl ještě zdvihnout ruku na pozdrav, Petr mu odpověděl, ale vzápětí zmizel i s vlakem za stromy v ohybu tratě. Dunění motoru postupně ustávalo, až Maxe obklopilo ticho. Zůstal sám.

***

Maxova intuice nezklamala, opravdu přes den skoro žádné tržby neměl. Kromě postaršího manželského páru, který se vytrvalým deštěm nenechal odradit, se nakonec nikdo neukázal. Kapky rytmicky bubnovaly do střechy a on musel dokonce jít a zatopit v kamnech, protože se dovnitř vkrádalo nepříjemné chladno. S úlevou si tak ohřál vodu na čaj a po prvním doušku horké tekutiny se mu rozlila po celém těle vlna tepla. Posadil se na židli v rohu místnosti, opřel se o dřevěné ostění a po chvíli se mu začaly klížit oči. Usnul, ani nevěděl jak.

Z dřímoty ho probralo až táhlé zahoukání večerního rychlíku. Líně se protáhl, podíval se na hodiny a znova zavřel oči.

„Neměl bys skočit pro toho novýho k vlaku?“ zeptal se ho vnitřní hlas.

„Hmm, to měl,“ odpověděl Max sám sobě a spokojeně klimbal dál. Až za pět minut mu došlo, že se má opravdu zvednout, protože jeho vnitřní monology mu nového brigádníka nezařídí. Teda, myslel si, že mu to došlo za pět minut – při dalším pohledu na ciferník zděšeně zjistil, že tohle jeho přemýšlení mu zabralo dvacet minut. Urychleně se probral, promnul si obličej, vyskočil na nohy, udělal rychlé tři kroky – a zakopl o židli, které si nevšiml.

„Do prdele práce, to je zas den!“

Max se chytl za bolavý kotník a vybelhal se ze dveří ven. Naštěstí přestalo pršet, takže se nemusel tahat s deštníkem. Sešel schody z verandy a vydal se na perón, ze kterého slyšel odjíždět poslední vlak. Slyšel, nikoli viděl – díval se víc pod nohy než dopředu, protože v tom množství kaluží zapomněl, že je v pohraničním zapadákově, a myslel, že se ocitl v Karelské jezerní plošině. Opatrně tak přeskákal velké množství větších i menších louží, až se dostal ke zpevněné ploše na peronu.

Když se konečně podíval před sebe, tak zkoprněl. Zhoupla se pod ním dlažba a on se přistihl, že krev má v úplně jiné části těla, než je hlava. Proti němu šel s ostychem kluk, stejně vysoký jako on sám. Podle těžkých bot, vyšisovaných džínsů a černého trika s logem nějaké hudební skupiny tipoval, že to bude metalista jak poleno. Vlasy svázané do culíku, trochu rozpláclý nos, na tváři sem tam piha, ale ty oči…

Až potom si uvědomil, že ty jeho oči ho fascinovaly ze všeho nejvíc. Na první pohled hnědé, ale když se mu leskly, tak se zbarvily do medových odstínů, na světle přecházely do jantarové a při pohledu do slunce byly skoro zelený.

Kluk se na něj navíc podíval a plaše se usmál. Max zamrkal, protože i když už bylo po dešti, tak si myslel, že někde v kopcích muselo zahřmět. Jeho tělem projela vlna elektřiny, zapomněl na brnící kotník, zapomněl na ranní rozčilování s pozdním příjezdem, všechno se někam propadlo a svět okolo se rozpil do nějaké divné šmouhy, ve které zůstal ostrý pouze on a ten kluk na nástupišti. Hodně rychle se otřepal, aby nebylo vidět, že mu došla slova, snad i dech, nadechl se a pomalu došel k týpkovi čekajícímu na nástupišti. Ten mu na přivítanou podal ruku a pozdravil:

„Čau.“

„Ahoj.“

„Já jsem Dan.“

„Max. Můžem?“

„Jo, pojďme.“

S tím vzal Max jeden z Danových kufrů a oba opustili pusté a prázdné nástupiště.