Poslední první láska – závěr

„Tak jo, šup šup šup. Jedem, není čas, ať lidi dlouho nečekají!“

Max stál po první části koncertního programu v šatně a snažil se rychle převléknout – v danou chvíli už podruhé, a věděl, že to není rozhodně naposledy. Po uhopsané „Ballroom of Romance“ sice sotva dýchal, ale zároveň věděl, že je sotva v polovině a nesmí vydechnout. Jak teď záviděl sboristům, kteří si vystačili s jednou černou košilí na celý večer!

Kdyby měl čas, tak by během soukání do bílého oblečení, které ve druhé polovině večera měli mít všichni sólisté na sobě, přemýšlel, jestli by se takhle líbil třeba Danovi. Nebo Michalovi. I když, kdo ví, kde je tomu konec. Stejně je to zvláštní, zpívat teď znova po těch letech skoro všechny ty ukolébavky ze zapadákova kdesi u hranic, jen před úplně jiným publikem, v jiném provedení – a on sám je vlastně taky někdo jiný…

„Maxi?“

„No? Co je?“

„Jsi v pohodě?“

„Jasně že jsem v pohodě, co je tohle za otázky?“

„Koukáš do blba, jako kdybys chtěl vidět představení striptérky v sarkofágu.“

„V klidu, nic se neděje. Sedí mi to vzadu?“

„Jo, sedí. Vypadáš dobře, neboj. Stejně nechápu, jak sis to prosadil.“

„Jako co?“

„No, všichni ostatní sólisti dostali na vrchní část kostýmu vyšité kytky a ty jediný listy břečťanu. A stejně tak ty jediný ve druhé části zpíváš úplně nové autorské sólo a ne tradiční písničku. Co za tím vězí?“

„To máš jednoduchý – kytky mi slušely maximálně namalované na teniskách a z toho sóla mi krvácely hlasivky, tak usoudili, že jsem si tu písničku vyřval. Žádná velká věda, nic extra v tom nehledej.“

„Tak to jo, to beru. Tak jdem. Teď začínáš ty?“

„Musím. A pokud to zkazím, dá mi jeden dvoumetrový hřmotný Irčan přes hubu.“

„No tak to bych ti nepřála!“

„Já sobě taky ne! Už tak stačí, že vypadám jako ledovec, co potopil Titanic!“

S tím se Max s Evkou a dalšími sólisty rozesmáli a vydali se na pódium. Ostatně, publikum už čekalo. Světla potemněla a oni mohli po pauze pokračovat…

„Tá bean in Éirinn a bhronnfadh séad dom s mo sháith le n-ól
S tá bean in Éirinn ba bhinne léithe mo ráfla ceoil ná seinm téad
Tá bean in Éirinn, s níorbh fhearr léi beo
Mise ag léimneach nó leagtha i gcré is mo thárr faoi fhód…“

***

„Nic mi neřekneš? Žádné poznámky ohledně toho, kde jsem trajdal a co tu dělám?“

„Proč bych měla? Zaprvé je to tvoje věc a zadruhé je to Maxův večer. Jestli mu to jen náznakem pokazíš, tak nebudu mluvit já, ale moje palička na maso. Ve vlastním zájmu tak laskavě zůstaň sedět na zadku, tleskej, jásej a vůbec dělej všechno pro to, abych ti z rozkroku neudělala omeletu.“

„To zní děsivě…“

„To taky mělo! Jestli mě zkusíš naštvat, tak tě pošlu objímat nášlapný miny. A zavři zobák, už to bude začínat.“

Týna byla se zkoprnělým Michalem rychle hotová. Jak by ne – ostatně, tenhle floutek s výstavním prsním svalstvem nebyl její problém. Ještě aby jí tak kazil koncert, pche! Přitulila se k Mirkovi, nechala Michala tupě zírat před sebe a začala si užívat, že Max je po přestávce znova na scéně.

Max o ničem z toho, co se dělo v publiku, neměl ani tušení. Vlastně měl pocit, že má úplně prázdnou hlavu. I věci, které mu v myšlenkách prolétly hlavou v šatně, byly fuč. Nikde nic, prázdno, vymeteno. Měl pocit, že funguje na autopilota, který mu v hlavě jen tupě nahazuje texty věcí, které má zpívat. Jako kdyby on sám někam zmizel, celá jeho osobnost se vznášela někde ve výšce nad vším děním okolo. Pokud ho v první půlce atmosféra jeviště úplně pohltila, tak by při veškeré snaze nedokázal popsat, jak to s ním mává teď.

Čas jako kdyby přestal plynout – aspoň v jeho hlavě. Takže když si uvědomil, že po jeho druhém sólu už bude následovat závěr celého programu, tak se téměř údivem zakuckal. Počkal za kulisami na znamení, vyslechl si úvodní bubnování, energicky vplul na pódium, které se podbarvilo do žlutých a oranžových tónů, zadíval se před sebe a začal zpívat:

"From a tiny green Island in the bluest of seas
we’ve traveled the world throughout history.
From the taverns in Boston to the streets of New York
you’ll find someone Irish in every city and port.

And though we may wander from the South and the North,
we carry on when life steers is off course.
Rivers of memories flow through your veins
and the heartbeat of home is calling your name.

Gather near, gather far, wherever you are,
in the name of ćead míle fálte,
here’s to you and I and the times gone by,
won’t be long til the next slán abhaile.

So raise your glass and sing with me for the gathering,
so raise your glass and sing with me for the gathering,

for the gathering!"

Všechna jeho očekávání ho nemohla připravit na to, co viděl před sebou – na všechny ty ruce, zdvižené vzhůru, mávající do rytmu a držící svítilny či displeje telefonů, které se mu před očima rozpíjejí do světlých teček, připomínajících světlušky. A když se na konci všichni při potlesku postavili, měl co dělat, aby se pod návalem všech těch pocitů neproměnil v želatinu, která by se pomalu a postupně vpila do pódia. Snažil se pohledem, i přes světla, která ho oslňovala, zachytit aspoň nějakou ze známých tváří v publiku, ale nedařilo se mu to. Vnímal, jak se mu pod náporem všech těch emocí zvedá hruď, jak mu brní konečky prstů, a kdyby mu nehrozilo od režiséra celého programu upálení zaživa, radostí by začal metat před diváky kozelce. Takhle se jen uklonil, poodstoupil bokem a vyčkal, až na scénu přijdou ostatní sólisté. Potlesk postupně utichl, scéna se zahalila do temně modré barvy a jen tlumené kužely světla dopadaly na Maxe a další postavy v popředí. Poslední píseň večera byla před nimi…

"Of all the money that e’er I had
I spent it in good company
and all the harm that e’er I did
alas, it was to none but me.
And all I’ve done for want of wit
to memory now I can’t recall,
so fill to me the parting glass,
good night and joy be to you all.

So fill to me the parting glass
and gather as the evening falls.
And gently rise and softly call,
goodnight and joy be to you all…"

***

Scéna po koncertu osiřela. Jen tlumené osvětlení osvětlovalo jeviště a část amfiteátru. Lidé odešli a všude najednou vládl klid. Max se potají vytratil ze zákulisí, kde si všichni s nadšením gratulovali, a znova vyšel na pódium. Pořád mu připadalo neuvěřitelné, že to všechno přežil, udýchal a neumřel na dehydrataci. Díval se vzhůru k letní obloze, na které i přes světla okolo probleskovala hvězdná záře.

„Bylo to dobrý.“

Max sebou škubnul a otočil se. S rukama v kapsách k němu kráčel Michal. Michal! Michal ho při tom všem viděl! Při všem – při jeho sólech, při tom, jak tancoval, úplně při všem! Srdce se mu rozbušilo, cítil, jak zrychleně začala proudit krev v jeho žilách, ale nedal na sobě nic znát a otočil se zpátky a do hlediště pronesl: „Jenom dobrý?“

„Ne, jenom dobrý ne. Bylo to super. Akorát, mám jednu výtku.“

„Ty aby sis něco nenašel…“

Michal udělal několik kroků k odloženým nástrojům u jednoho z portálů a natáhl se pro kytaru. Otočil se s ní zpátky k Maxovi a zasmál se:

„Chtěl bych si říct o přídavek.“

„Jsi hrozný, fakt.“

Max si povzdychl, vzal od Michala kytaru a posadil se na pódium. Nechal Michala položit hlavu na jeho kolena, prohrábl struny, s lehkou převahou mu rozcuchal vlasy a začal hrát první věc, která ho napadla:

„You’re my last first love,
I know that’s a little bit redundant,
but it’s a special kind of phrasing.

To make it clear, the point I’m raising,
that not only are you the start, you’re the end.
And even if we close this chapter,
you’ll always have your own two bookends
in my life, all your own…

…So maybe it’s you
and maybe it’s not you,
but when I get to it,
I’ll sing a song about that too.

But for now
I just love you.“

„Co když je tohle o nás?“ zeptal se ho Michal, když dohrál.

„Co a když tyhle slova fakt nemám rád a ty to víš.“

„Divím se, že mě nechceš zabít.“

„Kdo tvrdí, že nechci? Co ty víš, co mám v plánu?“

„Mám si nechat radši vyložit karty, abych se dozvěděl, jestli mě v blízké budoucnosti jeden rozkošný a asi i právem naštvaný malíř nestrčí pod autobus?“

„Karty si nevykládej, co tě čeká, to ti můžu prásknout i já.“

„Vážně?“

„Jo. Budeš tu žít až do smrti, ani o chlup dýl.“

„Ty jsi hrozný pako!“

Michal se znechuceně zvedl z Maxových kolen, protože chtěl začít protestovat kvůli zkažené romantické chvilce, ale než to stihl, tak mu Max suverénně vlepil pusu. A pak ještě jednu. A znova. A další. A teprve když Michal zvedl ruce nad hlavu v gestu, že se vzdává všech námitek, přestal ho Max líbat a začal se mu smát.

„Já jsem pako? Od tebe to sedí. Hele, Myšáku, prostě se na to tvoje věčný přemítání a pochyby vykašli. Neznáme se první měsíc, dokonce ani první rok, máme oba nohy pevně na zemi, ale to neznamená, že jsme staří. Pořád se máme čím překvapovat. Nebo si to po dnešku nemyslíš?“

„No, to teda!“

„Víš, nemusíš prostě mít vždycky na všechno odpověď nebo řešení.“

„Ale bylo by to fajn. Takhle netuším, jestli mi znova nestřelí v hlavě, nesbalím se a zase někam nezdrhnu. A ty to odskáčeš a to je poslední věc, kterou bych na tomhle blbým světě chtěl. Miloval jsem tě snad od první chvíle, kdy jsi mi vpadl do života s tím svým úsměvem, neschopností skrývat svoje emoce a s kupou nepraktických nápadů. Je těžký s tebou občas držet krok, ale nemožný chodit po světě bez tebe. Prostě nechci, aby tě bolelo, že mě máš rád.“

„Zlatíčko, nemám tě rád, ale miluju tě. Dal jsi mi důvod nečekat na tisíc lodí. S tebou mám pocit, že tisíc hvězd na nebi svítí jen pro mě, že tisíc rukou podpírajících pilíře světa by mě nedrželo stejně pevně jako tvoje dlaně. Myslíš, že tohle mi nestačí? Kdyby láska občas nebolela, jak jinak bychom poznali, že stojí za to ji mít?“

„Hele, tohle je moje fráze! Ale jo no, máš pravdu. Jenže víš jak, co když…“

„Žádný ale, žádný co, žádný když. Teď jsi moje poslední první láska, tak se s tím smiř a dej mi pusu.“

„A co bude potom, až ti ji dám?“

„Potom se zvedneme, já se půjdu převlíknout do něčeho praktičtějšího, než je tahle parodie na sněhovou pusinku, ty na mě počkáš a budem žít šťastně až do smrti.“

„Tak jo. To by šlo, to beru. Mimochodem, v té parodii na sněhovou pusinku jsi k sežrání.“

„Eh, sklapni…“

***

„When you can wear what you feel,
what do you want to say?
Now love is a little number,
that you can wear each day.
As long as you let me be the accessory,
simply send me on my way.

Style of love,
I look good in love…

…

And I’m dressed up in love
and I’m cool in the summer, warm in the winter,
I’m all dressed up in love.

…‘Cause I found love and you must find love!“

Soulový večer byl opět v plném proudu. Max dozpíval písničku, seskočil z pódia a za doznívajícího potlesku došel zpátky ke svému stolu, kde na něj čekal nablble se usmívající Michal a zlomyslně vysmátá Týna, která mu opět „náhodou“ domluvila sólo s kapelou za zadkem. A to radši nechtěl mluvit o tom, že před sebou opět viděl narozeninový dort, ze kterého ho jímala hrůza:

„Vysvětlí mi někdo, jak je možný, že se během narozenin s naprosto každoroční přesností ztrapním u mikrofonu a pak přede mě přistane to šlehačkový monstrum, ze kterýho po dvou soustech přiberu pět kilo?“

„Protože tě máme rádi, Maxáčku, a o tohle tebe ani sebe nedokážeme ochudit. A nemel a rozkroj to!“

„No jo pořád!“

Max se dle rozkazu pustil do krájení obrovského oříškového korpusu se šlehačkou, který připomínal, že za třicítku si začíná psát kromě nuly další čísla. Otevřeně si ale musel přiznat, že tenhle večer fakt stojí za to a on se v myšlenkách přistihl, že si to celé vlastně fakt docela užívá. Jo, je fajn mít v životě soulovou muziku, kupu praštěných přátel a nějaký to vzrůšo. Takže když před ním přistála sklenička s whiskey a ledem, natáhl se pro ni a slastně upil:

„Hmm, bože, to je dobrý. Proč jsme vlastně přestali pít?“

„No protože začali všichni ostatní.“

„Jasně, ty abys na všechno neměla hned odpověď.“

„Samozřejmě, jen se na mě podívej, jsem inteligentní, sečtělá – a milá.“

„Ty že jsi milá? To vzniklo nějak přes noc?“

„Drž mlč! Já jsem milá!“

„Jasně, křehulko! Proto Mirek minule říkal, že máte astrální domácnost, protože znova viděl kolem hlavy hvězdičky a v kuchyni byly spatřeny létající talíře!“

„Víš co?! Já taky druhým nevykládám, že každý věk má své – a ten tvůj už má i své prášky!“

„Kozo!“

„Dám ti dobrou radu – neslav narozeniny, nebudeš starý!“

„No tak od královny omlazovacích krémů to sedí! Jen se přiznej, že jsi vyhodila barevnou televizi do smetí, protože jsi obrazovce záviděla, že je zmalovanější než ty!“

„Že to vás dva pořád baví…“

„Míšo, zlatíčko, mě nikdy nepřestane bavit dělat z Maxe kašpara. Pokud bych toho někdy nechala, okamžitě mě odvezte k lékaři, nebudu zdravá.“

„No tak duševně zdravá nejseš už teď…“

„Jistě, Maxáčku, jinak bych se s tebou nekamarádila, vrána k vráně… Znáš to.“

Týna se rozesmála a naoko naštvaného Maxe dloubla do žeber. Ten to nevydržel a smíchy vyprskl taky. Jo, bylo fajn mít tohle místo a tyhle lidi ve svým životě. Nenápadně drcl do Michala a nechal se vzít kolem ramen. V Míšově náručí se spokojeně zavrtěl a nenápadně hodil očko na obličej svého kluka. Michal se ale zaujatě díval na pódium a Maxova pohledu si nevšiml – tomu to ale nevadilo, protože mu zničehonic zaplály v očích čertovské ohníčky, protáhl se, dal Míšovi lehkou pusu na tvář a tiše se vytratil. Trvalo mu jenom malou chvilku, než všechny v zákulisí ukecal ke svojí kulišárně, a znovu se postavil k mikrofonu.

„Vážení přátelé, mám ohromnou radost, že si dnešní večer užíváte minimálně tak dobře jako já! A proto mi dovolte, abych vám – zcela mimořádně – zazpíval další písničku, kterou bych rád věnoval svému sladkému koláčkovi Michalovi!“

Rozesmátá Kristýna si v tu chvíli užila, že může Michalovi, kterému po Maxově předmluvě zaskočil kus dortu v krku, prásknout do zad, a do všeobecného veselí se ozvala známá melodie:

„Sugar pie, honey bunch,
you know that I love you,
I can’t help myself,
I love you and nobody else…

***

A autorská vsuvka na závěr – jedno líné odpoledne, Maxův ateliér, bušení na dveře…

„Maxi, seš tu?“

„Jo, jsem. Co potřebuješ? Dáš si něco k pití? Ale varuju tě, žádný další archivní historky z hlavy netahám, nemám na to čas ani náladu!“

„V klidu, mám to hotový, jen k tomu potřebuju hodit do kupy seznam písniček.“

„Si to nějak odvodíš, ne?“

„No když já bych radši, kdybys to tentokrát přece jenom prošel…“

„To mám jako za to, že jsem minule u toho tvýho vypisování tvrdil, že by z toho byl slušný soundtrack? Nejradši bych tě poslal víš kam!“

„Já vím, za Týnou.“

„Přesně, minule si to vyžrala ona! Ale že jsi to ty, tak ukaž. No co, vždyť jsi to docela trefil, akorát tohle přehodíme, tahle verze je lepší, tohle bych nedal, tamto mi nesedí, tohle už nikde nevisí, tak by si to nikdo nemohl poslechout… Víš co, přepíšem to.

I Know My Love – The Corrs
Beeswing – Celtic Woman
Spencer the Rover – Cara Dillon
Jimmy Mo Mhíle Stór – Cara Dillon
My Lagan Love – The Chieftains
Follow On – Celtic Woman
Wild Mountain Thyme – Celtic Woman
The Water Is Wide – Celtic Woman (group version)
The Song For Ireland – Rebecca Winckworth
Mná na hÉireann – Celtic Woman
The Gathering – Chloe Agnew
The Parting Glass – Celtic Woman (Ancient Land version)
Last First Love – Malinda
All Dressed In Love – Jennifer Hudson
I Can’t Help Myself – Jessica Mauboy

Tak, máš to uložený? Jestli jo, tak mě omluv, chci to tady dodělat a pak už se těším do sprchy, pod deku a ke kupě čokolády.“

„Počkej, počkej, počkej!“

„Co je?“

„Nemyslíš, že by čtenáře třeba mohlo zajímat i něco víc než jenom seznam písniček?“

„Žiši, asi ne…“

„Jak asi ne? Poslouchej, všichni vědí, že jsi mi v rámci literárních hokusů pokusů stál modelem, tak si tady dřepni a hezky na sebe něco práskneš!“

„Hele, ale nebude to takový to obligátní – věk, váha, společenské postavení, bydliště, domácí mazlíčci, že ne? To by mě nudilo.“

„Hmm, oukej, tak to zkusíme jinak. Dobře. Oblíbená zmrzlina?“

„Jablko a pistácie.“

„Oblíbená barva?“

„Modrá, zelená a oranžová.“

„Oblíbený umělec – v rámci malování?“

„Mám dva. K oběma jsem našel cestu ještě na střední škole, kdy jsem si v antikvariátu koupil knížku ilustrací k dílu J. R. R. Tolkiena. V té době jsem se šíleně zamiloval do kreseb od Johna Howea, ale teď, jako starší, už víc tíhnu ke snové poetice Rogera Garlanda.“

„Existuje věc, kterou dokážeš ostatní překvapit, aniž bys třeba i chtěl?“

„Moje výška! (smích) Můj kluk je ještě o něco vyšší než já, takže když někam jdeme spolu, tak tuhle pozornost na sebe poutá on. A když jdu na to stejné místo potom sám, tak jsou lidi strašně překvapení, protože měřím metr devadesát, jen to není hned vidět!“

„Jakou nejzbytečnější věc sis kdy koupil?“

„Dva kilty – protože jeden je málo. A asi si koupím další…“

„Když cestuješ, tak bereš auto nebo vlak?“

„Vlak. Michal totiž při řízení strašně nadává a já sám v rámci ochrany života všech účastníků silničního provozu nevlastním řidičský průkaz.“

„Práskneš na sebe nějakou netradiční spojitost, kterou bys našel mezi sebou jako člověkem a sebou jako literární postavou?“

„Hmm – ale víš, že jo! Nezávisle na tom, co se o mně napsalo, mi hromada lidí v mém okolí začala říkat ‚Námořníčku‘, protože jsem si před časem koupil fakt solidní množství pruhovaných triček.“

„Ve všech třech sériích coby literární postava hraješ a zpíváš. Jak je to ve skutečnosti?“

„Hraju a zpívám i ve skutečnosti. I když spíš nadšeně než dobře, ačkoli, potlesk si občas vyslechnu, tak to není asi tak zlý.“

„A je nějaká písnička, na kterou se v povídkách nedostalo a přitom ji máš v repertoáru?“

„Na hromadu z nich se nedostalo. Třeba já rozhodně svoje hrací sessions nekončím s ‚Parting Glass‘, která mi připadá už taková ohraná, ale ‚Fields of Athenry‘, kterou mám ohromně rád!“

„A zažil jsi nějaký kuriózní hudební zážitek?“

„Hromadu. Ale jeden za všechny – představ si mě, Michala, Declana a Týnu u baru, na který bubnujeme, hrajeme při tom na kytaru a lžičky – a zpíváme ‚Orinoco Flow‘ od Enyi!“

„Všichni byli zvědaví na předlohu toho zapadákova v pohraničí, kde jsi trávil léto…“

„Až tak? (smích) Tak prásknout to můžu, je to fakt víc než deset let, tak ta vytopená kuchyň bude snad promlčená – bylo to Nové Údolí, jak jinak. Ale další zeměpisné údaje už čtenářům k dobru nedám. U moře fakt nebydlím, to beru v rámci ochrany svědků jako autorskou nadsázku, ale jinak toho tady během těch tří sérií zaznělo o mně víc než dost! (smích)“

„A co Dan?“

„Nejsme v kontaktu, ale to neznamená, že o něm nic nevím. My jsme se opravdu na tom nástupišti rozloučili a už jsme se nikdy osobně neviděli. On už dávno nemá dlouhý vlasy, ale metalu zůstal věrný. Je z něj šťastný člověk, i když není šťastný se mnou. Ohromně mu to přeju, ušel dlouhou cestu a zaslouží si to.“

„Práskneš někdy, jak to je se všemi tvými záskoky na pódiu?“

„Až ty všem práskneš ty svoje. (smích) Hele, každý v životě občas musí za někoho zaskočit, mě nevyjímaje – a je úplně fuk, jestli na tebe v tu chvíli svítí reflektory nebo ne, jestli stojíš na divadle, u katedry, opřený o prodejní pult nebo se krčíš za pípou, to je fakt vedlejší, sám to víš nejlíp. Prostě jde o ty pocity, které máš, když lezeš ven ze svojí komfortní zóny a doufáš, že to nezkoníš.“

„Takže by sis troufnul zazpívat s kapelou ‚Sugar Pie, Honey Bunch‘?“

„No jasně, máš po ruce nějakou kapelu? Jestli jo, jdem na to!“ (smích)

„Když budem mluvit o čtvrté sérii povídek s tebou, Michalem, Týnou a tak, co mi na to řekneš?“

„To, že se furt něco děje. Ve skutečnosti se třeba Marek – na rozdíl od toho, co bylo napsané v Calamares – z velkého světa nakonec nevrátil. Jasně, chybí mi, ale byla by blbost, aby seděl doma na zadku, když se před ním otevřelo tolik možností. A světe div se, místo něj nám všem do života opravdu najednou vpadl Declan, takže teď se musím bez zábran řehtat, když tady zpětně čtu o dvoumetrovém hřmotném Irovi, protože zničehonic s někým takovým chodím do hospody! Ale zároveň si myslím, že pravidlo ‚Třikrát a dost‘ není až tak blbý.“

„Takže bys sám sebe už jako literární postavu vidět nechtěl?“

„To netvrdím! Ostatně, když jsem viděl, že naše životy můžou být pro někoho inspirací, přišlo mi to vtipný, neuvěřitelný a kouzelný zároveň. Ale víš jak, nechtěl bych, aby to bylo pořád jenom o mně nebo o Michalovi, aby se to naše vzájemný pošťuchování nepřejedlo. Takže bych tomu nechal volný průběh.“

„Ještě se chci zeptat na ty slim-fit kalhoty, do kterých ses tehdy nevlezl…“

„A nevlezu se do nich ani teď. Tečka! Víc bych to opravdu nerozváděl.“ (smích)

„Dobře, tak to necháme být. Je něco, co bys chtěl vzkázat čtenářům?“

„No, napiš tam, že děkuju. Za jejich zájem, za trpělivost, za možnost, že s nimi můžem sdílet naše životy. Víš, my dva víme, kolik věcí z toho všeho, co je tady napsané, je pravdivých, ale v tom to kouzlo vlastně není. Spíš mám radost z toho, že když se na některé svoje pocity nebo zážitky podívám s odstupem a porovnám je s tím, jak teď vypadají v písmenkové podobě, tak vím, že za to stály – i když mi v první chvíli přišlo, že bych se bez nich v životě obešel. Víš, když namaluješ obraz nebo zachytíš nějaký záběr, tak vlastně zdánlivě zastavíš čas – ale on běží dál a to kouzlo toho okamžiku, kdy se z bílého plátna stane barevná vzpomínka, to už nevrátíš. A jasně, ty veselý a hezký věci se malují nebo popisují líp, než ty, na který bys radši zapomněl, jenže bez nich by ten život nebyl kompletní. Chci tím říct, že je prostě dobře, když občas nevíme, jak věci skončí – kdybychom to věděli, možná bychom nešli po cestách, po kterých máme jít, nepotkali bychom lidi, které máme potkat, nezažili bychom věci, které máme zažít, a nestali bychom se lidmi, kterými jsme teď.“

„Takže ti vyhovuje, že ses stal klukem, co neoblíkne slim-fit kalhoty?“

„A VEN!“

*** Konec ***