Poslední první láska – 6. část

Max si povzdychl a upravil si šálu. Už poněkolikáté, i když věděl, že ji má uvázanou správně, ale nějak nevěděl, co s rukama, a zábradlí už mu připadalo z toho věčného svírání užmoulané. Stál na nábřeží, pod ním líně tekla řeka, která už to měla k moři jen kousek, a jejímu proudu se spěchat nechtělo. Fasády domů na obou nábřežích působily čistě a upraveně, což se o Maxových myšlenkách říct nedalo.

Hypnotizoval šedé vlny pod sebou a napadlo ho, že v téhle řece zlato nebude. A mělo by být. A mohlo by být. A není. Přitom by bylo tak krásný, kdyby bylo, stejně jako kdyby ve všech vztazích bylo jen to dobrý. Žádný bouřky, zlý proudy, jen klidné plynutí toku času, stálého jako řeka pod ním, který bude pomalu obrušovat všechny ostrý hrany. Jo, to by se mu fakt líbilo. Znovu si povzdychl a upravil si šálu. Už poněkolikáté.

Od jeho posledního hovoru s Danem uplynul sotva den, ale jemu se zdálo, že se v tom všem plácá snad celou věčnost. Tušil, že dálka mezi nimi bude pro něj i jeho metalistu překážkou, ale netušil, že tak velkou. Přitom on se tak snažil! Jenže mu mělo být jasné mnohem dřív, že na tu snahu musí být dva, a zatímco Max už měl v jednadvaceti v sobě určitou dávku nadhledu, takže se Danovým školním starostem mohl shovívavě usmívat, Dan poslední rok před maturitou prožíval ve formě soustavného konfliktu s učitelským sborem a nechtěl si nechat vysvětlit, že tím ubližuje především sobě. Vše se najednou točilo kolem banálních věcí, nafukovaných do neuvěřitelných dramat.

A tak se mezi ně vkradlo buď uražené ticho, anebo debaty o tom, jaký průšvih zas bude třeba ve sborovně Danovy školy vyžehlit. Max z toho byl unavený a chtěl od toho utéct – akorát netušil, kam. Všechna místa mu připadala najednou pustá a šedá, všechny písničky, které dřív tak rád hrál, pro něj najednou představovaly bolestné vzpomínky na Dana, sedícího vedle něj a poslouchajícího, jak zpívá o tom, že půjde do hlubokých lesů, ve kterých bude čekat na svoji pravou lásku. Chodil se procházet do opuštěného parku, pod ztěžklé a pochmurné větve jehličnanů, mezi holé a pusté kmeny buků a dubů. Díval se do korun stromů, zatímco mu připadalo, že slunce už nikdy nevyjde zpoza mraků, že se jara snad nikdy nedočká.

Moc dobře si v sobě, tam někde hluboko uvnitř, uvědomoval, že je konec. Že dál takhle pokračovat nedokáže. Jeho první láska odletěla společně s minulým létem. Byla opravdová, o tom nepochyboval, jinak by ho to teď tolik nebolelo, jen evidentně měla omezenou dobu spotřeby. Prostě si s Danem nestačili zevšednět. Ale navzdory veškeré racionalitě, kterou do svého přemýšlení zkoušel vkládat, by nejradši šel, zabouchal na libovolný krám a řešil, že jeho vztah je ještě v záruční době a nefunguje. Ale copak může reklamovat Dana? To není rozbitá figurka z hrací skříňky. A to, že si tak připadá on sám, to je věc druhá.

Nehnutě tak stále zíral na šedé vlny pod sebou, povzdychl si, a protože nevěděl, co s rukama, upravil si už poněkolikáté šálu. Od vody začal vát studený vítr a jeho napadlo, že by se měl aspoň zkusit projít, aby i tentokrát svoje chmurné myšlenky rozchodil. Vydal se tedy vzhůru proti proudu, u jedné z křižovatek odbočil ke starému centru a ani nevěděl jak, došel až ke katedrále. Podíval se na mohutné dubové dveře, stiskl kliku a vešel dovnitř.

***

Seděl v kostelní lavici a koukal před sebe. Kromě něj bylo v celém chrámu jen pár lidí, všude vládlo ukázněné ticho. Maxovi se nechtělo vzpínat ruce k modlitbám, nečekal na zázrak. Chtěl se jen na chvíli posadit a v klidu nechat projít hlavou všechno, co ho tížilo. Nervózně se rozhlédl a poposedl si. Připadal si tu nepatřičně, jako vetřelec. Víra mu toho moc neříkala. Bůh byl v jeho očích velký kluk, který nesnáší pondělní rána, občas se řízne při holení a svých starostí už má tak dost, proč mu ještě vykládat o dalších, které ho fakt nemusí zajímat.

Pche, on, a dřepí nakonec v katedrále. Jak patetický! Kdyby mu nebylo tak pod psa, s chutí by se sám sobě vysmál.

Přemýšlel, proč najednou sedí v kostelní lavici a kouká před sebe na oltář. Proč člověk chodí do kostela? Čeká radu? Rozřešení? Odpuštění? Milosrdenství? Zkoušel si uvědomit, jak lidé vlastně o křesťanství a všech náboženstvích přemýšlejí. A jak o tom všem teď nevědomky přemýšlí on sám. Že žije v představě, jak moc je potřeba velkých zázraků, aby se něco pohnulo dopředu. A za ně se všichni modlí a očekávají je ve svých životech. Ale co když je podstatné přemýšlet o těch menších, těch každodenních? Co když mu při čekání na jeden velký div uteklo sto malých? Zvedl svoje zraky k horní části oltáře, ze které k němu shlížela socha Panny Marie, která k němu vztahovala své ruce. A uvědomil si, že mu po tváři stékají krůpěje slz.

Přistihl se při tom v myšlenkách na svoji mámu. Jak rád by od ní někdy, aspoň jednou jedinkrát v životě, chtěl vnímat ničím nepodmíněnou rodičovskou lásku. Jak rád by byl, kdyby teď za ní mohl jít, nechat se obejmout, ukonejšit a jako malé dítě se schoulit do jejího náručí. Kdyby tak od ní mohl slyšet: „Ničeho se neboj, mám tě ráda, všechno bude v pořádku.“ Jak by to bylo krásné, kdyby pro ni byl dost dobrý. Ale jeho máma je tady jen sama pro sebe. Vybrala si, že na Maxe svoji mateřskou ani jinou lásku plýtvat nebude, a přitom to je to jediné, co by teď Max potřeboval. A tak seděl, mlčky těkal pohledem z jednoho konce chrámu na druhý a plakal. A měl při tom pocit, jako kdyby ty slzy s úlevou a odlehčením odplavovaly všechno, co si v sobě dlouze a zbytečně nosil jako závaží.

Uvědomil si, že nechce pro sebe ani pro své blízké žádný menší zázrak, než jen mít možnost milovat a být milován. A že se nesmí litovat, vždyť se mu to, byť jen na krátký okamžik, přece jen podařilo, a tak by se měl radovat z krásy, která je všude kolem. I když to teď bolí, tak to přejde. Světu se vrátí barvy, přijde nový den a on si nebude zoufat. A nezahořkne, ne, nesmí. Zahleděl se vzhůru, ke klenbě podpírané stromořadím kamenných sloupů, a vzpomněl si na román Petr a Lucie, ve kterém oba hlavní hrdiny pohřbí v jejich nejšťastnější chvíli mohutný chrámový sloup. Došlo mu, jak málo vlastně stačí k lidskému štěstí, jak je život zvláštní, neuchopitelný a pomíjivý a jak blízko mu může být láska ve všech svých podobách. Utřel si slzy a usmál se. S tichým vrznutím se zvedl z lavice, pohledem se rozloučil s klidně stojícími sochami světců a pomalu vyšel ven z chrámu.

Oslnilo ho denní světlo. Všechno kolem bylo zalité sluncem, těžké šedé mraky zmizely a Max měl pocit, jako by svět byl prozářený ze své samé podstaty. Nadechl se, sešel schody a najednou měl pocit, že všechno, co chtěl, vlastně ten den vyřídil, a tak mu ke štěstí nechyběl ani malý nebo velký zázrak. Prošel křivolakými uličkami zpátky na nábřeží k řece, sedl si na lavičku a bylo mu dobře.

Po chvíli cítil poklepání na ramenou, otočil se a zaregistroval za sebou starší paní:

„Promiňte, je vedle vás volno?“

„Jistě, posaďte se.“

Max se posunul víc ke kraji a udělal dámě místo. Ta se na něj usmála a posadila se.

„Děkuji vám. Chtěla jsem se posadit vedle u stromu, ale ty dvě báby tam na mě koukaly tak nepříjemně, že jsem si radši zkusila najít jinou lavičku. Vám nebude vadit, když si zapálím?“

„Nebojte, nebude. Já za zlozvyky nestřílím, sám jich mám dost.“

„Vážně? To bych do vás neřekla!“

„Vážně. Třeba když jsem nervózní, tak si koušu nehty.“

Nevěděl jak, ale najednou byl uprostřed hovoru o architektuře, péči o památky a o umění ve veřejném prostoru. A kdyby se dáma nepodívala na hodinky a nezjistila, že už by měla být na cestě do obchodu, rozhovor by určitě pokračoval. Max se s ní srdečně rozloučil a zůstal sedět na lavičce, koukaje na hladinu před sebou.

Paní už byla připravená k odchodu, ale na krátkou sekundu zaváhala a ještě na rozloučenou věnovala Maxovi jednu větu:

„Byl to hezký rozhovor s příjemným mladým člověkem. Čeká vás už jen to dobré…“

A Maxovi v tu chvíli opravdu došlo, že je vlastně fuk, jestli Bůh existuje nebo ne, ale pokud jo, tak je velký malý kluk a své každodenní drobné zázraky schovává v podobě rošťáren na různá místa a mají různé podoby. A pak se musí potměšile dívat, jak jsou z nich ti druzí zmatení. S plnou vahou si uvědomil, že nezáleží na tom, jestli je v řece zlato, hlavní je, aby v ní byla voda. Došlo mu, jak bláhové bylo myslet si, jak je ten proud pod ním stálý a neměnný, taková hloupost! Řeky se přece pořád mění! Ne, skutečně nemusí vědět stále a pořád, co by chtěl, ale hlavní je, že už ví, co nechce. Zahleděl se směrem k přístavu a usmál se. Nechá Dana plavat. Asi to tak má být.

Všechny řeky vedou k moři, a kdo ví – třeba se ještě, dál po proudu, spolu setkají… A hladina před ním se ve slunečním světle pokryla zlatými odlesky.

***

„Tak, tohle je poslední, máš to všechno na místě. Můžu už jít?“

„Dostaneš k výplatě pusinku na čelíčko, vytrhls mi tu trn z paty. Co budeš přes léto dělat? Fakt si to nechceš ještě rozmyslet? O prázdninách bude nával, každá ruka se mi bude hodit.“

„Díky, ale fakt chci mít zas chvíli volna pro sebe. O oranžových sklenicích s limonádou už se mi vážně i zdá!“

„A co máš v plánu pak?“

„Mám v hlavě jeden nápad, ale musím ho probrat s tátou.“

„No, tak to bude vážný, když do toho taháš rodiče.“

„Netahám. Ale o jeho názor stojím, to je celý.“

Max spokojeně dokončil vykládku přepravek do malého zadního skladu za bar a teď spokojeně tlachal u kávovaru se svým šéfem. Rozhodl se, že na konci června si vybere naspořené úspory a vyrazí na cesty. Nechtěl nic plánovat, ale líbila se mu představa, jak se vlakem přesouvá z místa na místo, chodí po horách a kreslí si, co ho napadne.

Po konci pracovní doby zdvořile odmítl pozvání na panáka, dal si doma sprchu a s kytarou, pár lahvemi piva a zpěvníkem vyrazil na svoje oblíbené místo do přístavu. Miloval ten slaný mořský vzduch, křik racků a pohled na lodě, připlouvající ze širého moře. Musí jich být aspoň tisíc! To by byla krása, vybrat si tu správnou, nasednout na ni a vyplout do světa…

Povzdychl si, upil z lahve vedle sebe a začal si sám pro sebe hrát:

„Shutters on the windows, chains upon the door,
sleepless nights spent waiting for an answer.
Dreams of heaven falling, panic in the town,
lonely men with fingers on the future…

When all is said and done,
you are the only one.

Follow on, for the open road is waiting
like the song, we will welcome what tomorrow has to bring.
Be it fair or stormy weather,
take my hand and we’ll walk the road together.
I won’t mind if it turns out that we never find the end,
for all I ask is that you want me as a friend…“

Jeho nenucené drnkání ale najednou přerušil telefon, vyzvánějící jak na lesy. Max zběžně mrkl na displej, kdože ho to zase otravuje, když ale viděl, jak na něj bliká nápis „TÁTA“, urychleně hovor přijal:

„Ahoj tati, to jsem rád, že voláš.“

„Nazdar Maxi, měl jsem od tebe vzkaz na záznamníku. Tak copak se děje?“

„No, děje se toho víc. Předně, řekl jsem si, že znova zkusím vysokou, tak jsem si podal na začátku roku přihlášku a už mám za sebou přijímačky.“

„Ty kluku ušatá, to mám radost! Naštvalo mě, že jsi napoprvé hodil flintu do žita, ne že ne!“

„Já vím. Promiň. Ale ten obor předtím nebyl pro mě. Chci jít na uměleckou, rád bych studoval malbu.“

„A máš už nějaké informace?“

„Jo, mám. Proto jsem s tebou chtěl mluvit. Vzali mě.“

„Skvělé, chlapče! Jsem na tebe opravdu hrdý. Vím, že malovat jsi chtěl vždycky a pořád, tak pokud tě k tomu srdce dál táhne, měl by ses tomu věnovat. Maxi, nikdy se nevzdávej toho, po čem opravdu toužíš, jinak bys toho věčně litoval, věř mi.“

„Tati…“

„Ne, jenom mě poslechni. Jsi dobrej. Lepší než si myslíš. Máš to v sobě. Vždycky jsi měl. Už když jsi jako malý čmáral po všech papírech, co jsi našel. Jenom musíš věřit – sám sobě i cestě, po které půjdeš.“

„Děkuju. Mám tě rád, tati.“

„No a co tam máš dalšího? Kvůli přijímačkám jsi mě asi nenaháněl.“

„Ne, teda jo, ono to spolu všechno souvisí. Víš, napadlo mě, že ten půdní byt, ten, co je ve starém centru a ze kterého je skladiště, by se mohl předělat na ateliér. Mám v hlavě malování velkých pláten a nechtěl bych ti barvama pocákat stěny doma, jestli mi rozumíš. Není na tom moc práce, jen by to chtělo oškrábat, vymalovat, dokoupit nějaký nábytek. Peníze jsem si nějaký našetřil, takže…“

„Prachy fakt neřeš. Už dlouho jsem přemýšlel, co s tím bytem po rodičích budu dělat a tohle nezní blbě. Kdy chceš začít?“

„Na konci prázdnin.“

„Dobře, tak já – chrrr chrrrr…“

„Tati? Tati, slyšíme se?“

„Maxi, haló? Jsi tam? Maxi?“

***

O deset let později

„Maxi? Maxi, vnímáš mě?“

„Co? Jo jasně, vnímám. Jen jsem se nějak zamyslel.“

„Tak si pohni, za pět minut začínáme.“

„Cože, už? A fakt tam musím v tomhle? Vždyť já opravdu vypadám jako tučňák!“

Max si povzdychl a naposledy si upravil kostým. Tak už tedy ví, proč tu stojí. V rámci objektivních příčin mu intervence, která ho sem dokopala, v podstatě prospěla. A návrat ke kořenům v podobě irský hudby taky nebude k zahození. Jo, furt ho čekají dvě hodiny plácání se v hudebním žánru, který mu podsouvá tolik vzpomínek, až to není hezký. Ale aspoň už ví, že to stálo za to. Celý to za to stálo. Občas člověk při těch nejdelších cestách ani nemusí vylézt ven ze svojí hlavy. Ale je fakt, že každá cesta musí začít tím prvním krokem. Proto se nechal vystrkat ze dveří a uličkou se vydal k pódiu.

Celý amfiteátr, položený v jedné z okrajových částí města, byl plný k prasknutí. Nádherné počasí začínajícího léta vytáhlo hromadu lidí za kulturou a koncert pod hvězdami sliboval výjimečný zážitek. Maxovi se při pohledu na plné hlediště zpoza kulis až zatočila hlava. Tolik lidí! Když před liduprázdnými lavicemi probíhal nácvik choreografie a zvukové zkoušky, tak mu nepřišlo, že by se toho prostoru měl nějak bát. Celé pódium bylo krásně rozdělené na kruhové části, velké závěsy v pozadí pomocí nasvícení měnily barvy, osvětlení sláblo a sílilo podle vybrané skladby, všechno do sebe zapadalo. Ale teď?! Teď je premiéra a on má akorát pusto v hlavě a knedlík v krku!

Co když zapomene text? Co když zakopne? Co když ztratí rytmus? Co když se mu pokazí mikroport, co když se zamotá do kostýmu, nebude mu rozumět, co když…

„Všechno v pohodě?“

Leknutím sebou trhnul a otočil se. Vedle něj stála Evka, další ze sólistek. Povzbudivě ho chytla za ruku a usmála se:

„Tréma?“

„Něco horšího. Mám pocit, že mi zdřevěněly nohy, jsem bez jazyku, bez dechu a ani necítím, že by mi tlouklo srdce!“

„Jo, to je normální, věř mi.“

„Tolik lidí! Já asi nedokážu ani otevřít pusu, natož zpívat!“

„Neboj, dokážeš. Uvidíš, že hned jak vlezeš nahoru a oslní tě reflektory, tak nebudeš vnímat nic víc než světlo a hudbu okolo. Navíc, na zkouškách jsi z nás všech měl nejlepší nástupy. Půjde ti to, uvidíš. Jen to nech volně plynout. Mimochodem, když jsme u těch nástupů – ty jediný z nás jsi nemusel na jazykové školení kvůli gaelštině. Jak se ti to povedlo?“

„Protože mám za kamaráda téměř dvoumetrového, dost přesvědčivýho Irčana. Kdykoli jsem jméno Sadhbh Ní Bhruinneallaigh vyslovil špatně, odebral mi panáka whiskey a dostal jsem pohlavek.“

„Ahá! Tak tudy na to! Tak pojď, musíme jít.“

Max si ani nevšiml, že bliká bílé světlo, což značí, že by měl přestat přemýšlet o tom, kam by mohl blbě šlápnout, a měl by naopak svoje nohy donutit k tomu, aby ho donesly na scénu. Nadechl se – a vyrazil.

„Oh, the summer time is coming,
and the trees are sweetly blooming,
and the wild mountain thyme
grows around the blooming heather.
Will ye go, lassie go.

And we’ll all go together
to pluck wild mountain thyme
all around the blooming heather.
Will ye go, lassie, go…“

Tak a je to tady. Stojí na pódiu. A zpívá. Teda, zatím jen refrény, protože první sloky patřily holkám, ale brzo přijde na řadu. Evka měla pravdu. Najednou vůbec nevnímal plné hlediště. Vnímal jen hudbu, prostor na pódiu, a cítil, jak ho atmosféra toho místa úplně pohltila. Proto se zahleděl dopředu a po krátké luftpauze začal zpívat:

„If my true love, he won’t have me,
I will surely find another!
To pull wild mountain thyme
all around the blooming heather.

Will ye go, lassie, go…“

Jo, zvládl to! A je to. První písnička z toho šíleného maratonu je za ním. Tak si užít potlesk, nezakopnout, postavit se na správnou značku a spustit nanovo:

„The water is wide, I can’t cross o’er
and neither do I have wings to fly.
Give me a boat, that can carry two
and both shall row,
my love and I…“

Měl pocit, že mu narostla křídla. Všechny ty týdny příprav, do krve sedřené nohy, unavený hlas, tréninky pozdě do noci, vyčerpání z nekonečného učení se textů, to všechno z něj najednou spadlo. Takže když dozpíval druhou píseň společnou pro všechny sólisty, tak se se směsí úlevy a nervozity postavil ke klavíru. Jeho první sólo bylo tady.

Režisér ho asi přizabije, protože u toho brečel už při zkouškách a to v sobě neměl ani jedno procento těch emocí, které s ním cloumají teď. Stokrát si tak vyslechl, že jestli se u toho před publikem dojme, začne smrkat a zkazí to, dostane za uši, jenže, copak si jde pomoct? Vždyť zpívá o lásce, o lidech, kteří jsou součástí jeho domova, o nekonečné mořské hladině, o slunci, které se v ní zhlíží, o všem, co má tak moc rád.

A právě proto to nezkazí! Kývnul na klavíristu a zahleděl se před sebe.

„Walking all the day, near tall towers,
where falcons build their nests,
silver winged they fly,
they know the call of freedom in their breasts.
Saw Black Head against the sky,
where twisted rocks they run down to the sea.

Living on your western shore,
saw summer sunsets, asked for more,
I stood by your Atlantic sea
and sang a song for Ireland…“

Kristýna seděla uprostřed šesté řady a nepokrytě si utírala nos do Mirkova rukávu. Až to skončí, tak se musí kousnout do jazyka, protože kdyby Maxovi na plnou hubu vykvákala, jak moc se jí to celý líbí, tak tím poruší snad všechna pravidla, která si v rámci svého vzájemného pošťuchování mezi sebou nastavili. Ale jo, je na něj hrdá. V té modré barvě, kterou má na rozdíl od ostatních na scéně na sobě, mu to ohromně sluší. A naštěstí se nenechal ukecat ke krátkýmu sestřihu, ty vlasy do půli zad, které si nechal jen lehce zvlnit, k tomu všemu sedí jak prdel na hrnec. Znova se natáhla k Mirkově rukávu, ale ten jí naštvaně ucukl a podal jí z kapsy kapesník.

„Prosím tě, na! Jsme na začátku a já už mám mokrý svetr!“

„Promiň, no. Když ono je to tak hezký, ne?“

„Doufám, že se na konci nekousneš do jazyka a taky ho pochválíš.“

„Pokud nezakopne o ty svoje volný kalhoty, tak o tom budu přemýšlet.“

Týna se schoulila Mirkovi do náručí, nechala si dát pusu na čelo a znovu se zaposlouchala do hudby. Moc dlouho jí to nevydrželo, protože ji ze soustředění vyrušilo poklepání na rameno:

„Máš tu volno?“

A než stihla údivem zavřít pusu, tak na lavici vedle ní dosedl Michal.